Cítíte se být více spisovatelem, nebo výtvarníkem?

Na tuto otázku neumím odpovědět, ačkoliv je mi kladena neustále. Asi to bude tím, že já si ji nekladu. Jisté je, že na samém počátku jsem se cítil být malířem, dokonce jsem i cosi takového studoval. Byl to pro mne jediný cíl, jediné směřování. Po své třicítce jsem se soustavně věnoval i psaní, próze i poezii. Právě v té době jsem si našel svůj styl i ve výtvarném umění. Obě činnosti jsem dokázal skloubit tak, že jsem vlastně jedno od druhého nerozlišoval. A vznikla i jakási syntéza – propojení slova a obrazu. Básník Wernisch mě označil za malíře slov. Toto téma mě zajímá dodnes, i když v úplně jiné podobě než tehdy. V posledních letech však převažuje psaní. Dnes již nepřetržité. Posedlé. Výsledkem je 21 vydaných knih.

Proč píšete? Pro tisk, peníze, slávu, jméno, zábavu, soukromý nebo veřejný prospěch...?

Mám pořád intenzivní potřebu něco sdělit. Předat vzkaz. Ukázat na nezřetelnou stopu. Vypovědět důležité. To všechno je v dnešní době velice pošetilé. Proto žádná sláva, zisk, peníze, ani veřejných prospěch. Jen pár věrných čtenářů a blízkých duší. To je skutečná odměna. Posledním věrným čtenářem, a snad i obdivovatelem, je jeden vrah z věznice v Borech. Začínám mu pravidelně psát a považuji to za svůj skutečný úspěch.

Své knihy také ilustrujete, vidíte to jako výhodu? Přizpůsobujete jedno druhému?

Je pravda, že jsem většinu svých vydaných knih ilustroval, připadalo mi to jaksi samozřejmé. Ale ilustroval jsem i řadu knih jiných autorů, zejména sebrané spisy mého otce, které vydává nakladatelství Atlantis. A tak jsem vlastně také ilustrátorem, aniž bych o to příliš stál, aniž bych to nějak preferoval. Výtvarný doprovod, tak bych svůj přístup odlišil od konvenčního ilustrování, je forma, kterou mám velice rád. Ale mimo ilustrování se již třicet let zabývám něčím velice kuriózním, tedy výrobou takzvaných autorských knih. Jsou to knihy v jediném exempláři. Jsem autorem textu, ilustrací, vazby a většinou v nich výtvarné a literární zcela splývá. Samozřejmě nejsou tištěné, ale ručně psané. Existuje jich již několik desítek, nejde je vystavovat, nejde je nijak prezentovat a tak je většinou někomu daruji.

V poslední době jste se trochu ve své spisovatelské dráze přeorientoval, proč?

Miluji rekvalifikace, stejně jako životní proměny. V posledních letech jsem začal současnou literaturu, a umění vůbec, považovat za pouhou hru. Literatura pro mne však vždy byla prostředkem k vyjádření jistého poznání. Dnes mě poznání zajímá víc než umění. Systematicky studuji srovnávací mytologii, archeologii a dějiny náboženství. Zajímají mě alternativní, postmoderní názory. A tak jsem napsal nejrozsáhlejší českou monografii o posvátnosti kamenů, zejména o záhadách megalitického světa. Ta kniha mě stála dva roky intenzivního života. Stálo to za to. Nyní pracuji na projektu Esoterické Čechy. Vyšly již tři díly. Jedná se o systematické zpracování duchovních, často zcela utajených, dějin. Narážím na neuvěřitelné souvislosti...

Myslíte si, že je v dnešní době umění dostatečně oceňováno? Je vůbec žádáno?

V současnosti skutečné umění stojí na samém okraji zájmu. V časech zbožštěných superstar, již mytologizovaných sportovních hrdinů a cukrových vat bavičů všeho druhu je umění, tedy opravdové umění, něčím zcela nezajímavým, šedivým, kouskem ze starého šatníku. Je tu také snaha o jakési pop umění, které má všechny rysy komerce a přitažlivou formu. Pro umění je to tvrdá, a třeba zasloužená, zkouška. Jestli zmizí, nikdo si toho ani nemusí všimnout.

Jak vnímáte tzv. populární kulturu? Co si myslíte například o cenách Magnesia Litera?

