EMIL HAKL PO PADESÁTÉ PRVÉ…

„Autor se vyskotačí při psaní a pak by mohl mlčet…“
Kozáková Markéta
( pavel.janacek)
Zaznamenal jste již nějaké reakce na svou poslední knihu „O létajících objektech“?
Úplně všechny varianty, které vás napadnou jako možná reakce na vydání knihy, se dostavily. Od názoru, že se opakujete a že vydávat čtvrtou knihu už snad ani není slušné, až po tvrzení, že teprve tahle se dá číst. Výsledný pocit je ten, že se vy jako autor za tím někde v klidu ztratíte, což je asi v pořádku – autor se dostatečně vyskotačí při psaní a pak by mohl mlčet.


Asi je pak těžké si z toho něco vzít.
Je, ale ono není potřeba si z toho něco brát. Stačí sledovat svoje vnitřní oko, nějakou základní supervizi, která vám pomáhá rozhodnout se, kudy má ten panáček, ve kterém sedíte a řídíte ho, jít dál, aby se nezamotal do křoví u cesty.


Takže vy nevnímáte kritiku jako radu nebo návod, jak něco změnit, zlepšit?
Vemte si nás dva, jak tady sedíme: mladý trdlo a starý trdlo. Vy byste určitě byla schopná vznést věcně správné výtky k tomu, co já patlám na papír. A já bych vám zase měl chuť říct: ptáte se přesně na totéž, na co jsem odpovídal už padesátkrát. Jenže co vy můžete poradit mně a co já vám? To je jako když slyšíte mluvit muzikanty, a oni říkají o jiných muzikantech: Ten hele vezme kytaru a já už vim hodinu napřed, co bude, umtata umtata... A vy si říkáte: No jo, sakra, to je pravda! Jenomže pak skončí pauza a ten člověk, co mluvil, se vrátí na pódium a už to mastí zase po svým, stejný akordy, stejný kiksy...


A vy se nebojíte, že se budete opakovat? Některé historky se objevují ve více povídkách...
Mám jednoho známého, který dlouhá léta vykládá všem okolo sebe pořád stejné historky a stejná úsloví. A já to jednou v opilosti nevydržel a zaútočil jsem na něj: „Ty ses zbláznil, dyť furt dokola vykládáš to samý... Víš to?“ A on mi bleskurychle odsekl: „Ne, nevim to! A nechci to vědět!“


Píšete povídky i romány, která z těchto forem je vám bližší?
Bližší je mi povídka, protože za prvé zachovává tempo a kontinuitu, za druhé když se nepodaří to tempo a tu kontinuitu udržet v rámci pěti stránek, tak je zbytečné psát jich dvě stě, a za třetí krátký text má nejspíš budoucnost, protože nadměrně neobtěžuje trpělivost čtenáře.


Doposud jste vyprávěl pouze s použitím ich-formy. V knize „O létajících objektech” zkoušíte i jiné způsoby. Proč?
Tak, libovolně teď zkouším vyprávět ústy různých postav, a zjišťuju, že v tom není až tak velký rozdíl, protože přes veškerou psychologii a psychologizaci se stejně ve chvíli, kdy máte co sdělit, vrátíte sama k sobě. Takže až zase někdy budu mít dost dobrý důvod sednout a psát, tak si nebudu lámat hlavu, jestli ich nebo er-formou. To už se nějak uspořádá samo.


Máte nějaký vztah k Žižkovu a k Letné, do kterých jste situoval většinu svých próz? Jsou pro vás tato místa něčím specifická?
Mám k Žižkovu a k Letné velmi vřelý vztah, ostatně jako ke všem ostatním čtvrtím, ostatně jako k jakýmkoliv jiným místům. Ale je pro mě jednodušší psát o místech, kde jsem žil, protože nejsem studijní typ a netěší mě chodit do městské knihovny a detailně půl druhého roku skenovat, jak se žije v Chile, abych potom mohl napsat novelku, která se odehrává v Chile. I když to vlastně není špatný nápad...


MARKÉTA KOZÁKOVÁ


Emil Hakl, nar. 1958 v Praze, aranžér, knihovník, skladník, strojník, zvukař, reklamní textař, nyní novinář. Od poezie přešel koncem 90. let k próze. V nakladatelství Argo od té doby vydal: povídky Konec světa (2001), román Intimní schránka Sabriny Black (2002), novelu O rodičích a dětech (2003) a konečně opět povídky O létajících objektech (2004).



Litenky č. 1/11, roč. 2004/2005
(24. 8. 2004, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-606


Petra Hůlová z vesmírného města


Miroslava Kazdová
( pavel.janacek)
Petro, momentálně jsi, jak jsme se dozvěděli, v New Yorku. Na jak dlouho? Co tam děláš? Jak se máš?
V New Yorku jsem do května příštího roku a zatím tu nedělám nic. Na základě pozvání jednoho profesora odsud z katedry antropologie jsem dostala stipendium Fulbrightovy nadace na projekt, který se týká Mongolska, ale zatím jsem tu po pravdě řečeno v tom směru nic nepodnikla. Měla bych sedět v knihovně, ale moc tam nesedím.


Jak na tebe New York působí?
New York je přátelské město. Protože je tu tolik lidí ze všech možných koutů světa, člověk se tu myslím rychle cítí jako doma. Nemusí se nějak přizpůsobovat určité konkrétní normě, aby ho brali, protože těch norem je tu tolik, jazyků myslím víc než dvě stě a angličtinou tu mluví každý po svém s těmi nejroztodivnějšími přízvuky. Myslela jsem si, že je to vesmírné město plné studených mrakodrapů, ale naopak, dělá to tu na mě dojem spíš velké živočišnosti. Plno barev, vůní a typů lidí. Bydlím v Bronxu a tam je na ulici často slyšet hudba z aut, z obchodů, někdy si tu připadám jako v hiphopovým klipu.


Uměla bys, jestli to jde, popsat stručně základní rozdíly, jak je vnímáš ty, týkající se
života lidí, hodnot a důležitosti mezi tak odlišnými světy jako je Mongolsko, kde jsi
měla možnost žít v roce 2000-2001, a New Yorkem?

To je strašlivě těžký. Myslím, že po roce v Mongolsku si každý odnáší nějaký intenzivní pocit, jaká místní kultura je, jakkoli je třeba na omylu. Prostě chodí a kouká a vevnitř se mu to nějak sumíruje. Tady myslím může člověk bloumat po ulicích roky a nedospěje k ničemu. Tady je to jedna veliká tříšť a plno světů, které se neprotínají. Snad jenom nějaký pocit těžko uchopitelné prázdnoty, který tu cítím, jakkoli to zní jako klišé. A samozřejmě komfort, který umrtvuje. To je šílenej zabiják, jakkoli chudobu nechci nijak romantizovat.


Ani ne před dvěma měsíci ti v Torstu vyšla druhá kniha. Sleduješ tam za velikou louží, jak se prodává? Čteš recenze a čtenářské ohlasy?
Odjela jsem asi týden po tom, co knížka vyšla, ohlasy se ke mně dostávají většinou přes email, když mi někdo o nich napíše. O většině recenzí myslím vím, něco jsem také četla na internetu.


Jak se vůbec díváš na literární kritiku? Už ses naučila zachovávat, jak se tak často pěkně cituje z úst mnoha umělců, "profesionální odstup" od cizích názorů na své dílo?
Slyšet dobrou kritiku ve smyslu výtek, které sedí, proti tomu se nedá nic namítnout. Naopak. Jinak se mě recenze myslím až tolik nedotýkají. Taky to kritici přece píšou pro případné čtenáře, ne pro mě.


Co tě na psaní baví?
Baví mě ten proces vymýšlení, jestli se to tak dá říct. Nebo zaznamenávání toho, co se samo někde vymyslelo, já nevím. Přijdu si, že žiju, když to dělám. Cítím, že se vevnitř mě něco děje.


Jak se vyrovnáváš s popularitou a pozorností veřejnosti, která se přirozeně dostavila s obrovským úspěchem tvé první knížky a cenou, již jsi obdržela, a která, jak lze vidět, slyšet a číst, je stále aktuální (tento týden jsi byla např. v magazínu MF Dnes zařazena mezi desítku lidí, kteří tvoří "mladou českou elitu")?
Já nevím. Určitě jsem ráda, když si někdo koupí knížku a žije trochu životy těch hrdinů. To je úžasný. Jinak popularita, já nevím. Nijak se s tím nejspíš nevyrovnávám. Měla jsem radost, když mě někdo třeba někde oslovil, to určitě. Určitý okamžiky opojení nemůžu popřít. Jsou ale nebezpečný.


V již zmiňovaném magazínu je pod tvým jménem titul spisovatelka. Cítíš se být spisovatelkou?
Tady v New Yorku se na universitě prezentuje jako spisovatel každej třetí. Protože hodně lidí tu píše, tedy write, tak jsou tedy writers, neboli spisovateli. U nás je to myslím jinak. K tomu slovu se pojí mnohem víc asociací, co to vlastně znamená tím spisovatelem být. Co to je být spisovatelkou? Napsala jsem dvě knížky. Jsem, kdo jsem. Možná mám k tomu slovu jenom přehnanou úctu, nevím.


Odskočím teď úplně jiným směrem, opustím intelektuální rovinu a zeptám se možná trochu banálně: Co tě baví a jak se bavíš ty?
Baví mě číst, povídat si s lidma, co mám ráda, a poznávat nový, dívat se na filmy, poslouchat hudbu, cestovat. Nic myslím speciálního. Taky mě baví jenom sedět doma a nedělat nic.



Petra Hůlová, nar. 12. 7. 1979 v Praze, absolventka kulturologie a mongolistiky na FF UK. Před dvěma lety jí v nakladatelství Torst vyšel prozaický debut Paměť mojí babičce, který se setkal s nebývalým úspěchem u čtenářů i literárních odborníků. Letos v září vydala druhou knihu s názvem Přes matný sklo.



Litenky č. 1/11, roč. 2004/2005


(1. 11. 2004, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-713


Od Thákura k Upanišadám

O radostech i strastech překladatelství s Dušanem Zbavitelem
Anna Bečvářová, Jana Lněničková
( jana.lnenickova)
Za práce týkající se indického subkontinentu převzal Dušan Zbavitel 25. října 2004 v Míčovně Pražského hradu Státní cenu za překladatelské dílo.
Kterého ze svých překladů si vážíte nejvíce?
Obyčejně to bývá ten poslední. Nyní tedy Upanišady, které nedávno vyšly. Snad i proto, že byl nejobtížnější ze všech, jaké jsem zatím dělal. Pracoval jsem na knize několik let a samotnému překladu předcházela dlouhá příprava. Je to takové moje poslední duchovní dítko. Předtím jsem měl více v lásce překlady mého oblíbeného bengálského básníka Thákura, z něhož jsem překládal poezii, prózu i dramata.
Naše další otázka povede do minulosti. Jak vlastně vznikl váš zájem o indologii?
Je to zvláštní, protože já pocházím z venkova, z Moravy, a lidé se diví, jak se k tomu může někdo z venkova dostat. Za války, ještě během studia na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, se mi náhodou dostaly do ruky Thákurovy spisy a velice mě zaujaly. Začal jsem sbírat jeho díla a už tehdy jsem si řekl, že po válce, až se vysoké školy otevřou, zapíši si mimo jiné indologii. Studoval jsem nejprve češtinu s angličtinou na FF, poté přibyla indologie. Ta mě později zaujala natolik, že jsem se nadále věnoval jen jí.
Váš hlavní zájem se tedy rozvinul až na vysoké škole?
Ano. Tehdy se studovala jen klasická indologie (sanskrt), novoindické jazyky nebyly. Mým cílem bylo seznámit se s jazykem Thákura, tudíž jsem musel chodit do večerní jazykové školy, kde profesor Lesný vyučoval bengálštinu. Až později se nám podařilo zavést také hindštinu a bengálštinu jako hlavní obory.
Dočetly jsme se, že jste vyučoval bengálštinu a sanskrt na jazykové škole, působil jste na akademické půdě. Jaké jsou vaše dojmy z pedagogického působení a na jaké zážitky rád vzpomínáte?
Od roku 1951 jsem byl jediným vyučujícím bengálštiny na FF. Poté jsem přestoupil do Orientálního ústavu. Od roku 1968 jsem samozřejmě už učit nesměl a byl jsem formálně nezaměstnaný. Ale poté, co jsem od západobengálské vlády obdržel cenu, kvůli které mně honem honem otevřeli obor na jazykové škole, abych do Indie nejel jako nezaměstnaný. Tam jsem vyučoval bengálštinu a sanskrt. Zájem o sanskrt byl veliký, protože se zrovna rozšířila jóga a všichni chtěli vědět, co to vlastně je, znát její kulturní pozadí. Dokonce jsme otevřeli i dálkové studium. Přijížděli lidé z celé republiky, měl jsem až sto posluchačů , což je ohromný zájem, když uvážíte, že sanskrt je naprosto nepraktický jazyk. To byl asi můj největší pedagogický rozmach.
Ovládáte velké množství jazyků. Který byl pro vás tím nejtěžším?
Těch jazyků, pravda, pár umím. Já dělal mimo jiné srovnávací jazykozpyt, díky němuž jsem se naučil klasické jazyky jako latinu, řečtinu, staroslověnštinu. K tomu jsem přidal pár indických jazyků a potom přirozeně umím anglicky, německy, francouzsky a rusky. Nejtěžší ze všech je právě sanskrt, jelikož má nejsložitější gramatiku a největší slovník. Trvá celý život, než se ho člověk naučí, a přesto nikdy nemůže říct, že jej umí dobře.
Jak na vás při vašich cestách zapůsobila indická kultura, životní styl a vůbec naprostá odlišnost od kultury naší?
Byl jsem v Indii celkem osmkrát, vlastně devětkrát, když počítám i Bangladéš. Jezdil jsem jako hostující profesor bengálských univerzit, znám tedy hlavně Bengálsko. Má situace byla lehčí, protože jsem přijel s dobrou znalostí bengálštiny. Je ohromný rozdíl, když člověk přijede do Indie jenom s angličtinou, anebo s nějakým indickým jazykem. Anglicky se domluvíte všude, ale pokud mluvíte jejich jazykem, okamžitě se otevřou a jsou upřímní. Na některé lidi velmi silně zapůsobí indická bída. Ale já nemohu říci, že by mě to nějak zdrtilo, je to součást indické skutečnosti. Velmi kladně na mě však zapůsobila živá indická kultura, kterou jsem znal jen teoreticky. Zejména v Bengálsku a Kalkatě se žije kulturními festivaly. Zvláště se mi líbilo, jak dodnes milují poezii. Pořádají časté recitační večery, které nahrazují divadlo. Oni stále literaturou žijí.
Neuvažoval jste někdy o tom, že byste v Indii žil?
Kdysi jsem myslel, že tam odjedu na sklonku života, ale zatím jsem to neudělal. A už asi ani neudělám. Nevydržel bych bez naší mateřštiny, miluji češtinu a českou literaturu a obě by mi chyběly.
Další otázkou je náboženství. V dnešní době se setkáváme s velkým zájmem o Indii i o její náboženství. Vyznáváte vy sám některou z filozofií Indie? A také trochu osobnější otázka, cvičil jste někdy jógu?
Jógu necvičím, provádím jen tzv. rádžajógu, což je meditace. Byl jsem dost ovlivněn hinduismem a věřím v reinkarnaci. Hinduismus se mi líbí právě proto, že je to takové otevřené náboženství, ze kterého je možné si vybírat, co člověk sám cítí jako správné a na co stačí duchovně.
Vraťme se k literatuře. Nedávno vyšly Upanišady ve vašem překladu. Jde o jedny z nejvýznamnějších posvátných textů staré Indie. Váhal jste, zda se pustit do tak obtížné práce?
Ano, váhal je správné slovo. Člověk si opravdu netroufne překládat takový text, dokud se na to necítí. Upřímně řečeno, ještě nyní nejsem zcela přesvědčen, zda jsem to zvládl plně. Ne jazykově, to je poměrně jednoduché, ale obsahově. To je na nich nejobtížnější.
Vyžadují Upanišady znalost indického myšlení? Nebo je může číst i obyčejný laik?
Na tuto otázku nejspíš nedokáži odpovědět. Je to text jako každý jiný. Kdokoliv si jej může přečíst, ale většinou jde o věci na porozumění dosti obtížné, a proto je samotné porozumění bez jakékoliv průpravy menší. Jedná se prostě o soubor myšlenek a podnětů, kde si může něco vybrat každý.
Obecně, s jakými problémy jste se nejčastěji při překládání setkával?
U překladů z indického prostředí je nejobtížnější myšlenková vzdálenost. Také jazyková diference mezi češtinou a bengálštinou je značná, takže i stylistické problémy jsou veliké. Řekl bych, že čím vzdálenější je překládaný jazyk češtině, tím je práce zajímavější.
Na závěr bychom se chtěly zeptat, jestli máte nějaké oblíbený citát z indické filozofie?
Citát vybrat nedokáži, ale jsou mi blízké některé základní myšlenky indické filozofie. Například, že člověk nesmí ubližovat ničemu živému - ústřední myšlenka Gándhího.

PhDr. Dušan Zbavitel, DrSc. se narodil roku 1925, vystudoval indologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde poté působil jako vědecký pracovník a vedoucí oddělení jižní a jihovýchodní Asie Orientálního ústavu. Byl však nucen Ústav opustit a poté se věnoval překladatelství. Od roku 1978 vyučoval na jazykové škole v Praze a později opět přednášel na FF. Je autorem učebnic bengálštiny a sanskrtu, vydal několik cestopisů a knihy o indických kulturních dějinách a hinduismu. Do jeho překladatelského díla náleží zhruba 120 titulů. Dušan Zbavitel obdržel české ceny, např. zlatou medaili Univerzity Karlovy (1995) a cenu Masarykovy akademie (2000), ale i mezinárodní ocenění, jako jsou státní cena Západního Bengálska (1977) a titul Lokaratna od Folkloristické společnosti Indie (1981).



LitENky č. 3/13, roč. 2004/2005
(16. 12. 2004, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-796


BÁSNÍK KŘEHKÉ KRÁSY - S FERDINANDEM STOČESEM O ČÍNSKÝCH PŘEKLADECH


Žaneta Procházková
( stepanka.paskova)
Vím, že jste vystudoval ekonomii a pracoval jste mnoho let na různých zemědělských projektech při OSN v Africe a Latinské Americe To je přeci jen trochu vzdálené světu čínské literatury. Jak jste se dostal k čínštině a překládání čínské poezie?
Bylo to začátkem sedmdesátých let v Togu. Moji francouzští přátelé vřele přijali překlady mých nejoblíbenějších básní z Mathesiových "Zpěvů staré Číny" do francouzštiny. Měl jsem však dojem, že současně pociťují jakési ukřivdění, jakoby před nimi někdo dlouhou dobu něco tajil, udivovalo je, že o krásném a tajuplném světě staré čínské poezie neměli ani potuchy. Ptali se: „To, co je na této poezii tak přitažlivé, do ní vložil ten tvůj Mathesius, nebo již ten Číňan?“ Cítil jsem se zaskočen. O zdrojích, z nichž Mathesius čerpal, jsem věděl málo a o tom, co čínský autor skutečně napsal, jsem tehdy neměl ani nejmenší představu.

