Ruku v ruce
braigl
jak tančí s ní.
Bez námahy
vzal mi srdce.
Tak v klidu sedím
a vlévám smutek do básní.
Zapomněl si,
že už jsem žena.
Pro tebe zcela připravena.
(30. 11. 1999, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1902
Další regionální noviny se složily
klokanek
Řetězec Deníky Bohemia začal totiž v regionu kromě týdeníku, který před čtyřmi lety pohltil, vydávat i deník. S články a fotografiemi z týdeníku, navíc barevný, s několika přílohami a celostátním obsahem přebíraným ze Slova/Zemských novin. Za sedm korun a s nízkou cenou inzerce.
Řehounek a jeho tým tvořili dříve redakci státního týdeníku. V devadesátém roce jsem přišel do nově se tvořící redakce týdeníku Nymbursko, který měl ještě pár týdnů před tím v nadtitulu orgán OV KSČ a ONV, a od dvaadevadesátého roku jsem spolu s několika nadšenými kolegy z podprůměrného plátku postupně tvořil oblíbené a velmi čtené regionální noviny. Když okresní úřad pronajal Nymbursko společnosti PN Press, dceřiné společnosti německého koncernu Passauer Neue Presse, dali redaktoři výpověď. Založili si vlastní vydavatelství a na koleně začali vydávat nezávislý týdeník. V nultém čísle se přihlásili k tradici Karla Havlíčka Borovského, k novinám přikládali oblíbenou Kaplanku, čtení o historii regionu, objížděli okolní vesnice a městečka a v každém čísle jednu obec kompletně představili. Redakce navíc občas vydávala i regionální literaturu, uspořádala několik ročníků ankety Dobrý člověk ještě žije a pomohla zformování Společnosti čtenářů Bohumila Hrabala.
Naproti tomu Týdeník Nymbursko přidával zdarma barevný televizní magazín (televizní program byl v každém vydání dokonce dvakrát -- jednou v týdeníku, jednou v příloze), přešel na deníkový styl žurnalistiky, sportovní fanoušky nalákal na tipovací soutěž, jejímuž průběžnému vyhodnocení si mohl dovolit v každém čísle věnovat 2-3 tiskové strany a v rámečku na (barevné) titulní stránce se chlubil rostoucím počtem výtisků.
Lidé mají dojem, že když dostanou víc papírů, mají něco víc, komentuje zájem čtenářů Řehounek. Jeho noviny naproti tomu už několik měsíců nemohly vydat Kaplanku, jenž si lidé často sháněli po knihovnách a po známých, neboť dvě strany přílohy by zdvihly náklady na číslo o devět tisíc korun. Přesto dokázali tři reportéři udržet své nezávislé noviny necelé čtyři roky.
Když ale před nedávnem zkrachoval jejich největší soukromý prodejce, přišli o další dva tisíce čtenářů. Od uvedení Nymburského deníku zvládli vytisknout už jen dvě poslední čísla.
Jediné, v čem jsem se přepočítal od samého počátku, byl předpoklad, že si lidé uvědomí nebezpečí vlivu tisku ovládaného zahraničními vydavateli. Struna vlastenectví v srdcích našich občanů už zaznívá velmi málo.
Nebráníme si svou národní identitu, myslí si Jan Řehounek. Uvádí příklad Francie, kde si firma může dát inzerci do nákladů pouze pokud inzeruje ve francouzských novinách, nikoliv v novinách vlastněných nadnárodní společností. Lidé jim tady na to skočili. A uvědomí si to, až tu nikdo jiný než Němci noviny vydávat nebude, prorokuje.
Rozloučit se a poděkovat přichází do stále holejší redakční místnosti stará paní, stálá čtenářka Polabských listů. Ohlasů jsou prý stovky. Je to pro nás taková malá náplast, říká šéfredaktor. Odjíždí prodat redakční škodovku. Další nezávislé regionální noviny byly právě smeteny.
(Nymburk, 25. 4. 2002, 3:50)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-3
Obchvat se bude projednávat 16. května
Jiří Řehounek, Děti Země Klub za záchranu Polabí
( klokanek)
Klub za záchranu Polabí při sdružení Děti Země se procesu EIA účastní od samého počátku. Z hlediska vlivů na životní prostředí se podle našeho názoru jeví jako vhodnější varianta, která kříží stávající silnici Nymburk Mladá Boleslav až za Všechlapským vrchem a podporují ji také obyvatelé této městské části.
Není však pravda, jak se několikrát objevilo ve sdělovacích prostředcích, že Děti Země protestují proti stavbě obchvatu. Naopak jsme již ve své první tiskové zprávě k obchvatu Nymburka uvedli, že jeho stavbu podporujeme. Domníváme se, že obě v současné době projednávané varianty jsou lepší než varianta původní. Ta procházela v těsné blízkosti Významného krajinného prvku Lodické tůně s výskytem řady druhů chráněných živočichů.
Pokud bude prosazena varianta, která Všechlapský vrch od zbytku města odděluje, pokusíme se prosadit taková opatření, která by zmírnila její dopady na životní prostředí. Zároveň doufáme, že dokončení obchvatu povede k většímu otevření centra města pro chodce a cyklisty, např. zřízením pěší zóny.
(Nymburk, 14. 5. 2002, 1:07)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-6
Nymburk očima romského poradce Cyrila Kokyho
otázky Klokánek a Markéta Holá
( klokanek)
Navštívili jsme proto pana Cyrila Kokyho, "hlavu" sdružení přímo na nymburském okresním úřadě, kde pracuje jako romský poradce. Nakonec vznikl překvapující rozhovor, který mapuje nymburskou romskou komunitu a srovnává ji se zbytkem republiky a vlastně i světa.
Překvapilo mě, že jste nedovolil, abychom mluvili se zaměstananci Centra občanského porozumnění přímo. Narazili jste na problémy?
Kdokoliv tam může přijít, ale tak, abych o tom věděl. Víte jak to je. Chodí všelijací.
My tady máme dvě organizace -- Romské občanské sdružení je registrované občanské sdružení, jedno je v Lysé nad Labem, druhé je tady v Nymburce. Každá z organizací má díky podpoře města dům, z projektů platí nájem, vodu, elektriku, topení atd.
V každé jsou zaměstnáni tři lidé, nevím, jestli jste si všimli, co teď mají na plánu -- plánují si činnost na týden -- co chtějí dělat, záleží čistě na nich. Je tam vybavená kancelář, sehnali jsme dva počítače, jsou tam hudební nástroje, pinpongový stůl, toalety, společenské hry, stavebnice, školní pomůcky. Teď jsme tam měli školení z jedné agentury, školili se tam lidé z celých Čech -- jak dělat projekty -- kapacita je tak 20 až 25 lidí. No a schází se tam ten výbor -- když plánují akce, musí si vyříkat, co bude jak. Co se týká všech zdejších aktivit -- všechno se chystá tam. Ať už to jsou plesy, zábavy, teď bude den dětí. Když je vánoční besídka, zabere se sál kulturáku, obě organizace to udělají společně, přijedou sem děti z Lysé autobusem. Teď jsme měli velký republikový ples v Lysé, včetně tombol, to byla velká akce, celé výstaviště bylo zabrané.
Děláme fotbalové turnaje, chodí sem chlapi z Kolína, z Lysé, z Boleslavi, z Benátek, zahrajou si mezi sebou a organizace všechno zaplatí z projektu. Jsou vybavení -- chlapi mají dresy, děti taky komplet, nové. Teď právě píšu projekt na krajský úřad na fotbálek.
Takže z několika měst máte složené romské fotbalové družstvo?
Nymburk má svoje, Lysá taky svoje.
Jak se jmenujou?
Nedáváme si žádná jména, je to spíš na amatérské bázi. Chlapi přijdou, zakopou si, vyblázní se, dají si nějaké ty ceny, diplomy, večer je tady pak zábava.
Na zábavách bývají lidé z celých středních Čech. Teď byla v sobotu v kulturním domě. Lidi přijdou, pobaví se.
A problémy?
Byty nejsou. Byty, byty! Práce taky nic moc... no ale to je všude stejné. Těžko si mladý člověk dneska půjde koupit byt. Z čeho to bude platit? Na malých bytech proto bydlí moc lidí.
A kdo bude dneska stavět barák? Nikdo z Romů z celého okresu nestaví barák.
A co se děje ještě v centru? Co muzika?
Jo jo. Teď jsme dostali dar od britského velvyslanectví, zaplatili zaměstnancům počítačové kurzy.... Dali něco na hudební aparaturu, nějaké nástroje bychom ještě měli dokoupit. Kluci hrajou, ti mladí. Pak tady máme kapelu -- Gipsy Billy.
Přímo tady v Nymburce?
Jo jo jo, hrajou. Teď hráli v České Lípě, taky natočili kazetu. Hrajou hezky.
Jezdí na mezinárodní festivaly?
To ne. Teď byl v Praze světový, ale to spíš takové ty tradiční kapely. Tam byli Romové z Itálie, z Argentiny, z Brazílie, Portugalska. Bylo to docela pěkné. I se s nima člověk v některých slovech dorozumí.
A je romština všude stejná?
Je mezinárodní. V každé zemi je trochu jiná, ale vesměs se dá domluvit. Dialekty jsou jiné. Na festivalu byl jeden Rom z Argentiny a já mu docela i rozumněl. To bylo skvělé.
Slyšela jsem, že existuje snaha dialekty sjednotit...
Pracuje se na tom, protože Romové jsou teď na všech kontinentech. Každý pochází z trochu jiné kultury, z jiné oblasti. Třeba v latinské Americe nejsou pro organizace takové dotace jako v Evropě. Ale taky dělají nějaké akce. A chodí se učit třeba sem, od nás. Tohle už je čtvrtý světový festival, který je v Praze. Tady, ve střední a východní Evropě, je nejvíc Romů. Britští Romové, ti Traveleri, ti ani pořádně mluvit neumí, pravou Romštinu neznají, ti jsou úplní blonďáci. Byl jsem tam týden, tak jsem si to mohl prohlédnout.
Jaký to bylo?
Je jich asi 60 000, něco tam je, zvyky, ale jazyk je jiný.
A zvyky jsou podobný jako tady?
Oni kočují -- ne s koňmi, ale s karavany. Objíždějí Anglii a když oni neočešou třešně, tak v Londýně nejsou. Živí se spíš tímhle -- kosí trávu, sbírají třešně. Britové je uznali za menšinu. Žije tam několik komunit.
Tady na okrese se mluví romsky?
No jistě! Tak tady máme hlavě Romy ze Slovenska. Rumongro Roma, původem ze Slovenska, kteří sem přišli v sedmdesátých letech, a jsou z okresu Bardějov. V Lysé nad Labem jsou z Hanušovců. Jsou všichni z jedné osady. Postupně se tady ty rodiny křížily. Pak tady máme maďarské Roma, to jsou ti Ungro, to jsou Domovi. Farkaš, Dome, to jsou maďarská jména. Oni spíš mluvili jako maďarští Roma, takovou tou maďarskou romštinou, ale spíš maďarsku romštinou Maďarů na Slovensku -- tam co je Galanta, Nové Zámky, tam dole... V Lysé také. Ale tam míň, tady jich je víc. No a Olašští Roma. Hlavně v Sadské. Pečky nejvíc. Těch je asi 20 000 v republice. To jsou ti tradiční, těch je méně. Více je těch slovenských.
Komunikujete taky s Olachy?
Ale jo, já musím komunikovat se všema.
(Olašští Roma jsou Romové, kteří ještě do minulého století pracovali v otroctví v Rumunsku a dalších východních zemích -- když bylo i tam otroctví konečně zrušeno, vydali se Olaši do světa. Díky svojí předchozí izolaci si uchovali nejvíce tradičních zvyků. Často se však dostávají do konfliktu s "konformnějšími" Romy. -- pozn. aut.)
Existuje mezi nimi nějaká řevnivost?
Olaši žijí pořád ten svůj ortodoxní život, dělají pompézní pohřby... Problém je se školní docházkou, tu pořád neuznávají. Myslí si, že bez toho vystačí, že svět stojí i bez toho. A v poslední době drogy. To je teď velký problém, co teď s tím?! Drogy v romské komunitě nikdy nebyly. Teď to je neštěstí. To se bude muset řešit.
Mezi mladými lidmi?
Hlavně mezi mladými. Než se stačili rozkoukat, už to bylo. Budeme to muset nějak řešit.
Oni nemají zájem o žádnou zájmovou činnost -- tyhle kluby, fotbal...?
To je všechno v rodině. Já bych byl rád, aby se zapojili. Oni se přijdou podívat, to jo. Nikdo jim nebrání, nikdo je nevyhazuje, kdykoliv můžou přijít... Ale nemůžeme je nutit. Oni vědí, že tam máme nějaký klub. Když je besídka nebo nějaký výlet, napíšeme to na počítači, ženský to rozešlou a lidi o tom vědí. Přijdou nebo nepřijdou -- je to jejich volba. Spíš vidím problém v rodině. Jedině rodina to musí řešit. To žádná organizace nevyřeší.
Myslíte, že v rodinách to nefunguje?
Třeba čtrnácti- patnácti- letý kluk -- a oni už ho berou jako dospělého.
Je to u Romů normální?
Jak u koho. Mluvím o Olašských Romech. Je to velký problém a já teď nevím co s tím. Asi se ty olašské rodiny budou muset sejít a nějak to řešit.
Spolupracujete třeba s K-centrem?
S Plačkem? Jistě. V Praze je taky drogové centrum, můžou chodit i tam. Já jsem poznal patnáctiletého kluka, který byl závislý na drogách. Říkám to jeho mámě, jemu, ať přijde, že mu pomůžu, že ho nasměruju. Ale to jde těžko. Nemůžu ho chytit za ruku a odvést ho tam, když nechce. To musí jedině rodina. To žádná organizace nevyřeší. Tady máme jen pár případů, ale celorepublikově to je katastrofa.
A jak dlouho? Jen v poslední době?
Je to dlouhodobý problém.
Souvisí to nějak se způsobem života nebo s hodnotami?
Pořád říkám, že to je v rodině. Když bude rodina fungovat jak má, nebude to.
Spíš tady, nebo je to jinde výraznější?
Spíš ve velkých městech, hlavně v Ostravě. My tu máme drog miniumum. Viděl jsem tři případy. Vesměs v Lysé. V Nymburce ne. Tady je totiž jen jedna olašská rodina. To je ta Vorlíčkova ulice, Horvátovi. Tam v tom baráku.
Kde?
U místního nádraží. Tak to jsou oni. V Poděbradech je obecně málo Romů, počítám tak tři rodiny. Nejvíc Romů z okresu bydlí asi tady. Tady v Kolonce, pak v Lipové ulici a po sídlištích taky. Ale ti jsou dobře postavení. Podniká tu Dome, ten má hospůdku, jak se jde na hřbitov. Dvě Romky nám studují v té kolínské škole, dvě slečny teď půjdou od září. Jedna z Městce je ve třetím ročníku, druhá nastupuje.
Jak vnímají práci v Centru jejich rodiny?
Dobře. Že se chytly, že mají peníze. Určitě dvakrát víc, než by dostaly od úřadu práce. Naučí se nějakému režimu, vědí, co po nich chci. Poslal jsem je do Prahy se podívat do podobného klubu. Zvládly pracovat s počítačem, i když vyšly ze zvláštní školy. Musí zvládnout právo, samosprávu, pak je učím něco z té romské historie.
Takže se scházíte a vy je učíte?
Je to jako malá firma. Ony musí něco vědět. Tohle nejde dělat na koleně. Pak máme nějaký majetek, ten musí někdo udržovat. Lidi se musí točit, musí být plán, aby se to nepletlo. Jeden má úterý, jeden středu... Teď mě čeká úkol v práci s lidmi. Musí se vzdělávat. Centrum, to nejsou jen tanečky a zábavy.
Jak to vnímají Romové z Nymburka? A chodí sem i z jiných měst?
Chodí, protože ne každé město takové centrum má.
Takže máte centrum v Nymburce, v Lysé a pak je nejbližší třeba v Kolíně?
V Kolíně něco je, to ale spravuje město a to se nedá srovnávat. Nám tady město opravilo za milion dům. Už to je rok. Teď, v květnu. Funguje to jako takový vzorový projekt. Chodí sem místostarostové a starostové z měst... Teď tu bude starostka Jaroměře. Předtím tu byl místostarosta z Náchoda. Byli tu z britského velvyslanectví. A oni nevěří, nechápou. Říkáme jim, že město nám sice dům opravilo, ale že platíme nájem. A zaplatili jsme ho na rok dopředu. Dostali jsme peníze z NROS (Nadace Rozvoje Občanské Společnosti -- pozn. aut.). Platíme vodu, elektriku, odpad... Takže pořád píšeme projekty, sháníme peníze... Je daleko jednodušší něco dělat, když máte prachy.
Takže to udržujete z peněz, které máte z NROS...
Jedině z projektů, z ministerstva školství, od nadací, rozjelo se to díky britskému velvyslanectví. Když mám dům, musím mít na provoz, na nějaký nábytek, na vybavení. Nějak tam musím lidi nalákat. Když tam přijde děcko, má tam aspoň pingpongový stůl, může si zahrát pingpong, má tam varhany, kytaru... Má tam penály, fixy -- může si tam napsat úkoly, stavebnice -- může si hrát...
Je velkej zájem?
Chodí. Ze začátku to nebylo. Trvalo to. Teď už to bude rok. Středy mají vyčleněné muzikanti. Chodí tam cvičit. Ve čtvrtek jsou tam mladí.
Co dělají?
Zkoušejí, hrají si. Co chtějí, záleží na nich. V srpnu je pošleme na festival, co bude v Lysé. Vystoupí, z projektu se zaplatí cestovné, oběd, večer bude zábava.
To budete pořádat vy?
Lysáci. Ples byl společný, ale festival bude pořádat Lysá. Dostali na festival grant, pozvou si kapely, natisknou plakáty... Jsou ale organizace, které na tom jsou lépe. Třeba ta, co vydává Amaro Gendalos, tam pracuje Jarka Balážová, co uvádí Áčko... Amaro Gendalos jsou jedny z nejlepších romských novin vůbec, i ve srovnání se světem. Tady mám zrovna třeba makedonské noviny. Ale to je romský deník. Jako je tady Mladá Fronta.
Kolik Romů v Makedonii žije?
Mnohem víc než tady. Tam je město nedaleko Skopje -- starosta je Rom, většina zastupitelů jsou Romové -- samosprávu dirigují Romové. Je to osmdesátitisícové město. Starosta jezdí po světě, shání peníze, protože jsou po válce... No a teď tam mají Romové dvoupatrové vily.
A jaký je tam vztah majority k Romům?
Jsou tam zvyklí. Je jich hodně. Mají i svoji televizi. Ale i hodně vysokoškoláků.
Jsou v Nymburce romští vysokoškoláci?
Nevím o nikom. Zatím ne.
Jak je to tu s informacema o romské identitě? Jsou si zdejší Romové vědomi svojí historie, původu?
Zvyky se udržují. Vesměs jsou křesťansky založení. Můj strýc se dnes vrátil z Francie, byl tam, co se sjíždějí Romové z celé Evropy, podívat se na tu černou panenku Marii.
My se snažíme jim to vysvětlovat. Když je romská zábava, tak je narváno. Řeč umějí, i ty písničky máme krásný. Tradice se drží.
Zpívá se tady ve městě ta živá lidová hudba?
Jasně! Když půjdete do rodin, tak všichni mají kazeťák a romský písničky nahrané. Svatby a tak se dělají. To se drží. Horší to je s tou historií. To se moc neučilo a já sám se přiznám, že jsem taky nevěděl, jak to bylo. Kdy sem ti předkové přišli, co to je za jazyk, že je podobný s hindštinou, že to je pomalu stejné. Jak Romové kdysi trpěli, co bylo v 16. století, v 17. století... To ti mladí nevědí. Jdu tady říct něco gymnazistům, někoho to zajímá...
Chodíte dělat přednášky na gymnázium?
Párkrát jsem byl.
A lidé z organizace to musí znát. Pan Horvát z Lysé to zná, on je politik, je v zastupitelstvu, za ODS, teď se bavil s Klausem, byl se v tom našem klubu podívat i Tlustý, Nečas... Ale naši o historii Romů nevědí: co je to sanskrt, kdy byla první zmínka o Romech, kdo to byl Štefan Vály, rozepíšu jim to, oni si z toho udělají poznámky. Teď jsem byl v Letech u Písku, tam hodně našich lidí zemřelo, celá moravská větev Romů. Málo se jich vrátilo z koncentráku.
A tady z Nymburka?
Tady je v Nymburce jedna žena, která získala odškodnění, má na to i osvědčení. Další taky budou odškodněni, i když nebyli přímo v koncentráku: protože jim třeba přišli do osady Němci a museli se ukrývat... Tahle paní byla v pracovním táboře. Tam šli s rodinami a museli tam být. Bratr jí tam zemřel, ona přežila. Máme tu hodně starých lidí. Zrovna dneska mi jedna paní přinesla dopis ze Švýcarska.
Ti starší lidé, co v Nymburce žijí, žili ještě v osadách na Slovensku?
Osady na Slovensku dodnes jsou. Slyšel jsem, že je tam asi 500 nebo 600 osad. Každá osada má už jiné postavení. Někde ani není infrastruktura. Žijí jako žili jejich dědové. Ale jsou osady, kde mají plyn, Romové mají satelity, teplou vodu, koupelnu, všechno. Nám to je normální, jim ne. Jenže jak byl Slovenský štát, tak tam měli vyhlášku, že Romové musí bydlet několik kilometrů od obce. Takže některé obce jsou dodnes rozdělené na dvě části -- v jedné je obchod, škola, kostel, tam jsou ti neromové, nebo gadže, jak říkáme. A pak je osada, tři kilometry, někdy pět až šest, tam už jsou Romové.
Ale jak se kdo zařídil. Tam, kde jsem vyrůstal já, tam je všechno, i plyn.
Jste ze Slovenska?
Ano. Ze Smižan. Tam mám sestry, rodiče... V Čechách jsem zůstal, když jsem udělal tu vojenskou školu a sloužil jsem v Kolíně. V roce 1997 jsem odešel... Byl jsem voják. V patnácti jsem odešel do školy, v osmnácti jsem se dostal do Čech. Dali mi byt, oženil jsem se tu. Mám sestry na Slovensku. Moje sestra si po revoluci postavila dům. Rodina se sejde, seženou materiál a všichni staví. Nemusí platit zedníky, protože už umí stavět. Ale tady málokdo staví.
Čím to je, že tady Romové tolik nestaví?
Myslím si, že trošku zpohodlněli. Už mají větší nároky, za málo peněz dělat nepůjdou. Na Slovensku je v přepočtu draho, takže tady pracují Romové ze Slovenska. Jak tu spravovali silnici -- to kopali Romové z Levoče! Vždycky jezdili za prací. Kdo dělal pražské metro? Romové! Jezdily plné rychlíky do Prahy. Vyrazili v neděli, v pondělí ráno tady byli, tři týdny pracovali v Praze a pak jeli třeba na týden domů. Můj otec taky pracoval v Praze. Tady měl dvakrát tolik. Sem směřoval rozptyl. Třeba z okresu Levoča vystěhovávali Romy do Čech.
A ti Romové, co jsou v Nymburce, se sem dostali násilným přesunem?
Někteří přišli už po válce, další vlna byla v šedesátých sedmdesátých letech. My jsme taky bydeli v Čechách. Však můj otec, babička, děda, jsou pochováni tady v Čechách. Můj otec bydlel tady, tady se narodila moje dcera a v těch sedmdesátých letech, když šli všichni do Čech, můj otec šel zase na Slovensko.
Sem do Nymburka se odcházelo za prací?
Vesměs za prací. Bydlí v drážních domcích. Dělali tady a zůstali. Přišla za nimi sestra, brácha, bratranec... Šli tam, kde už někoho měli. Cítili se lépe, než jít do úplně cizího města. Vesměs pak všichni šli. Benátky nad Jizerou, Lysá nad Labem -- to je kousek vedle sebe, jsou tam Romové z jedné osady.
Tady jsme na tom ještě dobře, daleko hůř jsou na tom na Ostravsku. Je tam hodně lidí, až 40 000 Romů. Jsou tam velké čtvrti, i ghetta tam jsou. Ostrava je vůbec chudá. Když nemají dávky, těžko vyžijí.
Čím se tu živí Olašští Romové?
Oni byli vždycky obchodníci.
S čím obchodují?
Vesměs šmelí. Koupí auto, koupí, otočí... Za komunistů kšeftovali s Bony, prodávali digitálky. Neztratí se. Mají obchod v krvi. Olašský Rom nepůjde kopat kanály. To by ho ostatní pomluvili. Úplně by se degradoval. To jsou takové ty zvyky. Třeba ti britští Roma nechtějí bydlet v domech, kočují. Ale šel jsem do karavanu a to jsem normálně nechápal -- špičkově vybavené, včetně mikrovlnky a já nevím čeho všeho. A oni takhle žijí, jdou z místa na místo, volně...
Myslíte, že tady by se něco takového neujalo?
Ne, ne, ne. Tady bylo kočování striktně zakázané. Jak tady kočovali, tak v padesátých letech k nim vtrhli komunisté na louku, odebrali koně, spálili kola -- všechny rychle usadit! V západní Evropě to pořád drží. My bydlíme v domech, už bychom nešli kočovat, nepotřebujeme to, nám je dobře tak, ale oni pořád uznávají jiné hodnoty. Zapojí karavan a vyrazí po Evropě. Jedou do Německa, do Itálie... Britští traveleři -- viděl jsem je v Coventry -- jsou sice na parkovišti, ale mají vodu v několika nádobách, jednu mají na mytí, jinou na pití, a neexistuje aby to spletli. A neexistuje aby pili z vody na mytí.
A čistota je obecně u Romů hodně důležitá, že?
No jistě, to je už asi z té Indie. To jsou tradice. Kdybych se napil ze skleničky, jiný Rom by už po mně nepil. Ať si z ní piju dál!
Ale majorita má právě opačný pohled. Říká se "špinaví Romové" a tak...
Traveleři mají jednu nádobu na mytí, tak se v ní myje a jednu na pití, tak se z ní pije. A Bůh chraň to splést! Vážně! Tam jsou vidět ty tradice. Sice neumí řeč, ale chodí oblékaní jako kdysi, scházejí se, když jdou prodávat koně, když jsou křtiny... Jasně, že Britové jsou vepředu, když mají tak početnou komunitu, víc se navzájem učí. Romové žijí na všech kontinentech. I na Tahiti. Španělsko, Rusko, Moldávie, Makedonie, všude žijí. V Čechách nás žije na 250 000, i když mnozí se nepřihlásili.
Proč?
Jednak je tu strach a potom nám chybí pořádná hrdost. Řekl bych, že kdyby jeden z těch hokejistů, co se vrátili z Nagana, byl Rom, přihlásili by se k národnosti všichni. Chybí nám sebevědomí. My nemáme lidi, které bychom ukázali. Taková Balážová teď boduje pro nás pro všechny. Je to hvězda. Takových lidí potřebujeme víc. Ale už se to rýsuje, v Praze je spolek středoškoláků-vysokoškoláků -- někdo studuje medicínu, jiný je bakalář, stavební historik, další studuje angloamerickou univerzitu. Na ně bych sázel.
Jak to je v Nymburce? Přihlásili se k národnosti?
Za komunistů to nebylo. Jsi občan, máš národnost českou, slovenskou. Romská národnost neexistovala, to je od revoluce -- podle ústavy. To nebylo. Pamatuju si, že chlapi šli za Štrougalem a Štrougal jim řekl: "Co chcete? Vám se tu nelíbí? Vy tu nechcete žít? Vy chcete romský tisk?! Romské školy?!" Teď máme romské časopisy, školu máme svoji, v Maďarsku je romské gymnázium. Když to dobře dopadne, mohla by vzniknout v Paříži mezinárodní romská univerzita. Teď jdeme do Evropy a tam bude Romů deset milionů. Teď se vytváří pojetí romského národa, kdo je zastřeší? Někdo musí říct, že chceme univerzitu. Jsme velká skupina lidí, vždyť to je jako celá Česká republika. Mělo by se pracovat ještě více na jazyku, mělo by se jednat o mezinárodním satelitním vysílání v Romštině. V Austrálii mají Romové dvě rohlasové stanice. Nejlepší příklad je ta Makedonie. Tam bych se chtěl podívat. S tím starostou jsem před rokem mluvil v Praze. Británie byla dobrá zkušenost. Chtějí nás učit. Ale tam mají třeba povinnou normální docházku 200 hodin a jim povolí jen 100 -- to taky není dobré. Když nám nepůjde děcko do školy, řešíme to tvrdě.
Jsou s tím v Nymburce problémy?
Máme tady takové případy. Zrovna jsem dostal dopis, budu muset zajít do Sadské a trošku s nima promluvit, nebo hned půjdou...
Kam?
K soudu! To je zanedbání povinné docházky. To je trestný čin.
Jaký mají Romové obecně vztah ke vzdělání?
Chodí do té školy... někdo na to má a někdo ne. Těžko to můžu chtít po rodině, která bydlí s pěti dětmi v 1+1... S byty se ale potýkají všichni, i bílí. Mě kdyby nedali byt vojáci, nevím, co bych dělal, šel bych na Slovensko. Žena dědila, tak nemáme problém.
Je to časovaná nálož a bude to čím dál horší. Myslím, že to byl jeden z důvodů, proč lidi odcházeli do zahraničí. Nezaměstnanost, diskriminace a byty. Ale je fakt, že někteří si šli jen vydělat.
Odcházel odsud někdo?
Nemáme nikoho v Anglii ani v Kanadě. Dvě rodiny šly do Belgie. Ale to si šli jenom vydělat. Ale nikdo je nediskriminoval, ani bytový problém neměli. Olaši ze Sadské. Jeden tam už zůstal. Ale ten se zase velmi dobře chytil. Studoval předtím průmyslovku v Bratislavě, ale nedodělal ji. Ten zůstal. Ale ostatní se vrátili. Taky jedna rodina byla v Kanadě, v Anglii, ještě než jsem nastoupil. Ale vrátili se. Pendlovali. Vyjeli na rok a pak se vrátili. Ale ten muž měl nehodu, před rokem zemřel.
Jsou tady na okrese skutečné romské osobnosti?
To je jedině tady pan Horvát. To je takový lidový člověk. Podniká, dává práci lysským Romům. Má zakázky v Praze, je docela dobře postavený, dělá dobrou práci. Kdyby takových lidí bylo víc... Ale nejde se každému zavděčit. Já každému nemůžu dát byt, práci...
Chodí za vámi Romové často?
Chodí. Kdybych tady teď neseděl, neproběhlo by třeba odškodnění holocaustu. Řešíme kauzy s byty, přes advokáty, různé žádnosti... Někdy stačí jen zavolat a věci se hýbou. Ráno mi telefonovali dokonce z Hradce, že potřebují pomoci. Jsou peníze z projektů, tak jde hodně věcí. Teď nám schválili projekt na tábor, měli bychom dostat 45 tisíc, seženeme objekt, vezmeme děcka z Nymburka a pojedeme. Asi do Samopší na Sázavě. Od revoluce děti na žádném táboře nebyly. Byly na výletě ve Dvoře Králové v ZOO, v Liberci, na hradě... Rodiče nemají auto, nemůžou jet do Dvora Králové, dát pět set za benzín. To si radši koupí jídlo. Sdružení sežene autobus, dá dětem svačiny, zaplatí vstupné, oběd -- romské děti něco vypijí, snědí! -- takový zájezd vyjde aspoň na 11 tisíc. Jestli ze 100 dětí pojede dvacet, může jet klidně 20 -- nikoho nikdy nenutíme -- dáme jim jen do schránek pozvánky, řeknou si to mezi sebou... Vědí o tom. Děláme to pro ně. Vesměs přijdou, těší se. Dělal jsem pro ně i různé turnaje, ale teď už bych nestíhal ani svoji práci. Je tu i rivalita, i zášť -- jsme prostě lidi.
Jak se říká, že mezi Olachy a třeba Romy ze Slovenska jsou takové rozpory, že komunikují raději přes gádže -- je to pravda?
Když je třeba zábava, někteří Olaši přijdou a nikdo je nevyhodí. Já se s nimi normálně bavím, pijeme, semtam je i seřvu, vezmou to. Nemůžu nic přikázat. Jsou to lidi, ne? Tady není žádná monarchie, žádný vajda, který by zavelel... to nejde. Buďto je přesvědčím nebo ne.
Máte tady takový respekt?
To se zeptejte lidí. Snažím se.
Baví vás ta práce?
Chtěl jsem to vždycky dělat. Není to lehké. Každému se nezavděčím. Jsem rád, že jsem tu udělali, něco, co Romové v jiných městech neudělali vůbec. A ještě aby se scházeli... to vůbec. Udělali jsme schůzi v kinosále v Lysé, místostarosta jen valil oči. Že Romové se organizují, debatují, chodí k volbám... To už je strašně moc!
Problémy, co se týče rasismu?
Měli jsme jeden případ v Choťánkách. Skini nám napadli dvě holky, sestry, v Poděbradech na nádraží. Byli vypití, zkopali je. Nic nedělaly. Kluci šli parkem a začali dělat pořádek. Jedné narazili žebra, byla v šoku, zkopali i tu mladší sestru. Posvítil jsem si na to, vyšetřili je, odsoudili. Nestává se vůbec, že by Romy někam nepustili. To jsem ještě nezažil. To už by mi přišli říct. Dávám jim právní příručky. Je tam přesný návod, co dělat, když je někam nepustí. To pochopí i žák páté třídy.
Ale v hospodě u Sadské v Třebestovicích šli chlapi na pivo, jiní chlapi na ně hulákali. Černý huby a tak.... Jedni i druzí byli vypití -- no, vybílili celou hospodu! Ale fest! Tři byli v nemocnici. V nemocnici leželi vedle sebe, hulákali na sebe ještě přes postele... No vynadal jsem jim. Teď se to ještě vyšetřuje. Jeden se pak bál chodit do práce, tak přišel o práci...
Kolik Romů tu žije?
Nymbursko, Kolínsko, Kutnohorsko, Boleslavsko -- to jsou hodně podobné regiony -- máme 800, 900 lidí, včetně žen a dětí.
Další doporučené webíky:
- www.dzeno.cz -- Dženo -- kvalitní romský informační server spoluprcující s magazínem Amaro Gendalos
- www.athinganoi.cz -- sdružení romských studentů středních a vysokých škol
Tímto rozhovorem otevírá Nymburk.net stálou rubriku "Nymburk očima...", která chce představovat město pohledem lidí různých profesí, zájmů a zaměření.
P.S.: Rozhovor vznikl 27. května 2002. Několik dní po záplavách proběhla i v nymburském Romském centru sbírka materiální pomoci, která putovala na Mělnicko. V srpnu se v Lysé nad Labem uskutečnil romský festival jehož celý výtěžek putoval na zmírnění následků povodní.
(Nymburk, 30. 7. 2002, 4:18)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-10
Chcete diskusní klub? A jak byste si ho představovali?
klokanek
V té době ho vedli Káťa Řehounková a Víťa Piorecký ze Sadské, později známý většině populace z obrazovek jako mluvčí Iniciativy proti ekonomické globalizaci během zasedání MMF a SB. Některý sezení byly vážně úžasný, taky proto, ře to nebylo jenom suchý povídání, ale hrály se hříčky etc... Jedný z debat se zúčastnil korunní princ ČSSD Stanislav Gross, sundal si botky a sednul si k nám na zem.
Protože se tady teď nic podobnýho neděje a lidi do diskusí mají chuť, ptáme se: máte chuť taky? A o čem by to mělo bejt? A jak často, kdy a jakou formou? Jaký by to mělo bejt, aby vás tam bavilo přijít?
Názory můžete datlit do debaty k tomuto článku a nebo psát do mejlu: kangaroo@eldar.cz.
(Nymburk, 22. 8. 2002, 10:31)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-12
Povodně: Jak jsme pomáhali, jak můžete pomoci vy
klokanek
Na silnicích se objevily první zátarasy, policajti, přesouvající dopravu ze zatopených tepen na malinký okresní silničky. Chlapík, co mě vezl, jel do Veselí nad Lužnicí, ale na druhý břeh, takže si musel zajet pár desítek kilometrů -- město totiž rozpůlila řeka. Kolem vylitý rybníky, zatim jenom vrtim hlavou z pohodlí auta.
Transportérem z práce
Autobusová zastávka ve Veselí. Lidi čekají na spojení z práce. Dneska nejezdí autobusy, ale vojenské Tatry a transporťáky, které lidi převážejí na druhou stranu řeky. Teprv když sedim na kovový pryčně pod maskovací plachtou, naproti mně matka s dítětem na klíně, na tvář ji střídavě dopadají kusy světla zvenčí, střídavě oranžový světla od majáčku transporťáku, uvědomuju si, co se děje a že to je drsný. Zatim to byla jenom národní tragédie odehrávající se na obrazovkách televize. Na pryčnách sedí máničky z hospody, pracující ženy, chlapíci jedoucí z práce, kupodivu se vtipkuje, samozřejmě se zvědavě kouká pod plachtou na vodu pod kolama... Ale paní vedle vypadá, že se každou chvíli rozbrečí. Lidi nemluvěj o ničem jiným -- kdo co zapomněl ve sklepě, kdo si přeparkoval auto do špatný garáže, kdo u koho teď spí, kde sehnat jídlo a pití...
Český rozhlas České Budějovice nepřetržitě posílá signály, co dělat, co se děje, všechno působí hodně temně. Prostorná & rychlá silnice od Veselí je prázdná, průjezd po obchvatu je uzavřen. Konečně kolem projíždí auto, paní mě veze do Budějek, cestou kličkujeme mezi kuželama na prázdný silnici. Budějky -- bahno, před obchoďákama hromady vyházenejch věcí. Když v jednom z obchoďáků vyprodávali zničený nábytek za zlomek ceny a posléze dávali zadarmo, udělala se tady prej zácpa, jak se sem lidi hnali jako pomatený. "Tadyta křižovatka byla celá pod vodou. Záchranáři na raftu měli co dělat, aby se udrželi, i když byli přivázaní lanem."
Český Krumlov -- inkousti a Japonci
Můj cíl je Český Krumlov. Kamarád Tomáš z Lysé tam vyrazil už před několika dny. Vůbec první dobrovolník odjinud, koukali na něj prý jako na zjevení. Spíme v bytečku u Roberta, úředníka z městskýho úřadu. Střed města hlídají vojáci, ale máme propustky a pouštějí nás dovnitř. Prý se to už rabovalo, chytli tu několik Romů s natřískanými batohy. V hospodě je živo. "Lidi se musej nějak odreagovat," vysvětluje mi Robert. Starosta Krumlova prý dostal už nabídky od cestovek, které chtěly přivést z Prahy autobusy lidí, co byli zvědaví na povodně. Většinu místních lidí to dokáže pořádně vytočit. Není se co divit.
Voda tady podle varování vodohospodářů měla vystoupit o půl metru. Lidé z radnice obcházeli obyvatele okolo řeky a upozorňovali je, aby si vyklidili věci z podlah a možná i kousek výš, kdyby to bylo horší. Voda stoupla o dva a půl metru. Úděsnou škodu napáchal malinký přítok Vltavy, teď zase potůček, zničil stadion, tenisové kurty, tam, kde byly zahrádky, je teď na kost obnažená skála, asfalt shrnoval jako koberec.
Ráno vyklízíme sklepení, ve kterým měl městský úřad archív. "Tady se pozná, kdo je inkoust a kdo normální člověk," řiká správce toho baráku. Několik úředníků, přestože je víkend, tady pobíhá s lopatama a košatama a pracují až do pozdního odpoledne, dokud není všechno hotovo. Vynášíme desítky zničnených spisů, rozkládáme nábytek (dřevotřísková skříň se rozpadne po dvou ranách kladivem, bytelný dřevěný nábytek dá zabrat), všechno se vyhazuje, úplně všechno, jenom pár věcí, co byly v suchu, se zachovalo. Míra, něco jako městský ras -- má deratizační firmu a útulek pro psy -- pracuje intenzivně několik dní, málo spí a ještě při večerní procházce si domlouvá další čištění domů. Požádal nás, abychom mu následujícího dne ráno pomohli s jeho vlastním domkem, ale celý dopoledne spí.
Majitelé místních rýžovišť, kšeftů á la Malá strana, suší zboží, intenzivně všechno čistí, město je už skoro odbahněno a vysušeno, mezi tím se procházejí japonští turisté, ubytovaní v "chotelu růše" a zuřivě všechno fotografují a chechtají se. Když je fotím, dobrosrdečně zapózují. V pondělí se prý má město otevřít turistům.
Písek -- zmrzlinka a domy k demolici
Vydáváme do Písku, kde makají naše kamarádky a nymburští skauti. Zase ten kontrast mezi částí města, kde jsou zničený baráky a ulice, některý doby se budou bourat, a centrem města, kde korzují dobře upravení měšťáci, lížou zmrzlinu a posedávají po lavičkách.
V krizovém centru organizace Adra to bzučí jako v úle. Perfektní organizace, lidi jsou posílaní tam, kde jsou potřeba, pracuje tu i tým několika desítek psychologů a lékařů, kteří objíždějí postižené. "Nejhorší je bezmoc," říká jeden z nich. "Když lidi můžou začít pracovat, nějak tu situaci změnit, začíná to být dobré. Nejhůř jsou na tom ti, kteří bydlí jinde a nemůžou dělat nic."
Poleháváme několik hodin ve skatutské klubovně a vytouženou práci nám junáci stále nenesou, takže se nakonec sebereme a objíždíme vesničky kolem. Zakotvili jsme v Putimi, vesničce na nenápadné říčce Blanici, která vytopila až po půdu několik desítek domů. V novinách byla tristní letecká fotka vesničky pod vodou.
Kontrasty
Ráno se v rozhlase pouští dechovka z gramodesky, vysílají aktuální rady, pracuje tady několik desítek vojáků. Starosta nás posílá k rodině Františka Šourka na kraji vesnice. "Šourkovi to odnesou, sotva se řeka trochu zvedne, ti tam mají vodu skoro pořád," řikají místní kluci. Přidává se k nám dobrovolník Vojta, který jel původně stopem do Říma, ale v Písku se zastavil na Červeném kříži a už tu zůstal.
Celý domek je vytopený, čekáme na majitele, vypadá, jako že se v něm už nikdy nebude bydlet. Přijíždí paní Šourková se synem, který už má svou rodinu. Pan Šourek je v nemocnici na jednotce intenzivní péče, zhroutil se z vyčerpání. Druhého dne ráno ke zděšení celé rodiny podepsal revers a přijel pomáhat. Dům se mění pod rukama. Vyhazujeme nábytek -- skoro všechen. Pomáhají tady i sousedi, jeden z nich, starý shrbený pán hází dřevo na valník, pomáhá, i když je to pro něj namáhavé.
Kolečkem se vyváží všechno -- oblečení, rozbitý věci, starý slepený fotky... mizí to.
Dům se pod rukama mění. Během dvou dnů zvládneme všechno uklidit, omlátit omítku, vyvozit ji na kolečkách, rozbourat poničenou kůlnu... Mezi tím pobíhají vnoučata, přijíždějí další příbuzní, dobrovolníci, pomáhají nám vojáci. Přímo z trutnovského festivalu přijíždí stopem anarchistický aktivista Miloš, tiše pracuje a večer vaří mlíčko z marihuany. Přidává se k nám skupina "czechmenů" -- Čechů, kteří se potkali na Novém Zélandě, kde pracovali nebo studovali. Přivezli sebou i sympatickýho Honzu, který už hodně rozumí a docela slušně mluví česky ("Jsi čechoaustralan?" -- "Ne, jsem Čech. Ale mám australský pas."). Povídá nám o Austrálii.
Vytvořil se mezi náma zvláštní vztah. Šourkovi pookřávají, smějou se, vtipkují s náma, když odjíždíme, fotíme se společně, zvou nás na jaro, na piknik v opraveném domě. Svítí slunce, mluví se o budoucnosti.
Pracujeme ještě u jedné rodiny v Putimi. Trochu se hádají, atomosféra je tíživá -- ale naše práce tam vnáší trochu veselí. Na terase protějšího domu sedí sousedi, pijou kafíčko a libují si, že se voda nedostala až k nim.
Jsou místa, kde těžce pracují staří a nemocní lidé a potkáváme dobrovolníky, které úřady poslaly pryč, že prý nejsou potřeba. Jsou to kontrasty.
Tak to byla cesta Tomáše, Daničky, Lindy, Lucky a Klokánka z Nymburka & Lysé. Jaká byla vaše cesta pomoci? Jak jinak se dá pomoct? Máte prázdniny? Koordinační centrum nadace Člověk v tísni hlásí nedostatek dobrovolníků. Vyrazíte pomoct? Využijte debaty pod článkem, čekáme na vaše komentáře!
Jo a mimochodem: Putim je vesnička, kterou procházel Švejk na své cestě pěšky do Budějic. V místní hospodě jsme se s vojákama fotili před jeho ohromným obrazem ("Poslušně hlásím, že jsem zase tady"). Voda sahala právě před dveře četnické stanice, známé z filmu o Švejkovi. A to nejdůležitější: číslo povodňového konta Putimi je 7578780287/0100, weby s fotkama http://sweb.cz/putim.
(Jižní Čechy, 22. 8. 2002, 10:37)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-14
Vyšla kniha polabských pověstí
klokanek
K sebrání a vydání stovky polabských legend vyprovokovalo autora nejen to, že se mu nepodařilo sehnat žádnou knihu s místními pověstmi, ale i dopis známého vlastivědce Otakara Špecingera, který mu píše: "Přestože jsem se sběrem pověstí zabýval řadu let, žádné z kraje na východ od Vltavy neznám, vyjma několika zcela jednoduchých a věcně nevěrohodných. Samotnému mně to bylo vždycky nápadné. Má to ale patrně svůj důvod. Zdejší meziříčí je rovina, bez tajemnějších či dramatičtějších terénů, které by podnítily fantazii a tvořivost lidí."
Knížka naštěstí dokazuje pravý opak -- pověsti máme, barvité a stejně dobrodružné či tajemné jako jinde. Stručné řádky z dějepisných učebnic (třeba o příchodu praotce Pšovanů, o pokřtení kněžny Ludmily, o smrti svatého Václava) se proměňují ve skutečné lidské příběhy. Samozřejmě se objevují i postavičky jako hastrmani (jsme přece u řeky), fexové (lidi, kteří se narodili jako zrůdy v dvojí kůži, nadané nepřirozenou silou), loupežníci (známý Babinský i Petrovští na Kokořínsku) a bezhlaví rytíři (jeden z nich je dokonce v pověsti demaskován jako převlek!). Drobné vesničky v krajině jsou rázem spojeny s významnými událostmi minulosti. Docela neskutečně už dneska vypadají pasáže jako:
...když dojeli na místo, kde kdysi odpočíval průvod, který vezl tělo svatého Václava do Prahy, kníže pravil:
"Dnes na mne doléhá velká únava. Nevíte o cestě, kde by nás před slunečním úpalem chránil stín stromů?"
"Znám stezku prosekanou lesem," odpověděl jeden ze služebníků, jménem Jaroboh, "které se říká Prosek. Tou obyčejně chodí jen pěší poutníci, ale brzy se po ní dostaneme na louky u potoka Rokytky, odkud už není na Pražský hrad daleko."
Hm, Prosek? To je to pražské sídliště?
Jenom je škoda, že se v knížce skoro nepíše o Nymburce, Poděbradech a Sadské, Řehounkovy Pověsti z kaplanky zůstaly autorovi asi utajeny. Je s podivem, že ve výběru nenajdeme ani tak starobylá místa jako Oškobrh či Chotuc. Lysá a Čelákovice jsou na tom ve sbírce o mnoho lépe.
Stejně ta knížka stojí za pozornost.
Nakonec aspoň jednu pověst na namlsání:
HRAD MYDLOVAR
Mezi Kostomlaty a Lysou, ukryta v lesích při pravém břehu Labe, leží zřícenina hradu Mydlovaru. Ten prý založila kněžna Libuše. U hradu stávaly mohutné duby, pod nimiž soudívala rozepře svých poddaných. Opodál měla kněžna zahradu se vzácnými květinami. Dodnes se tam nacházejí rostliny, které v okolí Lysé jinde nerostou. Místu se říká Libušina zahrádka. Od nedalekého potoku, v němž se Libuše s rozkoší koupávala, spatřila jednou na západě lysati se holý vrch, na kterém zřídila obětiště svým bohům. Pověst o tom zaznamenali ve své kronice mniši lyského kláštera, který byl později na tom vrchu založen. Libušino obětiště bývalo prý tam, kde stávala klášterní kaple.
V pozdějších časech sídlili na Mydlovaru loupeživí rytíři, kteří nahromadili v hradních sklepeních mnoho zlata. Když byli loupežníci z hradu vypuzeni, vznikaly v zemi podivné otvory, o nichž nikdo nevěděl, kam vedou. Jednou tu pásli hoši dobytek a přitom skotačili. Jednomu ze svých kamarádů hodili z rozpustilosti do díry čepici. Když se rozplakal, svázali provazy, jimiž byl uvázán dobytek a spustili jej po nich dolů. Za chvíli hocha vytáhli a ten si k jejich údivu přinesl čepici plnou zlatých peněz. Když to chlapci uviděli, pustil jeden z nich čepici do tajemného otvoru schválně a dal se tam také spustit. Ostatní čekali na znamení, že jej mají vytáhnout. Znamení dlouho nepřicházelo a tak vytáhli provaz z díry sami. Jaké bylo jejich překvapení, když hocha na provazenebylo. Od té doby ho nikdo neviděl, ani o něm neslyšel.
Tajemný hlas minulosti. Pověsti ze střeního Polabí. Sesbíral a poznámkami opatřil Jiří F. Musil. Nakladatelství Lidových novin, Praha, 2002. 150 stran, 169 Kč.
(Nymburk, 10. 9. 2002, 8:57)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-19
Každou poslední neděli v měsíci bude v Čajovně čtení
klokanek
Byl to hlas. A ticho. Lidský vyprávění. Něco, co už neznáme. Možná ještě naši rodiče, než byla televize, zažívali černé hodinky, kdy se rodina sešla a vyprávěla. Prarodiče ještě drali peří. A dneska... Žádnej kontakt. Profesionání spíkři nám hustí do hlavy, co oni sami chtějí, neustálej proud muziky a klišé z rádia...
Divili jsme se. Nikdo z nás není profesionální přednašeč, zadrhávali jsme se, přeřekávali, dětičky křičely... Ale bylo tam něco.
Něco pravěkýho, co znali už ty tlupy kdysi dávno u vohňů. Co znaly stovky generací konče našima rodičema. A my už nevyprávíme.
Takže každou poslední neděli v měsíci od šesti hodin večer v Čajovně na Valech v Nymburce, vás zvou Lenka a Klokánek, vezměte svoje oblíbené knížky a nestyďte se, protože pro nás to je nový taky.
(Nymburk, 2. 10. 2002, 8:43)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-21
4.Polabská sklizeň je za námi!!!
marzsa
Polabská měla oficiální start v 18 00 h dne 19.října-sobota v Dělnickém domě v Nymburce. Dozvědět jste se o ní mohli z třech různých typů plakátů, kde mě osobně nejvíce zaujal ten s fotografií Jiřího Schmitzera z filmu Postřižiny, kde drží v ruce papír s textem Polabská sklizen IV a za ním je na stěně cedule s výstižným sloganem:Vaše podlomené zdraví,pivo upevní a spraví. Někteří diváci se dokonce domnívali, že samotnou reklamou může dokonce místo konání, že tedy sousloví Dělnický dům bude samo o sobě výzvou, aby se na místo dělnické třídy sjela její opozice a řádně oslavila sklizeň všeho, co nám, jak velmi známo jest, úrodné Polabí za ten rok přineslo, a že myslím, že letos se našim zemědělcům v Polabí velmi dařilo.
Zhruba kolem půl sedmé začala hrát první partička. Místo původních The Chancers, kteří byli v plánu, se ujali "privilegia" prvních Tleskač.Z mého pohledu coby hrála kapela Tleskač velmi pohodovou muziku. První hudbychtiví diváci se sešli před podiem a v rytmu, který pobízel k tanci hráli asi přibližně nebo kolem 20 minut, což myslím,že byla docela škoda.Neudělali to však schválně-pospíchali totiž na jiný koncert.
Po Tleskačích nastoupila jako druhá formace známá a dá se říci, že již legendární kapela T .H .C., která zde na Polabské však hrála naposledy a Kardan coby moderátor toho večera, oznámil jejich konec. Myslím, že přítomné publikum se velmi snažilo podpořit členy kapely velmi děkovným potleskem a sami členové do svého projevu dali vše seč mohli. Někteří nesli tento rozpad velmi špatně, ale jak říká přísloví "Vše zlé je k něčemu dobré", takže kdo ví třeba se v Nymburce v budoucnu dočkáme nějakého překvapení na poli hudebním.
T .H .C.rozproudilo publiku krev v žilách natolik, že následující kapela Wohnout, která již na Polabské koncertovala podruhé proměnila svými "Banány" publikum ve vroucí kotel.To se již zábava rozjela - diváci tančili, zpívali, skákali, občerstvovali se vesele na baru a konzultovali výsledky svých sklizní - komu vyrostla, jak veliká mrkev a jestli nebylo ty brambory třeba víc pohnojit a debatovali o tom, jak to udělat, aby je měli příští rok co nejlepší v okrese.
Čtvrtým a dosti očekávaným interpretem byl Jiří Schmitzer tzv. "Šmíca" Herec pražského divadla Ypsilon účinkoval na Sklizni již loni a sklidil obrovský aplaus a 20 minutový přídavek mu snad vynahradil to, že musel čekat až se na něj dostane řada.Letos tomu myslím bylo podobně. V době účinkování slavného "Šmícy" jsem však nebyla nějak schopna pozorovat věci kolem sebe, ale podle slov jednoho z účastníků:"To bylo výborný!" Jiří Schmitzer uklidnil publikum svými jemnými texty a hudbou rozdováděné publikum z vystoupení předchozích kapel.Snad i on byl spokojen stejně tak jako nymburské diváctvo.
Jako pátí vystoupili Točkolotoč. K nim byl dala podtitulek "Třešnička na dortu". Jejich romský původ, písně, ve kterých bylo vidět, že je srdíčko a energie, kterou vydávali, publikum přijímalo s obrovskou chutí. Kdo mohl, a že kolem té půlnoci mohlo ještě docela dost lidí - tak se svíjel v rytmech romské temperamentní hudby a užíval si nádhernou atmosféru. Točkolotoč, který dohrál těsně před půlnocí však ještě musel dát 2 písně jako přídavek.Ještě po něm bažilo publikum po další skvělé hudbě, ale Točkolotoč si zřejmě vzali k srdci přísloví,že v nejlepším se má skončit.
Jako poslední dvě kapely nám zde zůstaly Zády a N .V.Ú .jejichž účinkování však již nemohu nijak moc dobře okomentovat, jelikož jsem s přáteli ve čtvrt na jednu sbalila a vydala se vystřízlivět a užít si zbytek noci.
Co se týče organizace a lidí kolem 4.Polabské sklizně, tak se všichni snažili dělat vše na maximum.Za prvé bych pochválila organizátory za výlep již asi měsíc před plánovanou akcí, aby si to všichni mohli pečlivě zapsat do diáře a připravit se, jak jen nejlépe mohou.Co se týče zvuku tak si myslím, že letos byl mnohem lepší než na minulých ročnících. Další zajímavou věcí ze strany organizátorů byla akce s anketními lístky, kde se snažili dozvědět se, co se publiku na Sklizni libí, nelíbí, koho by chtěli vidět příště, na koho sem přišli a samozřejmě důležitá věc, co se týče hlavního tématu a to sklizně ze svých zahrádek - jestli hnojí či nehnojí, a pokud ano jestli přírodními nebo umělými hnojivy.U stolečku s lístky si též mohli zakoupit pěstitelé z Polabí trička,CD či jiné upomínkové předměty na tuto akci.Co se týče kulturního zázemí- tak stěnu za muzikanty zdobil kromě plakátů a tabulí sponzorů již tradičně velký plakát s dvěma foukajícími hlavami název festivalu Polabská sklizeň místní umělecké skupiny Trauške, která již brzy přinese na svět svůj nový počin a to z oblasti filmového umění. Náš server o tom bude jistě informovat. Obsluha na baru měla také co dělat, aby obsloužila zhruba 750 platících diváků a tak bylo lepší využít jejich služeb, právě když hrála zrovna hudba.Jediným trnem v oku byla publiku snad jedině cena vstupného-129Kč.Podle slov některých zvláště pod úspěšném vystoupení kapely Točkolotoč jsem však zaslechla, že nelitují vůbec těch peněz a že si to báječně užili.Ať už se vám cena vstupní zdála vysoká, nízká či odpovídající-doufám, že jste si tuto hudební akci užili alespoň jako já a pokud se příští rok uskuteční znovu- jubilejně popáté- a jako že by měla podle jistých zdrojů, tak se s vámi těším na viděnou.Svůj názor nebo postřeh z Polabské můžete přidat do debaty-myslím, že díky ní si organizátoři vezmou ponaučení pro příští ročník a vylepší to, co už letos prostě nešlo. A budou poctěni za to,za co je vy jako publikum pochválíte. P .S. Kardane bylo to mooooc moc fajn!
(Nymburk, 21. 10. 2002, 10:07)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-23
Skočíme na to zas?
klokanek
Divné bylo, že si toho lidi před čtyřmi lety nevšimli. A byli by zabednění, kdyby i letos to všechno podivné přehlédli. Například...
Že město velkohubě mluví o podpoře turistiky a přitom dvanáct let po revoluci nemá ani informační centrum, ani slušný internetový server a dokonce ani orientační cedule.
Že před volbami vybudovalo kus „cyklistické magistrály“ podél Labe jako akt podpory cyklistiky, zatímco projet město na kole se mnohdy bez porušení doprvních předpisů ani nedá, o bezpečí cyklistů nemluvě.
Že kašle na majitele místních obchodů tím, že umožnilo stavbu dvou supermarketů a dokonce hypermarketu vlastněných nadnárodními korporacemi.
Že investuje do megalomanských projektů a nemá peníze na užitečné drobnosti ani ochotu k zapojení občanů na utváření životního prostředí města. (Bude i letos starosta oslovovat podnikatele s žádostí o deset tisíc na vánoční výzdobu města?)
Výroční zpráva se na barevných fotkách chlubí rozvojem města (velkou část tvoří fotky opravených soukromých domů, na kterých má město stěží nějaký podíl), hovoří v jásavých číslech a její politické zabarvení lze mnezi řádky číst i z tabulky docházky politiků na jednání zastupitelstva.
