Erml zvolil román v dopisech, který je čtenáčsky oblíbenou literární formou . Umožňuje totiž tzv. nahlížet pod pokličku, zkoumat hrdinovo nitro a prožívat s ním naplno jeho emoce a citové pochody. Avšak jako u každé literární formy jsou jisté výhody spojeny také s určitými úskalími a bohužel se zdá, že Erml si jich buď nebyl vědom, nebo prostě jen přestřelil. Vsadil na autobiografičnost, což je opět krok směrem k zájmu dnešních čtenářů. Uvědomíme-li si, jak velký ohlas dnes vzbuzují nejrůznější vzpomínky a memoáry už pomalu kohokoliv, a připomeneme-li oblíbenost např. Vieweghových románů, které z autobiografických zážitků také vycházejí, je Ermlův postup pochopitelný. Bohužel nám tu ale něco hodně nehraje.

Od začátku do konce pořád tak nějak nevíte, na čem jste. Ermlův hlavní hrdina se jmenuje Richard Erml a jeho životní osudy nejenže nápadně připomínají, ale přímo se shodují s tím, co se můžeme dočíst o životě Ermla-autora. Nastává tedy problém, jak při takové shodě knihu chápat – jako pravdivé převyprávění Ermlova životního příběh, nebo jako důmyslnou literární fikci, která si sice hraje na pravdu, ale zároveň přesahuje zkušenost jednotlivce a usiluje o širší společenský dopad? Přiznám se, že mne jako čtenáře mnohem více zajímá druhá varianta.

Erml bezesporu narazil na žhavé téma poslední doby: zkušenost muže, který prošel nevyvedeným manželstvím, v němž nechyběla manželčina nevěra (dokonce s rodinným přítelem), vyostřené hádky a fyzické útoky. Zkušenost otce, který přichází o své děti, pro něž přestává být tátou a stává se tátou Ríšou (protože do života dětí vstoupil ještě táta Boban), otce, který si přes veškerou snahu po letech v dceřině deníku přečte nelítostný odsudek vlastní osoby. Je veliká škoda, že Erml s touto tak aktuální látkou nedokázal naložit rozumnějším způsobem.

Odstup od zkušenosti jednotlivce (své vlastní) se nepodařil. Kniha působí jako citový striptýz Ermla-autora (nikoli Ermla-fiktivní literární postavy), který své osmnáctileté dceři Mariánce a spolu s ní čtenáři servíruje vlastní verzi manželské krize, v níž on je tím, komu bylo ublíženo, a „maminka“ tím, kdo vše zavinil.

Přestože se vypravěč snaží vzpomínat na události „bez lítosti“, evidentně se mu to nedaří a vy se stále častěji přistihujete v roli pochybovače, a dokonce toho, kdo fandí druhé straně. Sebelítost, pocit ukřivdění a všudypřítomná sebeobhajoba bez kritické sebereflexe působí hodně nesympaticky. Přidáme-li si k tomu ještě fakt, že k nám promlouvá člověk-„hrdina“, který se utápí v alkoholu a neostýchá se vztáhnout ruku na svou ženu (dokonce opakovaně) a i po letech, během nichž by k tomuto jednání již mohl získat alespoň trochu kritický odstup, své jednání obhajuje (žena si za to mohla, byl jsem k tomu geneticky předurčen, mí rodiče byli stejní atd.), máme pocit, že Erml své nadějné téma totálně zazdil. Jistě, literární hrdina nemusí být sympatický, ale vy jako čtenář musíte alespoň tušit, proč autor hrdinu-nehrdinu vytvořil a co za neobvyklým postupem skrývá. Při nejlepší snaze jsem se však takového „tušení“ nedopracovala.

V této situaci už není nic platná nesporná vypravěčská zručnost, působivý metaforický jazyk, který je jasným důkazem Ermlova spisovatelského talentu, či propracovaná struktura návazností dopisů (porušování chronologie dávných událostí, postupné odhalování pohnutek a motivací, přehodnocování již napsaného atd.), když s tím, co se v knize děje, prostě nesouhlasíte a je vám to dokonce protivné.

Nedokázal-li se Erml od svých zahořklých pocitů odpoutat, neměl se do takového psaní vůbec pouštět. A jestliže bylo jeho cílem vypsat se z toho, co skutečně cítil a prožívat, a doopravdy (nejen fiktivně) varovat svou dceru před sebou i jí samotnou (viz stále zdůrazňovaná hrozba genetického předurčení), pak mě kniha nezajímá už vůbec. Duševní terapie autora je jeho osobní záležitostí. Podobná veřejná nahlížení pod pokličku považuji přinejmenším za nevhodná…

Erml, Richard: Bez lítosti (malé dějiny jednoho rozvodu). Petrov, Brno 2004.

LitENky č. 6/16, roč. 2004/2005