Tak začalo vaše „detektivní“ pátrání po původu básní ve "Zpěvech"?
Ano, svatosvatě jsem tehdy přátelům slíbil, že na tuto otázku najdu odpověď, netušil jsem, že hledání to bude zapeklité a potrvá mnoho let…

Své překvapivé závěry jste česky publikoval v knize "Život Li Poa v básních" (2003) a v antologii "Písně a verše staré Číny" (2004, recenze viz Litenky č. 12). Objevil jste, že některé básně byly podvrhy. Jak je to možné?
Přišel jsem na to, že Mathesius svědomitě a mistrně přeložil některé básně z němčiny, z díla Klabunda, což byl pseudonym Alfreda Henschkeho. A pak se ukázalo, že Henschke dovedně vymyslel části básní i celé básně. Mezi zdroji své inspirace uváděl Henschke i Juditu Gautierovou, nejspíše však netušil, že tato dáma postupovala naprosto stejně jako on sám: některé básně si zcela, či z části vymyslela, ve své sbírce "Kniha z nefritu" (1867, 1902)se však sama označovala jako překladatelka.

Ale tehdejší francouzští sinologové v čele s D´Hervey-Saint-Denysem museli vědět, že její verše v prvním vydání z roku 1867 jsou pouze pseudočínské. Jaká byla jejich reakce?
Pro tehdejší sinology se jednalo o variace, tedy k ničemu nezavazující výplody představivosti autorky, a jako takové se nemohly stát předmětem jejich zkoumání.


A v roce 1902, když vyšla "Kniha z nefritu" podruhé?
Toto nové vydání bylo rozšířeno o 39 nových básní, z nichž 23 bylo zbásněno na podkladě skutečného překladu z čínštiny, staré a nové básně však byly dokonale promíchány. Sinologové odhalili i ve zbásněných autentických textech některé nepřesnosti, a tak se ujal názor platící dodnes: že Judita Gautierová vskutku překládala a dopouštěla se menších či větších omylů. To je však nesprávné.

Teď z trochu jiného soudku. Dočetla jsem se, že jste se učil čínštinu na díle básnířky Li Čching-čao. Proč právě na ní?
Když se mi dostalo poprvé do ruky úplné dílo Li Čching-čao, měl jsem pocit, jako by mě napříč tisíciletí důvěrně oslovil někdo nesmírně blízký. Zamiloval jsem se do jejích veršů a nesmírně mě lákalo přeložit je do češtiny. Brzy poté jsem zahájil své studium čínštiny s paní Čeng Su. Když jsem jí vysvětlil, oč mi jde, navrhla sama, abychom jako podklad pro zcela netradiční studium vzali úplné dílo této básnířky. Výsledkem je sbírka "Květy skořicovníku".

Otázka, která se přímo nabízí: který je váš nejoblíbenější čínský básník, máte-li takového?
Kdybych měl vybrat tři nejoblíbenější básníky, řekl bych bez váhání Li Po, Tu Fu a Li Čching-čao. Li Po a Tu Fu jsou mi stejně blízcí a těžko bych se mezi nimi mohl rozhodnout. Rozpracoval jsem rozsáhlou dokumentaci pro oba, ale dovedl jsem do konce nejdříve Li Poa, protože o životě Tu Fua existuje několik publikací (např. amerického sinologa Williama Hunga), zatímco o Li Poovi je jediné všeobecně uznávané dílo od Arthura Waleye (The Poetry and Career of Li Po, Londýn 1950), které však není příliš objektivní. V knize "Li Po – život v básních" jsem shromáždil fakta o životě Li Poa a velký počet biografických básní, jež jsem se snažil seřadit tak, jak se odvíjel básníkův život, aby si čtenář sám mohl učinit názor o tom, jaký Li Po byl.

Pojímáte čínskou poezii jako impresionistickou. Osobně s vámi souhlasím, ale někteří sinologové mají vůči takovému výkladu výhrady. Z jakého důvodu?
Nejsem autorem názoru, že stará čínská poezie je v podstatě impresionistická, jenom jsem se připojil k obecnému názoru, který k této otázce zaujímá francouzská sinologie. Je možné se domnívat, že toto pojetí je v rozporu s tím, že některé básně obsahují taoistické či buddhistické prvky, jiné jsou zastřenou kritikou politických a sociálních poměrů či satirou, ale to nevylučuje impresionistické pojetí básně. Pokud ve výjimečných případech tomu tak není, nemění to nic na skutečnosti, že čínská poezie je v podstatě impresionistická; tuto tezi nemůže zvrátit několik lidových balad epické povahy.

Máte za sebou již řadu překladů, naposledy jste vydal "Písně a verše staré Číny", které obsahovaly nejen vynikající překlady, ale i již zmiňovanou zajímavou studii. Chystáte teď nějakou další sbírku a kdy se na ni můžeme těšit?
Kniha ůLi Po – Život v básních" (Olomouc 2003) je zpracována s respektováním přísných pravidel odbornosti, jak tomu musí být u díla vydaného Univerzitou Palackého. Mám však pocit, že tato práce by si zasloužila též lehčí literární verzi s minimem odkazů a poutavějším názvem, jako třeba „Nebešťan na zemi vyhnaný“. Pokud jde o další práci, kdyby to mé zdraví dovolilo, chtěl bych dokončit básně Tu Fua a vkloubit je do vyprávění o jeho životě.

Děkuji za rozhovor.

ŽANETA PROCHÁZKOVÁ



Doc. Ing. FERDINAND STOČES (* 26. 9. 1929)
Vystudoval obor ekonomie a statistiky na Vysoké škole obchodní. Po studiích působil na Vysoké škole zemědělské, kde byl později jmenován ředitelem Institutu tropického zemědělství. Tři roky také působil jako univerzitní profesor v Ghaně. Po sovětské okupaci se rozhodl emigrovat. Působil pak v Togu, Senegalu, Keni a dalších afrických zemích jako expert Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) OSN, později se jako odborník Mezinárodního fondu pro zemědělství (IFAD) OSN zabýval financováním rozvojových projektů v Jižní Americe. Poslední roky aktivní činnosti měl F. Stočes na starost výlučně Čínu. Ve volném čase se začal učit klasickou čínštinu, aby se zdokonalil v překládání čínské poezie, která již od mládí byla a dosud je jeho velikou láskou.

(15. 3. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-943


Na prahu literatury s Markem Přibilem

Mladí spisovatelé dnes literaturu pro peníze nedělají…
Veronika Kredbová
( veronika.kredbova)
Marek Přibil je jedním z nadějných debutantů loňského roku. Zajímalo nás, co o své první knize prozradí, a jaké názory na svět literatury má spisovatel-začátečník.
Vaše první kniha s názvem Pavouk vyšla na podzim loňského roku. Bylo těžké najít vydavatele?
Těžké to nebylo. Rukopis jsem přinesl do vydavatelství Torst, pan Stoilov (majitel vyd. Torst – pozn. redakce) si ho přečetl a asi po týdnu mi dal vědět, že se mu rukopis líbil a že knihu vydají. Musím říct, že jsem byl překvapen. Vždyť Torst je nakladatelství prestižní.

Nedočetla jsem se v jakém nákladu Pavouk vyšel. Prozraďte, nakolik vám Torst jako začínajícímu spisovateli věřil?
Prozradil bych rád, ale sám to nevím. Myslím ale, že u prvních knížek se dělá náklad tak okolo jednoho tisíce kusů. Nejsem si tím však vůbec jist, neboť jsem se na to ještě neptal.

Copak se od počtu výtisků neodvíjí honorář?
To ano a pokud se nepletu, je to asi osm až deset korun za knížku. Myslím, že v současné době nedělají spisovatelé literaturu pro peníze, alespoň ti mladí ne. Aby tomu tak bylo, je třeba mít velké štěstí a také psát jiný žánr, než o jaký se pokouším já. Na to, abych vedl kontroverzní život a stal se mediálně známou osobností, jsem už moc starej a línej...

Co vlastně je Pavouk žánrově? Román, novela? Přeci jen na román je to docela krátké.
Já bych to charakterizoval jako prózu románového typu. Román, to je vrchol, ke kterému se spisovatel dobírá až svými literárními a životními zkušenostmi.

Když jste Pavouka psal, měl jste před očima konkrétní čtenáře, kterým by se kniha mohla líbit?
Nad tím, komu se bude knížka líbit, jsem nepřemýšlel. Psal jsem ji pro sebe. Možná proto mi teď jde psaní obtížněji, protože už na potenciální čtenáře myslím a to je asi chyba.

Zajímalo vás, jaké má Pavouk ohlasy u literárních kritiků?
Samozřejmě mě to zajímalo. Ne že bych si dennodenně kupoval všechny možné noviny, ale občas jsem si zadal své jméno do vyhledávače na internetu a přečetl si, že v těch a v těch novinách právě vychází na mou knihu recenze. Většina kritik, které vyšly, mě potěšila, neboť převažovaly pozitivní ohlasy. Ale bylo i několik negativních kritik. Asi každého autora, když něco napíše, ohlas kritiků zajímá. Ale musím říct, že pro mě bylo možná ještě důležitější vědět, co si o knížce myslí okolí – lidi, kteří si ji přečetli. A i v tomto případě jsem byl potěšen tím, že ohlasy byly ve většině případů příznivé.

V čem jsou pro vás negativní kritiky podnětné?
Zamýšlím se nad nimi. Literární kritika obecně je věc zřejmě velice obtížná, neboť nemá-li kritik za sebou velikou literární a praktickou zkušenost, je těžké být objektivní. Každému se líbí něco jiného a podle toho má tendenci dílo posuzovat. U kritik na mou knihu mě překvapilo, jak každá recenze poodkryla něco trochu jiného. Po přečtení jedné kritiky náhle vyvstala řada nových souvislostí, které jsem před tím v tom textu vůbec neviděl a náhle jsem je začal vidět. (smích)

V Pavoukovi hodně odkazujete na Milana Kunderu. Předpokládám, že je to váš oblíbený autor?
V době, kdy jsem to psal – to už jsou vlastně dva roky – patřil a stále patří k mým oblíbeným autorům. Měl jsem velmi rád automatické texty, beat generation, Hrabala a byl jsem touto četbou poměrně ovlivněn. Závislosti na automatickém textu a tomto způsobu psaní jsem se zbavoval objevováním nových autorů jako Kundery a dalších. Pavouk je tedy jistým způsobem i o hledání vlastní polohy, o vymaňování se z nějakého epigonského vztahu. Myslím si, že vlastní polohu jsem určitým způsobem našel a že nejsem ani Kunderův epigon.

Označení kunderovec jsem už ale v médiích zaznamenala.
Upřímně si myslím, že by k tomuto škatulkování nedošlo, kdyby v knize Kunderovo jméno nezaznělo. Já jsem ho tam dal ale schválně. Jistě, bylo by hloupé, kdybych nepřipustil, že Pavouk Kunderou a jeho Nesmrtelností zčásti ovlivněn nebyl, ale téma náhody tím hlavním není. V knize se objevilo proto, aby se původně nesourodé příběhy něčím spojily, což se snad zdařilo, a text působí jako homogenní celek. Hlavním tématem je nezaručenost existence - pavouk na nás může skočit kdykoliv, aniž bychom to čekali - a to by se čtenáři mělo odhalit až na samém konci příběhu, jak by tomu mělo v dobré próze snad i být, a dát mu jiný význam.

Ale ty náhody jsou tam přeci jen dost nápadné a dokonce vytvářejí, řekla bych, velmi promyšlený řetězec.
Děkuji za to slovo promyšlený. Hodně čtenářů mi řeklo, že je to zaujalo, protože si tak uvědomili, jak popisované děje probíhají simultánně vedle sebe. Pro mě je forma díla velmi důležitá. Je tím, co dělá umění uměním. Umělec, ač se sám za něj zatím nepovažuji, má vždy dvě možnosti. Buď se pokusí objevit zcela novou formu, což je poměrně obtížné, nebo naprosto vyčerpá formu, která již existuje. Já jsem použil postupy, které jsem v literatuře poznal, a zároveň i postupy v lecčems vlastní. Někdo formu mé knihy přirovnal k postmoderním filmům, což mě docela potěšilo, a to i z toho důvodu, že jsem si z těchto filmů snažil udělat trochu legraci. Jen nevím, jestli to čtenáři postřehli.

Budou i v příští knize nějaké kunderovské nebo jiné ohlasy, anebo budete chtít, aby vaše další kniha byla úplně jiná?
Možná i v příští knize budou odkazy na nějaké autory, ale asi spíše skryté.

Pavouk vyšel už před půl rokem. Jak ho vnímáte s tímto časovým odstupem? Kdyby se teď třeba připravovalo druhé vydání, udělal byste nějaké úpravy a změny?
Obsahově bych ho neměnil. Udělal bych snad jen jednu malou úpravu a změnil dvě slova. Celá kniha je důsledně psaná ve třetí osobě, ale v jednom případě mi tam utekla první osoba. Je to jenom detail a možná si toho čtenář ani nevšiml.

Označil byste sám sebe za spisovatele?
Zatím si jako spisovatel nepřipadám. Možná až toho napíšu víc. Naštěstí téma i příběh pro další knihu mám. Co ale hledám, je vhodný font písma, ve kterém bych byl schopen přemýšlet. Times New Roman už opravdu nemůžu ani cítit. Je to ostré písmo - sice dobře čitelné na monitoru, ale špatně na papíře. Mimochodem - významní čeští písmolijci momentálně protestují proti tomu, aby byl tento font písma užíván v učebnicích českého jazyka, protože děti pak získávají k češtině odpor.(Tento problém zdá se být pro Marka Přibila opravdu klíčovým. Jeho řešení jsme po skončení rozhovoru společně věnovali téměř celý večer – pozn. redakce)



Marek Přibil se narodil 12. 9. 1976 v Trutnově. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze - obory čeština a angličtina. Žije a pracuje v Praze. Na podzim roku 2004 mu vyšla první próza nazvaná Pavouk, na druhé nyní pracuje.



LitENky č. 5/15, roč. 2004/2005
(11. 4. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-987


Bez iluzí se neobejdu

...říká Miloš Urban
Lenka Dombrovská Slívová
( lenka.dombrovska)
Se jménem Miloše Urbana se setkáváme stále častěji. V těchto dnech i s jeho tváří, protože na nás útočí z plakátů propagujících autorovu zatím poslední knihu Santiniho jazyk. Kde hledá inspiraci? Proč si tak rád hraje se jmény? Patří vraždy do života? Nejen odpovědi na tyto otázky naleznete v rozhovoru.

Právě vyšel váš šestý román Santiniho jazyk, můžete ho nějak přiblížit?
- Jako obvykle jsem tam toho narval víc, než je na jeden román zdrávo. Santiniho stavby mě provokují od čtrnácti let, kdy jsem poprvé uviděl klášterní chrámek v Kladrubech u Stříbra. V dalších letech se mi o tom kostele zdálo. Pak jsem s bratrem jel do Kutné Hory, ale mnohem víc než Svatá Barbora mě nadchl kostel v sousedním Sedlci – zase Santini. Ty chrámy se do mě těma špičatýma věžičkama zabodly a už ve mně zůstaly. Teď jsem se jich konečně zbavil – po napsání Santiniho jazyka. Pochopitelně je toho v té knížce víc – třeba můj způsob vyrovnání se se skutečností, že pocházím z dvojčat, že jsem se nikdy necítil jako samostatná bytost, ale jen polovina celku. Vzhledem k tomu, že jsem to začal psát v šestatřiceti letech, bylo myslím na čase, aby tahle autoterapie proběhla. Jo a násilí – toho je tam taky dost.

Jak a kde hledáte náměty pro své romány? Jak dlouho se na samotné psaní připravujete?
Inspiruje mě architektura, hlavně městská, a pochopitelně mě inspirují všechny mé vnitřní konflikty, problémy, možná i komplexy a já nevím, co ještě. Inspiruje mě to, jak těžko se vyrovnávám se světem kolem sebe – že s ním nedokážu nic udělat. Namlouvám si pak, že aspoň moje psaní ho dělá trochu hezčím, snesitelnějším. Ne že bych psal selanky, vražd mám na kontě přes míru. Ale zcela to odpovídá mému názoru, že vraždy patří do románů, ne do života. A já své psaní nějakému „popisování poznané skutečnosti“ vždycky vzdaluju co nejvíc. Psaní je pro mě únik z ubíjejícího světa. Podobně jako to má být aspoň chvilkový únik pro čtenáře. A to říkám i přes to, že podobný únik umožňují svým čtenářům autorky červené knihovny. Konkrétní příprava se román od románu liší. V tomhle případě jsem opravdu většinu Santiniho realizací navštívil a přečetl příslušnou literaturu.

Děj některých vašich románů bývá těsně spjat s Prahou, myslíte, že je mohou stejně prožívat i čtenáři v zahraničí? Nebo se jejich čtení liší? Zde se možná nabízí připodobnění k Šifře mistra Leonarda – očekáváte masivní útok na pražské památky?
Masivní určitě ne, ale spousta lidí mi psala, že jsem pro ně objevil něco neznámého, co měli před očima, ale prostě to neviděli. To mě strašně těší. Nebo mi psala nějaká dívka z Argentiny, že v Praze sice nebyla, ale že to město prožívám tak, že se sem určitě vypraví, aby ho konečně viděla. Jestliže lidi aspoň trochu inspiruju a dovedu pro Prahu nadchnout, jsem nadšený i já. To město mě nenechává v klidu, nikdy jsem v něm neviděl jenom bonbón pro turisty. Mluvit o geniu loci je klišé, ale není to od věci. Ale já jsem citlivý, až přecitlivělý na jakékoli prostředí. Kdybych žil dlouhodobě v jiném městě, možná bych se nechal inspirovat i tam. Zatím mi stačí Praha. Myslím, že mi vydrží na celý život.

Cítíte se být ovlivněn víc anglickou nebo českou tradicí? Osobně mi připomínáte víc Arbese, vy zmiňujete Poea...?
Arbes je podle mého názoru (mého, upozorňuju) poněkud slabý autor. Postrádám u něj silnější přesah, nadčasovost, mytický rozměr. Atmosféru uměl, to jo, ale to je málo. Mně samotnému se čte velmi špatně, zůstal prostě v 19. století. Třeba nejsem vůbec lepší než on, naopak, ale inspirovat mě vždycky bude ten Poe – a taky po něm vždy s chutí sáhnu.