Starosta Kutík (ODS) není jediný, kdo se (za peníze, které mu nepatří) před volbami objevil v naší poštovní schránce. Píše nám taky předseda představenstva Stavebního bytového družstva Zdeněk Kratochvíl:
„Je načase, aby také obyvatelé družstevních bytů, což je v podstatě třetina obyvatel našeho města, měli přímé zastoupení v městské radě. Máme dost laciných předvolebních gest v podobě drahých a nefunkčních cedulí zakazujících vstup se psy k již znečištěným pískovištím. Takto a podobě zbytečně utracené peníze měli („měli“ se opravdu píše v originále - pozn. red.) být raději použity např. na zřízení čistého a bezpečného uzavřeného hřiště pro děti, či na opravy chodníků, které jsou na sídlišti v katastrofálním stavu. Je všeobecně známo, že do rozvoje starého sídliště a sídliště Jankovice se v minulých městech neinvestovala téměř ani koruna. Dokonce ani peníze, které město získalo prodejem pozemků pod obytnými domy, se do této lokality žádným způsobem nevrátily a já věřím, že je možné tento nepříznivý trend zvrátit. (...)“
Inženýr Kratochvíl voliče (a družstevníky) vyzívá k voličské účasti a přeje jim šťastnou volbu. Je to snad snaha přesvědčit je, aby konečně šli k volbám a volili opozici, alternativu?
Nenechte se vysmát! Zmíněný kritický pán je na kandidátce ODS.
(Nymburk, 29. 10. 2002, 6:14)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-24
V Milovicích policie trénuje boj s demonstranty
klokanek
Jak se o dramatické akci dozvěděli novináři? Sledovali cvičení policistů přes plot a fotografovali dlouhými teleobjektivy? Vůbec ne. Byli na něj pozváni, oficiálně přítomni, s možností popovídat si s ministrem Grossem a policejním prezidentem Kolářem. Státní ozbrojené složky již dokáží pracovat s novináři -- dají jim, co chtějí i co chtějí čtenáři (peklo v ulicích) a budují si tak pravděpodobnost, že právě jejich PRAVDA bude vyslyšena. Reportéři pak jen líčí barvitá dramata:
"Dav demonstrantů, který tvoří studenti policejních škol, skanduje hesla, několik z nich převrací a zapaluje auto, další házejí zápalné lahve a kameny, jiní pobíhají kolem. V rukou mají dřevěné tyče a přes obličeje šátky. Proti rozvášněnému davu vyjíždí obrněný transportér, nákladní auto s vodním dělem a několik dalších policejních dodávek s okny pokrytými pletivem.
Z nich vyskakují takzvaní těžkooděnci - muži v tmavých policejních kombinézách, s přilbami na hlavě, chrániči po celém těle a s umělohmotnými štíty. Kolem projíždějí další policisté na koních. Vzduch pročísne několik dělbuchů a celá ulice se zahaluje dýmem. Z ampliónu se ozývají výzvy. Vzápětí již policejní auta najíždějí do davu, který se dává na zběsilý úprk. Několik nejagresívnějších demonstrantů končí s pouty na rukou v policejních antonech. V ulici je opět klid," píše zpravodaj ČTK.
Policie dává již delší dobu najevo, že se proti demonstrantům postaví jinak, aktivněji.
Málokdo si pak uvědomí, že -- nehledě na násilnické radikály -- NATO je vojenská organizace a že demonstrace proti ní mají protiválečný charakter a velké množství lidí se na nich snaží nenásilně vyjádřit svůj názor. Z toho důvodu vznikla i u nás dobrovolnická organizace Občanských právních hlídek, která se snaží monitorovat a dokumentovat policejní násilí a porušování lidských práv. Už nyní, na protiválečných demonstracích zaznamenávají OPH porušování zákonů ze strany policie, jak ukazuje například článek v Britských listech, které demonstrace systematicky monitorují (na jejich stránkách najdete i archív "podivných postav", nenápadných strýců, viděných na demonstracích...). A co teprve, až půjde do tuhého... Zase si necháme říct "oficiální" pravdu?
(Milovice, Nymburk, 7. 11. 2002, 12:52)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-28
Muzikálové Postřižiny
Wethes
Ptát se v Nymburce, kdo je to Bohumil Hrabal by bylo zcela zbytečné, naše město odkazem spisovatelovým žije. V městském muzeu je umístěna stálá expozice, kde můžete, vážení, shlédnout fotografie, dobové pivní předměty, ukázky obálek knih Bohumila vyšlých v cizích zemích (dokonce i v čínštině je tam jeden výtisk) a předměty běžného života, které držel spisovatel v ruce. Záchodovou mísu, či oblíbený toaletní papír spisovatelův však v expozici nenajdete, ale ruku na srdce, koho by takový bulvár zajímal, že? Pokud si však chce návštěvník poněkud zahřešit, tak pro něj musí být vzrušující představa, jak v klenutých prostorách muzea zazní zasyčení a posléze pád zátky na ztichlou dlažbu a stěny pak šeptají s doušky pitého piva. Ano, ve stálé expozici Bohumila Hrabala je dovoleno, ba přímo žádáno píti pivo.
Hrabalovo dílo je pivním mokem prosáklé, proto i na divadle tomu nemohlo být jinak. Základním kamenem pro divadelní přestavení nebyl jen román Postřižiny a dva kratší úryvky z Městečka, kde se zastavil čas, ale i menzelovské filmové zpracování Postřižin z roku 1980. Zpracovat divadelní hru podle filmové předlohy je ošemetná věc! Divák jednak dopředu zná vývoj děje, všechny repliky i stylizace a jakékoliv odlišení od jeho představy vnímá velmi kriticky. Stačí si vzpomenout na prkenné zpracování Cindy, Hříšného tance či Noci na Karlštejně, které jste drazí přátelé divadla mohli shlédnout v podání nymburských ochotníků v minulosti.
Adolf Toman se této ošidnosti snažil vyhnout, jak nejlépe umí. Jednak pro jistotu obsadil hlavní herecké posty Maryšky (Barbara Slezáková) a Francina (Pavel Kolban) profesionály a zadruhé představení dal spíše estrádní či kabaretní formu. Herecké bloky pravidelně odděluje zpívanými scénkami či sólovými výstupy a celé představení má téměř televizní střih. Během představení se mu pak několikrát zdaří publikum roztleskat téměř stejně jako Jiřímu Adamcovi v nováckých sobotních estrádách. A to vážení není žádná sranda! Další jistotou Tomana je jeho častý hudební spolupracovník Jiří Beneš, k jeho hudbě nelze míti námitek. Překvapivě se mu podařilo vytvořit několik velmi chytlavých melodií, například sborová píseň chlapů sudařů o Tetování, či o Nymburském pívu. Škoda jen, že playback, toho máme dost z televize, kam tedy chodit za živou hudbou? Na zábavy, diskotéky, festivaly..? Vždyť k Divotvornému hrnci v nastudování stejného divadelního souboru byla živá hudba použita a jaký měla efekt!
Další jistoty? Ochotnická esa! Pro Jaroslava Šturmu je role Pepina téměř životní, často ji hraje sám při sólových vystoupeních. Těžkému srovnání s Rudolfem Hrušínským čelil v roli doktora Gruntoráda Miky Mejstřík. Odolával skvěle až do místa, kde mu Maryška láskyplně vstříkne nezředěnou lesní vůni do nosu, v tu chvíli dění na jevišti připomíná spíše rozjívenou italskou frašku a celkově toto místo hry je velmi slabé! Malou, groteskní rolí se představil Miroslav Ropek, hrál jako vystřižený z němého filmu, což bylo krásné. Příjemně působili i Jaroslav Kříž a Tomáš Březina, nesnažili se příliš vyčnívat a hráli přirozeně a skromně, zvláště povedená byla scéna s tetováním v hospodě. Velmi velké problémy s přehráváním měl Lukáš Paclt jako kadeřník, který jiných hrách podává pěkné výkony. Pochválit za odvahu a jistotu zaslouží pro mě neznámý jinoch v roli malého Bohumilka a další neznámý herec v roli řezníka, jemuž se dalo hltat každé gesto.
Závěrečné, letmé shrnutí: Dobře, že Adolf Toman a Jan Jelínek přidali obraz ze Žofína a historku o tetování. Benešova hudba neurazila, ale ani nenadchla. Celkově je muzikál pojat komerčněji, což nevadí, ale chybí tam poetika a okouzlení. A právě poetika a okouzlení jsou atributy, které jsou Hrabalovi vlastní! Proto vím, že by muzikál Hrabala nezaujal. Dávám 2 ze 4! Čus divadelníci, lépe!
(25. 11. 2002, 9:26)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-31
Lysské Divadlo AHA! předvedlo bravurní adaptaci Sekorových Příběhů Ferdy Mravence
Placzkowski
Ve směsi napjatého očekávání s trochou obav jak si tradičně zachmuření „AHÁCI“ poradí s tímto nesmrtelným tématem jsem se vydal večer 30.listopadu do lysského biografu na představení Sekorových Příběhů Ferdy Mravence. První věcí, která mě překvapila byl fakt, že si na toto představení, avizované jako „dětské“ našlo cestu spoustu dospělých diváků, kteří si tak přišli zavzpomínat na doby, kdy byla tato Sekorova kniha společně s Plevovým Bobšem vlajkovou lodí jejich knihovničky.
Hra, pojatá jako volná adaptace sekorových příběhů byla od začátku charakteristická rychlým dějovým spádem a „vychytaností“ scény, kdy je nutné zvláště vyzdvihnout na kolečkách pohybující se příbytek-ulitu jednoho z protagonistů, pana Hlemýždě zahradního. Absolutní lahůdkou ale byl hudebně-písňový doprovod z pera dvorního skladatele divadla AHA! Petra Moravce. Za písně jako „Rádio“ a „Rokenról“ by se nemuseli stydět ani takoví profesionálové jako Divadlo Sklep, „Vytahovačka Brouka Pytlíka“ zase jakoby vypadla z šuplíku Petru Skoumalovi.Výkony herců, zvláště pak hlavního protagonisty Vratislava Hadraby, coby Ferdy, působily natolik profesionálním dojmem, že jsem si chvílemi připadal, jako bych neseděl v Lysé v biografu, ale v Divadle pod Palmovkou. Co dodat? Snad jen to, že „AHÁCKÉ“ zpracování Ferdových příběhů posunulo vnímání tohoto fenomenálního díla zase o kousek dál, přičemž prostor pro další interpretace zůstává. Jenom doufám, že se jednou v podání jiného divadla nesetkám se ztvárněním hodného Ferdy jako George Bushe, Pytlíka jako V.Putina a Berušky jako Maggie Thatcherové, a že mě jednou, až budu sedět v Nymburce na Žofíně, výčepní paní Jana neodbyde slovy: „Na sekoru nenaléváme“….
(12. 12. 2002, 5:02)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-32
Kus pravdy o městu pohádek
Ignoruje občan politiku? Veřejné mínění. Politická kultura města. Známé osobnosti. Informovanost občanů. Politika politiků.Petr Kardan Pištěk
( xventil)
Pevně věřím, že za 4 roky stihnu i nějakou tu šedou eminenci. Zkrátka páky má město jistě i tam,kde je mít nemá a já se vám pokusím přiblížit i ony páky.
Pro měsíc leden jsem si vybral osobnost městského architekta Josefa Matyáše. Osobnost která víceméně symbolizuje podobu veřejných architektonických dovedností ať už formou benátských lávek či barvou tyrkysu.
Tímto Vás vážení občané žádám,máte-li otázku,kterou byste rádi položili panu architektovi Matyášovi, zašlete mi ji prosím na můj e-mail : zdagency@centrum.cz ,nebo mobil : 728 253 938 nejdéle však do neděle 26.1.2003. Rozhovor se uskuteční v pondělí 27.1.2003.Zajímá-li Vás tato osobnost pak pište, pište, pište
S pozdravem Petr Kardan Pištěk
PS: Zajímá-li Vás, kde hledat zodpovědnost na ose: MěÚ-městský architekt-technické služby?
Již brzy na těchto stránkách
(Nymburk, 21. 1. 2003, 5:05)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-38
Vernisáž Petry Frankové
marzsa
(4. 2. 2003, 9:09)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-40
Vlk a kočička
Aknel
Jednou se zase potkali a rozhodli se, že spolu půjdou do města (i když věděli, jak moc je to nebezpečné!)…
Město bylo šedivé a mělo svá pravidla. Každý, kdo byl zrovna ve městě, se jimi musel řídit (jinak by byl strašlivě potrestán!).
Po nějaké době byli vlk a kočka bezradní. Nevěděli, co dělat…
Měli v sobě divokost pralesa a nad sebou pravidla města…
Příšerně se porvali…
Krev stříkala až na semafor. To nikomu nevadilo, v noci má násilí ve městě zelenou.
Kočka měla otřes mozku. Vlk pokousanej čumák a zlomenej ocas.
Pak se v zoufalství rozběhli, každej na jinou stranu, hledat ten svůj prales.
To je hrozně těžký. Najít znovu prales.
Některým zvířátkům se to už nikdy nepovede. Ve městě ztratí čich, intuici, šestý smysl…
Nakonec se z nich stanou lidi a hledají někoho, kdo by s nima byl, aby se necítili sami…
Jó, ztráta pralesa je pro zvířátka ta největší pohroma.
Jsou pak navždy ztracená!
Poučení: Zvířátka, nechoďte do města,
nebo vás město vytrestá.
(19. 2. 2003, 10:13)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-42
Kus pravdy o městě pohádek: Rozhovor s městským architektem
Petr Pištěk
( klokanek)
Je zachmuřené pondělní dopoledne a přicházím na nymburskou radnici s cílem vyzpovídat městského architekta Josefa Matyáše. Náš rozhovor se uskutečňuje na chodbě před odborem výstavby, což nakonec vůbec nevadí. Jen můj půjčený diktafon má trochu problémy se čtyřmi rozcapenými kancelářemi. Ale jak vidno, práce je na zdejším odboru víc než dost. A můj rozhovor začíná....
Kolik je vám let pane architekte?
53 let
Jste narozen v Nymburce?
Jsem narozen v Praze, v Nymburce bydlím od 4 let. Kolem roku 1948 jsme museli na "venkov", neboť otec byl kapitalista.
Kde jste vystudoval?
Základní školu v Nymburce. Nejdřív Komenského, osmou třídu jsem dokončil na "Tyršovce".
Pak následovalo učení v Praze v truhlářském družstvu Kmen, pak střední umělecko-průmyslová škola na Žižkově a pak vojna. Poté první zaměstnání ve výstavnictví a druhé v Krajském projektovém ústavu. Při té příležitosti jsem dělal několik pokusů dostat se na vysokou školu umělecko-průmyslovou, což se také napotřetí podařilo.
Co se pro vás změnilo po roce 1989?
Podstatně se to změnilo, protože do roku 1989 jsme projektovali jak se říká "do šuplete". Tam (v Krajském projektovém ústavu) se jen pořád něco projektovalo, ale nic se nestavělo. Od roku 1990 je to úplně o něčem jiném - zkrátka co projekt, to realizace.
Od kdy působíte jako architekt města?
To jsem působil již od roku 1984. Po revoluci rozhodlo Občanské Fórum, že to jde zvládnout vlastními silami a lépe, takže jsem byl zproštěn této funkce. Každopádně když přišla roku 1992 výzva (výběrové řízení), aby se lidé hlásili na architekta města, tak jsem se přihlásil spíš z legrace. No, spíš teda z trucu a vyhrál jsem to.
To už jste firmu ARCHITECT MATYAS STUDIO měl?
Ano.
Co si má občan představit pod pojmem "městský architekt"?
Já bych tedy upřesnil. Já jsem architekt - poradce města, takže to tedy ilustruje to, co tady mám dělat. Jsem tedy k ruce Radě města, panu starostovi, a abych nezapomněl Stavebnímu odboru. Co na stavební odbor přijde, to mi prochází rukama - od přístavby garáže až po krov na půdě.
Spolupracujete s památkáři?
Samozřejmě. Ten "výsledek" k stavebnímu povolení musí být kladný - nemůžeme jít proti sobě. Takže pokud jde o závažné věci, tak vše konzultuji v Praze s památkáři.
Město vypisuje výběrové řízení na veřejnou stavbu, kterou také spolufinancuje. Jakou roli v něm má městský architekt?
Pokud k tomu došlo, jako v případě stavby školy v Komenského, tak já mám ve smlouvě právě proto, že jsem jenom poradce města, tak mám i možnost projektovat. Takže se můžu hlásit i do těch konkursů. Takže, že by tam byl střed zájmů, to ne! ... zas ty výběrové komise zasedají v jiném složení....
No? A nechybí městu Komise výstavby?
Já si myslím, že supluje ...nebo prostě: Jde to zpracovaný z odboru výstavby, který je dost erudovaný a Rada a Zastupitelstvo to už dostává jak se říká "přežvejkaný" a mají dostatek materiálů k tomu, aby mohli kvalitně rozhodovat.
Je styl vaší architektury v Nymburce podobný vašemu stylu třeba v jiných městech či zemích?
Projektoval jsem převážně v Čechách. Jedinou výjimkou byl penzion v Rakousku. A ani nevím jak to dopadlo, neboť v roce 1992 byly vztahy projektantsko-provozní dost vágní.
No bylo to o penězích, rakouská firma s námi "vyčůrala".
Projektoval jste také ve městech našeho regionu?
Dělal jsem školu v Benešově, to byla 80. léta. Pak jsem souběžně s Nymburkem měl na starosti také Poděbrady, kde jedinou mou věcí je nedodělané torzo předělaného kulturního domu na obchodní dům - Růžový slon. Tam měla původně směřovat druhá, nová kolonáda směrem k Labi a k parku - to bylo kolem devadesátého. Do této polohy, jak stojí dnes jsme byli vmanipulováni v podstatě ředitelem Projektového ústavu, který rozhodl, že to bude tak a ne jinak. My jsme si to představovali trochu kontextuálně - aby to do města zapadlo.
Mají tedy vaše stavby něco společného?
V devadesátých letech to bylo dáno technologickými možnostmi, neboť bylo tak pět prefabrikátů a jeden druh oken a z toho člověk musel vytěžit maximum. V současné době to není tak omezené materiálovou základnou. Spíš tu nastupuje ekonomika.
Architektura je totiž o třech věcech: O penězích, o stavitelnosti, o provozuschopnosti a kráse, bez udání pořadí důležitosti.
A jsou kupříkladu obloukové střechy levnější?
To podkroví je tam využitelnější, to je zas ta ekonomie a navíc, je to i o soudobé architektuře.
Co všechno jste v Nymburce projektoval?
První byl penzion pro seniory v soudní ulici, pak jsme dělali rekonstrukci objektu "Start", pak následovala Škola Komenského s novou halou a poté Úřad práce v Kolonii.
Spolupracoval jste na některém projektu s místními architekty?
Vyloženě o spolupráci nešlo. Šlo spíš o konzultace, anebo spíš jsme také stáli na dvou březích v konkursech jako v případě "Startu". Ale to bylo jediné, kdy jsem se s místními architekty setkal "alespoň" v konkursu.
Projektoval jste také Bytový dům v Kolonii?
Ne. V případě Bytového domu v Kolonii jsem pouze odboru pro městský rozvoj pomáhal s ekonomií a skladbou bytů.
Myslíte si, že je Bytový dům v Kolonii šťastně postaven?
No comment !
Myslíte si, že má Nymburk silnou generaci nastupujících architektů?
Já moc o architektech v Nymburce nevím. Nevím.
Navštívil jste již výstavu Vlastivědného muzea v Nymburce "Město, architektura, čas?"
Mám pozvánku, tak doufám, že to nějaké pondělí stihnu.
Lávky u Vodárny. Jak je možné, že lávka přes Velká Vala chybí občanům již 3 měsíce?
Zítra v 9 hodin ji budou posazovat
A kde se stala chyba?
Dělala se dvě výběrová řízení (na betony a na ocel). Vždy je tam časová rezerva kvůli odvolání zájemců. A to je ten měsíc,dva.
A lávku jste dělal vy?
Ano.
Bude podobna té přes Malá Vala?
Bude bez plexiskel, neboť jsme se poučili, že vandalismus nezná mezí. Bude též bezbariérová.
A barva?
Tyrkys.
Co se vám tak líbí na tyrkysové barvě a na modrých dlaždicích na toaletách (Divadlo, Sport. Hala)?
Nevím kam tím tedy míříte. U té barvy jde o určitý image.
Takže vaší image dělá tyrkys?
Já si myslím, že jo.
Jak vypadá situace kolem Národního domu?
Zatím o ničem nevím. Mě se to donese až skoro nakonec.
Jako až když se vypíše výběrové řízení?
Někdy i tak.
A je to obvyklé?
Pokud to jsou projekty, které se připravují na území města, tak si myslím, že se k tomu dostávám přiměřeně včas. Potom jsou ale ještě akce vyvolaný odněkud odjinud,tak prostě....
Odkud odjinud?
Nevím co, kdo. Patří to městu tuším.
Dozvídají se někteří architekti o záměrech města ještě před samotným vyhlášením výběrového řízení?
I to je možný. Já to nevím.
Kdo vypisuje výběrová řízení?
Odbor správy městského majetku. Pan Janda.
Kolik za vaši práci město Nymburk dosud zaplatilo?
Mám tu měsíční honorář, dle toho, kolik hodin pro město pracuji.
Proč musel bývalý Domov důchodců u "Kokosu" ustoupit nové "Sociálce"? Bylo třeba ho zbourat?
Ten dům byl staticky narušen otřesy z dopravy. A nevím, jakým řízením "osudu" pozemek získalo Ministerstvo práce a sociálních věcí jeho vykoupením.
A investorem stavby bude kdo?
Také Ministerstvo práce a sociálních věcí potažmo jako investor jejich okresní orgán.
Jaký názor máte na používaný materiál resp. kámen ?
Je to historicky používaný materiál, který při současném projektování současných architektur je trošku anachronismem. V rámci rekonstrukcí jej používáme.
Co bude v zadní části (u kostela) Thermopasáže u Hotelu Postřižiny?
Někde v jádru bloku měla být zahrádka, do které měl ústit restaurační provoz Hotelu Postřižiny. A blíže ke kostelu měla být ubytovací depandance pro hotel - pár lůžek v komornějším vydání. V jakém stavu to je - nevím.
Na jednání zastupitelstva v prosinci loňského roku vzali zastupitelé na vědomí usnesení Rady a souhlasilo, se zadáním projektu stavebních oprav a modernizace nové radnice na Náměstí Přemyslovců vám... Čeho se to týká? Co všechno se tam bude dít?
Jedná se hlavně o její starou část. Předělávat se budou vestavby a přestavby z dob komunismu (příčky atd.), dále tam bude výtah a bezbariérový přístup. Zároveň bude oprášena vnitřní část nové budovy.
Máte ponětí kolik bude stát tato rekonstrukce?
Nemám. Já jsem se naopak chtěl optat pana starosty jakou má představu. Záleží tedy na něm. My se to pokusíme vyprojektovat tak, aby to dalších 60 let vydrželo. (pozn. aut. poslední rekonstrukce a stavění proběhlo roku 1941)
Kdo projektoval bytový dům "Eliška"?
Pan architekt Eddel z Prahy - z Krajského projektového ústavu. On měl Nymburk na starosti v těch letech.
Co si mám představit pod pojmem vícepráce?
Já to chápu tak, že u projektů, které nejsou zcela jasné nebo není jasný jejich dopad v průběhu stavby(rekonstrukcí) mohou vznikat vícepráce. Například u Hálkova Divadla, tam je třeba prasklý svod dešťových vod a celý roh směrem k Restauraci u Divadla začal ujíždět a divadlo se začalo trhat. Tam přišly na řadu vícepráce.
Vícepráce se tedy týkají i vaší práce?
Samozřejmě. Bylo vše potřeba doprojektovat se statikem.
Můžeme přistoupit k městskému osvětlení.
Kdo zodpovídá za jeho podobu?
Za technickou podobu a stav zodpovídají Technické služby města. Výběr osvětlení probíhá ve spolupráci. Odbor správy městského majetku se mnou konzultoval, co se do Nymburka hodí o co nehodí. Jistou roli hraje také cena.
Když se prochází návštěvník po lávkách přes Vala od Rejdiště k ulici Poděbradské (k Proagru), povšimne si na sto metrech čtyř druhů lamp - vždy po jedné. Jak se to může stát?
Může se to stát tak, že se v tom místě nic uceleného nedělalo, takže tam zůstali nějaká residua a čeká to na nějaký zásah, který přijde s úpravou prostoru pod hradbami.
Na Přístavě má být nové osvětlení. Znáte jeho podobu?
Myslím si, že by to mělo pokračovat v rámci cyklostezky. To co je při Labi by mělo mít nová svítidla stejná jako u "Hasičárny".
Co říkáte na použití "koulí" na Kostelním náměstí?
Tam je to trochu nešťastný.
Jaké by se tam podle vás hodilo?
Já si myslím, že nepřímé osvětlení. Na to by bylo třeba oslovit speciální firmy, které se tím zabývají, protože tam to není jen o umístění, ale i o barvě světla nebo o tonalitě světla atd...
Již dva roky leží v Nymburce vypracovaná studie jedné plzeňské firmy o nasvícení hradeb. Nyní je tato studie v Technických službách. Bude se s ní něco dít?
Je to věc financí. Až na to dojde, tak to bude.
Jak se vám vůbec spolupracuje s Radnicí, jednotlivými odbory a památkáři v Nymburce ?
Po třech letech jsme našli společné noty, takže z mého hlediska je spolupráce celkem dobrá. I s těmi památkáři ovšem.
Čeho chcete v životě dosáhnout?
Čeho? Jsem rád, že realizuji své věci. To je má meta.
Teď trochu z jiného soudku. Jakého spisovatele máte nejraději?
Jestli myslíte abych byl kontextuální tak třeba Hrabala.
Máte rád pohádky?
Mám je rád. Maminka mě jimi dost v dětství krmila. A kruh se uzavírá a já nyní pohádky čtu své dvouleté vnučce.
Nepotřeboval byste s něčím pomoci od občanů města?
Já si myslím, že taková ta širší platforma pro vyjádření názoru tady možná chybí. Třeba i tisk by mohl suplovat a názory občanů tím ukázat.
Například že se v tisku ukáží třeba dva projekty nové "Sociálky", a nechť se k tomu občané vyjádří, a že by jejich vyjádření mělo mít doporučovací efekt Radě města? A Rada města nechť jej vezme v potaz či nikoliv?
U té "Sociálky" bych viděl jiné řešení. Zda tam ta "Sociálka" po těch demolicích má být či nemá.
Děkuji za rozhovor
(26. 3. 2003, 12:56)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-46
Dopis stromu
marzsa
Můj drahý strome!
Strašně moc se na tebe těším- scházíš mi ani nevíš jak. Ta dálka, která nás dělí mě neskutečně ničí a já tak moc, hrozně moc chci tě objímat a držet se tě. Chci vnímat tvoji duši. Stejně tak jako ty vnímáš tu mou. Chci vnímat tvé listy- jsou pro mě jako mé vlasy pro tebe. Mé ruce jsou tvé větve, které se do sebe splétají. Chci hladit a dotýkat se tvé kůry- té hrubé, drsné kůry, pod kterou se skrývá jemné a měkké dřevo. Těším se na dotyk mé kůže s kůrou, jejíž rýhy skrývají neskutečná tajemství o vše, co už jsi viděl kolem sebe, koho jsi potkal a ke komu jsi cítil lásku takovou jako cítím já k tobě. Chci být u tebe, schována pod větvemi cítím, že žádné problémy ke mně nemohou, vím, že jsem u tebe v bezpečí a mohu se ti se vším svěřit. Stromečku, ty jenž jsi pro mě jako člověk, nedopusť, aby nás něco rozdělilo. Nepřežila bych, kdyby tě někdo pokácel nebo jsi uschnul. A stejně tak věř v mou lásku k tobě a žádnému jinému stromu. Slib mi to. Prosím!
tvoje Kateřina
(10. 4. 2003, 7:51)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-48
Další WWW stránky o Nymburce
GrayLite
( GrayLite)
Internet je v této době velkým fenoménem v oblasti obchodu i cestovního ruchu, a proto bychom jeho důležitost neměli podceňovat. Jelikož mi úroveň stránek zabývajících se městem Nymburk a okolí nepřipadá vůbec dostačující, rozhodl jsem se vytvořit stránky na svou vlastní zodpovědnost.
Nevím jestli bych měl ve svém projektu pokračovat, a tak se chci zeptat právě občanů Nymburka a blízkého okolí zda by byli s novými stránkami více spokojeni, než-li s těmi co na internetu naleznete nyní !!!
Stránky jsou prozatím umístěny na http://nymburk.graylite.net - PROZATÍM !!! Doména bude zakoupena po začátku nového školního roku !!!
Prosím vás spoluobčany o názory na stránky o Nymburce !!!
Díky Graylite
(Nymburk a okolí, 28. 5. 2003, 8:51)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-52
Rozhovor se starostou města Kutíkem
Petr Pištěk
( klokanek)
Kolik je Vám let ?
To je blbá otázka. Kolik mi je ... .Jednačtyřicátý...kolikátýho...dvaašedesát.
Kde jste vystudoval?
Průmyslovku v Mladé Boleslavi.
Vysoká škola ne?
Ne.
Jste věřící?
Částečně jo. Takovej liberální věřící.
Byl jste členem KSČ?
Ne
Nahlížel jste do seznamů agentů STB?
Jen tak lehce jsem nahlédl do toho co je na Internetu, jenom abych si ověřil lidi, o kterých jsem věřil, že byli, - zda byli. Spíš v historii co se říkalo.
Takže ne že by měli nějaký vliv na současnost?
Ne, ne
A překvapilo Vás nějaké jméno?
Nepřekvapilo, poněvadž mi potvrdilo to, co se říkalo, když jsem byl mladej.
Máte přehled, kolik bývalých komunistů sedí nyní v zastupitelstvu?
To ne. Netuším
Ladislav Kutik, starosta Nymburka
spokojene prehlizi davy, ktere prisly vitat vitezne nymburske basketbalove druzstvo.
(Nymburk, 2003)
foto: klokanek
Co se pro Vás po roce 1989 změnilo?
Co se pro mě změnilo? V podstatě změna zaměstnání nebo funkce - to je jednoznačný. No a pak samozřejmě, že se dá líp dýchat. Poněvadž já jsem byl z těch, co nemohli nic.
A ještě by mě zajímalo spojení "Úvar" a Městský úřad v Nymburce...
Úvar byl takový bohatý na městský úředníky.
Nejenom městský úředníky, ale i dost starostů z toho v okolí vzniklo.
Čím to ?
Úvar byl taková dost nebezpečná, hlídaná bašta.
Co se tam vůbec dělalo?
V podstatě vývoj zařízení, ale až do provozů, včetně technologií.Nejvíc se rekrutovalo lidí z vývojové části.
Kdy se bude radnice stěhovat na náměstí?
Kdyby pánbůh dal, tak by to mohlo být do konce roku. Samozřejmě kompletně celý barák.
Na stupnici 1 až 10 vyznačte Vaší komunikativnost s veřejností. (1-nejlepší, 10-nejhorší )
Čtyři - a je to daný v podstatě časovým zaneprázdněním.
Jak vidíte situaci s uplatněním mladých lidí ve městě popřípadě ve státní správě?
Já s tím nemám vůbec problém...
...berme to, že je ve státní správě stav pln - těm lidem je 40 let. Je to ještě dost braný jako doživotní funkce. Co si budem říkat, když neudělají nějaký kiks.
No ona je to v podstatě doživotní funkce - teď z hlediska nových zákonů. Skutečně to musí být velmi - - ... přestupek, aby se dal úředník vyměnit. Kvůli tomu, že dělá méně, než by měl - to prostě nejde. Jsou chráněný.
Mladý lidi se pomalu začínají obávat o bigbítový festivaly v Nymburce z důvodů zcela jasných.
Bigbítový, myslíš bigbítový, ten jazzový festival?
Je to úplně jedno. Berme big-beat, jazz, funky, punk, to je jedno. Dělnický dům - tam je k festivalům netolerantní nájemce, který tam už žádný akce nechce - vůbec žádný!
Tam je nový nájemce?
Už je tam rok. A nechce to tam. Kulturák je na prodej. Národní dům nedostavěn. Co s tím město hodlá dělat?
No co - dostavět "Nároďák". No
Nějaký horizont máte?
Pokud by se povedlo v tomto volebním období - tak by jsme byli šťastný. Minimálně začít.
A budeme mít do té doby opravdu na akce útočiště? Vemte si to, že nás nikam nepustí. "Kulturák" by mohl být prodán a mohl by skončit jako tržnice. A "Nároďák" nedostavěn. A nějaké representativní akce, kam je dát? Nymburk byl vyhlášený.
Já jsem s tímhle neměl nikdy problém. Naopak
?????????????????????????????????????????
A máte na přechodné období řešení? Kam dát třeba festival Polabská sklizeň?
No tak "Kulturák", ještě snad existuje ne ? Ještě jsme nedostali výpověď.
A výpověď by mohla přijít kdy? Už přišla?
Já nevím. Nevím
Je na odborech "ŽOSKY"?
Zatím nepřišla. Zatím.
Takže dokud platíte... nebo už jste se zařekli, že platit nebudete?
Ne, my platíme. V pořádku. Z naší strany není žádný problém.
Takže vy prostě budete platit dál, dokud vás nevymetou - dokud "Kulturák" neprodají?
Jo.
A máte zájem na tom, co v něm bude?
V tom okamžiku, až to někdo koupí to těžko ovlivníme.
Nějakým způsobem můžete tlačit na odbory - nějaké páky jsou, ne? Neboť kdyby se tam udělal obrovský bordel ( nevěstinec ), tak asi město nebude pro.
No tak samozřejmě. I když tu chybí ....(smích )...
V tisku jsem četl, že by se MěKs mohlo přesunout do "kokosu" nebo do Starého děkanství...
Do Starého děkanství ne. Tam uvažujeme o koupi. Možná to bylo v té souvislosti, že pro nás je prioritou spíš přesun MěKs a dodělat "nároďák" než kupovat "kulturák", který není příliš vhodný na kulturu. Co si budem povídat. Když se dělá v "kulturáku" nějaká akce tak se tam moc lidí nevejde. Čili když chceš dělat zábavu, tak už víš, že je ztrátová - pokud to nemáš zadotovaný. Na vstupném to nikdy nevybereš.
K Městskému architektovi Josefu Matyášovi..
Při mém rozhovoru s ním, v diskuzi o "nároďáku" hovořil velmi nejistě. Skoro to vypadalo jako z naštvanosti. Co se děje za - zády architekta?
Já ti řeknu proč. On má představu, že by měl dělat všechno on. Což my si nemyslíme.
A vy ho necháváte, až jako poslední řešení?
Když je to veřejná soutěž, tak se jí účastní, a když to není veřejná soutěž, tak ho někdy vyzvem a někdy nevyzvem.
A jak se rozlišuje veřejná a neveřejná soutěž?
Podle toho, za kolik peněz to je. Čili když je to veřejná soutěž, tak se to vypisuje ve Věstníku, a jinak to je na výzvu - tři firmy, pět firem ...
A neveřejný?
To je také veřejný, ale už oslovuješ určitý firmy - vybereš si firmy, které oslovíš...A on (městský architekt) se cítí být někdy dotčen, že není vyzván. To je celý problém. My si spíš myslíme, že by měl hlídat výstavbu z té architektonické stránky, než aby všechno řešil. My ho trošku zneužíváme, když něco hoří.
Nyní k lávce u Vodárny. V současnosti probíhá iniciativa - sepisuje se petice proti té červené barvě. Podepsalo ji 150 lidí. Vyjádřete se k tomu.
Mě trošku vadí ten odstín červený, jinak si myslím, že by město mělo být barevný.
Takže každej pes, jiná ves. Každý most by mohl být jiný, z jiného materiálu.
Nemáte tedy nějaké zaměření?
Unifikace se mi nelíbí. Taky když se podíváš na město... Je unifikovaný? No není.
A třeba ty dvě lávky u Vodárny. Jedna je z plexiskla a druhá je z kovu. Když člověk vychází z centra, tak je to takový neharmonický.
To plexisklo se neosvědčilo, co si budem povídat.
Jako že ho lidi ničej? No - ono by stačilo, kdyby ho čas od času někdo umyl, jo?
Když ho umeješ, tak ti ho nějakej blbec nastříká. Že jo. Čili to se neosvědčilo.
????????????????????????????????????????????????????????????????????
Jasný, ale chápete snad údržbu jako věčnou starost.
Je fakt, že se mi líbí víc ta původní lávka (plexisklová), ale ta se prakticky neosvědčila.
Cyklostezka a dlažba na mostě přes Mrlinu. Hodně lidí jezdí na kolečkových bruslích, ale v tomto místě je cesta přerušena...
Dlažba, která tam byla, byla nesmyslně vyrvaná, poněvadž je to součást chráněného objektu.
Jako technická památka?
Ano. Takže my jsme tam vraceli původní dlažbu.
Nechtělo by město cyklostezku zatraktivnit občerstvením a lokalitu pod hradbama vůbec? Pro cestovní ruch je to škoda.
Samozřejmě, že jo. Ale město to nemůže provozovat. Součástí studie pro území pod školou (Tyršovkou) u Cyklostezky je i vyprojektovat zázemí pro Cyklostezku. A jinak je to v podstatě věc aktivity.
A na Přístavě nebo na Špičce jsou městské pozemky nebo pozemky Povodí Labe?
Špička je Povodí Labe. A jinak nábřeží je sporný. Majetkově je to města, ale jinak to maj "povoďáci".
?????????????????????????????????????????????????????????????????????????????
A nemáte sami zájem trošku to "nakopnout"?
Ale jóó, můžu říct, že v jedný době, když se skauti nestarali o Starou rybárnu, tak už jsme jim to chtěli sebrat s tím, že by jsme to nabídli někomu, aby tam udělal takové zázemí pro Cyklostezku. Ale oni se rázem oživili.
??????????????????????????????????????????????????????????????????????????????
Ale něco nového - Na Přístavě - občerstvení! Chybí tam lidem.
Říkám, ale město nebude provozovat občerstvení. Musel by někdo přijít s tím, že si tam někde udělá nějakej kiosek. Pak je možné všechno samozřejmě řešit.
Ale město neudělá první krok!
Dát zkrátka do tisku, že by tam něco šlo.
To by asi šlo, s tím není problém. Je to samozřejmě problém v úseku pod hradbama, to je památkově chráněný. Ale dá se všechno řešit. Město tam má dluh, že tam má udělat altán, který tam ale ještě neudělalo. Ale vzhledem k tomu, že se tam má měnit celá zeleň, protože je tam všechno v pytli, tak ho budem dělat až v souvislosti se zelení.
Téma: Partnerská města - Vrútky (Slovensko)
Proč jsou Vrútky partnerským městem Nymburka?
Proč? Protože byli už kdysi za komunismu a měli o to velký zájem.
A jedná se tedy o spojení ŽOS Vrútky?
Vycházelo to z té Žosky, samozřejmě.
Ale jako teďka, že by nás něco spojovalo?
Ale spojuje, poněvadž tam ty lidi hodně jezdili. Čili ty generace, v podstatě já a okolo mě, plus minus 10 let. Mají na to vzpomínky a spoustu známých. Třeba Vrútky teďka vydávali kalendář s Nymburkem.
Budete za tři roky kandidovat?
Neptejte se mě co bude za 3 roky. Nevím. Můžu být klidně už nesvéprávný.
Měl byste odvahu každý měsíc diskutovat s mládeží města?
Odvahu bych měl, mě mladý lidi nevadí, poněvadž já se mezi nimi pohybuji permanentně.
A čas?
S tím je to horší.
Jednou za měsíc?
Je to horší, říkám, pravidelně nemohu díky mým vyšším funkcím. Povolaj mě a jedu. To jsou termíny, které neovlivním.
Čeho chcete v životě dosáhnout?
Můj cíl je už jen to město. Abych měl pocit, že to dokončím. Ale ten mít nikdy nebudu - třeba v oblasti komunikací a stěžejních objektů - by vypadali k světu.
Šafaříkuv mlýn - jak je na tom?
Je koupený a nic se neděje. Tam jsem měl představy.
To asi každý nymburák ...
Ale...zatím tam je zamrzlo.
Jak by podle Vás mělo v ideálu vypadat Nymburské posvícení? Co do lokalit - hradby, hasičárna ... Měl jste někdy vlastní představu?
To, to ...Nymburské posvícení vychází z mé představy, poněvadž já když jsem byl malý, tak tady bylo velké posvícení vždycky. Nyní se to povedlo rozjet do větších rozměrů než bývalo, když jsem byl mladý - poněvadž když jsem přišel na Město, tak sem jezdili 3 kolotoče - a myslím, že lokalita vyhovuje. Patří to k historickému jádru.
Nemyslíte si, že by byla pro kolotoče lepší "Hasičárna"?
To neříkám, že by nebyla lepší. Ale patří to k atmosféře města. Posvícení potřebuje kulisu historického jádra.
Jak vypadá situace v ŽOSce?
Netuším. Informace jsou útržkovité.
Kdo to teďka vlastní?
Nevím. Tam se ty vlastníci střídaj - já nevím...
Město nevystupuje aktivně?
Ne. V podstatě ani nemá možnost.
Jak vypadá situace v ZOMce?
Tam se to snad pomaličku rozjíždí. Tam byl samozřejmě šok - nedohoda s původním nájemcem. Díky tomu se to tam hrozně přibrzdilo, i nějaké kšefty šly pryč (co tady měly být). Nová firma už to pomalu rozjíždí.
Nemáte představu kolik tam nyní pracuje lidí?
Teď nevím.
Kdy vyjde první číslo Městského zpravodaje?
První číslo jsem sliboval do června. Teď by to mělo být v Radě.
A kdo má na starosti organizační stránku?
Městský zpravodaj by neměl suplovat běžné informace - na to tu jsou noviny. A vzhledem k tomu, že je tady deník, tak jim nechceme lézt do kšeftu. Měli by v něm být úřední informace.
Rozhovory atd.?
Ne, ne, ne.
Něco jako Úřední deska?
Asi tak. Jen obšírnější a s větším obsahem informací.
Takže budou lidi informovaný o tom, když budou nějaké granty, budou-li?
Tak.
Co říkáte úrovni novinářů na okrese působících?
Já si nemůžu stěžovat ... (smích) ...Myslím to vážně. Bývaly kdysi problémy s MF dnes. Informace byly hodně zkreslený. Články sestavovali z nesmyslů - teď jsou daleko lepší.
Nechybí našemu městu někdy nápady?
Já si myslím, že nápady nechybí - chybí peníze.
Jak to, že ve Vašem domě na Boleslavské se v přízemí nechytla žádná živnost?
Jak to, že ne? Poněvadž jsem tam žádnou nepustil, poněvadž furt doufám, že začnu podnikat já.
V jaké oboru?
Já jsem strojař a s krámkem jsem měl nějaký záměr, ale to nechci říkat, poněvadž se ty záměry co jsem měl pomalu začínají naplňovat.
Udělejte si reklamu..
Já nechci.
Takže až dostarostujete tak...
Tak už asi nebudu chodit a budu úplně slepej ... (smích)
Takže tam něco bude?
Určitě něco. Tak mám taky děti.
Kolik vlastníte v Nymburce nemovitostí?
Dvě vlastním a třetí spolu s dětmi.
Nějaké pozemky?
Ne, ne, ne.
Když se místostarosta Petera dostane do Senátu, kdo usedne na jeho místo?
To nevím.
Jako že by zůstal jeden místostarosta?
Ani to není vyloučeno.
Jste pro vstup do Evropského společenství?
Jsem, jsem, jsem ...Ale. Jsem - ale. No. Ne všechno mě samozřejmě uspokojuje.
Byl jste pro válku v Iráku?
Já se přiznám, že příliš ne.
A důvod?
Já si myslím, že všechno jde řešit nějak jinak. Podle mě to bylo příliš brzo. Ještě furt byl čas to řešit diplomaticky. Mě vadí vstup armády kamkoliv - mám to v sobě od šedesátéhoosmého. Což jsem i v 68 řekl - takže přišlo okamžité rozvázání pracovního poměru.
Jaký je Váš oblíbený politik?
V mládí jsem obdivoval Churchila. Teď nemám žádného - na každém mi něco vadí.
Jaký je Váš oblíbený spisovatel?
Jéžiš Marja .... (smích) ... Ješíš no - už ani tu bibli jsem neviděl... Já se přiznám, že od té doby, co jsem tady, ač jsem byl šílenej čtenář, tak tady v podstatě nečtu.
To znamená kolik let jste nepřečetl knihu?
Ne že bych nepřečetl. Přečtu tak jednu za rok ve stoje - musím přes noc. Druhý den bych na ní neměl čas. Takže oblíbený autor - Páral, Škvorecký, Hrabal. Z těch novějších nikoho neznám.
Kdy jste byl naposledy v kině a na čem?
Na Pelíškách před dvěma lety.
Nechtěl byste si zahrát v divadle?
To byla kdysi moje touha - a i jsem chtěl zpívat, ale nikdy jsem nenašel odvahu.
A spíš by to byla pohádka nebo drama?
Ty pohádky jsou vesměs pohodový a s dobrým koncem, což je základ úspěchu. V podstatě - takže proč ne.
A máte rád pohádky?
Mám rád pohádky.
Máte nějaké téma, o kterém se rád bavíte s přáteli?
Už jenom práci. Je to smutný, ale jenom práci.
Kdyby jste si měl vybrat mezi tím činit bezpráví nebo bezprávím trpět. Co by jste si vybral?
Já jsem, aspoň doufám, bezpráví nikdy nečinil - aspoň ne vědomě. Ale bezprávím jsem trpěl, ale vzdoroval jsem mu - vždycky. Čili nenechával jsem se ušlapávat.
Potřeboval byste s něčím pomoci od občanů města?
Každý nápad, každá myšlenka, každá pomoc je dobrá. Když ne to, tak aby si minimálně začali všímat trošku svých prahů, ne jenom, když se tam před ním něco dělá - ale i když je tam nepořádek. Takovej ten základ alespoň.
Jak vypadá situace s kaštany? V roce 1998 pan Krupička a jeho studie?
Dělali se tady i pokusy nějakých výzkumáků - ale ta efektivnost je minimální. Příroda si za čas pomůže sama. Aspoň uklízet spadané listí.
Než se postaví obchvat, nebylo by rozumné formou cedulí, značek upozorňovat projíždějící řidiče - zvláště pak kamionů, aby dbali bezpečnosti našich občanů? Mě totiž připadá, že je to ve městě čím dál větší rachot, a čeká se jen, až se něco stane.
To asi ani dobře nejde.
Že by se město dohodlo s dopravkou...
Město tady kdysi chtělo udělat omezení, ale na té jedničce to nelze.
Ale jako ceduli, že tady lidi mají rádi život ... v tomto smyslu. Trochu zahrát na city...
Tohle mě nenapadlo a nevím jestli to jde
Kdyby jste měl uspořádat veřejnou sbírku. Na co by byla?
Asi na děti.
Děkuji Vám za rozhovor.
Další tázanou osobou bude šéfredaktor Nymburska Pavel Němec
(Nymburk, 20. 6. 2003, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-55
Nymburk: pouť po hospodách, soutěž v opíjení
klokanek
Pravidla jsou prostá: poslední červnovou sobotu v jednu odpoledne vyběhnou soutěžící od městských hradeb se seznamem asi dvaceti až pětadvaceti hospod. V každé si dají pivo a nechají si ho potvrdit do hrací karty. Kdo bude schopen dovléci se v deset večer zpět pod hradby (případně bude mít nejvíc "zásahů"), vyhraje "hodnotnou cenu od pivovaru".
Soutěž organizují dvě postavičky známé z nymburských pivnic pod přezdívkami Rákos a Prochor. Žádné hlubší souvislosti, organizovaný prostest proti společnosti či komerční záměry za jejich nápadem nehledejte -- nejsou tam. "Prostě nás napadlo, že by to bylo dobrý udělat," říká Rákos.
Ženy mohou pít piva malá. Organizátoři žádají prosté soutěžící i championy krytých dvorců, aby se týden dopředu zaregistrovali na telefonním čísle 604 245 789.
Výhra bude v každém případě hořká.
(20. 6. 2003, 4:08)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-54
Komentář k rozhovoru se starostou
Petr Pištěk
( klokanek)
Zajímavý, žel nepřínosný pro občany města je i přístup k pojetí liberalismu - s dvojjakým pojetím svobod jednotlivce. Každý je v demokracii částečně liberálem, neb před ním leží svobodná volba o čemkoliv - každý si může otevřít dveře života jak chce, ale před vykopnutím ( nezodpovědností) musí zasáhnout stát nebo společnost. Volba musí být zodpovědná - zvolená volba volby již nemůže být liberální. A pokud i zvolená volba volby je liberální, je pak tato volba svobodně nezodpovědná.
ŽOS - Ideálním zásahem města by byla diskuse. Ale jednotlivec v našem liberálně - demokratickém prostředí vlastnící ŽOS, se může svobodně rozhodnout, že diskutovat nebude a zvolí jinou z cest: mlčení, několikanásobný prodej a rozprodej, tunelování, aniž by byl vystaven jakémukoliv tázavému tlaku našich "zodpovědných": "Jednáš zodpovědně vlastníku?"
Před liberálním přístupem vedení radnice tak stojí podnikatelský subjekt Mlčení, k němuž přistupuje radnice tak, že k němu nepřistupuje, nechává plně na něm, jaký bude sociální dopad pro zaměstnance, občany města - ve výsledku bude i méně peněz v Městské kase. Město s tímto pojetím svobodně nezodpovědného liberalismu nechává (třeba chodu ŽOS) volný průběh, a též - svobodně se tváří, že mu do toho nemá nic být. Mýlka. Takováto neangažovaná politika je velmi -snadná a velmi nezodpovědná. Samozřejmě plně podporuji rozvoj svobodného a zodpovědného podnikání se zřetelem na ekologický dopad (nejen) ve městě. S čímž však nemohu jednoznačně souhlasit je mlčení před pravdou. Pravdou, která městu přinese nezodpovědné vedení ( nejen transformujících-se či restrukturalizujících-se ) velkých firem, špinavé prachy a tunelování toho, co tu po listopadu 1989 zbylo. Neb listopad 89 tu taky nebyl proto, aby se z němého kolektivu stala mlčící liberální individua.
Na závěr se musím vrátit k psané formě mých rozhovorů. Vysvětlení Vám totiž dlužím. Psaný rozhovor bez sebemenšího náznaku proběhlé diskuse jako jej otisklo Nymbursko před komunálními volbami v rozhovoru se starostou Kutíkem bych nikdy nekopíroval. - Ba ani nevydal. Snažím se zachovat maximální podobu s diskusí, by byli vidět myšlenkové pochody obou stran. V momentech, kdy se Vám zdá odpověď nesrozumitelná, jsem nechtěl zasahovat do myšlenkového pochodu "výpovědi" tázaného. Přesto jsem v mnoha případech ony "hámotiny" přeložil do češtiny, aby byly maximálně věcné a srozumitelné, přesto aby vždy odpovídaly zaznamenanému názoru tázaného. Přesto někdy doporučuji číst mezi řádky.
A ještě dodávám, že pojednávat o formě mé psané formy mi příliš nepřísluší. Lingvistik nejsem. Nicméně věřím, že za pokus to stálo.
(Nymburk, 20. 6. 2003, 5:09)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-56
Hory, hory, hory aneb Kam by měly jezdit delegace geomorfologů?
Jiří *Čmelák* Řehounek
( klokanek)
Východní Karpaty jsou také jednou velkou učebnicí geomorfologie (věda o tvarech povrchu zemského a jejich vzniku), zvláště pak té její části, která se zabývá tvary vzniklými činností ledovce. Musím přiznat, že po několika dnech už jsme při pohledu na některé z nich mírně otráveně prohlašovali: "Už zase kar..." Ale jinak na otázku z nadpisu odpovídám - jednoznačně do Východních Karpat na Podkarpatskou Rus.
Hory na Podkarpatské Rusi jsou jiné než u nás. Vedle jejich rozlehlosti a nedotčenosti zarazí návštěvníka z České republiky fakt, že na hřebenech nejsou žádné lesy. Vlastně celé horské hřebeny slouží jako pastviny pro krávy, ovce, kozy a koně. Místní výraz pro tyto rozsáhlé travnaté pláně je "poloniny". Lesy rostou hlavně v nižších polohách hor a v údolích, pokud v nich zrovna lidé nepostavili vesnici.
Karpaty ale dovedou být i zrádné. Pod horou Bliznica nás jakási babička, již jsme požádali o radu kudy tudy nahoru na horu, varovala slovy: "Iďót tumány." I přesto jsme se rozhodli na Bliznicu jít. Zanedlouho se samozřejmě ukázalo, že není radno ignorovat dobře míněná varování domorodců. Přišly totiž takové "tumány" (mraky), že nebylo vidět na pět kroků a naše výprava se horko těžko vrátila po vlastních stopách k místu, kde bylo možné postavit stany. Od té doby jsme již varování místních obyvatel dbali a "tumánům" se raději snažili vyhýbat.
I přes tuhle drobnou epizodu však mohu pobyt ve Východních Karpatech vřele doporučit. Při dobrém nasvícení vypadají hory jako sametové a člověk (alespoň já) cítí při pohledu na ně obrovskou svobodu
(7. 8. 2003, 12:18)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-62
Jacub Ontenel
skladatel moderní hudbyklokanek
Kdo jsi a co děláš?
Jsem tak dost zvláštní člověk a možná se to stává i normálním skladatelům, že myslí jinak než jejich posluchači. Jsem spíš orientovaný na starší hudbu 80. let, nejznámější jsou asi Pet Shop Boys. Od začátku se mi tam pletly náznaky vážné hudby, jako samostatný žánr jí sice nemám rád, ale do syntetizátorového popu se jinak míchají kytary a dechové nástroje -- kytary jsou na mě moc tvrdý, orchestr mi tam chybí. Dostatečným smícháním by mohl vzniknout originální mix. Jelikož jsem nenašel nikoho, kdo by se aspoň pokusil to se mnou dělat -- brali to spíš jako vtip -- zůstal jsem osamocen. Jsem tvořílek samouk. Pro někoho dalšího by to bylo spíš nepochopitelné a z hlediska možností nerealizovatelné.
Kam bys sám sebe žánrově zařadil?
Nechci aby ten název zněl nadřazeně: já tomu říkám Vision of Synthphony. Nechci aby někdo řekl, že to je vyloženě diskotéková hudba. Je to spíš parodie na diskotékovou hudbu. Jako když natočíte bláznivou komedii a pak na ni parodii. Ta ji zvážní, udělá ji smutnější. Je to smutnější diskotéková hudba.
Jak dlouho jsi tuhle muziku skládal?
Tahle práce trvala asi rok a půl. Vznikla mi škála asi dvaceti písniček, které jsem rozvrhl na dvě alba -- Vision a Synthphony. Klavír jsem se snažil rozvinout od jednoduchých prvků až po trylky, naznačila se mi celá varianta možností, které jsem postupně zavrhoval.
O čem ta muzika je?
Posluchač to musí poslouchat několikrát a pak to pochopí. Třeba One Day In Luminous City: je to jako když přijíždíte do města, je tam spousta aut, stres, bouřka a podobné efekty, pak je tam uvolnění, to je ten klavír. A pak zase vyjíždíte z města ven -- to jsou ty dramatické klávesové prvky -- ale pak pochopíte, že to je všechno za vámi, ta hektická atmosféra města a ta hudba jde doztracena. Město v noci je něco úplně jiného. Jiný svět.
Odehrávají se v tom jiným světě i jiný příběhy?
Určitě se tam odehrává nějaký děj, ale na to musí při poslechu přijít každý sám. Ve skladbě Serious Town to na mě působí tak, že hlavním záměrem není to projíždějící auto a člověk v něm, ale spíš pozorování budov, v závěru jde ta pětiminutová píseň doztracena a vy vidíte vzadu ty budovy. Ale ve skladbě One Day In Luminous City naopak jste tím záměrem vy: konkrétní člověk v tom autě. V takovém kontrastu to na mě působí.
Ale nejdřív si to poslechněte a nedávejte na řeči. Já je samozřejmě ignoruju.
Osaměle tvoříš... ty i tak osaměle žiješ...?!
Osaměle... Inspirace.... přichází náhodně a jsem za ní rád. Když se ta skladba povede, jsem rád. Jako písnička People Around Me. Nejdřív to byl remix, ale pak z toho vznikla osobní záležitost, kterou podmínil ten klavír.
Nemluvíš náhodou v nějakejch metaforách? Jakobys za těma nástrojema měl nějaký lidi...
Ten klavír ten mi vlastně nahrazuje určitý hlas, který bych tam rád měl, ale nemůžu ho získat.
Jakej hlas by sis představoval?
Prostě dívčí hlas, nevtíravý, sametový, jemný. Nebo i třeba dětský sbor.
Zdá se ti někdy o muzice?
Musím říct, že ne.
Nekecáš?!
No občas taky... Taky se mi to povede. Zrovna včera ve snu.
Na fotkách se schováváš...
Nemá to být symbol nadřazenosti. Nemám rád přímý pohled do obličeje, tak jsem si udělal takovou image dvojitých brýlí... Nechci se vytahovat. Je to image.
Chceš to dělat navždycky sám?
Zatím jo. Až japonci vyvinou přístroj, který bude převádět představy do reality...
Jacub Ontenel (pseudonym)
narozen 1981 v Praze, vystudoval základní, střední i jazykovou školu, studuje vyšší a sní o vysoké. Odmalička je v kontaktu s popem osmdesátých let, v hudebce se učil hře na klavír (a zkoušel i bicí), když ve dvanácti dostal klávesy, začal sám skládat. Píše o popových legendách (miluje je a ví o nich tolik jako málokdo) do samizdatových časopisů. Na Internetu vydal alba Synthphony a Vision, napřesrok chystá další. Doufá, že se mu skrze ně podaří navázat komunikaci s ostatními. Žije v Poděbradech. Zajímá se jen o hudbu. Miluje kočky, světla nočního města, sní o "sametovém nevtíravém dívčím hlasu".
(24. 8. 2003, 4:34)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-68
Děti Země pracovaly na Chotuci
Jiří Řehounek
( klokanek)
Hlavním úkolem ochránců přírody bylo odstraňování náletové vegetace na jižním svahu svědeckého vrchu Chotuc. Hlavním cílem těchto opatření je zlepšit podmínky pro populaci chráněného vstavače nachového, který patří mezi naše orchideje.
Členové a příznivci Dětí Země již na Chotuci pracovali dvakrát v letech 1998 a 1999. Přírodní památka tehdy ještě nebyla vyhlášena a kvetlo tu kolem 80 vstavačů nachových. Dnes se počet kvetoucích orchidejí počítá na stovky.
Chtěli bychom poděkovat všem dobrovolníkům, kteří na víkendovku přijeli, a také Obecnímu úřadu Křinec za poskytnutí ubytování.
