Nebudeme dlouho okolkovat. Tento jazykový koutek bude o oslovování. Na první pohled se může zdát, že tady není, co řešit. Triádu pán, paní, slečna známe všichni, pravidla jejího užívání jsou na první pohled jasná. Jenže situace bohužel (nebo bohudík?) není tak jednoduchá. Dámy mají přednost, začněme tedy u nich.

Oslovení paní je stylisticky neutrální, bezpříznakové. Dobrá. Zbystřete však sluch a nemůže vám uniknout, že daleko častější než paní je ..."pani". A tady už to s tou bezpříznakovostí není dvakrát slavné. Nedůtklivou majitelku citlivějšího ucha můžete s oním "pani" - přidáte-li navíc i ten "správný druh" intonace - hned na začátek rozhovoru pěkně naštvat. A s ještě horší se pravděpodobně potážete při pokusu začít přátelský dialog oslovením "dámo". Doporučuji leda snad masochistům. Rána deštníkem po hlavně je více než pravděpodobná.

Ještě větší trable může způsobit oslovení slečno. Chytré knížky říkají, že slečnou je neprovdaný jedinec ženského pohlaví. No dobrá. Jenže jak máte asi tak vědět, jestli ta příjemná prodavačka, kterou žádáte o dvě deka vlašáku, má doma manžela, nebo jenom psa? Nehledě na to, že se nikde nedočtete, v jakém věku už je vhodné přestat říkat "sousedovic Kačence" holčičko a začít se slečnou (nebo se snad pokusit o jakýsi kompromis v podobě mladé slečny?). Do pořádně svízelné situace vás také může přivést oslovení nové kolegyně v práci, ukáže-li se, že je svobodná, ačkoliv školní kamna opustila již před úctyhodnou řádkou let. Pro dotyčnou (paní?, slečnu?) vlastně ani univerzální oslovení není. Co ti jazykovědci pořád dělají?! Vždyť tohle je na žalobu. Taková diskriminace!

Ono vůbec je těch nespravedlností v oslovování mužů a žen více. U něžného pohlaví aby člověk pátral po existenci manžela, zatímco u pánů vám může být případná manželka "šumafuk". Pánem jste se snubním prstenem i bez něho, ve třiceti jako v osmdesáti. I když jedna speciální kategorie tu přeci jenom je - pro všechny ty habány, kteří už dávno přerostli mámu, ale mléko jim ještě pořád teče po bradě. Říká se jim mladý pane a obvykle se tím nic nezkazí. Kudy však vede hranice mezi pánem, mladým pánem a chlapečkem, se však také ještě nikomu nepodařilo vyměřit.

Na konec to nejlepší - oslovení mladá paní, nebo častěji mladá pani. Tady je situace opravdu nejzamotanější. Mladou paní bývají častovány ženy, které jsou ve skutečnosti slečnami (chtěl jim snad mluvčí naznačit, že už mají nejvyšší čas?!), oslovovány jsou tak i skutečně vdané ženy, o nichž je známo, že pod čepcem jsou teprve krátce (jak dlouho ale "čerstvá provdanost" trvá?) a konečně mladou paní můžete být pro mluvčího, i když vám již táhne na padesát (že by pokus o lichotku?).

Tímto výčet možných oslovení ani zdaleka nekončí - co takové chlapče, panáčku, holenku, děvenko, paninko apod. Náš jazyk je prostě bohatý. Co s tím naděláme? Nic, neboť jak správně vyjádřil klasik: Může se nám to nelíbit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat. Takže, dámy a pánové, slečny i hochové, obrňte se taktem a trpělivostí a nezlobte se na češtinu. Občas není jednoduchá. Bohužel. A nebo bohudík?