Bývá vám vytýkána efektivnost, nemyslíte si, že se ve vašich textech vyskytuje přemíra symbolů, které čtenáři nerozluští?
- Nevadí mi, když nerozluští všechny, a nevadí mi ani, když je rozluští jinak, než jsem zamýšlel. Symboly do literatury patří, stejně jako do výtvarného umění. Pokud někdo bude tvrdit opak, tak ať, prostě to cítí jinak. Já sám všechno podřizuju prvotnímu tvůrčímu záměru. Pro spoustu kritiků a literárních teoretiků je něco takového passé. No a co? Symbol je úžasná zkratka, ale taky třeba slepá ulička. Umožňuje mi, abych si se čtenářem hrál; on si zas hraje s textem. Já sám patřím ke čtenářům, kteří tohle milují, a právě proto se tak snažím psát. Mám to rád, vyhledávám to, používám to, ale pokud to někdo odmítá, rozhodně mu to necpu.

Podílíte se nějak na výzdobě svých knih, nebo necháváte volnou ruku Pavlu Růtovi?
Vždycky je to spolupráce. V Santiniho jazyku jsem všechny ilustrace připravil já, jsou pouze „technické“ a velmi úzce dokreslují text. Pavel je vzal a všechny je překreslil po svém, dal jim „růtovskou“ patinu. Ve Stínu katedrály to bylo jinak – důležitou roli tam hrají obrazy anglických „prereffaelitů“, a tak jsem přiměl Pavla, aby aspoň trochu přiblížil výtvarnou stránku knihy jejich estetice. A třeba v Pamětech poslance parlamentu jsem měl v hospodě takový nápad: vsadit do obálky knihy krabičku sirek. A on to ve své realizaci obrátil: celou knížku koncipoval jako krabičku od sirek – se škrtátkem a jedinou zápalkou. Myslím, že kritik Chuchma tenkrát naznačil, že by se ta knížka měla po přečtení právě tou sirkou zapálit, a já si řekl: proč ne? Aspoň to tam není jen na parádu.

Co spočívá za vaší hrou se jmény? Pseudonymy se prolínají s postavami ...
Já jménům přikládám význam, který třeba nemají, ale třeba taky jo. Můj hrdina se nikdy nemůže jmenovat třeba Petrželka. Jméno mu musí sedět na míru – asi jako šaty. Pokud to jiný autor cítí jinak, otevře Zlaté stránky a prostě do nich píchne prstem, prosím. Pro mě jméno a postava jedno jsou.

Přijal jste nabídku divadla Na zábradlí a napsal jste hru, cítíte se být také dramatikem?
Necítím, ačkoli mě divadlo pořád strašně láká. Na druhou stranu mi vadí ta nutná kolektivnost. Poté, co v Divadelních novinách nějaká dáma naprosto smetla mou hru, jsem si říkal, že pro divadlo už psát nebudu – prostě těm lidem od divadla nerozumím, anebo oni nerozumí mně. Připadají mi uzavření do svého světa, se svojí estetikou, svým názorem na umění, a nic z toho nechtějí nedejbože změnit, ale ani obohatit. I já mám vyhraněný vkus, ale takhle se rozhodně do svého světa neuzavírám.

Proč píšete? Pro tisk, peníze, slávu, jméno, zábavu, soukromý nebo veřejný prospěch...?
Nebudu zastírat, že z prodeje svých knížek mám peníze, jaké bych si v normálním zaměstnání (třeba redaktorském) nikdy nevydělal. Ale to neznamená, že bych nepsal, kdybych z toho neměl ani korunu. Protože ve mně vznikají příběhy a dramatické situace, musím se z nich vypsat, jinak bych asi prasknul. A přináší to nemalé uspokojení. Touha prosadit se je ve mně od dětství, jenom jsem dlouho nevěděl, v jakém by to mělo být oboru, a zpočátku mi zcela scházela sebedůvěra. Pak jsem se odhodlal a publikum to nějak ocenilo. A já si řekl: ty jo, já něco vytvořil a ono to, aspoň malinko, nějak ovlivňuje běh tohohle světa. Možná je to iluze. Bez iluzí se neobejdu.

Co chystáte do budoucna?
Jsem zaúkolován asi pěti povídkami, což je problém, povídky se mi píšou strašně těžko, to ďábelské soustředění na hutnost a stručnost a ostrou pointu nemám rád. Pak bude jeden velký pražský román, nejspíš za tři roky, a co přijde pak, to si netroufám odhadnout. Plánovat moc dopředu nemá smysl. Před týdnem mě na železničním přejezdu málem smetl vlak – Santiniho jazyk mohl být mým dílkem posledním. Mnoho nechybělo.



Prozaik a překladatel Miloš Urban se narodil 4. října 1967 v Sokolově. Žil v Londýně, vystudoval moderní filologii na katedrách anglistiky a nordistiky na FF UK. Od roku 1992 pracoval jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta, od roku 2001 pracuje v nakladatelství Argo.



Bibliografie:
Poslední tečka za Rukopisy (pod jménem Josef Urban).Praha, Argo 1998.
Sedmikostelí. Praha, Argo 1999.
Hastrman. Praha, Argo 2001.
Paměti poslance parlamentu. Praha, Argo 2002.
Stín katedrály. Praha, Argo 2003.
Michaela (pod pseudonymem Max Unterwasser). Praha, Argo 2004.
Santiniho jazyk. Praha, Argo 2005.


LitENky č. 1/17, roč. 2005/2006

(1. 11. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1257


Psaním se snažím pochopit svět


Lenka Dombrovská Slívová
( lenka.dombrovska)
Jan Balabán je znám především svými povídkami. Jeho soubor Možná, že odcházíme (2004) byl oceněn jako kniha roku v anketě Lidových novin a cenou Magnesia Litera.
O své tvorbě říká: „Povídka je tak dobrá, jak dobrý jsem já v dané chvíli. Neumím psát podle plánů, je to vždy taková šarvátka se sebou samým, někdy tu rvačku člověk vyhraje, někdy prohraje.“

První knížku (Středověk) jste vydal v devadesátých letech. Kdy jste s psaním začal?
Psal jsem od šesti let – dobrodružné deníky. Psaní je pro mě přirozená činnost. Ale k tvaru, se kterým bych byl spokojen, jsem se dostával postupně. Nemám rád, když je v textu zmatek, polohy mezi snem a skutečností, tušením, poezií – a to všechno je právě ve Středověku. Teď dělám v textech pořádek a jdu více k realismu. Za komunismu jsem se vydávat nesnažil, až na pár malých příležitostí v samizdatech. Starší texty jsem nevydal. První byl tedy Středověk – výběr textů, ale potom jsem skoro litoval, že jsem to vydal.Texty byly staré tak dva tři roky. Pak jsem vydal Boží lano, to jsem začal psát v Americe. Tuhle knihu považuji za skutečný počátek svého psaní. Středověk je poslední z mladistvých pokusů. Myslím, že patřím k takové publikačně opožděné generaci. Nepublikovali jsme své rané výtvory a právě proto jsme se možná ve svých myšlenkách trochu přeceňovali… Chyběl nám kritický ohlas.

Sledujete současnou českou literaturu?
Ze současných českých básníků je mi blízký Vít Slíva, Petr Hruška. Líbila se mi kniha Petry Hůlové – Přes matný sklo. Hezké povídky píše Emil Hakl – jiné než bych psal já. Ale nežiju moc v literárním provozu, teď zrovna současnou českou literaturu moc nečtu, snažím se psát.

Neláká vás psaní literárních recenzí?
Jedna z mých zásad je nepsat literární recenze, možná ještě tak na něco starého, ale ne na současnou literaturu. Chci k literatuře přispívat hlavně jako autor. Ani mě nebaví číst časopisy jako Literární noviny, trochu čtu časopis Host, ale také jen selektivně. Promýšlet literární život mě nebaví.

Považujete se za spisovatele?
Za spisovatele se považuji a jsem za něho i považován. Neodmítám to, ale obživu mi to neskýtá. Živím se technickým překládáním a tlumočením. Takže psaní a obživa stojí zvlášť.

Proč píšete?
Píšu, protože mě to baví a skoro nic jiného mě nezajímá. Je to můj způsob, jak chápat svět, jak se v něm vyznat. Teprve až o něčem napíšu povídku nebo knihu, pak vím, o čem to je. Text, který mě nepřekvapí, ten ani nepublikuji – když nedal nic mě, těžko dá něco jiným. Nepíšu plánovitě, vlastně spíš intuitivně, rychle – třeba hodně dlouho nad tím přemýšlím, a pak to napíšu na pár sezení.

Co si myslíte o psaní jako duševní hygieně?
Duševní hygiena není tvorba. Jedna věc je psaní a druhá je duševní hygiena. Při hygieně člověk ze sebe dostává špínu, a tu by měl pak nabízet druhým? Pro mě je duševní hygiena možnost schovat se do beskydských lesů a psaní je pro mě spíš proces bolestný. Vypisovat se z něčeho, od toho jsou deníky, pokud možno tajné a neodtajňované. Ony ty autoterapeutické výrony většinou stojí za …

Co dávají vaše texty čtenářům?
Mé knížky by měly čtenářem otřást a uvolnit v něm podobný pocit, jaký já mám při psaní. Mohli bychom se na tom setkat.

Máte čtenáře na mysli, když píšete?
Samozřejmě částečně počítám s tím, že by to někdo mohl číst. Ale nejsem ke čtenáři moc vstřícný a hodný. Nepotřebuji vést zábavné rozhovory ani se svými přáteli, vtipkování u pivního stolu mě moc nebaví. A zrovna tak nemám ambice vytvářet zábavnou četbu pro velké množství lidí. Jsem rád, když mě čte hodně lidí, ale neaspiruji na to – lidi bavit.

Dá se říct, že nyní tvoříte texty delší?
Dá se to tak říct. Moje povídková stopa se trochu prodloužila, stále se snažím o úsporný text a snažím se vyhodit všechna zbytečná slova, nyní však chci zachytit několik kroků, ne jen jeden bod. Dřív jsem totiž psal povídky spíše bodově, teď pracuji s určitým vývojem postav. Dělám je kompozičně složitější, protože jsem starší a chytřejší a zajímají mě obtížnější věci. Figura se zkrátka trochu komplikuje.

Co píšete právě teď?
Teď končím jednu povídku, která se jmenuje Oblak. Snad o tom už můžu mluvit, když ji mám skoro hotovou. Je o jedné staré paní (komunistce) a o tom, jak ji na konci života cosi došlo. Do podzimu chci vydat povídkovou knihu, jinou než byly ty předtím.

Proč nepíšete poezii?
Poezii jsem psal dříve, asi jako každý. I ve Středověku je jedna básnička. Ale já potřebuji jinou plochu, nemám moc dobrý hudební sluch a vnímám melodii na jiné ploše. Zajímá mě spíš odstavec, kapitola, ne jednotlivý řádek. Nikdy jsem se svou poezií nebyl spokojen. Znám dobrou poezii, například Víta Slívu – Bubnování na sudy, to není jen poetické žvatlání, to je obrovská práce sublimovaná do těch řádků. Já se tímto směrem nevyvíjím. Poezie je vyšší umění, próza nižší.

Proč nemáte ve svých knihách ilustrace?
Mám pocit, že text je nejlepší sám – bez ilustrací. Udělal bych třeba rád komiks, kde by byl text a ilustrace rovnocenné. Ale podle mě jsou ilustrace dobré hlavně do dětských a dobrodružných knih. Pracuji dost obrazově, a ať si čtenář maluje sám. Knihy mají být v zásadě ke čtení, ne ke koukání.

Jste často označován jako ostravský spisovatel. Myslíte, že je to nějak opodstatněné?
V naší literatuře je Praha bezpříznakové město. Předpokládá se, že literát je v Praze. Příznakové je, když je z Ostravy. Ostrava – to je povodí Konga. Když jsem přebíral Magnesii Literu, tak na mě pan Burian vybafl něco o fotbalistech, nevěděl jsem, co na to odpovědět. Měl jsem pocit, že on má fotbal radši než já.
V mých knížkách je Ostravsko, protože zde žiju. Kdybych žil v Praze, byl by tam třeba Smíchov. Nejsem programově ostravský, necpu tam fotbal a pivo. Ostrava je úplné město jako každé jiné a nacházím v něm skutečné lidské příběhy, které nejsou podstatné tím, že jsou ostravské, ale že jsou lidské. Teď jsem napsal jednu povídku, a ta se celá odehrává ve Spojených státech, protože jsem se setkal s velmi silným příběhem. Ale je zvláštní, že si člověk najde tu Ostravu i ve Spojených státech…

Cítíte rozdíl mezi Moravou a Čechami v míře upovídanosti?
Košaté vyprávění až žvanění je typické pro Čechy – v opozici k Moravě. Takové zalíbení v pábení na Moravě moc není. Zkuste srovnat hlahol pražských pivnic s hukotem ostravských, tady se totiž víc pije a míň mluví.

Umíte si představit, že byste žil jinde?
Chtěl bych žít v domě na Vysočině. Ale nemůžu říct, že tady chodím a celý bažím po tom, žít někde v Brně nebo Praze. To jsem možná chtěl těsně po studiích. Přišel jsem z vysoké školy do prostředí komunistických železáren dělat technického překladatele. To byl záhul.
Já nevnímám Ostravu jako žádný exil. Ostrava je totiž dobrá, když z ní máte jednu nohu venku, když na ní nejste zcela odkázán. Ale tak je to s každým městem, prostředí nemá člověka zas tak moc určovat. Já tady třeba vůbec nepublikuju. Druhý domov mám na Vysočině, to je úplně jiný kraj. Ale pokud je člověk nějak s místem srostlý a zná ho, vytváří to pak kontinuitu. V kontinuitě nalézám kvalitu, zajímá mě genetický růst. A navíc –
Ostrava je místo, které dává šanci tím, jak je průmyslem poškozená, a je tvrdší, některé věci se tu vyjevují ve větší nahotě. Je to kulturně neukotvená oblast.

Mohl byste žít v cizině?
V Anglii je specifické prostředí, které cizince moc nepřijímá. A v Americe bych žít nechtěl, byl jsem tam dost dlouho, abych pochopil, že je tam jiný životní rytmus, jiná kultura. Do Ameriky bych utekl, kdyby nás znovu obsadili Rusáci, nebo jiná totalita. New York není typická Amerika, New York je úžasné mezinárodní město s výbornou atmosférou a kulturním životem. Ale malá města jsou tam prázdná a je tam určitá jednoduchost a utilitárnost, která nám není vlastní.

Proč jste šel studovat angličtinu, v té době byla asi motivace jiná než teď?
Měl jsem dobrou angličtinářku, také byla režimem jen tolerována, a přitom uměla skvěle učit, byla vášnivá. Ten předmět jsem miloval. Obdivuji anglickou kulturu. My Češi jsme totiž národ několikrát přeoraný, stokrát předupaný různými armádami, stokrát znovu začínající. A pak vidím ten mohutný kmen anglické literatury, tu nepřerušenost, z niž vzniká kvalita. Angličtina je fajn.

Rodiče z vás nechtěli mít lékaře?
To ani nešlo, neměl jsem dobrý kádrový profil. Ale já jsem k tomu ani neinklinoval, vážil jsem si otce jako lékaře, který svou práci vnímal jako poslání, které člověka zcela pohltí. Ale mě zajímaly vždy spíše humanitní věci. Dnes si myslím, že bych rád byl psychiatrem. To je důležitá práce a myslím, že bych k tomu měl nadání. Ale teď už budu asi jenom psát. Už vím, že kosmonautem ani potápěčem nebudu. Ale je to dobré v tom, že se člověk zaostřuje jen na svou stopu. Nejhorší je, když člověk ztratí zájem. Stále vidíme kolem sebe spoustu rezignovaných lidí – to je malá smrt. Z toho mám největší strach, proti tomu je třeba bojovat – v sobě i literaturou. Když jedu tramvají, přemýšlím o lidech, zajímají mě, co například znamená, že to dítě má špinavou aktovku? A tamta paní, jak se pěkně dívá na svět, i když sotva chodí. Až mě to přestane zajímat, tak bude po psaní.

Jak se líbí vaše knížky vašim dětem?
Děti jsou opatrné. Kluk studuje bohemistiku v Brně, a tam ho někteří berou jako syna toho spisovatele. Ale o knihám (i těch mých) spolu hovoříme. Dceruška k tomu přistupuje s určitou úzkostí. Povídky totiž obsahují některé nehezké věci, které jsme prožívali.

Proč se na fotografiích neusmíváte?
Moc se neusmívám, když mě fotografují, jsem totiž naštvaný. Jsem celkově málo usměvavý, usmívám se spíš svátečně.


Lenka Dombrovská Slívová


Prozaik, publicista a překladatel Jan Balabán se narodil roku 1961 v Šumperku, od dětství žije v Ostravě. Vystudoval obor čeština – angličtina na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Vydal knihy Středověk (1995), Boží lano (1998), Prázdniny (1998), Černý beran (2000), Kudy šel anděl (2003), Možná, že odcházíme (2004).



LitENky č. 4/19, roč. 2005/2006







(7. 4. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1501


Spisovatelka Irena Dousková:

Mé knihy nejsou jen veselé


Dana Jará, Tereza Verecká
( tereza.verecka)
Na první pohled dětsky křehká, hovoří tichým a příjemným hlasem. Sotva však začne mluvit, dojem dětské naivity opadá a je nahrazen úctou k moudrosti. Spisovatelka Irena Dousková nedávno pokřtila svou knihu Oněgin byl rusák která vyšla v nakladatelství Druhé Město.


Kdysi jste ještě spolu s dalšími autory vydala sbírku poezie Pražský zázrak. Publikujete nebo píšete ještě poezii?

Občas ještě napíšu básničku, ale s postupujícími léty jich zřetelně ubylo. Básní jsem za poslední roky napsala minimum, třeba za deset let deset.
Rozhodně je ale nezkouším publikovat. Občas přemýšlím o vydání výboru ze svých starších básní, některé z nich pokládám za stále ještě sdělné. Zatím zůstává jen u nápadu. Je pravdou, že se moje básničky svou epičností a ironií spíše přiblížily próze. Rozhodně se poezie nezříkám. Píšu ji spíš už jen pro sebe.
Myslíte při psaní na svého budoucího čtenáře?
Myslím, že si čtenáře nepředstavuju. Občas mě napadne otázka, co tomu řekne nějaký člověk, kterému své texty dávám číst, ale nepřemýšlím, zda se budou smát nebo brečet. Samozřejmě nechci tvrdit, že je mi jedno, jakým způsobem jsou mé knížky přijímány. Pokud je lidé budou číst, tak zaplaťpánbůh za to. Ale vždy vycházím z toho, co chci říct já a jaký mám vnitřní důvod to napsat.
Tušíte, co z vašeho dětství vás nejvíc ovlivnilo?

Oba rodiče dělali v divadle a už moje první dojmy jsou nějak spojeny s divadlem. Tam jsem trávila volný čas, dělala si úkoly, a když měl člověk hotovo, mohl se jít podívat, co právě zkoušejí. Pro mě to byla naprosto samozřejmá věc, ale asi to obvyklé není. Herci jsou přece jen zvláštní sorta lidí a já je strašně milovala.
Také na mě působilo to, že jsem neměla otce. Odešel do Izraele, když jsem byla mimino, a protože kromě něj nikdo z jeho rodiny nepřežil druhou světovou válku, nebyl tu ani ňikdo jiný. To bylo pro mě velkou neznámou.
Jak jste vnímala své židovství v dětství?

