Spěchal jsem a schody jsem bral po dvou. Cítil jsem uvnitř sebe propast, ze které se chvílemi ozývalo nešťastné kňourání. Už to bude, už to bude, řekl jsem svému žaludku, zatímco jsem odemykal dveře. Vypadalo, že doma nikdo není, proto jsem si nezul boty a šel rovnou do kuchyně. Bylo tu hodně světla a dokonalá čistota. Jen tři čajová smítka ležela na zemi. Nejspíš vypadla z plechovky na čaj, na které bylo vyobrazeno několik Dürerových autoportrétů. Já však zamířil k lednici. S tichou úctou jsem před ní na chvíli zůstal stát. Tyčila se do výšky - bílá, bezchybná - a připomínala mi minaret. Před očima už jsem měl úchvatný obraz. Co to ale bylo? Bylo to všechno najednou i zvlášť: křupavá kuřecí křidélka, zlatavá bramborová kaše, hora řízků, salát s olivovým olejem, pstruh s úsměvem místo citronu. Usmál jsem se. Možná tam vůbec nebude nic takového. Možná tam bude něco, co nečekám. Ale já si poradím. Dnes si uvařím umělecké dílo. Vydrž, ještě chvíli, řekl jsem a otevřel lednici.

K mému hořkému zklamání jsem tam nenašel ani pstruha s citronovým úsměvem, ani žádné jiné jídlo, které by se dalo hned teď jen tak ohřát a sníst. To nevadí, pronesl jsem sklesle, aspoň mám prostor pro vlastní tvorbu. Udělám si něco, na co mám chuť. Chuť jsem měl téměř na všechno. Povzbudivě jsem se usmál na čokoládového brouka, který bydlel v lednici už přes deset let a byl chráněný. Dostali jsme ho od tety, když byla v Paříži. Nenašel jsem ani brambory, ze kterých by se daly udělat výtečné hranolky, ani jedno rajče nebo okurku, nemluvě o něčem pořádném. K vegetariánům mám vrozený odpor. V lednici však nebylo nic, co by se dalo použít k přípravě pokrmu, třeba i vegetariánského. Přesněji téměř nic. Kromě chráněného brouka z Paříže, česneku a několika prázdných sklenic se vzpomínkami na med. Byl jsem bezradný. A vtom mi svitl v hlavě geniální nápad!

S něhou jsem obracel v ruce paličku česneku. Udělám si topinky s česnekem! Úžasný nápad, pochválil jsem se. Topinky s česnekem... aspoň topinky s česnekem. Výborné jídlo. A proč by ne?! Báječné! I král by si někdy dal topinky s česnekem. Kdyby směl. Ach, topinky s česnekem...

Se sladkým povzdechem jsem otevřel chlebník.

Byl prázdný.

Naprosto.

Byl pustý jako opuštěný dům. Jen vůně chleba v něm zůstala.

Nee!!! zaúpěl jsem. Nechtěl jsem tomu uvěřit. Vzal jsem chlebník do rukou, posadil se na zem a obrátil ho dnem vzhůru. Nic. Bezděčně jsem sklonil hlavu na kolena. Byl jsem na dně. Úplně na dně. Ucítil jsem, že mi z koutku oka vytéká horký pramínek. Instinktivně jsem si olízl rty. Co to je?!? Chutnalo to jako nálev z černých oliv. Byl to nálev z černých oliv! Otevřel jsem oči a na zemi spatřil louži, ve které plavaly černé olivy. Rychle se zvětšovala. Vůbec jsem nechápal, kde se tu vzala. V lednici žádné olivy nebyly! Otřel jsem si tvář a z rukávu mi přitom vyšplíchl další proud nálevu s černými olivami. Nejspíš jsem rozbil sklenici... (která tam ale ještě před chvílí nebyla). Rozhodl jsem se, že ještě jednou lednici otevřu a podívám se. Měl jsem k tomu nápadu odpor. Věděl jsem, že to znamená jen další zklamání. Ale už jsem se rozhodl.

Pravou rukou jsem se chytl spáry u dveří a táhnul. Nešlo to. Ruka, mokrá od nálevu z černých oliv, se mi neustále smekala. Cítil jsem se být velmi zesláblý. Nakonec dveře povolily. Bylo to tak, jak jsem očekával. Žádná sklenice s olivami. Jen brouk skarabeus na mě zlostně mrknul. Všiml jsem si, že místo levého oka má inkrustovanou černou olivu... Zapotácel jsem se a opřel se čelem o prostřední polici. Pak jsem si hlavu položil do police úplně. Nikdy bych nečekal, že to bude tak pohodlné. Ačkoliv - police byla přece tak prázdně prázdná...

