Stará, nemocná fenka Bojana (podle venkovských psů „slečna z města“), střežící klid svého ochrnutého pána, se probírá vzpomínkami. Honí se jí hlavou nejrůznější myšlenky, zaznívají nejhlubší otázky naší existence. Úvahy se točí hlavně kolem jednoho tématu - smrti. Tu pro Slečnu zosobňuje představa rasa - tedy žádný dnes už trochu směšně působící kostlivec nebo smrtka s kosou - ale hrozivý chlápek se železným okem na odchyt psů, ohlašovaný křikem cikád, jehož blízkost Bojana už dobře cítí. Má ze smrti strašný strach, uvažuje co bude po ní: „ …mít to znameníčko, že něco je, že napříště nebudeme jen atomy rozfoukanými do vesmíru…to by se to panečku umíralo!“

Takové myšlenky se vynořují v její mysli, zatímco se probouzí okolní kouzelná příroda - flétňáci začínají sametově zpívat, objeví se karavong se žlutým okem. Dům, na jehož verandě Bojana leží, se totiž nachází uprostřed úchvatné australské buše (Dutka se v próze inspiroval svým ročním pobytem v Novém Jižním Walesu). Různé okolní podněty provokují její rozmanité vzpomínky na příhody a na lidi, útržky jejich rozhovorů. Nejvíc Slečně schází Nela - neúnavná životní bojovnice, člověk, který nekonečně miloval život a uměl ho žít naplno. Umíněná vytrvalost Nely je pro Bojanu vzorem.

Děj prózy se rozvíjí během jednoho vánočního dne. Za ochrnutým Joem přijíždějí jeho kamarádi - čeští emigranti. V jedné chvíli však Bojana pocítí přítomnost smrti. Její obětí nemá být ona, ale Joe. Po smrti pána už touží jen po jediném - dokázat vyvléct své rakovinou prožrané tělo na kopec do buše a tam ať si pro ni ten smradlavý ras přijde. Buš znamená pro „slečnu z města“ volnost… Vzpomínky na útěk od lidí do buše, na život se smečkou divokých psů a na smrtící lesní požár, ve kterém málem ztratila život, provokují k zamyšlení nad rozdílností žití v nesvobodě u lidí, kde je čas nasekaný na opakující se kousky, oproti životu v bezčasí přírody, sice se zmučeným tělem, ale s nezuboženou duší. Slečna prožila útěk od lidí, ale pak také návrat. Epizoda vyprávějící o tomto duševním návratu k lidem (Bojana byla zachráněná po dlouhé noci z moře poté, co vypadla Joeovi z lodi) ve mně ale budila dojem příběhu přejatého z amerických příruček „pro potěšení duše a radost srdce“, kde byznysmeni rozdávají červená srdíčka s nápisem Miluji tě a delfíni zachraňují topící se potapěčky. Ale naopak: vtip, mluvenost Bojanina vyprávění, otevřenost a bezprostřednost stylu, kterou by člověk u českých prozaiků uvítal, jsou sympatické. Dutka se lehce vyrovnal s těžkými úvahami o lidském bytí a jeho smyslu, o smrti a posmrtné existenci. Kéž by člověk uměl být tak vnímavý a dokázal se tak poctivě zaobírat těmito otázkami jako „slečna z města“.

Dutka, Edgar: Slečno, ras přichází. Praha, Prostor 2004. 240 s. 249 Kč.

P. S.

Naší redakcí probleskl nápad, zaměřit číslo LitENek, které máte právě v rukou, na literární debuty. Kromě rozhovoru a dvou recenzí o začínajících autorech jsme chtěli psát i o kuriózně pozdním debutantství Edgara Dutky. To bychom ale příliš zjednodušovali.

Edgar Dutka, narozený v roce 1941, absolvoval pražskou FAMU, obor televizní scenáristika a dramaturgie. Od počátku sedmdesátých let do roku 1991 pracoval jako scenárista a dramaturg animovaných filmů ve Studiu Jiřího Trnky a ve Studiu Bratři v triku. Od roku 1991 učí scenáristiku celovečerních filmů a dějiny animace na FAMU, Vysoké škole umělecko-průmyslové a na Karlově univerzitě v Praze. Jako autor nebo spoluautor pracoval na 43 animovaných filmech (za mnoho z nich získal mezinárodní uznání).

Ptáte se v čem tedy spočívá kurióznost Dutkova debutantství? Autorovi vyšla první kniha až po jeho šedesátce, v roce 2004 a nesla název V útulku 5. Ale prózy z tohoto souboru zachycující dva roky strávené v dětském domově vznikly mnohem dříve - již v první polovině 60. let. V té době ale neměly naději na vydání. Edgar Dutka tedy není nijak kuriózním debutantem, ale to, že se jeho prózy vymykají průměru současné české prózy, popřít nelze.

LitENky č. 5/15, roč. 2004/2005