Kniha není jednolitým celkem, ale je rozdělena na čtyři části. A právě první a nejobsáhlejší část dala název celé knize. Román je autobiografickou zpovědí života člověka sebevědomého, mírně egoistického a svérázného. Autor se prostřednictvím deníkových zápisků vrací do své minulosti a vypráví nám svůj spletitý život.

Strasti se studiem devatenáctiletého medika Petra Hrbáče, který podle svých slov "ani v nejmenším netouží po onom posunu do světa dospělých", jsou podány spíše jako fragmenty vybledlých vzpomínek autorova mládí.

Hrbáč - básník samozřejmě nemohl zapřít poetickou část své povahy, a tak vyprávění prokládá několika básněmi. Ještě více se tato tendence projevuje ve třetí části knihy nazvané Dětský svět. Zde se totiž dostáváme na půdu téměř fantaskní prózy plné barevné obraznosti, snovosti a imaginace Petrovy duše. Ten po celou dobu odhaluje své nitro s nelíčenou přirozeností a neschopností cokoliv zakrýt, která je tak příznačná právě deníkovému stylu.

A právě o duši jde v románu, přesněji o její roztříštěnost. Náznaky schizofrenie zakořeněné v hrdinovi sledujeme již od jeho studentských let. Tom Tollano je Petrovým imaginárním přítelem a milencem a, "ač nebyl bytostí z masa a kostí a - ovšem, tekutin", hrdina sám popisuje, jak vroucně Toma miluje. "Nechci být dospělý, chci být stále dítě, i když tělesně jsem dospěl už dávno. Do deníkových knih, s černými a po prvních čtyřech svazcích i s barevnými deskami píšu litanie. Volám Toma Tollana. Miluji ho, neexistuje, vymyslel jsem si ho." Zmatky pohlavní příslušnosti provází hrdinu až do doby tzv. středního věku, kdy si začíná uvědomovat svou homosexuální orientaci.

Příčinou oné roztříštěnosti Petrovy duše je ale hlavně silná citovost. Říká se, že každý umělec je tak trochu blázen a že jeho duše musí být otevřená a přístupná všem vnějším podnětům. A právě tímto umělcem hrdina je. Zanícenost, s jakou vypráví o výtvarném umění, literatuře a hudbě - "lásce jeho života", zanechává čtenáře v údivu. "Hudba odněkud přicházela, zaplňovala části mého dne a trápilo mě, že se někdy vyvyšuje nad literaturu. Mohl jsem se rozskočit blahem z hudby." Pro hrdinu je vůbec typické, že vše, co dělá, dělá s obrovským zaujetím a vervou.

Ačkoliv jsou některé části knihy prostoupeny dosti odbornými znalostmi z oboru botaniky či medicíny, vypravěč udržuje dynamiku vyprávění ve svižném tempu.

Hrbáčův zvláštní způsob vyprávění, naprostá přirozenost a nenucenost jeho psaní otvírá čtenáři pohled do srdce zcela výjimečného člověka. Takže, ať už próza či poezie, Hrbáč "prostě boduje".

Litenky č. 6/16, roč. 2004/2005