Populární kultura není kulturou. Jakmile na to přistoupíme, pak Karel Gott je skutečně národním geniem a Ladislav Klíma ubohým nýmandem. Třeba tomu tak skutečně je, tuhle možnost musíme se zaťatými zuby připustit. Ceny a soutěže jsou obrazem tohoto myšlení. Stále ještě doufám, že by zmíněný Ladislav Klíma cenu Magnesia Litera nedostal. Nemohl dostat. To je uklidňující...

Jak vás ovlivnilo rodinné zázemí? Myslíte, že vám přineslo např. silnější cit pro umění?

Rodina mě ovlivnila zásadně. Vymodelovala mě. Od dětství jsem vyrůstal v blízkosti umění. Bylo samozřejmostí. Nebylo ničím výjimečným. Obrazy, knihy, hudba. Samé lákavé skrýše. Ale bylo to také jisté prokletí. Svět umění je přece také nebezpečný, mělo by varovat ministerstvo kultury na každé knížce. Nemoc zvaná romantismus byla pro mne silnou nákazou. Zvláště když kolem šílela padesátá, šedesátá, sedmdesátá léta. Ten, kdo umění propadne, neobstojí v žádných letech.

Cítíte se být nějak spisovatelsky ovlivněn svým otcem?

Snažil jsem se ovlivnění vyhnout, bránil jsem se mu. Chtěl jsem být přece jiný. Dělal jsem to, co otec spíše neuznával, třeba experimentální literaturu. Ale dnes mi případné ovlivnění připadá jako cosi pozitivního, co je zapotřebí s uctivou pokorou přijmout.

Staráte se o vydávání knih svého otce, proč?

Jsem ze staré školy a vím, co je má povinnost.

Nemyslíte si, že je dílo vašeho otce nedoceněno?

Jsem o tom přesvědčen. Otec je záměrně přezírán a bylo by dlouhé povídání proč. Jako jediný napsal přímo v roce 1948 jedinečnou sbírku Únor. Paradoxně ji lze srovnat s Blokovými Dvanácti. Vždy jsem si představoval, že jednou bude v čítankách. Po roce 1990 ji Literární noviny odmítly otisknout. Ačkoliv to byla kniha, která rehabilitovala čest naší literatury, nebyl o ni sebemenší zájem. V čítankách také není. Tam převládají napravení oslavovatelé Stalina. Otec byl prvním autorem absurdních próz, a nikdy mu to nebylo přiznáno. Tak by se dalo dlouho pokračovat.

Co chystáte do budoucna – v malířství, v literatuře?

Mám spoustu plánů a nevím, kolik času. Chtěl bych dokončit románovou trilogii, pokračování Cesty do pekel. Chtěl bych s několika hudebníky vydat básnickou sbírku Očarované kameny, která by byla na CD. Láká mě spojení hudby slova a obrazu. Již se na tom pracuje. Musím pokračovat v Esoterických Čechách, těch projektovaných dvacet dílů za mne sotvakdo napíše. Mám s nakladatelstvím také domluvenu monografii o posvátných místech středních Čech. Pravěkých, slovanských, křesťanských. Posvátnost místa v krajině je téma, které mě fascinuje stejně tak v obrazech, básních či odborných textech. To všechno bych chtěl a mnohé jiné, ale ten, kdo řídí naše osudy, se třeba právě nyní pobaveně směje. Naštěstí se k tomu smíchu dovedu přidat...

Václav Vokolek (nar. 1. 1. 1947)

Vydal kolem dvaceti básnických i prozaických knih (Ten který, Pátým pádem, Tanec bludných kořenů, Cesta do pekel, Krajinomalby, Esoterické Čechy 1. - 2. díl. a mnoho dalších). Jeho obrazy jsou zastoupeny v několika českých galeriích, vystavuje u nás i v zahraničí. V současné době působí také jako pedagog a publicista.

Ukázka z tvorby Václava Vokolka:

KLADIVEM NA ČARODĚJNICE

V prostřed ticha

vtlučený hřeb.

Střed.

A cíl se směje do očí.

Okolo hřebu se měkce otočí

svět.

Přibitý cíl.

To v něm

jsi zabloudil.

Kladivem přibitý

střep.

(Vokolek, Václav: Tanec bludných kořenů. Host, Brno 1998.)