Je to zvláštní pocit být součástí lednice. Najednou ti přestane být zima, cítíš vše tak, jak to cítí ona, dokonce přemýšlíš, jako přemýšlí ona. Asi tak nějak se musí cítit guruové, když mluví o splynutí s Univerzem. I v mém nitru se rozléval hluboký pokoj. Tak hluboký, jako když se napiješ horké slepičí polévky. Ach ne! Při té představě se pokoj i Univerzum propadly do prázdna. Ach ne... vzlykl jsem a zvedl hlavu. A přesně v tom okamžiku jsem ucítil, že mi na ni něco spadlo.

Bylo to vajíčko, které vypadlo ze dveří lednice, skutálelo se z mé hlavy a rozprsklo se na zemi. Jenže místo žlutobílého fleku, na který jsem byl připraven, se ze skořápky vysoukalo něco neforemného, mokrého a hnusného. Došlo mi, že je to právě vylíhlé kuře. Obyčejné kuře barvy citronové kůry. Zakviklo, zobákem si uhladilo zplihlý porost na křídlech a odkolébalo se pryč. Instinktivně jsem si kryl hlavu rukou a díval se nahoru. Na polici ve dveřích zůstalo ještě jedno vejce. Mělo příjemnou písčitou barvu a dokonalý vaječný tvar. Snad jsem si ho přece měl usmažit. Usmažím si ho, než z něj vyleze další potvora, rozhodl jsem se. A vskutku, vypadalo to, že už se nebude nic dít a nic nezabrání mému rozhodnutí, když se najednou na skořápce objevila prasklina. Úhledná, jako když někdo po obvodu vajíčka zavázal provázek. Potom se horní část vejce odklopila - něco jako živá konzerva - a ze skořápky vyletěl kanár. Trochu se zamotal v zácloně, ale pak, v mžiku oka, byl pryč.

Ježkovy zraky... zaúpěl jsem. Ale to jsem neměl.

Na nejspodnější polici jsem spatřil ježka. Místo bodlin měl párátka a na nich jednohubky. Že jsem si ho nevšiml dřív! Až po loket jsem zabořil ruku mezi prázdné sklenice, abych si aspoň jednu jednohubku urval. Ale vtom jsem ucítil prudkou bolest. Jáááu! zařval jsem a rval ruku zpátky. Byla to nejhorší bolest, jakou jsem v životě pocítil. Nešlo to. Napolo jsem se posadil, napolo jsem spadl na zem a vší silou tahal ruku zpět, nohama zapřený o lednici. Něco povolilo, ale ruka zůstala v lednici. Vypadala jako uhnětená z čerstvého těsta. Nikde žádná krev. Prázdný rukáv košile jsem nechal viset podél těla a zadíval se dovnitř. Brouk skarabeus s melancholickým výrazem žvýkal článek mého ukazováčku. Pocítil jsem, že omdlím, a lehl jsem si na podlahu. Bylo mi divné, že nekrvácím. Nebo jinak řečeno - nebyla to klasická krev, jakou jsem znal. Olízl jsem si rukáv. Jemný chilli kečup. Myslel jsem si to.

Ležel jsem s otevřenýma očima a kuchyně se mnou rotovala v pomalých kruzích. Před zraky se mi objevovaly vzpomínky z mého dětství, které se mísily se všemi možnými vzpomínkami lednice. Barevné průvody lidí, květin a ovoce putovaly kolem a já cítil, že umírám. Můj život končil - předčasně a zbytečně. Někde přede mnou se rozprostírala věčnost, vyšívaná černými korálky jako večerní šaty mojí sestry. Nepochopil jsem nic. Snad jsem se měl na všechno vykašlat a hledat, v čem je účel života. Avšak byl bych na to sám. A být sám znamená být ztracen.

Nadzvedl jsem hlavu a spatřil, jak se zpoza hrnce vyklonil krk houslí s mahagonovými kolíčky a řekl: „Už se nesnaž nic pochopit. Je to marné. A kdybys pochopil, nikdo by nepochopil tebe.“

Vůbec mě ta věta nepřekvapila. Ani to, že sklenice se vzpomínkami na med se na mě dívala sametovýma očima.

Hladina olivového nálevu stoupala a její poklidné šplouchání mě ukolébávalo. Čajová zrnka si o něčem tiše povídala. „Ale třeba ho ještě stihnou zachránit,“ zašeptalo polohlasem jedno z nich. „Proč myslíš?“ zeptalo se druhé.

Dürerův portrét se vyklonil z plechovky a řekl důvěrně známým hlasem: “A proč ne? Na životě je nejzajímavější jeho mnohoznačnost. Možná také nejkrásnější. Když ovšem pominu krásu spící Agnes. Vždyť kdybychom neznali tmu, nebylo by ani světla. Lidé říkají, že brzy nastane konec světa. Chápu je, koneckonců žijeme přece na přelomu doby.“

2oo3, Police nad Metují