(Křinec, 14. 9. 2003, 3:15)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-70
Punk není mrtvý, aneb kterak jsem jel na ANTIFEST 2003 (1.8.2003)
Placzkowski
Patecni rano pred tydnem bylo opravdu drsny a premyslel jsem, zda vubec vstanu kdyz budik zazvonil pred pul devatou (ne ze bych mel kocovinu z tech ctyr celakovickych piv, ale preci jen sest hodin spanku nic moc). S naivitou, ze ranni odjezd pada a je presunut az na rozumnejsi odpoledne jsem zavolal organizatorovi hromadne cesty vlakem, ktery me ujistil, ze nic nepada a ze se sejdeme za hodinu na nadrazi. "Stejne tam budeme jenom dva.." oponoval jsem chabe. "To treba jo", nenechal se odbyt, ale v Podebradech pristoupej podebradaci, v Libici libicaci a bude vyrval a vubec." "Tak jo", rezignoval jsem, "Budu tam driv nez reknes boruvkovej kolac." ukoncil jsem tento rozhovor a zacal hazet veci do baglu - nahradni ponozky, tricko s vymluvnym napisem Fuck off, svetr, salu (jiz nikdy dva konce Slepiciho uletu v minus deseti) susenku a jabko. Jeste vylestit boty, vojensky kratasy, pasek s pyramidama, na klopu levy kapsy kratasu pripnout placku meho oblibeneho fotbaloveho klubu FC St Pauli Hamburg, baret, cervene kostickovanou kosili Anti-Hero, cerny brejle a muzeme vyrazit. Jeste na me matka vola v kolik a kdy prijedu, v letu odpovidam, ze nevim a ze "Kohouti jsou mali pani, jitrenka ridi kokrhani" a uz si to padim po schodech dolu a mazu na nadrazi.Na perone Nymburk hl.n. me privitalo hlasite ahoj!, no future! sieg heil! a terve! 15 ti lidi s baglama, z nichz nekteri meli vice lahvacu nez rukou a skoro vsichni beze zbytku na hlavach cherokee, vice ci mene vytrcene podle stadia ve kterem se nachazely jejich vice ci mene zrucne partnerky punkacky, ktere okolo svych amantu pobihaly s laky na vlasy, tupiraky-hrebeny a dle smradu, to cerveny ve spreji byl lak na auta...No proste panoptikum a muzu rict, ze bych si do svy soukromy zoologicky urcite vybral.
"Kam jedeme?" ptam se naivne. "Na detskej tabor!" zni odpoved z davu a tak si kupuji listek do Hermanova Mestce, ktery jsem na mape videl nejbliz. Prijizdi vlak a my se hrneme do pantografove soupravy. Od jednoho punkace dostavam lahvove pivo a nevericne posloucham jeho historku o tom ze to odreny co ma na xichtu si udelal schvalne sam smirklpapirem aby mu bylo v kasarnach uvereno, ze ty tri dny o ktery pretah dovolenou byl v nemocnici a ze ho jako prepadli. Tukam si na celo, odrit si sam xicht smirglem do krve, to je teda vec... "Tady se nekouri" slysim hlas pani ve strednich letech. "Tak tahni kdyz ti to vadi!!!!" glosuje jedna z tech ciratych figur tezce definovatelneho pohlavi. Az ted si totiz vsimam ze zabahnene boty na sedadlech a cigaro tipane o sedacku patri k nutnym atributum tohoto spolku. "Bacha vole, svestka!" rikam tomu jednomu s cigem. "Jizdenky, prosim", zni vagonem pubertacka fistule uhrovateho pruvodciho. Ve chvili, kdy se ozval hromadny rev a smich jsem pochopil, ze jediny kdo ma v tomhle spolku jizdenku jsem ja. "Tamhle vzadu nekde sedi takovej pankac a ten ma u sebe hromadnej listek", rika Bedarovi ve svestkovym muj spolusedici Mr.Xicht-Smirgl. Pruvodci jde dal vagonem a za dve minuty se vraci. "Ale tam vzadu rikali, ze tady vepredu u vas sedi pankac a ma u sebe hromadnej listek..." "Ty ses asi uplne blbej vid, vzadu je typek co ma hromadku..fakt!" Pruvodci se vahave vydava zpet na konec vagonu a behem minuty se rozezlen vraci. "Tak jak je to s tim listkem?, na pristi stanici si vystoupite.", snazi se trapne vyresit situaci" Slysim smich a vlakem se zacina rozlehat zpev 15ti hrdel: "Pruvodci je homosexual, homosexual a homesexual..."Vztekle vola z vysilacky policajty. "Tak si je zavolej a my z nich udelame trpajzlicky... a z jejich antonku anglicacky...!!! vyhruzne mu ze tri centimetru dycha jeden punkac do xichtu pivni vypary. "Podebrady! padame" ozyva se rev a uz se hrneme ke dverim. "Abys za to dostal frcku, ty bonzaku!!!!" krici jeden dvoumetrovej typ a tankuje uhrovatyho nebozaka pesti do bricha..ten jenom hekne, kaci se k zemi a uz si do nej nekolik lidi utira boty... "Poooooodebraaaaady!!!!" v odpoved na vyhrnuti se z vlaku rve asi 18 podebradskej pankacu a 5 skinheadu z peronu. "Nyyyymbuuuurk zdraaaviii venkooooov!!!!" vyrvava cirata grupa. Nymburaci se objimaj s Podebradakama, ciro na ciro, davaj si vzajemne napit z lahvacu a ujistujou se, ze spesnak na Kolin jede za 2 minuty. Uz je tady, hrne se nas o 23 vic do vlaku. Pruvodci je tentokrat profik zvici dvoumetrove gorily a neomylne jde okamzite po nas. Na fintu s hromadnou jizdenkou na konci vagonu nereaguje a hned za dalsi dve zastavky nas vyhazuje a neco jeste mumla do vysilacky. Hm, tak to jsme daleko nedojeli. Velky Osek - dira po granatu, ale aspon maj lahvace a dalsi vlak jede za hodinu. S lahvacema obsazujeme lukrativni flek u hajzlu a ja pozoruju jednoho z nasich kterak vylezajice ze dveri s napisem "Zeny" si mumla pod vousy: "Tak do umyvadla jsem se uz dlouho nevychcal..." "Hele, nejlepsi by bylo, kdyby nas nalozili tamhle do tech dobytcaku a natahli koleje rovnou az do arealu..." rika mi jeden z Podebradaku "Kdyby nas nalozili tamhle do tech dobytcaku, tak znam jen jeden areal kam vedou az dovnitr koleje...a tam by nas vsechny nasmerovali Osvetim" odpovidam mu suse. Prijizdi dalsi vlak, hrneme se dovnitr, ale on se nehybe..a je mi to jasny, ajznbonaci si dali echo... Pruvodci prochazi vlak a kontroluje jizdenky s tim, ze dokud nebudou mit vsichni listek, tak se dal nejede. Dochazi k diskuzi na tema jestli si jizdenky zakoupit nebo nezakoupit a valna cast tabora bezi do pokladny. Zbytek (asi tak 7 lidi se schovava na zachod). Pruvodci mava, placata cepice piska a my jedem. V Koline prijizdi luxusni patrova souprava a pruvodci, mlada slecna se marne snazi presvedcit ty zvirata aby tak nervali (tak poloviona je uz prakticky ozrala a vyhulena) a nekourili..."Tady nikdo nekouri" ujistuje ji jeden typ s cigarem v koutku. "Leda ze bys ty..." naznacuje a ukazuje si na zamasteny poklopec. Slecna se otaci a studem zrudla prcha. "Tak to bysme meli, pico... a je vod ni pokoj, tohle vzdycky zabere..." glosuje pobavene scenku. Prijizdime do Prelouce kde uz nas ceka jeden wagon motoraku a dalsi dav asi 30ti punks a skinheads. Kriplkara se rozjizdi a 100 lidi na par metrech ctverecnych busi pestmi do sedacek a oken a rvou "Jedeeeem" "Na Belehrad!" a pruvodci se snazi presvedcit jednoho typa aby si koupil listek. "A kolik stoji?" pta se ta figura se zajmem. "Patnact korun" zni odpoved svestkatyho panaka. "Tak to nasrat!" odpovida klidne typ a dal se venuje cumeni z okna. Pruvodci pokrci rameny, zaleze do budky strojvedouciho a nevyleza... Tri "civilisti" se bojacne krci mezi luzou, ktera se po roce blizi k mistu sve oblibene zabavy.
Hrneme se z vlaku primo k benzinove stanici, ze si tam koupime pivo na tu trikilometrovou cestu. Vyrazime z benzinky na pochod s lahvaci a ja jen uz bez prekvapeni posloucham hlasky typu: "Koliks platil piv?" "Ja jedno a mam jich v baglu pet" "A ja platil jen tatranku a mam dve flasky vina a troje cigara" rika typ "A to jsem tu tatranku jeste venku vyhodil...ja fakt nesnasim sladky" "A proc sis ji teda kupoval?" "No abych jim udelal nejakej kseft, ne?, to je prece jasny, ja jsem totiz ferovej, ne jako vy umastenci..." Kazdej automobil co proti nam prijizdi je castovan nadavkami a sem tam i nejakym kopancem, ale nikdi se neodvazuje zastavit. Vyjimku tvori autobusak, kterej dupe na brzdu, rozezlene vybiha a hystericky rve: "Co ti ten autobus udelal, co ti ten autobus udelal!!!????" Konecne dorazime k arealu ve Svojsicich a zjistuji, ze nas podobnych jako banda Nymburk-Libice-Podebrady je tady 10.000. "Dej mi napit, a bura, nemam prachy" nastupuje do me zamazana punkerka s rozbitym xichtem. Stitive se s Lukasem odtahujeme... "A co kdybys sla treba pracovat?" pta se ji naivne Lukas. "Ses blbej ty debile?s timhle xichtem jak asi?" Tak na to neni odpoved. Blahosklonne ji venuji zbytek meho piva...
Tak tady reportaz konci, jen muzu rict, ze nebyt tech Exploited, ktery byly uplne vychytany, tak by me tam nikdo za boha zivyho nedostal. Vsude bylo nasrano, nablito a tak. uz druhej den tam bylo na zemi bahno a po kotniky kelimku, vsude smrad a socky co porad jen somrujou prachy a cigara a ja nevim co jeste. Jen tak pro ilustraci - kdyz jsme sel v noci spat do lesa, tak jsme na 800 metrech silnice prekrocil 14 lidi, z toho 5 bylo poblitejch a 3 evidentne .... No, to by mohlo stacit...
(2. 11. 2003, 3:11)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-151
Hyvää and Heavy - netradiční cestopis z Laponské tundry
Pavel P. Plaček, Richard N. Podzemský
( Placzkowski)
Po roční usilovné práci se naše úsilí chýlí ke konci a na světě je 1. cestopis o finském Laponsku psaný netradiční, populárně-nenaučnou formou. Během několika dalších týdnů a měsíců vás budu postupně prostřednictvím serveru nymburk.net seznamovat s tímto vskutku zajímavým dílkem. Co se týče autorů tohoto počinu, tedy mě a mého kamaráda-kolegy spolucestovatele Richarda N.Podzemského, je zvláště třeba vyzdvihnout Richardovu neskutečnou píli a úsilí s jakým se do tohoto nezáviděníhodného úkolu zakousl. Sami poznáte, že jeho příspěvky v tomto dílku jsou mnohem obsáhlejší než moje. Pokud by jste nám na tento počin chtěli napsat ať už pochvalnou či zamítavou reakci, můžete tak učinit na našich stránkách www.laponsko2002.wz.cz , nebo přímo zde.
Zdraví vás Placzkowski
Richard N.Podzemský
Alias ROSOMÁK
Pavel P. Placzkowski
Alias PLÁČA
Představují
Klíčový bestseller
Ságu z Dálného Severu
Legendu z laponské tundry
Hyvää
&
Heavy
Aneb
PUTOVÁNÍ TĚCH, KTEŘÍ
NEZNAJÍ BOLEST
Společnost alternativního umění
PRAŽSKÝ HYPERKUTÍK a
AntiBeduínBeerFront
2002/2003
www.laponsko2002.wz.cz
http://kutik.webpark.cz
http://litinovka.wz.cz
RUNA NULTÁ – Úvodní slovo
V této runě Rosomák a Pláča se světu představují, vysvětlují význam slov Hyvää and Heavy a krátce o motivech sepsání této knihy pojednávají…
Strany knihy nechť zašustí
Nechť oko tvé spočine v řádcích.
V řádcích o dvou týpkách hustých
Jež neví sedět na zadcích!
Rosomák:
Pod jménem Rosomák otevírám další psanou kapitolu svého života. Pro ty, kdo mě neznají, nechť ať až další řádky, stránky a runy nastíní, kdo vlastně jsem. Kdo mě zná, nechť ví, že jsem onen podivný tvor, jež dříve pod jménem Richard N.Podzemský vystupoval, po zemích severních se svou drahou ženou cestoval a o zážitcích z těchto cest pojednával v knihách “Cesta za nekonečným dnem” a “Viděl jsem finský les”. Svůj niterný tvůrčí přetlak dále ventiluji jako nikoli nevýznamný člen hudebního sdružení Labutě a Krysy, kde tisknu klapky piana a otvírám svá ústa, abych moduloval tóny. A dodám, že stále pracuji jako streetworker na jednom pražském sídlišti, tudíž jsem fakt obdivuhodný člověk, když dokážu každý rok našetřit na tak drahou a dlouhou výpravu za rovnoběžku 66.33´. Ale kdo má podobně náročnou práci, jistě uzná, že slovo “dovolená” má zcela jiný význam, než sbalit batoh paštik a PET lahví nejlacinějšího piva, nakopnout svůj škodillak a vyrazit na deset dní do hnusně přelidněné Dalmácie… (-ros-)
Pláča:
Vážení a milí čtenáři. Jmenuji se Pláča, občanským jménem Pavel Plaček, kalícím jménem Placzkowski von Knajpa. Kamarádi – soudruzi ve zbrani z teroristické organizace zabývající se boji proti čajovnám a jejich osazenstvu – beduínům, mi dali bojové jméno, které při záškodnických akcích používám nejčastěji - Lou Vanánek Pavel. Jsem členem několika různých spolků zabývajících se pivním a ozbrojeným bojem, z nichž veřejnosti pravděpodobně nejznámější budou díky nedávnému společnému sabotážnímu útoku pivem na Nymburskou čajovnu, spolky dva, a to Žofínská osvobozenecká armáda (ŽOA) a AntibeduínBeerFront – Protibeduínská pivní fronta (ABBF). Již od mládí mě bavilo dělat hluk, a tak jsem prošel několika hudebními tělesy jako pseudohráč na elektrickou kytaru – jednalo se zejména o punkovou Hybrid Zonu, alternativní Modrý dým, pseudorockového Zemědělce 97 a slappunkharmonyholocaustový Zákaz Dětem. Poslední tři roky působím v antibeduínrockové Litinové Vaně. Jinak jsem střední, vyhublé postavy a na hlavě nosím svůj Che-Guevarovský baret – výraz to mé individuality a osobní svobody…
Hyvää (partitivní tvar adjektiva “hyvä”) znamená ve finštině “dobrý”, “dobro”, v určitých situacích i “dobře”.
Heavy znamená v angličtině “těžký”, v určitých situacích i “drsný”, “hustý” či “drsně”, “hustě”
Hyvää and Heavy znamená ve svém prvním plánu tedy “Dobrý a drsný”.
Rosomák: Tak mi teda přijde, že jsme vymysleli pro naši cestu opravdu výstižné motto. Dobrý a těžký, dobře a drsně – sakra, jak jsem tento novotvar v průběhu našeho putování finským Laponskem ocenil! Kdykoli jsme dělali během trekků divočinou pauzy, ať už na obligátní balené cigárko, či se napít, či prostě jen tak vydechnout a odpočinout zmořeným páteřím, úpícím pod tíhou plně nabitých krosen, tak jsme tyto pauzy tak nějak spontánně vždy ukončili spikleneckým mrknutím a řečnickou otázkou : “Hyvää and Heavy???” A jedinou odpovědí vždy bylo povstání z tundry či lesního podrostu, nahození báglů na záda a vyražení s okem odhodlaným zase kupředu… ”hyvää and heavy” vlastně tedy může sloužit jako chutná náhražka pionýrského hesla : “Buď připraven/Vždy připraven!” A tak prosím, používejme tento výraz dobře a drsně, často a nekompromisně, než se nám ty pionýrské časy definitivně vrátí (zn. VOLBY 2002) a my budeme zase nuceni být připraveni…na nejhorší. Hyvää and Heavy!!! (-ros-)
Pláča:
Jo, jo….. Hyvää and Heavy!!!… tady, na tomto místě bych se rád zmínil o samotném vzniku tohoto sousloví. V době, kdy už bylo jasné, že na ten Sever s Rosomákem vyrazíme, jsem se rozhodl alespoň částečně proniknout do tajů finského jazyka – abych tam na severu nepůsobil jako buran, že jo… A tak jsem se po zvládnutí prvních několika slov začal slovem “Hyvää” ohánět všude okolo – v hostinci, v zaměstnání, ba i na plovárně a pod vánočním stromkem! Tímto slovem jsem vždy také končil většinu SMS zpráv a e-mailů, které jsem psal svým přátelům. V tuto chvíli vstupuje na scénu můj věrný druh ve zbrani (resp. v buchně-injekční stříkačce, chodíme je totiž měnit klientům do terénu) – Miroslav HeavyConan Zavadil, řečený Párkař. Tento člověk, jehož oblíbenými hláškami je “Mám obrovské pletence svalů” a “Rozetnu ti lebku až k hrudnímu koši” je znám především tím, že je opravdu HEAVY. Tak jsem vždy na tento jeho pozdrav-rozloučení-poděkování-ajánevímcoještě začal odpovídat svým “Hyvää”. Prostě jednoho dne jsme začali univerzálně oba dva používat spojení Hyvää and Heavy!!! – doplněné o chlácholení typu “Don´t worry, be Heavy!!! – Nebuď smutnej, buď hustej!!! Tímto bych mu chtěl za tuto inspiraci poděkovat a zároveň bych mu nechtěl tuto knížku věnovat…
Rosomák: Hm hm hm…krátce o motivech…to snad nebude problém. Prvním motivem k tomu, že zase sedím u svého PC a píšu je určitě fakt, že tato cesta vůbec byla a že jsme ji přežili. Toto není třeba brát jako frázi, ale jako holý fakt, jak bude vylíčeno v runě druhé. Pro mě tahle cesta byla v mnohém velmi speciální. Nebudu snad předbíhat, když řeknu, že jedno ze specifik tkvělo v tom, že jsem poprvé vyrazil za čistotou a klidem Severu bez své milované ženy, která byla nucena upřednostnit školní povinnosti (učení na postupové zkoušky na FFUK – které jí určitě nebyly FUK) a změnu zaměstnání před nasáváním zapolárních zážitků.
Místo mé jemné partnerky na post parťáka do nepohody nastoupil panáček jménem Pláča, jež má své kořeny v polabské nížině, ve městě Nymburk. Panáček jež neskrblí vtipem, či spíše poněkud svérázným humorem, (téměř) vždy vyladěn do té nejlepší pohodičky, člověk s neuvěřitelnou pamětí na snad všechny texty hudebních děl, které kdy svým jediným funkčním uchem slyšel, který konečně zjistil, že nejlepší destinací pro vskutku hyvää and heavy výlet není Castrova Kuba, ale země lesů, jezer a bažin, paní prezidentkou Tarjou Halonen spravovaná země Suomi.
Ujal jsem se tedy role samozvaného leadera, aniž bych věděl do čeho vlastně jdu, s hrubým plánem míst, jež chceme navštívit, jen maně tuše, že možná tato cesta bude méně romantická a pocitová, o to více však humorná a nabitá adrenalinem.
A to je vlastně druhý a poslední důležitý motiv toho, proč tato kniha vůbec začíná vznikat. Po sepsání cestopisu “Viděl jsem finský les” jsem přemítal, zda vůbec bude mít cenu psát další knihu. Vždyť můj předchozí spis skoro vyčerpávajícím způsobem informoval o finské zemi, o spoustě praktických “vychytávek”, do podrobna popisoval každý kilometr trekku, do hloubi duše sondoval naše rozpoložení a fascinaci nádhernou přírodou…ale možná málo bavil…
Ale už během cesty mi začalo být jasné, že se důvod pro další grafomanský výlev (tentokrát společný s parťákem Pláčou) určitě najde. Jak jsme tak za dlouhých ruska-večerů přemítali, dohodli jsme se na základní formě knihy a začali vymýšlet jednotlivé špíčky, kterými lyricko-epické líčení stále stejně dech beroucích krás finského Laponska protkneme. A bylo jasné, že nová kniha bude úplně jiná.
Možná zklame milovníky praktických informací a faktů, jakož i ty, kteří esotericky vnímají podtóny Severu, tak suše zformované do typizovaných fontů písma (či Písma) pana Vildy Gatese…Ale já se zařekl, že tato knížka bude veselá, vtipná, lehká; zároveň však mystická a plná legend, časových přesmyček a fikcí, abyste, milí čtenáři, nevyšli až do konce z pochyb, co že vlastně byla realita a co světlotemná sága z Dálného Severu. Neboť drazí čtenáři, kdo z nás si je opravdu jistý, že to, co prožíváme byť ve všední každoden, je opravdu to, co vidíme, slyšíme a v nejhorším případě čichem cítíme? Nebo je to všechno úplně jinak?
Vždyť jsou lidé, kteří DOBRODRUŽSTVÍ neprožijí, ani když sami vyrazí jen s pinglem na zádech třeba na Kamčatku - neb jsou zaslepeni vlastním pocitem síly a schopnostmi danými ale jen Bohům; razí si tedy svých denních 40 kilometrů pralesem a nevnímají třpyt vodních kapek na konci stébel trav, natož pak medvěda, jež je sleduje ukryt za nejbližším stromem…
Na stranu druhou asi oslovím lidi, kteří dokážou dobrodružství zažít byť třeba cestou do oblíbené zahradní pivnice, kam valí na obligátní “jedno” – a inspirací k bohatýrské legendě, jež si prožijí ve vlastní bujné fantazii, může být kupříkladu holub, hopsající po přechodu pro chodce. (Tím ovšem nechci – či naopak chci? – říct, že jsem letos vlastně nikde nebyl a všechny následující zážitky jsem si vysnil, omámen lahodným gambrinusem, u štamgastského stolku kdesi Na růžku…)
Pláča:
Již od útlého mládí, vychován v dělnické rodině, kdy slovo intelektuál bylo synonymem pro darmožrouta, jsem tíhnul k ideálu celosvětové revoluce, která by zajistila spokojený a plnohodnotný život všem šesti miliardám lidí na této planetě. Bylo mi však jasné, že cesta nevede ani směrem socialismu, kdy tím, kdo pracujícího vykořisťoval byl stát, ani směrem kapitalismu, kdy chudák dělník musí vstávat o čtvrté ráno a vyráží do Michelinky tahat gumy, aby potom za mrzký mu, imperialistou odhozený peníz, bylo milostivě dopřáno zakoupit si všechny ty BiG Macy a Coca Coly… Mé oči se tedy čím dál tím častěji obracely ke Kubánské lidové republice a jejímu vůdci Velkému Fidelovi, který se dokázal alespoň v počátcích postavit jak Strýčku Samovi, tak Ruskému medvědovi… Po tři roky jsem plánoval cestu do této zaslíbené země – na tento pravý “Ostrov svobody” a nemohl jsem se dočkat, až si po příletu na letiště do Havany si padnu do náruče nejprve s imigračním úředníkem a zažádám jako první člověk z “kapitalistického světa” o politický azyl, a poté do postele s jednou z mnoha lehkých děv čokoládové barvy, kterých je tam prý víc než dost… vůně kubánského RUMu se táhla celým mým dosavadním životem a vlajka hrdého kubánského národa visela na čestném místě nad postelí… Mé velkolepé plány však zhatili dva buržoazní agenti placení Vatikánem, kteří se vydali na “Ostrov svobody” podvracet výdobytky pracujícího lidu a paktovat se s nepřáteli revoluce – jacísi do té doby mě neznámí – Pilip s Bubeníkem. Bylo mi jasné, že bych v tuto chvíli a po této mezinárodní ostudě vypadal před kubánskými imigračními úředníky se svými úmysly jako agent-provokatér. Cestu jsem tedy odložil na neurčito a vyrazil jsem za lákavým voláním dalekého Severu, kdy nade mnou převzal svá ochranná křídla leader par excellence - R.N.Podzemský řečený Rosomák.
Tato naše první společná kniha by měla být pravým dokumentárním obrazem této nevšední cesty, která se navždy vryla do historie a která tak pomohla ve formování pohledu člověka na svět nové doby – 21.století.
(2. 11. 2003, 3:27)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-152
Nová iniciativa: Tak demokratická, že i název vzejde z diskuse
klokanek
Sochaře Michala (Sluníčka) Járu a aktivistu Petra (Kardana) Pištěka známe v poslední době hlavně jako tvůrce pozornostbudící sochy koně Na Přístavě (webová stránka je zde). Sourozenci Macurovi mají hodně zkušeností s realizací skautských programů a jsou schopni případným akcím zajistit podporu místních junáků.
„V Nymburce je velké množství angažovaných i neangažovaných lidí, kteří by ale měli zájem na něčem spolupracovat. A my jim chceme prostřednictvím této iniciativy tu možnost dát. Možnost podílet se na tom, aby Nymburk byl lepším, hezčím a pro život ještě příjemnějším místem než je teď. Chceme takto oslovit nejen mladé lidi, ale všechny ty, kteří se cítí být občany města Nymburk. Chceme dát všem lidem šanci dokázat sobě i ostatním, že i oni jsou schopni vytvářet nějaké i pro jiné lidi užitečné hodnoty. Touto iniciativou chceme apelovat nejenom na neangažované lidi, ale i na již fungující spolky, skupiny, sdružení a vyzvat je tímto ke spolupráci. Z toho vyplývá hlavní cíl iniciativy – zintenzívnit komunikaci mezi lidmi, mezi různými zájmovými skupinami, protože společnými silami lze dokázat mnohem více…“ říkají organizátoři setkání ve svém prohlášení.
Již v neděli 21.12. se v muzeu od 17.00 bude konat 1. diskusní fórum, kam může přijít každý a vyjádřit se k různým otázkám týkajícím se Nymburka. Na tomto prvním diskusním fóru se společně pokusíme dohodnout, jakým způsobem by měla tato iniciativa fungovat, kam by měla směřovat, jaké problémy by se měly řešit. Organizátoři by rádi, kdyby si každý přinesl na setkání několik vlastních podnětů.
Nymburk.net bude iniciativu podporovat (nezávisle) mediálně.
(Nymburk, 10. 12. 2003, 3:23)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-261
Pohled první: Občanská iniciativa - Ano, Ne, Proč?!
Tři pohledy na iniciativu a její iniciátorymarzsa
Samozřejmě, že během tří a půlhodinové debaty padlo mnoho důležitých dotazů jako například: "Bude nás vůbec někdo poslouchat?", kde Pavel Plaček "Pláča" (K-centrum) chtěl říct, zda tato iniciativa bude mít nějakou komunikaci se zastupitelstvem, abychom tu jen neseděli a nekecali, což můžeme dělat na Na Žofíně. Do debaty přispěl i ředitel gymnázia Nymburk a zastupitel města Jiří Kuhn, který řekl: "Nevíme co je potřeba dělat pro mladé lidi. Stačí abyste přišli a řekli, tohle nabízíme a od vás bychom potřebovali to a to. Na město jdou velice rozdílné žádosti. Je vidět, že z pana Plačka jdou zkušenosti. Peníze na K-centrum musí být tvrdě vyúčtovány."
Došlo také na to, jakým stylem budou informace na těchto sezeních předávány dál a jak se bude vyvíjet propagace této iniciativy. Za internetový server http://nymburk.net říká Jan Šípek "Klokánek": "My nebudeme vaše hlásná trouba", kde chtěl říct, že na tomto serveru si každý může napsat, co chce. Jestli někdo je pro iniciativu, ať to napíše,jestli si myslí, že je iniciativa blbost, ať to tam napíše taky. Tento server bude ochoten, aby se na něm debatovalo o této iniciativě, o těch problémech, které se budou řešit, ale nebude tím, co říká tohle je nejlepší. Každý nechť vysloví svůj osobní názor. S propagací a médii samozřejmě zazněly i další věci jako je: Na této iniciativě nebyl nikdo z Týdeníku Nymbursko. Kardan to vysvětluje: "Neměli prej čas, každý měl zrovna něco jinýho." Osobně mi to přijde trošku jako- pracuju od 6 ráno do 3 odpoledne, jestli mám zůstat dýl v práci, nezajimá mě to, ve tři mám padla a ahoj. Ale nechci tím nikoho kritizovat, je vážně třeba fakt, že nikomu z redakce se v neděli navečer nehodilo ani půl hodinky přijít a zjistit, co se sejde za lidi a co vlastně chtějí. Kromě Nymburska a serveru http://nymburk.net se vedla i debata o zpravodaji, které město vydává. Podle toho, co pan Jiří Kuhn říkal, to vypadalo, že nejen zde na tomto sezení, kde se mi občas zdálo, že to vypadá jen jako tlachání o ničem a rovnou už se neřeší nějaké problémy, to vypadá, že i na radě zastupitelstva to vypadá, že také měli problém se dohodnout o tom, kdo bude jejich zpravodaj vést, kdo bude přispívat atd. Debatovalo se o tom, zda třeba by občané mohli připívat do tohoto zpravodaj, kde nudou moci kritizovat věci, co se jim nelíbí. Jiří Kuhn na to odpovídá: "Občané do tohoto mohou vstupovat, ale rozumnou formou." Dále mluví i tom o opakovaném se obrácení na město: Pokud člověk nebude zvyšovat tlak, tak je asi vidět, že o to nemá zájem. Také jsme dostali k tomu, že na radě zastupitelstva, se něco odsouhlasí a pak teprve probíhá debata, takže konstruktivní debata by měla proběhnout už dříve-Jiří Kuhn říká: Návrhy si můžete přečíst na internetových stránkách www.mesto-nymburk.cz a reagovat na ně. Na radě už se totiž schvalují nebo neschvalují jednotlivé návrhy. Je to jenom o vaší iniciativě, dodává.
Abych jen nepsala o tom, jak jsme diskutovali, ale také o čem jsme diskutovali: Jakub Macura měl připravenou osnovu věcí, které nás občany, kteří s tím chtějí něco udělat mají podnítit k otevřené debatě. Témata osnovy byly: Kultura a sport, Tolerance menšin, Zástavba, Ekologie. A nyní kdo a na co upozornil:
- Jiří Kuhn (ředitel gymnázia, člen zastupitelstva)- problém toho, že mládež, které není 18 let, dostane normálně v restauraci alkohol, nebo si může koupit cigarety v obchodě
- Kateřina Tvrdíková (studentka Gymnázia Nymburk, http://nymburk.net)- proč maturitní ročníky gymnázia Nymburk musí svůj ples pořádat v Poděbradech, Lysé nad Labem a ne v Nymburce (problém Národního domu, a vůbec místa pro větší kulturní akce)
- Pavel Plaček (K centrum)- problém obchvatu
- paní za Zdravou výživu( také akce pro Červený kříž) (Pozn. bohužel jsem nezaznamenala její jméno)-problém s nedostatkem pracovních míst
- Pavel Plaček- kontejnery na třídění odpadu
- Pavel Fojtík (bývalý student gymnázia Nymburk)-problém bytů pro mladé lidi
- příznivci skateboardingu - problém s místem pro Skatepark, vandalismus na překážkách , které jsou v areálu Hasičárny
- Jakub Macura (Skauti) a spol.- vybudování otevřené letní scény pro kulturní akce, někde kolem hradeb atd.
- Kardan (akce jako Polabská sklizeň)- problém rekultivace zeleně pod hradbami
- Picard ( http://nymburk.net) ? problém s byty naproti Copu
To byla témata, která napadly účastníky této diskuse, která by měla vést k tomu, že se v Nymburce začne něco dít. Samozřejmě, že u ?kulatého stolu? se sešli ještě další lidé, než kteří byli výše jmenovaní.
Byli bychom rádi kdyby nyní do debaty jste přidali své nápady, náměty, připomínky, co by se mělo změnit a co se vám třeba líbí atd.
(20. 12. 2003, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-271
TerveOi! – jedna z úsměvných podob globalizace
Placzkowski
Jak také může vypadat na první pohled zcela banální cesta za mořským přeludem ukazuje nová stránka na http://terveoi.cjb.net/. Cestopis maďarského skinheada, který se společně se svou finskou přítelkyní vydal do země našich německých sousedů, aby nás pak společně oblažili zprávou ze své cesty v češtině, patří rozhodně k nezbytnému pemzu do Německa se chystajícího turisty. Občas se sice do textu vloudí nějaké to německé, finské, či anglické slovo (maďarština kupodivu nezazní), ale i čtenář, který není zrovna polyglotem dostane hodnotné informace o umístění hostelů, autobusových spojích, kvalitě německého piva či sortimentu německých streetwearových obchodů. Praktické informace doplňují úsměvné emotivní projevy volání země Suomi, vyčkávání kdy se konečně v zákrutě objeví první tank Tiger či příhodička s hluchoněmým stopařem. Můžeme se jen těšit na příští rok, kdy se doufejme, pokud se povedená internacionální dvojice vypraví opět na cesty, můžeme dočkat pokračování tohoto zajímavého dílka.
PPP
(20. 12. 2003, 1:59)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-270
Pohled druhý: Terapeutická skupina nebo nové občanské sdružení ???
Tři pohledy na iniciativu a její iniciátorypicard
Pánové již totiž měli přijít s určitým konceptem, o kterém by se již dalo nějakým způsobem diskutovat, a to se bohužel nestalo. Další takovou třešinkou na dortu bylo to, že mluvili o tom, že nemají nic připraveného, ale nakonec se vytasili s jakýmsi scénářem té naší schůze. Celé mi to ze začátku přišlo jako schůze funkcionářů Lidové fronty Judeje z Monty Pythonovského Života Briana. Myslím že velmi podstatná byla připomínka Pavla Plačka z K-centra, že pokud to nemá být jenom terapeutická skupina bolístek Nymburáků, tak že bychom se už měli od počátku začít chovat tak, aby nás lidé brali na vědomí.Tj. vytvořit právnickou osobu, protože tak bychom pak dosáhli daleko snáze na určité dotace nebo příspěvky na akce, které bychom chtěli v budoucnu pořádat. Dále upozorňoval na fakt, že jakékoliv příspěvky nebo dotace od kraje a města musí být vyúčtovány do poslední koruny. Sám již s tím má dlouhodobé zkušenosti díky K-centru. Dalším z podnětných nápadů bylo jmenovat mluvčí této iniciativy.Velmi jsem ocenil, že mezi nás zavítal i člen městské rady pan Jiří Kuhn a pan Pavel Fojtík. Po dlouhých dohadech o ničem konečně došlo na to, na co mělo dojít již na začátku schůze.Tj. mluvit o problémech tohoto města. Také jsme se dozvěděli od pana Kuhna, že by město v nejbližší době mělo začít vydávat zpravodaj, ve kterém by mohli vyjadřovat svůj názor v rozumné formě na určitý problém i občané města Nymburka . Co to znamená „v rozumné formě“, se asi dovtípí každý, tj. stěžovat si můžete, ale otiskneme jen to co se nám hodí do krámu.Takže nymburk.net doporučuje: stěžujte si na obecné věci, nikoliv na konkrétní úředníky radnice, protože ti budou sedět v redakční radě. Pan Kuhn dokonce na místě přislíbil, že pokud od nás vzejde nějaký požadavek, tak on bude tím, kdo ho donese až k uším našich radních. No uvidíme jak se bude činit!! Přijde mi docela smutné, že ze zastupitelstva přišel jen jeden jediný člověk. Holt po volbách už je, tak co bychom se namáhali!!! Možná někteří přijdou tak dva měsíce před volbami s tím, jako že se jdou podívat co to tedy vlastně děláme. Zrovna tak jsem se podivoval nepřítomnosti redaktorů Týdeníku Nymbursko, ale to bude asi tím, že se prostě v neděli večer napracuje, což asi platí i pro noviny, ostatně i Bůh sedmý den odpočíval!!! Nebo jsme nebyli dosti exkluzivním tématem na reportáž. Ostatně smůla pro ně a štěstí pro http://nymburk.net, jako jediní vám totiž o tomto sdružení můžeme přinést exklusivní informace.Tak a teď konečně k těm problémům, s kterými se v tomto městě setkáváme den co den. Sami iniciátoři již měly připravenou celou řadu výtek ke kultuře a sportu, toleranci menšin atd.Následuje seznam lidí a jejich výtek k městu:
Pavel Plaček ( K - centrum): problémy s obchvatem, více kontejnerů na tříděný odpad
Pavel Fojtík (Polabské muzeum) Problematika bytové situace mladých lidí
Jakub Macura (Skauti) vybudování stálé otevřené scény někde poblíž hradeb
Kateřina Tvrdíková (redaktorka serveru http://nymburk.net ):Problematika nedostatečného počtu míst, kde by se mohli odehrávat větší společenské akce
Jiří Kuhn (ředitel gymnázia a zastupitel): Prodej alkoholu a cigaret nezletilým
Kardan (Polabská sklizeň): Problém rekultivace zeleně pod hradbami
Aleš Mocek (redaktor serveru http://nymburk.net ): Problém architektury v Nymburce
Skejťáci : Vybudování skateparku na hasičském hřišti, tady jsem tak trochu nepochopil jejich postoj, kdy čekají, že snad za nimi přijde někdo z radnice a milostivě se jich zeptá jestli jim nemohou postavit skatepark. Bohužel realita tohoto města je naprosto jiná a tak si budou muset svůj skatepark vysloveně vydupat jako si ho vydupali poděbradští skejťáci na poděbradské radnici.
Dále padaly připomínky vůči problému pracovních míst, hypermarketům atd.
Co říci závěrem? Jsem rád, že se tu konečně něco takového jako je tato iniciativa objevilo, protože tato věc by mohla být časem (pokud se budou konat skutky a ne jen kecat) pro naše město velkým přínosem.Už z toho hlediska, že se dali dohromady lidi různých zaměření a vzájemně se mohou ve svých aktivitách podporovat nebo si předávat zkušenosti. Ostatně už v jednom filmu Jana Wericha (Pekařův císař ) zazněla velice pravdivá věta: „Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc.“ A tak přeji této iniciativě aby se z ní nestala pouze terapeutická skupina, ale uznávaná občanská společnost.
(29. 12. 2003, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-273
Pohled třetí: Oficiální zápis z diskusního fóra
Tři pohledy na iniciativu a její iniciátoryJakub Macura
( klokanek)
1) Jakub Macura zmínil podněty, které vedly k uspořádání tohoto diskuzního fóra, a nastínil obecné cíle iniciativy: a) podnítit v lidech snahu vyjádřit se k věcem okolo nich; b) podpořit spolupráci mezi lidmi, kteří mají zájem na rozvoji města, společnosti v tomto městě; c) vytvořit platformu (prostor) pro ventilaci jejich připomínek a realizaci jejich nápadů
2) Nastínění fungování iniciativy
→ podle Pavla Plačka je nutné vytvořit takovou formu iniciativy (právní subjektivita), která může být partnerem dalším institucím či organizacím (např. městské samosprávě) například při získávání financí na činnost iniciativy
- z další diskuze vyplynulo, že jsou různé způsoby, jak finance na činnost/realizaci nápadů získat, aniž by iniciativa měla právní subjektivitu – např. žádost o příspěvek od města může podat fyzická osoba, možnost získat dotace na projekty přes skaut.středisko Cefeus (Jakub a Matěj Macura)
→ shoda v názoru, že diskuzní fórum samo o sobě nemá širší význam – je nutné připomínkovat dění ve městě, realizovat vlastní nápady iniciativy, které přispějí k rozvoji města
→ návrh na dělání zápisů z jednání – k dispozici budou na http://nymburk.net a budou rozesílány emaily účastníkům fór
→ diskuze nad propagací iniciativy – případný vznik postu tiskového mluvčího, možnost publikování názorů, postojů, informací o fungování iniciativy v městském zpravodaji
→ http://nymburk.net nebude prostorem pouze pro filtrování stanovisek iniciativy – v rámci nezávislosti tohoto média zde vznikne prostor i pro kritické názory na fungování iniciativy (forma webových diskuzních fór), což na druhou stranu může být dobrou zpětnou vazbou pro naši činnost
→ padl návrh, že by závěry z diskuzních fór mohly být vylepovány formou plakátů
→ debata nad tím, jestli zvát kompetentní osoby z městské samosprávy k projednávaným tématům – určitě ano s tím, že diskuze bude opět naprosto otevřená (host samozřejmě může setrvat po celou dobu diskuz. fóra); host nepřichází jako supervizor, ale jako kvalitní informační zdroj
3) Diskuze nad současným stavem v komunikaci mezi městem a občany
→ dle p. Jiřího Kuhna občané nevědí na jaké informace mají právo a na které ne
→ náčrt možností, jak se vyjadřovat k postupům města (v městském zpravodaji, přímo apelovat na městské zastupitelstvo – možnost vyjádřit se k aktuálním projednávaným problémům je 1 týden před zasedáním zstupitelstva)
→ zápisy a programy jednání městského zastupitelstva a rady jsou k dispozici na www.město-nymburk.cz
4) Nastínění možných témat pro další diskuzi
Kultura a sport (kulturní a sportovní vyžití, zázemí pro tuto oblast):
- Proč nymburské gymnázium nemá maturit. ples v Nbk ? – otázka nedostatku prostor pro větší kult.akce
- Stálá venkovní scéna
Využití městského prostoru (urbanismus, architektura, dopravní a tech. infrastruktura):
- Bytový dům v Kolonii
- Skatepark
- Obchvat města
- Byty pro mladé lidi
- Architektonické paskvily v Nbk
Soužití občanů (tolerance ve společnosti, problematika menšin, sociální exkluze – vyloučení, vytlačení určitých skupin obyvatelstva na okraj zájmu společnosti):
- Prodej alkoholu a tabáku nezletilým
- Podpora místních podnikatelů
- Nedostatek pracovních příležitostí
Ekologie a životní prostředí
- Kontejnery na tříděný odpad
- Rekultivace zeleně pod hradbami
→ Každý by se měl na jednotlivými nápady do příštího diskuzního fóra zamyslet a případně vymyslet nějaká další témata
→ Na příštím diskuzním fóru budou vybrány stěžejní témata, kterými se bude iniciativy v nejbližší době zabývat
5) Propagační materiály na další diskuzní fórum obstarají Macura Matěj, Kardan, Sluníčko a Macura Jakub.
Další diskuzní fórum proběhne v neděli 18.1.2003 od 17.00 v Městském muzeu.
Zapsal Jakub Macura
(7. 1. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-325
Tři pohledy na iniciativu a její iniciátory
klokanek
Jakoby měla vzniknout skupina lidí, která bude cosi záhadného podnikat, nebude ale oficiálně existovat, v případě potřeby se zaštítí skautským střediskem, bude v ní platit absolutní demokracie, nebude mít oficiální „vůdce“, ale přesto bude trochu plánovaná, trochu řízená. Ale přitom se Jakub nezeptal – přesto, že sliboval – co kdo z příchozích může iniciativě nabídnout, co by očekával. Mnozí přišli právě proto, že jsou se stavem veřejného dění v Nymburce nespokojeni. Každého pálí něco konkrétního. A je schopen třeba i něco obětovat. Ale to organizátoři nevyslechli. Stačilo by pětiminutové kolečko okolo stolu. V nestřežených okamžicích, bez autoritativního vedení moderátora, si to lidi šuškali mezi sebou.
Už to začalo vypadat tragicky. Už už se zdálo, že bude debata rozpuštěna a příští setkání bude mít stejné téma: Vymyslet téma debaty.
Naštěstí v posledních deseti minutách všichni netrpělivě vykřičeli nejzoufalejší problémy, které byly zapsány a snad se na ně někdy v budoucnosti naváže. Takže naděje.
Nymburk.net přináší tři pohledy na toto první setkání. Pohled studentky gymnázia, redaktora Nymburk.netu s lehce politickými ambicemi a oficiální zápis Jakuba Macury. Další text slíbil (možná „nejopozičnější“ účastník diskusního setkání) Pavel Plaček. Debaty na Internetu se rozhořely hned po uveřejnění článků. Snad nezůstanou jenom v úzkým kroužku zúčastněných.
Další diskusní setkání je naplánováno na 18. leden.
(9. 1. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-334
Pištěk hodil hrách na zeď
Wethes
Nad vstup do nově vybudovaného křídla nymburské nemocnice byl umístěn nápis EMERGENCY, nápis je to vkusný, v noci svítí modrou barvou a vypadá, jak se tak říká, světově. Pištěk ve svém článku (otištěn v Nymburském deníku 11. 2. 2004) upozorňuje na nebezpečí degradace naší mateřštiny, či na nesrozumitelnost nápisu pro starší spoluobčany. Naneštěstí napsal svůj buditelský článek tak neobratně, že se vše obrátilo proti němu. Netrvalo dlouho a na článek reagoval zástupce primáře ARO MUDr. Tomáš Julák svým počinem „Emergency - jsme v pohotovosti!“ (Nymburský deník 25. 2. 2004) a podrobil Pištěkův text upřímné kritice.
V tuto chvíli bude určitě nosné uvést drobnou citaci z Julákova textu: „Z několikátého přečtení článku mi opět vyplynulo, že květnatá čeština není to samé, co srozumitelná čeština. Třeba hned zkraje mi použitý přechodník naznačil, že pisatelem je žena, což mi však podpis vyvrátil. Možná už je jiná "přechodníková norma" a já jsem sto let za opicemi, nicméně článek jsem četl asi 5x, než jsem konečně pochopil, "wo co go". Netvrdím, že chyba není na mé straně, ale alespoň mě to vyprovokovalo k této úvaze.“ S tímto tvrzením nelze jinak než souhlasit. Ano, článek bojující za náš mateřský jazyk byl napsán „LDMČ - lehce divokou mutací češtiny“. Týden před avizovanou demonstrací na nymburském náměstí byly vylepovací plochy obsypány letáky, které vyzývaly „vlastence“ a „Čechy“ k bdělosti a účasti na plánované protestní akci. Rovněž i letáky byly zpracovány tak nešikovně, že se téměř ihned staly terčem neznámé diverzantské skupiny, která si z nich udělala „dobrý den“. Rozhodně si nemyslím, že je Pištěk nacionalista, tak proč použil tak neskutečně nacionální hesla, aby přilákal občany v neděli po poledni na náměstí „k morovému sloupu obce“, jak uvedl? Přesto jsem neváhal a nenechal jsem si tuto událost uniknout, uvědomil jsem si, že postávání v zimě bude dobré i na trávení. V neděli 29. 2. 2004 ve 13:00, 45 minut po konzumaci nedělního králíka jsem tedy stál s hrstkou odbojářů u morového sloupu. Všichni byli příjemně naladěni a po uplynutí akademické čtvrthodinky pronesl Petr Pištěk do vylidněného náměstí svou plamennou řeč. Jak jsem předpokládal, nacionalismu v ní bylo pramálo, Pištěk dokonce odrecitoval několik aforismů od Karla Havlíčka Borovského a svůj boj za mateřský jazyk rozšířil i o kritiku dnešní komfortní společnosti. Dostalo se i na supermarkety. Po proslovu následovala diskuse, při níž Pištěk zjistil, že je ve svém boji úplně sám. Nenalezl se jediný účastník, který by s ním ve všech bodech souhlasil. Podle slov organizátora celá akce vyšla na necelých 100 korun a nabádal nás, ať jen pouze nekecáme v hospodách při pivě, ať také něco upořádáme, ať vstoupí politika z hospod do ulic. Uvidíme, jestli tato výzva bude vyslyšena a jen čas ukáže, jestli bylo opravdu hozeno hrachem na zeď. Rozhodně jsem rád, že nám zjev našeho města není lhostejný a že se najde mezi námi několik lidí, kteří si v mrazu dojdou vyslechnout cizí názory. V jistém londýnském parku denně vystoupí několik řečníků, vesměs sice podivínů, kteří zde vyjadřují své názory a vize na společnost či svět. Nedělní akce na nymburském náměstí nebude možná poslední a Petr Pištěk jako duchovní otec této iniciativy bude pochopen a oslaven. A co s tou EMERGENCY? Asi zůstane svítit a občané města budou obohaceni o další anglické slovíčko.
(1. 3. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-385
Romové si s pistolí vyřizovali účty se čtyřicetiletou ženou
klokanek
Kostelní Lhota - Vyřizování účtů mezi romskými rodinami vyšetřovali ve středu po sedmnácté hodině policisté v Kostelní Lhotě.
Na operační středisko nymburské policie zatelefonovala vystrašená dvaačtyřicetiletá žena, že ji v domě napadla skupina Romů. Vyšetřováním policisté zjistili, že do domu, ve kterém napadená žena romské národnosti bydlí, vstoupilo sedm mužů. Ti měli křičet: Site meren, což v překladu znamená Musíte být mrtví!
Pak šli do další místnosti, kde jeden z nich přiložil vyděšené ženě pistoli na spánek. Zbytek přepadového komanda pak napadl jejího sedmnáctiletého syna a dvaadvacetiletého druha její dcery. „Měli mít dřevěné násady, kterými je napadli,“ praví se v policejní zprávě. Obyvatelům domu způsobili zranění, která si vyžádala ošetření.
Neziskové organizace nedávno vedly kampaň, v níž se na plakátech objevily dva zdánlivě shodné články. Jeden psal o rvačce Romů, druhý o tom, že se ve vesnici popralo pár lidí. Oba pojednávaly o stejné události. Rozdíl byl právě v onom označení etnika. V etických kodexech světových i některých slušných českých médií je zakotven bod, podle kterého by médium nemělo zmiňovat etnickou či rasovou příslušnost nebo sexuální orientaci, pokud to není pro sdělení bezprostředně nutné.
"Program České televize nesmí v divácích vyvolávat nebo utvrzovat představy, že lidé náležející k určité rasové, národnostní, etnické nebo sociální skupině mají pro tuto svoji skupinovou příslušnost jiné postavení ve společnosti než ostatní. Česká televize je povinna zdržet se stereotypů v popisování konkrétních skupin, respektive jejich příslušníků," praví se ve 13. článku etického kodexu ČT.
Když Česká televize vysílá zprávu o rvačce Romů, neřekne reportér ani slovo o jejich příslušnosti - dokud bílí neútočí na černé nebo černí na bílé, kvůli barvě pleti. Pak je právě etnicita to, o co v konfliktu jde. Říct, že Romové na Slovensku rabují, je v pořádku, protože to jsou právě Romové, kteří na Slovensku (z různých důvodů) žijí na hranici bídy (nebo dávno za ní). Napsat, že Rom někoho zabil, je rasismus. Zní snad titulky jiných zpráv třeba: „Občan bílé pleti ubodal ženu?“ A mezitím v Nymburce vyjde klidně článek, jehož nadpis je v titulku tohoto textu.
Možná se vám to nezdá. Možná se budete chtít hádat. Možná se bude chtít autor článku (podepsaný šifrou daf) obhájit. Můžete. Debaty jsou tu od toho.
A vůbec: možná je právě Internet ideálním prostředím, které umožní širokému počtu čtenářů kriticky reagovat na svá média. Opravovat chyby a opomenutí, kterých se na nich tisk, televize a rádio dopouští. Mnoho lidí, o kterých se píše v novinách, si stěžuje, že jsou jim do úst vkládány výroky, které z nich nikdy nevypustili.
V létě otiskla regionální příloha MF DNES fotografii rozsochané plastiky koně pod hradbama. Po lešení se procházejí dva kluci z Nymburka, náhodní koňovi obdivovatelé. V popisku pod fotkou byli označeni coby její autoři. To je ostuda pro všechny.
Pokuřující teenageři posedávající na nedaleké lavičce zase doprovodili článek o francouzských studentech v těchže novinách. Že by Riviéra začínala za nymburskou hradební brankou?
Třeba se najde nějaký student žurnalistiky, který by pro Nymburk.net regionální média sledoval ostřížím zrakem. A třeba ho ani nebude zapotřebí. Když nám budete vy sami posílat své reakce na svá média, rádi je zveřejníme a otevřeme debatu. A klidně i rubriku s hlídacím psem v záhlaví.
Tři Romky ukradly důvěřivé stařence peníze a šperky
(Nymburk, 17. 3. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-398
Kde basa ne(tvrdí) muziku
AFTER SHAKELukáš Trejbal
( klokanek)
„Ze začátku šlo o kytarovou muziku, pracovali jsme se zpěvem. Celou zkoušku jsme klidně věnovali jen jedné písni. Hudební nápady jsem nosil já, texty jsou doménou Filipa,“ loví v paměti Tomek. „Na didgeridoo s náma chvíli hrál i Jirka Šmalcl,“ dodává Teper.
„V téhle sestavě jsme natočili demo Mari-e v budově symfoňáku v Poděbradech. O nahrávku pečoval Tomáš Havelka, který tu měl Hudebniny. U něj doma jsme to pak míchali. Příznivá recenze vyšla v tehdejším čtrnáctidenníku Big Beng!.“
„Celkem často jsme vždycky koncertovali, chtěli jsme mít zpětnou vazbu,“ tvrdí Teper a rozebírá některé koncerty. „Příjemné hraní bylo s Lanugem (nyní Alter Echo) v pražském klubu Guru a v Nymburce U strýčka. Hráli jsme v Baru Pod zámkem (Poděbrady) nebo na festivalu v Jihlávce, kde nás jako neznámou kapelu přijali senzačně.“
Ani AS se nevyhnuli personální změny. Odešel Radek a Adéla.
„Dokonce se nám podařilo odehrát dva koncerty s Adélou a novou zpěvačkou Zuzkou Bacílkovou (zpívala v Travestii – jaká náhoda),“ rozkládá Tomek a mluví o velmi zajímavém zážitku.
Nastává období ve třech, bez baskytary, kterou v kapele nenajdete dodnes. Se starým tvrzením, že basa tvrdí muziku, si hlavu nedělají.
„Hledali jsme zajímavý zvuky hlavně v kytaře, Filip začal zpívat,“ vysvětluje Tomek. Filip se přidává: „Líbilo se mi spojeni rocku s etnickou hudbou, propracovávali jsme se k jazzu, čerpali ze široký škály muziky. Tehdy nás hodně brala australská skupina Ozric Tentacles, kteří kombinovali právě rock s tamním folklórem.“
A jsme v současnosti. AS posílil Filip Trávnický na saxofon, Ondra Černohorský obsluhuje klávesy a někdy hostuje i jeho bratr Vojta na klarinet. „Jsme spokojení, z kláves lovíme spoustu dalších zajímavých zvuků, hudba je tím barevnější. Zkoušeli jsme i mini disk, ale zatím ho nepoužíváme,“ hovoří s jistým uspokojením v hlase Teper.
Dnes bude hezký den
za chvíli svítá
paní jde s nákupem
n e p o s p í c h á
jde s ním už spoustu dní
a taky nocí pár
paní jde s nákupem a za ní
Laika jde se mnou ven
v ulicích taje sníh
mlha je nad městem
ptáci letí na jihk
větina přede mnou
vadne a usíná
náměstím jede loď a já
(úryvek písně Laika, text Filip Teper)
Loňský rok byl pro AS nejbohatší na koncerty (19), prestižní pro ně byly dva koncerty v Akropoli, kde si jen tak někdo nezahraje. Hráli zde v rámci projektu Future Line, zaštítěné takovými jmény jako Monika Načeva nebo Jan P. Muchow.
Jako trio nahráli AS demo s písněmi Okenice a V Bretani. Úplně sami. Tato metoda jim však vyhovuje natolik, že zatím poslední nahrávku uskutečnili stejně (tj. bicí nahrány ve zkušebně, ostatní nástroje + zpěv u Tomka v ložnici, to vše do počítače). Je zde píseň Laika ve třech verzích.
„Důležité pro nás bylo setkání s Pavlem Mariánkem, místním nadšencem do současné elektronické hudby, který nás do ní zasvětil a někdy s námi jezdí jako DJ Seagull a hraje z cédéček po našem koncertě,“ popisuje Teper současný „bratrský“ vztah.
Filip zmiňuje internet, takto velkého pomocníka při prezentaci a sjednávání koncertů. Sympatická je i skutečnost, že mimo velmi atraktivní web AS, se zde dočtete i o kapelách, které je oslovují včetně jejich aktuálních koncertů.
“Někdo o nás jednou prohlásil, že jsme kapela na třetí poslech. Možná to vystihl,“ usmívá se Teper a sní o albu, vydaném venku.
Demografie:
Mari-e (MC, 2000)
Okenice, V Bretani (2002)
Laika (2003)
Kontakt:
Filip Teper - 606863045
Vyšlo v Nymburském deníku v sobotu 7. 2. 2004
(Nymburk, 31. 3. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-420
Emergency - odzíváno
Placzkowski
Dnes již obligátní „L“ na střechách automobilů autoškoly nás nezaráží, víme prostě, že máme zpomalit a dávat větší pozor na takto označená auta. V souvislosti s nadcházejícím vstupem do EU se nabízejí pouze dvě řešení – buď se budeme dobrovolně se svým jazykem izolovat (Pohotovost, Autoškola, Velkásámoškasespoustouzboží, Předplacenýobnospeněznatelefonování atd.), nebo budeme jako v jiných státech EU používat dvojjazyčné nápisy. Mimochodem, i v článku Weteshe dostala naše milá čeština takříkajíc lidově „na prdel“ – „vyzývaly plakáty“ se totiž po „Z“ píše tvrdé Y… Takže doporučuji celou emergency a s ní spojenou diskusi s klidem odzívat.
(2. 4. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-426
Na Jarním Kokoříně se sázely stromky
Jiří Řehounek, Děti Země - Klub za záchranu Polabí
( klokanek)
Akce se zúčastnilo 25 dobrovolníků z různých míst Čech, Moravy i Slezska. Sázeli mladé třešně, javory a lípy do alejí poblíž obcí Sedlec a Vidim v CHKO Kokořínsko.
(Kokořínsko, 7. 4. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-433
Druhá strana z nebe
JODONALLukáš Trejbal
( klokanek)
Zakládající člen a duchovní otec Honza Hroch Kánský jednou přinesl z nemocnice dezinfekční prostředek Jodonal B. Bigbítový, později trashmetalový soubor pojal jméno. Hančar doplňuje: „Dělali jsme si tehdy srandu, že je to postřik na medvědy. Když potkáš ve městě medvěda, jednoduše ho postříkáš a on je pak krotkej.“
Jodonal vzniká v roce 1987, z počátečních dětských nemocí staví asi nejsilnější sestavu, která bezmála tři roky vydrží: Honza Hroch Kánský – kytara, zpěv; Libor Sádra Albrecht – basa; Miloš Mildrus Hančar – bicí a Ivoš Drát Hubený – kytara. V té době hodně vystupují v Netřebicích, kde pořádají téměř rodinné mejdany pro padesátku věrných.
