Život začíná v Libni

Mé první kroky míří na libeňskou periférii, kde Bohumil Hrabal pobýval mezi

léty 1950 až 1973. Libeň se pro něj stala synonymem osamostatnění, opravdového života a nezávislosti, což je zřejmé i z následujícího úryvku: „Tady v Libni se mi líbilo nejvíc, tady jsem žil dvacet let s cikány, herci, opilci, hodnými ženskými, kteří mě tak nějak měli rádi, říkali mi všichni něžně: 'Bohoušku, tak jako v Židenicích…' Židenice a Libeň, to byl můj pravý život..“ (Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny, Nymburk 1998) .

Na Hrázi věčnosti

Nejprve jsem zašla k hrabalovské zdi akademické malířky Svatošové (přímo u východu z metra Palmovka), která se nachází na místě jeho tehdejšího bydliště - v ulici Na Hrázi č.p. 326/24 (dnes Hrabalovo náměstí). Silueta Hrabala, nepostradatelná kočkosmečka, atomová šrajbmašina se svým vlastním názorem na abecedu, knihovna autorů/kolegů, jež obdivoval, a samozřejmě směrovky k Hausmanům, automatu Svět a k Horkým. To vše stíní placenému parkovišti a sousedí s nejmenovaným supermarketem - praktická depatetizace par excellence. Mistra by to snad rozesmálo, ale především uklidnilo, že jeho pomník nebyl odlit z bronzu či vytesán do mramoru a umístěn na kousku upravené zeleně. Toto je přece ta kontrastní libeňská skutečnost, rvačka i smíření duševního s praktickým, ta estetika Hrabalovi, Boudníkovi a Bondymu tolik blízká!

Pokračuji dál ulicí Na Hrázi, po pár metrech narazím na podivný patník, z něhož horko těžko vyluštím nápis: „ZÁKLADNÍ KÁMEN CENTRA BOHUMILA HRABALA 29.III.2004“. Po jakémkoliv náznaku stavebních prací však ani památky. Plácek je stejně o velikosti dlaně, obklopený opilými řadovými domky, supermarketem a zdí autobusového nádraží, takže mi není jasné, kde by něco takového jako "CENTRUM" mohlo stát!?

Za podivným kamenem začíná Ludmilina ulice, ve které se kdysi nacházel podnik U Hausmanů. Dnes odtud vidím jen na Starou synagogu a vietnamské tržiště: zajímavá konfrontace - tolerance kultur...

Divadlo, práce a Svět

Stále rovně za zvukem tramvají, ulicí Na Hrázi do Zenklovy a doprava k Divadlu pod Palmovkou (S. K. Neumanna ). Zde Hrabal pracoval od roku 1959 do roku 1961 jako kulisák a statista. Další z mnoha jeho zaměstnání. Tohle však byla jeho poslední štace, poté už se vrhl na volnou nohu spisovatelskou. Práce rukama jej těšila dílem kvůli únavě, kterou s neomylnou pravidelností přinášela, dílem pro ten věčný kontakt s „obyčejnými“ lidmi - s nepostradatelnou inspirací. Jarmilka by bez milieu kladenské ocelárny nebyla tou totálně „realistickou povídkou“, tou „českou Nadjou“, stejně jako Příliš hlučná samota bez Sběrných surovin a mašiny, která požírá všechny ty nebezpečné Kanty, Nietszche a Hrabaly, by byla neúplná.

Zenklova ulice skrývala ještě jedno překvapení – vyhlášený automat Svět. Pod ještě původním štítem „RESTAURACE SVĚT KAVÁRNA“ se rozprostírala jepičí plakátová plocha, na níž bylo možno číst: "RADOST BAMBINI DI PRAGA / VYSTOUPÍ CHINASKI / HRABALOVA DEVADESÁTKA / GAMBRINUS I JAR" – z titulků báseň. Hrabal tuto metodu občas používal, leč s větším umem. Automat Svět byl samozřejmě nedobytně uzavřen, jen tak rezignovaně se opíral o lešení, unavený a…

Chodník, na kterém se zastavil čas

Nostalgie si mě našla, čas spláchnout vše trochou piva. A aby to bylo tematické, tak jsem zasedla v „Sanatoriu Horkých“. Lehce se rozkoukávám – pár stolů ozdobených mužskou společností, která přesvědčuje sebe i ostatní, že přišla jen na jedno, maximálně na dvě, tři, za výjimečných okolností na pět, aby pak platila deset. Číšník as čtyřicetiletý na mou otázku, zdali znal Mistra, odpovídá negativně. K dobru však přidává historku o chodníku před hospodou, který zůstal neopraven z piety k někdejšímu zákazníkovi-spisovateli.

Zaplatím a ještě chvíli se toulám Libní. Užívám si ruchu lidského mraveniště pod komíny a plynojemem, který si Hrabal tolik zamiloval.

Tramvají za Tygrem

Nastupuji na tramvaj do centra, kde míním vyhledat pivnici U Zlatého tygra. Ale to už je jiná kapitola Mistrova života. Doprovázená jinými kumpány.