Ono se to u nás nikdy netajilo. Plně mi to ale došlo až kolem čtrnácti nebo patnácti let. Začala jsem se pídit po tom, co je s tím všechno spojeno a kdo ti lidé byli. Nejdřív jsem probrala naši knihovnu doma, potom i všechny možné jiné, prostě co se dalo, ale ono se toho tehdy moc nedalo. Zajímala jsem se víc a víc, až jsem se asi v šestnácti rozhodla dojít na pražskou židovskou obec, nechat se zapsat a stát se "pravým Židem". Židovství - na rozdíl od jiných náboženství - není misijní, spíš naopak. Navíc se v té době říkalo, že pražská židovská obec je profízlovaná od sklepa až po půdu. A taky že byla, jenže mě to v těch šestnácti bylo upřímně jedno. Tenkrát mě do židovské obce nepřijali, a jelikož jsem spíš introvertní, trvalo dlouho, než jsem našla odvahu cokoli zkusit znova. Chodila jsem sice na obec na nějaké přednášky a sem tam na nějaký svátek, ale seriózněji a pravidelněji jsem se k židovství dostala až po revoluci, v 90. letech.
Hlásíte se k židovství. Zajímáte se i o jiné druhy náboženství?
Určitě ano. Myslím si, že znát dobře křesťanství je takřka povinnost. Každý máme právo na vlastní názor a víru, ale křesťanství je základ evropských dějin a myšlení. V poslední době se mladí lidé orientují na východní náboženství, proč ne, ale není dobré, že o křesťanství, které odmítají, skoro nic nevědí. Vždy máme vycházet od toho, co s námi, s naší historií nějakým způsobem souvisí. Teprve pak můžeme vyjádřit nesouhlas a jít svou vlastní cestou.
Jaké je vaše nejoblíbenější historické období?
Velká francouzská revoluce je zajímavým předobrazem příchodu moderní doby. Na vypjatých situacích je vždycky pozoruhodné, jak velká pozornost se soustředí na individuality a osobnosti. Často si říkám, že bychom se bez podobných revolucí docela dobře obešli. Taky mám ráda středověk. Mám oblíbenou edici v Argu, kde vychází knížky o duchovním, ale i každodenním životě té doby. Ten se při klasické výuce dějepisu nikdy moc neřešil. Spíše se zdálo, že historie je jen nepřetržitý třídní boj.
Máte kontakty se spisovateli vaší generace?
Bohužel moc ne. Bylo skvělé, když ještě existovalo nakladatelství Petrov, které pořádalo křty v Praze. Bohužel Petrov skončil a s ním i tato setkání. Připadá mi, že literární život v Brně je mnohem živější a intenzivnější. Je tam řada oblíbených míst, kde se literáti potkávají a mohou si popovídat… Stále jsem v kontaktu s lidmi, se kterými jsme měli spolek, i když většina z nich se psaním už skončila. Snad jen Petr Ulrych vydal několik knih, ale poslední roky nepíše.
Vy jste měli spolek?
Ano, psali jsme básničky a dělali večery poezie. Na nich recitovali tehdejší studenti DAMU - třeba Jakub Špalek nebo Honza Potměšil. Základem našeho spolku bylo přátelství z gymnázia, kam někteří z nás chodili do stejného ročníku. Po vydání sbírky Pražský zázrak jsme si říkali spolek Lidi. Vždy měl čtyři, pět nebo šest členů. Ještě předtím, než naše básně vyšly v Pražské imaginaci, obcházeli jsme různá nakladatelství a nabízeli naše věci k vydání. Všichni jen říkali: "Pište, pište". Tak jsme si vyřídili povolení, zaregistrovali se na Ministerstvu vnitra a vydali si svoje básně sami, na toaletním papíře. Tenkrát byl ještě hladký, ne moc příjemný, ale tisklo se na něj dobře. Sbírka svým celkem případným názvem Kadění reagovala na tehdejší edici mladých básníků Ladění, kam jsme se marně snažili proniknout. Jelikož však Lidi postupně uzavírali manželství, plodili děti a zapojovali se do budování kapitalismu, spolek tiše usnul. Začal nám normální život, ale přátelíme se dál.
Co je hlavním účelem vašeho psaní? Chcete čtenáře hlavně pobavit, či se s ním podělit o své zážitky, pocity a myšlenky?
Především si myslím, že humor a touha něco zdělit nejsou v rozporu. I humorem se dá sdělovat. Já píšu proto, že mě to baví, je to náplň velké části mého života. Jestli to někoho pobaví nebo potěší, tak prima. A pak - moje knížky nejsou jenom veselé. Například Oněgin - humor nepostrádá, ale rozhodně se na tuto dobu nedívá idealisticky jako na velkou legraci. To je, doufám, z textu patrné. S humorným pojetím souvisí určitá stylizace a úhel pohledu. Mrzí mě, že jsou knížky ve kterých je přítomný humor, automaticky brány jako lehké a zábavné čtivo a žádné umění. S tím nesouhlasím. Zvlášť česká literatura byla schopna prostřednictvím humoru vytvořit svá nejlepší díla. Samozřejmě nemluvím o sobě, ale o osobnostech jako je Hrabal, Škvorecký, Poláček, Hašek.

Pomýšlíte napsat ještě třetí díl - o Helence Freisteinové na vysoké škole?
Eventuální třetí pokračování nevylučuji, ale ne v nejbližších letech. Prozatím mám Helenky Součkové dost. Rozhodně by to však byl díl poslední.




Bibliografie
Pražský zázrak (Spolu s L. Lomovou, J. Reinischem a P. Ulrychem). Praha, Pražská imaginace, 1992.
Goldstein píše dceři. Praha, Melantrich, 1997.
Hrdý Budžes. Praha, Hynek, 1998.
Někdo s nožem. Praha, Hynek, 2000.
Doktor Kott přemítá. Brno, Petrov, 2002.
Hrdý Budžes (Reedice). Brno, Petrov, 2002.
Čím se liší tato noc. Brno, Petrov, 2004.
Oněgin byl Rusák. Brno, Druhé město, 2006.


LitENky č. 5-6/20, roč. 2005/2006
(7. 5. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1547


Rozhovor s Violou Fischerovou

Dlouhá chvíle, vedro a jedna vzpomínka


Ilona Koulová
( ilona.koulova)
Křehká Viola Fischerová má za sebou Nyní i Dlouhou chvíli. U veršů a pohádek hodlá zůstat, ostatní próza ji neláká (ačkoliv do ní kdysi také zabrousila). Literární ceny ji rozhodně netrápí…

Loni jste byla nominována na Magnesii Literu za svou sbírku Nyní. Sbírka vyšla až letos – s pohádkovou knihou Co vyprávěla dlouhá chvíle. Co pro vás ocenění Magnesia Litera znamená?
František Halas říkal, že i básník chce být občas pochválen. V tomto smyslu je tedy Magnesia Litera jakousi pochvalou jak pro básníka, tak pro nakladatele. Na druhé straně ale není třeba literární ceny přeceňovat. Ono je to relativní. Jednou se mohou vedle sebe octnout tři velice dobré sbírky, mezi nimiž je těžké volit. Další rok naopak se – při dnešní praxi – může stát králem i ten jednooký. Nebo ještě jinak: Za sbírku Nyní jsem Magnesii Literu za poezii nedostala, ale básně z této sbírky vyhrály Drážďanskou cenu lyriky, což je velice prestižní soutěž mezi básníky, které se zúčastňují Rakušané, Němci, Švýcaři a Češi. O cenu 5000 Eur jsem se dělila s německou básnířkou Uljanou Wolfovou.
Co vás inspirovalo k sepsání pohádkové knížky?
Řečeno třemi slovy: dlouhá chvíle, vedro a jedna vzpomínka. To bylo u moře, seděla jsem na terásce, všichni se koupali, jen já ne, protože jsem měla hnisavou angínu. Najednou jsem si uvědomila, že je to stejné, jako když jsem byla malá, ležela v postýlce s horečkou a měla jediné přání: jít do koupelny, napustit si vanu plnou studené vody a vlézt do ní. A právě to je ta situace, kdy se malému Jakubovi objeví v postýlce jeho Dlouhá chvíle. Napsala jsem tehdy dost podrobnou skicu první pohádky O lvu Eduardovi. Rukopis ležel víc než třicet let mezi papíry ve skříni až mě při jednom čtení ve Švandově divadle začala lámat Ivana Pecháčková z nakladatelství Meander, abych jí napsala dětskou knížku. Zprvu jsem odmítala, ale potom mi to nedalo, zahrabala jsem ve svých papírech a skicu našla. Začala jsem číst, a když jsem se nad tou pohádkou nejen bavila, ale i smála, tak to už jsem byla do své Dlouhé chvíle zamilovaná a začala jsem psát dál.
Jak jste si vy jako dítě krátila dlouhou chvíli?
Když jsem nemohla za děckama na ulici, tak jsem si buď četla, nebo vymýšlela hru, kterou budeme hrát s Hanulkou, mojí největší dětskou kamarádkou. Maminka se mě jednou ptala, čemu se vždycky tak strašně smějeme, když jsme spolu. To bylo právě to, že s Hanulkou se daly hrát vůbec nejlepší hry.
Ilustrace knihy Co vyprávěla dlouhá chvíle jsou provedeny náročnou a méně častou technikou, tzv. mezzotintou. Proč právě takto?
Původně jsem měla o Dlouhé chvíli, která je vlastně srandistka, trochu jinou představu. Jedno oko krátké, druhé dlouhé a ještě se měly během vyprávění otáčet. Jan Hísek začal původně s barevnými ilustracemi, ale to se mu potom nějak nelíbilo a zvolil tuhle náročnou techniku. Myslím, že jeho ilustrace dodávají knížce zvláštní snový charakter.
V závěru knihy Co vyprávěla Dlouhá chvíle se zmiňujete o Františkovi Halasovi. Poznala jste ho osobně? Jaký byl?
V poznámce na konci knihy píšu o tom, co jsem se dozvěděla z korespondence mezi mým tatínkem a Františkem Halasem. Jak pro mě hledali jméno. Měla to být kytka. Jiřina jim připadala příliš pohřební, růže moc banální a nakonec, protože se tehdy s velikým úspěchem hrála v Národním divadle Princezna Pampeliška, tak Halas přišel naprosto vážně s návrhem, že bych se mohla jmenovat Pampeliška. Pampeliška Fischerová. To bych tedy Halase musela vlastnoručně vyhrabat z hrobu [se smíchem]. Naštěstí je potom napadla Viola, což je fialka, a Halas to odčinil, když po mém narození napsal do památníku, který mi vedli moji rodiče toto věnování:
Ta malá jednou se snad zasní
a básník shnilý se v hrobě obrátí.
Ty dětské oči do nebe mě zvednou
a na tu chvíli jest mi čekati.
Violce přeje všechno co nemá její František Halas.
Což psáno bez interpunkce má možný dvojí, ne-li trojí výklad.

Živého jsem ho viděla pouze jednou, když mi bylo asi dvanáct. Byl u nás na návštěvě. O čem spolu mluvili v pracovně s tátou, to nevím, u toho jsem nebyla. Zato mámě jsem udělala scénu, jak může nabídnout tak chudácké chlebíčky básníku Halasovi.
V čem je básnická sbírka jiná než pohádková knížka? Kterou z nich je složitější napsat?
Ten rozdíl je dost podstatný. Když píši poezii, tak si nemohu vymýšlet. To mám pocit, jako by ten text už byl někde napsaný a já ho musela jen zachytit. Kdežto u pohádek, tam svoje hrdiny posílám do světa já sama – přesněji ta malá holka, kterou jsem byla. Třeba pohádka O panence Serafínce s brýlovýma nohama – ta je o starých věcech, které zůstaly po babičce, a které chce zlý domovník jako krámy k ničemu vyhodit do kontejneru. A přitom každá z nich může být ještě i něčím docela jiným, jak se ukáže při jejich dobrodružném útěku do zahrady k Dorotce, kde všechny věci mohou být tím, čím chtějí.
I za touhle pohádkou je vzpomínka z dětství. Tehdy šlo o moji dětskou postýlku, kterou jsem odmítala opustit, protože by musela jít na půdu. Vzdala jsem se jí, až když ji dostal malý Jirka z naší ulice. A nejen to. V kuriózních dobrodružstvích pana Kraka jsem si vyřídila účty s jednou paní učitelkou z obecné školy, která taky věděla všechno nejlíp, a přitom byla jen tupá a bezcitná.
Rozdíl mezi poezií a pohádkami je ještě v jednom. Poezie je pro mne především obranou proti něčemu, co mě tísní nebo i zraňuje. Pohádky si vypravuji, abych se bavila. Takže když se mě na jednom čtení v Brně ptali, jestli píšu vždycky jen tak smutné verše, mohla jsem se obhájit tím, že kromě toho jsem napsala knížku pro děti a to že je místy fakt sranda.
Váš otec byl filozof, matka učitelka. Určitě jste tedy měla ke knihám vždy blízko. Povolání básnířky se téměř nabízí…
Měla jsem štěstí, že se mi odmalička dostávaly do ruky dobré knihy. Tatínek působil v redakci brněnského časopisu Index, což byl kulturní časopis na vysoké úrovni a do redakce chodily i recenzní výtisky knih pro děti. A protože pouze dva členové redakční rady měli děti, tak se o ně naštěstí dělili jen dva. A já jsem je zdědila po svém starším bratrovi. Navíc byla doma dost velká knihovna, kterou jsem pročítala nejrůznějšími směry.
První báseň v jedenácti jsem ale napsala, když mi maminka jednou zakázala jít do Sokola, a to naprosto neprávem. Zuřila jsem a řekla jsem si, že napíši něco zlého, něco jako Tanec kostlivců, nebo něco na ten způsob. Popadla jsem kocoura, odešla do pokoje v podkroví a začala jsem psát:
Když ubledlý měsíc padá nad hřbitovy,
a smutku stín jde zvolna krajinou,
mlčení leží nade hroby,
přikrývá ty, co nikdy nevstanou.
Hřbitov tam byl dutá síň a přehlídka děl smrti,
kde nikdo šťasten býti neumí.
Celá báseň nakonec ale končila dojemnou oslavou Krista:
Člověka, jenž utěšil lidi zprávou,
že všichni mrtví jednoho dne vstanou,
že budou znovu dýchat, objímat a žít.
Měl dobré srdce člověk, který těšil
a když sám umřít měl,
sám možná neuvěřil.
Legrační na tom je to, že ačkoliv jsem už přečetla leccos, verše jsem znala jen ze školních čítanek. O dekadenci jsem tenkrát neměla ani potuchy, a přitom je ta báseň málem jako z dekadentního sborníku.
Po této první básni jsem začala psát verše. Jenomže jsem to měla za jakousi podezřelou činnost, za něco skoro neřestného, s čím je lepší se nechlubit. A jednou, když táta přišel ke mně do podkroví a já jsem zrovna psala, tak jsem sešit s básničkami v panice vyhodila z okna. Ale protože táta byl moudrý a na nic se neptal, tak jsem se zastyděla a sešit jsem mu přinesla. Tak jsem se dověděla, že píši poezii (a vůbec ne špatnou), a jaksi jsem pochopila, že není za co se stydět.

Do vašeho dětství vstoupila válka (otec dokonce musel emigrovat). Jak to ovlivnilo vaši tvorbu?
Nepochybně tím, že jsem už jako dítě poznala nejenom existenční ale i existencionální úzkost. Otec, J. L. Fischer, psal od třiatřicátého roku proti Hitlerovi, takže už druhý, nebo třetí den po německé okupaci ho přišlo zatknout gestapo. Táta naštěstí nebyl doma, protože měl pozvání na přednáškové turné v Holandsku. My s matkou jsme měli jet za ním, ale než maminka všechno zařídila, uzavřeli Holanďané hranice. Zůstaly jsme tedy v protektorátu. Rok jsme bydleli v Třeboni, tedy v místě maminčina dětství. A tam jsem žila v maminčiných pohádkách. Úplně skutečně. Byla tam lávka, kterou jsem musela poprosit, aby mě převedla na druhou stranu, hájíček plný pavučin, kam jsme chodily brzy ráno, a to byl ten hájíček, kde Bětulinka tančila s vílami, a ještě spousta jiných věcí.
Když jsme se přestěhovaly zpátky do Brna, bylo to tak, jak jsem napsala v Odrostlé blízkosti:
Poprvé vysypané z ráje
prudce jak z pytle
padlo dítě
domů do cizí zahrady
V Brně se maminka úplně změnila. Každé tři týdny se musela chodit hlásit na gestapo a jednou mi před odchodem řekla. „Jdu teď na úřad a kdybych se nevrátila, jdi k paní Hofmanové, ona už ví, co má dělat.“ Nebylo mi ještě šest. A té úzkosti a strachu, které mě přepadly, jsem se musela nějak bránit. A tak pokaždé, když máma odešla, jsem začala čarovat. Tak jsem třeba po celou dobu, kdy byla maminka pryč, musela zpívat. A když mi došly písničky, tak alespoň jejich melodie. La la la. . . Jenže každá magie se musí stupňovat. Tak jsem třeba ustřihla klubko z maminčina rozpleteného svetru, protože když ho nikdo nedoplete do konce, tak se mámě nemůže nic stát. Nebo jsem třeba ukradla její vestu a ukryla ji na půdě pod trámem s tím, že pokud tu vestu nikdo neobleče, nemůže se mámě nic stát. Před domem jsme měli šeřík, a tak jsem jednou musela natrhat z okenní římsy listy až na samém vršku a pak je třít až na kaši, ať mě ruka bolela sebevíc. Nejpřesněji o tom všem vypovídá báseň ze sbírky Nyní:
Pane ty víš o úzkostech toho dítěte
že se probudí u studny v cizí vsi
sirotek bez matky
Ty znáš jeho tajné hry
za matčiny nemoci
Matka je nemocná
Umře aby se netrápila
Dítě je samo
Umře aby se netrápilo
Pes je opuštěný
Umře aby se netrápil.
Postýlka a dům shoří
To dítě Pane
se nebálo smrti
V šesti
s prádelní šňůrou kolem hlavice postýlky
zkoušelo jaké to je
se oběsit.