Libor o dobrých štacích: „Samý bláto, ale nádhernej třídenní festival v Hořepníku s naší metalovou špičkou. Hráli jsme s Vildou Čokem, Láďou Křížkem, Unisonem. Nejdál jsme absolvovali festival v Hostimi na Moravě (Hostimský Woodstock).“ Miloš se přidává: „Měli jsme družbu s německou metalovou skupinou Art Project, která v Městci hrála Na poště, ale z našeho koncertu tam sešlo. Odvezli si aspoň pár našich cédéček.“
Musíme se však vrátit do r. 1995, kdy přímo na pódiu umírá Honza Kánský. „Bylo to snad pět minut před půlnocí, začli jsme hrát Twisted Sister a Hroch mi shodil činel, pak se prudce vracel dopředu. Když si rovnal mikrofon, sjela mu kytara a struny se dotkly stojanu, který Honza držel. Dostal ránu el. proudem a už nebyla šance,“ vypráví Miloš a později mi ukazuje i pár fotek z osudného Kanína u Libice nad Cidlinou.
Tehdy už s nimi sólově zpívá Láďa Noll (ex NBA), přichází kytarista Tomáš Čehúň Čech. Kapela nabírá druhý dech, důkazem jsou časté koncerty, ty výměnné např. s moravským Ocelotem nebo kolínskou Skyllou.
V této sestavě nahrávají debutové album Druhá strana z tebe. Jestliže ranné období můžou reprezentovat spíše radostné odrhovačky jako Fousatí nebo Bufet, album je okované trashovými pyramidami od první do poslední písně (Stroj času, Pyramidy). Textově však nachází Honzu Kánského (většinu textů přinesl právě on) i v zamyšlené a citlivé podobě (Kometa, Halucinace).
jak jí mám chytit
chtěl bych jen ruku vztáhnout
a sevřít dlaň
jak jí mám dostat
za chvíli krátkou
já nebeskou platím daň
Kometa
královna noci
na chvíli zazáří a dál se skrývá
kometa
má ve své moci
toho kdo se na ní podívá
(úryvek textu Kometa od Honzy Kánského)
Aby toho nebylo málo, další osudová rána dopadá na rockery nebývalou silou. Ivoš nepřežil střet s autem, jehož ukrajinská posádka rozhodně nejela předepsanou rychlostí v obci. „Lidi nám tehdy říkali, ať toho radši necháme, že kapela je zakletá a že to není samo sebou,“ zadumaně tiší hlas Libor.
Nevzdali to. Teprve dva roky zpátky ukončili činnost, ale Sádra s Čehúnem chodí zkoušet dál.
Pár let jezdili barkasem a s vlastní aparaturou, zvučil Petr Antoš. „Na zábavy s námi jezdilo i 15 kámošů, rekord byl 22,“ usmívá se Miloš a přidává: „Jednou z auta vypadl Kysna (společný přítel). Těsně před odjezdem na zábavu ztrhnul řidič řadící páku, narval tam pohrabáč do kamen a odřídil to v pohodě.“
V pátek 16. ledna letošního roku se odehrál v Městci Králové již desátý ročník rockového festivalu, který je každoročně věnován oběma tragicky zesnulým kamarádům. O akci se stará dlouholetý manažer Jodonalu Marek Taubr.
Diskografie
Druhá strana z tebe (vlastní náklad, 1997)
Kontakt
Marek Taubr – 603 716 320
(Nymburk, 14. 5. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-508
První šeptání
Vlasta Trnka
( klokanek)
Mezitím se probudil i Raul a všichni se vydali do bílého města Tetouanu. Ulice toho městečka byly úzké sotva míjení dvou průchozích dovolující. Však domy jako právě padlý sníh, či modrým z nebe pokropené. To vše, ale jen v záři slunce, dávalo pravé opojení, neb bez slunce ni zlato zlatem není. Osamělý paprsek procházející nejužší z ulic, přivedl chlapce ke břehům chladivé řeky, jež darovala bez nároku na odměnu všem zdejším čistotu a vláhu. Za to žádala jen mír a v lásce skryté proplouvání. Však běda, zaskvělo se Eddymu v očích. Zde oni jen berou a staví hráze z věcí nepotřebných. Až řeka svou sílu ztratí, snad poznají, kde chyba tkví a snad ji také napraví. I Eddymu, Šimonovi a Raulovi vláhou byla a zašeptala, ať k horám Rif vedou své kroky, prý ony znalé dosti jsou a odpovědi skrývají. Chlapci tedy začali stoupat vzhůru a tlapky dřeli o skály. Pár malých vrabců přidalo se a za patami čile skáčou. Zdálo se, že také pátrají, co nového se může stát. Chlapci je vřele přijali a učili se od nich upřímnosti a oni na oplátku zase lásce k zemi po na níž skotačí. Když hora začala prudce k oblakům se lámat, tak obrátili svoje kroky, aby svá hnízda nalezli. Jen mávnutím křidýlek se rozloučili, bez zbytečných slov a s bohatstvím , co netíží. To Šimon jim ukázal během krátké chvíle jakou k Zemi úctu mít. Beze slov, jen v činech svých, neb věděl, že od otců se synové neučí to, co říkají, nýbrž to, co dělají.
Již delší čas v Rifu vládne neúprosné horko, a proto museli chlapci trpělivě vyhledávat alespoň slabé pramínky vody, které ač nemají sílu, aby vytvořily řeku, jsou v tomto kraji vážené a uctívané jak muži dlouhých vousů. Ve dnech plných hlubokých nádechů se vyčerpáni skrývali před spalujícím žárem v nízkých stínech růžových oleandrů, jež lemovaly koryto vyschlé řeky. Jak těžká půda pro život, a přece i zde žijí malé rodiny ve slepených chatrčích zplna smířeny s přírodou. Co pro ně je obživou, bylo chlapcům velkým překvapením. V kamenitých polích poskládaných na bocích hor do úhledného schodiště se staraly o rostlinu zelené barvy, sedmi prstů v listu se střapatou korunkou na hlavě. Prý rozdává radost a smích. Však smích není vždy štěstím, i ve výsměchu se skrývá a tupě tváří, pomyslil si Eddy. Zprvu se to všem zdálo zázračné, ale když pravdě přišli na kloub, tak bylo brzy po záři v očích. Zvěděli, že radost z rostliny nesídlí v srdcích, ale jen v mámení a klamu. A má i pravou zdravou sílu, tu však pro bláhovou sladkou lež lidé zakrývají.
Než hoši dosáhli vrcholu první hory, dohnala je noc. Nesnažili se jí utéct, spíš byli rádi, protože jejich nohy už nevládli množstvím sil. Eddy, Šimon i Raul se k sobě schoulili a navzájem poslouchali tlukot svých srdcí, dokud se nezpomalil do spánku. Časně ráno protáhli svá polámaná rozbolavělá tělíčka, která je měla nést dále rozžhavenými horami. Než se dali na pochod, chvíli ještě tiše seděli v prachu a hleděli do hlubokých údolí tonoucích v hustém oparu, který je přikrýval jak začarovaná blata. Tam někde nechali včerejšek, který jim mnohé prozradil, však pro dnešek již je to málo. Vyprávěli si své sny a hloubali o jejich zprávě. Pak jako by ani od včerejška nezastavili, přesouvali jednu nohu před druhou. I Šimon, ač sokolí má křídla, byl připoután k zemi a kráčel po ní pevně a s úctou. Jen oči a mysl se mu občas zvedaly k nebi. V tu chvíli mu jen stěží pronikal dech přes tvrdě sevřený zobák. Už delší čas mu totiž let činil potíže. Něco ho stále stahovalo k zemi. Dříve byl nespoutaný jak střela a zvládal rychlost, každý vrut. Učil se naslouchat větru a v jeho proudech plachtil výš. Teď náhle, jak by zrada přišla, je srážen k zemi, do slepých koutů posílán. Snad proto vydal se do dálek hledat ten pravý čistý vítr, či rady větrů staletých.
Při pochodu museli myslet chlapci na svou únavu a žízeň, ale ještě daleko víc jejich mysl přitahoval hlas hor, který se snažili vnímat a který šumivě našeptával své poselství. Jak jasně bylo dnes slyšet. Jak by také ne, vždyť kolem bylo jen dílo nebe nerušené a nenapodobitelné. Zde nejlépe se naslouchá pravdám, jež ze dna hrudí prýští a jen se jemně šíří jako vůně nemajíce kam zabloudit. Naproti tomu v dílech lidí, městech propletených, je málokomu rozumět. Svět jakoby se zde propadal hlouběji do bažin a nad jeho nadechujícími se ústy uzavírá se hlubina v kruzích. Snad jen poslední bublinky z proseb o pomoc jí proniknou.
Tak v dlouhých dnech a ještě delších myšlenkách se proplétali skalami. Chvíli spočinuli pod štědrým olivovníkem a četli z práce místních žen, těch dam v barevných cárech hadrů, jejichž pouť je pro Eddyho fascinující a tolik utajená. Obdivoval moudrost jejich pohledů, elegantní pohyby rozpraskaných bosých nohou a v duchu jim foukal mozolnaté rozbolavělé dlaně, které dokážou pevně sevřít srp či sekyru, ale i jemně pohladit po tváři. Věnoval jim tedy alespoň z mošny svých úsměvů a ony mu oplatily vřelým otiskem své dlaně do větru. Jak bohatí byli všichni v ten okamžik.
(14. 5. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-509
Rozbory Arniky potvrdily toxické látky ve vejcích z Lysé
klokanek
(následující text je tiskovou zprávou sdružení Arnika, nebyl redakčně upravován)
Sdružení Arnika a Lysin odebrala v únoru vzorky čtyř vajec od doma chovaných slepic v Lysé nad Labem a v Benešově a nechala v nich změřit obsahy dioxinů, polychlorovaných bifenylů a hexachlorbenzenu. Ukázalo se, že vejce z Lysé nad Labem jsou natolik kontaminovaná, že by se nemohla objevit v obchodě. Státní veterinární správa by je totiž kvůli vysokým koncentracím toxických látek označila za nepoživatelná.
Zatímco vajíčka z Benešova vyhověla stanoveným limitům, všechny sledované toxické látky ve vejcích z Lysé limity přesahují. Limit pro dioxiny byl překročen o 70%, limit pro hexachlorbenzen přesahuje hodnota naměřená ve vejcích z Lysé 1,5-krát a pro PCB o 55% (4). „Potvrzuje to již dříve zjištěný fakt, že drůbež v Lysé nad Labem je nadměrně zatížena toxickými látkami. Bohužel to platí i pro vejce, která lidé konzumují daleko častěji než dříve měřené slepice či zvěřinu,“ shrnul výsledky posledních měření RNDr. Jindřich Petrlík, vedoucí programu Toxické látky a odpady sdružení Arnika.
Arnika opakovaně žádala kraj, aby studie hodnotící zatížení Lysé nad Labem dioxiny hodnotila mimo jiné i například vejce z domácích chovů. To se ale nestalo. „Proto jsme se rozhodli odebrat alespoň 4 vejce z domácích chovů v Lysé nad Labem a v Benešově a zadat analýzu jejich směsného vzorku na obsah dioxinů, PCB a hexachlorbenzenu. Výsledky bohužel potvrdily fakt, že prostředí v Lysé je nadměrně zatíženo touto skupinou toxických látek,“ řekl k rozborům Petrlík. Odběry vajec proběhly v únoru 2004. Rozbory na obsah toxických látek provedla akreditovaná laboratoř Axys Varilab.
Rozdíl hladin dioxinů (PCDD/F) v krvi obyvatel Benešova a Lysé nad Labem podle nedávno zveřejněné studie zhruba odpovídá rozdílu koncentrací dioxinů v drůbežích vejcích z obou lokalit (viz graf v příloze). Nejvyšší podíl na toxickém ekvivalentu u vajec z Lysé nad Labem mají polychlorované bifenyly, jejichž zdroj je těžké odhalit. Z dioxinů mají největší podíl na tomto ekvivalentu dva kongenery furanů, které mají nejvyšší podíl také na toxicitě plynných emisí a popílků ze spalovny odpadů.
Za možný zdroj dioxinů v krvi mužů z Lysé označil spalovnu také epidemiolog Boris Revič, konzultant Programu OSN pro životní prostředí (UNEP). Řekl doslova: „Hladina dioxinů a PCB zjištěná v krvi testovaných lidí z Lysé nad Labem je významně vyšší než u srovnávací skupiny z Benešova. Profil dioxinů zjištěných v krvi mužů z Lysé nad Labem je typický pro spalovací zdroje, k jakým patří i spalovny odpadů.“
Nové výsledky měření dioxinů a dalších toxických látek Arnika předá zastupitelům Lysé nad Labem na dnešním zasedání městského zastupitelstva. Rovněž je poskytne dalším orgánům státní správy a samosprávy.
(Lysá nad Labem, 14. 5. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-510
Co to je big PAM PAM show?
Wethes
Zakládajícími členy divadelní skupiny jsou: Karásek, Štětka, Mečíř, Vetešník. Postupem času se připojili Winter a Bartoš. Historie divadla byla započata v roce 2002 premiérou první show. Promítalo se v baru u Mlejna a k vidění byly filmy Hnědej sen, Jenom opatrně, Zmutované hovado, Stopař a Den exhibicionisty. Originální videokazeta s PAM PAM show se autorům ztratila a dodnes koluje mezi fanoušky, o kterých ani neví, že existují. Premiéra druhé PAM PAM show proběhla 26. 9. 2003 v baru u Mlejna. Během komponovaného večera mohli diváci shlédnout nejen filmy, ale i hudební vystoupení skupin Svoboda – Vetešník jazzduo a TŘI PIČI (hlavní aktér skupiny je Víťa Karásek). Další veřejné promítání proběhlo v restauraci „na Žofíně“ v Nymburce.
Nyní se podíváme trochu pod pokličku připravované big show a položíme několik otázek tiskovému mluvčímu divadla.
N.NET :Co jste si připravili na letošní rok?
PAM : Na letošek jsme připravili sedm nových filmů. Celou akci jsme přesunuli do budovy KD v Nymburce, slibujeme si od toho větší návštěvnost.
N.NET :A co nabídnete divákům?
PAM : Podařilo se nám zajistit projektor, takže filmy nebudeme pouštět na televizní obrazovce, ale na promítacím plátně, což je pro diváky atraktivní. Krom toho vystoupí skupiny Tři piči, Svoboda - Vetešník jazzduo a Pestis. Máme připravené i malé překvapení pro milovníky výtvarného umění. Lenka Čechová z čajovny předvede ukázku action painting, do které budou zapojeni přítomní diváci.
N.NET. :O čem filmy jsou?
PAM : Na to není jednoznačná odpověď. Je to směsice absurdního humoru a parodie. Mirek Novák o tom prohlásil: „že z toho krásně čpí nihilismus“. Jeden film vypráví příběh o potrhlém vědci, který chce všechny lidi přeměnit na králíky. V jiném filmu například parodujeme irské tance.
N.NET : Co do budoucna?
PAM : Jednak se chceme s filmy zúčastnit některé ze soutěží amatérských filmů a jinak budeme točit dál a dál.
N.NET: Díky za rozhovor
(22. 6. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-539
The Streets: A Grand Don't Come For Free
Pavel Mariánek
( klokanek)
Možná to byl záměr, pár odkazů z textů i z obalu o tom svědčí, zachováním holé kostry nechat celek i přes spoustu hostů vyznít poněkud pesimisticky syrově, a to i v jediný vybočující singlový hitovce Fit But You Know It s přidanou přiostřenou kytarou a až Black Grapeovským drajvem. Zkrátka už to - i přes charakteristický Skinnerův humor - není tak zábavná pestrá deska - i když vůbec ne špatná. I přes záměrnou strohost a absenci muzikálnějších prvků, tak dobrejch desek moc nevychází, jen se k tý starší asi budete vracet častěji.
The Streets: A Grand Don't Come For Free / 50:43 2004 / Locked On
(27. 6. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-547
Zrcadlení duší s železnicí
Wethes
Tématem šestého „Zrcadlení duší“ byla železnice, léto, výlety a rozpustilost. Jízdu prázdninovou lokálkou započal Radim Keith s již pravidelnými proslovy o tom, jak své písně psal narychlo a jak včera flámoval. Vskutku originální šansoniér připravuje na září letošního roku vydání několika svých písní a rozhodně se máme na co těšit! Poté vystoupil Jiří Najman, ten zarecitoval básně Aleše Misaře a pro pobavení představil žargon železničářů. Brejloun. Sergej. Žargon železničářský. Příjemným překvapením byl výstup Blanky Fišerové, její otec Mirek Fišer pobavil diváky četbou převeselé povídky o jednom velmi nemotorném mladíkovi. Básně z dílny Jiřího Suchého zarecitovali Petra Štychová, Petr Bartoš, Víťa Karásek a Jitka Fabiánová. Výstup dvorního herce společnosti PAM PAM Víti Karáska byl neuvěřitelný, interpret si při svém výkonu vypomáhal sympatickou nesmělostí a hadicí od vysavače. Jsem král ropuch a bradavic – lahůdka. Jednotlivé herecké výstupy oddělovala hudba bratří Křížů, kteří se společně představili nymburským divákům po dvouleté odmlce. Dva roky oběma hráčům neuškodili a jejich písně krásně zapadaly do atmosféry podvečera. Diváky mírně vystrašil poděbradský neurvalec Michal Mašata, ten přečetl básně Jiřího Dědečka, se kterými se prý ztotožnil. Jednu svou a dvě básně od Aleše Misaře zarecitoval muž se zvonivým hlasem Petr Pištěk. Zůstaňme ještě u Aleše Misaře, ten získal od Středočeského kraje grant na vydání své básnické sbírky a na příštím Zrcadlení duší bude slavnostně pokřtěna. Nutno dodat, že sbírka vyjde v nákladu pěti set kusů a k dostání bude určitě ve všech nymburských knihkupectvích, doufejme. V tom železničním shonu nesmíme ještě zapomenou na výstupy Šárky Čiperové (Villon), Jaroslava Šturmy (Hrabal – Postřižiny) a Jiřího Najmana (Moliére – Lakomec). Nyní se na chvíli vrátíme ještě k železnici, lví podíl na celkové atmosféře mají Martin Poborský a František Mečíř. Ti připravili výstavu fotografií, časopisů a modelů s železniční tématikou, původně měla být po skončení sešlosti demontována, ale vše dopadlo jinak. Hostitel a moderátor večera Petr Čech nabídl prostory restaurace Panoráma, takže zájemci mohou navštívil výstavu tento a příští týden (od 10:00 do 14:00 hod). Nyní přikládám úvodní text k výstavě od Martina Poborského. Proč? Protože je krásný!
ZRCADLENÍ DUŠÍ S ŽELEZNICÍ (Martin Poborský)
S fotoaparátem, balíčkem filmů a s nezbytnou tornou na zádech se toulám přírodou. Nechodím však po cestách a stezkách, ale podél dvou lesklých rovnoběžek, stužek mířících daleko do dáli. Lokomotiva ta parní krasavice, kterou dnes můžeme spatřit jen při oslavách a nostalgických jízdách, později ta elektrická či motorová, jejíž krásu a dokonalost nevidíme na první pohled, ale musíme se jí podívat takříkajíc pod sukni mě uchvátila. Ten ocelový kolos se silou tisíců ořů, který za svými zády táhnou desítky vagónů plných různým zbožím či kočárů obsazených cestujícími mě vždy nadchne. Uchvátila mě elegance, obdivuhodné zhmotnění síly a krásy, dokonalá souhra všech součástek a přístrojů umožňující samotný pohyb těchto obrů. Baví mě tu krásu přenášet na fotografický papír a dělit se o ní s ostatními, kteří ji stejně jako já dokázali nalézt.
Proč vlastně železnice? Již v dávných dobách lidé snili nad jednoduchým prostředkem, který by jim umožnil snadnou přepravu zboží a materiálu. Vynálezem kola se vše stalo daleko lehčím. Kolo těžkého vozíku se však bořilo do hliněných cest a tak vznikl nápad vést kolo ve žlabu, později ocelové kolo po ocelové kolejnici a vše se stalo ještě dokonalejším. Toto se postupem času vylepšilo do dnešní podoby, kdy se dvojkolí speciálního tvaru – kuželového profilu valí po hlavě kolejnice s mnohonásobně menším odporem, než se valí pneumatika automobilu po asfaltové vozovce. To je ta výhoda železnice – styk kola s kolejnicí – elipsa o velikosti 3 x 4 mm, přes kterou se přenáší všechna síla lokomotivy či vozů na koleje – to je ta dokonalost, kterou normální cestující nikdy nepostřehne. Proto je železnice tak ekologická, proto může být tak rychlá a funkční za každého počasí. Věřte nebo ne, ale fyzicky průměrný muž, či nadprůměrná žena dokáže utlačit třeba 40-ti tunový vůz po rovné koleji. Raději to však nezkoušejte, trať není vždy rovná a vůz, který roztlačíte už nemusíte ubrzdit!
Železniční doprava má (a jinak to ani nejde, protože nikdo a nic nemůže být dokonalé) několik záporů. Vzhledem k tomu, že vlak má daleko delší brzdnou vzdálenost a nedokáže se vyhnout, nemůže jet po jedné koleji několik vlaků hned za sebou či proti sobě. Proto také vznikly výhybky, návěstidla (odborná název pro semafory), které vlak vedou tak, aby nedošlo ke kolizi. Toto však musí někdo obsluhovat a tak přibyly stanice, strážní domky, hradla či stavědla. S tím vším vstoupila do hry další technika a lidé, kteří jí obsluhují. Jde o zabezpečovací zařízení, které zajišťují a hlídají cestu pro jízdu samotného vlaku. No a protože i vozidla se musely a samozřejmě i nadále musí opravovat, vznikly depa a dílny pro jejich údržbu a opravy. Z geniálně jednoduchého systému kolo – kolejnice se postupem času vyklubal složitý avšak stále fungující systém. Je to taková skládanka, která by bez jedné jediné chybějící části již nemohla fungovat.
Vše je ale v nás lidech a tento systém funguje podle toho jak jej řídíme, jak se o něj staráme, jak jej udržujeme, opravujeme a jak se k němu chováme. Dívejte se prosím na železnici jako na královnu dopravy, která nám již stovky let usnadňuje život. Při jízdě ve znečistěném nebo porouchaném vlaku, při zpoždění nebo při jiných mimořádnostech nezapomínejte, že dnešní železnici jako takovou řídí nedokonalí lidé – ministři, předsedové, ředitelé, jejich náměstci, kteří nevytváří vhodné podmínky pro práci strojvůdců, výpravčích, signalistů, průvodčích, zabezpečováků, dráteníků a dalších pracovníků provozu. Těmto lidem naopak skládám poklonu a poděkování za tvrdou práci.
Několika obrázky z cest po naší železnici se s Vámi chci podělit o tu krásu a dokonalost spojení techniky s přírodou.
(30. 7. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-579
Lysá nad Labem s trestním oznámením proti Arnice neuspěla
tisková zpráva sdružení ArnikaArnika
( klokanek)
Město mělo možnost se proti usnesení Policie ČR odvolat do tří dnů. Podle informací poskytnutých právníkem Lysé nad Labem JUDr. Jiřím Havelkou, tak neučinilo.
Trestní oznámení pro šíření poplašné zprávy používají průmyslové firmy, aby zastrašily své kritiky. V roce 2000 to udělal za Spolanu Neratovice její tehdejší tiskový mluvčí s odůvodněním, že se tento podnik cítí poškozen vystoupením J. Petrlíka na veřejném slyšení pořádaném Evropskou komisí v Bruselu, kde uvedl četné havárie v něm a negativní dopady výroby a likvidace PVC na životní prostředí. I tehdy Policie ČR trestní oznámení odložila jako neopodstatněné.
Ze strany firem jde většinou jde jen o plané hrozby. Ne však v případě Lysé nad Labem, kde se trestní oznámení rozhodlo podat městské zastupitelstvo na zasedání 12. května 2004 z podnětu zastupitele a bývalého starosty Tomáše Sedláčka (KDU-ČSL). S jeho návrhem souhlasilo devět z 15 členů zastupitelstva (viz Diskusní fórum Lysé nad Labem). Bylo to v tentýž den, kdy sdružení Arnika zveřejnilo poslední výsledky měření toxických látek ve vejcích z Lysé nad Labem. Hladiny dioxinů, PCB a hexachlorbenzenu převyšovaly povolené hygienické normy.
Město se podáním trestního oznámení nepřímo zastalo spalovny nebezpečných odpadů. Místostarostka Lysé nad Labem Marcela Chloupková (ČSSD) se mimo jiné v souvislosti s podáním trestního oznámení o spalovně vyjádřila následovně: „Ta, pokud bude splňovat normy a bude ji sledovat i inspekce, nemyslím, že by městu měla vadit."
„Iniciátorem trestního oznámení byl bývalý starosta města, který prosadil výstavbu současné spalovny a zpočátku byl také v představenstvu firmy, která měla spalovnu stavět. Jeden ze zastupitelů (MUDr. Z. Hospodka) návrh na trestní oznámení komentoval tak, že pověst města nepoškozují ekologičtí aktivisté, ale existence spalovny,“ upřesnil okolnosti podání trestního oznámení vedoucí programu Toxické látky a odpady sdružení Arnika RNDr. Jindřich Petrlík.
(Lysá nad Labem / Praha, 14. 8. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-593
Dalších pár kroků
Vlasta Trnka
( klokanek)
Cestu znovu přerušila noc plná myšlenek na blízké a milované z domova. Jak zvláštní chvíle, tak bolavé, plné lásky , zoufalství, ale i podivného smyslu. Snad se tyto pocity svou konzistencí nedají v chemických továrnách smíchat, večery v horách byly ale velkými alchymisty. Nového rána se Eddy znovu pokoušel hovořit s nebem. Kdysi mu předobře radilo, ale po čase zcela umlklo. Snad oněmělo, možná Eddy ztratil sluch k jeho hlasu. Jak neskonale toužil po jeho návratu a otcovském přátelství. Mnohokrát prosil, plakal, nadával však…ticho. Brána v srdci se se skřípotem uzavírala a plamen v chladu uhasínal. Toho rána ale jakoby uslyšel slabý šepot. Ještě přesně nerozeznával slova a myšlenky, vzpomněl si však na jemné chvění procházející všemi póry jak vodícími kanály. Svitla mu naděje a jiskra v hrudi se zableskla ustupující tmou.Uvítal s díkem den nového zrození. Eddy také pozoroval Raula i Šimona, jejichž pohled směřoval do výšky. Zavadil o jejich myšlenky a jak v zastavených sekvencích filmu studoval jejich moudrost a zdánlivý klid, který v kontrastu s naprostou čistotou zdejší přírody ztrácel své mimikry.
Nastal čas jít dál. Ano, Čas - stále je provázel a bez slitování předhazoval minulost i budoucnost. „A co přítomnost?“ ptali se. Co to vlastně je? Něco, co stále uniká a nikdo o ní nic nechtěl vyprávět, jakoby stála se zdviženým prstem za oponou. Sbalili si tedy svých pár věcí a hledali pravou cestu, která vedla přes dno údolí. Ano, přes dno, neb hory jim poradily, že touží-li se vydat do výšin, musí se nejdříve ode dna odrazit. Zdá se to jasné, však mnohdy neznáme, jak hluboko dá se sejít či spadnout v dobách mála sil. Úzkých cestiček bylo mnoho a chlapce vedla ta, kterou již dříve šlapala kopyta pokorných oslů a mul. Říkám pokorných, ne hloupých, jak je mnohdy spíláno. Člověk jim vzal svobodu a oni mu věrně slouží v těch nejtěžších chvílích. Teď chce jim vzít i důstojnost. Eddy ale v očích mnoha mul četl hluboko uvězněnou touhu i moudrost, neb znaly mnohé z dlouhých cest. Ač oplývají velkou silou, neberou lidem posvátnost živých bytostí. To jen lidé umí bez soucitu brát. Tak ode dne, kdy pohlédl Eddy prvně oslu do očí, stal se beze studu jeho přítelem a jeho cesta pravým požehnáním.
Cesta z kamení a bodláků přivedla je tedy na dno údolí. Tentokrát ale místo prachu se očím otevřel svěží pohled na blankytně zářivou řeku razící si cestu mezi rozmanitými balvany tvořícími neposedné vodopády.Voda kameny po staletí tvarovala jako trpělivý umělec do tisíců podob a svou silou jimi dláždila dlouhou lagunu, která teď vítala chlapce do svého království. Laguna byla domovem zástupů růžově kvetoucích oleandrů. Jejich květy byly opravdu půvabné a v rozvíjející se tváři skrývaly trochu pýchy i trochu něžnosti. Volaly po pohlazení, tak jako Eddy, v tichém křiku, a proto si je možná zamiloval.
Údolí bylo darem v pravý okamžik. I Raul, který se zdál značně unaven, víc na duši než na těle, v tom místě ožil a začal nabírat energii čistou a zářivou. Eddyho těšilo, když viděl, jak se Raulovi čistí zrak i matný mývalí kožíšek v radosti a proudu vodopádů. Všichni se s díkem vrhali do peřejí říčky a chladili odřené tlapky. V procházkách kaňonem pak hltali hloubku a bezelstnost místa, které je napájelo novou silou. V noci po vzoru vodních kaskád nechávali v sobě plout myšlenky bez pevných hrází, olizovali dým tabáku a nechávali se nadnášet kouzlem okamžiku.
V blýskavém ránu Eddy na chvíli osaměl, když se Šimon s Raulem vydali prozkoumat nová zákoutí kaňonu. Chvíli jen nehnutě ležel a sledoval putující hlubinu, pak náhle, jakoby samy od sebe, uchopili jeho tlapky pero a papír a bez rozmyslu začaly psát. Konečně. Eddy měl svůj hovor s nebem. Ne ještě jasný, ale cítil, že je blíž, jak by se učil nový jazyk. Poté co jeho tužka dlouho spala a nevěděla kam se hnout, zas mohl psát, tak lehce a okřídleně. „Už bude líp“, zapsal si, když se přátelé vrátili a v jejich tváři zářil úsměv.
Nabití novými silami se pak rozloučili s lagunou i řekou a po cestě lidí se šourali do polorozbořené staré vesnice. Zde zase trochu jiný film se hrál. Vše plné špíny a zápach hustý z trhu zaváněl silně do nozder. Lidé byli zdá se dobří, jak mnohdy v těchto končinách. Jen psi se báli a zprvu štěkali, aby svůj strach zakryli. Ten strach byl lidským podpisem,víc z neznalosti než ze zloby. Však láska utrpěla další šrám.
Raul navrhl cestu do starobylého města Fezu, kde chtěli chlapci rady a moudrost hledat v lidech, kteří se s tímto krajem utkávají již po dlouhá staletí. A měli štěstí, vůz který snadno zdolává dálky projížděl právě zdejším krajem a dovezl je až k špičatým hradbám města. Hradby byly bílé, místy pochroumané, to jak bránily své obyvatele před tvory stejného rodu však jiných idejí. Pro ty myšlenky jsou ale schopni bořit, co sami svou pílí stvořili, jen proto, že nechápou svůj pravý původ, pravý cíl. Pod Šimonovými křídly, neb se zkušeně vyznal v davu, vydali se chlapci do úzkých ulic mediny města. Pronikali k srdcím lidí a nabízeli srdce svá. Jen Raul se stále ještě nedůvěřivě zdráhal. Měl zdá se vystavěnou tlustou hradbu z dřívějších špatných setkání. Vřelost však mocným čarem a Šimonova slova vyšší pravdy, snad začaly otevírat v té zdi bránu. Vše, před příchodem bílého květu síly, v Raulovi hatila ještě situace, že četl málo v očích lidí. Často pak ti, kteří přicházeli s jasným zrakem a pomocnou rukou, naráželi do jeho úzkostného opevnění a jiným, kterým zrak se kalil, na zájem temný hleděli, naletěl Raul v své vroucí snaze. S vrozenou mývalí opatrností svěřil se přátelům se svou strastí. V ten moment mnohé objevil a první krok k padacímu mostu hradeb byl vykonán. Zda se most sklopí, či bude Raul muset plavat hlubokým vodním příkopem, to ukáže náš nohsled Čas. Šimon a Eddy byli teď již klidnější, neb věděli, že Ariadna nabídla Raulovi správnou nit.
Noc strávili společně pod střechou jednoho z mnoha místních hostitelů. V prostém domě ale nezvaný objevil se host. Vlastně, byl méně hostem nežli oni. Pan Šváb Veliký, který v nečistém si libuje, jim ze stropu tiše hleděl do niter. Tak ukázalo se, že ani chlapci pevně nevěřili v svou vnitřní čistotu a vyhnali jej ze svých komnat, aby neodrážel jejich strach. Pak v noční tmě měl Eddy oči dokořán. Sledoval mříž malého okýnka, jak kreslí dvojitý kříž na jeho přikrývku a přemýšlel, jak lépe jednat.
Druhý den na procházce prastarým městem, jež opanovali noví lidé, viděli chlapci převeliký rozdíl věků a moderních kultur. Snad ponejvíce v dětských činech, co postrádaly čistotu. K pláči jímal jejich styl, vždyť měly nést pochodeň k slunci. Ne pohodit ji do střepů, jež paprsky falešně odráží. „Už viděly dost naše oči a tlapky střely mnoho rzí. Nuž pojďme k dalším místům na obzoru sedícím“, pomysleli si a odpočatí jen s jizvou v srdci, se nesli k dalšímu městu římských rodů, které kdys ovládaly tento kraj. Před branami jeho zdí a mohutného sloupoví strávili chlapci tichý večer s kulisou přívětivých pastevců ovcí a jejich ostražitých psů. Ve dne pak nasávali atmosféru města zvaného Volubilis a rovnali si v hlavě tok lidských činů v běhu časových přaden světa – přerod lidí, myslí, srdcí. Tak zdála se jim cesta bytostí až příliš klikatá, a přesto stále doufali, že naleznou její pravou matrici.
(14. 8. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-594
Tři Piči – český folk to může zabalit
Placzkowski
Jmenovec Sváti Karáska – Vít Karásek, svérázná nymburská postava (naštěstí narozdíl od předešle jmenovaného poblouznilce bez politických ambicí), hlavní frontman „Pič“, textař, kytarista a bez nadsázky nymburský „Petr Váša“ a jeho spolubojovníci, pravá to hudební „guerilla“ zapracovali a v těchto dnech spatřilo světlo světa 1 cd demo natřískané největšími fláky squadry. CD, nazvané překvapivě nápaditě „Tři Piči“, na první poslech zaujme nevšední lyrikou, náhlými změnami rytmu a absolutní nesrozumitelností textu, což je škoda, protože o ten tu jde ehm… především. Umaštěný zmatenec ze Znojma říkající si Záviš a jeho „pornofolk“ jsou pouhou selankou pro děti z MŠ proti tomu co předvádějí Tři Piči na tomto netradičním dílku. Vlasta Redl a jeho „Kapela, která se jmenuje každý den jinak“ musí blednout závistí, když zaslechne nelidský skřek po vyzvání „řekněte Á“ (Zmije) nebo všeobecný hlahol „ach synku, synku“ (Balada o molech). Snad jen Petr Skoumal se může rovnat těmto expertům utápějícím se v jinotajích, slovních hříčkách a třech akordech. 10 písní na demu je obrazem jedné dekády „Pič“. Tyto písně nemají šanci nikdy zaznít u táborových ohňů – na to má tramp hodně strun a málo promile alkoholu v krvi. Otázka zní co dál – po poslechu prvního dema hudebnímu fajnšmekrovi zatrne a netrpělivě vyrazí na první koncert sestavy, aby zjistil, jak se věci mají. Pokud by ovšem měl stejnou změť, šum a chaos absolvovat i na druhé desce racionálně se vrátí k střednímu proudu.
Závěrem si dovolím jedno doporučení „Pičám“. Pošlete své demo Honzovi Nedvědovi, třeba ho konečně trefí šlak a bude od něj pokoj.
(16. 8. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-596
Kontejnery, vzhůru do Lysé!
Pavel Mariánek
( klokanek)
Zvlášť když akční rádius kamionové obsluhy daleko přesahoval nejen Prahu, ale i region, to zní logicky. A čím dál to nové překladiště bude, z tím větší dálky a tím víc sem, byť ne třeba přes Lysou, bude těch aut jezdit. Lidi, je potřeba vidět dál, než za vlastní humna, a to se u nás jaksi nenosí.
Ne, že bych snad byl nadšen z toho, že každá pozitivní investice musí být vyvážena jinou, ziskovou, ale prostě už to tak chodí, a Maersk zase nebylo zakový zlo. Spíš naopak. Ale na to aby člověk viděl, že se díky němu našemu kamióny sužovanému prostředí celkově uleví, a ještě to přinese pracovní příležitosti pro desítky lidí.
A o strategický poloze Lysé jako Praze blízkého uzlu, zvlášť při uvažovaném propojení tratí Milovice - Mladá Boleslav, není třeba pochybovat. Tolik na vysvětlenou.
Ne nadarmo se říka, že každá společnost žije v takovejch podmínkách, jaký si zaslouží.
(Nymburk, 27. 8. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-629
Neštěstí v lásce, štěstí v poezii
Wethes
Jak vzniká básník a odkdy se věnuješ aktivnímu psaní?
Z člověka se básník stává působením zvláštních sil, které nejsou slovy pochytitelného světa. Umělecké dílo se rodí jako výsledek střetu vnitřního světa člověka s vnějším světem kolem něj. Kromě několika nevážných pokusů, jsem se psaním básní vážněji začal zabývat ve svých patnácti letech. Básník se ve mně probudil za zajímavých okolností. Jednoho dne na konci června 1999 mě máma poslala s miskou natrhat rybíz. Když jsem scházel schody na dvůr, napadlo mě v přízemí, právě přede dveřmi, za kterými bydlí naše babička, že napíši báseň o rybízu. Stalo se a brzy následovaly desítky dalších básní. Byl jsem posedlý touhou sepsat soukromou básnickou sbírku a pak ji různě rozházet známým do poštovních schránek. Jenže tou dobou se vůbec nebylo čím chlubit. Psal jsem tempem jedna báseň za den a za každou cenu. Není divu, že jsem se s tím raným materiálem nikomu nepochlubil. To jsou básničky vskutku určené výhradně jen šuplíkům.
Právě vycházející sbírka mapuje období let 2001-2002. Jak se dnes díváš na toto období?
Sedmnáctiletý Aleš Misař byl někdo úplně jiný než dnešní já, který poskytuji tento rozhovor. Byl snivý, optimistický, krásně naivní, věřil v pravou lásku, dokázal se zamilovat bez ohledu na přítomnost rozumu a myslel, že v srdci nosí vrchovaté okovy něhy na rozdávání, a hlavně byl mladý v tom nejsilnějším slova smyslu. Nikdy jsem neměl v žilách tak rozbouřenou, vzpurnou a vášnivou krev, jako tehdy, v mém zatím nejšťastnějším údobí života od puberty, dalo by se říci. Navíc moje básnění tenkrát dosáhlo téměř zázračného obratu. Nedokáži si to vysvětlit, ale náhle jsem psal básně lepší a lepší, mnohé z těch, které už měly tu čet být zařazeny do sbírky. Mám pocit, že jsem do slov začal opírat celou duši, nepokrytě jsem verše nastavil jako čisté zrcadlo svému nitru. A všechno příjemné a bezprostřední, co doprovázelo mých sedmnáct tet, příznivě provanulo mojí tvorbou nezaměnitelnou aurou. Zde se rodil můj vlastní styl, který byl již schopen oslovit, pohladit a potěšit lidi. Jistě byste se mě ptali: „Co jsi teď, kdyže necítíš mladý?“ Ale já ani za nic nechci tvrdit, že jsem moudrý stařec. Jsem však o tři roky starší a život připadá být o něco krutější skutečnost, než tehdy. Dnes možná píši vyzrálejší básně, ale ta neuvěřitelná lehkost a upřímnost s jakou jsem tenkrát vypouštěl splašené myšlenky do řádků, se už asi nebude opakovat. V tom bylo období, na které se ptáš, jedinečné. Byla to čistá výpověď mladíka, který básně psal již dva roky.
Měl jsi nutkání básně před vydáním opravovat nebo jsi je zanechal v původní podobě?
Nechtěl jsem zkalit bezprostřední odraz nálad, který jsem v nich otiskl, proto jsem je zanechal v té podobě, v jaké vznikly v oněch letech. Jen v básni „Jsi ráno“ jsem z rytmických důvodů přidal jedno písmenko.
V úvodu sbírky zmiňuješ čtyrlístek svých básnických vzorů a přiznáváš se, že máš epigonská léta za sebou. To je odvážné tvrzení…
Zpočátku sem hodně tvořil tak, že jsem se pokusil napodobit styl toho klasika, kterého jsem právě vyhmátl v regále městské knihovny. Je to vcelku přirozené, když se učíme něco nového, bývá to často prostřednictvím napodobováním těch zkušenějších. Ale pro básníka, který to se svoji činností myslí vážně a chce časem vyhranit svoji tvůrčí identitu, to není nevhodnější způsob psaní. Údobí čistokrevného epigonství hraničícího někdy až s patolízalstvím im memoriam, mám, doufám, už za sebou. Dnes už svedu pojmenovat i některé příznačné výrazy mého básnického projevu. Například mám sklon všude cpát ukazovací zájmeno „to“ ve všech pádech a osobách. Ještě bych dodal, že nechat se inspirovat je něco jiného než bezhlavě napodobovat.
Co vše musí básník udělat pro to, aby mu vyšla sbírka?
Musí se připravit na pokořující shánění sponzorů. Musí počítat s tím, že bude třeba pětkrát odmítnut než jednou uspěje. Také si bude možná připadat, že na něj prakticky založený podnikatel bude dívat jako na toho „od země odpoutaného básníka“ nebo naopak jako na exota spadlého na Zem z Měsíce. Zkrátka si musí vytrpět úděl básníka se vším všudy. Sehnat peníze je nejdůležitější věc. Je velkou pomocí, máte-li kolem sebe lidi, kteří jsou ochotní v počátcích různě pomoci, poradit s vyplňováním formulářů a vůbec vás psychicky povzbudit nebo vám rovnou přidat na konto (smích). Zařídit vytištění sbírky je už radostná záležitost, která je otázkou jednoho týdne. Ale abych vás trochu odradil, když jsem úspěšně ten čtrnáctiměsíční maratón vyřizování zakončil, řekl jsem si, že již nikdy více něco podobného nechci podstoupit. Jenže budu muset, jestliže chci přispět, aby se moje poezie nadále udržela při veřejném životě.
V současnosti studuješ politologii na FF UK. Co tě vedlo k tomuto studiu, hrál v tom roli vítězný esej o NATO a následná návštěva v Bruselu?
Mě na gymnáziu chytly společenské vědy a s nimi i politika. Mým favoritem byly úvahy na způsob politických komentářů. Zúčastnil jsem se úspěšně několika literárních soutěží v této oblasti. Největším úspěchem byla právě výhra v soutěži NATO a jako hlavní výhra návštěva Bruselu a přátelský pohovor s vtipným chlapíkem lordem Georgem Robertsonem přímo v jeho kanceláři. Usoudil jsem, že právě v politickém prostředí bych se svým psaním mohl prorazit, a proto jsem se rozhodl prohloubit si politické vzdělání. Není náhodou, že články o politice ozvučily mé jméno nymburské veřejnosti dříve než samotné básně. Právě ve svých nezkrotných sedmnácti jsem v Týdeníku Nymbursko otiskl první komentář o dění ve světové politice. Byl to článek, který na mé poměry nezvykle bouřlivě a nemilosrdně zdrtil světový terorismus.
Ve sbírce chybí ilustrace. Neuvažoval jsi o nich?
Myslel jsem na ilustrace. Kdyby se mi podařilo nashromáždit desetkrát větší obnos, pak bych s radostí nechal vymalovat celou sbírku. Ale omezené možnosti mi nedovolily zabývat se příliš výtvarnou stránkou. Byl jsem hlavně rád za ta černá písmenka. Ale trochu mě mrzí, že jsem nenechal alespoň titulní stránku ozdobit nějakou rozkošnou malůvkou, protože na to by moje prostředky určitě stačily. Ovšem sbírka bez ilustrací není výjimkou ani u svazků těch největších klasiků, takže to zas takové neštěstí není. Je to přece hlavně štěstí v poezii, ne?
Své básně jsi prezentoval v pořadu Českého rozhlasu. Jaká to byla zkušenost?
Před dvěma lety jsem dvacítku vybraných básní poslal Mirku Kováříkovi, moderátorovi pořadu Zelené peří, kde bývají uváděny verše začínajících básníků. Čekal sem na odpověď a ta přišla. Pozvali mě na nahrávání přím do studia. V natáčecí den se mnou nervozita třásla snad ještě více než tehdy o měsíc dříve, když jsem se octl v kanceláři lorda George Robertsona. Byla to zkušenost k nezaplacení, ale zároveň i mrazivý životní mezník. Na otázky pana Kováříka jsem se nedokázal příliš soustředit a odpovídal jsem pomalu, zmateně a nerozhodně. Režie kvůli mně musela často zhasínat červené světlo. S mikrofonem jsem si také zrovna netykal. Vždycky jsem si jej nastavil tak, že můj hlas zněl nejhůř jak mohl. Rozpačitý výstup jsem násilně korunoval závěrečným pokusem o vtip, kdy jsem panu Kováříkovi vyhrožoval, že netrefím na Hlavní nádraží. Nedobrý mluvený projev snad za mě napravily vysílané básničky. Ale ty již nádherně přednesli zkušení recitátoři z rozhlasového týmu.
Kde všude lze tvou sbírku zakoupit?
V Nymburce sbírku najdete v knihkupectví na Palacké třídě, dále v Papyru, v čajovně Radka Čecha, hned vedle u konkurentů z kavárny U Strejčka a nakonec v knihkupectví na Poliklinice. Nemusíte spěchat, podle posledních informací sbírky ještě nejsou rozebrány. A i kdyby, jsem jimi ve svém pokoji doslova zavalen. Pět set výtisků bylo možná až příliš, když nad tím teď uvažuji.
Sbírku pokřtí Adolf Toman a tvá kamarádka. Zajímavé sudičky. Proč zrovna tento výběr?
Chtěl jsem dodat vlastnímu křtu trochu prestiže a pan Toman je osoba, která pro Nymburk něco znamená. Navíc mi v začátcích poskytl cenné rady ohledně žádosti o finanční pomoc na Krajském úřadě, takže to křtící právo mu náleží. Ale pozor, musím tě opravit, Jirko, pan Toman není sudička, ale sudič. Sudička je moje kamarádka Aneta, která mi se sbírkou pomohla jiném směru. Byla ohromnou inspirací. Přiznám se, že celkem mě podnítila k napsání pěti desítek básní a několik jich také najdete v nové sbírce. Nechám vás ale hádat, které jsou o ní. Ta si zasluhuje provést křest nejvíc ze všech. Navíc myslím, že k panu Tomanovi bude působit jako určitá civilní protiváha. Zkrátka budou sladěný „křtiči“. A já na to dohlédnu.
Tvé básně se celkem pravidelně přednáší jak například na Zrcadlení duší, tak i při jiných příležitostech. Máš na nějakou takovou událost příjemnou či nepříjemnou vzpomínku?
S přípravou pořadu Zrcadlení duší mám převážně příjemné zkušenosti. V našem pravidelném souboru, čili hudebně-poetické sešlosti se sešli lidé, kteří to s uměním myslí vážně, a proto si s nimi dobře rozumím. Ani u publika jsem se nesetkal s žádnou zápornou reakcí, naopak rád vzpomínám na to, když mi po skončení prvního Zrcadlení přišlo několik diváků blahopřát a mezi nimi i dvě paní, které jsem vůbec neznal. Opravdu velmi milé a překvapivé. Jediné, co mě zatím dokázalo rozladit jsou kritické připomínky našeho dirigenta Mikyho Mejstříka, který při zkoušení opakovaně tvrdí, že recituji verše příliš mrtvě, jako nad hrobem. Ne, že by byl daleko od pravdy, ale on to tvrdí pořád, i když se snažím přednášet živěji. Ale jinak příjemné vzpomínky jednoznačně převažují.
Sbírku věnuješ několika dívkám. Jaký je a byl tvůj vztah k nim. Láska, milování či pouze platonický?
Všechny ty dívky byly náhlým kouzlením (hlavně z tanečních), sice krátkodobým, ale rozhodující bylo, že jsem je zvěčnil v některé z básní. Samé platonické lásky, na mých sedmnáct let to ještě nebyla ostuda, takové komety, které přeletěly, zazářily a potom nadobro zmizely. Až na jednu, se kterou se často vídám dodnes. Je to jen moje dobrá známá a já se s tím stále nedokázal smířit.
Být básníkem se moc nenosí. Jak vnímáš své okolí?
Být básníkem je podle mě víc než překládání stavu mysli do veršů. Je to prokletí a přiznám se, že je mi někdy na obtíž. Když poznávám nové lidi a oni si mě zapamatují jako „básníka“, již se té aury nezbavím, budu pro ně především básník a podle toho se ke mně budou chovat. Něco ve stylu: „Hle, básník. Nebudeme radši rušit v jeho rozjímání.“ Chtěl jsem občas působit jako obyčejný prozaický kluk. Já jsem jednoznačný introvert a těžko si hledám nové přátele tím hůř, že jsem považován za básníka. S každým dalším veršem kolem sebe stavím pomyslný plot a vězním se před svým okolím. A to se dokola může tvrdit, že básník je v myšlenkách nejsvobodnější bytost. Jenže já jsem vládcem jen na svém malé ostrově. Říkám tomu vězeň volnosti. Ale nemůžu s tím přestat. Jak říkám, prokletí.
Aleši, popiš mi, prosím, tvůj proces tvorby, popřípadě nějaký rituál.
Žádné zvláštní rituály neprovádím. Jen jsem si všiml, že často veršuji v nočních hodinách. Jsem takzvaná sova. Když přijde ta správná nálada a čas k napsání básně, prostě ji zkusím hodit na papír bez ohledu na denní nebo noční dobu. Často v sobě nashromáždím různé podněty a potom je postupně zpracovávám. Nejsem z těch, kdo za deset minut vystřihnou hotové, učesané dílo se vším všudy. Jak s oblibou tvrdím, já básně nepíši, ale skládám. Pilně a rozvážně za vnitřního monologu se sebou samým. Jsem schopen strávit nad papírem i dvě hodiny v kuse, jenom aby báseň byla dokončena a já měl klidné spaní.
Jak vidíš budoucnost?
Dost růžově. Evropská unie se do 50 let rozpadne, zvednuté hladiny oceánů vyrvou kontinentům mnoho pevniny a terorismus nebude do 50 let poražen. Zato poezie bude kráčet s lidstvem dál v dobrém i špatném, jak to tvrdí Jaroslav Seifert ve sbírce „Morový sloup“.
A na závěr mám pro tebe lahůdku, nelekni se. Otázka od věčného sprosťáka Charlese Bukowského: „Onanoval´s někdy na veřejnosti?“
No tedy. Bukowski mě umí zaskočit. Snad někdy nevědomky, když jsem do kapsy sahal pro telefon a nešlo ho vytáhnout (smích). Ale jinak nejsem takový prase jako Bukowski.
Aleši děkuji za tvůj čas i za toho kance Bukowského (smích).
Aleš Misař (1984)
Bylí a žije v Nymburce
Narozen ve znamení Kozoroh
V roce 2003 dokončil studium na nymburském gymnáziu, nyní je posluchačem FF UK
Své básně přednášel na literárních festivalech Hořovice Václava Hraběte (ročníky 2000, 2002), Ortenova Kutná Hora (ročníky 2002, 2003)
Pravidelně vystupuje v pořadu Zrcadlení duší nebo v Klubu důchodců v Nymburce
V září letošního roku mu vychází prvotina, sbírka básní pod názvem „Neštěstí v lásce, štěstí v poezii“ v nákladu 500 kusů
(Nymburk, 13. 9. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-642
Hudební Babi Léto – Nymburk, 18.09.2004
Wethes
Ještě za světla zahájili festival nymburští nemravové TŘI PIČI, poprvé vystupovali s klávesami (obsluhoval hudební terorista Šlejhar). Tři piči jsou bezesporu objevem letošního roku, vtipné texty, originální aranžmá a neskutečná pódiová živelnost vyráží dech. Víťa Karásek vychechtaný jako vždy, Jindra Matouš již v šest na plech a Petr Šlejhar zákulisní guru zahráli nadšenému, desetičlennému publiku, několik písní (Matematik, Rady, Dydžej rak klepeťák) a jako přídavek folkový deathmetal skladbu Šlégrův teror. Po hudebním výkonu Třech pič jsem neodolal a nealkoholické nápoje vyměnil za alkoholické, protože být opojen znamená dle jejich filozofie být šťasten. Hurá endorfíny do těla. Poté nastoupila skupina DEN s výrazným zpěvákem Láďou Spilkou, ten docenil rodinnou atmosféru festivalu. „Tak to je supr, já jsem Honza“ ozval se osmý z deseti návštěvníků festivalu „A já Láďa“ odpověděl Spilka, vskutku rodinná atmosféra. DEN hraje příjemnou rockovou hudbu s jazzovými a latinsko – americkými vlivy. Rodinnou atmosféru narušil příchod dalších asi deseti návštěvníků a na pódiu se již pilně připravovala kapela FOUSY MOUDŽOU RAJZIN z Kladna. Fousy hrají psychedelický underground, krystaly LSD byly nasypány do vína s kolou. Sálem kulturního domu se přelévaly barvy duhy, mezi muzikanty tvořily vír, míchaly se do nádherných odstínů a pulzující hudba je pak rozstříkávala mezi publikum. Stůl se vznesl i s osazenstvem až ke stropu, který nás nepříjemně udeřil do hlavy a my se snesli na parkety. Psychedelický výlet s Kladeňáky po třičtvrtě hodiny skončil, možná včas, okousávání mé ruky, které prováděli půllitr s popelníkem se dalo chvíli vydržet a když jsem je pak několikrát důrazně napomínal aby toho nechali, nebyli k zastavení .
„Ty vole, je tu Ivan Král“ zaslechl jsem a doopravdy u kasy stál člověk, který mu byl neuvěřitelně podobný. Domnělý Ivan byl Phil, hudebník, spisovatel a básník. Phil Shoenfelt je duší dobrodruh žil v New Yorku, Londýně a načas zakotvil v Praze, nasbírané zkušenosti reflektuje ve svých knihách (Feťácká láska). K vystoupení samotnému, lehkost písní okořeněných tu houslemi, tu mandolínou přednesených s rozvahou a klidem nenechala nikoho na pochybách, dojemně skleslá atmosféra chytla ženy u srdce a muže donutila lehce a klidně tancovat. Kouřili jsme opium a líně se milovali na kobercích, parafrázuji větu z novely Feťácká láska. Lenost s nadhledem, hudba s prvky country a irské lidovosti, příjemně rozložila alkohol do krve a zahřála celé tělo. Phila doprovázeli Pavel Cingl (kytara, housle, mandolína) a poděbradští Pavel Krtouš (baskytara, ex. Tichá Dohoda) a Jaroslav Kvasnička (bicí, ex. Tichá Dohoda). Kapela Shoenfelt na podzim roku vyjíždí koncertovat do Německa, takže v sobotu byla jedna z posledních příležitostí je vidět letos hrát. Silnou hudební výpověď nabízela i následující kapela STILLKNOX z Prahy, tvořená třemi dračicemi a jedním bubeníkem. Syrový zvuk, napětí a stimulace fascinovala diváky, dusná erotická atmosféra vytlačila potemnělou shoefeltovskou melancholii. Bylo probuzeno naturální zvíře, které potřebuje ukojit své, dlouho potlačované touhy. Poté, co jsem skočil na dvě naprosto neznámé ženy a strhal z nich za ukrutného řevu šaty, jsem byl odveden pořadateli do sprch, kde mě zklidnili kopanci a studenou vodou. „Hrajeme, protože nás to baví. Nejvíce máme oblíbené období tvůrčí síly kapel Soundgarden, Nirvana či Hole“ mi sdělila zpěvačka, zatímco jsem si sušil mokrou hlavu. Okouzlující setkání s civilně se chovajícími hudebnicemi Hankou, Zuzanicí a Eldou za dohledu odborného terapeuta Hynka Jelínka mě přivedlo do normálního stavu.
Ostravští E.H.M. přišli s ještě o něco agresivnější hudbou, vyjadřující existencionální nespokojenost, zlost a beznaděj. „Všechno už je v píči, píči, píči“ znělo v refrénu těžkotonážní písně při které prožívalo asi pět posluchačů euforický stav způsobený pravidelným poskakováním do rytmu. Použití automatického bubeníka vyžaduje velkou hráčskou přesnost a odhaluje v kapele E.H.M. schopnost vytvářet stylizované umění drsných a rozervaných zhýralců, kteří ve skutečnosti zastávají pravděpodobně jiné hodnoty. Setkání se zpěvákem Šemíkem po koncertě bylo příjemné, kdyby jej nenarušil Jelínek svým nevhodně umístěným vtipem o Ostravácích. Posuďte sami: „Jaký je rozdíl mezi ostravským horníkem a vietnamským obchodníkem? Vietnamský obchodník má práci a umí česky.“ Šemík se zdvořile zasmál a za okamžik nás opustil, zřejmě pochopil, že z nás mluví již jen alkohol. Druhý dech popadl festival vystoupením souboru POHŘEBNÍ KAPELA z Prahy, většina návštěvníků pohybujících se během vystoupení E.H.M. ve foyer a naslouchající hudební monotóniny D.J. Seagulla byla výrokem pořadatele „Pohřebka!!!“ přesunuta na sál, kde jim byl naservírován velmi rychlý mix moravských i českých lidovek. Na křepčení byla sice již pozdní hodina, přesto se našli odvážlivci bojující tancem proti pekelnému rytmu kapely. Větrné mlýny hadr, zpomalit POHŘEBNÍ KAPELU? Nelze. Na závěr zahrála 4+jedna o které se z jistých (osobních) důvodů nebudu vyjadřovat.
Konec festivalu, prázdný sál, nedopitá piva na stolech a vajgly po podlaze. „Škoda že nepřišli lidi“ dumá Trejbal sedící na pódiu, je spokojený a unavený. „To je asi tím, že toho Shoenfelta známe akorát my“ doplňuje Salám Jilemnický názorem na hlavní hvězdu večera. Jsou v tom peníze, ale argumentovat nepřítomnost na festivalu vysokou cenou vstupného (150 Kč) je pokrytectví lenivé! Až bude zodpovězena otázka za co chtějí lidé utrácet, pak lze jim takovou věc naservírovat. Není však nejlepší utrácet za příjemné pocity, radost a obdiv k lidem, kteří něco umí? Ještě jednou děkuji Lukáši Trejbalovi za sílu, s kterou pořádá festivaly a nabízí ostatním rozhled a umění, i když je to někdy spíš házení perel sviním.
(22. 9. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-666
Zlodějka za ty prachy stojí
Pavel Mariánek
( klokanek)
Pojednává o podvodný hráčce s runovými kostkami, která cestou na trh, čekajíc na svou partnerku, z nedostatku peněz ukradne na zakázku historický artefakt, čímž se zaplete se spiknutím mágů, snažících se jejich výzkumem získat magické schopnosti ztracených civilizací a s jejich pomocí vliv v čarodějné radě, z čehož pro ni samozřejmě vyplyne spousta potíží.
