Urbanovu Hru Nože a růže brilantně nastudoval režisér David Czesany. Hru by bylo možné rozdělit na dvě části. V první se nám představí šestice bývalých spolužáků, kteří se sešli na pravidelném vzpomínkovém večírku; hlavní náplní je samozřejmě alkohol, dokazování si mužnosti a sex – tedy hovory o něm. Autor záměrně vytvořil lehce odlišitelné typy postav – snobského galeristu, samolibého politika, hospodského povaleče, lysajícího managera, lékaře-alkoholika (alkoholiky vlastně byli skoro všichni). V této části vše stojí na vtipných (bohužel občas jen rádoby vtipných) dialozích ve stylu „chlapi sobě“, na parodiích výše zmíněných charakterů – když politik, tak Klaus, když galerista, tak muž jen na půl (vždyť nosí bílé kalhoty a nežere maso)... Stranou tohoto trochu slabomyslného kolektivu stojí pouze hostitel Tom.

Pak dochází ke zvratu – dle mého názoru zbytečně příliš násilnému. Na večírek přichází dívka (bývalá Tomova přítelkyně) a to samozřejmě vyvolá ve společnosti vlnu nadšení. Jak se však postupně dozvídáme, dívka se nepřišla pouze nezávazně pobavit. Plně to pochopíme v okamžiku, kdy se po striptýzové scéně ukáže, že jí rakovina prsu poznamenala tělo. A pak už jde jen o to, kdo vlastně morálně selhal...

Když se zamyslím nad každou části příběhu zvlášť, docházím k závěru, že by vlastně nemohly existovat samostatně. První ukazuje stupiditu školních srazů, plytkost pánské zábavy pod vlivem alkoholu, všudypřítomnou komerci. Na dobrý příběh je to ale trochu málo. Druhá polovina má sice určitou psychologickou rovinu, je kontrastní k té první, ale není dost zajímavá, nepřináší nic nového, něco podobného jsme už mohli vidět mnohokrát.

Autorský záměr postavit proti sobě tyto dvě roviny a využít moment překvapení je určitě chvályhodný, ale v tomto případě zcela nevyšel. Bezstarostné a pobavené publikum se mělo nyní zamyslet a snad si i trochu poplakat. Ale vytvořená propast byla příliš velká, energie publika se najednou přerušila a zdlouhavý konec už jen umocnil tuto vykonstruovanost.

Představení bylo jako celek kvalitní, atmosféru dokreslovala citlivě vybraná hudba – od klasiky až k rocku. Projekce fotografií Petra B. Nováka představení nejen zpestřilo, ale hlavně esteticky doplnilo. Hercům se vesměs podařilo vytvořit pro diváky příjemnou atmosféru. V první části dokázali rozesmát, hlavně tedy pánskou část publika (David Švehlík, Ladislav Hampl, Igor Chmela), v druhé dojmout bez zbytečného patosu (Jana Janěková). Nedokázala jsem ale uvěřit Tomovi (Jan Moravec), smutek i z něj plynoucí agresivitu nedokázal podat s dostatečnou citlivostí.

Navzdory všem těmto výtkám (vztahujícím se především ke hře) jde o inscenaci patřící k těm lepším, dokázala publikum pobavit a "nastavit zrcadlo" dnešní konzumní společnosti. Nevím, jestli se dají hry dělit na "mužské" a "ženské", ale tato zasáhla především pánské publikum, mám to zjištěné.

Urban, Miloš: Nože a růže, režie: Czesany, David, scéna: Novák, Petr B., Divadlo Na zábradlí 2005.