Verba:

Denně se zavírám

Do své klícky

Pohled

Skáče jak raněný vlk

Uštvaný smečkou chrtů:

sem-tam-sem-tam

Klíče jsem zahodil

Oni se mi vrátily

(jaká smůla)

pomalu přestávám

věřit na svobodu

Verba:

ZVLÁŠTNÍ SEN

Dnes v noci se mi zdálo

Že tě líbám

Ale vypadala‘s jinak

I já měl jiný vzhled...

Třeba to byla

Jen vzpomínka

Na minulý život

(V jednom ze svých

životů

jsem totiž býval

ebenitským loupeživým mnichem

- pamatuješ?

Tys byla

Mou hebrejskou zajatkyní)

- ani tenkrát

ses mi nechtěla poddat

bez boje)

...

Chci být stromem

Chci vyrůstat z dlažby

Chodníku pod tvým domem

Chci tě zasypat svými listy

Chci si vyřezat do kůry

Tvý iniciály

Stejně

Jako jsem je vytetoval

Do svého srdce kůry

Chci čekat

Chci promrhat

Staletí čekáním na tebe

Až půjdeš kolem

A ověnčíš mě korály

Z vlčích jahod

Jan Bouchner:

MALÉ POJEDNÁNÍ O NESMRTELNOSTI CHROUSTA

V trojjediném sevření

obklopena vodní nádrží

pod křížem desátého zastavení

kachna si poměřuje křídla

s rackem

V poslední chvíli si nechá narůst

dvě nová pera

šest stop dlouhá

a zakryje slunce

nelíčenou velikostí

V předposledním stinném zátiší

přežil nálety nenasytných kaštanů

malý

a ještě menší bojovník

za nesmrtelnost

křídla kratší než palečky nemluvněte

a v nelíčeném zájmu o korunu stromu

zastíní předposlední výkřiky

fenoménu podrážky

gordického uzlu

babylonského galimatyáše

života

nesmrtelných

Jan Bouchner:

OPERACE

Vyvrhněte mé útroby

na pitevní stůl

mozek dejte do nádoby

aby si tam plul

Když se nepotopí, budu dlouho živ.

Můžete pak pokračovat

hříčkou nevinnou

za záda si jen tak házet

moji ledvinou

Dopadne-li špičkou ke dveřím, půjdu z domu.

Pohrajte si trochu s tělem

svorky po ruce

jedním tahem pak skalpelem

rozpulte srdce

Jestli tam bude hvězdička, budu celý rok zdravý a šťastný.

-určitě tam bude…

Jan Bouchner:

DNES NAPOSLED

Skloním se k tobě

ještě jednou

a vlasy z čela

shrnu ti

tak jako měsíc

nad rozhlednou

rosu po trámech stékat

donutí

Slanější polibek

než kdy býval

mi na památku

věnuješ

A jako tehdy

když sen se rozedníval

zas sama

nocí

odpluješ

Jan Bouchner:

VILA

Po straně ulice

rozkvetly javory

kapičky nektaru

a zrnka pylu

snáší se do špíny

mezi obrubníkem a schody

jež podpírají

oprýskanou vilu.

Za sklem syčí hadi

a houpající se lustr soutěží s jarním sluncem

Uvnitř se setkávají dva staleté rody

prorostlé skrze zdi až do zahrady

Prorostlé skrze sebe

A stíny

na hrubé látce paravánu

prostupují se s ostrými nehty plamene.

Krovům se zlomil vaz.

Vila se otevírá nebi

a sápe se karmínovýma rukama

po plných těžkých mracích

Jsou bez citu

Ani jedna slza

Po straně ulice

víří myriády svatojánků

padají do špíny

mezi obrubníkem a schody

a snaží se nezapálit zemi.

To jenom javory mají jednu tvář popelavě šedou

Jan Bouchner:

MOST

Zastavil jsem se pod mostem

Pilíře sténají při každém dalším slově

Vepsaném na tento list

Do očí mi míří reflektory automobilů

Slyším hřmění tunové lokomotivy

I hromy

Seslané snad přímo z nebe

Kolem je najednou šero

Slunce není vidět

A pilíře jako by se chtěly dotknout

Svých bratrů

Postavených možná za trest

Právě o několik metrů dál

Natáhni ruku

Ještě kousek!

Kameny se valí

Hřmění přechází v jednolitý zvuk

Výkřiky řežou oblaka prachu

Ticho

Balvany leží na zemi

Ocelové trámy trčící k nebi se modlí

A prosí za odpuštění

My nechtěly…

Chtěly jsme jen stejně jako lidé

Podat ruku tomu

Koho máme nadosah

My nevěděly

Že je to proti řádu světa…