V minulém díle jsme navštívily hned několik literárních kaváren, ale ani v jedné z nich jsme se nezdržely na program (ostych začátečníků!) . Proto byl náš cíl nyní jasný: prožít pořádnou literárněkavárenskou seanci.

Pachatelé se vracívají na místo činu: my jsme se vrátily do Salmovské literární kavárny, kde bylo první jarní den (21. 3.) na programu vystoupení Jiřího Šlupky Svěráka (klavír, zpěv) a Jardy Hůly (foukací harmonika) v doprovodu bicích Petra Zimáka. Nešlo tedy až tak o záležitost literární, ale jak už jsme upozorňovali v minulém díle výprav, v Salmovské kavárně hraje prim muzika.

Šlupkahůla: nejen blues

Nebudeme chodit dlouho okolo horké kaše – když se (pravda, asi s půlhodinovým zpožděním) ozvaly první tóny piana, bylo jasné, že do posledního místečka obsazená kavárna neodejde s prázdnou. Ještě nutno dodat, že se nám prst na jméně „Šlupkahůla – nejen blues“ nazastavil náhodou. Osobnost hudebníka, textaře i pedagoga Jiřího Šlupky Svěráka je poměrně známá, nám (studujícím FF) například ze Šrámkovy Sobotky. O skvělém doplnění dalších dvou členů tria jsme se přesvědčily nyní.

První půlka koncertu se nesla v rychlejším i pomalejším tempu autorských písní, kterýchžto úžasné „mluvící“ (humorné, ironické i dojímající…i jiné) texty občas zastiňovaly hudební složku (v dobrém slova smyslu). Po přestávce, ve které obecenstvo i představenstvo honem doplňovalo zásoby, neboť během vystoupení vyschlo mnohým v krku, se repertoár přesunul k známějším bluesově-rokenrolovým anglickým „kouskům“ . Skvělá a diváky ze židlí zvedající byla kromě jiného i sóla jednotlivých aktérů, pro naše ucho, harmonikou málo dotčené, bylo potěšením sledovat především výkon Jardy Hůly.

Při znovuvybavování si celé akce nebezpečně sklouzáváme do nekritických superlativů, tak už jen stručně doplníme ten poslední – pocit výjimečně pěkného večera by nemohl být bez velmi uvolněné, neformální a přátelské atmosféry, která se v kavárně vytvořila. Znáte to, když cítíte, že lidé kolem vás jsou naladěni na stejné (šlupkohůlovskozimákovské) hudební i duševní notě.

Na závěr by bylo dobré upozornit, že Šlupkahůla trio vystupuje v Salmovské literární kavárně pravidelně, jen je potřeba si zavolat předem a zamluvit si místa.

Hlouběji do bahna povalečství

Druhým naším krokem do hlubin literárněkavárenského povalečství byla návštěva poetické kavárny Obratník na Smíchově. Možná i lépe zvolené přízvisko „poetická“, jež umožňuje širší konotační záběr, naznačuje mlsně obcházejícím kulturo- a kávomilcům, že uvnitř naleznou prostor příjemně provoněný nejen literaturou, ale i mnohým dalším, co může jejich poetické duše okouzlit.

A nezklamou se. Doufáme, že to není jen díky našemu začátečnickému nadšení, ale i tady se nám moc líbilo. Sice jsme neprocítily onu běžnou, každodenní rutinu, protože jsme do Obratníku zavítaly zvečera 31. 3. na křest knihy Radky Denemarkové A já pořád kdo to tluče(viz recenze v tomto čísle LitENek), ale i tak na nás poetická kavárna zapůsobila kladně.

Samotný proces křtění se odehrával v dolních prostorách (tedy v malém prostoru pro tyto účely vyhrazeném). Z interiéru jsme toho moc nespatřily, neboť „bylo plno“, ale pro zážitek z večera to bylo dost jedno. Křest to byl - dovolíme si zkušeně tvrdit, ač jsme jich zase tolik neviděly – dost tradiční.

O svém vztahu k autorce a knize promluvil autor doslovu Michal Jareš a kmotr knihy, režisér David Radok (Denemarková se jako dramaturgyně podílela na jeho nové hře v Divadle Na Zábradlí). Poté je na pódiu vystřídali herci Jiří Ornest a Jitka Sneiderová, kteří přečetli několik ukázek.

Jak se postupem večera přibližoval moment samotného křtícího obřadu, začalo nám vrtat hlavou, jak vlastně takový konkrétní křest knihy vypadá – polije se tedy jeden výtisk šampaňským, a tím tak obětuje, nebo je ono polití pouze symbolické? Rozhřešení se nám v zápětí dostalo: na knihu se malinko káplo a připravená utěrka vše zachránila.

Po představení a ceremonii křtu byli všichni přítomní pozváni do horního patra kavárny, kde bylo připravené malé, ale milé občerstvení a kde se ona přátelská nálada zezdola přenesla do osobnějšího popovídání si o všem možném.

Význam takovýchto akcí je asi větší pro ty, kteří jsou s prezentovanou knihou či jejím autorem/kou nějak spjati a pro které je takový křest skvělou příležitostí nejen pro vyjádření podpory nebo úcty dotyčné/-mu, ale i pro setkání s lidmi, které vídají pro nedostatek času zřídka nebo vůbec. Ale i pro nás, příchozí zvenčí, je to obohacující zážitek, ať už jen proto, že poznáte něco nového, někam jinam se podíváte a přidáte si na svou pomyslnou pažbu další zářez nemarného večera.