Jak moc vycházíte při psaní poezie z pocitů?
Každá báseň vychází z určitého pocitu. Ten ji ale jenom otevírá. Pak už do ní vstupují i jiné souvislosti – někdy takové, o kterých jsem na počátku neměla ani tušení.
Jste autorkou sedmi básnických knih, překládáte (mj. M. Białoszewskieho, St. I. Witkiewicze, E. Canettiho, H. M. Enzensbergera, Fr. Kafku). Proč právě Kafka?
Kafku jsem začala překládat, když jsem dostala nabídku. Přijala jsem ji ráda, protože Dopisy Felicii jsou úžasná knížka v tom smyslu, že obsahují velikou spoustu klíčů k Franzi Kafkovi i k jeho dílu.
Taky mě vždycky fascinovala zvláštní hudebnost Kafkových vět. A toto převést do češtiny, to byla pro mě jakási výzva a překládala jsem to velice ráda.
Hodláte si někdy vyzkoušet i prózu – třeba povídky?
Mám jednu povídku, o které si myslím, že je to možná nejlepší text, jaký jsem kdy napsala. Jmenuje se Cesta středního hříchu. Tím pocitem byl strach a úzkost mladého býčka, kterého vedli na jatka, kam jsem chodila kupovat maso pro svého psa. Jak se ohlížel po zeleni podél cesty. A jak se bránil jen tolik, kolik musel…
Přišla jsem domů a z pocitu té úzkosti a hrůzy jsem začala psát povídku, protože do básně se to nevešlo. Ta povídka byla ale o něčem jiném. Vlastně o mé první náboženské herezi. Nebyla jsem pokřtěná, protože táta si myslel, že si to můj bratr a já máme posléze zvolit sami. Já jsem ale chodila do náboženství od první třídy s naprostým nadšením. Tím spíš, že nás učil mladý kaplan Nosek, který byl neobyčejně laskavý a hodný, a já jsem ho milovala.
Až jednou ve třetí třídě řekl páter Nosek něco, co mě zcela vyvedlo z míry. Asi v tom smyslu, že jen člověk má duši, kterou mu vdechl Bůh, a že ta duše, bude-li o to usilovat, se vrátí k němu do ráje. To mě zarazilo, a tak jsem se zeptala, jestli zvířata nemají duši, když žijou. Toho mladého kněze bohužel nenapadl sv. František, a tak mi jen odpověděl, že ne, že nejsou žádné důkazy o tom, že by zvířata měla duši. Tak jsem vstala a řekla jsem – pamatuji si na to docela přesně: „Chcete tím velebný pane říct, že do nebe nepřijdou ani ti koníčci, co celý den jenom dřou a nemůžou se ani proběhnout na louce, když ve městě žádná není? Ani všechna ta zvířátka, co je lidi utiskujou?“ Odpověděl mi, že ne. Tak jsem si sedla, nechala jsem si to projít hlavou a pak jsem se zvedla. „Velebný pane, tak do nebe, kam nepřijdou zvířátka, tam taky nechci. “ A odešla jsem ze třídy. Tak se stalo, že jsem se nechala pokřtít až v sedmapadesáti letech.
Ta povídka, kdyby si ji náhodou chtěl někdo přečíst, vyšla v Proglasu a v povídkové knize nakladatelství Listen, nazvané Možná, že mi porozumíš. Získala cenu nakladatelství.
Vystřídala jste několik povolání (učitelka, redaktorka, podomní prodavačka). Na které z nich vzpomínáte nejradši? A které je Vám nejmilejší?
Vždycky a každopádně to byl rozhlas. Dostala jsem se v roce 1963 do literární redakce Československého rozhlasu. To už byla doba, kdy bolševik upadal, takže jsem mohla realizovat celou řadu pořadů, o kterých bychom si pár let předtím mohli nechat jen snít. Na příklad pořad z poezie Jana Zahradníčka, který byl léta vězněn. Byla to jeho první slyšitelná slova po pětadvaceti letech, jak mi napsala jeho žena. Třeba říct, že by to nebylo možné bez mého šéfa, doktora Štefánka, který byl sice bolševik, ale v té době už vystřízlivělý. Tak se mi podařilo v novém pořadu, kde jsme chtěli číst celé knížky jen s minimálními škrty, odvysílat například ještě nevydané Hrabalovy Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, nebo i celé Ovidiovo Umění milovat.
Po emigraci do Švýcarska v roce 1968 jsem vystudovala v Basileji germanistiku a dějepis a jakousi směšnou náhodou, když byla polovina mého ročníku bez práce, jsem získala místo na učňovské škole. Učila jsem němčinu, občanskou výchovu, základy hospodářství a základy práva. Právě ale na tento nejdůležitější předmět neexistovala pořádná učebnice. Byl na to dvouletý kurs, na který jsem ale byla v pětačtyřiceti už stará. Takže jsem měla například vysvětlit žákům princip obligací a akcií, o kterém jsem se v knížce z obrázků dověděla, jak vypadají, dvěma slovy, v čem spočívá zisk, a pod tím jsem si přečetla Rothschildův bonmot, že kdo chce klidně spát, kupuje obligace, a kdo chce dobře jíst, kupuje akcie.
V naprostém zoufalství jsem šla do banky k tomu pánovi, u kterého jsme platili účty, že o tom mám učit hodinu a jestli by mi nevysvětlil, o co vlastně jde. A on skutečně zavolal ke svému okénku kolegu a skoro hodinu mi to vysvětloval.
Když jsem se po smrti svého může přestěhovala do Mnichova a začala psát pro Svobodnou Evropu, byla to pro mne nesmírná úleva. Tam jsem věděla přesně, co říkám a že si za tím mohu stát. A ještě jsem mohla nasírat bolševika. Takže každopádně rádio.

Na čem právě pracujete (co plánujete do budoucna)?
V létě jsem dokončila dvě sbírky, Písečné dítě a Předkonec, které vyjdou v nakladatelství Fra, a rozepsala jsem další, Domek na vinici, v které se na počátku vracím k Zádušním básním za Pavla Buksu. Tedy ke své první sbírce – po třiceti letech.
Kromě toho mě kousla další dětská knížka, o mém prvním psu Ukšukovi. Je to knížka o komunikaci mezi dítětem a psem, neboť, jak říká Tara, černá psice s bílou hlavou a Ukšukova matka, která umí mluvit: „Má-li být pes k dítěti, jak se žádá, musí být – jak se nežádá – i dítě k psovi, to dá rozum. Jinak to nemůže fungovat.“ Vracím si tím Ukšuka, svou velkou lásku.


*******
Viola Fischerová dosud vydala tyto knihy: Zádušní básně za Pavla Buksu (1993), Babí hodina (1995, cena Českého lit. fondu), Jak pápěří (1995), Odrostlá blízkost (1996), Divoká dráha domovů (1998), Matečná samota (2002, nominace na státní cenu a na Magnesii Literu), Nyní (2004, nominace na Magnesii Literu, Drážďanská cena lyriky 2006), a knihu pohádek Co vyprávěla dlouhá chvíle (2006, Magnesia Litera).


LitENky č. 1/21, roč. 2006/2007
(27. 9. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1663


Rozhovor s Františkem Fröhlichem

Služebník věrný a dobrý


Dominika Pospíšilová
( dominika.pospisilova)
Ještě v osmnácti byla jeho představa o budoucnosti mlhavá a do zahraničí se podíval až sedm let po absolutoriu. Dnes je František Fröhlich jedním z nejvýznamnějších českých překladatelů. Stal se letošním laureátem Státní ceny za překlad a pyšní se i Řádem dánské vlajky.
Letos jste se stal laureátem Státní ceny za překladatelské dílo. Na Vašem kontě je ovšem vyznamenání víc, například Řád dánské vlajky. Vážíte si nějakého svého ocenění o něco víc než ostatních?

Formálně je ten dánský řád samozřejmě víc než státní cena, ale já beru všechny tyhle věci „se zrnkem soli“. Samozřejmě pokud jsou součástí nějaké finance, tak to vítám, ale jinak by mě potěšil víc třeba velký náklad nějaké knížky… Ale Dannebrogu si opravdu vážím, protože Dáni si cení lidí, kteří pro dánskou kulturu něco dělají. To je dost ojedinělé. Státní cena se uděluje každý rok a někdo ji musí dostat.


Co vás přivedlo ke studiu dánštiny? Měl jste jasnou představu o tom, jak ji využijete?

Já jsem začal studovat kombinaci angličtina – čeština. Tehdy byla doba umístěnek a já jsem nechtěl učit, tak jsem si říkal, že bude lepší změnit kombinaci na něco, co se nedá použít k učení. Myslel jsem na švédštinu, ale ten rok se otevírala pouze dánština. Ale přitažlivost k severu tam hrála výraznou roli, i když to byla přitažlivost spíš citová než informativní. Ta přišla později.


Přál jste si být překladatelem už odmalička?

Odmalička, to bych neřekl. Ještě v osmnácti, když jsem maturoval, jsem měl velmi mlhavou představu, co bych chtěl dělat. To bylo trochu i dobou, protože po válce byla rozkolísaná… Já jsem jenom věděl, že chci dělat jazyky. Taky to bylo možná z lenosti, protože ty jazyky mi nejlíp šly. Exaktní obory vůbec ne. Dějiny by mě bývaly zajímaly, ale natolik už jsem vyrostl z dětských střevíčků, že mi bylo jasné, že je to obor (zvláště v té době, ale vlastně i dnes) neskutečně a nebezpečně zpolitizovaný. Nakonec jsem se tedy rozhodl pro jazyky. Jakýmsi zázračným řízením osudu jsem se na fakultu skutečně dostal. Hlavně zásluhou pana profesora Bohumila Trnky. Tenkrát jsem mu padl do oka…


Než jste začal studovat dánštinu, byl jste někdy v Dánsku?

To je oblíbená otázka. Já jsem absolvoval v roce 57 a poprvé jsem se do Dánska a do Anglie dostal v letech 1964 a 65. Dneska si mladí lidé ani neumějí představit, jak se tenkrát studovalo. Ale já tvrdím (a zatím mě nikdo nepřesvědčil o opaku), že se jazyk dá výborně naučit, aniž by člověk do té země jel. Záleží samozřejmě na tom, jestli má dobré učitele a jestli jsou mezi nimi i rodilí mluvčí. Na druhé straně to, že někdo pojede do Ameriky nebo kamkoliv jinam a bude tam rok dva, není žádná záruka, že se ten jazyk naučí a tu kulturu pozná.


Ale z vlastní zkušenosti vím, že učit se tady doma není tak jednoduché. Zvlášť, když jazyk vypadá v podání jednotlivých učitelů jinak.

To je jasné. Každý jazyk má své standardy a varianty a studenti se učí tu hlavní, spisovnou, kodifikovanou. Ale tady právě hrozí to nebezpečí, že student, který je třeba rok někde v cizině, se naučí pouze dialekt, když není na tom správném místě. Cílem studia jazyků na filozofické fakultě je vědecké poznání toho jazyka a to je velmi důležité. Pak už jste vlastně v pozici, kdy se můžete rozhodovat.


Proč jste vyměnil právě češtinu za dánštinu?

To bylo hlavně z praktických důvodů, jak jsem říkal. A byl tam ještě jeden závažný důvod. Já jsem byl za války v koncentráku a tam nebyly školy. Co se tam děti naučily, to učili příbuzní a známí. Mé znalosti češtiny byly žalostné. A když jednou profesor Šmilauer řekl jednomu mému spolužákovi: „Pane kolego, vy jste ale rajsky nevinný!“, když u tabule „plaval“, uvědomil jsem si, že jsem také rajsky nevinný. A to byl další impulz, který podpořil mé rozhodnutí. Ale když jsem začal ve čtvrtém ročníku překládat, uvědomil jsem si, že té bohemistice neuteču. A já jsem vždy říkal svým studentům – jednooborovým anglistům (jednooborářům říkal Saša Stich „jednonozí“), že pokud opravdu chtějí překládat, musí se stát i bohemisty z ochoty. Já jsem sice utekl před tím papírem z češtiny, ale on mě dohnal. Stal jsem se bohemistou z ochoty a myslím, že nejsem nejhorší…


Do Vašeho života zasáhla ruka totality. Neměl jste někdy chuť sbalit kufry a odjet třeba do Dánska nebo do Anglie?

Samozřejmě, přemýšleli jsme o tom, v 68. velmi. Ale byly různé důvody, konkrétní, rodinné, ale i nehmatatelné, že se člověk nechce od jazyka, od země odtrhnout. Máme řadu přátel, kteří emigrovali, a vždycky bylo setkání napjaté. Nejspíš dospěli k názoru, že nebyla žádná zásluha, že jsme tady zůstali. Ale nebyla žádná zásluha, že oni odjeli. To je každého věc. Párkrát jsme si říkali, proč jsme krucinál zůstali, ale nakonec to dopadlo dobře. Akorát to pro nás přišlo dost pozdě.


Od poloviny sedmdesátých let působíte jako překladatel na volné noze. To znamená, že si sám vybíráte knihy, které přeložíte?

V zásadě většina těch překladů, které jsem dělal z angličtiny, mi byla nabídnuta, zatímco se všemi překlady ze severské literatury jsem přišel já sám. Záleží na tom, jakými jazyky se člověk zabývá.


Kterého autora rád překládáte?

Arturo Toscanini, slavný italský dirigent, když se ho ptali, kterou z Beethovenových symfonií má nejraději, odpověděl: „Tu, kterou právě diriguji.“. To je i má odpověď. Zvlášť když si můžete vybrat sám, tak samozřejmě neděláte nic, co se vám nelíbí. Ale samozřejmě některé věci vám uvíznou v hlavě víc než jiné. Z anglické oblasti třeba Graham Green nebo Saul Bellow, z dánské určitě Herman Bang, Karen Blixen, William Heinesen. To jsou jména dnes už skoro neznámá. Každý překladatel, který toho přeložil víc, vám odpoví takhle rozplývavě. Ke každé knize, kterou překládáte musíte získat nějaký vztah. Každý z těch autorů tvoří součást své kultury, každý je něčím zajímavý.


Proč by čeští čtenáři měli číst severskou literaturu?

Nejde o to, že je to literatura severská. Nevím, jestli je možné určit nějaké její obecné rysy, asi ano, ale… Těžko to nějak generalizovat, ale musí se vzít v úvahu, že to, co dojde až do vydání v české verzi, je vlastně malinký výběr toho, co v těch zemích vychází. Je to to nejlepší, co se sem dostane, a to je pro každého čtenáře přínosné.


Nemrzí vás, že je práce překladatele poněkud nedoceňována čtenáři?

To je zcela v pořádku. Každý překladatel by si měl uvědomit, když se na tuhle dráhu dává, že slouží. A jak jsem vždycky říkal ve svých seminářích, překladatel musí být, dle Bible, služebník věrný a dobrý a nemůže si dělat nároky na nějakou pozemskou slávu. Spíš co mrzí je, že nikdo z běžného čtenářstva, ba dokonce ani z recenzentů, neocení dobrý překlad a nepozná špatný. Ale to mrzí z hlediska čistě profesionálního.


František Fröhlich (* 13. května 1934 Praha) významný český překladatel ze severských jazyků a angličtiny.
Studoval angličtinu a dánštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1957 pracoval v Československém rozhlase v Praze. Po roce 1968 musel odejít a působil krátce v Institutu překladatelství a tlumočnictví při Univerzitě 17. listopadu v Praze. Roku 1972 dorazily posudky z rozhlasu a Fröhlich opět měnil zaměstnání. Krátký čas působil jako lektor v Činoherním klubu a pak už jako překladatel na volné noze. Od roku 1990 působil externě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vedl překladatelské semináře pro studenty anglistiky a skandinavistiky.
Překládá hlavně prózu a drama z angličtiny a severských jazyků. Do češtiny převedl díla Geralda Durrella, Grahama Greena, Hanse Christiana Andersena, Augusta Strindberga a mnoha dalších.



Dominika Pospíšilová


LitENky č. 2/22, roč. 2006/2007

(28. 11. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1780


Knihomol jsem byl už od dětství

Rozhovor s Jiřím Hájíčkem
Jana Kácovská
( jana.kacovska)
Úspěšný autor tří románů a dvou povídkových souborů, jinak ale skromný a ke svým knihám dost kritický bankovní úředník z oblasti dealingu, sám sebe charakterizuje jako knihomola, jenž rád chodí do kavárny, bloumá po antikvariátech a okukuje příslušnice něžného pohlaví... Povídání s JIŘÍM HÁJÍČKEM probíhalo nakonec prostřednictvím elektronické pošty, i když původní pozvání na punč do předvánočních Českých Budějovic bylo více než lákavé.
Co je vůbec dealing a jak vypadá obvyklý den bankovního úředníka?

Dealing je jednou z podoblastí oblasti, která se v organizaci banky nazývá treasury. Spadají tam nejrůznější činnosti jako například měnové a peněžní obchody. Já pracuji v pobočce jedné rakouské banky, která působí i v Čechách. Můj den vypadá obvykle tak, že ráno přeložím z němčiny denní komentář ke kurzům měn a úrokovým sazbám, který rozesíláme klientům, pak se zabývám řízením likvidity a měnových pozic české pobočky, volám na centrálu do Rakouska brokerům o kurzy eura, dolaru, švýcarského franku a jiných měn, kterými obchodují naši klienti tady v Čechách. Celý den sedím u dvou počítačů, na jednom z nich běhají od rána do večera aktuální kurzy měn, zprávy Reuters, úrokové sazby...

Váše zaměstnání je tedy hodně vzdálené od oblastí uměleckého působení, studoval jste i zemědělskou školu... Jak jste se vlastně dostal k literatuře?

Já jsem se ocitl na vysoké škole zemědělské, protože jsem na gymplu neměl prospěch na nějakou přírodovědeckou fakultu, která by mě tou dobou asi nejvíce zajímala. Tak jsem na venkovské agronomické fakultě v Budějovicích studoval socialistické zemědělství, promoval jsem v srpnu roku 1989 a na vojně ve Znojmě jsem prožíval sametovou revoluci. Knihomol jsem byl ale od dětství, pamatuju se, že maminka jednu dobu přede mnou schovávala knížky, četl jsem všechno možné a měl jsem pak divoké sny a byl náměsíčný. Přemlouvala mě, jestli si raději nechci lepit letadýlka nebo sbírat známky. Na gymplu mě asi literatura vtáhla nejvíc, přes takzvanou povinnou četbu jsem se dostal ke klasikům, hlavně poezie mě tehdy zajímala. Rimbaud, Verlaine, Václav Hrabě, Kainar, pak z prózy ruská klasika – Tolstoj, Gončarov. Tolik číst už se mi pak nikdy nepoštěstilo. Myslím, že většina lidí se k vlastnímu psaní dostane hlavně přes četbu. Je to taková škola tvůrčího psaní, i když to třeba ještě netušíte, nemáte ještě ten úmysl něco zkoušet, ale už se vám nějak ukládá všechno, čím se v literatuře domácí i překladové prokoušete.

První knihu vašich vzpomínek již naši čtenáři znají z minulého čísla. Máte nějakou, která vás provází dodnes, vracíte se k ní občas a lze ji označit za nejoblíbenější?

Těžko jmenovat jednu jedinou. A také časem se to vyvíjí. Vracíval jsem se k některým povídkám Oty Pavla, Nebezpečné známosti jsem také četl víckrát. Román Obsluhoval jsem anglického krále jsem měl půjčený někdy v polovině osmdesátých let od kamaráda, který odebíral tiskoviny Jazzové sekce. Pak jsem to četl ještě dvakrát, naposledy, když jsem tu nádhernou knížku z Jazzové sekce, kterou jsem tehdy za totáče tak toužil vlastnit, zakoupil v antikvariátu v Budějovicích asi před pěti lety. Jsem moc rád, že ji mám v knihovně. Všechna ostatní pozdější vydání, včetně toho luxusního nejnovějšího, pro mě mají minimální kouzlo v porovnání s tímto exemplářem. Anglický král byl určitě na svou dobu výjimečný text a pro mě jím zůstává dál.