Brilantní stavba příběhu, jazyk i napětí z knihy dělá jednu z nejpozoruhodnějších fantasy knih od dob Zaklínače.
Vůbec nechci obě knihy srovnávat, jen při množství současný produkce fantasy vydavatelství tenhle titul opravdu vyčnívá nad ostatní v současnosti u nás vycházející tituly.
A ten krásnej polo-hologram-akt na obálce!
Už kvůli němu kniha se svými 590 stranami za těch bratru 260 Kč stojí.
J. E. Mc Kenna: Zlodějčina hra (The Thief's Gamble), 1999, Nakladatelství Triton v edici Trifid, 2004.
Chystaná pokračování:
Bojovníkova přísaha
Hra osudu
Válečníkův slib
Vražedné ostří
(Nymburk, 30. 9. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-674
Putim: dva roky po povodni
klokanek
Na nádraží mě František Šourek objal, přimáčknul mě k svýmu obtloustlýmu opálenýmu tělu, kulatej obličej a rejdivý oči, pořád něco drmolil, když nás vez autem "Všechno vám ukážu! Přes vesnici pojedu pomalu, abyste si to prohlídli." "A kde máme tu Martinu?" Martina měla bejt v Písku na nádraží a nebyla. Připomínalo to nějaký sraz rodiny nebo kamarádů, který se dlouho znaj.
Bylo mi trochu rozpačitě. Nevěděl jsem, co mám dělat. Ráno, když jsem vyjížděl na vlak, chtělo se mi brečet nechutí do tý Putimi jet. Proč se pořád připomínat? Pomoct a odejít! Před dvěma rokama, jsme tam pomáhali, když byly povodně, právě Danica byla hnacím motorem všeho. Myslim, že všehno, co dělá, by se dalo vyjádřit slovem Láska. Bez frází. Září a na cokoliv pomyslím, na cokoliv se zeptám, na tom vidí něco pozitivního. Všechno je k něčemu dobrý. Chtěla najít jednu malou vesničku (její starosta nás coby dobrovolný pomocníky poslal pryč, stejně jako desítky jinejch dobrovolníků), jednu konkrétní rodinu, který se dá pomoct. Na svejch krurzech jógy potom, když jsme se vrátili, udělala mezi ženskejma sbírku. A když byly Vánoce, první po povodních, když Šourkovi bydleli v prozatímním bytě na nádraží, pozvala je do Nymburka. Asi stovka lidí kolem Danky připravila malou slavnnost, kulturní vystoupení, čtení z duchovních knih, povídání... Brečeli, viděli před sebou lidi, který jim pomohli. Ňáký strašný kecy jsme tam vedli i my, akční tým, kterej pár dní votloukal omítku, boural kůlničku a vyvážel sutiny. Styděl jsem se, protože vo mě pak někdo mluvil skoro jak o hrdinovi. propad bych se.
Spousta baráků v Putimi září novotou. Když jsme přijeli na to místo na konci vesnice, vzpoměl jsem si na náš příchod tam před dvěma rokama. Na tom plotě, co byl dneska novej, se sušily nějaký zachráněný obleky, za nim dům, celej od bahna, zubožená zahrádka, na pozemku za domem něčí odplavená střecha, hromady vytahaných věcí, rodinný fotky rozšlapaný v blátě, to všechno se nakládalo na valník a odváželo pryč, vyhodit. Některý z těch fotek zůstaly, Šourkovi je mají v rodinným albu, okraje rozleptaný od vody vypadaj jako kýčovitý psychedelický rámečky...
Teď to místo dejchá pořád něčim silným, něčim co tam bylo, když jsme ho poprvý viděli. Ale ten baráček je krásně žlutej s bílejma vlysama, vdlážděnej dvorek nová kůlna a přístavba, skleník, všechno krásný, čistý, zářící novotou. Dokonce novej plot. Asi do jednoho a půl metru zděnej, trochu proti zrakům sousedům , se kterými se po velké vodě úplně pokazily vztahy trochu svépomocná protipovodňová zeď, protože Blanice je hned za humnama. Pan Šourek u ní má vlastní .lavičku, loví z ní s vnukem ryby a vypráví o nich dramatický historky. Vodí mě po celým domě, všechno ukazuje, kůlnu, garáž, v garáži ukazuje nářadí a co vyrábí, skoro za každou větou řiká "Dobrý, viď?" Všechno nový, mluví o tom, co si kupuje a co si koupí. Člověk se na chvilku zarazí a řekne si, jestli se to s tou povodňovou pomocí trochu nepřehnalo.... Satelit na střeše, vyklápěcí schůdky na půdu..... Jasně, že se tyhle obyvy rozptýlej. V krásný jídelně nám paní Šourková vysvětluje, že skoro všechen nábytek je vyřazenej nábytek ze Švýcarska., kterej sem po povodních poslali. Tahle skleněná skříňka je původně kancelářská skříň na šanony, který spřátelený sklenáři za hubičku udělali skleněný dvířka.... A to všechno ohánění se tím, co mají a co si koupili, to je náplast na to, co vzala voda. Co vzala? Všechno. Zůstalo nějaký nádobí, dřevěná madona, býčí lebka, kterou syn kdysi přivezl z jatek... jinak všechno bylo nasáklý hnijící vodou a odešlo spálit. Některý zdi museli vybourat. "Přišel sem statik a suše řikal: Tuhle, tuhle, tuhle..." A dobře udělali. Na některejch domech, jejichž majitelé po opadnutí vody neotloukli omítku, se už objevují trhliny... To nějak vydrží, řekli si tenkrát. U Šourkových zvítězila racionalita a víra v to, že se dá začít úplně znova. "Já mám ráda tehele typ lidí, kteří padnou na hubu a stejně se postaví na nohy a znovu všechno vystaví," říká mi polohlasem Danica nad štrůdlem v kuchyni. Je v sedmém nebi.
Na novým videu nám František pouští kazetu, kterou u něj natočila televize Nova. Čtvrtýho července měl totiž zase vodu na dvoře. "Dvě noci jsem nespal. Udělal jsem si měrku a co pět minut jsem chodil s baterkou svítit na hladinu. Žena si vzala dovolenou v práci." A jako všude lidi hledaj příčiny. "Na husinecký přehradě odpouštěli moc vody, víc než museli. Je tam mladej hráznej, úplně novej, ještě tomu nerozumí..."
Hrdě nám ukazuje i televizní záběry svýho psa, kterýho naučil hrát fotbal. Celý odpoledne jsme mu na dvorku přihrávali. Zdálo by se, že byl v minulým životě fotbalistou. Předníma tlapkama zpracovává míč, chytne skoro každou ránu, pro míč vyskočí i do vzduchu a chytne ho do tlamy. František Šourek, který dokud mohl, věnoval všechno fotbalu, ho pečlivě vytrénoval. Mám radost, když o tom mluví, protože když si vzpomenu na ty zbědovaný výrazy v tvářích... Všeechno se otáčí k dobrýmu.
Snažim se zjistit něco o vesnici. No jasně, že vypukla závist. "Hned jak se začaly rozdělovat první peníze. Všichni se začli handrkovat. My si hledíme svýho, do vesnice moc nechodíme.... Ale mluvili proti nám hodně." A to i přesto, že se Šourkovi půjčkami na opravu domu zadlužili až do důchodu. Od pojišťovny dostali částku spíš symbolickou, hodně pomohla katolická charita, něco přišlo na konto obci a ta peníze rozdělovala dál... Obec nechala opravit koryto Blanice i mlýnského náhonu (který s Blanicí vytváří ostrov, během pobvodně zcela zaplavený) -- "ale jen tak daleko, kam je z vesnice vidět, dál to nikoho nezajímá". Starosta prý vběhem povodní úplně selhal "Byl to lampasák, kterej šel na starostovský místo do výslužby," míní se o něm tady. Nedokázal promočeným rodinám v sálu hospody ani zařídit topení.
Loni Šourkovi pozvali všechny dobrovolníky, kteří jim během povodní pomohli, na velký zahradní piknik, s grilováním a živou kapelou. Cítí hlubokoiu vděčnost, snaží se nějak vyrovnat. "Tak zase za rok, a všichni, a bude zase kapela!" loučí se s námi a mávají nám ode vrat toho krásnýho domku. Koukám z okýnka auta a vidím je tam stát a mávat ještě když už jsme daleko za Putimí.
(Putim, Jižní Čechy, 4. 10. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-679
„Profi-Koncert-Live“ pod názvem „Vyhoštěný Anděl“
Wethes
Od 19 hodin máte možnost vyfotografovat se u historického cadillacu Elvise Preslyeho, kterým přijedou protagonisté koncertu. Vynikající kytarou vám tuto performaci osvěží Jiří Vetešník. Koncert, jak říká Eva Hrubá, autorka projektu, textů i režie je pro všechny věkové kategorie! Netradičně pojatý koncert, který plyne v rytmu pop, blues, rocku, šansonu a magické hudby propojené scénickým tancem a mluveným slovem vás osloví a taneční muzikou zvedne ze židlí v závěru vystoupení.
Vážení přátelé, diváci a posluchači:
RADEK SVOBODA (autor hudby)
AGÁTA ČECHOVÁ (tanec)
LÍDA ŽEMBERY (host večera)
a EVA HRUBÁ se po čtyřech letech umělecké „přestávky“ znovu vracejí k vám.
Cena vstupenky 100 Kč + pohoštění.
(stolová úprava, počet míst omezen, zajistěte si prosím včas vstupenky)
Děkujeme za váš čas, Buďte vítáni!
Nymburk.net bude samozřejmě u toho, můžete se těšit na obsáhlou reportáž.
(Nymburk, 22. 11. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-761
DEVÁTÉ ZRCADLENÍ DUŠÍ V PANORAMĚ
Aleš Misař
( Wethes)
Účinkující si nenechali vzít náladu k výstupu tím, že oproti minulému „magickému“ zrcadlení řady publika drasticky prořídly. A byl to právě Jan Řehounek, kdo po tradičním úvodu Petra Čecha zahájil poněkud komorní sešlost četbou dvou kapitol ze své nejnovější vzpomínkové knihy „Než malej Ventil dostal rozum“. Dvě povídky připomínající slohem legendárního Šimka a Grossmana naladily nepočetné přítomné tím správným směrem. Nesmíme zapomenout, že průvodcem večera byl tentokráte proslulý Noční milenec Jiří „Caiman“ Najman. O hudební doprovod se postarala teprve nedávno vzniklá skupina Fossa Temporalis (Jiří „Wethes“ Vetešník-el. kytara, Jan Vetešník-bubínek, Petr Svoboda-baskytara) která nás potěšila sadou tří písní na pomezí blues a šansonu. Vynikající hlas zpěvačky Hany Pokorné zaručil vysokou úroveň vystoupení. O něco později se však velké chvíle dočkal i populární „Veteš“. Ale nepředbíhejme a věnujme zmínku rodinnému podniku otec-syn; Jiří Chvojka (starší), učitel na nymburské ZUŠ, mistrně zahrál několik klasických skladeb pro kytaru a Jiří Chvojka (syn), student Ježkovy konzervatoře, se svého otce pokusil virtuózní hrou na klavír ještě předstihnout. Ale zda se mu to povedlo, ponecháme na soudu diváků.
Přestože košatost programu byla oslabena nepřítomností hostů z Poděbrad, velká dávka básnické tvorby nás neminula. Opět nechyběla Jana Rychetská se souborem vtipných veršíčků – tentokrát sáhla po starších klenotech ze své první sbírky. Vždy svěží Jitka Fabiánová osobitě přednesla neméně svěží dílko Pavla Dovičína se jménem „Beznaděj“, které podle ověřených zdrojů vzniklo až předešlé noci (tedy těsně před zrcadlem). Autor veršů však beznaději zjevně nepropadl, protože stále sršel úsměvy. Svoji genetickou hereckou předurčenost předvedla herecká rodina Šturmů. Jaroslav vsadil na osvědčenou kvalitu a opět s neutuchajícím nasazením na nás vyrukoval s úryvkem z Hrabalových Postřižin o medvídku mývalovi a nudě. Syn Martin, kterého jsem měl tu čest vidět poprvé, přednesl báseň Jacquesa Préverta „Květinářství“. Prévertovy nezaměnitelné verše podepřené inteligentním humorem zaujaly i hosta ze Sadské, Jiřího Jeníka, který zvolil báseň o lásce a psovi – opravdu nevšední přirovnání pro lásku! Když dorecitoval, odvážil se, zjevně roztřesen, přednést i jeden vlastní básnický pokus – a vůbec nebyl marný. Dále jsme mohli slyšet členy souboru Vojan z Libice nad Cidlinou. Nespoutaný bohém Michal Mašata, uvedený jako „lamač dívčích srdcí z Poděbrad“, nechal vyniknout hlavně své herecké přednosti, které tradičně vyvolaly v hledišti záchvaty smíchu. Zato jeho kolega Ondřej Růžička se plně soustředil na přednes dvou nejnovějších niterných básní Aleše Misaře „Samotář“ a „Kde má básník svoje místo“.
Skutečný vrchol Zrcadlení však na své zrcadlo teprve čekal a až v druhé části pořadu jej měl na svědomí všestranný umělec „Veteš“. Nejprve všem vyrazil dech, když zpoza paravánů vyšel v takovém převleku, jaký by od něj nikdo ze známých nečekal – v trenkoslipech a svůdně rozepjatém županu – měl to být jako důchodce, který moc nedbá na podomáckou eleganci. Již toto entrée spustilo salvu smíchu. A Veteš nás už nenechal vydechnout. Sedl k psacímu stroji a fiktivnímu příteli se jal popisovat dojmy z fiktivní návštěvy fiktivního klubu a následných požitků z nabízených erotických služeb. A nyní si představte, co z toho takový důchodce mohl mít! Panorama se otřásala smíchem stupně 6.9 Richterovy škály, a snad se radostně chvělo i srdce režiséra Miky Mejstříka, který Vetešovi pro úspěšný výstup poskytl scénář. Na závěr se Veteš musel bleskurychle obléknout do civilu, protože program uzavírala opět skupina Fossa Temporalis. O jejím úspěchu svědčí i to, že ji diváci odmítli opustit scénu bez přídavku. Bylo to důstojné završení devátého Zrcadlení, které dokázalo i přes nízkou návštěvu rozbouřit a téměř i rozbořit sál pod skleněnou pyramidou.
(24. 11. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-768
Vyhoštěný anděl… aneb návrat Evy Hrubé ve velkém stylu!
Aleš Misař
( Wethes)
Ukázalo se, že studnice nápadů Evy Hrubé nevyschla, naopak – jako by se snažila vyvážit čtyři roky pauzy po všech stranách propracovaným vystoupením, nasadila laťku hodně vysoko. Návštěvníci toužící vidět Vyhoštěného anděla, byli od samého počátku přesvědčováni, že rozhodně nestráví nudný večer. Již samotný příjezd hlavních protagonistů v historickém Cadillacu Elvise Presleyho (záhadou však zůstává, zda Cadillacem také odjeli), byl nastrojen jako slavnostní akce mající naznačit, že i v Nymburce se vyskytují hvězdy, které stojí za rozruch, i když je všední den (a navíc večer). Poté co Eva Hrubá a Radek Svoboda dorozdávali a dorozházeli ve velkém stylu své fotografie opatřené autogramy, přišla chvíle kytaristy Jiřího Vetešníka, jenž dostal za úkol vítat coby opuštěný kytarista v mlze přišedší hosty.
Jakmile jsme odevzdaně odevzdali v šatně svrchníky a vstoupili do sálu, zachroupalo nám cosi pod nohama a my se ocitli v exotickém světě. Větší část sálu představovala neznámou mořskou pláž. Plochu zdobily věrné rekvizity: kameny, kamínky, mušle, roztodivné flétny a bubínky a jiné tajuplné předměty. Kdo očekával hranatý prostor kulturního domu a strohé řady židlí, musel být přinejmenším překvapen. Eva Hrubá využila k výpravě scény všechen prostor od stěny u vchodů až k pódiu a vlastně až na pódium, kde již na hbité prsty Radka Svobody čekalo lačně otevřené křídlo – jenom vzlétnout! Stolky pro hosty byly umístěny kolem sálu a čekalo na nich různé sladké i slané pohoštění. To od vyhoštěného anděla chutná nejlépe!
Bylo krátce po půl osmé, když Eva Hrubá ve sportovním oblečení oranžové barvy nabitá energii vtrhla na scénu a zahájila poeticko-hudební show. Od začátku se snažila do hry vtáhnout i diváky a naši pozornost se jí podařilo udržet na špičkách po celý zbytek pořadu. Ten, jak sama oznámila, věnovala své zesnulé matce a vzápětí dodala, abychom si my všichni vážili svých maminek. Poté již začalo samotné pásmo veršů doprovázených hudby.
Kdybych měl jedním slovem vystihnout poezii tohoto pořadu, řekl bych: mnohobarevná… Eva Hrubá je obdařená pronikavým hlubokým hlasem, který je jen těžko k přeslechnutí. Do niterných veršů se vložila plnou vahou duše a nebylo pochyb, že co říká, to také cítí. I proto jsem z ní nemohl spustit oči ani uši. Hlavním hrdinou veršů byl onen anděl uvedený i v názvu pořadu, metaforické zjevení, které dřímá v duši každého z nás a nerado by bylo vyhoštěno…
Emoce se střídaly jako rychlíky na výhybce, takže divák nemohl v žádné chvíli tušit, zda se oddat smutku nebo se smát anebo skákat. Chtěl-li se někdo pustit do pláče pod náporem hluboce citlivých veršů o Evině matce, nestihl to, protože vzápětí přišla satira na politické poměry a o člověka se hned pokoušel úsměv. Představení se tak elegantně vyhnulo úpadku do šedé monotónnosti. Rýmy se příjemně snášely k našemu sluchu a nerušily je ani časté asononce. Slovy se neplýtvalo, ale odmlky přitom nebyly jen prázdným intermezzem; Eva Hrubá očividně ve vynikající formě se uměla po scéně také mrštně pohybovat. V jedné části předvedla taneční prvek s vysokofrekvenčním dupáním, opakujíce přitom až na vrchol extáze jediné slovo. V další sekvenci si lehla na pódium a svěsila hlavu přes jeho okraj za stálého recitování. Ani pohybovou stránku tedy režie nenechala náhodě.
Radek Svoboda, autor hudby, prokázal, že mu není cizí žádný žánr (v podtitulu názvu pořadu je uvedeno „jazz-blues-pop-rock-music elektronic-magic-klasic-art“) klobouk dolů! Chyběla snad jen dechovka a country, ale zrovna to mi vůbec nevadilo. Moderní rytmy hrál na klávesy na straně sálu blíže ke vchodu. Melancholické melodie doprovázející Eviny zamyšlenější verše však vytvářel na přistaveném křídle na pódiu. Jeho zpěv i celková nálada písní nápadně připomínaly Petra Hapku.
Radek Svoboda působil v kapsáčích a kšiltu jako pravověrný zástupce teenagerů na prahu 21.století. Pro danou příležitost, že zvolil dobře. Image padla na tělo nejen jemu, ale i muzice, kterou předváděl u kláves. Jakmile se však přesunul ke klavíru, naleštěná (a naladěná) elegance tohoto nástroje jej přiměla, aby přes mikinu přehodil aspoň pískové sako – a navrch ještě švihácký klobouk. Agáta Čechová nás – a zvláště asi přítomné pány – omráčila živelným tancem a zajímavě řešeným kostýmem, který odhaloval nezbytné ženské vnady, ale jen přes prosvítavou černou látku, takže erotický náboj byl touto vkusnou diskrétností ještě silnější. Překvapivé byly pasáže, kdy Agáta vystoupila na obličeji s maskou jako vystiženou z horroru Vřískot. Já nevěděl, že smrtka může být tak přitažlivá! Zvláštním přídavkem byl jazzový zpěv „od stolu“ zvláštního hosta večera – Lídy Žembery, která během výstupu stylově zůstávala sedět u jednoho z krajních stolů.
Na závěr pořadu následovala bouřlivá děkovačka a také předávání dárků divákům „naslepo.“ Kdo nejrychleji natáhl ruku, tomu Eva Hrubá tápající do diváckých řad s páskou přes oči darovala sošku Vyhoštěného anděla. Štědré zakončení! Rozhodně to nebyl ztracený večer, protože duše od šaten odcházely bohatší a o trochu prohloubenější. Repríza pořad 8.prosince je zcela na místě. Koho jsem nalákal nejen na švédské stoly a na sošky andělů, nechť se přijde podívat na vlastní oči. Mimochodem – Cadillac opět dorazí.
Aleš Misař, 6.XII.2004
(Nymburk, 8. 12. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-788
Předvánoční dojetí
Aleš Misař
( Wethes)
Najdeme zde jasné morální poučení, kterého si všimne snad každé dítě trochu protřelé v poslouchání pohádek. Ale pro ty, kdo Vánoční sen ještě nesnili: Běda tomu, kdo na trůn svého života posadí jen majetek a nic než majetek! Škudlivci, kteří ponětí o lidském štěstí zahází pod žárlivě střežené vrstvy zlata, dopadnou jako pan Marley, jedna z hlavních postav příběhu. Pan Marley je zesnulým obchodním společníkem dosud žijícího Ebenezera Scrooge a symbolizuje zde jakési probuzené svědomí tohoto obchodníka s chladným srdcem. Pan Marley si předsevzal úkol varovat z onoho světa bývalého společníka Scrooge, aby neskončil jako kdysi on: sice s tučnými konty, ale bez lásky.
V hlavní roli skrblícího spořivce Ebenezera Scrooge s přehledem exceloval host z pražského divadla METRO Ivan Vyskočil. Jeho postava v příběhu prošla proměnou až zázračnou. Z lakomce, který nenávidí Vánoce pro jejich „humbuk“, a který radši trpí v domě zimu a tmu, protože ty jsou „zadarmo“, se zásluhou nelítostné převýchovy Marleyho ducha vyvine dobrák snažící se napravit vše, co za života zanedbával. Jestliže na začátku představení tvrdošíjně odmítal věnovat koledníkům výslužku, o chvíli později oplýval nevídanou ochotou a štědrostí. Kdyby se i ve skutečnosti stávaly tyto pozoruhodné obraty ve stavbě osobnosti!
Miky Mejstřík jako obzvláště hrůzně nalíčený duch pana Marleyho nechal vyniknout všechny přednosti svého projevu. Jeho hlomozný hlas podoben vichřici nenechával zatvrdlého pana Scrooge na pokoji. Mikyho výkon byl natolik přesvědčivý, že podle neoficiálních zdrojů způsobil i menší šok několika malým divákům. Jendomu dokonce i na balkonu, kam se vlna děsu překvapivě dolila. Jedním slovem: Z Mikyho šla hrůza!
Roli synovce pana Scrooge zahrál Lukáš Paclt a při této příležitosti jsme jej mohli vidět s bradkou. Jeho manželku sehrála něžná Jitka Fabiánová a roli Scroogova sluhy na sebe vzal herec vždy plný života – Jaroslav Šturma. Ve skupině koledníků byli nejvíce vidět a slyšet mladá Kateřina Šonská, která tančí i jako víla ve Strakonickém dudákovi. Jmenoval bych i další (kulhavého chlapce, dcerku, která si osolila puding) jen znát jejich jména. Promiňte mi, prosím, tento nedostatek, když se blíží ty Vánoce…
Aby bylo ovzduší Vánoc dokresleno, zazpívali na závěr všichni účinkující několik tradičních koled, které náladově hladce navázaly na vyznění příběhu, a proto se nedalo mluvit o kýči. Písně se prolínaly i mezi jednotlivými výstupy. Vánoční sen si opravdu zasloužil opakování. Naše duše vkusně a jemně připravil na nastávající čas, který si říká o zázraky.
Aleš Misař, 11. XII. 2004
(22. 12. 2004, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-799
Zrcadlení duší č.10
Aleš Misař
( Wethes)
Večer se opět skládal, jak jinak, z vystoupení recitačních a hudebních. Znovu jsme měli příležitost tleskat skupině Fossa Temporalis a obdivovat zpěv Hany Pokorné. Kromě písní známých z minulého Zrcadlení skupina přidala pár nových kousků. Zcela novým fenoménem byla kapela s ležérním jménem Lážo Plážo. Vyznačovala se poetickými texty a velmi náladovým a jemným stylem, který zrcadlil duše jedna radost. Než se dostanu ke Crossbandu, zmíním se o recitační a dramatické náplni pořadu: V první části se nejvíce objevovala dílka Aleše Misaře. Nejprve dvě básně: Jedna absolutně vánoční nesla jméno Advent a přednášel ji Mirek Novák, který se tak pokusil učinit zpaměti, ale pro příště by se rovnou radši držet papíru. Druhá báseň se nepodobala ničemu, co zde filozof těžké váhy dosud představil. Jen prozradím, že báseň Požírači růží z náměstí je vlastně jakousi zveršovanou reportáží o jednom rozdováděném nočním návratu z Panoramy. Upozornění: Já jsem růže nepožíral, ale byl jsem nestranný pozorovatel! Prazvláštní báseň hrající na začátku s košatými významy slova „sní“ suverénně přednesl Tomáš Březina. Ten samý muž poté přečetl svoji krátkou vánoční povídku a Panorama se začala řehtat. Jsem rád, že ji smích nepřešel ani po uvedení dalšího opusu Aleše Misaře. Tentokráte vyzkoušel úplně nový žánr – drama (spíše dramátko). Kolegové mi při zkoušce tvrdili, že se jedná o absurdní drama. Doufal jsem, že se lidé budou smát alespoň té absurditě, protože kdyby se nesmáli, bylo by to dramátko užitečné nanejvýš někomu k pohřbu.
Hříčka pojednávala o čtyřech osobách a jednom Měsíci. Víla, Honza, Klaun a Inženýr společně pozorují měnící se fáze luny a přidávají svoje komentáře. Každý spatřuje v Měsíci to, co je pro něj příznačné. Víla zpovědnici romantiků, Honza lívanec (později koblihu), Klaun domov svého bláznovství a Inženýr výzvu pro technický pokrok. Jak se ukáže, vědcův záměr byl přemluvit ostatní, aby se zúčastnili jeho vesmírného programu v roli kosmonautů. Zjistí však postupně, že nehledá mezi těmi pravými.
Obecenstvo do smíchu ponoukal zvláště Jiří Vetešník a jeho Honza. Petr Čech omráčil přítomné skutečným klaunským oblekem a inženýr Michala Mašaty byl opravdovým racionalistou s geometricky úsečným hlasem. Víla Jitky Fabiánové splnila přesně to, co se od víly čeká: něžný projev jako stvořený pro verše o luně. Autor, kromě toho, že hru uvedl a zakončil, měl na starosti technickou obsluhu vystřiženého modelu Měsíce. To však nebyla nejvhodnější volba. Dispraktický veršotepec buď přišel pozdě nebo špatně upevnil bílý půlkruh na černé podloží. Největší slabina výstupu tedy spočívala v choreografii.
Zato rekvizity Divadelní společnosti bří Vetešníků byly dokonalé: Dva věšáky a improvizovaný přehoz poskytly vynikající jeviště loutkovému divadlu. To tu ještě nebylo! Obecenstvo okamžitě zpozornělo. Bratři Vetešníkové s připravenými loutkami inscenovali hříčku o pouti tří králů za spasitelem. Celý příběh byl pojat se značnou nadsázkou, takže se do něj vešlo mnoho humoru. Tak například jsme se dozvěděli, že Melichar byl vyslán do Betléma již dvacetkrát a zatím vždycky bezúspěšně. Sál pod skleněnou pyramidou se neslýchaně rozřehtal. Zvláště komická byla scéna, kdy tři králové našli Mesiáše, a jak děcko přirozeně řvalo (v pozadí daboval vysokým hláskem Ondřej Vetešník), zpíval do toho Jiří a Jan Vetešník spolu s Víťou Karáskem vznešenou koledu Štědrej večer. Pro větší dramatičnost nechali autoři v závěru všechny tři krále postupně vymřít; na výjev, kdy je jeden z nich zbaven hlavičky (chudák loutka) se jen tak nezapomíná.
Z recitačních výstupů podniků nelze zapomenout na Janu Rychetskou, která se nám představila jako „stará kometa“ (byla v tom sebereflexe?) a ve stříbřitém oděvu se zlatým chvostem o té kometě zaveršovala. Paní Rychetská prokázala, že se jí jemná sebeironie v básních vůbec nepříčí. A diváci to vřele přijímají. Došlo i na báseň Pavla Dovičína, který svými verši zaznamenal neblahé gastronomické zkušenosti s bramborovým salátem. Tuto nikoli ojedinělou zkušenost s vánočním pokrmem nám procítěně i s příslušnými gesty a typickým hlubokým hlasem naservíroval Jiří Najman. Ze souboru divadla Hálek dorazil také Miroslav Fišer, který přečetl další z nestárnoucích povídek Šimka a Grossmana. Závěr večera byla opravdová lahůdka a ne nadarmo byl tento bod jmenován jako bonus. Přišel totiž Crossband, skupina, která umí zvedat ze židlí. Ve složení Jarda kříž – kytara, Standa Kříž – baskytara, Michal Walter – 2.kytara a Vítek Blažek – bicí) nenechali Panoramu v klidu. Mnoho hostů dorazilo jen kvůli nim. Oproti jejich minulému vystoupení jsme měli možnost slyšet i dosud na Zrcadlení neslyšené skladby. Skleněná pyramida se otřásala a obyvatelé penzionu docházela trpělivost – takový to byl nářez. Na naléhavá přání z publika řízná kapela přihodila do kotle ještě tři přídavky. Crossband skončil právě ve chvíli, kdy si dolů šla na rámus postěžovat první důchodkyně. Měla k tomu pádný důvod, protože mít pokoj přímo nad sálem, kde koncertuje Crossband, to žádný pokoj nezaručuje.
Jubilejní Zrcadlení duší bylo příjemný podnik také proto, že nám nymburští milovníci kultury věnovali tak početnou přízeň. Za to bych zde vyjádřil poděkování. O finanční charitě pro Miky-mikuláše ani nemluvím. A jak to bude v lednu, v čase povánočního zapomnění, až se budeme zrcadlit na ledu? Uvidíme. Doufejme ale, že naši věrní diváci nezamrznou doma.
Aleš Misař, 27. XII. 2004
(4. 1. 2005, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-830
ROCK NYMBURK vstupuje do dalšího ročníku
Wethes
Jelikož se jedná o celorepublikovou soutěž, mohou se přihlásit kapely od Aše po Pavlišov. Jedinou podmínkou je, aby soutěžící měli za sebou maximálně jednu oficiální nahrávku. Vyplatí se námaha s posíláním demáčů až někam do Nymburka? Určitě, vítěz rockové přehlídky získá pozvání na jeden z prestižních letních festivalů, v minulých letech to byl Rock For People v Českém Brodě a jako bonus získá, což je novinka letošního ročníku, víkend v nahrávacím studiu. Finálového večera se zúčastní 6 až 7 kapel, které vybere odborná porota ve složení: Petr Korál (předseda poroty, nezávislý novinář), Bohouš Němec (šéfredaktor časopisu Rockshock), Ondřej Urbanec (zástupce regionálního tisku), Lukáš Trejbal (odborník na nezávislou rockovou scénu), Radim Keith (za MěKS Nymburk), Jiří Vetešník (za nymburské muzikanty) a ještě jeden, prozatím utajený porotce. Kdo to je? Nebojte Nymburk.net to co nejdříve vyšťourá. Slavnostní večer bude moderovat ostřílený profík Vojta Kladívko a na závěr přehlídky zahraje loňský vítěz skupina BAD. Nezbývá než popřát novému ročníku mnoho talentů a zájem široké veřejnosti.
Amatérské rockové kapely mají až do 18. února 2005 možnost zaslat přihlášku společně s demonahrávkou na adresu: MěKS Nymburk, Tyršova 3, 288 02 Nymburk, tel. 325 513 785.
(4. 2. 2005, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-865
ZRCADLENÍ DUŠÍ č. 11
Aleš Misař
( Wethes)
Program byl úhledně rozdělen na dvě části. Ta první – dramaturgicky umírněnější – měla být jakousi poctou Jiřímu Teperovi, známému nymburskému básníkovi, novináři a autorovi divadelních her. Poezie Jiřího Tepera se v loňském roce na Zrcadlení pro někoho možná překvapivě vůbec neobjevila, ačkoli je to kovaný básník a patří mezi ve svém oboru nejznámější literáty na Nymbursku. Sám Jiří se na Zrcadlení poprvé jako návštěvník objevil teprve v listopadu. V lednovém Zrcadlení tedy konečně zaznělo i něco z jeho díla.
Oficiální roli uvaděčky na sebe vzala recitátorka se sametovým hlasem Alena Bondarczuková. Zahájení obstaral ve svém výřečném stylu Jarda Šturma s monologem Brouka pytlíka ze stejnojmenné Teperovy hry. Hned poté nás osvěžil zpěvu Šárky Fidrantové, která zpívala árii z další Teperovy pohádky Čert a Káča. Následně poprvé zazněl klavír. Jeho klávesy rozehrál Radim Keith a nabídl nám dvě písně: Alenku nazpívanou „českým Elvisem“ Karlem Zichem a jednu vlastní skladbu. Potom se na řadu dostaly básně Jiřího Tepera. Jeho poezie představuje křehkou lyriku, připomínající v mnohém Jaroslava Seiferta. Ne náhodou tomuto klasikovi z největších Jiří Teper jednu z básní věnoval. Pět žen, kterým byla recitace svěřena, si s verši poradilo velmi dobře. Jsouce samy obdařeny citem a něhou, byly Alena Bondarczuková, Nataša Doležalová, Šárka Čiperová, Jitka Fabiánová a Hana Janoušková tou správnou volbou pro něžnou poezii. Vystoupení působilo uceleně, i proto, že bylo předtím několikrát pečlivě nazkoušeno. I pohybová spolupráce čtyř protagonistek probíhala hladce. Jejich přednes dokázal neustále držet pozornost diváků na špičkách, dokud nedozněl poslední a tím neskončila i první část.
Po přestávce se výstupy nesly na skotačivé vlně rozverností, jako by účinkující chtěli vyvážit uhlazenou první část. Miky označil účinkující ve druhé polovině za „mladou gardu“. Že se bude brnkat na humornou strnu, naznačil již Jan Řehounek, který opět potvrdil, že jeho fejetony nezklamou. Tentokrát přečetl dva a zvláště ten o sraze abiturientů po třiceti letech slavil úspěch. Asi nezapomeneme na těžkotonážní paní, která si do mohutného poprsí cpala hlavu nešťastného hrdiny, neboť se mylně domnívala, že je to její bývalý spolužák z obchodní akademie. Když výbuchy smíchu – nikoli bez obtíží – vyhasly, sedl si ke klavíru student Ježkovy konzervatoře Jiří Chvojka a zahrál svoje improvizace. Málokdo ovšem tušil, že nehraje nacvičenou skladbu! Všem přítomným divákům prozradila pravdu až o něco později Alena Bondarczuková. Doslova bylo cítit, jak na Jiřího Chvojku prošuměly mezi stoly pochvalné ohlasy. Ale sotva hudba dozněla, hned se pozornost diváka upjala na poezii: na řadě byl přednes veršů pro Zrcadlení nově objeveného básníka Jiřího Červáka. Recitace se zhostila trojice Šárka Čiperová, Jiří „Caiman“ Najman a Michal Mašata. Co předvádělo toto trio při recitaci, se vymykalo poklidnému tempu Teperových veršů. Básně Jiřího Červáka jsou totiž vesměs laděné šprýmovně a tak přímo svádějí k nevšednímu dramatickému ztvárnění. Michal Mašata po přečtení svého partu vždy nonšalantně odhodil papírek s textem. Jiří Caiman se nechal strhnout k nebývalé hypertenzi hlasu a Šárka Čiperová se nechala Michalem Mašatou strhnout k násilné scénce zobrazující zaškrcení nevinné panny. Všichni tři se přednášením upřímně bavili a na takové číslo byla radost pohledět. Důležité ale je, že se vtipnou náladu podařilo rozhodit i do řad diváků. Zejména Michal Mašata byl k neudržení. V závěrečném čísle mu spolu s Caimanem ještě byla svěřena recitace nových básní Aleše Misaře. Věděl jsem, proč Michalovi dát do rukou ty nůžky. Při básni Kadeřnice nás začal obskakovat, jako bychom opravdu byli někde v salonu krásy. Caimanovi v jednu chvíli dokonce hrozilo dočisté odstranění vlasů. Diváci jen tajili dech, k čemu se střihoruký Michal odhodlá. Nečekaná dramatická vložka se z publika vracela mnoha úsměvy, škoda jen, že herecká improvizace odváděla pozornost od skvěle přednášejícího Caimana. Úlet s nůžkami se poté stal u jedné skupinky přihlížejících předmětem vášnivých debat. V básní Ňadrná píseň (pomsta jejím ňadrům) Michal po krátké době ani nemusel oprašovat umění přednesu a s přehledem se zhostil nečekaně erotické výpovědi Aleše Misaře. Poslední verš „snad se básník dostatečně vyňádřil“ dokonce kdosi z publika kvitoval hlubokým povzdechem.
Decentnější humor s příměsí zdravé sebeironie přinesla Jana Rychetská, kterou bychom pomalu mohli označit za mistryni převleků. Tentokrát vystoupila jako Sherlock Holmes v ženském provedení a i s nezbytnou lupou se vydala hledat „ztracený čas.“
Další hudbu obstaral Tomáš Březina s kytarou. U první písně nezapomněl zdůraznit, že k ní text dodala Jitka Fabiánová. U poslední písně pro změnu pustil k vodě kytaru a přesedl k ležatým strunám klavíru. Na úplný závěr se diváci opět mohli těšit na Jiřího Chvojku a jeho virtuózní hříčky. To už sám Jiří ale od klavíru prohlásil volnou zábavu a jedenácté Zrcadlení tak bylo oficiálně ukončené. Společnost se počala pomalu rozpouštět. Buď domů, nebo v alkoholu. Každý podle své chuti. Jen si přejeme, aby zůstala chuť navštívit další Zrcadlení. Chystá se zvláštní zamilovaný díl a přijde také další „magické“. Jestli však dojde i na upalování čarodějnic v zrcadle, si budete muset chvíli počkat.
ALEŠ MISAŘ, 27. 1. 2005
(7. 2. 2005, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-867
Proběhlo finále rockové soutěže
Wethes
Po šesté hodině odpolední zástupci všech kapel za dohledu poroty vylosovali pořadí, ve kterém se pak představili divákům. Půl sedmá a kulturák byl až podezřele prázdný, to má své výhody jako je volno na baru a mimořádná svoboda při výběru místa na sezení. „Nevím co se děje, ale když jsem se před osmi lety přistěhoval, tak byl Nymburk hodně rockovej, víš jako Polabská sklizeň a na to jsem strašně rád chodil“ prozradil mi jeden z pořadatelů v pravděpodobném očekávání nezájmu diváků.
Pražská kapela Black Pearl na pódiu smutně sledovala prázdný sál, začali hrát a jak přibývalo not, sesypávali se diváci. Hudebníci sice místy až nebezpečně zabrousili do mělkých vod zábavového metalu, ale přesto uhranuli hlouček posluchačů a donutili je k tanci.
Následující trojice muzikantů ze skupiny Mirek Broum band předvedla sebevědomý výkon a mocná zvuková hradba se dostávala až pod kůži. „Broume, vohul si to kombo“ hulákal baskytarista na frontmana Mirka Brouma, který své jméno propůjčil celému uskupení. Kapela, hlásící se k odkazu grungeových kapel z počátku devadesátých let, zapůsobila syrovostí nejen hudební. Vzkazy divákům jako např. „teď zahraje čůrák sólo“ či „a je tu nějakej zkurvenej, teplej punkáč jako my?“ pronesené s patřičnou arogancí působily velmi rockově. Při písni „Nejsem gáj“neodolal všem známý, pivař a chuligán Ritchie a vyjádřil svůj názor. Ne že by tak nedělal již předtím, ale nyní arzenál citoslovcí a jiných zvířecích projevů vyměnil za přímou akci. Vysvlékl do naha a pouze v pánských tangách skákal do strhujícího tempa. Okamžitě se kolem něj vytvořil posvátný kruh o průměru pěti metrů, objektivy regionálních novinářů konečně našly svůj cíl, přítomné ženy žasly a poté jej připravily i to málo, co na sobě měl. Nahý tanečník se zřítil k pódiu, kde ležel na zemi mezi vajgly jako unavený válečník.
Z Kutné Hory přijeli neopunkové Banánové rybičky, oproti vystoupení předešlé kapely působili uhlazeným, sympatickým dojmem a poprvé se na pódiu objevila hudební hravost a radost. Název kapely stojí za to rozebrat, v prvním plánu samozřejmě tušíme souvislost se zábavným programem paní Haliny, tím ale nekončíme, zpěvákem a baskytaristou je Jakub Ryba, syn slavného otce jazzmana Pavla Jakuba Ryby a rázem dostáváme plán druhý, poněkud rafinovanější. Závěr vystoupení jsem trávil akademickou debatou se členy kapely Ananás kúsky o tom, na základě čeho jsou vybíráni účastníci soutěže a jestli je možný hudební přesah do alternativních hudebních směrů.
Veselou rozvernost rybiček vystřídali Fousy Moudžou Rajzin z Kladna s příjemně unavenou náladou čišící z jejich hudby. Vtipné okultní texty, v inspirativní atmosféře hudby 70. let a undergroundu, odhalovaly nadhled a hráčskou jistotu všech členů kapely. Banánovitou řežbou zaplněný sál se přesunul k baru, alkohol horem, dolem a přes tepavý ruch rozhovorů se snášely dozvuky dění na pódiu. Diváci, potažmo i hlasující si vybrali přestávku. Role přestávkové kapely značně ovlivnila budoucí rozhodování diváckého hlasování.
Fousy z pódia vymetl chrudimský Chocholate Jesus, energická kapela s výraznou zpěvačkou a podobnými hudebními kořeny jako předešlá kapela. Zakousnutí do čokoládového ježíška zní velmi vánočně, ale nenechme se zmást. Živelností zpěvaččinou rozvášněný kotel tanečníků skákal až se stropu a hudebníci stimulující atmosféru dokázali udržet. Samozřejmě několik uchvácených mužů bylo odklizeno k baru, aby načerpali síly, ale většina návštěvníků se ocitala na sále. Slovní hříčky ve funkových rytmech působily přirozeně a nakonec byl výkon kapely odměněn vítězstvím v diváckém hlasování.
Projekt parabelum využil efekt změny a živelnost vyměnil za patos, rozmáchlé gesta a pocit virtuálního prostředí zahalený do kouřové clony. Jednoduché texty připomínající pokřivené slogany zapadaly do až elektronicky strojového rytmu kapely. Inspirativní vzory Projektu Parabelum jsou snadno identifikovatelné, ale celkový projev doplněný o téměř až robotí strnulost nenudil. Nevhodné vniknutí diváka na pódium suverénním způsobem vyřešil zpěvák Carlos, za což byl později ohodnocen porotou.
Kouř se vyhrnul ze sálu do foyer a před přímá světla předstoupil moderátor celého večera Vojta Kladívko. „Rok Nymburk 2005 to má za sebou, viděli jste nejvyrovnanější výkony všech kapel v celé historii, pane jo, porota bude mít těžké rozhodování“ přeháněl, ale publikum na tyto věty čeká a cítilo by se ochuzeno, kdyby je nezaslechlo. Každý sice měj už jasnou představu, koho porota vybere, věděl a dobře tušil, že bude nespokojen. Mezitím porotci v dusné a zakouřené kanceláři sestavovali vlastní žebříčky. Očerstvení, velký talíř nakrájeného turisťáku, chleba, pro zájemce se našel i malý panáček. Zvláštní cenu porotců „za nejtěsnější kontakt s publikem“ obdržel zpěvák skupiny Projekt parabelum, cenou byl již zmiňovaný talíř s turisťákem. Měl jsem na něj chuť.
VÝSLEDKY SOUTĚŽE:
(hlasování poroty)
1. Projekt parabelum
2. Chocholate Jesus
3. Fousy Moudžou Rajzin
4. Banánový rybičky
5. Mirek Broum band
6. Black Pearl
(hlasování diváků)
1. Chocholate Jesus
2. Banánový rybičky
3. Projekt parabelum
4. Mirek Broum band
5. Fousy Moudžou Rajzin
6. Black Pearl
(23. 3. 2005, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-964
Skandální fotografie z rockové soutěže
Wethes
Nymburk.net se jako jediné médium rozhodl zveřejnit fotografie pořízené během vystoupení nahého tanečníka. Berte to jako mírný závan bulváru.
Výkon tanečníka ohodnotil například server ceskyrock.cz takto: „Jednoho z fandů dokonce zřejmě nadchla tak, že se nejdříve ukázal všem přítomným své sexy tanga a nakonec došlo i k úplnému odhalení. Vážené dámy, nebylo o co stát“.
(Nymburk, 30. 3. 2005, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-976
ZRCADLENÍ S ČÍSLEM 13 (A PROTO MAGICKÉ)
Aleš Misař
( Wethes)
Průběh akce v mnohém podobal „dušičkovému“ předchůdci. Co si pod tím představit? Opět jsme se dozvěděli neuvěřitelné informace o keltských zvycích, tentokrát o svátku Belthainu. Dočkali jsme se odborného výkladu o životě všech možných i nemožných příšer, o jejichž pobytu mezi námi kdekdo ani nemá potuchy. Tzv. „Démonologii“ představili moderátoři večera (zatím neodhalím jejich jména) a s „Drakologií“ nás obeznámil Jiří Jeník z divadelního spolku Klicpera Sadská. Přestávku mohli zájemci využít k sebevzdělání v oblasti tarotu a kyvadlového věštění u speciálně školených vědem.
Nyní slovo o moderátorech akce: oni sami byli velmi podezřelými bytostmi. Říkali si Vlkodlak (J. Červák) a Kočkodlak (Š. Čiperová) a své role brali natolik vážně, že si lidé v prvních řadách museli připadat jako svázaní do hrůzostrašné Erbenovy kytice. „Mlčte tam, lidičky, nebo vás proměním v krávy nedojivý!“ napomínal(a) zcela spontánně Kočkodlak neposluchy u jednoho stolu a hned byl klid.
Největší šťastlivkyně z publika, vybrané namátkou mužskými členy ensemblu, dostaly tu čest okořenit si život „ostrou“ ochutnávkou nápoje určeného nepřekvapivě na „zvýšení sexuální potence“, která má po požití vyletět prudce nahoru. Takové speciality, jako např. „Venušino filé“ však diváci mohli poznat pouze z Kočkodlakova vyprávění: Šárka si jeho explozivní účinky filé údajně odplavala dvakrát napříč Labem. Vítanou novinkou, zvláště pro mužskou část obecenstva, bylo trio břišních tanečnic, které nás obíraly o dech smyslnými kreacemi. Bravo! A přítomné dámy se určitě nechaly inspirovat, jak naložit s volným časem.
Večerem často zaznívala próza prodchnutá kouzly a čáry: humoristicky naladěný Mirek Fišer si získal srdce publika obscénně-magickou legendou o rytíři s prasečí hlavou, jenž se naučil uznávat jen jediné právo – právo první noci. Jarmila Zahradníčková vybavená magickým hlasem předčítala dojemný úryvek „Slova“ z fantazijní povídky Jituny „Weiss“ Ječné ze Sadské, která se nám zrcadlí jako v tomto žánru jako nesporný talent. Vyhrazená změna programu byla zdrojem překvapení: Tomáš Březina, mimo jiné kytarista skupiny Lážo Plážo, na nás vytasil opravdovou raritu: „Geometrickou pohádku“ napsanou v šedesátých letech jeho maminkou. Myslím si, že hrdinové vystřižení z důvěrné známého prostředí matematických učebnic přiměli svým vlídným vystupováním přehodnotit postoj k nepopulárnímu předmětu.
Poezie byla rovněž přeplněná čarodějkami a jinými děs budícími monstry. Snažil jsem se ušít verše na míru: „Upalujte, čarodějky, nebo upálíme vás!“ spustil Jiří Caiman-Naiman hřmotnou kanonádu na Jitku Fabiánovou, která právě v poctivém čarodějném převleku dorecitovala hříšnou báseň od Jiřího Žáčka oblézajíce přitom nebohou mužskou oběť z publika. Pro přednes básně „Pod lipami“ od Waltera von der Vogelweideho pro změnu zvolila průsvitný přehoz podtrhující její křehkost. Caiman si taktéž dal práci s výběrem stylového kostýmu – úctyhodnou kněžskou kápi, po které si doslova šlapal. V první části ještě přišlo „Interview s upírkou“, moje dramatická maličkost, která měla dokázat, že proti jedovatému polibku upíra si stačí chvilku před skusem pochutnat na česneku. Michal Mašata v roli mladíka tak přesvědčivě skolil upírku-Šárku Čiperovou, která byla pouhým dechem odvanuta ve smrtelných křečích za paraván. (Pomineme-li, že se to stalo až na druhý pokus, protože napoprvé prchla upírka za zástěnu beztrestně a po svých). Trochu rozsáhlejší drama obstarala autorská dvojice J. Caiman-M.Mašata, kteří se také obsadili do hlavních mužských rolí a s tou hlavní ženskou vypomohla něžná Jitka Fabiánová. Věc dostala název „Inkvizitor“ a kdo si vštípil do paměti obrázek Michala Mašaty nebezpečně máchajícího kuchyňským nožem ve stylu Vřískot, dosvědčí vám, že se jednalo o hrůzostrašně krásný zážitek.
Příspěvek básnířky Jany Rychetské reprezentoval tzv.bílou magii vyzývající hledat zázraky v kladných lidských hodnotách. Zrcadlivý comeback oslavil i Petr Pištěk s básněmi roztomilými jako jeho vždy smavá tvář. Kromě hříčky „Vrabčím bříškem“ a vynikajících slovních taškařic v básni „Zdraví zdraví zdraví“ jsme se dočkali i politizující básně na téma Evropská unie. Proč by ne? Kruh dvanácti hvězd v sobě vězní netušenou magii! Na závěr sedmset let stará Kočkodlak vytáhla z kabinetu omšelého času poslední „tři rytíře“ (Vlkodlak a vedle něj T. Vydra a M. Novák), kteří se uvedli verši burácivě drsnými i něžně nevinnými.
Hudební vystoupení pro změnu poskytla odpočinek duším, jež by se snad cítily magií zmořené. Skupina Lážo Plážo ve složení Tomáš Březina – kytara, Tomáš Vydra – konga a Mirek Novák – baskytara nám z plných sil osvěžila večer, ačkoli se musela nepředvídaně obejít bez flétnistky. Nabitý program završila, dovršila a uzavřela řízná kapela Crossband, která sice hraje teprve půlrok, ale vyhrála se a nyní jí to šlape. Věrná fanynka Šárka se to snažila dotvrdit bujarou choreografií a jiná skupina fanoušků se nechala strhnout k mávání svíčkami. Crossband nám kromě osvědčených kousků představil i tři nové písně: „Samozřejmosti“, „Jarní“ a „Veselý Špatněl.“ Doufám, že posluchače potěšily, protože první dvě skladby jsou zhudebněné básně pisatele této recenze. A musím říci, že jsem byl mile zaskočen vynalézavým pojetím. Děkuji Crossbandu.
Tak a nastává trapný moment, neboť nevím, komu všemu ještě poděkovat za onen magicky vyvedený večer, abych nikoho neurazil. Napadá mě hned Šárka Čiperová a vůbec celý soubor účinkujících, který měl trpělivost vydržet pod jejím čaromocným vedením (nadsázka), aby se vám magicky zrcadlil. A jestli jsem na někoho zapomněl, uvařím si nějaký magický lektvar na paměť.
-am- 29. IV. 2005
(3. 5. 2005, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1037
Romský festival v Lysé letos nebude
klokanek
"Organizátoři V. hudebního romského festivalu v Lysé nad Labem, který se měl konat 6. srpna 2005, oznámili, že se letošní ročník festivalu „ze závažných vnitřních důvodů sdružení“ ruší. Sdružení Dženo o tom v pátek informovala Helena Prodanová z pořádajícího Sdružení romských občanů Lysá nad Labem." Dnes Dženo upřesnilo i ony "vnitřní důvody" -- je jimi smrt Aranky Horváthové, zakladatelky Sdružení romských občanů Lysá nad Labem. Rozloučení proběhne 4. srpna ve 13.00 v kostele v Lysé nad Labem.
(Lysá nad Labem, 3. 8. 2005, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1157
Nymburk má své heslo ve Wikipedii. Pomozte jej editovat!
klokanek
Vytvářejí ji dobrovolníci z celého světa, střípek po střípku, anglická verze má dnes už přes půl milionu záznamů, česká přes třináct tisíc (Ottův slovník naučný měl 180 000 hesel). Kdokoliv, kdo akceptuje pravidla (hlavně nezaujatost, nekomerčnost, stylová a technická pravidla) může do Wikipedie přispět svou troškou. Byť jen jedinou větou nebo opravou věcné či pravopisné chyby. A nebo celým článkem o ještě nezmapovaném tématu. Nejen celá encyklopedie, ale i jednotlivé věty i formulace jsou společným dílem zúčastněných autorů. Na editování Wikipedie dokonce vzniká i závislost. Neustále je co zlepšovat, hesla se dají propojovat křížovými odkazy, shánět další informace... Wiki se dá výborně použít i ve škole. Celá třída například může místo samostatného/soutěživého psaní seminárních prací společně vytvářet smysluplný a pro ostatní užitečný web, navíc otevřený korekturám z vnějšku.
I Nymburk už má v české verzi své encyklopedické heslo (vedle Lysé a Přerova nad Labem). Zatím stručné, takže příručky o historii do ruky, pamětníky k ruce a pište!
(Nymburk, 4. 8. 2005, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1158
Pepa z dobré čtvrti
klokanek
V Nymburce jste jej mohli kromě gymnázia, kde donedávna studoval, spatřit společně se Stáňou Sýkorovou na koncertě šansonů. Nyní coby student herecké konzervatoře útočí Pepa i na Zrnitou. Seriál vysílá ČT od 19. 9. 2005.
(osoby a obsazení)
(Nymburk, 20. 8. 2005, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1170
Manon Lescaut na cestě
Wraith
V květnu tohoto roku byl vyhlášen konkurz na role v divadelní hře MANON LESCAUT (<---tohle napsal Nezval), kterou režíruje zkušená Eva Hrubá. Sešlo se několik mladých lidí, kteří chtěli zkusit jaké to divadlo vlastně je a co to znamená být divadelník.
Zkoušení jež trvá s menšími přestávkami již od června je velice dobrou přípravou pro ty, jež nikdy nestáli na jevišti, ale i pro ty jež se na něj někdy nedopatřením či náhodou dostali. Eva Hrubá od začátku pojala hru velmi moderně, ale při zachování klasického nádechu, jež je v tomto druhu divadelních her nezbytně důležitý.
Každopádně se máte na co těšit, neboť ten příběh je natolik silný, že přitáhne snad každého a s dobrým (výtečným samozřejmě) hereckým výkonem všech zúčastněných půjde o zážitek na celý život.
Aneb vidět MANON a zemřít.
MIKE
(17. 10. 2005, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1219
Vyhlášen další ročník rockové soutěže
Wethes
Přihlásit se do soutěže mohou skupiny z celé republiky, které nevydali více jak jedno oficiální CD. Své nahrávky zasílejte do 17. února 2006 na adresu:
MěKS Nymburk
Tyršova 3
288 02 Nymburk
Výběr kapel obstará odborná porota na základě zaslaných nahrávek. Finálový večer se proběhne v kulturním domě v Nymburce, termín zatím nemohu prozradit! Jen pro připomenutí uvádím, že minulý ročník u odborné poroty vyhrála skupina Projekt Parabelum, u diváků zvítězit Chocholate Jesus.
info: www.rocknymburk.wz.cz
(6. 1. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1358
Německá armáda už se nedočká svého nejlepšího vojáka
Placzkowski
Před třemi lety jsme byli u nás na chatě – jen tak „decentní“ pánská akce – Filip vzal s sebou ve 2 kbelíkách naloženejch 98 plátků vepřovýho. Pro pět lidí na tři dny slušná porce. Vařit, jó to von uměl. Tam na tý akci dostal i svoji přezdívku „Zkurvenej kuchař“. Bylo to, jestli jste viděli ten akčňák se Segalem – „Přepadení v Pacifiku“ se to myslim jmenovalo a Segal tam hrál kuchaře kterej tam jako bejvalej člen námořní pěchoty pomydlil teroristy co přepadli vojenskou loď na který vařil. A to sme seděli v hospodě v Tanvaldě a on se vrátil ze záchoda a utrousil – „u dveří na hajzl je pytel brambor, až pudem domů, tak si ho můžem vzít, udělám zejtra k těm stejkům brambory na šťouchačku“. Tak jsme si ho vzali. Respektive jsme ho táhli do toho tříkilometrovýho krpálu, já s ještě jedním typem co dělá paradoxně vyšetřovatele u kriminálky. Filip s klukama při kouření trávy ukecali před hospodou jakýhosi diskofilního typa jménem Fery, aby je na chatu hodil svým pick-upem. Za kilo. S pytlem sme se dovlekli k chatě právě včas. V čas, kdy se Fery dožadoval svého kila. Dostal dvacku a bylo mu důrazně doporučeno ať zmizí, nebo bude zle. Ráno byly brambory na šťouchačku.
Pak jsme byli taky na Slovensku, ve Slovenským rudohoří – jeli jsme tam na čundr, bylo to v dubnu 2003. A Filip táh s sebou tříkilovej armádní dalekohled sovětský provenience. Mám jeho fotku jak s bundeswehráckym baretem na hlavě v pruhovaným tričku čumí s tim dalekohledem směr Stožky. A jsme taky samospouští vyfocení u pomníku partyzánské skupiny pplk. Šukajeva, která na Stožkách působila za války. Tři novodobí Šukajevové – Já, Filip a Kostra. A teď už jsme jen dva.
„Co mi není rovno, po tom je mi hovno“, říkal. Taky mi často volal a psal z Irska, kde poslední rok pracoval. „Letim s Lufthansou“ psal mi naposledy – „to budu muset vysypat nějakou tu bombu nad Londýnem“. Posílal jsem mu balík – tři kartóny startek – do balíku jsem strčil pepř, kdyby to náhodou očuchávali na celnici čoklové a na víko krabice sem mu zespoda napsal „Nekuř na hlídce, víš, že je za to kulka“. A von mi vyprávěl o tankový bitvě u Kurska a já jemu vo 50ti hektarový bažině v Laponsku, co se jmenuje Sotaaapa (válečná bažina) kde Fini za Pokračovací války (Jotkasota) obklíčili Sovětskou tankovou divizi a když začlo tát, tak jí odtamtud nepustili a všichni ti rusáci, celkem 1800 lidí se tam v tý bažině utopili a jelikož je ta bažina relativně mělká, tak tam dodneška trčej z tý bažiny laufy těch utopenejch tanků. To by taky Menzel nezrežíroval. A takhle jsme se bavili.