Kavárenský život má své dějiny

Aby nebylo příliš našeho hedonizujícího a zavádějícího pohledu na literární (teď už i poetické) kavárny, nabízíme vám krapet odbornější příspěvek o jejich historii.

Literární kavárny jakožto svébytný - ač velmi volný - kavárenský žánr jsou specialitou několika posledních let. Přesto už dávno před nimi existovaly kavárny (a některé z nich stále existují), jimž by přívlastek literární také více než slušel. Ano, máme na mysli všechny ty Slávie, Unionky, Národní kavárny či Montmartry, které zanechaly nesmazatelné stopy v historii českého básnictví a ve vzpomínkách svých slavných návštěvníků.

Přestože se kavárenský život v Praze naplno rozvinul až v době secese, zmínky o kavárnách najdeme již v 19. století, např. u spisovatele J. B. Pichla: „Pamatuji se z té doby, že byly tenkrát v Praze jenom dvě veřejné místnosti, do kterých se chodilo číst noviny, a sice kavárna Šachova v Dominikánské ulici U zlatého tygra a kavárna Pastova na ulici Ovocné. Nejvíce navštěvována byla prvnější, a zvláště od spisovatelů pražských jak německých, tak našich … Mohls tu vidět skoro každodenně z našich Palackého vedle K. E. Eberta, Chmelenského a Čelakovského s Gerlem a Glaserem, Tomíčka a Tyla…všecky pospolu.“

Zlatý věk kavárenského života však nastal až počátkem 20. století. „Intelektuální“ kavárna Union uvízla ve vzpomínkách Mileny Jesenské, E. A. Longena, Josefa Lady, Františka Langera a mnoha dalších. Josef Lada o ní napsal: „Kavárna Union nepyšnila se skvěle vyzdobenou dvoranou, ale asi deseti menšími místnostmi. Společnost malířů, sochařů a literátů sedávala nejraději v nejzadnějším pokoji, protože to bylo jaksi stranou a nikdo se tamtudy necoural. … Hovory, které se v tomto zastrčeném koutku vedly, byly s to ohrozit duševní zdraví, a proto se tam také často musil měnit personál, aby neutrpěl újmu na rozumu.“

Dvacátá léta a éra Devětsilu byly těsně spjaty s jinými kavárenskými podniky. V první polovině dvacátých let byla hlavním přístavem Devětsilu Národní kavárna. O ní Karel Honzík napsal: „Tady se formovaly názory bojovného purismu a poetismu, u několika mramorových stolků kavárny, které jsme časem říkali stručně NÁRKAV … Touto kavárnou jste viděli projít takřka všechny ty, kdo u nás něco hledali v umění nebo ve vědě, a mnohdy tudy prošli i hosté zdaleka, hledači z celé Evropy. Sem jsme se, my mladí, utíkali pro útěchu nebo pro vysvětlení, když jsme přes den zažívali trýzeň zastaralých nauk na fakultě, nebo později, když jsme se celý den pachtili za prací, většinou marně.“ Ne vždy však měli, jak Honzík vzpomíná, majitelé kavárny pro své významné hosty pochopení: „I v době, kdy byl NÁRKAV hlavním přístavem, nejednou se celý Devětsil přestěhoval do Slávie. Stávalo se to po roztržkách s ředitelstvím, které mělo námitky proti hlučným hovorům a sporům, proti salvám smíchu, jaké byly pravidelným doprovodem dada žertíků.“

Na kavárnu Slávie – druhé hlavní doupě Devětsilu – vzpomíná kromě Honzíka také Jaroslav Seifert. Tomu však k srdci příliš nepřirostla: „Už si ani nevzpomínám, co nás občas přimělo, že jsme opouštěli vlídnou a pohostinnou Národní kavárnu a její zakouřenou atmosféru vyměnili za kouř a pach ve staré herecké Slávii proti Národnímu divadlu. Sedávali jsme tam u okna vedoucího na nábřeží a popíjeli absint. Byla to malá koketerie s Paříží. Nic víc.“ Jiným dojmem zapůsobila Slávie na Vladimíra Holana: „Má kožená sedadla a září temně. Sem chodí dopoledne elegantní modláři a studenti, kteří nestudují. Oživuje odpoledne a večer. Je tu vzdušné počasí – mohlo by se říci, i když lidé plují v oblacích cigaretového dýmu. Teplé vlny zvolna tančí a zábavný hluk a hovor ustane nad hlavami skloněných šachistů. … Tkví tu něco z dobré výchovy. Proto hledáte a pátráte, nesedí-li tu někde Francois Rabelais. V dostatečném tichu by se zde dala studovat i teologie.“

Slavné návštěvníky měla Slávie i v šedesátých letech, kdy se zde scházeli spisovatelé, kritici a malíři v čele s básníkem Jiřím Kolářem, malířem Kamilem Lhotákem aj. „U kulatého stoku s typickou tabulkou: reservé se domluvilo mnoho věcí. … Básník Jiří Kolář přicházel vždy o jedné a vždy s čistou košilí a kravatou,“ napsal o pověstném „Kolářově stole“ Josef Kroutvor.

Všechny tyto (a mnohé další) kavárny se od těch dnešních literárních kaváren s velkým L v mnohém liší, jedno ale mají přece společné. Jsou místy, kam přicházejí posedět a popít ti, kteří podlehli kouzlu knih, ti, kterým jsou knihy v dnešní době internetu a televize stále milým a příjemným společníkem, a konečně i ti, kdo mají v lásce nejen literaturu, ale umění a krásno obecně. Právě oni dělají z obyčejné kavárny tu pravou literární.

Tímto konstatováním budiž naše kavárenská rozmlouvání prohlášena za uzavřená.