Jakou literární postavou byste chtěl (alespoň na chvíli) být?

Možná Deanem Moriartym z Kerouacova románu Na cestě. Projet Spojené státy stopem od východního pobřeží k západnímu a zase zpátky. A zažít všechny ty věci.

Kdo z českých nebo světových spisovatelů by byl vaším vzorem?

S těmi vzory je to těžké, mám spoustu oblíbených autorů, ale brát si někoho jako vzor v tom, co a jak píší, to jsem nikdy nechtěl. Pokud jde o celkovou osobnost autora, pak je pro mě velkou autoritou určitě pan Škvorecký. On je opravdu někdo, kdo si může říkat spisovatel, v tom smyslu, jak já to chápu. Tím co napsal, co žil, jeho univerzitní prací v Kanadě, knihami esejů, vydáváním knih v 68 Publishers.

Vloni jste získal Magnesii Literu za prózu. Není vám trochu líto, že jste dostal cenu až za svou pátou knihu, vlastně až osm let po vašem vstupu do české literatury?

S cenami je vždycky trochu problém. Pokaždé se spekuluje a diskutuje, kdo vyhrál a neměl vyhrát a kdo naopak zůstal porotou neoceněn. Měl jsem velkou radost, že se mému románu dostalo trochu publicity, že se prodává líp než předchozí knížky, a doufám, že nejen neobvyklé téma zaujalo porotu, ale taky literární styl a to, že jde o pokus v nepříliš pěstovaném žánru vesnického románu. Jinak se na veškeré své knížky dívám sám dost kriticky, vím, že bude pro mě pořád těžší a těžší něco nového vydat, protože bych chtěl psát líp, a víc než dřív budu zvažovat, jestli vydání další prózy má opodstatnění a jestli s ní sám budu spokojený.

Román Selský baroko byl kritikou chválen za vzkříšení tématu kolektivizace a zřetelně se v něm projevuje také téměř detektivní linie příběhu. Proč právě tato kombinace?

Téma jsem chtěl zpracovat dlouho, dedikace mému otci prozrazuje jeden z důvodů, proč jsem chtěl vrátit tohle téma do hry v době, kdy se nad tím obdobím a jeho příběhy zavírá voda, poslední pamětníci umírají a žádná velká reflexe v beletrii přitom podle mě neproběhla. Říkám vždycky v rozhovorech a na čteních, že román z venkova padesátých let měl napsat někdo jiný, člověk, který tu dobu prožil, znal venkovskou problematiku a chtěl to svědectví podat. Já jsem čerpal z archivů, odborné literatury a z rozhovorů s pamětníky. Ten detektivní půdorys se v Selským baroku vytvořil v průběhu psaní tak nějak sám. Poznal jsem v archivech v Třeboni a Budějovicích aspoň trochu práci genealogů a badatelů a to samo o sobě připomíná práci detektiva. Navíc duch těch archivních zápisů a vesnických kronik mi pomohl, aspoň doufám, dodat do textu v určité míře atmosféru té doby, kterou jsem sám nezažil.

Váš debut, sbírka povídek Snídaně na refýži, byl připraven k vydání už v roce 1995, ke čtenářům se však dostal až o tři roky později. Z jakého důvodu?

Knížku chtěl vydat Český spisovatel v edici Česká próza, ale těsně než jsem přišel na řadu, nakladatelství šlo do konkurzu. Pak tam vysázený rukopis ležel pár let uvězněný, až ho koupil Petr Sacher a vydal ve svém nakladatelství Hynek.

Román Zloději zelených koní vyšel i v zahraničí. Jak byl přijat?

Vyšel v Budapešti v nakladatelství Magus, nicméně byla to taková partyzánština, neviděl jsem nikdy smlouvu ani peníze, nevím, jak se to prodávalo, jestli vyšly nějaké recenze. Takže nic moc. Teď se shodou okolností k textu vracím a budu se snad podílet na filmovém scénáři podle tohoto románu, ale projekt je v začátcích, takže víc k tomu zatím říct nemůžu.

A co se stalo s románem Molitanové labutě, který měl vyjít v roce 2003?

Labutě spí v nakladatelství Host, myslím, že text je vysázený, už asi pět let, ale není pravděpodobné, že to vyjde. Spíš uvažuju o tom, že by bylo fajn, kdyby tenhle raný text z roku 1995 byl zveřejněn na mých webových stránkách, které v těchto dnech spouštím do provozu pod doménou www.hajicek.info.

Postavy vašich próz jsou více anti-hrdinové než klasičtí literární hrdinové v pravém slova smyslu. Osůbky často osamocené, odlišné svou povahou od ostatních, se zvláštními koníčky a životními vášněmi, které jimi hýbají a kterým jiní moc nerozumějí. Jejich příběhy jsou přitom prosté, dokonce až banálně všední. Inspiroval jste se při jejich ztvárnění ve svém okolí?

Většina autorů ve svých textech mixuje vlastní zážitky a pocity s tím, co zaslechli od jiných a zbytek je fantazie, fabulace. Mě outsideři vždycky zajímali. Psát o supermanech a hrdinech, to bych snad mohl jenom v nadsázce a s ironií. Pak taky rád sleduju lidi, co jsou jakoby stranou, nějak si třeba zpackají život, zůstanou sami. Třeba jsou to slaboši, ale v něčem si pořád zůstávají věrní. To je případ hledače vltavínů a zastydlého romantika Pavla z románu Zloději zelených koní. Tam vstupuje do hry navíc ještě ta „zlatá horečka“, taková jihočeská modifikace téhle vášně.

Jaké vášně cloumají s vámi?

Myslím, že mé vášně jsou poměrně neškodné. Například čtenářská vášeň, projevuje se už ne jako somnambulismus, ale spíš bloumáním po antikvariátech a knihkupectvích a taky hromaděním knih, které jednak lezou do peněz a jednak není dost času je všechny přečíst, z toho mám pak frustrace… Pak chodím na fotbal, na českobudějovické Dynamo, ale v tomto případě je u mě vášeň hodně silné slovo. Spíš zájem.

Snad všichni hlavní mužští hrdinové povídek i románů se jmenují Pavel a mají i některé společné rysy. Je Pavel autobiografická postava?

Měla to být taková moje literární značka, určitý typ literární postavy, ale rozhodl jsem se už v tom dále nepokračovat. Myslím, že už to stačilo, bylo to spjaté s určitou dobou, podobným pohledem na svět. Ale už chci psát zase trochu jinak, někam se posunout a Pavla opustím.

Oblasti, z nichž čerpáte náměty pro své prózy, jsou čtenářsky atraktivní a značně různorodé. Hledání vltavínů, sestavování rodokmenů, podnikání a finance... Těžíte při jejich zpracování z vlastních znalostí, nebo jste je musel nastudovat?

Nejsem určitě typ autora, který by si u psacího stolu řekl: Tak, teď budu psát o fenoménu vltavínů a jejich nelegálním těžení. A pak šel hledat informace, sháněl reálie atd. Většina témat se mě nějakým způsobem v životě dotkla. Vltavíny u nás na Budějovicku a Třeboňsku zkoušelo hledat spousta kluků. Znal jsem nějaké party, párkrát s nimi byl, zkoušel jsem kopat, hledat na polích. Vyslechl jsem příběhy, poznal některé lidi. Po letech jsem si na to vzpomínal, a tak vznikl román. Prožitek je pro mě důležitý, i když samozřejmě fabulace a postavy jsou vždycky to, co se musí vysedět u počítače. Mám i u jiných autorů rád spíš realistické a pravděpodobné příběhy. Formální experimenty a psaní o psaní není to, co by mě přitahovalo. Proto jsou mi mnohem milejší texty typu Pestré vrstvy od Ivana Landsmanna, protože cítíte ten prožitek a z první ruky předávanou zkušenost. I když kritici mu leccos vyčetli, já mám jeho knížky rád. Nebaví mě moc různé hříčky s texty a motivy, parafráze na existující autory nebo texty, u nichž cítím, že jsou fakt vymyšlené od stolu.

Vaše postavy jsou svázány s jihočeským krajem, hodně jich žije na vesnici nebo na malém městě, ale zatoulají se i do velkoměst, dokonce i do těch za hranicemi republiky. Liší se ještě dnes nějak výrazněji vesnický život od života ve městě?

Prožil jsem na vsi kus dětství a pak jsem tam začátkem devadesátých let i pracoval, takže v psaní mám pořád kam sahat pro příběhy, postavy i třeba atmosféru. Určitě jsou rozdíly oproti městu, zvlášť je to patrné u oblastí, které jsou opravdu odříznuté od měst. Zajímají mě ty leckdy temné příběhy z chalup, dusné vztahy mezi lidmi, táhnoucí se často z minulosti, ze starých křivd a záští a závistí. Všechno je tam víc vidět, než ve městě. I když internet a televize a mobily už dnes všechno nezadržitelně spojují a unifikují.

Některé kapitoly vašich knih uvozují básně, letos jste byl i členem poroty Ceny Jiřího Ortena. Proč v rámci vlastní tvorby dáváte zatím přednost próze?

Já jsem s poezií začínal, od gymplu jsem psal verše a píšu je vlastně více či méně dodnes. Jako mnoho jiných začínajících veršotepců v Čechách jsem přinesl své první pokusy Mirku Kováříkovi. On jezdíval v druhé půli osmdesátých let pravidelně do Budějovic s pořadem Hledám tě v tomto městě. Dvakrát tam pak četl i moje básně, třeba spolu s autory jako jsou Jiří Staněk nebo Lubor Kasal. Myslím, že takové to poetické, lyrické období života většina literátů s léty opouští, jen opravdoví básníci zůstávají věrní a také dobří, to je určitě případ těch dvou jmenovaných. Já mám doma básní stovky, ale představuju si, že třeba za deset dvacet let, pokud by se z nich dalo vybrat aspoň několik desítek kusů, by mohl vyjít přísný výběr v nějakém útlém svazečku. Ale dost možná, že by je nikdo nechtěl a musel bych si je vydat samonákladem…

Není škoda, že žijete trochu mimo literární dění hlavního města? Stýkáte se s nějakými kolegy-spisovateli?

Já tohle nevnímám jako nějakou nevýhodu, moje knížky vyšly v Praze, v Brně, publikuju v literárních časopisech, zvou mě na čtení na nejrůznější místa. Trvale bych v Praze žít nechtěl, rád tam jezdím na pár dní, a pak zase domů na jih. S ostatními autory se potkávám na čteních a na literárních festivalech.

Sledujete tvorbu současné „generace mladých autorů“, ke které býváte sám řazen? Kdo je podle vás jejím výrazným reprezentantem?

Myslím, že z té generace, jak říkáte, „mladých autorů“ už se bohužel pomalu posunuju do té střední generace. Samozřejmě se snažím číst své vrstevníky a jsem rád, že i v rámci jedné generace se literatura diferencovala do nejrůznějších stylů a přístupů k psaní. To mě baví. Sleduju tvorbu Miloše Urbana, Pavla Brycze, Jáchyma Topola, Radka Fridricha, Romana Ludvy, Jana Balabána a dalších. Zajímá mě také, kam se vyvíjí jejich psaní, jaká bude jejich nová knížka a tak. Z těch trochu mladších mám asi nejradši knížky Jaroslava Rudiše.

O umělcích se traduje, že žijí v jiném světě, že jsou pro život nepoužitelní. Vzhledem ke svému povolání byste však mohl být výjimkou...

Jo, určitě nejsem ten typ, co nosí svetr naruby a neumí si vybrat kartou na bankomatu. Někdy si právě říkám, že jsem asi málo blázen, abych se do psaní vrhnul úplně celý a nechal ostatní práce. Zkusit se uživit psaním je pro autora v Čechách určitě velká výzva a taky příslib určitého dobrodružství – spát pod mostem nebo bydlet u Armády spásy...

Co děláte vůbec nejraději?

To nedokážu jednoznačně říct. Čtu, chodím do kaváren, koukám v televizi na Ligu mistrů, bloumám po ulicích a čumím po holkách, chodím do přírody, poslouchám zpěváky jako jsou Joe Cocker a Chris Rea…

Dočkáme se od vás v novém roce další knihy? Pracujete teď na něčem?

Pracuju teď na jednom kratším textu, který má pracovní název Fotbalové deníky. Nevím ale, jak to dopadne a co s tím. Na publikování v časopise je to moc dlouhé, na knížku zase moc krátké. Je to o fotbale, ale nejen o něm. Baví mě číst britské autory, kteří píší beletrii nebo takovou trochu memoárovou literaturu o fotbale, myslím samozřejmě Nicka Hornbyho i jiné. V české literatuře se tenhle žánr fotbalové literatury moc nevyskytuje. Mě láká fenomén vesnického fotbalu.

Dal jste si nějaké novoroční předsevzetí?

Chodit dřív spát, pít mrkvovou šťávu a nekupovat tolik knížek a víc jich přečíst.


JIŘÍ HÁJÍČEK
(nar. 11. září 1967 Českých Budějovicích)


Vystudoval gymnázium v Týně nad Vltavou a českobudějovickou fakultu Vysoké školy zemědělské. Po základní vojenské službě pracoval 3 roky na venkově v zemědělství, od roku 1993 je zaměstnán jako bankovní úředník v oblasti dealingu v Českých Budějovicích. Je ženatý.
Debutoval v roce 1998 sbírkou povídek Snídaně na refýži, v roce 2001 pokračoval románem Zloději zelených koní, který byl vydán i v zahraničí. Zatím nejrozsáhlejším jeho dílem je román Dobrodruzi hlavního proudu (2002). Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Dosud poslední vydanou knihou je Selský baroko (2005), za které obdržel literární cenu Magnesia Litera 2006. V polovině 90. let vycházely v Českobudějovických listech kromě jeho povídek také verše, recenze na knihy, filmy a rockovou hudbu. Publikoval v časopisech Host, Revolver revue, Weles, Tvar.



LitENky č. 3/23, roč. 2006/2007
(18. 12. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1810


Chtěl bych napsat báseň bez metafor

Rozhovor s letošním nositelem Ceny Jiřího Ortena
Stefan Segi
( stefan.segi)
S Markem Šindelkou jsme se sešli pozdě dopoledne v bubenečské kavárně U Kavalíra. Vzhledem k tomu, že stále ještě čerstvého držitele Ortenovy ceny, znám osobně blíže jako hudebníka nežli jako literárního autora, využil jsem neformální atmosféry, abych se ho zeptal nejen na oceněnou sbírku Strychnin, ale i na plány do budoucna a na literární zázemí vůbec.
Zaslechl jsem, že se po úspěchu sbírky básní hodláš věnovat povídkové tvorbě.

Povídkám ani ne. Zatím to vypadá spíše jako nějaká prapodivná novela. Začalo to vlastně tak, že jsem napsal několik nových básní. Byl to už hotový cyklus, na který jsem dokonce měl i vydavatele a celé to bylo ve fázi dokončování. Pak jsem se ale rozhodl, že to není až tak dobré, jak jsem si celou dobu myslel, takže jsem začal celou věc přepisovat na prózu. Potom mi to ale zase přišlo lepší ve verších, načež jsem to opět překopal. V současnosti to ale zase šoupu do prozaické formy.


Takhle je to u tebe se vším?

Neustále věci přerývám a překopávám, pak je na chvíli odložím a nechám je, aby trošku vychladly, a pak se k nim zase vracím. Proces mého psaní je prostě dlouhý, zdlouhavý a náročný.


To jsi neměl nikdy chuť dílo prostě bez kontroly vychrlit, jak to dělal třeba Kerouac?

Mně se ani nechce věřit, že by doopravdy psal takhle z fleku. Ale jinak obdivuji i Hrabala či Topola, což jsou také takoví „chrliči“ textů. Fascinuje mě to, ale nevěřím, že by do těch textů potom dodatečně nezasahovali. Každý ale má vlastní způsob, jakým se s textem vypořádává.


Nedávno jsi mi doporučoval japonského spisovatele Akutagawu, na kterém mě zaujala především jeho stručnost a čistota, se kterou směřuje k pointě. Je tohle i tvoje cesta?

Na Akutagawovi se mi ta stručnost líbí. Já do toho ale vždycky pašuji i poesii – nálady, vzpomínky, zkrátka spíše básnické motivy. Jeho stručnost je mi blízká svou jasnou přímočarostí, bez zbytečných odboček. Sám tam ale potřebuji přidat určitou náladovost. Někdy bych chtěl napsat báseň, ve které by nebyly použity žádné metafory. Báseň, která by byla nosná bez nějakého zbytečného zaobalování. Třeba Seifert několik takových věcí napsal. Hrozně také obdivuji haiku. To jsou naprosto vycizelované věci, ve kterých je všechno. Na jedno haiku by se dala napsat hned povídka anebo román, když by na to přišlo. Je to krystalická moudrost. Nechci tím říct, že bych byl takové krystalické moudrosti schopen, ale obdivuji to.


Když už jsme v tom Japonsku, rozšířilo ti studium kulturologie nějak rozhled? Objevil jsi díky tomu nějaký nový směr?

No, první semestr je jen takový zahřívací… Co však mi poslední dobou rozšířilo obzory, byla práce v Městské knihovně. Tam jsem toho přečetl opravdu hodně. Někdy se tam člověk nezastavil, ale byly i volnější dny. Ke konci týdne a o sobotách tam bylo pusto prázdno. Tak jsem tam procházel po skladech, pročítal knížky a narazil jsem na spoustu úžasných věcí. V té době jsem měl takové ruské období, takže jsem načetl spoustu ruské poezie. Navíc, když je člověk u příjmu knížek, tak mu lidé cpou literaturu přímo do rukou. Když mě z toho něco zaujalo, odnesl jsem si to domů.


Překvapil tě v něčem vkus lidí, kteří si vypůjčovali knížky?

Setkal jsem se tam s obrovskou škálou čtenářů. Hlavní ale je, že čtou opravdu hodně. Když někoho přepadne myšlenka, že se málo čte, měl by se nechat zaměstnat v Městské knihovně. Co se čte, je samozřejmě jiná věc. Našlo se tam pochopitelně hodně nesmyslů, ale třeba poezie proudila neustále. Nejspíš tedy existuje okruh lidí, které to zajímá. Ze svého okolí třeba neznám nikoho, koho by poezie nezajímala. Přijdou mi proto docela zavádějící úvahy, jestli má dneska poezie vůbec nějaké čtenáře.


Objevil jsi v některém zákoutí knihovny nějakou dosud pozapomenutou perlu?