Onehdá v novinách psali. Prej, co řeknete svým dětem až se vás zeptají, co jste dělali 11. září 2001? Já to vim uplně přesně. Jel jsem do Lysý. Vlakem. Za Stratovem zvoní telefon. Volá Filip. „Dělej pusť si bednu, pusť si bednu!!!“ „Co se děje?“, ptám se. „Už ty kurvy americký dostávaj na prdel, už je to tady, hoří New York, Al kajda, je to tady, konečně!!!“. Pak vypad signál. A fakt hořel New York.
Tak tohle budu vyprávět svejm dětem.
Je fakt blbý ve 28 letech psát kamarádovi nekrolog. Budeš nám chybět. Aufidrzen Moscow herr general!
(23. 1. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1384
Stažený králík, mrtvá kočka a kde byl Kopičák
Wethes
Obrazy a kočičí zmrtvýchvstání
Horálek se svou tvorbou zařazuje mezi malíře expresivního stylu, patrné jsou i vlivy dekadence a naturalismu. K vidění byly až Váchalovské dřevoryty, kterými ilustroval sbírky básníka Morgensterna nebo dřevěné reliéfy inspirované renesančními náhrobky, dále pak drobné olejomalby v lomených barvách zobrazující figurální motivy. Nejvíce mě však zaujala vysušená mrtvola kočky, dle slov Horálka „z mé sbírky“. Kočičí mumie, instalovaná nad radiátorem, zažila během vernisáže své malé zmrtvýchvstání. Za vše mohly pavučiny, obalené pozůstatky proběhlého hnilobného procesu. Vlivem proudění teplého vzduchu se roztančily, v připomínce na již prožitých sedm životů. Morbidní podívanou přerušila malířova výzva: „Kdo má zájem vidět, že jsem i dobrý herec, ať se odebere do kinosálu“.
Filmy a králičí ejakulace
Promítaná dílka pokračovala v duchu Horálkových obrazů. První byl promítnut deníček mimozemšťanů, kteří si vybrali za svůj turistický cíl planetu Zemi, potažmo město měst - Prahu. Kvarteto do krabic oblečených ufonů si prohlédlo Karlův most, Pražský Hrad, projelo se tramvají a s velmi silným dojmem se vrátilo do rakety. Slibně se rozvíjející film začal být až příliš brzy nudným, kvalitu dílka by nejspíše ocenilo vstřícné dětské publikum. Pomatených a podivně oblečených bláznů je v hlavním městě dostatek, což bylo nejvíce vidět na reakcích Pražanů. Zato turisté byli z aktérů nadšení a velmi rádi se s nimi fotografovali. Po filmu následovala performace, na pódiu se objevili dva bubeníci, kytarista, baskytarista, saxofonistka a zpěvačka v jedné osobě. Hudební produkce vskutku originální, jestliže jsem o filmu tvrdil, že byl spíše pro dětské publikum, o tomto uskupení lze říci pravý opak. Hlučná, kakofonní hudba připomínající AKTUAL Milana Knížáka rámovala podivně nechutnou show. Na kovovou kostru byly postupně navlíkány kosti, poté kusy masa a na závěr kusy kožichu. Vznikl tak králík v nadživotní velikosti, tuto skulpturu začala ladnými pohyby vzrušovat sličná králičice až došlo k ejakulaci zkostnatělého pyje. V obdobném duchu se vyvíjel i následně promítaný film Bon apetit, hlavním hrdinou byl opět králík, nyní již skutečný. Animací, nepodobnou Švankmajerovým filmům, ze sebe odhodil kožich, následovně pak v picapu divoce souložil se stopařkou. Šokované publikum žádalo přídavek a dostalo jej v podobě videoklipu skupiny Mrtvej teta Vlasta k písni Daruj krev! Opět velmi šokující dílko o tom, jak lze trávit odpoledne odběrem krve na náměstí v Brandýse nad Labem. Zajímavostí je, že se tento videoklip umístil v soutěži videoklip roku, uspořádané Nocí s Andělem, na krásném dvoustém třetím místě. Hravě tak v anketě přeskočil již zavedené ikony popové scény jako je Daniel Hůlka, Ilona Czáková, Bohuš Matuš. Záměrem všech filmů i performace bylo šokovat nechutností, nihilismem a morbiditou, což mi potvrdila saxofonistka v krátkém rozhovoru po představení.
Seznat nějaké info o všech tvůrcích byl ten večer docela problém, protože slibovaný Kopičák nepřišel.
Spokojte se prosím s tímto:
Vernisáž: 20.01.2006 kinobar Hogo fogo Lysá nad Labem
Obrazy, grafiky, řezby a chcíplá kočka: V. Horálek
autor filmů: Pavel Kopecký a kolektiv
hudební performance: Kulturní památka
(Nymburk, 26. 1. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1391
Kýchání do sazí
Wethes
Pravdivý Pepův příběh
…aneb jak jsem koupil, tak prodávám (něco takového by mě v životě nenapadlo)
Vyprávěl mi včera Pepa v Bohnicích neuvěřitelný a strašlivý příběh. Tvrdí, že je to pravda a že ho to poznamenalo na celý život. „Bylo to tak strašný, že kam se hrabe Arnold Švajcenegr,“ říká. Inkriminovaným místem však nebyly kulisy postavené hollywoodskými scénáristy, nýbrž jedno - ospalé - městečko.
„Šel jsem z Rejdiště na náměstí zkratkou přes hydro a kameňák. Náročné úseky jsem sjížděl na lyžích,“ vypráví Pepa s hrůzou v očích. Zážitky mu před očima vyvstávají jako na filmovém pásu. „Bylo asi tři čtvrtě na šest, když se uprostřed kameňáku bůhví odkud vzalo to prokletý pekařský auto. V montérkách a kravatě venčím na vodítku srnku, v ruce bejzbolovou pálku, přes rameno lyže. Nemohl jsem vůbec nic dělat,“ vzpomíná na nehodu. Je na něm vidět, jak mu černé vzpomínky způsobují bolest.
Jak přitom s hořkostí říká, něco viselo ve vzduchu. Pepova intuice pracovala naplno. Na hlavu raději nasadil havířskou helmu s reflektorem, do zadní kapsy montérek zastrčil notářsky ověřenou závěť. „Původně jsem chtěl vzít ven ještě králíka, jsem rád, že jsem to neudělal. Dopadl by špatně jako moje srnka. Vypadalo to, že mě pekařský náklaďák nemůže minout,“ líčí Pepa a tvrdí, že toho osudného rána se něj pekaři museli domluvit.
Tolik Pepův příběh.
Událost zaznamenal i Nymburský deník. Redaktor píšící pod zkratkou (msj) ji otituloval, cituji: „Podivín se srnkou skončil po střetu s náklaďákem v blázinci“.
U nás v hospodě se ale tvrdí, že všechno bylo trochu jinak. Kamarádům se totiž zdá přinejmenším zvláštní, že za volantem náklaďáku seděl Pepův kamarád Láďa, na kterého Pepa vystavil závěť. Podle očitých svědků navíc Láďa chvíli před nehodou parkoval u kameňáku, prsty nervózně poklepával na volant a v očích měl podivně odhodlaný výraz. Zasahujícím policistům bylo také divné, proč Láďa naložil mrtvou srnku do auta dřív, než se začal starat o sraženého kamaráda, a proč měl v době jejich příjezdu v ruce bejzbolovou pálku.
Otázka závěti, nebo proč Pepa venčí na mostě přes Labe venčí srnku z Babína, zůstanou asi bohužel nezodpovězené. Všichni zainteresovaní totiž nekompromisně trvají na verzi o nešťastné náhodě.
Světlo do události by jistě vnesla Pepova bohnická lékařská zpráva. Ta je ovšem k nahlédnutí jenom blízkým příbuzným a ti jsou bohužel ubytováni bez možnosti vycházek ve vedlejším pavilonu.
autor textu: Ondřej Óňa Urbanec
MALÉ SHRNUTÍ:
vystoupili: Jilemnický, Zdražil, Trejbal, Urbanec, Slivanský, Plavec
výpis turné:
14.01.2006 Nymburk – kavárna U Strýčka, hudební doprovod Nový hrábě
21.01.2006 Poděbrady – restaurace Netopýr, hudební doprovod Nový hrábě, Práva Pupku
25.01.2006 Lysá nad Labem – kinobar Hogo fogo, hudební doprovod Kořen a Míra Novák
zajímavost: vystoupení v Nymburce navštívil Jaroslav Rudiš - otec Aloise Nebela
(Nymburk, 1. 2. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1398
Muzikál Filip a Kateřina se dočkal i vydání na CD
Lukáš Trejbal
( Wethes)
Muzikál se odehrává na hradě Doubek, kde celkem jednoduchou dějovou osu – představitel Filipa Tomáš Vydra přijíždí požádat Kateřinu, Zuzanu Bacílkovou o ruku - naruší zloději Přišel a Odešel. A především Přišel v podání Jiřího Vetešníka a Mirek Novák v roli Ducha na jevišti excelují.
Muzikál se dočkal i své CD podoby díky Honzovi Vávrovi, který si zahrál kastelána Jonáše. Dlouholetý bubeník a zpěvák Chaosu některé písně upravil do součaného moderního zvuku. Původní libreto napsal Pavel Šíma, hudbu složil Bohumil Kolací.
(lut)
(Nymburk, 16. 2. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1420
"Tajné učení" není zavřené v trezorech, ale jen nepřístupné nepřipravenému
rozhovor s Radanou Štěpánkovouklokanek
Co tě k psychologii táhlo, proč jsi ji šla studovat?
Už v pubertě mě zajímaly záhady kolem života – paranormální jevy, psychotronika, během dospívání mě zajímal smysl života v obecné rovině, osud člověka, jak lze člověka poznat a pomoci mu, proč někteří lidé se chovají hezky a jiní ne, proč někteří jsou „ztracení“, měla jsem spoustu otázek, a tak jsem odpovědi hledala mimo jiné v psychologii, ale také v pedagogice, filosofii, sociologii, v náboženství a především v psychoterapii a postupně v esoterice.
Je možné nějak z pohledu psychoterapeuta s dlouhou praxí říct, jaké jsou nejčastější problémy, se kterými se potýkáme? Co nejvíc neumíme?
O tom by asi mohl být celý seminář. Zkusím ti říct, co mě napadne jako první – často lidé nemají rádi sami sebe ve své podstatě, nahrazují to falešným sebevědomým či egoismem. Stručně lze říci, že lidé neumí zacházet sami se sebou. V dětství a v dospívání není mnoho míst, kde by se to učili a proč. Hodnota sebezdokonalování k vnitřní čistotě a Lásce není společensky ceněnou normou. Z mého pohledu přibývá na jedné straně mladých, kteří si těchto hodnot jsou vědomi, na straně druhé přibývá i těch, kteří uvíznou v osidlech spotřební společnosti a hloubka života jim zůstane utajena.
Bolestné vztahy jsou nejčastěji to, co nás vede k zastavení se a zamyšlení: Kdo jsem? Co dělám špatně?
Dále bývá obtížné pro lidi uvědomění si hranic - co se týká mě a co se týká druhého člověka – nejobtížnější je uvědomit si hranice v rodinných vztazích, často i v pracovních…
Další princip, jehož nepřijetí působí člověku utrpení je princip reality - přijmout svět a druhé takové, jací jsou.
Mění se nějak role rodiny a role muže a ženy? Projevuje se to nějak v tom, s čím za tebou klienti chodí?
Role rodiny se z pohledu sociologického určitě mění, z pohledu psychologického nijak zvlášť. Role mužů a žen opravdu prochází vývojem, možná by se dalo říci, že dramatickým vývojem.
Jak se má ráda psychologie a duchovno? Jak má psychologie coby věda ráda "nevědecké"? Co mají společného?
Z mého pohledu to jsou kamarádky.
Obory spolu nebojují, bojují spolu jen někteří lidé, lidé, kteří často soudí, aniž by znali…
Takže se dá říct, že psychologie esoteriku přijímá?
Honzo, to není štastně formulovaná otázka. Jako kdyby ses ptal, jestli psychologie přijímá filosofii. Filosofie existuje a je nadřazená psychologii. Esoterika existuje, je to pohled na svět, vesmír a místo člověka v něm, v překladu také to je Tajné učení – ono není tajné tak, že by bylo schované v trezorech a podobně, ale ve smyslu tom, že není přístupné nepřipravenému. Já to ráda přirovnávám k situaci, kdyby do první třídy základní školy přišel profesor a začal vykládat principy jaderné fyziky. Poznání skrz esoterické disciplíny je individuální, postupné. Psychologie se zabývá duševním životem člověka, z logiky věci je tedy psychologie součástí esoteriky a esoterika to tak vnímá.
V univerzitním vzdělání je pro psychologa filosofie pouze okrajová záležitost a esoterika není součástí studia. Student se okrajově možná seznámí s teorií C. G. Junga, který pro to, aby jeho poznatky z esoteriky byly akceptovány tehdejší vědeckou společností vyvinul vlastní terminologii – kolektivní nevědomí, archetyp, anima, animus… Je věcí osobnosti psychologa, zda ho disciplíny jako astrologie, šamanismus zaujmou a bude se z nich učit či nikoliv. Existují psychologové, psychoterapeuté, kteří z těchto oblastí čerpají, odborné knihy z těchto hraničních oborů jsou napsány zahraničními autory. Možná to svědčí o tom, že u nás, v oficiálním proudu lékařské, vědecké společnosti tento trend má spíše odpůrce než zastánce.
Jaké techniky používáš?
Užití technik je vždy intuitivní, záleží na klientovi, na našem setkání… Nelze s určitostí předem říci, co budeme společně volit. Každý je přístupný něčemu jinému a každý v určitém okamžiku svého života potřebuje něco jiného. Někdy je důležitý rozhovor o životním příběhu klienta, jindy o principech života ve smyslu například etikoterapie či logoterapie, často je důležitý kontakt s emocionálním prožíváním klienta. Mezi mé oblíbené techniky patří focusing, kdy dáváme emoci v tělu prostor pro volné plynutí, transformaci či uvolnění. Další oblíbenou technikou jsou imaginace, kdy se dostáváme do kontaktu s životodárnými energiemi archetypů, například s energií živlů, barev a podobně. Při vyrovnání se s traumatickou událostí tak, abychom její následky nenesli v dalším životě, často použijeme abreaktivní terapii – neboli odplynutí skrz znovuprožití. Jindy cestu k sebepoznání klientovi umožní setkání se s podosobnostmi například se svým vnitřním dítětem, našeptávačem nebo cenzorem (technika Voice dialog). Zmíněné techniky jsou založeny na zprostředkování prožitku sebe sama. Často k tomu spolupůsobí harmonická léčivá energie Vesmíru.
Pořádáš teď semináře "Rodinných konstelací". Na jakém principu fungují?
Velmi obtížně se mi hledají slova, protože konstelace je lepší prožít než je popisovat, protože prožitek je to, co dává životu i konstelacím smysl. Konstelace často nabízejí řešení toho, co nás trápí, nebo alespoň krok v našem životě. Konstelace dávají možnost zviditelnit bod našeho uvíznutí s důrazem na řešení problému nebo alespoň nasměrování k řešení… Konstelace je jedna z technik, jak nahlédnout na strukturu svého problému, jak nahlédnout do emocí, energií vztahů, do své duše…
Každá stručná odpověď bude zavádějící, využiji kouzla internetu a než bych volila vhodná a obšírná slova já, poskytnu ti odkaz na rozhovor s mým učitelem, tam nalezneš i inspiraci, co vše lze konstelacemi řešit.
Přinesla tahle technika něco tobě samotné?
Určitě přinesla. Jedna z věcí, kterou mi výcvik v Rodinných konstelacích dal, bylo zdokonalení se v umění stáhnout se do svého středu a nechat věci plynout, respektovat individuální cestu každého. To je umění, které není třeba jen při Rodinných konstelacích, ale obecně při terapii a v životě vůbec. Také se mi v průběhu výcviku Rodinných konstelací zvýšila intuice, schopnost pracovat s energiemi problému k jejich sublimaci.
Mgr. Radaně Štěpánkové otázky skrze email kladl Klokánek
a následuje malá douška od Radany:
Co tedy čeká ty, kteří se rozhodnou navštívit seminář Konstelací?
Setkáte se s lidmi, kteří podobně jako vy, chtějí lépe porozumět svému životu a vnést do něj více harmonie. Nezapomínejme, že harmonie je Láska a Láska uzdravuje, ale má i svůj řád, pravidla, která občas my lidé přehlížíme a tak se Lásce vyhýbáme, někdy se jen vyhýbáme bolesti, která k životu patří, jindy zaměňujeme dětskou lásku za Lásku. Velká láska snese skutečnost takovou, jaká je -- např. že náš bližní například máma trpí nebo chce odejít ze života, bez toho, aby se vměšovala nebo aby jí spoluutrpením ulehčovala nebo brala na sebe její osud. Velká láska vydrží to, že partner je úplně jiný, než by ho člověk chtěl mít, nebo že svět je takový, jaký je. Nejenom, že to vydrží, ale vydrží to s láskou, aniž by se odvracela nebo se stala tvrdou a cynickou. Láska osvobozuje - uvolňuje z propletenců a moci, ve kterých jsme lapeni jak láskou malou, tak popíráním lásky (boj, odmítání).
Konstelace navazují na systemickou terapii (terapie, která vnímá člověka jako součást systému rodinného), konstelace fungují na základě metafyzických skutečností a zákonitostí.
Co je dobré vědět, než člověk půjde na semináře konstelací?
Je dobré znát svou genealogii a významné osudy rodinných příslušníků včetně strýců, praprarodičů a to především s důrazem na informace o potratech či interrupcích, o předčasných úmrtích, o účasti členů ve válce a o jinak zvláštních osudech.
Čeho není třeba se bát?
Na semináři vás nečeká veřejná psychoanalýza, dlouhé mluvení ani mravokárné řeči… Pro někoho může být užitečná individuální konzultace před seminářem či po semináři, kterou je možné samozřejmě domluvit - 777-588352 - další kontakt najdete na www.rovena.info
A proč v názvu svého semináře používáš vedle slova rodinné i experimentální?
Protože se stává, že je někdy výhodné pracovat nejen s představiteli rodinných příslušníků, ale i s abstraktními hodnotami, s podosobnostmi, s archetypy apod…
Konkrétní informace o semináři či o možnostech individuální spolupráce najdete rovněž na www.rovena.info
(Nymburk, 25. 2. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1428
Děkovací orgie
óňa
Naučte se říkat dobrý den a na shledanou. Naučte se říkat děkuji a prosím...
Na tahle slova z letité básně si člověk ve Skotsku musí vzpomenout několikrát za den. Není to přitom proto, že by Skotové nezdravili či neděkovali. Spíše naopak. Všichni vám tu neustále děkují za všechno. Chvíli mi to trvalo, než jsem pochopil že je to v téhle zemi normální.
Když jsem poprvé platil za noviny v trafice, zarazilo mě, že pokladní děkuje už při převzetí peněz. Zvyklý z Čech na slušné poděkování při vrácení peněz a při odchodu jsem mlčel jako partyzán. A paní prodavačka si mě hned prohlížela jako velmi, velmi podezřelé individuum.
Při návštěvě dalšího obchodu už jsem zvědavě pozoroval zákazníka před sebou.
„Thank You,“ ozvalo se z úst pokladní, když od něj brala bankovku. K mému překvapení pak poděkoval i sám zákazník. Poté se děkovací rituál oboustranně opakoval i při vracení drobných.
„Tomu se vůbec nediv. Tady si v obchodě, kavárně či restauraci děkují pořád a za všechno,“ řekl mi Johny, číšník ze zámku Drumtochty, jehož pronájem na svatbu nebo byznys jednání pro nějakých dvacet lidí stojí za víkend čtrnáct tisíc liber.
„Já tam třeba nalívám hostovi víno a přitom proběhne vzájemná děkovačka tak čtyřikrát nebo pětkrát,“ dodal ještě číšník. V čím vyšších kruzích a dražších podnicích se člověk pohybuje, tím je podle něj děkovací frekvence vyšší.
Tohle věčné děkování rozhodně není špatný zvyk. Čiší z něj mimo jiné - u nás doma mnohdy tolik chybějící - úcta k zákazníkovi, ale i projev díku za to, že jste navštívili právě tuhle prodejnu, kavárnu či autodílnu.
Zvykl jsem si na tenhle „jiný mrav“ velmi rychle a už i já za tu kratičkou návštěvu krámku několikrát děkuji. A samozřejmě nezapomenu poděkovat ani při odchodu.
„See You, Thank You (uvidíme se, děkuji),“ říká prodavač,
„Thank You, See You,“ odpovídám.
Jiří K. Růžička (ed. Óňa, publikováno Nymburský deník 23.02.2006)
(4. 3. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1439
Zůstat v kontaktu je nejdůležitější
Lukáš Trejbal
( Wethes)
Byli jimi poděbradští Stays In Touch, tedy Zůstat v kontaktu. Jak příznačné pro tyhle večery, které mnohdy přerůstají v noc. Stays In Touch jsou vlastně personálně Dreamtown, ale s jinou zpěvačkou – Zuzkou Švorcovou. Chtějí hrát tvrdší muziku než s Dreamtown, což je možná jak z jednoho, tak druhého názvu kapely zřejmé.
Zůstat v kontaktu chce ale i studio s těmito kapelami, které se přijdou ve čtvrtek ohřát (pořád je tam venku kosa jak sviňa) a přitom si dají jeden song.
Bratři Matouškové to nevzdávají a hrají dál v kněžičké garáži svých rodičů. Natočená skladba Revenge je proaranžovaná, gradující, metalická píseň. Její naléhavost dobře vystihují stop – timy, zklidňující pasáže a výrazný zpěv Zuzky. Písničku si můžete stáhnout na adrese: www.secy.cz/studio.
(15. 3. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1455
Náš člověk ve Skotsku Jiří K. Růžička
O úplně jiném povinném ručení a silničářích, které sníh nezajímá (díl 3. a 4.)óňa
Kolik zaplatíte na povinném ručení záleží i na tom, jestli kouříte
Když chce člověk ve Skotsku řídit, což je najmě na venkově téměř nezbytnost, musí splnit řadu podmínek. Jsou sice trochu jiné, než u nás doma, ale základ je v podstatě stejný. V první řadě musíte mít samozřejmě řidičský průkaz. A taky přibližovadlo, s nímž budete po ostrovech jezdit. Pokud nejste nároční a stačí vám deset, jedenáct let staré vozítko nižší střední třídy (Vectra, Renault 19), od něhož nebudete chtít žádné zázraky, ale přepravu z bodu a do bodu b, zaplatíte za něj nějakých dvě stě liber. To je zhruba týdenní gáže pomocného dělníka ze zahraničí. S automobily za tuto sumu ale po skotském venkově nejezdí zdaleka jen cizinci... Když už takové - nebo i lepší vozidlo máte, začne ten pravý mazec: pojištění (velmi podobné našemu povinnému ručení), technická prohlídka, která se v Británii pro veliký úspěch (především autoservisů a jejich majitelů) opakuje každý rok, a konečně také silniční daň - tu můžete zaplatit jednou za půl roku, nebo jednou za rok. Než ale daň zaplatíte, musíte na poštu přinést potvrzení o pojištění a o technické prohlídce. O té se raději nebudu zmiňovat, čeští řidiči o ní vědí dost. Za zmínku ale určitě stojí bonusový systém povinného pojištění. V podstatě existuje dvacet (!!!) různých tarifů. Ohled se přitom bere na věk a dobu, po kterou vlastníte řidičský průkaz. Přihlíží se také k počtu přestupků a havárií, ale i na to, zda jste kuřák, či nekuřák. V potaz se pochopitelně bere i to, jak je auto staré a zda je garážované. Trošku z jiného soudku je pak dotaz, zda máte rodinu a děti. Rozdíly nejsou nijak malé. Může dojít k situacím, že za pojištění na totéž auto v rodině zaplatí pětadvacetiletý potomek měsíčně 40 liber, zatímco jeho tatíkovi s třicetiletou řidičskou praxí naúčtují měsíčně třeba jen liber jedenáct. A aby toho ještě nebylo málo, když otevřete zdejší Zlaté stránky a nalistujete si car insurance, najdete spoustu inzerátů na speciální pojištění. Jsou firmy, které nabízejí zvýhodnění pojištění pro mladé do pětatřiceti let, pro sportovce, pro maminky s malými dětmi, nebo třeba ženy v domácnosti. Pro našince nezvyklého "rozvinutému kapitalismu" věc vskutku nevídaná. Třeba i proto, že se neplatí pojištění na auto, ale na řidiče.
Skotští silničáři si se sněhem hlavu nedělají
Tak trochu robinsonský způsob života na skotském venkově s sebou přináší pořád nějaká překvapení. Zřejmě to největší za celou zimu nám přinesl první březnový den. Po čtyřech měsících zelených luk a teplot kolem deseti nad nulou jsme se ráno probudili do krajiny zasypané sněhem. A stálo to vskutku za to.
Zatímco Skotové celou zimu o sněhu jenom slyšeli v rádiu a televizi, nebo četli v novinách, teď si jej užili do sytosti. S bílou nadílkou si tu ale očividně těžkou hlavu nedělají. Autobusy na linkách, kde leží sníh, nejedou, kdo nezbytně nemusí, prostě nevyjíždí.
Zvláštní kapitolou jsou cestáři. A musím se omluvit těm našim, na něž jako každý „správný“ Čech nadávám. Tady stojí sem tam připraveni u dálnice a čekají, až nastane kalamita. Silnice první a druhé třídy je očividně nezajímají, okresky jako by ani nebyly.
A právě na tenhle přístup jsme prvního března večer dojeli i my. Do slova a do písmene.
Po cestě z nedalekého Laurencekirku jsme na silnici, která by u nás zřejmě byla vozovkou II. třídy, prostě uvízli v závějích. Sníh a pořádný vichr nás sevřely do své náruče a jednoduše nepustili dál.
Po několika marných pokusech dostat se ze závěje vlastními silami a zjištění, že se dál opravdu nedostaneme, jsme se telefonicky pokusili přivolat pomoc. Naše snaha byla ale marná. Farmář nebral telefon, sousedi byli mimo signál.
Nakonec se na nás usmálo štěstí v podobě teréňáku, který nás na laně protáhl několika závějemi. Asi dvě stě metrů před stěžejní křižovatkou ale i on odmítal pokračovat s nečekanou přítěží. Řidič tedy alespoň odvezl mého potomka domů s tím, že sežene farmáře a přijedou nás z bílého sevření vyprostit.
Zhruba za tři čtvrtě hodiny farmář-záchranář se svou čtyřkolovou obludou a radlicí vskutku dorazil. Bez synátora. Na silnici za křižovatkou vytahoval ze závějí našeho souseda a k nám přijel čistě náhodou, protože viděl blikat výstražná světla.
Jaké bylo naše překvapení, když se krátce po záchranné misi objevila vytáhlá postava mého potomka s ruksakem na zádech. „Přinesl jsem vám nějaký věci, abysme po cestě nezmrzli,“ řekl jen po téměř dvoukilometrovém pochodu v zuřící vichřici.
Nakonec tedy všechno dobře dopadlo – my dorazili domů kolem deváté, soused po několika vyprošťovacích pokusech o půl druhé v noci a druzí sousedi druhý den ráno. Zůstali viset ve sněhu tři sta metrů za námi a po noci strávené v autě si ráno proházeli cestu lopatou.
Ráno byla farma odříznuta od světa. Jak výše řečeno, cestáři si s průjezdností skotských silnic hlavu nedělají, a tak se domluvil „náš“ farmář Sandy se sousedním a vyrazili zhruba sedmikilometrový úsek silnic II. a III, třídy uklízet sami.
Zhruba hodinu před polednem se pak ozvalo ťukání na domovní dveře, ve kterých se objevila Sandyho hlava v charakteristickém šátku uvázaném na pirátský způsob: „Haló, pánové! Cesta je volná, můžete vyjet.“
JIŘÍ K. RŮŽIČKA (ed. Óňa, publikováno v Nymburském deníku 1.3. a 10.3.2006)
(18. 3. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1461
Rock Nymburk 2006 z pohledu porotce
Wethes
Rozhovor se skupinou PANKIX
Uskutečnil se ihned po předání cen, v šatně. Interview vedl Ondřej Urbanec, občas dotaz položil Wethes.
OU: Opravdu vypadáte, že jste z vítězství zaskočeni.
Sany: Jsme zaskočený, my jsme totiž hrozný smolaři. Zúčastnili jsme se již několika soutěží, ohlasy od publika jsme měli dobrý, předpokládali jsme, že jasně zvítězíme a opak byl pravdou. Například včera jsme absolvovali jednu soutěž, radši nebudu jmenovat, a opět zklamání.
OU: Mimochodem, jak se Vám líbilo v Nymburce. Máme tady takovou zkušenost, že cizí kapely to mají mnohem těžší než místní.
Sany : V tuhle chvíli Nymburk miluju! Nejlepší město.
Kapela : Tenhle problém je asi všude stejný, místní kapely mají navrch. Ale dnes diváci reagovali úplně skvěle na všechny kapely.
Sany: V soutěži jsou nejhorší první pozice, kdy v sále ještě není potřebný počet diváků. Mám takový dojem, že dnes to problém nebyl.
W: Vaši desku křtil Michael Kocáb. Jak jste se k němu dostali?
Sany: Jednoduše, chodila jsme s Natálií do školy a společně jsme nazpívali jednu píseň na album. A pak jsme poprosili, jestli by nám náhodou pan Kocáb nepokřtil desku a vyšlo to!
OU: Co ve Vaší kariéře znamená vítězství v naší soutěži?
Sany: Je to největší úspěch, co jsme zažili. Myslím si, že je velikej omyl předpokládat od pražské kapely, že má cestu k úspěchu předem vyšlapanou. Slýcháme: „Vy máte svý Rockcafé atd“, ale není to vůbec pravda. Máme úplně stejně těžký podmínky jako ostatní kapely.
Kapela: Pošleme někam naše CD a dozvíme se, že jsme jedni z tří set. Dost pochybuju o tom, že všechna zaslaná CD si někdo vyslechne. Často také zažíváme na velkých letních festivalech, že pokud kapela nemá jméno, tak se téměř nikam nedostane. Taky bych dodal, že jsem se ještě stále nesetkal s objektivním modelem soutěže. Internetová utkání jsou o šikovnosti programátorů, totéž může platit i o možnosti volit pomocí SMS, čehož některé festivaly také využívají. Přijde mi to přitažené za vlasy.
OU: Po těchto zkušenostech by mě zajímalo, co už máte za sebou?
Sany: Hraní po klubech, ceníme si druhého místa v soutěži Rádia Beat, čímž jsme získali hraní n festivalu Mezi Ploty a v Trutnově. Samozřejmě si ceníme každé účasti na velkých letních festivalech.
OU: Jak moc je pro Vás důležitá účast na Sázava festu, kterou jste dnes vyhráli?
Sany: Strašně moc. Oficiální cestou jsme víceméně odmítaný, a to hlavně díky tomu, že jsme neznámá kapela. Co to je vlastně Pankix, nejsou to náhodou nějaký pankáči?
W: Kde čerpáte hudební inspiraci?
Sany: Napadá mě třeba Systém of the down, ale určitě se shodneme na více jménech.
W: Ve vaší hudbě lze rozpoznat i prvky lidové hudby. Odkud?
Sany: To je ta srbština. Můj táta pochází z Černé Hory a tím, že jsou písničky zpívány v tomto jazyce, mohou znít lidově.
OU: Kde Vás můžeme v blízké době slyšet?
Sany: Info najdete na www.pankix.cz. Nejbližší termín je 4. dubna v Rockcafé v Praze a máme naplánovány koncerty s CLOU.
rozhovor nebyl autorizován!
SHRNUTÍ SOUTĚŽE:
HLASOVÁNÍ POROTY
1. Pankix
2. 1st Choice
3. Calathea
cena za originalitu - Harmony Bay
DIVÁCKÉ HLASOVÁNÍ
1. Pankix
2. WooDoo
3. 1stChoice
(Nymburk, 31. 3. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1490
Trejbal a jeho Nymburská rocková scéna
Wethes
Máš o tom přehled, v knížce vyjde 55 profilů kapel, našla se mezi nimi nějaká, která překročila rámec regionu?
Podle mě jich je docela dost, mezi striktně regionálními jich zas tolik není. Mluvili jsme o časovém období let 1985 až 2005, takže jsou tam kapely již neexistující. Napadá mě Láďa Spilka, který má osobnostní profil, vystupuje v profilu kapel Mamatea a Zády, tak ten už na první ligu docela dosahuje, když to takhle blbě nazvu. Zpívá v muzikálu Tajemnství Dana Landy, má roli v novém muzikálu Zabte sršně, který bude mít premiéru ještě letos. Připravuje desku, na kterou hudebně přispějí Dan Landa, David Koller, s textem Jaromír Nohavica. Koho dál, !T.O.O.H! celosvětově známá graindcoreová parta, vydala u anglického labelu desku, bohužel se nedávno rozpadla, tak to už v životě chodí. V osmdesátých letech jednoznačně skupina Gradace, o které se dá říci, že se stala legendou. Začínali jako tancovačková kapela, ale vždy kladli důraz na vlastní tvorbu. Ještě když se jmenovali Fontána, tak vystoupili v pořadu TKM (Televizní klub mladých), začátkem osmdesátých let je vytáhl Viktor Sodoma, zpěvák skupiny Matadors. Vytvořili program, půl na půl tvořený bigbeatem a písněmi středního proudu. Gradace s Viktorem Sodomou natočila tři singly, což považuji za velký úspěch.
Jak se projevuje hudební názor doby, v osmdesátých letech byl dost oblíbený metal, devadesátá léta přišla s jinými hudebními styly. Odrážely se tyto vlivy i v tvorbě regionálních kapel?
Zaznamenal jsem boom kapel po revoluci, kvasná doba, kdy téměř všechno bylo možné. Vznikaly nádherné kluby, i na Nymbursku jsem pocítil něco jako návrat šedesátých let. Osmdesátá léta byla metalová, budu se jim věnovat spíše v druhém dílu knihy, jmenoval bych skupiny Roxor, Iras nebo Diesel z Lysé nad Labem. Začátek devadesátých let byl ve znamení vlny kytarového rocku, mladší generace byla písničkářská nebo grungeová, to byli například Sine Nomen. Ti se stali rovněž nadregionální záležitostí, natočili úžasné demo ve studiu Hostivař u Zdeňka Šikýrě, Petr Korál na ně tenkrát napsal pochvalnou recenzi. Dále do toho období zapadá skupina Nový Hrábě, která hraje dodnes.
Nový Hrábě! Dá se o nich říci, že je to nejdéle fungující kapela na okrese?
Nevím, vznikli koncem osmdesátých let, je možný, že v současnosti asi jo! Hlavně se mi líbí jejich přístup, nehoní žádné hitparády. Petr Severa je veliká osobnost a obklopuje se mladými muzikanty, z původní sestavy zůstal jako jediný. Hrábě jsou dost puntičkářská kapela, například dvě písně na demo nahrávali rok a půl. Postupně se dostávají do povědomí, letos vystoupí ve Vrchlabí, na hradě Pecka, či na kozí slavnosti u Stanislava Pence v Milkovicích. Nastal čas sklízení ovoce jejich snahy.
Stává se, že hudebník odloží svůj nástroj jednou provždy a přejde k jiné profesi, setkával ses s tímto případem?
Moc jsem po tom nepátral. Hrozně rádi se při tvorbě profilu sejdou, pohádaj či pomilujou a je to pro ně takový večírek, vidím, že si to užívají. Nedávno jsem děla profil skupiny Němý Bobeš, tak Láďa Helebrant, vůdčí osobnost, hrál s MCH Bandem s Chadimou, ten zůstal do dneška muzikantem a má vlastní nahrávací studio. Jejich zpěvák se stal ředitelem banky v Praze, Pavel Hrubý, další člen této kapely se stal majitelem realit, uvnitř však zůstal rockerem. Když vezmu skupinu NBA, tak jejich leader Miloš Obdržal je ředitelem ekonomického bloku v Temacu. Za kariérou tedy šli, dost kapel také rozdělila vojna nebo manželství. Některým se po muzice stýská a přemýšlejí o obnovení činnosti, jako například skupina Roxor. Když už se někdo k muzice jednou dostal a poznal „rauš“ tak už ho to nemůže jen tak opustit. Velká škoda je Jirky Jarolíma, vynikajícího kytaristy skupiny Gradace a Erupce, který má doma tisíce efektových krabiček, hraje si sám pro sebe doma v kuchyni a „smaží to jak Zappa“.
Jak se shání informace a kontakty na již zaniklé kapely? To musí být detektivní činnost.
Někdy jo, ale až zas tak hrozné to není, bydlíme na malém městě, každý zná každého. Měl jsem štěstí, že jsem většinu lidí znal, detektivní činnost byla až teď při hledání skupiny Němý Bobeš, Láďa Helebrant byl na Korsice. Ale jinak tvorba všech profilů probíhala bez problémů.
Dostával jsi tipy?
O spoustě kapelách jsem věděl, ale trošku se to rozmnožilo a rozvětvilo při samotných rozhovorech. Takto jsem například objevil skupinu Sibet. A to mě na tom baví! Model tvorby profilů je curriculum, nejlepší koncerty, snažím se zachovat fanouškovský přístup, takže nijak kriticky nehodnotím kvalitu hudby. Kladu však důraz na vlastní tvorbu, takže se nevěnuji zábavovým kapelám, hrající převzatý repertoár. Řídím se klauzulí rock v nejširším slova smyslu, takže se do mého výběru dostaly kapely Veselá Kráva či Fortuna 77.
S muzikou jsou propojeny i jiné umělecké disciplíny, napadá mě výtvarné zpracování obalu nebo spojení hudby či divadelního představení.
Mluvili jsme o Láďovi Spilkovi, z něhož se stal muzikálový zpěvák. Přesah hudby zažil s punkovou skupinou SPS, která hojně vystupovala v zahraničí a stávalo se, že jejich texty byly překládány, aby jim posluchači rozuměli. Takže ikona SPS určitě existovala. Skupina Němý Bobeš dělala filmovou hudbu, přesněji řečeno bigbeatové základy. Nový Hrábě dělali rockovou operu Svatý František, kterou prezentovali v rámci diplomové práce na vysoké škole. Je to i divadlo, Ota Kouřík, to je takový herec na pódiu, umí se pohybovat a dělat show. Obaly alb, jistě, ale i třeba pěkné webové prezentace, v knize uvádím odkazy na stránky kapel. Zpracování webové prezentace rovněž mnohé vypovídá o kapele samotné.
Tím jsme se dostali k webové stránce Babí léto.
Tyto stránky jsou spojeny s knihou. Prezentuji tam profily kapel, v současnosti je jich tam kolem dvaceti, oproti tištěné verzi nabízím bohatší obrazovou dokumentaci. Pod čarou novelizuji události, například nová placka, významný koncert. Na stránkách lze najít pozvánky na chystané kulturní akce, součástí je kniha návštěv, protože zpětná vazba je pro mne velmi důležitá. Návštěvník narazí i na reminiscenci akcí Klubu hledačů, které jsem provozoval na začátku devadesátých let, na články kde mohou lidé psát své reakce, pocity či recenze. Stránky naleznete na adrese www.babileto.ic.cz
Odběhneme teď od skupin ke křtu knihy, na co se můžeme těšit?
Křest jsem naplánoval na 22. dubna na sobotu, poprvé se knížka objeví v prodeji, kmotrem se stal Honza Dodo Doležal, prosím neplést s Milošem. Je to bývalý hráč na klávesy ve slovenské kapele Modus Janka Lehotského se zpěvačkou Marikou Gombitovou. Dokonce s nimi nahrál ceněné album 99 zapaliek, jako sedmnáctiletý benjamínek. Mám přislíbeno, že společně s poděbradskou zpěvačkou Zuzkou Janiššovou zazpívá píseň Crazy ze sólové desky Mariky Gombitové. Dále vystoupí kapely Gradace s Viktorem Sodomou, 4+jedna, SO z Lysé nad Labem, Dreamtown, Marek Ďurčanský s repertoárem skupiny Sine Nomen, Frank & Friends, na kavárně DJ Seagull a DJ Atom. Lidové vstupné, sud piva zdarma, šedesát porcí bramboračky a mnoho dalších pochutin od kamarádek – bábovky, konopná pizza, tvarohové řezy. Každý padesátý návštěvník dostane knihu s CD.
Jaká bude distribuce knížky?
Skromná, je to orámovaný našim regionem, takže se bude prodávat ve třech největších městech, v Poděbradech, Nymburce a Lysé nad Labem v knihkupectvích a pak ji lze zakoupit přímou u mě na koncertech skupiny Práva Pupku nebo přímo 22. dubna v KD Nymburk.
Lukáši, pro naše čtenáře jsi připravil soutěžní otázku, výherce získá tvou knihu s CD. Prozraď zadání.
Po přečtení názvu jedné místní kapely odzadu, se Vám objeví jméno jiné. Nese název města, víte jakého? Pomocníkem Vám mohou být stránky Babí léto.
Nezapomněli jsme na něco?
Rád bych poděkoval sponzorům, jmenovitě malí podnikatelé jako Cukrárna Pod žabkou v Nymburce, K - Music Nymburk, naprosto mě nadchla obec Kněžice, městské úřady Nymburk, Poděbrady, Lysá nad Labem, restaurace Butrint, nesmím zapomenout na Studio Všechlapy, kde se zrodilo CD.
Zajímavosti k 2CD:
Společně s knihou získáte 2CD, obsahující čtyřicet písní regionálních kapel a datovou stopu.
Metrofilm: „Ivan Tatíček přenechal kopii devítiminutového filmu z pražského metra z roku 1984, ve kterém vystupuje tehdejší kytarista skupiny Němý Bobeš, David Pacholík. Unikátní záležitost, ve které vystupují dva známí herci a tento velice vtipný klip bude součástí CD jako datová stopa.“
Jako další bonus bude na prvním nebo druhém CD umístěna píseň Marka Bašty z prvního setkání kapel na poděbradské Loděnici. Setkávání kapel na Loděnici se pro mnohé hudebníky stalo prestižní záležitostí.
LUKÁŠ TREJBAL (*1967)
Muž mnoha povolání, novinář a zpěvák skupiny Práva Pupku
Znamení zvěrokruhu: Váhy
Biografie autora:
Stíny plesu (almanach polabských básníků, 1993)
Rockokodák (publikace o rockových klubech a skupinách Nymburska 1964-1994, 1995)
To je skoro básnička (dvojknížka s Mirkem Salámem Jilemnickým, 1997)
Nymburská rocková scéna, 1.díl (2006)
Správné odpovědi na soutěžní otázku zasílejte do 21.4.2006 na adresu: wethes@post.cz
(Nymburk, 18. 4. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1513
Symfonická báseň jednou nahoře a jednou dole
Aleš Misař
( Wethes)
Zdá se, že Radek je rodem umělec vášně. Jeho hudební tryskání bezprostředně zrcadlí rozbouřené nitro duše, kde se stále něco děje, cosi probíhá, přeskakuje, jiskří, uvolňuje se a znovu napíná své inspirační tětivy pro umělce vždy velmi důležité. Jeho hudba se na nás valí v kaskádách a pulsuje v ní ještě nevychladlá tvůrčí vášeň, která by si však místy ve prospěch učesanějšího vyznění cyklu zasloužila přísnější ohraničení rozumem. O to silněji jsou tóny zatíženy emocemi. Někdy mi připadalo, že hráč doslova donutil své varhany plakat, a proto hlavně pro duše s křehkou hladinou citovosti nabídla páteční premiéra sytý zážitek.
Námět cyklu už podle názvu chce zachytit tématické protiklady tak ostré, jak ostře nám je vedle sebe klade život sám. Své úmysly nám skladatel vylíčil v osvětlujícím textu, kde průběh symfonie líčí jako putování nejmenované duše po vlnách rozdílných pocitů. Smutek, Harmonie, Radost, Epilog… Každý z nás, kdo jen trochu umí žít citově, musel se s těmito životními skutečnostmi potkat, a proto mohl alespoň střípek ozvěno ze sebe sama zaslechnout i v Radkově novém díle, u kterého nadnesený přídomek „symfonické básně“ nemusí být zárukou nejvyšší kvality, jak dokazují reakce několika posluchačů. Uveďme alespoň pár názorů: „Způsob, jakým bylo dílo prezentováno, neodpovídá plně jeho kvalitě. Skladbu, která zazněla v pátek, si spíše dovedu představit jako hudbu podbarvující nějaký televizní dokument,“ domnívá se například „wethes“.
Po skončení produkce spokojeností zářící autor složil díky své přítelkyni Anně Hill, která se o vznik i uskutečnění nymburské premiéry cyklu velkou měrou zasloužila; mimo jiné se postarala i o grafickou stránku propagace. A slušelo by zmínit se také o účinné spolupráci Jaroslava Kříže při zajišťování kvalitního zvuku.
Radek Svoboda v minulých letech nejvíce spolupracoval s Evou Hrubou, jaký má na báseň názor ona?
Symfonická báseň Radka Svobody „Nahoru – dolů“, jako skladba o šesti větách, složená na elektrofonické varhany pro celý orchestr mne doslova „dostala“. V prostředí evangelického kostela zněla, jakoby sám autor hrál NE na nástroj „Yamaha“, ale přímo na pravé kostelní varhany! Ač s Radkem spolupracuji na různých divadelních projektech i hudebních recitálech, toto byl jiný skladatel, ponořený zcela do vážné duchovní hudby, která mne pohltila, oslovila, vzala dech a dále není co dodávat, protože takového jaký byl ten večer jsem ho neznala. Vášeň bolesti a smutku se střídala s melodií něžností, radosti a mohutností varhan, jako smyslu života. Nezbývá, než říci: Děkuji a gratuluji! Jediné, co otupilo sílu prožitku, byl jakýsi uměle vytvořený oltář, za kterým sám autor, který hrál, nebyl vidět. Příště se budu a nejen já těšit na možnost shlédnout hlavního protagonistu večera v akci, ale ani tato chybička neubrala na kvalitě hudby a klavírního přednesu.
pro nymburk.net napsal a E.H. vyzpovídal: Aleš Misař, 23. 4. 2006
(Nymburk, 25. 4. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1522
Oslavy výročí divadelního spolu Hálek vyvrcholí premiérou hry Manon Lescaut
rozhovor s anketouWethes
Režie této hry byla svěřena Evě Hrubé a ta společně s Petrem Čechem, zastupujícím divadelní spolek Hálek, uspořádala konkurz na obsazení všech rolí. Z konkurzu vzešlí ochotničtí herci a herečky tak doplnili již mírně přesluhující soubor Hálek. Výročí tak bylo oslaveno vlitím nové krve do souboru. Požádal jsem Evu Hrubou o pár slov k představení a také jsem se zvědavě poptal herců, mám k nim totiž blízko.
Proč tak pozdě?
Protože se stávají věci, které jsou neočekávané, protože herci odcházejí a mění se tým, protože nebýt Městského kulturního střediska v Nymburce nebyly by finance, protože nebýt sponzorů nebyly by tak důležité maličkosti, jako rekvizity, protože nebýt nasazení všech protagonistů nebyla by „Manon Lescaut“.
Můžeme se těšit na Evu Hrubou, jak ji známe?
Vážení diváci, nebojte se Eva Hrubá v režii i dramaturgii nezapomněla, že pan Nezval je klasik, a také nezapomněla, že něžný, dramatický i smutný příběh lásky rytíře Des Grieux a Manon Lecaut nesmí na jevišti působit pateticky, že divák nechce jen slyšet, ale především: dívati se! Okouzlí vás Manon (Šárka Mokrá), přesvědčí Des Grieux (Míra Novák), pohltí Tiberge (Jan Klimeš, j.h.), rozesměje Duval st. (Jiří Vetešník) a všichni ostatní (Anna Bičáková, Lucie Větrovská, Marcela Bihariová, Aleš Misař, Jan Kolář, atd.), kteří vytvářejí vedlejší role, nejsou vůbec „vedlejší“ a ne nejdůležitější složkou představení, protože posunují děj, tvoří scénu, tančí, zpívají a dávají celému představení emotivní náboj a atmosféru. Nikdo z herců to nemá lehké, všichni pracují na 200 procent, když nejsou právě na jevišti, musí stihnout technické práce, převleky, hru na alternativní nástroje, zpěvy. Nedílnou součástí je hudba Radka Svobody, silná a vědoucí.
Zeptám se tebe i celého souboru. Co ti práce na hře dala či vzala?
Toto představení mi doslova dalo zabrat. Začínali jsme znovu a znovu, když odešli hlavní představitelé z časové tísně, byli jsme všichni zase na začátku. Scénografii jsem měnila snad víc než desetkrát, aby vždy padla a sedla pro herce, právě tak choreografii. Většina jsou mladí lidé, kteří nikdy na jevišti nestáli, vzešli z konkurzu (mimo Nováka, Vetešníka, Klimeše) nejprve jsme se učili základy herectví, pak přišla tvrdá práce, méně legrace, víc dřiny. Na režisérovi je, aby dokázal skrýt ještě jisté nedokonalosti začínajících herců, jak v pohybové stránce, tak v mluveném slově. Někde se to podařilo, někde ještě ne. Manon je velice těžká hra v tomto pojetí, jak ji uvidíte. Zjednodušit to již nejde! Jsme dobrá parta, ale jsme na vše zcela sami, tvoříme představení jako spolek Hálek, ale neúčinkuje tam ani jeden z herců, natož, aby nám pomohl, jakoby Hálek zemřel v náručí jen jednoho nymburského režiséra, a to mě mrzí, moc, už kvůli všem, kteří na této hře makají tak dlouho a za to jim vážně moc a moc děkuji.
Anketa mezi herci:
Mirek Novák (Des Grieux) : Je to práce v kolektivu mladých lidí. Někdy O.K., jindy na mrtvici, ale kdybych to dělat nechtěl, tak to nedělám.
Šárka Mokrá (Manon): Nejvíc na tom miluju ty lidi, s kterými se mohu stýkat díky této hře, protože kdyby nebyli takoví jací jsou nikoho by to nebavilo a ta hra by šla do prázdna.
Jan Klimeš, j.h. (Tiberge): Po všech trampotách, které byly se střídáním představitelů hlavních rolí (mimo Manon) se sešla skvělá parta mladých lidí, kteří mne překvapili nasazením i zodpovědností. Věřím, že Manon tomto provedení vás příjemně osloví a potěší, a to tu ještě nebylo.
Jiří Vetešník (Duval st.): V mé roli mohu beztrestně osahávat Šárku, řvát na Míru a být protivný na Honzu Klimeše. Můj obdiv zaslouží Míra, který si roli rytíře se mnou vyměnil a byl tak nucen se naučit neuvěřitelné množství textu. Porno!
Lucie Větrovská (služebná, mnich, sbory, zpěv, tanec, pohyblivá scéna, poběhlice): I když zkoušky byly dlouhé, příběh je o jedné velké lásce pouhé, že jsme skvělá parta to pravda je, soubor to snad perfektně sehraje (včetně mne – smích).
Anna Bičáková (modesta, mnich, sbory, tanec, pohyblivá scéna, poběhlice): Bylo to dlouhé, ale těším se a stojí to za TO!
Marcela Bihariová (sbory, mnich, tanec, pohyblivá scéna, poběhlice, zpěv): Je to dřina a nádhera zároveň.
Jan Kolář (Duval ml., biřic, hostinský, sbory, mnich, pohyblivá scéna, technická spolupráce – galéra, kříže, okna): Jak bych to shrnul? Moje slovní zásoba neoplývá takovými slovy, abych to mohl popsat.
Aleš Misař (Piere, sluha, Synelet, biřic, sbory, mnich, pohyblivá scéna): Byla to ohromná zkušenost, která ze mne vytáhla nemožné v herecké práci i přes zeď mé absolutní básnické zamyšlenosti.
A na závěr opět malé shrnutí:
Manon Lescaut – představením vrcholí oslavy 145. výročí DS Hálek
autor předlohy: Vítězslav Nezval
režie: Eva Hrubá
hudba: Radek Svoboda
premiéra 4. května 2006, 19:30 h, Hálkovo divadlo Nymburk
repríza 23.5.2006, 19:30 h, Hálkovo divadlo Nymburk
(Nymburk, 25. 4. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1523
Jen tak na okraj...
Lucretia
( Lucretia)
Je fajn, že je na jevišti pohyb, ale když do Nezvalových veršů, recitovaných hlavními postavami, stále někdo ,,courá“ sem a tam, hře to nepřidá, naopak spíše ubere. Později, když se ,,stěny pokoje“ hnuly a ,,okno“ popošlo o pár metrů vedle,napadlo mě, že nic proti fantazii, ale stát se tohle v běžném životě, asi mi ,,jebne“. Ale to nechte být, jsem už taková, jednu chvíli jsem dokonce fascinovaně pozorovala rytíře Dex Grieux, jak chodí dokola po jevišti a pod bílou košilí mu prosvítá tetování:o) Jo mimochodem: hudbě – velice efektní - by neškodilo ubrat volume nebo hercům přidat na hlase. Nezklamal mě Jirka Vetešník, ba co víc: překvapil mě, netušila sem, co v něm dřímá… Naopak Manon mi nějak nesedla… Mám pocit, že ač šestnáctileté ,,dítě“ je Manon protřelá svůdnice, která – ač dítě napohled – ví, kterak si omotat muže kolem prstu. Jenže v téhle Manon jsem svůdnost nenašla. Přišla mi jako zmatené naivní děcko uprostřed velkoměsta, poprvé bez rodičů, které neví, co si počít a bojí se… Toť můj názor.
Každopádně byl na celém představení znát rukopis Evy Hrubé. Její Vyhoštěný anděl neměl chybu, tohle mi ovšem tak úžasné nepřišlo (přece jen jsem – co se klasiky týká – drobet puritán), ale určitě si zaslouží pochvalu za měsíce dřiny, protože představení – ač není můj šálek čaje – jistě svým způsobem zaujme každého. Přiznávám bez mučení, že zaujalo i mě, jinak bych ho hned po odchodu z divadla pustila z hlavy a nespisovala tento pamflet…:o)
Přesto si neodpustím pár slov závěrem: Vím, že Hálek není jen spolek přesluhujících, také vím, že mladá krev se tam dá najít, jen nevím, proč musí Hálkovci, když chtějí hrát a kteří chtějí, aby Hálek nezemřel, chodit na konkurzy do ,,hálkovského“ představení…
(10. 5. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1541
Surikhata není jen divná veverka:o))
Ritchi
Při pátrání se dozvíte, že:
(zdroj: ZOO Praha)
Suricata Suricatta
Třída: savci, Řád: šelmy, Čeleď: promykovití
Zeměpisné rozšíření: jižní Afrika
Biotop: suchá savana, polopouště, pouště
Potrava: hmyz (všekazi, saranče, kobylky), štíři, hadi, ještěrky, hlodavci
Rozměry: délka těla 25-35 cm, délka ocasu 17,5-25 cm, výška v kohoutku 15 cm, hmotnost 0,6-1 kg
Rozmnožování: Samice je březí 77 dní a rodí 1-5 mláďat, která jsou ukrytá v hnízdě v podzemní noře.
Věk: až 13 let
Zajímavosti: Surikaty žijí v početných koloniích. Noc tráví v podzemních chodbách, kam také prchají před nebezpečím. Ve dne vždy několik členů kolonie hlídkuje, vztyčeno na zadních. Rády se sluní...
Vězte však, že při procházce Nymburkem na tohoto drobného dravečka nenarazíte.
Spíše Vás v uších polechtá příjemný a vyrovnaný souzvuk tónů, jež produkuje folkové seskupení „SURIKHATA TRIO“
Při návštěvě jejich koncertu v Apatyce u sluneční víly konaného 11.května jsem si užil opravdového pohlazení uší i duše.
„Radůzovsko- Ta Janovský“ zpěv zpěvačky Jitky Fabiánové, která navíc obsluhuje perkuse (bubínky, chřestítka, africkou žabku…) doprovozený Jirkou „Wethesem“ Vetešníkem (kytara, mandolína) a Petrem „Freedomem“ Svobodou (basová kytara, Chapman stick) je nosným prvkem kapely. Jistá frenezie, se kterou Jitka zpívá jde ruku v ruce s texty (výhradně Jitčinými), v nichž je skryta láska, rozčarování, mezilidské (až partnerské) vztahy, zkrátka život…
Položíte- li mi otázku „a jako co to zní?“ odpovím, že nevím. Jako folkáč jsem poznal trochu Plíhala, Nohavicu, již zmíněnou Radůzu, Buriana, Navarovou…
V žádném případě však netvrdím, že by SURIKHATA TRIO kopírovalo, je to spíše tím, že skoro každá kapela, není- li profesionální, je utvářena svými vzory. Jako shrnutí mohu uvést, že SURIKHATA jako celek je velmi příjemná, pohodová a náladová kapelka, ten „správný šálek čaje“, o které myslím ještě hodně uslyšíme;o)
(12. 5. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1553
Představení Manon Lescaut
Jana.Prok
Znám styl režie Evy Hrubé a neuměla jsem si představit, jak dopadne Manon v neklasickém pojetí. Ale jsem milovník nových a netradičních zpracování a o to v tomto představení šlo. Pojmout známou a stokrát zpracovanou klasiku a vtělit jí novou tvář, ale s citem a vkusem. To přesně se celému souboru podařilo a podle mého názoru na 100%. Všechno bylo propojeno se vším, nikde nic nevyčnívalo, nepřekáželo, nepřebývalo ani nescházelo. Navíc má divák spoustu prostoru pro namáhání svých mozkových závitů a pro použití fantazie.
Musím se přiznat, že od pláče mě na konci představení odradilo jen to, že jsem si opakovala:“Jsi nalíčená!“ Opravdu jsem nečekala, že představitelka Manon dokáže tak sugestivně divákovi předvést odchod z tohoto světa.
Podle mého názoru by měl být Nymburk hrdý na to, že se v tomto městě hrálo takovéto hodnotné a nádherné představení. Za sebe jsem ráda, že alespoň pár mladých lidí netrávilo svůj volný čas poflakováním, konzumováním čehokoli omamného, a že lidé odcházeli domů a měli o čem přemýšlet, protože toto představení v nich na dlouhou dobu zanechalo spoustu dojmů a pocitů. Za to patří dík celému ansamblu.
Janča
(17. 5. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1559
Proti armádě Tvé Krásy – Aleš Misař
Wethes
Ahoj Aleši, budou to necelé dva roky, co jsme se bavili o sbírce „Neštěstí v lásce, štěstí v poezii“ a nyní máme před sebou sbírku druhou „Proti armádě Tvé Krásy“. Co mi o ní povíš na začátek?
