Úvodní povídku nazval její autor Miloš Urban Štědrá noc baronky z Erbannu. Na tomto místě by mělo přijít seznámení s hlavními hrdiny a stručné nastínění děje. Místo zkratkovité sondy do příběhu ale raději napíšu několik slov ke způsobu, jakým se text snaží na čtenáře zapůsobit. Urban spoléhá na zručnost svého ostrého brku poutavě vylíčit mlhavost pochmurných zákoutí. Nemohu mu upřít cit pro mrazivý detail, avšak chladnost a neprocítěnost kreslí na všech stránkách prózy jen fádní ledové květy a nudí svou dekorativností. Postavy v této ‚Variaci na temnou strunu‘ mi připomínají ploché figurky ledové čokolády, jejichž ambaláž zdobí charakteristický obrázek. Každý subjekt má svou sladkou slabost, které se slastí a bez větších výčitek podléhá. V hodině půlnoční se s ní na zámeckých parketách setkává tváří v tvář, čelí jí, zápolí s ní a snaží se jí vytrhnout.

Pokud bych se měla po přečtení první povídky rozhodnout, zda listovat dál, či soubor odložit, učinila bych s radostí druhý pohyb. Vše je průhledné jak kostka ledu, která se rychle rozpouští, a kromě malé mokré, studené skvrnky po sobě Urbanova Štědrá noc nezanechává vůbec nic.

Druhé slavné jméno, které ozářilo černou obálku výboru Zabij mě líp, zní Ondřej Neff. Tématem povídky Dívka s tváří z mramoru je bezohlednost řidičů-zabijáků a slepota justiční spravedlnosti. Dívka, jejíž rodina se stane obětí jednoho z postrachů silnic, sama zjednává nápravu a vyřizuje účty i za ostatní postižené (zajímá-li vás jakým způsobem, nahlédněte do knihy).

Krátké věty udržují svižné tempo a spád povídky. Publicisticky odtažitý, neosobní styl „mramoru“ také neškodí. Naopak moralistní závěr, v němž autor nabádá, aby si ti, kteří náhodou nepochopili poslání povídky, užili posledních „měsíců, týdnů a dnů“ svého života, si mohl Neff odpustit.

Z rozbitých plechů silničního provozu čerpá látku pro svůj text i spisovatelka, jejíž povídka Nehoda celý svazek uzavírá. Strůjcem odplaty je asijský bůh Phí, který kromě toho, že přináší smrt, usiluje hlavně o převtělení a znovuzrození. Styl Ivy Pekárkové je expresívní, spisovatelka člení text do sevřených odstavců, užívá slangových výrazů i hojných vulgárních výkřiků, určitá slova píše verzálkami. Celkově je však text roztěkaný, obrazy nejisté. Vyznívá jak roztříštěné sklo vysypané na opuštěné výpadovce.

O skrytém, izolovaném místě, přesněji Místnosti, píše spisovatel a esejista Jan Jandourek. Hlavní úlohu v povídce s tajemstvím zapovězeného prostoru hraje malý, bystrý kluk. Základními motivy textu jsou oči, vidění, vnímání a vyrovnávání se se skutečností, objevuje se téma šikany.

Pokud otevřete poslední výbor z edice Českých povídek a přečtete si výše zmíněný text, pochopíte, proč se o něm více nerozepisuji.

Autory méně známé čtenářskému houští zastupuje jméno Martina Koláře, který přispěl Kouskem Leslie Wildové. Na neurčitém místě se odehrává příběh rozvíjející se podle pravidel detektivky. Fiktivní město oživuje pohled nesvéprávného výrostka, jenž děj vypráví.

Hororové (thrillerové) prvky získává povídka až na svém konci. I přesto, že najdeme ve výstavbě motivů v Leslie několik nedůsledností, vyznívá text ze všech nejpůsobivěji. Myslím, že kdyby ji Kolář rozpracoval, spisovatelskou špachtlí zaryl hlouběji do tváří postav, zbavil ji několika drobných vad na kráse, mohl by z ní vymodelovat zajímavý titul.

Jméno Anny Cermanové je nejspíš většině čtenářů neznámé. Její povídka Mezijezeří je knižním debutem této mladé spisovatelky. (Jiní titul znají již delší dobu. Mezijezeří publikovala Cermanová v září roku 2004 na stránkách internetového literárního serveru Totem.)

Próza vypráví příběh o samotářském učiteli, který se „otáčí zády k světu“ a vydává se do sychravě ponurého kraje Sudet. Kantor, vypravěč příběhu, vstupuje do již rozehrané životní tragédie kněze a dcery podivínského neznaboha. Dění ve vesničce si však nevyloží správně, je oklamán vlastní vášní. Povídka vrcholí smrtelným tripletem v romantických kulisách hor a zamrzlého jezera. Konec je poněkud nejasný, autorce postavy splývají a je těžko odlišitelné, kdo a jak vlastně umírá. Na druhou stranu bychom v rozmytých konturách mohli vidět záměr. Učitel je šokován tím, co vidí, ocitá se mimo sebe, jedná v afektu. Pak by chaotičnost posledních obrazů přesně vystihovala psychický stav rozrušeného hrdiny.

Archaizující styl Anny Cermanové upomíná na baladičnost počátku minulého století. I když není těžké odhadnout další směřování děje, jemně vystižená a zachycená atmosféra příběhu staví Mezijezeří mezi lepší texty souboru Zabij mě líp.

Na závěr pouze dodám, že povídky ze Zabij mě líp o život nepřipraví ani jedince se slabším srdcem, ani čtenáře neubijí hororově krvavou palicí jednoduchosti.

Veronika Kloboučková

Miloš Urban, Ondřej Neff, Anna Cermanová, Martin Kolář, Jan Jandourek, Iva Pekárková: Zabij mě líp. Nakladatelství Listen, Jihlava 2005.

LitENky č. 6/16, roč. 2004/2005