Dá se tam narazit na velmi zajímavé věci. Na základě své lásky k Andreji Tarkovskému jsem si našel knížku veršů jeho otce, ze které on ve svých filmech často cituje. Z toho jsem měl obrovskou radost. V knihovně jsem pro sebe objevil třeba Zabolotského, kterého jsem předtím vůbec neznal. Někdo ho zrovna vracel na přepážce. Je to autor z okruhu Charmse a Chlebnikova. Jsou to vynikající verše, mně velice blízký druh poezie. Žádný léty zapomenutý klenot jsem tam ale přímo nenašel. Ono to v podstatě ani nejde, protože zapomenuté klenoty se pravidelně vyřazují. V knihovně dochází k obrovským skartacím svazků, které se třeba už nevejdou do regálů. Jinak to ani není možné, protože do knihovny přicházejí pořád nové knížky.


Dobrá, pojďme zpět k tvé tvorbě. Abych se přiznal někdy bývám přesycen negativními emocemi, takže když potřebuji odreagovat vyrazím si třeba na Piráty z Karibiku. Proč by měl dnes člověk sáhnout po tvé niterné poezii plné negativních pocitů?

Uvědomuji si, že je to docela negativní věc, ale to je všechno z mého života, který nějakou dobu byl takový negativní. U nás v rodině se zkrátka odehrály věci, které prostě nebyly dobré. Strychnin je vzpomínka na dětství, je to můj deník, psaný zpětně o mém dětství a vývoji. Pojednává hlavně o mě a o bráchovi, o věcech, které doopravdy nebyly šťastné. Nevzpomínám si, že by ta doba byla pěkná, a nevím, proč bych o ní měl psát jinak. Jestli zrovna ty nemáš náladu na nešťastné věci, tak ti Strychnin samozřejmě nedoporučuji. Nemyslím si ale, že by to bylo až tak beznadějné. Není to nimrání se v něčem. Jsou to vzpomínky a ne básnické šťourání se v ráně. Myslím si, že násilím a podobnými jevy je třeba se zabývat, protože bolest je součástí tohoto světa.


Nedělalo ti potíže veřejně se vyrovnávat s něčím tak intimním?

Původně to také nebylo zamýšleno pro veřejnost, ale psal jsem jenom pro okruh svých nejbližších, pro kamarády, které znám roky, pro rodinu a hlavně pro sebe. Potřeboval jsem v tom zpětně najít nějaký řád, protože jsem měl pocit, že hodně zapomínám, a že se mi ztrácejí nálady dětství a že je vytlačují nové zážitky. Začalo to jako deník, a potom to začínalo nabývat formu, zabýval jsem se i tím, jak to mohl vidět brácha. Nejde o to, jak se ty věci staly, ale jak si na ně pamatujeme, jak se vše zamlžuje. Pokud jde o intimitu, nemyslím si, že bych byl nějaký exibicionista. Každý přeci píše svým způsobem o sobě, každý pašuje do díla věci ze svého života. A na čteních se mi kolikrát stalo, že se v těch verších poznávali úplně cizí lidé. Nejprve jsem z toho měl špatný pocit, ale potom jsem si promluvil s mámou a s bráchou, a těm to vůbec nevadilo. Naopak mě ve všem podporovali. Na druhou stranu, asi bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem nikdy neměl ambici být spisovatel. V nových věcech jsem se snažil oprostit se od všeho konkrétního, i když tomu samozřejmě nemůžu uniknout. Spíš už vymýšlím příběhy, takže jsem se dostal právě až k próze.


Všiml jsem si, že Strychnin sklidil skoro samé pozitivní reakce. Setkal jsi se i s reakcí negativní?

Nebyly všechny úplně pozitivní, ale jsem samozřejmě rád, že se to líbí. Řada lidí mě zpětně upozornila, že některá slova, hlavně expresivní výrazy, dost nadužívám. Byl jsem úplně zděšen, protože jsem si toho předtím nevšiml. Kdybych měl možnost, tak to ihned pořádně seškrtám.


Také mě na to kdosi upozorňoval, ale právě proto mi ta krátká sbírka přišla velmi semknutá.

Tím bych to sice mohl zpětně omlouvat, ale když to teď čtu, tak mě to rozčiluje. Na druhou stranu jsem rád, že Strychnin vyšel. Je to už uzavřená záležitost a já na ni nemůžu sahat. Je hotová a já se můžu naplno zabývat něčím jiným.


Když už jsme u těch opakujících se motivů, co ty, ryby a rybaření?

Vůbec nic! Jenom, když jsme byli malí,chodili jsme s bráchou pytlačit – lovili jsme ryby na rezavý hřebík. Já jsem ryby nikdy ani neměl rád, takže jsem je lovil jen pro zábavu. Rybu používám jen jako výrazový prostředek, nemá pro mě nějaké mytologické nebo jiné souvislosti. V poezii totiž vůbec nemám rád odkazovost. Jen málokde to doopravdy funguje a spousta lidí se jen schovává za nějaké cizí moudrosti. Člověk si pak musí vzít deset knížek, aby pochopil nějakou komplikovanou metaforu. To je mi naprosto cizí. Pro mě jsou to jen jazykové prostředky, kterými zachycuji náladu. Každopádně jsem si ryby zakázal používat, i když mě neustále napadají nové rybí metafory.


Jak se ti vlastně podařilo, aby ti vyšla sbírka? Jak se z deníku stane úspěšný debut?

Na setkáních, kde jsem přátelům a blízkým četl své verše, mi vydání doporučila matka jednoho z přátel. Odnesl jsem to do Paseky a tam se to líbilo.


To jsi tam jen tak přišel a hodil to na stůl?

No, bylo to po jedné dost vyčerpávající kalbě, což mi dodalo odvahu. V té době jsem svým textům až tak nevěřil. V Pasece mi ty texty vzali a řekli, že se na ně podívají. Tam si to přečetlo několik nezávislých lidí, jedná se hlavně o profesory či kantory. Těm se moje práce líbila. V takovém případě se čeká na grant. Poezie bez grantu nemůže skoro vyjít. Do mladého a neznámého autora nebude nikdo investovat, a i když se jedná o malý náklad, pořád je to prodělečné. Paseka každopádně moc poezie nevydává, takže jsem byl dvojnásob poctěn.


Kde můžeš vlastně požádat o grant?

Český literární fond a Obec spisovatelů jsou takové zavedené instituce, od kterých se žádá. Já jsem grant dostal od Obce spisovatelů. Dali mi na to asi 30 000. Když jsem ho dostal, už bylo jisté, že Strychnin vyjde. Dělaly se ještě korektury a grafická úprava, ale to už šlo ráz na ráz.




Stefan Segi




LitENky č. 4/24, roč. 2006/2007






(19. 3. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1913


Jsem rád, když inspirace nepřichází

Rozhovor s J. H. Krchovským
Veronika Kotrchová
( veronika.kotrchova)
Sešli jsme se nad pivem, J. H. Krchovský a já. Jednoho pondělního večera v žižkovské hospůdce, kde čas plynul najednou tak nějak jinak, kde se všechny otázky najednou zdály tak nějak malicherné a nedůležité. Kupodivu?
Jak byste se popsal někomu, kdo vás nečetl, jak byste popsal svoji tvorbu, svůj styl psaní?
Především bych se nikdy nepopisoval, proč se mám někomu popisovat? Pošlu ho někam, ať si o mně napíše každej, co chce, ale já se popisovat nebudu. To je moje fóbie - odpovídat na takovýhle otázky, proto se vyhejbám ve vlaku setkání s kýmkoliv. Otázky co dělám, co nedělám, odkad jedu a proč. Do takový situace jsem se ještě nedostal, abych se měl nekomu popsat. Nepopisoval bych se, protože člověku nepřísluší se sám hodnotit.

A zhodnotit alespoň svůj pseudonym byste mohl?
Vymyslel jsem si ho kdysi v legraci a už mi zůstal, to je do určitý míry značka taková. Krchovský, nomen omen. Na svoje jméno už neslyším, protože mě tak nikdo neoslovuje, buď mě znají lidi jako básníka a ti mě znají pod pseudonymem, kamarádi mi říkají křestním.

Necháme popisy teď být, odjinud - píšete teď?
Já jsem dva tři roky už nenapsal nic, prostě když píšu, tak píšu, když nepíšu, tak nepíšu. Já se tím psaním nějak moc neživím, to na obživu moc není. To jsou pro mě ty nejnepříjemnější otázky - co dělám a jak se živím. Prostě to plichtím, jak to jde a ještě jsem pořád živ. Furt se pohybuju kolem tý nuly, finančně. A i ty knížky, to je taky dost chabej příjem.

Tak dobře, nemusíme se bavit o tom, čím se živíte. I když - autorská čtení neděláte zadarmo, ne?
No, ty dělám taky více méně jen kvůli tomu, že za to bude honorář a ne že by mě to ještě dneska po několika stech veřejnech expozicích bavilo. To málokdy. Je to prostě taky jeden ze zdrojů příjmu. Občanský povolání nemám žádný.

To mě docela překvapuje, že přiznáváte, že vás čtení nebaví.
Když mi někdo zavolá, tak nezajásám: Jé, to si zase někde počtu... Ale spíš si řeknu, že dobrý, mám dva tisíce. Taky je to podle situace, jaký tam přijdou lidi, taky jak se já cítím.

A jací lidé na vás většinou chodí?
Většinou studenti kolem dvaceti, kteří se obměňují za těch deset patnáct let, co se tomu věnuju. Třicátníci mají rodiny, čtyřicátníci už nechoděj vůbec nikam, na malejch městech, tam se sejde škála věková, od staříka na vozíku přes knihovnice po mladý lidi s dětma třeba. Občas to jsou docela komický sestavy.

Jak často děláte čtení?
Zhruba to vychází tak jednou za měsíc. Je proti mojí povaze se inzerovat, když se někdo ozve, pozve mě, záleží taky na tom, jak je to daleko.

Jsou nějaká místa, kam byste číst nešel?
Do školy ne. Do starobince taky určitě ne, číst někomu, komu je devadesát, o tom, co bude po smrti, jde dost těžce. Jednou jsem se účastnil čtení v přerovským muzeu a to jsme nevěděli, že většinu návštěvníků tvořili právě důchodci, vstupný bylo asi zdarma. A opravdu v první řadě seděli především důchodci a pokřikovali: Co? Neslyšíme! Tak já jsem musel opravdu křičet, jak bude po smrti. Muzea nebrat.

A když se ještě vrátím k tomu, že jste ty dva tři roky nic nenapsal, inspirace teda nechodí asi každý den, sednete si třeba s tím, že teď něco napíšete?
Ne, já už si ani nesednu, to je jeden stupeň k tomu něco psát, takže já to už takhle eliminuju. Pokud si ani ten blok na stole před sebou neotevřu, tak mě k psaní nenutí pak už nic.
Já se snažím celej život nemít žádný myšlenky, protože většina mejch myšlenek je nepříjemnejch, můj denní program je jejich zahánění a poezie k tomu slouží. A pokud nepotřebuju vehementně si pomáhat poezií, nějak se vypisovat, tak jsem rád, že nepotřebuju nic zahánět. Zbytečně brát si Paralen, když člověka nebolí hlava nebo nemá chřipku.

Vracíte se ke své tvorbě, dejme tomu z doby před patnácti dvaceti lety?
Jenom pasivně, když předčítám. Jinak aktivně si to opravdu neotevřu. Když dokončím básničku, tak vím, že líp jsem ji napsat nemohl v rámci svých limitů a v tu chvíli ji považuju za dokončenou a nevracím se k tomu.

Co takhle současná próza, vnímáte, co přichází na trh?
Vůbec. Na to, abych si kupoval knížky, nemám. Dostávám je třeba od kamarádů, z Hosta mi dávají časopis, tak si přečtu pár recenzí. Díky tomu mám nějaký povědomí, jinak je mi to celkem ukradený, fakt to nesleduju. A jestli je něco opravdu dobrý a za něco to stojí, tak to ke mně dolehne.

Vzhledem k tomu, že některé vaše básničky jsou zhudebněné, nechtěl jste se do zhudebňování někdy pustit vy sám?
Na tom pracuju teď.

A v jakém stylu to je?
Něco mezi undergroundem a punkem.

Aha, místo autorských čtení budete mít autorské popěvky...
No, k tomu směřuju, teď jsem dostal zakázku vydat CD. Vím, že už mě zhudebnila spousta kapel, lidi se mě na to ptali a až na pár výjimek se mi to nelíbí, tak jsem dostal nabídku, abych si to udělal sám. Už půl roku na tom děláme a jsme zhruba ve třech čtvrtinách. Expozice se bojím, protože i k té to směřuje a zatímco číst mi nedělá problémy vůbec, tak s kytarou nejsem moc srostlej. Zároveň hrát, hlídat rytmus, k tomu předčítat, hlídat si rytmus textu, intonaci, je to moc věcí najednou, já se toho bojím. Ale časem mě to určitě nemine.
No tak vidíte, tohle nebyla úplně blbá otázka. Tím teďka žiju, já nic nepíšu, ale učím se hrát znova na kytaru. Abych moc nepokulhával za svými kolegy, kteří tu hudbu dělají celý život. I když, k tomu stylu, který hrajeme, těch pár akordů stačí. A až na ty veřejné expozice se nebojím výsledku.

A už víte, co bude na plakátech?
Krchovský je moc dlouhý, tak jsem splácnul Krchov, takhle to zůstalo a kamarád, co hraje na violoncello, to ještě sofistikoval před čtrnácti dny na Krch - off.

A kdy plánujete, že by to CD mělo vyjít?
Do konce roku, do Vánoc. Loňský Vánoce jsme prošvihli, tak to bude letos.

Tak pro příště třeba - jaké otázky ještě nemáte rád?
Nejhorší je dotaz, jak trávím volný čas, to jsem rád, že téhle jste mě ušetřila, pokud teda nebyla připravená... (...nebyla) Pro mě veškerej můj čas je volnej a můj denní program je přemýšlet, jak s ním naložím.
Jinak mně tohle nevadí, mně vadí novinový rozhovory, kterejm se vyhýbám. A předpokládám, že moc velký okruh čtenářů nemáte, tak mi to je jedno, protože tohle beztak skoro nikdo číst nebude. Na takovýhle privátní bázi mi nevadí ani blbý otázky.

Píšete taky o strachu, bojíte se něčeho?
Všeho. Všeho, co je, všeho, co už nikdy nepřijde, co už nikdy nebude. Bez přestání. Všech a všeho.

Básník sentimentalista, dekadent, mystik, melancholik, cynik i lidový lyrik, J.H. Krchovský, vlastním jménem Jiří Hásek, se narodil roku 1960 v Praze, kde strávil podstatnou část svých let. Nyní žije převážně v Brně. Publikoval nejdříve v samizdatu, později například ve Voknu, Souvislostech, Hostu, Revolver Revue atd. Za svazek Noci, po nichž nepřichází ráno (Host, 1991) obdržel v roce 1992 cenu Revolver Revue. Z další bibliografie Leda s labutí (Host, 1997), Vše nejlepší... (Maťa, 1998), Poslední list (Petrov, 2003), Nad jedním světem (Host, 2004), Mladost - radost (Větrné mlýny, 2005).








LitENky č. 5/25, roč. 2006/2007










































(11. 4. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1932


Z Alžíru do Prahy přes Paříž

Amar Amarni:
Helena Sellnerová
( helena.sellnerova)
V Galerii chez Annamarie na Mostecké ulici u Karlova mostu od půle března vystavuje jeden ze současných francouzských malířů Amar Amarni. Nám se podařilo umělce zastihnout při práci a položit mu několik otázek. Amar Amarni se narodil v roce 1974 v Alžíru, kde vystudoval Vysokou školu výtvarných umění. Po jejím úspěšném zakončení a několika výstavách v rodné zemi přišla první vernisáž v zahraničí. Pomalu se mu začala otevírat cesta do Evropy. Jeho díla byla vystavována kupříkladu ve Finsku, Německu, ČR, Tunisku...
Amare, kdy jsi začal malovat?
To je delší příběh... Začal jsem už jako dítě, když mi bylo kolem pěti let, ale opravdu věnovat jsem se začal výtvarnému umění až potom, co jsem se jej rozhodl studovat. To bylo kolem mých devatenácti... dvaceti let. Poté jsem ve své rodné zemi studoval kolem šesti let. Začal jsem vystavovat a během čtyř let jsem se dostal do Evropy. Do Francie. Zde jsem studoval stejný obor jako v mé zemi na Vysoké škole výtvarných umění v Marseille a rozhodl jsem se tu zůstat.

Pamatuješ si, jaký byl tvůj první obraz?
Namaloval jsem jeden aqarel, když mi bylo kolem pěti let. Šel jsem s otcem k jeho holiči a uviděl jsem ho tam pověšený na zdi. Připomínal klasickou krajinku - moře, hory. Když jsem se pak vrátil domů, namaloval jsem tento obraz podle paměti. To byl můj první obraz.

Takže jsi začínal na impresionismu?
Snažil jsem se malovat jen věci kolem sebe. Ty, které jsem viděl. Takhle začínají všichni malíři. Snaží se napodobit realitu.

A kdy jsi se dostal k abstraktnějším malbám?
Nemohu říct, že jsem začal malovat abstraktně, ani že používám nějaký styl. Já nevěřím na styly. V dnešní době se používá hlavně něco mezi abstraktnem a realitou. Ztvárním, co vidím, co cítím. Neřadím se do žádných kategorií ani stylů. V minulém století se každý řadil někam, byl tu surrealismus, expresionismu, impresionismus... To byla perioda stylů. Dnes se dá ale najít vše - abstrakce, neorealismus... Dnešní malířství je velice osobní. Každý má prostě nějaký styl. Je to něco jako podpis. Moje malby jsou dneska figurtivní, částečně o představivosti.

Kde bereš inspiraci?
To je dobrá otázka. Čerpám z aktuálního dění. Posledních deset let v Alžíru byla velice složitá situace. Bral jsem si inspiraci z této časové periody. Tímto jsem proti ní bojoval. Díky umění můžu zahodit svůj osobní stres. Nakonec jsem se přesunul do Evropy, kde jsem se začal zajímat o světovou situaci - války, terorismus. Uměním proti ní bojuji a upozorňuju na průběh událostí. Zařadil jsem se do řady umělců, kteří přišli po druhé světové válce. Dalo by se říct expresionisté. Také bojovali uměním proti světové situaci. Když jsem se přestěhoval do Francie, naučil jsem se novým věcem na tomto poli působnosti. Pořád se mé umění nese ve stejném duchu, ale styl je trošku jiný. Prostě jsem jen změnil svůj "jazyk". Dříve jsem maloval těla, která byla naprosto zdevastovaná, což mělo navodit atmosféru události. Nyní používám i jiné metody. Objevil jsem kouzlo počítačové grafiky. Pracuji s krátkými klipy. Minulý rok jsem maloval celou škálu obrazů na jedno téma. Pořád jsem se koukal kolem sebe, četl noviny, surfoval na internetu a vnímal atmosféru všech katastrof, manifestací, které jsem našel. Poté jsem začal pracovat i s videoprojekcemi.