Něco jsem už naznačil v pozvánce. Tato sbírka zpočátku navazuje na hravé románky z té první (viz „Prodavačka oděvů...“), což o mě vypovídá jako o člověku neobvykle optimistickém. Do tohoto světlého proudu se však ve druhé knížce postupně vlévají také kalné úvahy jdoucí až na kost bytí. Třeba mě trápí role básníka ve společnosti - kde má svoje místo? ptám se v jedné básni. Rozhodně nechávám své myšlenky prostupovat proudem obraznosti. Tu jsem znovuobjevil v básni „Rty“. Mimochodem pro mě velmi důležitá báseň, protože díky ní jsem si uvědomil, že v říši metafory se pohybuji s největší jistotou. To je, myslím, pro mě jako pro autora ta správná cesta.
Kromě lyrických básní lze ve sbírce nalézt i básně popisující současné nešvary jako jsou například hrací automaty. A oproti předešlé sbírce cítím v básních průvan nové inspirace. Je to tak?
Spíše než cílená kritika fenoménu hracích automatů to byl úžasný atak inspirace. Seděl jsem v jedné restauraci nad Malými Valy a hrací automat odvedle mi hláskem elektronického kanárka oznámil, že bych měl o něm něco sepsat. Koneckonců v básních dávám přednost komorní lyrice, ne společenské kritice! A průvan nové inspirace přišel snad proto, že jsem otevřel nová, dosud zatemněná okna do světa a k lidem.
Sbírka opět mapuje jednu etapu Tvého života a to léta 2003-2004. Jak na toto období vzpomínáš pohledem Aleše Misaře v roce 2006?
Tehdy jsem studoval politologii a od suše vědátorského předmětu jsem utíkal odpočívat do světa poezie víc než kdy jindy. Do toho období spadají také zlaté časy „Zrcadlení“. Hodně jsem se věnoval psaní pro tento poetický pořad a trochu jsem šidil roli studenta. Mnoho básní z nové sbírky jste možná zaslechli právě na Zrcadlení. Samozřejmě jsem se musel potýkat s šiky armády Krásy a není divu – já šílenec až do svých dvaceti navštěvoval taneční!! Dnes si říkám, jestli jsem už dávno neměl armádu Krásy potkávat na trošku jiném bojišti.
Máš nějaký návod, jak odolat armádě krásy?
Způsobů, jak odolávat tomuto především sezónnímu úkazu, by se našlo nemálo. Osobně doporučuji chopit se listu papíru a hrotu pera. Pouhé nezamilování se ale nestačí, člověk není jen ze srdce!!
Sbírka „Proti armádě Tvé Krásy“ nevyšla vlastním nákladem. Kdo se o to zasloužil a proč jsi zvolil tuto cestu?
Zde patří dík městu Nymburku a odboru kultury za to, že náklady sbírku zcela pokryly. Díky patří bezesporu ing. Jiřímu Černému a jeho vstřícnosti. Je znát, že on poezii přeje, což podle mě není častý jev, proto zasluhuje ocenění.
S jakými reakcemi se setkává tvá poezie. Samozřejmě jsem zvědavý na kladné i záporné reakce.
Co se reakcí dotýká, začal jsem (asi jako každý básník, který to se svou rolí myslel vážně) v totálně pochvalném prostředí rodinného kruhu (pra)babiček a tet. Rozvařené úsměvy a lichocení vás ale nevycepuje k žádnému sebezamyšlení a právě zde hrozí, že vás (pra)babičky ukolébají v představě, jak světově píšete a jak je to, krásné, že vůbec veršujete. Potom, když začínající trubadúr – dejme tomu na soutěži - vystrčí nos mezi zkušenější autory a před odbornou porotu, pozná, jakým sladkým klamem ho (pra)babičky naplňovaly. Porota obvykle není sněmem hodných babiček! Takhle jsem vystřízlivěl na Hořovicích Václava Hraběte ve svých 16 letech. Postupně jsem si zvykal na to, že svět poezie hoří i za vlídným domácím krbem a aby se v něm člověk stal alespoň zdatným drobkem, musí umět snášet také zápornou kritiku a brát si z ní to kladné. Také jsem se už dočkal záporných reakcí. Jeden obzvláště nabroušený kritik na jednom literárním serveru dokonce doporučil, abych se místo planého rozsevu písmenek dal na sbírání známek. Neposlechl jsem ho; sbírání známek by mě nebavilo a navíc – básně se sbírají pohodlněji, protože si je sám píšu. Nemusím pro ně na modrý Mauritius!
Své básně jsi představil pražskému publiku, jak se lze k této možnosti dostat a jak to celé probíhalo?
Mě k tomu přivedla kamarádka básnířka Jana „Kometa“ Rychetská. Dík jí za to. Ona v kavárně Hybernia (tam se konají pravidelně poetické pořady) už několikrát vystupovala a seznámila mě s pořadatelkou H. M. Tarkó. Je to lákavá možnost vyjet z okresního Nymburka do velké metropole a představit své verše novému publiku. V Hybernii si texty rozebírají studenti VOŠ herecké a autor se pak jen nechává překvapit, jak se recitace zhostí. Oddech mezi jednotlivými kousky zpříjemňuje renesanční hudba v podání studentek konzervatoře. Byl jsem s pojetím mého bloku veršů docela spokojen a překvapilo mě třeba, když jeden student začal jednu z básní dokonce jako pěvecké číslo „Měla vlasy jako len...“ Přesto si raději verše přednáším sám, začal jsem se do toho totiž poslední dobou nějak vžívat.
Kromě skládání básní se věnuješ i textování písní či divadelnictví a to jako autor i interpret. Jaké máš s touto prací zkušenosti?
Co se týká práce na divadle, ta mi umožnila prověřit všechny dosud utajované rezervy mé osobnosti. Od začátku jsem si byl vědom svého neherectví a při hereckém tréninku na Manon Lescaut jsem trpěl jako na vojně. Proč jsem tedy nevzal do zaječích? Umínil jsem si, že to dotáhnu, protože mě moc lákalo poznat divadlo i z druhé strany opony a bral jsem to také jako prověrku zodpovědnosti vůči režisérovi i kolektivu. Snad jsem obstál. Odměnou za toto rozhodnutí pak bylo poznání veselého i pracovitého divadelního života v houževnaté tlupě mladých vrstevníků a těžko popsatelná, nádherná euforie na premiéře. A ještě nějak se na mě ta divadelní řehole podepsala: povedlo se mi výrazně vylepšit recitaci! A za to vděčím Evě Hrubé.
Jak moc je rozdílná práce na básni a písňovém textu?
Práce na textech, i když se to třeba nezdá, je o mnoho větší dřina než psaní čisté básně. Mluvím teď o psaní textu na hotovou melodii. Textař nesmí pouštět ze zřetele melodii, na níž bude slova roubovat. Během spolupráce s nymburským klavíristou Jirkou Chvojkou jsem se mimo jiné dozvěděl spoustu zajímavých pouček. Jako například, že „a“ se zpívá nejlépe, zatímco „e“ je takové neurčité a „u“ se hodí do temných tónů. Jinak v písni přece jen hraje prim hudba a textař musí vzít na vědomí, že na písní nepracuje sám, ale že na výsledku nemálo záleží také skladateli. Mnohem pohodlnější je samozřejmě případ, kdy vám někdo zhudební báseň a vy o tom nevíte a pak jste tím mile překvapen.
Zpátky k „Armádě“, kde všude lze sbírku zakoupit?
Určitě ji najdete ve všech stěžejních nymburských knihkupectvích. K pořízení bude za 60,-. Ach to zdražování už se ničemu nevyhýbá. Nejdřív plyn, pak elektřina, poezie. Nu ale směle do toho. Toho, kdo má o poezii aspoň špetku zájmu, snad tato armáda peněz nezastaví. Příjemné počtení a všem, kterých se to týká, přeji, aby se dovedli s armádami Krás vypořádat bez krve a kdyby, tak nanejvýš s kapkami inkoustu.
Na závěr již tradiční otázka od prasáka Bukowského: Aleši, ty kanče, zúčastnil bys ses tzv. swingers party? (pro vysvětlenou: jedná se o sexuální večírek, při kterém se aktéři mezi sebou milují – prostě orgie)
Ano, ale vzal bych si na to masku kance.
Díky za Tvůj čas
ALEŠ MISAŘ (*1984)
znamení zvěrokruhu: kozoroh
biografie autora:
Neštěstí v lásce, štěstí v poezii (2004)
Proti armádě Tvé Krásy (2006)
další aktivity:
účast festivalech v Hořovicích (Václava Hraběte)
Kutné Hoře (Ortenova Kutná Hora)
vlastní basnický pořad klub Hybernia, Praha
písňové texty pro skupinu CROSSBAND
autor parodie: Svatební košile v novém kabátě, která byla zinscenována
v pořadu Slova na strunách (2006)
obsazen v divadelní hře Manon Lescaut (2005 – 2006, DS Hálek Nymburk)
(Nymburk, 23. 6. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1588
Nymburk.net se dobře schoval...
klokanek
Vzhledem k drobným technickým potížím se nyní dočasně nacházíme nově na adrese hlucnasamota.net. Původní problémy s doménou se nám vyřešit nepodařilo, tak přecházíme na novou. A doufáme, že se nám podaří vylepšit i jiné věci, než jenom název. Děkujeme za přízeň a trpělivost!
(4. 11. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1728
Blázinec v prvním poschodí rozesmál divadlo
Eponinne
( Wethes)
Celá hra se odehrává v bytě doktora Jaroslava a jeho ženy Kláry, veliké milovnice divadla, která jednoho dne zjistí, že jí ke společenskému bontonu chybí sluha v livreji. Přichází tedy Josef, který má splňovat nároky na ideálního sluhu, a tím se roztočí v domě ten ,,pravý“ blázinec. Režie se ujal nový ředitel divadla Miroslav Fišer, který zároveň ztvárnil žárlivého manžela Jaroslava, a jako svou manželku obsadil Janu Štychovou. Role ,,domácí putičky“, hysterické paní doktorové, jí byla ušitá na míru a občas předvedla pořádné ,,divadlo“. Sluhu Josefa vystřihl Miloš Kubík, zdatně mu sekundovala Blanka Fišerová v roli rýpavé kuchařky Katy s pěkně prořízlou pusou. Oba vložili do své role notnou dávku komiky, ale pokud bylo potřeba, zachovával Miloš naprosto kamennou tvář. Herecké obsazení uzavírá Vítek Špinka jako rodinný přítel Artur, jemuž se premiéra mimořádně povedla. Při jeho dumání o tom, kdo je v domácnosti blázen, slzeli diváci smíchy. A bylo znát, že nejen oni.
,,Jsem ráda že jsme premiéru zvládli a lidem se to líbilo. Jejich smích je pro nás perfektní hnací motor a nejlepší odměna za naše snažení,“ usmívala se po představení Blanka Fišerová a dodala, že velký dík patří také Ivě Peškové, pomáhající při výpadcích textu z paměti účinkujících, a Michalu Janštovi za technickou podporu. Pokud se chcete po náročném dni odreagovat, pobavit s přáteli, zasmát se, zkrátka udělat si hezký večer, zkuste zajít do divadla a podívat se, jak se z normálních lidí stávají v očích jiných blázni a věřte, že se nudit rozhodně nebudete.
poznámky
premiéra: 2. listopadu 2006
režie: Miroslav Fišer
hrají:
Miroslav Fišer
Jana Štychová
Miloš Kubík
Blanka Fišerová
Vítek Špinka
repríza: 22. prosince 2006
(Nymburk, 5. 12. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1788
V nymburském divadle řádil ozbrojený Bandita!
Rockový muzikál zvládli herci na výbornouEponinne
( Wethes)
Začátek představení byl posunut o několik minut kvůli smutné události. Jeden z herců se stal účastníkem dopravní nehody, když pospíchal na představení, ale ač velmi otřesen, nedal na svém výkonu nic znát a věřím, že ani diváci nebyli z tohoto zdržení rozmrzelí. Přestavení se totiž opravdu povedlo.
V důmyslně řešené scéně od Petra Říhy se rozehrál příběh zbojníka Nikoly Šuhaje v podání Jardy Kříže a jeho milé Eržiky Dračové, kterou ztvárnila Šárka Fidrantová. Oba zazpívali během představení spousty náročných písní a nutno uznat, že Šárka má hlas jako zvon, ze kterého místy až mrazí. Škoda jen, že jim občas nebylo rozumět, protože je živý orchestr, v čele s dirigentem Jiřím Benešem, přehlušil. Další výraznou postavu – lichváře Mageriho – zahrál Pavel Kolban a právem si vysloužil potlesk na otevřené scéně v závěru hry. Jeho podlézání četníkům mě opravdu rozesmálo. V pozadí nezůstali ani další osvědčené ,,stálice“ souboru: Tomáš Březina jako falešný kamarád Derbak, Šárka Čiperová coby temná Morana, Pavel Procházka jako velitel četníků anebo Zdeněk Válek - lehce podplatitelný četník Bouda, a mnozí další. Za zmínku stojí výkon Míry Nováka v roli četníka Kubeše a také mě překvapil Libor Smolík jako bratr Eržiky Andrej. Pokud vím, je to jeho první zkušenost s hraním v Hálkově divadle a opravdu se jí zhostil na jedničku, hlavně ve scéně, kdy vyhrožuje Nikolovi, který žádá u Dračových o ruku své milé. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna, protože každý z těch, kteří se na scéně objevili, dal do své role velkou dávku opravdovosti. Věřím, že zaslouženou odměnou všem byl bouřlivý potlesk při děkovačce.
Poděkovat je samozřejmě třeba i kapele Crossband, doprovázející představení a všem technikům, bez kterých by nebyl ani tento úžasný kulturní zážitek.
Kdo chcete strávit příjemný večer v rockovém hávu, neváhejte a přijďte na některou z repríz, třeba 12. prosince.
poznámky
režie:
Mgr. Adolf Toman
hráli:
Jaroslav Kříž, Šárka Fidrantová, Miroslav Novák, Šárka Čiperová, Pavel Kolban, Tereza Brandová, Pavlína Černá, Katka Šonská, Irena Kratochvílová, Pavel Procházka, Martin Šturma, Pavel Lebduška, Tomáš Březina, Jana Pospíšilová, Jiří Vetešník, Dagmar Benešová, Libor Smolík, Stanislav Čech, Zdeněk Válek
Crossband a hosté:
Stanislav Kříž – baskytara, Michal Walter – kytara, Vítek Blažek – bicí, Miroslav Havelka – kytara, Marek Michl – klávesy, Jiří Beneš – dirigent, klarinet, sopran saxofon
repríza: 12. 12. 2006 a v sezóně 2007
(Nymburk, 5. 12. 2006, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1789
Když neslyšící není neslyšícím
fab
( Wethes)
Dále se dozvíte, že byl tento člověk okraden a nutně potřebuje na cestu domů, bývá uvedena i stanice, jistou částku peněz. Cifra se pohybuje podle mých zkušeností ve stovkách korun. Na pokus o slovní komunikaci dotyční samozřejmě nereagují a jen vám znovu ukáží lístek a přidají prázdný, nechápavý pohled – jsou přece neslyšící! A vy se máte přece smilovat, otevřít srdce a zároveň peněženku, pomoci jim! Postiženým přece musíme pomáhat, kdo by mohl odmítnout?
Takové „chudáky“ jsem měla štěstí potkat za posledních pár měsíců už třikrát. jednou to bylo v Praze na hlavním nádraží, ta samá slečna ale neváhala a přijela i do Nymburka a naposledy mě včera znovu „oslovil“ zhruba třicetiletý muž opět v nymburských ulicích, zřejmě je u nás hodně srdečných lidí. Všechny tři případy u mě naštěstí nepochodily, můj syn je totiž neslyšící a částečně ovládám znakovou řeč. Pokaždé, když jsem se s nimi snažila dorozumět „Jejich“ jazykem se dotyčný otočil na podpatku a rychle mizel.
Jedná se samozřejmě o podvod, promyšlený způsob žebrání, který zneužívá lidského handicapu. Před dívkou, která se tímto způsobem dožadovala peněz v jedné menší nymburské prodejně jsem ostatní nakupující varovat stihla, ale jak se ubrání takovému citovému vydírání ostatní, kteří těžko neslyšícího rozpoznají?
Jako člověka, který přichází s neslyšícími do styku mě tento způsob chování velmi pobuřuje a mám potřebu je bránit. Dovolím si tedy několik rad, jak rozpoznat člověka, který opravdu trpí sluchovou vadou:
1. Většina neslyšících lidí používá sluchadla.
2. I když jsou to lidé, kteří jsou nuceni používat znakovou řeč, umí při pomalé a správné artikulaci odezírat.
3. Většina neslyšících není němá, pokusí se v závislosti na stupni vady méně či více srozumitelně mluvit.
A hlavně většině neslyšících lidí není zapotřebí se ani v dané situaci zachovat tímto způsobem! V neposlední řadě mohu doporučit se naučit alespoň jako sebeobranu proti lidským hyenám několik gest znakového jazyka.
(Nymburk, 8. 1. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1833
Kýchání do sazí
Wethes
Nejen organizátory básnické sešlosti překvapila nevídaná účast, kavárna U Tanečnice byla doslova plná k prasknutí. Básnický pořad zahájila třemi písněmi skupina Nový Hrábě, stejně tak jako minulý rok. Poté následovalo autorské čtení, provázené Ondřejem Urbancem. Jako první vystoupil Pavel Zdražil, který dal divákům ochutnat z připravované knihy. Zdražilovo okénko bylo krátké, zavedl nás do poetického kraje zasněžených hor, kde je neradno se zdržovat pod střechou porostlou ledovými rampouchy. Úryvky poetického textu okořeněného jemným horalským humorem provoněly prostor s cinkajícími pivními ušáky. Po skromném Zdražilově vystoupení představil svou poezii Marek ?Slimák? Slivanský básně pevně usazené na zem, s výrazným sociálním cítěním i jistou sebereflexí. Vychutnávat si dny volna, kolotoče žen a nechuť se vracet do zaměstnání dokázal Slivanský i svým vystupováním dokonale předat divákům, které několikráte rozesmál. Zesměšnění vlastního ega předvedl v pohádce o Kryse a Slimákovi, za což si vysloužil bouřlivý potlesk. Následoval Lukáš Trejbal v tvorbě podobný jak Zdražilovi tak Slivanskému, v básních zdůrazňuje motiv železnice, nádraží a vlaků jako symbol změny, nálezů a ztrát, loučení a shledání, možná očekávání věcí budoucích. Nezapomněl zarecitovat v undergroundovém prostředí známou česko-slovenskou báseň Ježíško. Své vystoupení zakončil kytarou a dvěma písněmi, první s vlastním textem a hudbou nasáklou motivy starých trampských odrhovaček, druhou píseň od Mejly Hlavsy - Muchomůrky bílé si s ním zazpívali i někteří diváci. Opět bouřlivý potlesk a srk z nového piva. Následoval Mirek ?Salám? Jilemnický a Ondřej Urbanec, nejprve prodiskutovali problém: ?Co tím chtěl básník říci??a to na příkladu tvory Petra Bezruče. Vlastní texty následovali poté, Jilemnický vtipně popsal srážku rybářů a horníků u rybníka Jakub, Urbanec přečetl nové dobrodružství nerozlučné dvojice nazývané Míma a Béba. Okénko obou autorů se neslo v duchu absurdního humoru a dada kompozicí.
Večer zakončila skupina Nový Hrábě, rok od roku hrající lépe. Při poslechu jejich hudby neustále dumám nad tím, proč jsou pouze regionálně známí, když hrají tak originální mix kombinující v sobě to nejlepší z art-rocku a folkové hudby. Fanoušci skupiny nepřišli o písně Kouzelníci, Milá, Jarní a mnoho dalších, vřele doporučuji návštěvu jejich stránek na adrese http://www.novyhrabe.cz, kde si můžete stáhnout jejich nejnovější nahrávku.
Kýchání do sazí bude opět putovní, ?V únoru navštívíme poděbradský klub Netopýr, poslední vystoupení proběhne v Kolíně s bardy místní scény. Vše ukončíme vydáním almanachu? dodal Lukáš Trejbal. Putování básnického pořadu budu sledovat, přesné termíny plánovaných vystoupení včas najdete v sekci akcí. A už dost!
Pro přesnější ilustraci nálady sobotního večera následuje text Mirka ?Saláma? Jilemnického.
POMSTA HORNÍKŮ
Na břehu městeckého rybníka Jakub sedí v létě po ránu tři rybáři. Splávky se koupou daleko od kraje vodní hladiny. Asi dvanáct hodin se vůbec nic neděje.
Poté začne zničehonic nejmladšímu chlapíkovi cukat prut a zároveň i koutky úst. Zasekne a přitahuje rybu ke břehu. Zbylí rybáři jej znuděně pozorují. Po vytažení se ukazuje, že úlovek je pěkná čudla. Tu se znenadání dva neúspěšní rybolovci zvednou a svého kolegu ošklivě zmrskají svými pruty. Ten se slazami v očích hazí čudlu zpátky do Jakuba. Pak všichni tři opět nahodí. Nastává teplá letní noc a kromě několika štípanců od komárů se na situaci u vody nic nemění.
V 9.36 ráno začne cukat splávek také prostřednímu rybáři. Prut se mu prohýbá o něco více, než předchozí den jeho mladšímu kolegovi. Průměrný kapřík je za chvíli na břehu. I tentokrát však zasáhnou pruty jako nemilosrdné zbraně a vysvobozená ryba letí za mlaskavých úderů dopadajících na tělo nešťastníka zpět do vody. Pak se všichni posadí zpátky, nahodí a vychutnávají si další příjemný den.
Nebudete tomu věřit, ale večer se poštěstí i třetímu rybáři. Rychle vytahuje z rybníka moc pěknou štiku, balí fidlátka a kvapem chce opustit místo. Po několika metrech je ale dostižen kolegy a výprask pruty zmaluje do červena i tělo nejstaršího muže.
Po vypuštění štiky se situace uklidňuje a slunce jako každý den zapadne nad nedalekým lesíkem. Trojice rybářů opět sedí na břehu a v provozování jejich koníčka jim nezabrání ani nástup tmy.
Lehce po půlnoci se ale stane něco nečekaného. Od lesa se oddělí skupinka lidí a blíží se k rybníku. Za pár vteřin se dá rozpoznat, že se jedná o asi 10 horníků, kteří mají na hlavě helmy s rozsvícenými svítilnami a jsou typicky špinaví.
Trio rybářů nechápavě zírá na partičku umouněnců, ti však jednají okamžitě. Pruty vytahují z vody, lámou je a hází do Jakuba. Během chvíle za pomoci několika chvatů posílají rybáře za jejich pruty. Baníci ještě chvíli vyčkávají na břehu, jestli žádný z mužů nevyplave. Nevyplaval. Po čase vytahují svačiny, bodře si vypráví o včerejší šichtě a volným krokem odcházejí zpět do lesa. Na břehu rybníka je opět klid a komáři nemají do čeho píchnout.
shrnutí
Účinkovali: Pavel Zdražil, Marek Slimák Slivanský, Mirek Salám Jilemnický, Ondřej Urbanec, Lukáš Trejbal a skupina Nový Hrábě
Datum: 13. ledna 2007
Místo: Nymburk, kavárna U Tanečnice
(Nymburk, 15. 1. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1845
Idea důchodové osady
Aleš Misař
( Wethes)
Jsem tu živ teprve 23 let a už se odhodlávám k pronesení troufalé myšlenky: Nymburk, město propagacemi vyhlašované jako královské a k tomu na Labi, je ideálním městem ke strávení vašeho důchodu. Podtrhuji záměrně ?městem?, neboť ke starobní meditaci se daleko samozřejměji vnucuje venkov, čili česká ves předsudečně spojovaná s představou důvěrně blízké přírody a většího výskytu čistého vzduchu ? za předpokladu, že se právě na vedlejších lukách nekoná výroční technoparty. Ale i Nymburk má v sobě zakódováno něco ?vesnického?. I tu se k vám skrze hukot vozů projíždějících na Boleslavské třídě může prodrat slepičí kvokání upomínající na letní vesnické úsvity, jež vás tahaly z pod duchen z babiččiny chalupy ven na dvorek mezi ty kury. Také do přírody tu máte skok, stačí přejít řeku a vstoupíte pod chrámové lodě stromořadí arboreta. Ale živá zeleň se zahryzává i za hradby městečka a dál až do jeho sídlištních bludišť v podobě bohatých parků a nesmím zapomenout příznačné javory pro chodce, vysázené dokonce i podél Boleslavské třídy, té dopravní tepny s největším tlakem provozu. Co ještě přidat k dovršení vší idyly již tak dost hluboce naznačené? Například to, že ani v Nymburce po překročení noci nepotkáte živou duši a kdybyste si hráli na ponocného a do městečka troubili ze všech stran příkaz k usnutí, neměl by se vám za vaši stylizaci ani kdo vysmát, protože po desáté hodině večerní se zdá, že se každý soudný měštěnín stáhl ke své domácí lampě. Výsledkem je liduprázdný uliční trakt; rozpínavé ticho obrysů domů a zatemněných oken pouze ojediněle narušuje řev, či přinejlepším pokus o zpěv opilců, klátivé karaoke linoucí se z blíže neurčeného pohostinství, kterých mimochodem v Nymburce najdete téměř osmdesát. Archetyp hostince je přitom jedním ze zakládajících kvádrů, které dohromady skládají obraz maloměsta nenapravitelně idylického a malebně ospalého. A tu si dovolím ještě přitvrdit své úvodní tvrzení. Nymburk by se mohl jednou přeměnit v osadu určenou k odpočinku a rozjímání vysloužilých penzistů a všech životních veteránů. Vy, které jsem vyděsil svou vizí, kroťte nepříjemný šok. Nechci své rodné město ani náhodou odesílat do bačkor, jen se snažím nahozením vlastní důchodové reformy popsat jeho nezadatelný gen, který koneckonců sdílí i s jinými městy zavěšenými labskou šňůrou na nížinatou hruď Polabí. Atmosférický tlak města malého formátu konejšivě odrazuje od přemíry aktivit, dopřává všemu znavenému a nespěchavému. Labe v tomto místě středního toku už velmi přibralo a pod nymburskou elektrárnou, vyjmeme-li období lijáků, protéká značně zvláčněle, bachraté v bocích a svým loudavým krokem určuje tempo stárnutí věcí, stromů, duší, času a vůbec všeho co se odráží na jeho hnědé hladině. Podle těchto závěrů by tu i lidé měli stárnout pomaleji. Vůbec se nedivím tradovanému názoru, že se v tomto městě zastavil čas Kdo se mohl někdy s Nymburkem sžít alespoň na tři dny, pocítil to: Životní atmosférický tlak zde všemu velí: ?Zpomal?. Voda v pobřežních kamenech šplouná: ?Uklidni se!?. Katedrální klenby kaštanů od Přístavu šumí: ?Zastav se!? Hlava vodárny ovívaná korunami stromových velikánů zívá: ?Zchladni!? Cinkot sklenek z terasy restaurace nad Malými Valy přikazuje: ?Uvolni se!? a spokojený host přihodí juchavé ?Pobav se!? Otevřené dlaně laviček i v jádru Náměstí Přemyslovců svádějí: ?Zalenoš si chvíli? a čerti vám ve věncovém šiku z podbradku vodárny hrozí trestem, pokud neuposlechnete všeobecně závazný městský zákon ospalosti. V Nymburce se daří takovému člověku, který už odložil touhy po velkých činech, člověku, který nehodlá už ohromovat druhé žádnou kariérním výtryskem, člověku, který nemyslí na víc než na to, jak má kápnout do noty sladce unaveného času a neposkvrnit jej přitom přemírou zbytečného spěchu. Kdo myslí na kariéru, dříve či později mu začne být město obklopené historickými hradbami těsné a motor ambice ho požene k nejbližšímu úchytu; sám s oblibou říkám ? srdcem jsem v Nymburce, ale očima v Praze a z toho lze soudit, po čem pošilhávám. Ale myslete si, co chcete, vím, kam se vrátit, jestliže mi osud jednou dovolí vstoupit do důchodového věku. Na závěr si neodpustím, abych trochou regionální rivality, přátelské samozřejmě, nepopíchl naše sousedy: Poděbradští, proto vězte, že zpomalit stárnutí nedovede ani lázeňskou noblesou požehnané město s železitou minerálkou. Poděbrady jsou možná na srdce, ale já se řadím na stranu těch, kteří v srdci nosí Nymburk, městečko kde se zastavil čas. Teď jen aby se také nezastavila ta srdce v něm.
-am- 29.-30. 1. 2007
(Nymburk, 5. 2. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1867
Slova na strunách kontra svatý Valentýn
Aleš MISAŘ
( Wethes)
Pořad načala a i v dalších místech provázela příjemná hudba barokního ražení v podání Vítka Andršta (příčná flétna), kterému se na místě spoluhráče střídali ---- (klasická kytara) a --- (elektrická kytara). Hudba chvílemi komorní, chvílemi jižansky temperamentní nás dobře naladila do poetična. Ale začalo se prozaicky dvěma povídkami Jana Řehounka, který na Slova (Zrcadlení) zavítal po dvou letech. Jan Řehounek nás v nenásilném, humorném tónu poučil o rizicích užívání Salicylu na dezinfekci pohlavního orgánu. V druhém kousku nás provedl po osudu smolného panice, který svou velkou příležitost v nevěstinci propil, místo aby ji využil ke ztrátě svého nedostatku… O lásce pokračovala dvěma básněmi zcela ve zvykle moudrém a laskavém podání Jana Rychetská. Poté nás překvapil Jarda Šturma, tentokrát ne výzvou k zakoupení medvídka mývala, ale řadou šťavnatých aforismů na téma láska duševní i tělesná. Skromné publikum se pod jeho hlasovými kadencemi začalo dostávat do varu. Škoda jen, že jsem si v té rychlopalbě nestíhal zapisovat. Za všechny alespoň jedno moudro, přibližně takto znějící: „Jestliže láska prochází žaludkem, je jasné, kde musí skončit…“ (Náhodou se stejný motiv vynořil o něco později ve fejetonu Hanky Janouškové). Po Jardovi Šturmovi nastoupil k mikrofonu Aleš Misař a hned na úvod nás upozornil, že „se servírkami si nedá pokoj“ a uvedl svou nejnovější báseň o servírkách. Další lehce dovádivé číslo se soustředilo na opěvání dívčích nohou, které ale v rozuzlení proklínal za to, že mu jeho modlu nakonec odnesou. Následovala přestávka a po ní se na scénu Panoramy po dlouhé tvůrčí odmlce vrátil Jiří Červák. Svěřil se, že své nejnovější verše psal ještě toho dne ve vlaku při návratu ze zkoušky. To poukázalo na jeho oblíbenou tvůrčí metodu – své verše, jakmile mu přilétnou na mysl, si nejraději zapisuje do oblíbených bločků. Jde o kratší básně vybavené šikovnou pointou často vtipnou, ale nebrání se ani zadumané lyrice. Tentokrát však nabídl bystrý postřeh ve smyslu: „uviděl jsem Yoko – to je ono!“ Na závěr ohlásil objev nového žánru. Ve svém „loutkovém comicsu“ nám zevrubnými rýmy popsal souboj pozoruhodně personifikovaných svátků sv. Valentýna a Prvního Máje. Hádejte, kdo zvítězil. A poté se svou kontroverzní scénkou Vnukovo nečekané zasnoubení vtrhává na scénu trojlístek Jana Rychetská (Babička), Jiří Vetešník (Jaroušek – její vnuk) a Aleš Misař (Patrik-jeho snoubenec). Jak napovídá rozložení postav, probíráme problematiku registrovaného partnerství, jež se má uskutečnit navzdory babiččině poněkud zatvrdlým pohledům na mravní stránku věci. Její neoblomnost nakonec milenci řeší útěkem ke sv. Valentýnovi. Vlnu pohoršení sugestivně vyvolanou závěrečným odsuzujícím monologem babičky uklidňuje elegantní Hanka Janoušková svým fejetonem o kosmetice a přirozené kráse. Vzápětí se ke slovu dostává i poděbradská výprava, jmenovitě dvě dívčí recitátorské naděje---. Obě potěšily uši i duši příjemným a na první poslech pečlivě připraveným přednesem básní od Jiřího Davida. Poslední recitační počin znamenal výstup Jany Šturmové, která přišla s básní neznámého francouzského trubadúra nesoucí se v duchu celého pořadu na laškovnou erotickou notu. Téměř dvouhodinový program završuje výstup s živým sv. Valentýnem. Miky Mejstřík se tu objevil ve zcela nové kreaci. Sv. Valentýna ztělesnil jako shrbeného dojiče koz oděného v bílém přehozu. Svou přidušenou hlasovou dikcí připomínal legendární výstupy z poděbradské inscenace Nejkrásnější války. Nápadité a neotřelé pojetí kozy předvedl Jiří Vetešník. Pro svou animální roli zůstával v civilním obleku a kozu připomínal jen tím, že si na krk zavěsil gumovou rukavici naplněnou mlékem. Po patřičném propíchnutí cecků špendlíkem už mohl Miky dojit. Ještě podotkněme, že všechny výstupy uváděl uvolněně nenuceným způsobem Jiří Vetešník. Ten si v roli moderátora navíc počínal osvětově, neboť nám postupně vyjevil tři varianty historického původu a osudu sv. Valentýna.
Po skončení Slov jsem se pokusil ulovit nějaké kritické soudy z řad publika. Zdařily se alespoň dva - první jednostranný: „To, jak Veteš uvádí, je prostě světový… Je to v p--- Já jsem se prostě od začátku do konce bavil!“ svěřil se například divák od zadního stolu. O něco pestřejší názory vyjádřila jedna z divaček od prostředního stolu: „Pěkné byly básničky toho černovlasého chlapce (Jiřího Červáka, pozn.red.), jak tam měl ´Yoko, to je ono´, to mělo vtip. Potom se mi líbil Řehounek, jak četl ty povídky, sice sprosté, ale měly svou úroveň. Líbila se mi hudba, ta k tomu patřila. Líbil se mi i Šturma, i když to bylo místy až dost peprné, ale ještě to bylo tak vtipně řečené, že se to dalo snést a k Valentýnovi se to hodilo. Co se mi nelíbilo, byla ta scénka s Miky Mejstříkem s těma kozičkama, začalo to slibně, ale pointa se ztratila a tam to vyznělo hrozně hluše.“
Na konec všeho ale přispěchám se svým usmiřujícím závěrem: Ať už na naše hlavy dopadne chvála nebo kritika, mnohdy ostřejší než naše vtipy na sv.Valentýna, považuji rozhodně za malý zázrak, že se ještě drží v prostoru Panoramy básnické pořady tohoto druhu, a že se přese všechny přízemnější starosti daří pravidelně zlákávat poeticky naladěné duše pod skleněnou pyramidu.
Aleš Misař, 7. 2. 2007
(Nymburk, 9. 2. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1875
Editorial
klokanek
Je to snad typický příklad nymburské povahy. Nikoliv spolupráce na jednom projektu, sdílení a vytváření společných věcí, ale vytváření mnoha různých webů, každý ten svůj, s ambicí ne menší, než pokrývat všechno kulturní a společenské dění. Dneska jsem procházel odkazy na naší titulní stránce a dobrá polovina z nich mezi tím vyhnila. Nymburk.net se snažil být otevřený do vvšech stran, spolupracovat, hledat přispěvatele, vtahovat. A být nezávislí, kritičtí a ostří.
O adresu, neboli doménu jsme přišli částečně svojí nedbalostí, částečně chaosem. Firmu, u které byla doména registrovaná, koupila jiná firma, která nám jaksi zapomněla poslat fakturu. Když jsme se dostali do jakéhosi registru neplatičů, snažil jsem se zjistit, u koho jsme vlastně registrovaní. A posílali mně od čerta k ďáblu. Naprogramoval jsem tedy robota, který každých pár minut zkontroloval doménový záznam a jakmile by byla doména uvolněna k nové registraci, dal by nám vědět. Robot doménových spekulantů byl ale rychlejší a dostali jsme nabídku k dražbě. S minimální cenou dost nepřijatelnou.
Tak tedy stěhujeme se! Otevíráme své brány na nové hrabalovské adrese HlucnaSamota.net. Zapište si do bukmárků, řekněte kamarádům, přepošlete mailem.
Já i Picard, coby zakladatelé serveru jsme poslední dva roky dost vytíženi, já FAMU, Picard lékařskou fakultou, otěže serveru nadšeně převzal náš někdejší nejvěrnější čtenář Wethes. Ale principy jsou stejný. Cokoliv se vám nebude zdát, napište nám. Do debaty, nebo na redakční mail redakce (zavináč) hlucnasamota (tečka) net. Napište o tom, co vás pálí. Napiště o tom, z čeho máte radost. Přidejte pozvánku na akci, kterou pořádáte. Po jednoduché registraci získáte možnost zadávat články, pozvánky i odkazy přímo do našeho redakčního systému. Server tvoří nejen redakce ale i čtenáři, kteří se na internetu můžou redakcí snadno stát... Stále hledáme další kmenové autory, které by bavilo sledovat konkrétní oblast. Kriticky, nezávisle, s názorem. Ekologii, politiku, architekturu, stav občanské společnosti.
Z ochozu filmových studií z třicátých let v Půně v Indii opravuju poslední věci, které po přesunu přestaly fungovat. Program kina, Nymburský hudební archív, všechno by mělo pracovat. Kdyby ne, pište!
Tak díky za podporu, stovky reakcí v diskusích, a těšte se na nové logo i grafický háv...
(Půna, Indie, 10. 3. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1898
Rock Nymburk má své finalisty
seriál o soutěžiWethes
Porotci Němec, Korál a Kremenčuk přidali k výběru nymburských porotců skupiny Lomo Future, Lucky Punch, Pěchota, Promile, Naked Bridge, Deliqent, Storm. Porota tak vybírala z celkového počtu 22 semifinalistů.
Seznam finálových účastníků:
Mindway (51 b)
Like Fool (41 b)
Den (35 b)
Nikde Nikdo (28 b)
Lucky Punch (28 b)
Pěchota (24 b)
náhradníci:
Naked Bridge (23 b)
Crossband (22 b)
Ve spolupráci s MěKS Nymburk vyhlašuje Hlučná samota soutěž volné lístky na finálový večer. Soutěžní otázka: Která kapela vyhrála minulý ročník soutěže Rock Nymburk? Správné odpovědi zasílejte na adresu wethes@pampam.cz. Uzávěrka soutěže je 22. 3. 2007.
Finálový večer proběhne 24. 3. 2007 v kulturním domě v Nymburce od 19:00 h. Průvodcem finálového večera bude Vojta Kladívko a hlavním hostem bude kutnohorská skupina RYBIČKY 48.
(Nymburk, 12. 3. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1905
Finále soutěže Rock Nymburk 2007
Wethes
Podesáté
Vsadil bych se, že většina přítomných si ani neuvědomila, že letos to byl již desátý ročník vyhledávací soutěže. Tak ten čas letí. Soutěž založila v roce 1997 bývalá ředitelka nymburského kulturního střediska, Jana Křížová. V té době měl Nymburk dobrou tradici Rock Sessionů a podobných akcí spojených s rockovou hudbou. Během desetileté historie festivalu jsme mohli sledovat začínající hudební kariéru mnoha skupin, některé zanikly, jiné působí dodnes. Nejčastěji se v této souvislosti zmiňuje skupina Divokej Bill, která vyhrála Rock Nymburk v roce 1999. Ale stojí za to připomenout i další úspěšné účastníky: Certainty, Zády, THC, Baťa & Kalábůf něžný beat, Elvis Gott Superstar, Votchi, Lus3, Chocolate Jesus, Pankix, Banánový rybičky (dnes Rybičky 48) a mnoho dalších.
Večer zahájila skupina Lucky Punch, hrající melodický punk rock. Lucky Punch to neměli vůbec lehké, vylosovaná první pozice se často stává Černým Petrem. Diváci teprve přicházejí a než se správně naladí, vystoupení končí. Punkrockeři předvedli vyrovnaný výkon, bohužel však chybělo větší nasazení, k punku zajisté patřící, a snaha alespoň trochu strhnout pozornost publika.
Poněkud rozpačitě působila i další kapela Naked Bridge. Numetalová parta předvedla vše nutně spojené s tímto hudebním stylem. Agresivní kytary, pulzující rytmika, dostatečně rozezlený rapující zpěvák Cris Cameron, vše jak má být. Bohužel největší slabinou skupiny Naked Bridge je sklon imitovat své vzory v tom dobré i zlém. Přehnané macho a velká gesta příliš nefungovala, i když připouštím, že bez toho si lze Numetal jen těžko představit.
Vystoupení třetí skupiny Den se stalo jedním z vrcholů večera. Úvaláci vsadili na otevřenost a přirozeně strhli publikum k tanci a veselí. Den má za sebou bohatou historii, v minulosti s nimi zpíval např. Láďa Spilka (ex. Zády), a léta společného hraní byla znát na hráčské jistotě. Dalším kladem jsou i chytře napsané české texty, nejvíc mě uchvátilo spojení: „takový jsem zahradník, jako ty princezna“. Pochvalu si rozhodně zaslouží pěvecký projev Pavla Šittlera a propracované vokály ostatních členů slupiny. Ani se nedivím, že v diváckém rozhodování získali 43 hlasů, což je jen o pouhé tři hlasy méně než vítězný Crossband! Skoro se zdálo, že je již rozhodnuto o vítězi soutěžního večera.
Jsi vyholená?
Like Fool se již nymburskému publiku představili před pěti lety. Letos hráli písně ze svého nového dema Genius. Na pódium vnesli agresivní hudbu, v textech závažné výpovědi spolu s černým humorem a prvky nihilismu. Velmi vtipná byla soutěž o CD, zpěvák se nejprve zeptal, zdali je v publiku nějaká dívka bez přítele. Následoval promiskuitní les rukou a již se jedna z vybraných ocitla pódiu. Soutěžní otázka byla poněkud překvapující: „Jsi vyholená?“, po kladném zodpovězení otázky odešla s cenou a v rozpacích. Tento styl humoru přesně zapadá myšlenkového proudu skupiny, nesoucí ve znaku podivně se šklebící masku. Škleb v podání skupiny Like Fool publikum přijalo a prokázalo tak svoji otevřenost. Zajímavé číslo předvedl jeden posluchačů, když se zmocnil mikrofonu s potřebou sdělit ostatním něco zajímavého. Snad díky alkoholické náloži nebo přílišné nervozitě z něj nevylezlo nic srozumitelného. Zpěvák Martin "SLAKH" Chalupa to vtipně glosoval slovy: „Tak tomu jsem nerozuměl“. V hlasování poroty se nejtvrdší kapela večera umístila na druhém místě a v diváckém hlasování na místě čtvrtém.
Následující kapela Pěchota se zaslouženě stala vrcholem soutěžního večera. Pražská formace přinesla tvrdý rock, výborný zpěv Jana Koudelky a mimořádné hráčské nasazení. Sál se proměnil v jeden velký kotel, účinná pódiová show jak zpěváka, tak ostatních členů kapely, propojila pódium s hledištěm. Za zmínku stojí, že bubenický post v kapela obstarává rockový matador Milan Vipler, mimo jiné člen známé zábavové kapely Benefit. Klobouk dolů! Pěchota zaslouženě zvítězila u odborné poroty, u diváků získala třetí místo. Dojatý Vipler při předávání hlavní ceny vystřihl svým spoluhráčům, které s ohledem na svůj věk nazval „děti“, poklonu.
Večer zakončila skupina Crossband, která představila písně z připravované desky Auditorium jako jsou Nostradamus nebo Czech Tec 2005 a vsadila i na staré osvědčené fláky Myš, Veselý Španěl a další. Crossbandu vystoupení sedlo, v diváckém hlasování si odnesli první místo. Cenu diváků v minulosti získaly i další místní kapely Zády, THC nebo 4+jedna, což svědčí o soudržnosti diváků s regionálními skupinami. Takový fenomén nymburské rockové soutěže.
Co se povedlo, nepovedlo a bude Rock Nymburk 2008?
Podle příslibu, který zazněl již během večera, Rock Nymburk 2008 bude. Sluší se ještě zmínit o tom, jaký letošní ročník byl a jak by se dále měla soutěž vyvíjet. Finálový večer proběhl úspěšně, bezchybné nazvučení, výborná nálada v sále, host zvučného jména, přesto několik organizačních vad najít lze. Nechápu, proč pořadatel soutěže lépe nevyužil desetileté výročí! Moderátor Vojta Kladívko sice jak mohl, tak výročí připomínal, ale i tak mi v dramaturgii večera chyběla důstojnější oslava. Nebo nebylo co slavit? Jen shodou náhod, a jako vyjádření podpory skupině Den, se soutěžního večera zúčastnil Vašek Bláha ze skupiny Divokej Bill a tak mohl předat jednu z hlavních cen. Dramaturgie mohla počítat i s výraznějším využitím úspěšných hudebníků, např. krátké rozhovory atd. Celkové návštěvnosti rovněž neprospělo zanedbané promo soutěže, stačí se podívat na neudržované webové stránky soutěže, plakáty vylepené teprve týden před vlastní akcí a celkově malou informovanost. V dalším ročníku by se organizátoři soutěže měli těmto chybám vyhnout. Rock Nymburk opravdu může být významnou vyhledávací soutěží, tradice i kvalita finálových skupin je tomu důkazem. Do dalšího ročníku přeji soutěži, aby se stala stejným pojmem jako je například Broumovská kytara, Rock Dobříš nebo bitvy o Sázava fest.
(Nymburk, 27. 3. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1918
Každý chce být jako Luboš
Klokánek
( Wethes)
Na jednom film samotný, na druhém ?bonusy?, jak tomu bývá zvykem u velkofilmů. I to předznamenává film samotný. Leccos je zjevně z ?velkých? filmů okoukáno, včetně práce s kamerou, stavbou některých scén (úvodní, titulková, jako by vypadla ze Samotářů), scéna tréninku zase skoro doslovně cituje Rockyho. Těžko říct, jestli je film parafrází oblíbených filmů nebo trochu nevědomým využitím některých jejich postupů -- asi obojí. Takže tohle je lopotná snaha o vážně míněnou recenzi na radostnou snahu o vážně míněný film. To druhé určitě trvalo nepoměrně déle a autor prvního se na něco jako celovečerní film zatím nezmohl a jen tak nezmůže. Takže úvodem poklona samotnému úsilí.
Příběh filmu je jednoduchoučký. Mladíka Luboše (Pavel Jelínek) přesvědčí trenér Koza (Miroslav Vacek), aby se věnoval závodnímu vzpírání. Luboš maká, zanedbává školu. Koza je prospěchářská svině a když se Luboš při tréninku zraní (nebo možná umře), Koza si najde jinou oběť (poslední asi dvě minuty filmu). Do trénování zasahuje ještě konkurenční trenér Karel (Karel Ruso), vysmívající se Lubošův bratr, nechutný listonoš Ruda (Aleš Mocek), který prohlédl Kozovu manipulaci, a učitel (Luboš Milý) ani ti ale nejsou do příběhu vetkáni jinak než epizodně.
Film má několik silných momentů a několik průšvihů. Kamera a střih jsou na amatérský film výborné. Doslova mně rozstřelila scéna, v níž se otevírají závory a přes železniční přejezd jde nocí několik lidí, každý jinam. Má pohyb skoro ve všech plánech, vyvolávající lehké chvění až vizuální orgasmus. A nebo chůze hlavního hrdiny tunelem na nymburském nádraží, kolemjdoucí se vynořují ze tmy jako mlžné postavy. Paráda. S minimálními prostředky si režisér, scénárista, kameraman a střihač v jedné osobě adaptuje i složité postupy, jako třeba kamerový jeřáb, nejspíš improvizovaný ze stativu zvednutého nad hlavou. Škoda, že sebou tolik škube. Výborná je v některých záběrech i jízda kolem na bicyklu jedoucího listonoše.
Na studenta posledního ročníku střední školy určitě výkon
Průšvihem jsou výkony herců, spíš neherců. Kdo je zná, užije si jejich přítomnost ve filmu, skoro dokumentární výpověď (já jsem se bavil nad Rudou Zrůdou, jinak Picardem, redaktorem Hlučné samoty, ve skutečnosti stejně zdánlivě zlým a přitom dobrosrdečným), jinak jsou ale víc než nepřesvědčiví, stejně jako postavy, které ztělesňují. Nejpřirozenější je snad jenom vedlejší postava Karla Rusa. Příběh je naivní a tak přímočarý, že po chvíli začne nudit. A smrt (?) hlavního hrdiny v závěru filmu je tak fraškovitá a jakoby mimochodem, že se nás vlastně ani nedotkne.
Na druhou stranu díky tomu, že Karel Ruso je skutečný sportovec, dostává Daniel možnost zapojit do filmu i dokumentární scény ze závodů a z předávání medaile starostou Nymburka, které film výrazně oživují a dávají mu vtip.
Podle (možná příliš) klasické divadelní poučky je dramatický situace taková, ve které je hrdina v těžko řešitelné situaci a je postaven před výběr, co dále učinit. A všechny varianty jsou špatné. V té chvíli začíná postava jednat. Toho se u Danielova snímku nedočkáme. Dilema je ve filmu snad jediné: zda se má Luboš věnovat trénování nebo škole. A ani to se vlastně nijak neřeší. Stupňující se školní průser je vyřešen výtkou ze strany učitele a už se nijak dál nevyvíjí a vyčpí do ztracena.
Jak je Daniel Bartoš s kamerou a střihem nadmíru šikovný, v dramaturgii je bezradný. Žádná z postav se během filmu nepromění (až snad na Rudu, který se blahosklonně rozhodne jít s bratrem do vysmívané posilovny). Hlavní hrdina Luboš je jenom zkrátka cílevědomý a maká. Všechny trumfy (Kozovy úmysly) se vyloží na stůl už v úvodu, není co odkrývat.
Dalším průšvihem filmu je doslovnost. Běh hlavního hrdiny z Nymburka do Sadské je možné brát skoro jako popis cesty. Volně parafrázováno: ?V Nymburce se vydejte přes Železňák, dále podél Labe, zahněte směrem na Písty, po modré značce vpravo, v hospodě na návsi v Pístech si můžete koupit pivo. Dále přes les, kolem přírodní rezervace písečný přesyp, na odbočce vlevo, podél jezera, dále po silnici, uhnout na polní cestu...? atd. Střihová zkratka by v tomhle případě neuškodila, už proto, že kromě popisu cesty a stylově nepodpořené únavy hlavního hrdiny záběry nic nového nepřinášejí.
Výborně našlápnuto má ale film v popisu prostředí. Jak protagonistům často nejde věřit ani nos mezi očima, historky vyprávěné v posilovně jsou zjevně ze života a v některých momentech se do vyprávění vloudí to, co filmu nejvíc chybí ? autentičnost. Lehká, ale přítomná. Nejlepší je v tomhle směru vyprávění při vypnutém proudu, pouze v intimním osvětlení mobilního telefonu. Navíc prostředí posilovny je asi pro autora důvěrně známé a šikovně odpozorované. Škoda že i tam jsou herci toporní.
A poslední lehounké rýpnutí, už kosmetické: obvyklým problémem amatérských filmů bývá hudba. Jednak autoři používají své oblíbené písničky, na něž by těžko sehnali autorská práva (a film pak nejde oficiálně promítat), a za druhé často inklinují skoro k videoklipu a záběry jsou pak jenom jakousi bezvýznamnou vycpávkou do hudby, která už nakonec nic nezachrání. Nebo naopak hudba zachraňuje momenty, které se autorům zdají jakoby slabé. Každý chce být jako Luboš obsahuje ?převzatých? písní zhruba třiadvacet.
Shrnuto: kamera a střih parádní, příběh a vedení herců slabé, což je ? aspoň pro začátek ? skvělý výkon. Na film se jde koukat buď přísným filmovým metrem a pak se člověk nudí a nebo si ho užít včetně všech nymburských figurek, prostředí a vtípků ? pak určitě může i bavit. Otázka je, jestli i nezasvěcené.
?Klokánek
Každý chce být jako Luboš
NCE, 2006, 70 minut.
Námět, scénář, kamera, režie, střih ? Daniel Bartoš
Luboš ? Pavel Jelínek
Viktor Koza ? Miroslav Vacek
Karel ? Karel Ruso
socka Ivo ? Jarda Trávníček
Ruda ?zRuda? ? Aleš Mocek
učitel ? Miloš Milý
(Nymburk, 2. 4. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1920
Crossband vydává první desku
Wethes
Crossband vydává první řadovou desku s názvem Auditorium, představ nám ji.
Na desce je dvanáct písní a krom jedné se žádná ještě neobjevila na nějaké nahrávce. Deska je trošku jiná, než byl První nástřel. Myslím, že je i trošku rockovější. Zvuk a celé nahrávání dělal Lukáš Pilař a mastroval Dušan Vozáry. Pedro Pavlíček fotil a David Šitavanc dělal obal.
Jak vznikaly písně na CD Auditorium?
Písně vznikaly postupně během roku a tak jsme je i zařazovali do repertoáru na koncertech. Takže jsme už nahrávali vyzkoušené věci a neměli jsme problém je nahrát všichni najednou. Nejsou nějak tématicky spojené nebo směřované k názvu desky. Prostě jsme vzali dvanáct věcí a dali je na desku.
Krom stálých členů skupiny se na nahrávce podílelo několik hostů, co vás k tomu vedlo?
No je to jako vždy. Chceš desku nějak okořenit, tak tam dáš hosta. Do písně se hodí ságo, tak někoho pozveš. Ty ale spíš myslíš to nahrávání ruchu, kterého ses účastnil i ty, ne? Chtěl jsem udělat nějakou srandu do písně Myš, protože tam měla být natočena jenom jako recese. Pozval jsem lidi hlavně z divadla a kámoše o kterých jsem věděl, že zpívají, nebo že jsou spontánní. Řekl jsem atmosféru, kterou jsem chtěl vytvořit a oni ji tam vytvořili. Nakonec jsme tam Myš nechali, jako regulérní věc.
A když se tam ta banda lidí chystala, tak se z toho udělal i Czechtek 2005 a pár sborů. Myslím, že to byl dobrý nápad, protože se to povedlo. Sranda byla i při nahrávání a Lukáš v režii jen kroutil hlavou co tam ta banda za tím mikrofonem předvádí. Bohužel v nahrávce nejsou slyšel všechny ty hlášky, které tam aktéři nasázeli, ale jinak to udělat nešlo.
Auditorium vydává firma Popron music, co vše jste museli udělat pro to, aby jste se dostali pod křídla velké vydavatelské firmy?
Stylem jakým to děláme my, to může udělat každá kapela. Máš hotový master a dáš Popronu peníze na výrobu. Popron jen řekne, zda je pro ně tvoje hudba a kvalita nahrávky akceptovatelná nebo ne.
Četl jsi nějaké recenze nebo kritiky na Auditorium?
Ne, protože nahrávka se ještě nikomu do rukou nedostala, kromě pár zasvěcených.
Deska bude mít slavného kmotra Viléma Čoka, jak se vám to podařilo?
Křest připravujem s Vláďou Zikanem, který má agenturu Absoluton. Ten Vildu dobře zná a když jsem se ho optal jestli by to Vilda udělal, tak to nebyl problém zařídit.
A co bude po křtu, jak chystáte desku propagovat?
Budeme se jí samozřejmě snažit propagovat a hrát věci z této desky na koncertech. Chtěli bychom taky k Auditoriu natočit nějaký videoklip, možná dva, ale to ještě uvidíme.
Myslíš si, že existuje nějaká šance, jak dostat Vaše písně do velkých médií? Pokud ano, jakou jste pro tuto příležitost vybrali píseň?
Tak šance je vždycky a pro všechny, ale jestli je to reálné nebo nereálné, ukáže čas. My se o to chceme pokusit a také pokusíme.
Skupina Crossband se podílela na divadelní hře Balada pro banditu (pozn. nazkoušené nymburským divadelním spolkem), jaká to byla zkušenost?
To by ti musel říci někdo z kluků co seděli dole v orchestřišti, ale určitě hraní z listu a pod taktovkou dirigenta, je pro Crossband úplně něco jiného a dobrá zkušenost.
V minulém roce absolvovali mnoho koncertů a jeden dokonce v Polsku. Jak na Vás reaguje publikum?
Dva v Polsku. Myslíš v publikum v Polsku? Řeknu ti až tam budem hrát častěji.
Jaké jsou tvoje hudební vzory a necháváš si jimi inspirovat při tvorbě písní?
Myslím, že nemám hudební vzory. Dělám muziku, tak aby se mi líbila a netoužím po tom, aby to znělo jako někdo jiný. Mám, ale vzory ve způsobu práce a v tom, jak by kapela měla komunikovat s publikem. Inspirovat se nechávám náladou cizích písní, ale jelikož poslouchám různé hudební styly tak se všechno míchá.
Co tě v hudební branži v poslední době nejvíce oslovilo?
Nevím. Ted´ si nevzpomínám.
Ještě se vrátím k novému CD, kde si jej mohou fanoušci zakoupit?
Mělo by být všude v prodejnách. Potom bude samozřejmě na koncertech. Stát bude 199,- Kč
Na závěr otázka o sprosťáka Bukowského: Vzrušuje tě pohled na figurínu bez šatů?
Ne, pouze v šatech.
CROSSBAND
Hraje od roku 2004 ve složení:
Jarda Kříž (kytara, zpěv, foukačka)
Standa Kříž (baskytara, zpěv)
Michal Walter (kytara, zpěv)
Vítek Blažek (bicí)
Doposud odehráli na 70 koncertů, z toho dva v Polsku.
V roce 2005 vydali maxisingl ?První nástřel?
V letošním roce se zúčastnili soutěže Rock Nymburk 2007, kde získali cenu diváků.
18. května 2007 křtí album AUDITORIUM.
(Nymburk, 14. 5. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1972
Setkání basslidiček 2007
Wethes
Blíží se třetí Setkání basslidiček. Jak celá myšlenka vznikla?
Musím Tě opravit, letošní setkání je již čtvrté. První bylo 19.6.2004 a od té doby bylo zatím každý rok. Myšlenka je spojená s Basovými stránkami pro Pavlu (http://www.sweb.cz/korinem/sevi/ nebo http://basstranky.cz), které jsem začal dělat někdy začátkem roku 2004. Chtěl jsem tenkrát najít nějaké basový poučky, nebo příručky pro kolegu a zjistil jsem, že informací o baskytaře je na webu poskrovnu. Náhodou jsem narazil na Simonům web (http://bassg.wz.cz/) a v návštěvní knize tam byl vzkaz právě od oné Pavly, že začíná hrát na basu a uvítá každou radu. Měl jsem tehdy období, kdy jsem byl hodně na dně a snažil jsme se něco dělat. Napsal jsem ji, že jí můžu zkusit poradit. Potom mě napadlo, že když jí budu posílat rady mailem, ztratím v tom brzy přehled a že by nebylo špatný udělat webovou stránku, kterou by mohli třeba využít i ostatní.
Když už jsem stránky začal tvořit, začali se mi ozývat lidi s připomínkami, nebo s prosbami o radu. Napadlo mě, že by stálo za to uspořádat i nějaké živé setkání, kde by si mohli všichni vyměňovat zkušenosti, začátečníci by mohli získat užitečné rady od ostatních a mohlo by se tam i sem tam něco předvést. Ať už vystoupení, nebo nástroje a aparatura. Měl jsem z toho nejdřív trochu strach, ale nakonec se to povedlo. Vyšla mi vstříc paní Svobodová z MěKS pronájmem prostor a pan Misař technickou podporou a tím se to všechno rozjelo.
