Pád Třetí říše vychází z bestselleru publicisty a historika Joachima Festa a ze vzpomínek Hitlerovy „mladičké a naivní“ sekretářky Traudl Jungeové, která se samozřejmě snaží všemožně ospravedlnit a namluvit nám, že vůbec netušila, co se vlastně za války dělo. Přesto na konci filmu (kde vystupuje reálná Jungeová) alespoň uzná, že mládí nemůže být omluvou a že se možná měla více zajímat o dění kolem sebe. Jako postava působí proto Traudl velice nevěrohodně, její svědectví o posledních Hitlerových dnech je však nesmírně cenné.

Dá se říci, že každá událost, každé gesto, které je nám předkládáno, mělo svého očitého svědka. Film můžeme označit za hraný dokument, který se snaží ukázat nám velice sugestivní formou historická fakta známá ze svědectví, nepátrá po příčinách, nespekuluje, pouze syrově zachycuje realitu a snaží se být nestranným. Domnívám se, že to se mu do značné míry opravdu podařilo. Kdybychom v jakémkoli jiném filmu viděli lékaře, který zabíjí celou svou rodinu při obědě odjištěnými granáty, nebo matku (Magdu Goebbelsovou), která otráví své malé děti a jde si pak zahrát pasiáns, řekli bychom si: touha po originalitě, snaha šokovat, brak atd., musíme však mít na paměti, že toto není ani jedno, ani druhé, toto je zkrátka pravda a historický fakt, o to drsněji pak takovéto scény působí.

Film se zaměřil především na atmosféru v Hitlerově bunkru na konci dubna 1945, tedy na dobu, kdy již do Berlína pronikala spojenecká vojska, německá armáda byla rozprášena a zhroucení „tisícileté“ Třetí říše bylo nevyhnutelné. Berlín je v troskách a ve smrtelných křečích se zahryzává sám do sebe, když posílá zfanatizované jedenáctileté děti na barikády a věší starce za to, že nebojovali. Všude panuje chaos, zmar, zkáza a beznaděj. Každých pár minut si někdo prožene hlavou kulku, protože ví, že je vše ztraceno. Z Hitlera je roztřesená troska, paranoidní a šílená, věřící zoufale v zázrak, rozdávající úřady v situaci, kdy Rusové stojí pár metrů od jeho bunkru, a plačící nad tím, jak jej všichni opustili, zradili a zranili.

Právě tento rys je filmu nejčastěji vytýkán – Hitlerova „lidská tvář“. Myslím, že tato výtka je neoprávněná. Ano, vidíme opuštěného zlomeného starce, ale zároveň také šílence, který do poslední chvíle rozdává rozkazy k popravám a prohlašuje, že německý národ by měl být vyvražděn, protože ho zklamal. Navíc, proč upírat Hitlerovi lidskou tvář? Proč neukázat to, že měl své lásky, strachy, slabosti jako jiní? To by přece znamenalo odlidštit a démonizovat zlo. Ale ty miliony mrtvých na okupovaných územích a v koncentračních táborech nemají na svědomí žádná nadpřirozená monstra, ale lidé, tátové od rodin, spořádaní sousedé… O to je celá válečná katastrofa tragičtější – lidé vraždili lidi a byli vedeni zase jen člověkem.

Jediné, co bych mohla filmu vytknout, je trochu kýčovitý závěr a stereotypní zobrazení sovětských vojáků tančících na barikádě kozáčka s vodkou v ruce a Kaťušou na rtech. Jinak Pád Třetí říše určitě stojí za vidění. Připravte se ale na to, že konec války nebyl žádnou procházkou růžovým sadem, a tak budete potřebovat silný žaludek a nebo notnou dávku cynismu.

Žaneta Procházková

Pád Třetí říše (Der Untergang), Německo, 2004, režie: Oliver Hirschbiegel, hrají: Bruno Ganz, Alexandra Maria Lara aj., 150 min.