Basáci na mě působí, oproti zpěvákům a kytaristům, klidným dojmem. Myslíš, že existuje nějaký charakterový předpoklad pro baskytaristu?
Myslím, že ne. Ten dojem asi vzniká z toho, že část baskytaristů se rekrutuje z lidí, kteří nikdy předtím na nic nehráli a do kapely se dostanou stylem ? hele máme kapelu a sháníme basáka. Nechceš to zkusit, je to dost jednoduchý? Takže zpočátku takovej basák kam ho postavíš, tam ho najdeš a co mu řekneš aby hrál, to hraje. Ale neplatí to vždycky. Někdy basu vezme i kytarista, který ?přebejvá?, což je můj případ, nebo jsou lidi, kteří se cíleně rozhodnou pro baskytaru a přesně vědí, co chtějí.
Taky si myslím, že záleží na prostoru, který si basák v kapele získá. Pokud má kapela dvě agresivní kytary a hodně zpěvů, tak basák má málo prostoru a zůstává ?dole?. Pak mu nezbývá než ?být klidný?. V kapelách, kde je jeden kytarista a jeden basák vzniká pro basu víc prostoru a basa může suplovat druhou kytaru, nebo se pouštět i do melodických linek. Pak je po klidu a basák je najednou vidět i slyšet.
Jaké máš reakce od návštěvníků na předešlá setkání?
Reakce jsou většinou spokojené. Jistě se našlo i hodně nedostatků, ale Basslidičky byli vždycky natolik tolerantní, že nikdy nic nekritizovali. Když něco nebylo úplně ideální, vzali to vždy tak, že se snažím něco dělat a nikdo jinej to nedělá, takže i když se něco nepovede, hlavně, že se něco děje a mám dojem, že mi i většina fandí. Snažím se to dělat pro nás basáky a doufám, že to tak ostatní berou.
V minulém roce vystoupil na setkání Pavel Jakub Ryba, jak se Ti to podařilo?
Jako většina podobných nečekaných věcí. V loňském roce pořádala firma Warwick akci Warwick Tour. Prezentaci svých výrobků. Prezident firmy Warwick pro Českou republiku pan Michal Filek (sám aktivní kontrabasista) zjišťoval u pana Misaře možnost provést takovou prezentaci v Nymburce. Pan Misař mu dal kontakt na mě a s panem Filkem jsme se dohodli že Basslidičky 2oo6 spojíme s Warwick Tour. A protože Pavel Jakub Ryba je reprezentativní hráč Warwicku, nebyl problém aby vystoupil v rámci Warwick Tour. Jeho vystoupení je vlastně zásluha pana Filka.
Představ nám letošní program.
Letošní program nebude asi takový trhák, ale doufám, že bude přesto zajímavý. Jsou připraveny přednášky na témata jak se člověk stane basákem, kde všude se dají najít na internetu informace o baskytaře a basácích, jakým způsobem efektivně cvičit a hlubší pohled na šestistrunou baskytaru. Celé to bude proloženo vystoupením Tria Surikhata, J.N.F. Urbance, Adama Misaře a skupiny Deverova chyba. Setkání letos využije k prezentaci firma Musicdata, která představí basovou aparaturu Hughes & Kettner.
Novinkou bude letos večerní bassjamm U Tanečnice, kde budou mít basáci, které nesklátí horko a únava, možnost si společně zajammovat na baskytary.
Jakým způsobem vybíráš hosty a koho bys v budoucnu rád pozval?
Snažím se program vyvážit tak, aby v něm bylo nějaké poučení a předávání praktických zkušeností, aby v něm zazněla různá muzika ve které hraje výraznou roli basová kytara a aby se v něm objevily baskytary, nebo basová aparatura včetně odborného výkladu. Podle to se snažím vybírat hosty. Ono slovo vybírat je možná trochu silné. Snažím se oslovovat a přemlouvat. Je ale i pravda, že někteří hosté mě oslovili sami a k mé radosti se sami nabídli.
V budoucnu bych rád pozval nějakého výrobce lampové aparatury, který by tuto problematiku důkladně rozebral. V názorech na lampové aparáty totiž panují mezi basáky diametrálně odlišné názory, které jsou někdy spíš výsledkem předsudků a informací z doslechu než výsledkem osobních zkušeností. Znám v republice tři domácí výrobce, ale zatím se mi nepodařilo žádného z nich získat. Tak snad to jednou vyjde.
Na kterou z přednášek nebo vystoupení se nejvíce těšíš?
Mám-li být upřímný, těším se až to všechno dobře skončí a já si budu setkání v klidu rekapitulovat. Ale rád si třeba poslechnu přednášku ?Jenicha? Urbance a jsem zvědavý na aparáty Hughes&Kettner.
Ty sám hraješ na baskytaru ve skupině SO, čím tě tento nástroj přitahuje?
Jak říkám, jsem původně kytarista, takže k base přistupuji trochu jako ke kytaře a hledám pro ni i melodickou polohu. Basa mě přitahuje konkrétnějším zvukem. Kytary většinou vytvářejí nějaký podklad, nebo sóla. Baskytara hraje spíš jeden tón. Vytváří si vlastní linku. Hraje se na ní když to tak řeknu trochu přehledněji. A když člověk dokáže vymyslet a zahrát linku, která drží celou písničku pohromadě, je to dobrý pocit.
Kromě skupiny SO hraješ i v Qwil, čím se podle Tebe tyto kapely liší?
V Qwil hraji na kytaru, takže už tohle je dostatečný rozdíl. Ale teď vážně. SO je kapela, která stojí na textech a muzice, kterou vytváří Luboš (kytarista). Jsou takovými jeho zpověďmi. Mám tím tak trochu předepsanou formu, do které si vytvářím basovou linku. Takže nemusím přemýšlet, jak bude písnička dál pokračovat, jak se bude vyvíjet. I když se někdy i s bubeníkem na úpravě písniček SO podílíme všichni. Trochu alibisticky řeknu, že Luboš vymyslí melodii a já si pak do jeho kytary stavím basu.
Qwil tvoří jiným způsobem. Jednak se podílíme také všichni, ale hlavně texty tvoří převážně Petra a o hudbu se snažím já, takže je tam možná víc cítit můj vliv. Řekl bych, že Qwil je veselejší, žánrově pestřejší a tanečnější než SO. Tím tanečnější myslím, že na písničky od Qwil se dá líp tancovat.
Máš za sebou docela dost nahrávek, s kterou jsi nejvíce spokojený?
Jsem spokojený s tím, že všechny nahrávky vůbec existují. Že se písničky zaznamenaly a nezmizí, ani když zapomeneme jak jsme je hráli. Ale nejvíc spokojený jsem s nahrávkou Týden v láhvi, který jsme nahráli s autorským uskupením Potěškoště. Nejsou tam špatné nápady, ale hlavně se mi líbí zvukově. Nahrávali jsme ho ve Studiu sklep u Ládi Douska v Kolíně.
Překvapuje mě, jak odlišně zní kapely z okolí Lysé nad Labem, Nymburka a Poděbrad. Ta města jsou blízko sebe, přesto se v nich hraje trochu jiná hudba. Čím myslíš, že to je?
Tak to vnímám taky. Už od dob kdy jsem na přelomu 80. a 90. let minulého století jezdil do Nymburka na gymnázium a někdy v roce 1990 jsem začal víc pronikat do hudebního podhoubí. Tehdy jsem vnímal věci jednodušeji. Poděbrady pro mě byli kapely stylu hippie, Nymburk punkeři a Lysá rockeři a underground (nezapomenutelní Lucidum Intervalla). Teď po letech už to tak černobíle nevidím. Ale troufnu si tvrdit, že ty odlišnosti můžou pocházet z povah těchto tří měst. Lysá je blízko Praze a pokud někdo chce dělat muziku, utíká do Prahy, kde je víc možností. Lysá je také takové krásné a klidné městečko. Takže muzika se tam dělá spíš pro muziku. Nymburk je největší z těch tří měst a jak to v něm vypadá, všichni víme. Boleslavská třída plná hluku. Město věčně rozkopané. Všude hodně lidí. To přímo volá po rebelii a protestech. Poděbrady jsou zase lázeňské městečko, všude plno zeleně a člověk tam víc vnímá kontakt s přírodou a není tolik frustrován špínou a hlukem.
Ale jak říkám, dnes už to nevidím černobíle. V Poděbradech, Nymburce i v Lysé se některé styly prolínají a hlavně se prolínají i členové kapel. Není výjimkou, když kapelu tvoří lidi z Lysé a lidi z Nymburka. Nebo různé Poděbradsko-Nymburské projekty. A nesmíme zapomenou, že je tu ještě jeden druh muziky, který všechny tři města spojuje a tím je metal.
Které baskytaristy na české hudební scéně považuješ za nejzásadnější?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Sólové baskytaristy moc nesleduji. A kapely vnímám spíš jako celek. I když musím říct, že když slyším nějakou příjemnou baskytarovou linku, tak si ji užívám. To je vlastně odpověď. Nejzásadnější jsou ti baskytaristi, kteří třeba nejsou nijak výrazně slyšet, ale takoví, kteří, kdyby najednou přestali hrát, tak celá skladba spadne a bude znít bez basy hnusně.
Na závěr otázka o sprosťáka Bukowského: Zkusil bys to někdy s prostitutkou?
Kdybych ji miloval, tak ano.
SETKÁNÍ BASSLIDIČEK 2007
23. 6. 2007 od 10:00 do 18:00 v KD Nymburk
23. 6. 2007 od 19:00 kavárna U Tanečnice, Nymburk
Michal Kořínek (*1974)
Znamení zvěrokruhu: Kozoroh
Účinkoval ve skupinách:
Archa/The Mist
Fakt
Pleš
Radio?95
Aliwasi
Dědičná zátěž
Vkratkosti
Potěškoště
Pravidelně vystupuje se skupinami
Qwil
SO
Diskografie:
Radio?95 ? 3 live koncerty
Aliwashi ? Kráčet v kruhu
Aliwashi ? ...jsou cesty
Potěškoště ? Týden v láhvi
Qwil ? Kořen & Petra Qwil, 1 live koncert
Qwil ? To se stává
SO ? SO (Exit)
SO ? Simulovaný orgasmus
Odkazy:
http://www.sweb.cz/korinem/sevi/
stránky o basové kytaře a setkání basslidiček
(Nymburk, 15. 6. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1979
Zrcadlení duší před prázdninami
Aleš Misař
( Wethes)
Ta nejprve svým sametovým hlasem povolala do akce trio členů DS Hálek - Blanku Fišerovou, Miloše Kubíka a Vítka Špinku, kteří v přízemí Panoramy neúprosně zavedli ?Blázinec v prvním poschodí?, akční ukázku ze stejnojmenné hry. Diváci rozehřátí hereckým nasazením byli vzápětí přimrazeni zpět k židlím záhadnou povídkou Petry Štychové, kterou sugestivně předčítala její maminka Jana. Překvapivé zahučení smíšené s podivným oddychem proběhlo řadami, když zazněla poslední věta, v níž vyšlo najevo, že záhadná ?černá a vždy vítězící postava ženského rodu? byla pistole, která celou dobu promlouvala k sebevrahovi.
V dalším průběhu se ve zracích publika prostřídaly už mnohokrát odzrcadlené poetické duše: Jana Rychetská, Aleš Misař a Jiří Červák. První dva se po odvedení vlastních básnických kousků později ještě potkali ve scénce ?Nymburské námluvy?, kde Aleš Misař rozvinul problematiku předčasných, neuvážených sňatků; zde se navíc jednalo o partnerku dvakrát starší (ale abych neurazil ? fiktivně) než nebohý, do chomoutu nasměrovaný ženich. Role potenciálního tchána-válečného veterána se ujal svou pověstnou hřmotnou kadencí Miky Mejstřík. Díky šťastným nedorozuměním mezi nahluchlým otcem a rozněžnělou dcerou autor nakonec noční můře pulírovaného fraku unikl. Jiří Červák opět šlehl do bránic několika stručnými a údernými veršíky, ve kterých nešetřil ani sám sebe, to když popisoval, jak před ním na mostě začala prchat dívka, leknuvši se jeho loupežnického porostu tváře. Nabroušené, přesně naježené poetické šípy a šipky Jiřího Červáka, zdá se, v případě Zrcadlení nabývají statutu tradice. Poslední výstup před hudebním uragánem připravili tzv. ?Tlampači? Pavla Dovičína. Pro Pavla se jednalo o osobní vele-premiéru. Poprvé na Zrcadlení uváděl svou scénku a ještě v ní vůbec poprvé vystoupil na pranýř diváckých zraků. Scénka či spíše skeč by mohl nést podtitul ?Apači se vracejí z cest? a podle zkomoleniny názvu indiánského kmene známého pomalu už jen z křížovek jedná se nepokrytě o parodii na Mayovky. Rudí bratři Stará unavená pěst (představitel s romskou dikcí - Dan Čihula) a Pivottou se pohádají o přízeň půvabné ?Tři oči? (sehrála Hana Janouškové), kterou jim uprostřed dosti neodborně vedeného zápolení odvede moudrý otec ?Kiki Karel? ztělesněný Miky Mejstříkem. Indiánská dívka ochotně jde se zkušeným kmetem a její cynická poznámka ?můžete si tady třeba honit mustangy? pronesená na adresu schlíplých mládenců šlehlo poetickým ovzduším jako když mrsknete hrstku pepře do cukrové vaty. Ale oba frustrovaní mladíci se dlouho netrápili a nakonec nalezli útěchu v návštěvě nově otevřené knajpy v ležení Siouxů. Happy end u piva! Škoda jen., že poněkud dadaisticky vedené dialogy způsobily rozpačitou odezvu diváků. A tak to, co z výstupu nezaslechly uši, vyvážily jevy křičící do očí - největším trhákem totiž byl přepestrý punkerský kohout na hlavě Mikyho Mejstříka a ukázka opravdu kypivé hippiesácké paruky navyšující již tak dosti vytáhlou siluetu Pavlovu.
A nakonec, ač nezpěvák, chtěl bych zapět ódu na dvě kapely, které večerní program rozhýbaly v partiturách. Nevím, jak pro ostatní, ale pro mě byla příjemným překvapením pop-rocková skupina Ravanello. Duší a hlasem tohoto souboru je Tomáš Furbacher, mohli bychom ho po právu mít za onoho frontmana ? skládá muziku, píše texty, zručně vládne kytarou a jeho hlas u mikrofonu drží všechny písně. Oproti zcela prvnímu vystoupení, jež mladá kapela odehrála právě na minulém Zrcadlení, bylo cítit, že je o poznání vyhranější, sebejistější a že si více užívá vlastního výkonu. Alespoň mně se to tak z pozice posluchače jevilo. Muzika to byla pohodová, místy řízně přímočará a jindy zase příjemně loudavá, hladce vklouzala do uší a posluchače mohlo rozesmutnit jen to, že kapela vzhledem k poměrně úzkému repertoáru nemohla přidat do kotle více šlágrů. A proto musela být v roli přídavku opakována hitovka ?Kam jsi dala vlasy??. Ale to nikoho už nemrzelo, sám jsem si její repete také přál. A zároveň přeji této nedávno zrozené kapele závratný vzestup, mnoho koncertních příležitostí a ať se rodí stále nové písničky, abychom si mohli déle užívat jejich melodickou jízdu.
Hotový hudební uragán dle dlouhodobých předpovědí přivanul v závěrečné tříčtvrtě hodině Vítek Beneš a jeho Triquetrum: Vítkovy klávesy, baskytara Václava Havlase a bicí Jana Vávry rozmetaly všechny pochyby o tom, zda se vyplatilo dávat to dobrovolně vstupné. Celý sál napjal proti hudebnímu nasazení hráčů pozornou stěnu sluchu. Zkrátka nepopiratelná kvalita sálající z jazzové virtuozity okořeněné chutí do hry. Není divu, že tu a tam se od stolů utrhla lavina spontánního potlesku a že závěrečný aplaus málem odeslal do povětří skleněnou pyramidu. Přídavek byl potom nevyhnutelný; Triquetrum muselo způsobit, že mnoho posluchačů se domů dostávalo v houpavém kroku a s pohvizdem na rtech.
Nakonec několik ohlasů z řad návštěvníků: ?Viděla jsem sice jen část pořadu, ale ta se mi moc líbila! Zpěvák z Ravanella má velmi pěkný hlas a to dělá pro kvalitu muziky hodně!? řekla jedna z nymburských divaček Iva. ?Mně Zrcadlení vždy pobaví, hlavně ty scénky, jenom si myslím, že to období Slovy na strunách bylo trochu poklesem. A moc jsem nepochopila scénu s těmi indiány,? uvedla posluchačka Martina, přišedší za nymburskou kulturou ze soudružských Poděbrad. A konečně pro Petra z Nymburka byla jasným vyvrcholením hudební produkce Triquetra.
Zrcadlení si nyní na dva letní měsíce půjde odpočinout k vodě a stejně jako většina z jeho příznivců, bude se zrcadlit v hladinách vodních nádrží, přehrad a rybníků o světovém oceánu nemluvě. Ale už v září opět účinkující a diváci vrátí ke svým rolím a zahájí povinnou docházku do Panoramy.
Aleš Misař, 21. VI. 07
(Nymburk, 22. 6. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1980
Klavírní živel Jiří Chvojka – čili o lásce, která prochází ušima
Aleš Misař
( Wethes)
Ovšemže jako správný umělec je nadán kromě jiných neobyčejných schopností také rozumnou dávkou roztržitosti. Inspirace někdy způsobí takový zával v mozkových závitech, že už se tam nezavine nic praktického. Například když ke mně mladý klavírista přijde na tvůrčí schůzku, pravidelně si při odchodu něco zapomene. Už jsem si tedy zvykl, že se loučíme dvakrát, přičemž mezi první a druhou rozloučkou Jirka sejde schody z patra a až u vchodových dveří dole s provinilým úsměvem oznamuje, že se musí pro něco vrátit. Když naopak přijdu na návštěvu k němu, do jeho zkušebny, zařízené pěkně séparé, ocitnu se v tom, co bych sofistikovaně označil za „tvůrčí binec“, tj. zdánlivý chaos, který by pořádkumilovný člověk pohanil doháněje provinilce k okamžitému úklidu, který je však pro jeho autora nepostradatelný, protože on jediný se v něm vyzná a rozumí pravidlům jeho uspořádání. Přesto se mi po každém mém vstupu do místnosti omlouvá, že neuklízel a záhy začne hledat v kupách kupy partitur strategicky rozmístěných jako praporky v orientačním běhu; klavírista jen učiní pár přeběhů kolem místnostmi a za chvíli už s přehledem vyloví potřebný list.
Jiřímu se velmi protiví nicnedělání. Tedy činnosti, na kterou se mnohý těžce pracující člověk těší po celou dvanáctihodinovku. Ne tak umělec takzvaně nakopnutý bohem a nucený tedy zpracovávat přílivy inspirací, které do údolí duše jako dar i úděl nahání neviditelná přízeň démonických múz výměnou za ztrátu duševní vyrovnanosti a klidu. Ano, soudím, že tvorba je vykoupena určitým výskokem z pohodlí, je ukončením stavu zahálky a zahájením neklidu a svérázné obdoby horečky. A Jiřím tento zvláštní druh horečky podpaluje snad nepřetržitě. Jsem například u něho na návštěvě, on se provinile usmívá, rozhazuje rukama a jako za trest si tahá štůčky vlasů z dobře chytatelného účesu a proklíná se: Já nic dneska ještě neudělal! A za chvíli se už omlouvá, že mě sice nechce vyhazovat, ale že musí na hodinku držet alespoň čestnou stráž u piana, jinak to prý není možné a nedá mu to, aby se nezeptal, jak dlouho jsem pracoval na své poslední básni. „No, celý den“ doznám se po pravdě a Jirka zesmutní, prokleje se ještě hlouběji a já už se hotovím k odchodu a neurazím se. Chápu spřízněnou duši - když si umělec žádá klid na soustředěnou tvorbu, nemělo by se mu bránit. I on samozřejmě dovede nicnedělat, ale ne tak, aby mu tato bohulibá činnost přinášela trvalé štěstí. Třebaže právě nezasedá u svých oblíbených oktáv, už pouhé pomyšlení, že někde doma mlčí jeho oblíbený nástroj, způsobuje, že mu jeho rorýsí černá očka nadšeně planou tisící jiskérkami jako ohýnky na jehličí.
Jiří patří mezi neúnavné dříče – tam, kde by jiní dávno podlehli svodům lenošení, náš skladatel na sebe uplatní přísnost a zatne prsty do kláves a tužku do osnovy, vždyť po úbytku svalů vůle, bývá jedinou léčbou nástup bičů disciplíny a tu na sebe umí Jiří bez reptání uplést. Takové sebemrskačství dává vzniknout podezřením z workoholismus, ale to důsledně popírám. Jiří si přeci vynajde čas pro své kamarády, pokud si kamarádi dříve nenajdou jeho, často s úmyslem zlákat jej na lahodnou sklenku. Potom hrozí spíše alkoholismus, neboť když už se vám umělce podaří získat na přátelský posed, ožije v něm společenský člověk a tu se mění v brilantního vypravěče, který rozhazuje vtipnou kaši se stejným přehledem jako druhdy akordy, pomlky a ligatury a jeho oči přitom střílí ohnivé šípy na všechny strany. Ovšem podvědomý odpor k nicnedělání ho popichuje i v gravitačním poli kolektivu, a pokud s ním někdo mluví třeba o poslední remíze Žižkova na Spartě, nemůže si být jistí, zda už si v hlavě nerozplétá notové osnovy. Nerad bych byl netaktní, ale prosím, zmlkněte už a odemkněte své slechy. Jiří se těší, až zase zaboří své ruce do životadárného koryta klaviatury, odkud vám pak vyloví velké ryby, jménem Bach, Chopin, Beethoven a samozřejmě Ryba.
Zážitek sám o sobě přináší pouhý pohled na Jiřího v plném zaujetí hrou. Vychutnává si každý úder do kláves tak nepokrytě jako labužník každý hlt svého oblíbeného pokrmu, zvláštně krouživě při tom pohazuje hlavou a rozkošnicky přivírá oči a rty se lehce našpulují jako k polibku přilétající múze. Jiřího hlava se takto stává doslova tanečním partnerem rukou obratně vířících o něco níže.
Ti, kdo ho neznají a stačí ho ještě zahlédnout v jeho přeletu městem, uvidí plující klobouk, rozevláté sako a hned si pomyslí: hm, to oblečení… to bude nějaký bohém tohleto, asi nějaký ten vlasatý filozof, podívejme, ani nevnímá, co se děje kolem a štráduje si to v pohodě, jéžinkute, klapky na uších, a kdyby takhle jelo auto… atd. Ty klapky jsou ve skutečnosti sluchátka, Jirka totiž nosí muziku v kapse, spojen s ní pupeční šňůrou discmanu, ale daleko raději se zajímá o klapky na prsty. Ano, Jiří, či spíše Jiřího ruce jsou hladové po vyzývavě otevřených klaviaturách; tam, kde na něho cení své černé a bílé tesáky neméně hladový klavír, tam musí neodbytně zabořit své prsty, (a teď nejde řeč o rukavicích) sice útlé, nedlouhé, ale dost mrštné na to, aby jimi vymodeloval nějakou sličnou melodii a poslal ji vzduchem suverénně jako prvotřídní tenisový servis.
A on ví, kam míří a dobře ví, jak štědře ho obdaroval muzický pánbůh, a proto nehodlá zahodit lacino ani zrno z nabyté suroviny talentu; urputně a ukázněně, v tvrdém boji o formu, kde se střetá žhavá duševní bezprostřednost tvůrčího činu s matematickou ukázněností skladatelského mozku, Jiří staví celoživotní pyramidu svého díla a snaží se, aby její špičku zaostřil co nejblíže hudebnímu nebi. Až jednou dohasne, dochrlí tisíce svých notových odrůd a láva ztuhne, pyramida by ho měla skrýt uvnitř ve svém bezpečí a navenek jej přesahovat velikostí a nezměrnou hodnotou pro všechny, kdo se s ní potkají či ji sami vynajdou. Ovšemže základy své velkorysé stavby podezdil jistotou zvanou hudba. A ta s ním roste; je mu denním chlebem, vodou i vínem a solí a jeho láskou, která prochází ušima.
Aleš Misař, 11. 7. 2007
…. Podle mého soudu umělec tvoří zčásti nedobrovolně, pod diktátem talentu. Tato shůry seslaná energie v něm hloubí tvůrčí vulkán nucený přetavovat v uměleckou hodnotu každé otřesení duše, která je sama svou podstatou citlivější na vnitřní i vnější nárazy proudu života. To, co by jiný člověk řešil hádkou, douškem lihu z placatice poslední záchrany, nebo cigaretou na uklidnění nebo dokonce cynickým ruky mávnutím za podpory selského rozumu, to si umělec odbývá urputněji a dramatičtěji soustředěnou duševní prací. Citlivá duše se stává jevištěm daleko více propustným pro dramata. Musel by popírat sebe sama, kdyby měl přeslechnout vnitřní volání, kázající mu: Sedni ke své práci a maluj, piš a skládej, sestavuj, zkrátka tvoř něco nového, i na úkor praktičtějších úkonů, které by ti třeba přinesly větší užitek, kdybys jim věnoval čas. Nadaný člověk nemá tedy na vybranou, musí tvořit, a ačkoli tvorba často bolí a stojí hodně fyzických i psychických sil, hromadit v sobě bez ladu a skladu přízeň múz a nepřetkávat je do nových hodnot, netvořit, nicnedělat, by pro něho znamenalo daleko krutější, nezdráhám se říci existenciální bolest. Stejně jako v nemoci, i v tvorbě zůstává člověk osamocen - sám se svou múzou.
AM
(Nymburk, 16. 7. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1984
Skupina Mantinel shání zpěváka
Wethes
(20. 8. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1987
Intelektuální požitek
Aleš Misař
( Wethes)
Zachtělo se mu něco zkonzumovat –
vzpomněl si na knihovnu, již mu odkázal sečtělý otec -
přistoupil tedy k policím vypiplaných exemplářů
a dlouho mazlivě přejížděl hřbítky knížek
než si jeho oči vybraly tu nejtučnější
z papírového harému.
To vyhmátl Nerudu,
nějaký výbor či co, žádné kritické vydání,
ale to nevadí, nepovažuje se přísně za vědce,
hlavně když to bude mohutný vstřik veršů do žil -
ale nebylo by dobré přihodit k tomu něco do žaludku?
Odložil knihu na stůl –
pleskla jako přetloustlá holubice -
a zaštrachal se do lednice,
hmm vejce, hmm slanina, hmm lovečák,
vytáhl pamlsek a cestou ke stolu se stavil pro nůž.
Ještě nedosedne, horlivě se pouští do Balad a do paštiky,
loktem si přidržuje bichli, aby se mu nezavřela
a nad tím oběma rukama, jako by přebíral růženec,
vyzobává nehty růžovoučký špalek –
a hltá Helgolandskou očima
a pusou loutá Provensálskou
a ještě si odskočí si pro lovecký salám,
a zažírá se do děje a čím dostává větší spád,
tím strmější má jícen,
už metá do sebe hotové kvádry salámů,
„to je požitek, ty Písně kosmické, ten umí, umí Neruda!“
a drobky v koutku rtů mu přitakají
a on dál čte a láduje se z knihy,
že už si ji plete s talířem
mastnými prsty se víská v listech toho salátu,
„ach ten daktyl-trochej chutná!“
a když dojde k poslednímu verši
odříhne si slastně „krásná pointa“.
Koho si dám příště z klasiků?
Každý by měl mít svou oblíbenou paštiku!
Nabral ten rozcapený skvost do dlaní a suchou žlutí stran si utřel pysky.
Chvíli protahuje slast, pak vyhryzanou knihu
jako pouhé desky náhrobní na tělo bez duše vrací mezi konzervy,
a ty slupky zabalené v Romancích žuchnou do koše.
„Byl to intelektuální požitek“!
V noci se ale Neruda v žaludku barbara vzepřel
a vybublal vzteky,
náš ztloustlý čtenář musel se svým požitkem uhánět na záchod,
kde všechno vyzvrátil do slova a do písmene do žumpy.
Ne - na Nerudu neměl.
Zachtělo se mu něco zkonzumovat –
vzpomněl si na knihovnu, již mu odkázal sečtělý otec -
přistoupil tedy k policím vypiplaných exemplářů
a dlouho mazlivě přejížděl hřbítky knížek
než si jeho oči vybraly tu nejtučnější
z papírového harému.
To vyhmátl Nerudu,
nějaký výbor či co, žádné kritické vydání,
ale to nevadí, nepovažuje se přísně za vědce,
hlavně když to bude mohutný vstřik veršů do žil -
ale nebylo by dobré přihodit k tomu něco do žaludku?
Odložil knihu na stůl –
pleskla jako přetloustlá holubice -
a zaštrachal se do lednice,
hmm vejce, hmm slanina, hmm lovečák,
vytáhl pamlsek a cestou ke stolu se stavil pro nůž.
Ještě nedosedne, horlivě se pouští do Balad a do paštiky,
loktem si přidržuje bichli, aby se mu nezavřela
a nad tím oběma rukama, jako by přebíral růženec,
vyzobává nehty růžovoučký špalek –
a hltá Helgolandskou očima
a pusou loutá Provensálskou
a ještě si odskočí si pro lovecký salám,
a zažírá se do děje a čím dostává větší spád,
tím strmější má jícen,
už metá do sebe hotové kvádry salámů,
„to je požitek, ty Písně kosmické, ten umí, umí Neruda!“
a drobky v koutku rtů mu přitakají
a on dál čte a láduje se z knihy,
že už si ji plete s talířem
mastnými prsty se víská v listech toho salátu,
„ach ten daktyl-trochej chutná!“
a když dojde k poslednímu verši
odříhne si slastně „krásná pointa“.
Koho si dám příště z klasiků?
Každý by měl mít svou oblíbenou paštiku!
Nabral ten rozcapený skvost do dlaní a suchou žlutí stran si utřel pysky.
Chvíli protahuje slast, pak vyhryzanou knihu
jako pouhé desky náhrobní na tělo bez duše vrací mezi konzervy,
a ty slupky zabalené v Romancích žuchnou do koše.
„Byl to intelektuální požitek“!
V noci se ale Neruda v žaludku barbara vzepřel
a vybublal vzteky,
náš ztloustlý čtenář musel se svým požitkem uhánět na záchod,
kde všechno vyzvrátil do slova a do písmene do žumpy.
Ne - na Nerudu neměl.
(Nymburk, 2. 10. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1991
Seriál o Zrcadlení duší
Wethes
Do lednice (Aleš Misař na motivy K. J. Erbena)
Muž měl břicho samé sádlo,
málo mu to slušelo,
„Bodejť by ti sako padlo,
když ti roste panděro!
Za týden nám dcera vdá se,
tvé sražené kalhoty
po letech ti zapnout v pase -
to se jeden zapotí!
Žral bys jen jak dravý hroch,
převlečený v člověka!
Sto kilo bys zhubnout moh!“
žena v ucho haleká.
Manžel před ní hrůzou chví se
„Přejdeš z masa na mrkev!
ztenčíš faldy do měsíce,
prosvitne Ti kost a krev.
Hoj, ty musíš jako svíce
štíhlý být již do týdne!“
hrozí mu, že do lednice
řetězem vstup ovine.
Vydírá tě hladem, chlape,
chce tě mořit fúrie!
Manžel panděra se chápe,
že ji sádlem ubije.
„Žrádlo na stůl!“ – „Drahý choti,
jsi ty ale nezbeda?“
jako vepř se tlouštík potí,
když břich nad ni pozvedá!
Po špekách se valí ztěžka
ku lednici jako sud,
žena na stráži tam mešká
neutekla doposud.
Hlídá lednici jak banku,
v ruce válec na těsto.
„Pojď si na buřt, otesánku!“
kéž by ranou odnes to!
Již se sune tučná hora,
na Davida Goliáš:
„Zadržte ho, prasotvora!“
u srdce to bolí až.
Obr dusá, kroky sloní
linoleem tupě zní,
žena z dráhy neodkloní
projektil ten obézní.
Avšak uhne, a vtom přes nožku jí
pašík duně klopýtá,
salámy už sotva ují,
lednice však – rozbitá.
Svatba bez závoje (Aleš Misař)
Velice realistická miniaktovka
Osoby: starosta, ženich, nevěsta, matka ženicha, tatík nevěsty, muž a žena z davu
TATÍK B.: Lidičky! Dneska se mi žení /to se spletl/ dcera, jaký slavný den! A to je teprve začátek. Počkejte si ještě na hostinu, takovou jste ještě neviděli! Dal jsem oškubat padesát hus, metrák klobásek, staré ročníky Beaujoulais jsem dal přivézt přímo z prosluněných strání Burgundska.
ŽENA Z DAVU: Tak už ticho! Starosta mluví!
STAROSTA /suše strojeně/: Sličná nevěsto, odvážný ženichu, nechcete si to rozmyslet? Víte, že míra rozvodovosti činí 62% ? Ne? To tedy obdivuji vaši odvahu. Nyní vás žádám, abyste přistoupili blíže… Tak… Učili jste se dobře? Teď vás trochu vyzkouším. Začneme od ženicha. Vážený pane Rorýsku, žádám vás, proneste svůj slib nevěstě.
ŽENICH: Milá Blaženo, já, Richard Rorýsek, ti slibuji, že z Tebe učiním svou nejponíženější otrokyni, v nemoci i ve zdraví mi budeš po vůli, za to ti odepřu možnost vzdělání i docházky do práce, zajistím ti bezpečí svého 1+1, kde tě budu držet jako oko v hlavě, abys mi mohla uklízet, vytírat, vyvářet a prát, já budu moci prát tebe v případě neuposlechnutí rozkazů. Milá Blaženo, slibuji, že své případné nevěry ti zatajím, abych tě ušetřil bolesti a že v případě rozvodu ti odlehčím od všeho majetku. Děti si můžeš nechat, jestli ti nějaké vůbec udělám.
MATKA R: Výborně Ríšo, ani jedno přeřeknutí!
STAROSTA: Kroťte své nadšení, osobo, ještě není vyhráno!
TATÍK B.: Vyhráno? Přestává se mi to líbit. Šplouchá mu na maják? Odkud se to bifloval?
STAROSTA: Ticho v oddací síni! Výborně, Richarde, máte za jedna. Nyní žádám vás, sličná nevěsto, abyste pronesla svůj slib k ženichovi.
MUŽ Z DAVU: Blážo, buď statečná holka, jdi do toho. Bla-že-no, Bla-že-no /skandují/
NEVĚSTA: Milý Richarde, já, Blažena Konopásková, ti slibuji, že se Ti ve všem podřídím, v nemoci i ve zdraví ti budu věrně posluhovat, zbavím tě přítěže vaření, praní a výchovy dětí, budu se držet doma, nebudu vycházet ven a stýkat se ani s kamarádkami natož s jinými muži, budeš mě moci bít za každou maličkost a křičet na mě jak se ti zlíbí a dokud ze zoufalství nespáchám sebevraždu, budu uznávat tvou autoritu, budu uctívat tvou nadvládu a sílu, neboť ty jsi pán tvorstva a já jsem jen odštěpek tvého žebra.
TATÍK B: Co blázníš, holka? Myslel jsem, že ho budeš mít pod pantoflem a ty tohle!
MUŽ Z DAVU: Tak přece je pod čepcem a pod bičem otrokáře, hurá!
STAROSTA: Dobrá práce, už teď jste poslušná, nevěsto, dokonce i davu nasloucháte.... A nyní žádám snoubence, aby stvrdili své poslední ano! Odpovězte mi vy, Richarde Rorýsku, berete si tady tu ženskou za svou právoplatnou otrokyni v oblasti sexu, výchovy dětí a od toho odvozených domácích prací?
MATKA R.: (skanduje) Ríšo, ano! Ano, ano, ano!
STAROSTA: Nenapovídat, k čertu!
TATÍK B.: A ne a ne a ne! Blaženo, jestli si ještě trochu soudná, vezmi kramle, čelem vzad!
STAROSTA: Ticho, nebo vezmu kramle já a dceru nevdáte.
TATÍK B.: No to by bylo jedině dobře, ty šašku, tohle vůbec není obřad podle předpisů, ale nějaká fraška, jenomže já na divadlo nejsem zvědavej! (vztek už ho nadzvedá ze židle)
STAROSTA: Zřízenci!! (Přiskočí dva muži, zadrží ho. On se vzpouzí, ale nemůže se vymanit)
No a můžeme pokračovat. Řekněte mi, ženská, berete si tohoto muže za svého výhradního otrokáře a jediného pána nad svým životem?
TATÍK B.: (Zmítá se v sevření dozorců) Blaženo, opovaž se souhlasit, uvidíš doma ten vejprask. Tohle je blbá eskapáda, to se mi snad zdá! Zatraceně, lidi, proč nic neříkáte, takhle přece doopravdy svatba neprobíhá!
STAROSTA: Ale kdepak, pane, mýlíte se, právě že takto probíhá pravá svatba bez přetvářky. Škoda že takhle nevypadala ta vaše před pětadvaceti lety. Copak si nevzpomínáte na tu svou? Podívejte se na sebe a pak vedle sebe. Proč po vašem boku chybí vaše manželka? Aha – týral jste, bil jste ji a ponižoval, jako by byla vaše otrokyně. Střídavě jste ji zamykal v domě a pak zase vyháněl ven v mraze i s dětmi. Ona se nebránila, neměla odvahu něco říkat. No necivte na mě jako byste nevěděl nic o svém manželství. Vaše krutosti už nemohla manželka vydržet, už nevěděla kudy kam a tak jedinou záchranu našla v dobrovolné smrti!!
TATÍK B: To si vyprošuji takhle to roztrubovat na veřejnosti! Nechcete rovnou do bulváru? Tady jsme na svatbě mé dcery, tak se podle toho laskavě řiďte a nevytahujte na mě kostry ze skříně! Nebo bude zle! (Šije sebou v sevření dozorců)
ŽENA Z DAVU: Vidíte ho, jak se vzpouzí? Je v něm zlo! Zloduch! Všeho schopný násilník.
NEVĚSTA: Tati, nech toho a odpusť mi, musela jsem to takhle nastrojit, jinak bychom tě nikdy nepolapili. Nemohu zapomenout, cos udělal mojí mámě.
TATÍK B.: Co kyndáš,ty zrádkyně, nakonec ti toho Richarda ještě budu přát, ten by tě naučil!
STAROSTA: A nezradil jste spíše vy svou ženu, když jí tehdy přísahal věrnou lásku, oddanou péči a věrnost? Kdybyste odříkával přesně takové hrůzné, ale pravdivé sliby, jako zde pan Richard (ten s úsměvem kyne tatíkovi), bylo by všechno v pořádku, alespoň byste nepřísahal křivě.
TATÍK B.: (flegmaticky) Sakra, no ale copak je to splnitelný všechny ty sliby o věrnosti za hrob? No tak jsem udělal nějaký chyby, holt to každej nezvládne!
NEVĚSTA: Tatínku, prosím tě nebuď trapný se a nech starostu dokončit, co jsme tu načali!
STAROSTA: Děkuji za zastání! A nyní odpovězte, vážená nevěsto! Shledáváte vašeho otce vinného z domácím násilím, které vedlo k sebevraždě své ženy, a rovněž vinným z křivé přísahy před oltářem a přejete si, aby byl v důsledku toho řádně potrestán?
ŽENA Z DAVU: Na pranýř s ním, na pranýř, na pranýř!
MUŽ ZDAVU: A proč? I ženský dokážou bejt fúrie! Musel se třeba nějak bránit!
TATÍK B.: Takhle to je tedy? Vy komedianti, to jste si mohli odpustit. Blaženo, jestli je v tobě ještě zrníčko citu k svému otci, řekni Ne! Ne! Ne! A stokrát ne!
NEVĚSTA: Ano!
STAROSTA: Tímto považuji soud za uzavřený. Odveďte ho rovnou do cely!
TATÍK B.: Takže nakonec soud? Co si o tom myslet? Dcero, ty huso, doma dostaneš! Chci normální soud, když už mě teda chcete obviňovat. Hej! Nechte mě! Hej, hej! Podvod, podvod. Spráskám vás všechny jako psy!! Dcero, huso, pomoc!
BLAŽENA: Sbohem, otče! (odváděn)
STAROSTA: (křičí za ním) Dostanete napráskáno vy! Budete mít ženskou bachařku!
ŽENICH: Uf, konečně to máme s krku. (všeobecná radost, teď si budou všichni blahopřát)
MATKA R.: No vidíš, Ríšo, zas o jednoho násilníka míň a teď půjdeme domů, dáme si čaj.
NEVĚSTA: Bravo! Děkuji za vynikající spolupráci! Moc jste nám pomohl, pane Rorýsku!
ŽENICH: Ale nedělejte z toho drama, já byl jen pěšák v poli. Hlavní dík patří tady panu starostovi, to je rozený inscenátor. (ukazuje na starostu)
NEVĚSTA: Děkuji vám! Pane režisére! Přinesu vám za to nějaký meloun. (třese mu rukou)
MATKA R.: Bravurní výkon, pane starosto, pěkně jste mu to nandal. Přinesu vám nějaké buchty. Zrovna jsem pekla.
ŽENICH: Máte i mé uznání, pěkně jste to políčil. Měl byste působit na advokacii. Gratuluji!
STAROSTA To nestojí za řeč. (Náhle se obrátí k divákům) Tady už nic není k vidění. Rozejděte se, rozejděte se, inscenace je u konce! Tak jste to viděli a kdo ví, v kolika z vás se tady pohnulo svědomí!! Kolik z vás učinilo z vážnosti svatebního obřadu divadýlko plné křivých přísah!! Rozjímejte o váze slibů, které dáváte druhým. Zamyslete se nad sebou! A nechoďte mi na oči, dokud to nevymyslíte!!
Konec
(Nymburk, 2. 10. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1990
Hašler, aneb co ty na to, národe?
Aleš Misař, wethes
( Wethes)
Co ty na to Nymburku – Aleš Misař
Představení pod taktovkou Evy Hrubé patří mezi ta, která dovedou publikum napínat dlouho před vypuknutím premiéry. Vždy, když tato energická umělkyně přijde na jeviště – a nejen to divadelní - s něčím novým, přinejmenším pro nymburskou scénu je to událost. Od Evy se čeká, že překvapí a šokuje, zkrátka že přijde s něčím neotřelým, co diváka vyštípá z veseloherního spánku, v němž je udržován hálkovskou dramaturgií.
Po „těžké“ klasice, Nezvalově Manon Lescaut, Eva sáhla do skrytějších vod divadelní tvorby a vybrala si hru českého herce a spisovatele Vlastimila Venclíka, o tragické roli slavného českého písničkáře v boji s přízrakem „hnědé diktatury“, na českých prknech dosud neuvedenou. Na představení lákaly už měsíc dopředu tajuplné plakátky s fotografií prázdné židle a prostým nápisem „Hašler“, ale až v kritickou středu nadešel čas odhalit karty. Toho podzimního večera s ubývajícím světlem vnikalo do foyer Hálku čím dál více návštěvníků, kterým jako umělecký předkrm Eva naservírovala výstavu svých fotografií, povedených přírodních momentek z okolí Labe a kostela Sv. Jiljí. Ti, kdo vyčkávali na třetí zvonění v hledišti, pozorovali v namodralém přítmí kamennou zeď a uprostřed ní bránu s výmluvným „Arbeit macht frei.“ Už tento pohled zbavil diváka myšlenek na jakýkoli humor; po zádech začal přebíhat mráz. A skutečně tudy na začátku vpochodoval tichý zástup trestanců. Poté už tóny jedné z Hašlerových balad zahájily představení. Ty vzápětí přetrhl řízný beat-box Jana Koláře a odvážné taneční variace ve vzrušujícím-sexy podání Agáty Čechové. Tím se rozvíjel bezeslovný prolog hry, nesený se rytmem a pohybem. Zatím mlčenlivý Hašler sešel do hlediště rozdat několik květin. Vím, že Eva si vždy dává záležet na choreografické stránce představení, ale tentokrát mě po dvacet minut sužovaly obavy, zda se pro samý tanec dostane na dialogy. Nakonec jsem se jich dočkal a opravdu jsem mít uši nastražené. Chtěl-li divák pro sebe ze hry něco těžit, nemohl se spokojovat jen pouhou pastvou pro oči.
Mnohé znaky režijní práce dávají vzpomenout na předchozí „Manon“, ať už jde o dělbu práce v souboru nastavenou tak, aby si žádná role nepřipadala zbytečnou, o taneční vložky, symbolické pasáže beze slov, míšení autentické dobové atmosféry s moderními prvky nebo užívání neobvyklých rekvizit. Oproti sladké zpěvné Manon je Hašler už podle námětu hotovou tragédií. Výjevům z koncentráku či výslechům s gestapačkou se nezasmějete ani nechtíc. Navíc divák se tu musí popasovat s filozoficky náročnějším textem.
Myšlenkové jádro hry tvoří pohovory Hašlera Petra Čecha u „paní Komisaře“ Evy Hrubé (v červené kšiltovce, přiléhavých kožených kalhotách a vysokých holinkách). Ne náhodou si Venclík si vybral závěrečnou epizodu života hudebního génia. Hašler, zásadový vlastenec hrubě nespokojený s osudem své země, začne psát písničky provokující nacistický režim a svými postoji se stává vůbec pro mocenskou mašinérii nepohodlnou osobou. Hašler spadne do hledáčku potentátů a musí na pokračování absolvovat výslechy u přidělené „paní Komisař“. Tato sezení se zdají být úpornou bitvou ani ne tolik dvou odlišných osobností (v některých rysech, například v zásadovosti a lásce k umění, se gestapák a Hašler dokonce shodují), ale spíše vzájemně protikladných lidských principů, jež zastupují. Přetlačují se tu poslušnost proti hrdinství, kolektivní stádnost proti individuální vzpouře, věrnost proti zrádcovství. Hašler je vyslancem té sympatičtější poloviny, gestapačka se na jednu stranu obdivuje Hašlerovu umění a jeho odvaze vyčnít z davu loajálních, na druhou stranu, jako představitelka moci je nucena ho sama k této loajalitě přemlouvat. Když se jí to ani po důrazném naléhání nepodaří, posílá ho s lítostí do lágru na smrt. Tragika tohoto souboje je zdvojena vnitřními konflikty v postavách samých – Hašler zápolí se svým narůstajícím strachem, který ho svádí k zachování života, i za cenu upuštění od svých ideálů. Dobře ví, že proti dravému zvířeti moci je jeho vzpoura předem prohraným bojem a že shovívavost gestapačky mu v konečném důsledku bude málo platná. Paní Komisařku zase trápí, že svého oblíbeného umělce nedovede přivést k „rozumu“ a sama si je vědoma, že ve službách totality si nemůže dovolit Hašlera donekonečna zachraňovat. Z dialogů se křeše i věčně aktuální otázka po české národní povaze. Jsme národem zrádců a příštipkářů, vzdavačů a udavačů, kteří přežívají pouze cestou loajality? Jsme národem přizpůsobivých, který raději podtrhnou své hrdiny než aby je následovali do boje? Neumíme se bránit cizovládě jinak než písničkami a humorem? Ale jednoznačná odpověď neexistuje, nechť si ji každý vyvodí sám s pomocí svých zkušeností a znalostí. Hašlerův osud, jak jej líčí Vlastimil Venclík, ukazuje spíše k nelichotivým závěrům.
Herecky dominuje sama režisérka v nevšední roli ženského gestapáka „paní Komisař“. Bravurně zvládla povýšenecky tahavou dikcí potentáta, vše česky bez zbytečných příkras germanismů. Petr Čech sice odehrál roli rebelujícího Hašlera poctivě, jen vedle Evy občas působil jako trochu vyplašený hrdina, příliš nezvyšující hlas. Milým překvapením nejen pro mě byl herecký skok Marcely Biháriové, která na malé ploše dokázala přesvědčit o svém nadání, když v roli manželky pořádně vykřičela „nespolehlivého“ Hašlera. Dlouho se nezbavím vzpomínky na autentického opilce v podání Jana Vlčka. Ještě vyzdvihuji scénografii v podání Jana Koláře, kterého už lze pasovat na vrchního výtvarníka souboru.
Po náročném a nečekaně dlouhém kuse přišel nadšený potlesk a děkovačka. Na jeviště byl vyvolán i autor Vlastimil Venclík, za jehož finanční podpory se vše mohlo uskutečnit. S ironickou lítostí mluvil o krušné době, „kdy si autor musí platit za uvedení vlastní hry“, ale ihned dodal, že „má v záloze ještě několik her a dostatek peněz, takže se máme na co těšit.“ Mimo jiné prozradil, že „Hašler“ je dílem starším než většina účinkujících.
Při závěrečném hemžení ve foyer se mi podařilo nakupit něco málo názorů z publika. Stížnosti se ponejvíce obracely k příliš zdlouhavým pasážím – tanečním výstupům a četným záznamům Hašlerových písní, během kterých pohyb děje vždy poněkud zatuhl na hranici únosnosti. Sama režisérka ale při děkovačce přiznala, že do poslední chvíle neměla potuchy o délce představení. Úmysl však byl prý dobrý – vnést do představení co nejvíce atmosféry z Hašlerových písní. A zde některé hlasy z hlediště: „Líbilo se mi moderní pojetí tématu, jen bych ubral trochu vulgárních výrazů a také bych to v některých místech zkrátil, ale jinak představení mělo vysokou úroveň,“ řekl bonviván Radek. „Bylo to bezvadné, mně se líbí, že Eva je stále svá a to se kladně projeví,“ řekla divačka Marie s očima zářícíma nadšením. „Musím si pořádný názor teprve srovnat v hlavě, ale osobně bych tam od Hašlera uvítal více veselých písní, vždyť i takové měl! Výborná byla Eva, to, co se musela naučit, byla pěkná kláda!“ řekl Jarda od piva. „Bylo to zajímavě zpracované, ale zdlouhavé. Někde by to chtělo zkrátit, hlavně myslím ty hudební proluky,“ uvedla divačka Šárka.
Přese všechnu zdlouhavost a intelektuální náročnost jsme ve středeční večer byli svědky práce umělecky vysoké a myšlenkově hluboké práce, ke které se bude stát za to vracet ještě za sto let a nejen na území Nymburka. Dá se předpokládat, že představení Hašlera se během repríz bude vyvíjet a dobrušovat, aby ještě důkladněji na divácké mozky dopadlo ono intelektuální kladivo skryté pod pokličkou dialogů, Hašlerových balad a míhajících se světel. Nymburská divadelní scéna ještě může být vděčná, že pro ni tvoří někdo tak odvážný jako Eva Hrubá. Působí ve zdejším rybníku jako štika, která nedovolí, aby kapři v bahně usínali, okysličuje náš vkus a drží ho ve zdravém napětí. Jestliže někde v Nymburku kvete naděje na originální a svébytné divadelní umění, nejúrodnější pole vidím v mladém a odvážném souboru kolem Evy Hrubé. Co ty na to, Nymburku?
Kabaret Evy Hrubé - wethes
Karel Hašler (1879 - 1941) je bezesporu významnou osobností české kultury. Kariéru započal jako herec v divadelních společnostech Choděry a Dobrovolného, poté nastoupil do Národního divadla, kde působil 12 let až do roku 1915. Již v této době skládal písně s texty, rezonující aktualní společenská témata. Po odchodu z Národního divadla působil jako kabaretiér, po roce 1918 vedl palác Lucerna. Současně působil ve filmovém průmyslu jako herec (např. němý film Varhaník u sv. Víta), scénárista, režisér a producent. Obrovskou osobní statečnost prokázal při německé okupaci, když svými písněmi zesměšňoval hitlerovské Německo a vybízel k národní soudržnosti. Při natáčení filmu Městečko na dlani byl poprvé zatčen a tři dny vyslýchán. Po propuštění pokračoval ve výrobě Městečka na dlani, ale 2. září 1941 byl přímo při natáčení exteriérů znovu zatčen. Opětovného propuštění se již nedočkal a zemřel v koncentračním táboře Mauthausen 22. prosince 1941.
Venclíkova hra se odehrává právě v roce 1941 a její dějovou osu tvoří zejména události kolem Hašlerova zadržení a následného výslechu. Při dialogu s gestapáckým inspektorem Hašler bilancuje svůj dosavadní život, společenské dění za protektorátu a obhajuje své osobní názory a postoje. Vedlejší postavy milenky Lotty, Rudolfa Frimla, režiséra Vaňka nebo Hašlerovy manželky Zdeny se objevují druhých plánech hry, v časových reminiscencích. V průběhu můžeme sledovat Hašlerův urputilý boj za pravdu a spravedlnost v prostředí, kde většina přátel vzdala své původně radikální názory a přijala roli, přidělenou protektorátním zřízením.
Dramatizace Evy Hrubé začíná téměř dvacetiminutovou, strhující a dech beroucí taneční sekvencí, zobrazující pochod vězňů v koncentračním táboře. Emotivní tanec sólistky Agáty Čechové vyjadřuje zoufalé a sklíčené pocity bytostí odsunutých většinovou společností za hranici lidskosti. Po tomto raketovém startu jako by hra náhle vyhořela a ztratila motor. Předlouhé výslechy Hašlera, odehrávající u stolu jsou střídány plochými obrazy z natáčení filmu, zjednodušené pouze na pijatyky filmového štábu u nezbytného klavíru. Hašler v podání Petra Čecha bezradně vlaje jako tělo bez duše mezi obrazy z filmového světa a kruté reality gestapáckého výslechu. Nejvýraznější scénou první půlky se pak stává výjev s manželkou Zdenou, kterou s úžasným nasazením ztvárnila Marcela Biháriová. Druhá půlka začíná přisluhovačským projevem postavy přítele Rudolfa v podání Radima Keitha. Po tomto zmrazujícím projevu lidské malosti a strachu opět následují ploché výjevy výlechu, pijatyk filmového štábu, tanečně pojaté vyjadřování pocitů zatčeného Hašlera až hra dojde k rozpačitému přijatému konci.
Ta naše kundička česká?
Znalci a fanoušci tvorby Evy Hrubé, ale nebudou zklamáni. Rukopis nymburské režisérky je patrný již od prvních okamžiků. Výtvarnému pojetí hry dominuje kulisa koncentračního tábora a dvě rampy s osvětlovací technikou, s kterou se spíše setkáte na diskotékách než na divadle. Kostýmy nejsou dobové, herci se předvádí ve značkových pruhovaných mikinách, ve sportovních soupravách a teplácích jako na módním mole, kostýmní stylizace paní komisařky potěší nejednoho milovníka fetiše. Univerzální téma hry toto výtvarné pojetí bez problému umožňuje. Problém nastává ve spojení dobových nahrávek hašlerových písní a bezejmenné trance a house music, použité při tanečních sekvencích. Tento hudební slepenec mi připadá nešťastný a skoro až na hranici kýče. Režie Evy Hrubé je však nejsilnější právě v tanečních sekvencích, kde ohromuje barevností, exhibicí a promyšlenou choreografií. Zato hrané pasáže jsou nejisté až nudné, skoro jako by herci netušili, co mají hrát. Navenek hra připomíná třpytící módní show plnou krásných křivek a šminek, prokládanou mluvenými výstupy s morálním poselstvím, znějícím do prázdna. Na drama a silný příběh není a nezbyl čas. To co mělo být dramatem se stalo estrádou nebo dokonce postmoderním kabaretem. Možná, že pojetí Evy Hrubé vypovídá o tom, jak dnešní generace vnímá období druhé světové války i osobnost Karla Hašlera. Naše generace nezná utrpení a nesmyslnost války, cucáme hašlerku a v hlavě nám zní „Ta naše písnička česká“. V duchu si z patosu písňového textu děláme legraci stejně jako postava kameramana (ztvárnil Jan Vlček), když zanotuje: „Ta naše kundička česká“. Na jaké místo ve svém varietním programu by samotný kabaretiér Hašler tuto hru zařadil? Na začátek programu, patřící nováčkům předvádějící svou první, těžce nazkoušenou besídku nebo na vrchol pořadu, kde umělečtí vizionáři s lehkostí nastavují svá nelítostná zrcadla před zraky diváků? Odpověď ať najde každý sám.
I přes všechny vady a připomínky stojí za to představení shlédnout. Na nymburské divadelní scéně je Eva Hrubá jediným člověkem, ochotným na divadle experimentovat a to i za tu cenu, že ji to někdy příliš nevyjde.
Hašler, aneb co ty na to, národe?
Scénář: Vlastimil Venclík
Režie, dramaturgie, scénografie, choreografie, kostýmy: Eva Hrubá
Výtvarná spolupráce: Jan Kolář
Tanec: Agáta Čehová
Klavír, zpěv: Radim Keith
Hrají:
Petr Čech, Eva Hrubá, Jan Kolář, Radim Keith, Marcela Biháriová, Anna Bičáková, Martin Daněk, Lucie Větrovská, Adriana Košvancová, Jan Vlček, Venoušek Ulrych
Premiéra: 24. října 2007
(Nymburk, 30. 10. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2022
Knihy z Rozevláté palice na knižních pultech
Wethes
(3. 12. 2007, 12:00)
článek a debata k němu na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2063
Co kazí dobrou pověst divadla?
Lucretia
Bohužel je tu jedna skutečnost, kterou konkurovat nemůže, protože je spíše negativní. Divadelní bar, kiosek – chcete – li, zkrátka občerstvení ve foyeru. Pokladna divadla se otevírá hodinu před začátkem představení a vím, že do Nymburka za divadlem dojíždí dost lidí z okolí, kteří jsou odkázáni na spoje veřejné dopravy – proto přešlapují před budovou divadla již okolo půl sedmé. Dovnitř je personál pustí, aby nemrzli venku (hlavně v těchto zimních měsících), ale ve foyeru se mohou tak akorát posadit ke stolkům a koukat na opuštěný bar. Ten otevírá totiž až okolo sedmé a již několikrát jsem byla svědkem toho, že se lidé občerstvení dočkali i déle. O přestávce se u pultíku tvoří dlouhá fronta, což je pochopitelné – každý se chce osvěžit a nabrat síly na pokračování představení, ale kdo by rád ,,spláchnul“ představení celé, má smůlu. Po skončení divadla je totiž kiosek pustý a prázdný. Opět se ozývají hlasy zejména občanů z okolí, kteří čekají na odvoz domů. Znovu totiž sedí ve foyeru bez možnosti dát si ještě skleničku. A reptají nejen oni: já také ráda posedím po představení s přáteli u sklenky v prostředí divadelní kavárny a co vím: nejsem jediná. Největší překvapení nás však čekalo na Čínském festivalu: občerstvení nefungovalo už ani o přestávce!
S přáteli jsme se shodli, že je škoda, že nefunguje Café Shakespeare naproti divadlu. Protože tam jsme dostali totéž, co v divadle, a dalo by se říci, že v lepší kvalitě s nepatrn