Nebylo by pro tvoji práci lepší být přímo ve víru dění událostí?
Já nejsem žurnalista nebo sociolog. Nepotřebuji být přímo u všeho. Stačí mi, že vnímám, že situace prostě existuje někde kolem mě. Já ji načerpám z jiných nepřímých zdrojů. Já bojuji proti existenci těchto situací, proto mi stačí vědomí, že jsou. Doma jsem žil v těch podmínkách, já vím, o čem to je. Cítím všechny ty negativní pocity, které pro tvorbu potřebuju. Přemýšlím o světě, kde žiju.

A nepotlačuješ tímto způsobem do pozadí sám sebe? Nebojíš se jen svých pocitů?
Mám chvilky, kdy potřebuji z toho všeho utéct. Když jsem v pokoji sám a myšlenky mi víří hlavou, ale zase se k nim vracím a nemůžu prostě jen tak odejít. Někdy si "utrhnu" kousek umění i pro sebe a odpoutám se od všech těch vnějších situací. Prostě namaluju něco, co vychází jen ze mě. Umění má ale jedno společné. Mělo by být aktuální a lidem přinést něco nového. Toto jsou situace, které jsou terapeutické jen pro mě, proto je nezveřejňuji.

Ale člověk jako cítící bytost je pořád aktuální. Všichni po celé generace cítí a prožívají to samé. Nikdy nezevšední.
Já ukazuji své pocity. Jen si myslím, že užitečnější je teď jen upozornit na celosvětovou situaci, než cokoliv dalšího. Je to můj způsob seberealizaci. Přiznávám, že i určitý způsob útěku sama od sebe. Svůj cit pak vkládám ještě do dalších umění. Skládám hudbu, hraju. To je velice osobní. A malířství to jen vyrovnává.

Když už jsme mluvili o malířství, znáš i nějaké české výtvarníky, zaujal tě nekdo?
Když jsem byl poslední dva roky v Paříži, měl jsem příležitost poznat tam českého výtvarníka Petra Nikla. Je to velice zajímavá osoba a vedli jsme dlouhé konverzace o umění. Je to asi jediná osoba v oboru z ČR, kterou jsem kdy poznal.

A zamiloval sis nějakou českou "celebritu"?
Teď si moc nevzpomínám... Jednu dobu jsem docela četl Kafku.

Pokolikáté jsi navštívil Prahu?
Nyní jsem tu počtvrté.

A na čem tu nyní pracuješ?
Dělám krátké filmy. Před šesti měsíci jsem byl na jednom festivalu v Paříži, kde nám ukazovali podobné práce. Byl jsem nadšen. Inspirovalo mě to k nápadu, na kterém teď pracuji. Je to speciální zakázka pro jeden satelitní kanál, kde se specializují na kratší filmy tohoto typu. Do toho samozřejmě maluji. Počítačová grafika mi dává ještě možnost ukázat nejen grafickou, ale i moji hudební tvorbu.

Čemu by ses chtěl věnovat v budoucnu?
Já nevím. Nyní jde všechno ruku v ruce. Někdy mám prostě chuť malovat, tak maluji, jindy skládat... Taky pořád hledám další místa, kde bych mohl svá další díla vystavovat. To je neustálý boj umělce.

(22. 4. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1953


Kritika by měla upozorňovat na možnost výběru

O nejisté budoucnosti malých artových kin s Tomášem Seidlem
Stefan Segi
( stefan.segi)
Tomáš Seidl (* 1968) je hudební a filmový publicista, Byl redaktorem Zemědělských novin, Lidových novin, časopisu Esquire. V současnosti má svobodné povolání. Je šéfredaktorem Filmových listů, které vycházejí u příležitosti přehlídky Projekt 100.
Myslíte si, že klubová kina pomáhají zvyšovat povědomí o filmu jako takovém, anebo zůstávají spíše cílem uzavřené skupiny filmových nadšenců?
Domnívám se, že určitě pomáhají všeobecný rozhled o filmu rozšiřovat, na druhou stranu ale v mnoha případech platí i to, co je řečeno ve druhé části vaší otázky. Nemyslím si, že se to vzájemně vylučuje, ale spíše podmiňuje.

Jak vidíte jejich budoucnost, můžou odolat konkurenci multikin na jedné a DVD na straně druhé?
Konkurenci DVD by snad odolat mohla, protože přece jenom zážitek z projekce na filmovém plátně neposkytuje sebelepší domácí kino. Navíc zdejší nabídka klasických amerických snímků na DVD – poté, co zanikly české pobočky Warner Bros. a Universal – je dost slabá. (Levné knihy, které vydávají desítky artových titulů, se zatím – podobně jako Kolekce 6+6+6 – orientují především na evropskou a asijskou kinematografii.) Multikina bohužel během několika let většinu malých (a to nejen klubových) kin zlikvidují. Éra klasických biografů i klasické distribuce nenávratně končí.

Jenom v Praze se nachází klubových kin povícero, dají se chápat spíše jako vzájemná konkurence, nebo jako alternativní síť k velikým podnikům?
Já bych je vnímal jako alternativní síť k multiplexům. Přece jen každé z oněch artových kin má trochu odlišnou dramaturgii.

Jakou roli hraje pro klubová kina odborná kritika? Je možné cíleně odvádět diváky od velkofilmů k filmům uměleckým, anebo se periodika doopravdy nemůžou obejít bez výrazného podílu článků o blockbusterech?
Odborná kritika nemá takový vliv, aby zásadně ovlivňovala návštěvnost jakéhokoliv filmu. I sebehorší blockbuster, který bude mít zdrcující recenze, ale masivní propagační kampaň, bude trhat kasovní rekordy. Nemyslím si však, že by kritika měla nějak cíleně odvádět diváky od velkofilmů ke snímkům uměleckým, ale že by měla čtenáře upozorňovat na možnost výběru. Onen zmiňovaný výrazný podíl článků o blockbusterech (o jejichž nezbytnosti je každý vydavatel přesvědčen) by měl být adekvátně vyvažován i informacemi o artových titulech. Což se zatím příliš neděje.

V klubovém repertoáru nenacházíme mnoho českých filmů. Co je podle vás třeba udělat, aby vznikaly alternativní české filmy? Jsou řešením dotace státu, anebo spíše přístup "udělej si sám?"?
Přístup „udělej si sám“ může mít snad šanci pro distribuci filmů prostřednictvím DVD nebo internetu, ale „na koleně“ udělaný film nemá šanci uspět na velkém plátně. Vždyť i filmy, jež vznikly v televizní koprodukci, v kině mnohdy nepůsobí příliš přesvědčivě. Každý vyspělý kulturní stát by samozřejmě měl o svoji kulturu – včetně té filmové – pečovat. A to i finančně, protože je to oblast, která již ze své podstaty nemůže být poměřována principy tržního mechanismu. A pokud se jimi řídí, většinou už pak nemůžeme hovořit o kultuře.


LitENky č. 6/26, roč. 2006/2007


(22. 5. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1976


Banalita představuje masovou tvůrčí krizi

Rozhovor s romanopiscem a fejetonistou Ivanem Klímou nejen o chřestýších
Marek Dobrý
( marek.dobry)
S Ivanem Klímou jsem se sešel v jeho příjemné vile na okraji pražských Hodkoviček. V zamyšlení nad otázkami hleděl soustředěně do své velmi rozsáhlé knihovny a každou chvíli se rozesmál. Bavili jsme se nejen o jeho poslední knize Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory, ale také o tom, jak při jeho studiu bohemistiky v padesátých letech Jan Mukařovský bojoval za světový mír.


V čem vidíte hodnotu literatury v současném životě člověka?
To je až příliš obecná otázka. Člověk je strašně obecný pojem a literatura také, takže nevím, jestli to dokážu stručně říct. Literatura by měla na rozdíl od jiných duchovních věd, které rozvíjejí obecné anebo věcné poznání, rozvíjet a organizovat jazyk na úrovni, která přesahuje běžný jazyk a jazyk sdělovacích prostředků. Samozřejmě má také svůj obsah, který je vždycky strašně těžké vytyčit, protože literatura, stejně jako jiná umění, nemůže mít svůj pevně vytyčený program. V nejobecnější formulaci bych řekl, že nějakým způsobem se týká lidských vztahů a může je také nějakým způsobem kladně i záporně ovlivnit. Ačkoliv to není úkol, myslím si, že je to její důsledek.

Hlavní funkci literatury tedy vidíte v inovaci jazyka?
To bych neřekl. Jakmile izolujete jednu stránku, tedy tu jazykovou, tak to může vést k něčemu, co už nikoho nezajímá. Literatura má podle mého názoru vyprávět příběh, a tím pádem být nějakým způsobem přitažlivá pro čtenáře; příběhem mu má něco vypovědět o životě, o hodnotách.

Nesouhlasíte tedy s tím, že všechny příběhy už byly odvyprávěny?
Všechny příběhy byly samozřejmě ve své obecné rovině vyprávěny už v antice. Příběh je ale kostra, bez níž literatura, myslím prózu, není schopna plně oslovovat. Literatura bez příběhu je jako krajina bez lidí. Samozřejmě může vyprávět čistě jen o přírodě, ale to je jen jeden vyhraněný žánr. Literatura také nemůže existovat bez čtenářů a čtenář má rád příběh a dobrý spisovatel ho umí vyprávět tak, aby byl působivý alespoň v té době, kdy je vyprávěn. Už tím, že vztahujete příběh do určité doby, obsahuje určité dobové reálie, které ten příběh ozvláštňují.

Ve vaší poslední sbírce povídek Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory vyšla i povídka Malomocní. Tento název nesla vaše novela vydaná časopisecky roku 1969, ale od té doby v knižní podobě, pokud vím, nikdy nevyšla, ač v mnoha jiných jazycích ano. Je to tedy možné chápat tak, že tento příběh se vás drží celý život, ale až nyní jste byl schopen ho dovést do konce? Co k tomu dalo podnět?
To je pravda, vyšlo to německy, holandsky a jednou v samizdatové verzi. Příběh je založen na mém snu. Ten je zachycen v úvodu té povídky: hrdina chce naskočit do vlaku s malomocnými a v hrůze opět vyskakuje. Já to přepisoval snad devětkrát a vždy to mělo jiný rozsah. Dokonce to mělo jednou asi sto padesát stránek, byl už to tedy téměř román. Já s tím byl ale vždy strašně nespokojený, protože to bylo pokaždé násilně dováděné k nějakým politickým analogiím a závěrům. Ta samizdatová verze se líbila mému holandskému překladateli a ten mi řekl, že by to rád vydal, a tak k tomu došlo. Teď když jsem dával dohromady poslední sbírku povídek, napadlo mě vrátit se k tomu tématu a vše pojmout jako přelud mysli, a byl jsem s tím konečně spokojen. Poprvé v životě se mi zdálo, že povídka má svojí logiku. Člověk uvěří vlastnímu přeludu a jde za ním, až ho to stojí život.

Existují ještě nějaké dlouho rozpracované příběhy, které třeba čekají na dopracování?
Toto byla spíš výjimka. Ale jinak ta poslední knížka obsahuje několik starších povídek, kde z původního textu zůstala jen malá část - třeba povídka Spásné kamiony. Napsal jsem ji v osmdesátých letech do samizdatového časopisu Obsah. Úplně jsem již zapomněl, o čem byla, takže jsem volal do muzea panu Gruntorádovi (Jiří Gruntorád pozn. red.), jestli by ji nenašel. Přítel Gruntorád mi ji dokonce vytiskl a já si ji opět přečetl. Připadlo mi, že je k ničemu. Vzal jsem tedy jen název a představu, že kdesi jedou kamiony, od kterých se čeká spása. Zbytek je úplně o něčem jiném. Lidé mi říkají, že z toho vyšla nejlepší povídka v knize, ale to musím brát s rezervou, každé hodnocení je samozřejmě závislé na vkusu čtenáře.

Znáte se s mnohými světově proslulými spisovateli, kteří se již dnes zařazují do kánonu světové literatury. Dokázal byste pojmenovat nějakou společnou vlastnost, kterou mají autoři zařazující se do literární historie?
Ne, jsou to normální lidé. Někteří byli trochu trhlí. Jsou to takové neúřednické typy. Já si pamatuji, když jsem byl na jednom kongresu, tak tam mluvil jistý básník, nositel Nobelovy ceny, a ten uváděl jako doklad své zásadovosti, že nemá počítač a nikdy ho mít nebude. Ukázalo se, že polovina z těch spisovatelů tam nepoužívá počítač. Někteří z těch, kteří mi byli blízcí, nejvíce Philip Roth, Dürrenmatt, Arthur Miller, Joseph Heller, Styron, Vonnegut – všichni to byli tvůrci v pravém slova smyslu a přitom víc než kolegové, všichni se nám snažili nějak pomoct v době, kdy jsme tady nemohli publikovat, anebo naše svoboda byla i jinak ohrožená. Všichni mi byli blízcí tím, že to byli skvělí vypravěči příběhů... Jejich příběhy nějakým způsobem jednaly o důležitých lidských momentech a situacích. Většina z nich také vyprávěla či vypráví určitým způsobem své vlastní příběhy, anebo řeší své životní postoje a otázky, jako u Rotha židovskou identitu a podobně.

Jak se díváte na současnou českou prózu? Jsou vám někteří autoři svou prací blízcí?
Určitě. Snažím se sledovat současnou prózu, jak můžu. Pro mě je asi nejzajímavější zjev v současné próze Ivan Kopecký. Málokdo ho zná, vyšla mu zatím jen jedna kniha, teď vydává další dvě. Je to vyzrálý autor, jeho příběhy ze zlé doby mají až jímavou lidskost a jsou psané skvělým jazykem. Velice se mi také líbil Občanský průkaz Petra Šabacha, psal jsem už pochvalně o Obermannové, výborná autorka je Tereza Brdečková, trochu mě zklamává Urban.

Chodíte na ryby?
Ne.

Ptám se spíše proto, abych zjistil zdroj vaší inspirace. Ota Pavel měl ryby a rybaření, co inspiruje Ivana Klímu?
Já chodím na houby. Ale o svých koníčcích jsem se ve svých prózách většinou ani nezmínil. Hrál jsem až donedávna tenis a sbíral staré tisky a staré mapy, to také nikde zpracované nemám. Jedině jsem třeba houbaře zmínil v nějakém fejetonu, to je vše.

Jako výrazný zdroj inspirace lze brát přirozeného nepřítele v totalitním systému. Nezvykne si na svého pevně stanoveného nepřítele natolik, že následné vhození doprostřed rybníku svobody nezvládne?
Absolutně ne. Toto je otázka, na kterou se pravidelně ptávají zahraniční novináři. Psali jsme o lidech a lidských osudech a o tom budeme psát nadále. Dle mého názoru současná společenská situace, jelikož je mnohem pohyblivější, nabízí více námětů, než poskytoval starý režim. Nicméně ten přerod od společnosti, která dávala jisté garance a brala mnohé svobody, do režimu, který dává svobody a bere garance, to je především pro starší lidi, zvláště pro ty, kteří nejsou dostatečně flexibilní, takový šok, že to s jejich psychou může udělat strašné věci. Tato doba je námětově nesmírně podnětná a živá a je až k podivu, jak málo se tomu současní spisovatelé věnují. Všichni píšou o tom, s kým se vyspali a kolikrát onanovali. Zmínit se o samohaně je až jakási nutnost. Překvapuje mě nezájem o jakékoli vnější okolnosti nebo řekněme sociální problémy. Z mnoha próz strašným způsobem čiší banalita. Někdy mi připadá jako by umění postihla masová tvůrčí krize.

Možná je to dáno tím, že ve svobodné zemi nemají lidé takovou potřebu zabývat se vnějšími okolnostmi. Nic je k tomu netlačí. Můžou se zabývat pouze banalitami.
Ale člověk žije ve světě, kde jeho život formují i vnější okolnosti. Masová zábava může být banální, ale pro jakékoliv umělecké dílo to je smrt.

Po druhé světové válce jste studoval bohemistiku. Jak tehdy vypadalo studium?
Strašně. Parodie na vysokou školu. Já ji studoval v nejhorších letech a utekl jsem tomu tím, že jsem se zajímal podrobně od druhého ročníku o Karla Čapka. Jazykovědné přednášky ještě ušly. Učili mě Havránek, Skalička, Šmilauer, Jílek. Havránka však většinou zaskakovali asistenti. Když už přišel na seminář, tak si většinou sedl a za chvíli usnul. Občas se probudil a kupodivu položil otázku, která byla k věci. Na literaturu jsme měli i Jana Mukařovského, ten dokonce takzvaně vedl mojí diplomovou práci o Čapkovi, ale ve skutečnosti nevedl nic, protože zrovna v té době bojoval za světový mír. Ale o Čapkovi ještě před nástupem komunismu stačil napsat zajímavou esej. Docela dobrý byl Karel Krejčí, skvělý řečník, vzdělaný literární historik, mohl být dobrý, protože přednášel o literatuře devatenáctého století, kde šlo proplout bez přílišného politizování. Hrozné byly přednášky ze současné naší i světové literatury, kde všechno, co bylo hodnotné, přednášející proklínali a vychvalovali jen to, co propagovalo komunismus.

Ovlivnila v něčem bohemistika vaši budoucí tvorbu?
Trochu jsem se u Šmilauera naučil gramatiku, takže mi nedělá potíže psát česky. Ne, dělám si legraci. Ovlivnilo mě spíše vlastní studium Čapka, jelikož skrze něj jsem se dostal k celé jeho generaci a pochopení dobové žurnalistiky a podobně. Dále mě škola také přinutila k jisté systematice v práci.

Zřejmě i kvůli studiu Čapka jste velmi fascinován propojením spisovatelství a žurnalistiky?
Určitě. V tomto mě ovlivnil velmi. Novinařina je dobré doplnění, když člověk chce psát, protože nabízí jistý, i když dost povrchní, styk se životem.

Nemůže to ale spisovateli uškodit? Když čtenář čte dílo a promítá si do toho svůj souhlas či nesouhlas s autorovými názory?
Je pravda, že u Čapka žurnalismus velmi pronikl do díla. Některá jeho díla jsou téměř agitky. Mám na mysli třeba První partu anebo i Matku. Ale obě díla měla ve své době velký ohlas. V převratných okamžicích dějin mají i takto zpolitizovaná díla svoje důležité místo. Novinařina je určitým nebezpečím, ale mnoho nejlepších českých spisovatelů – Havlíček, Neruda, Bass - byli novináři i vynikající spisovatelé a nevadilo to. On taky normální český spisovatel nemůže žít jen ze svého psaní, takže pokud nechce žebrat, má buďto nějaké občanské zaměstnání, které nemá s psaním co dělat, anebo dělá někde nějakého redaktora.


Marek Dobrý


Ivan Klíma (1931)

Prozaik, dramatik a publicista. Bývalý disident, spoluzakladatel Obce spisovatelů (1989). Za druhé světové války prožil tři a půl roku v terezínském ghettu. Vystudoval češtinu a literární vědu na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1956). Mezi nejznámější knihy patří Soudce z milosti, Čekání na tmu, čekání na světlo, Láska a smetí.



LitENky č. 1/27, roč. 2006/2007


(29. 10. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2018


Co rozluští jen člověk blízký...

Anna Zonová vám poradí, co si vzít na Měsíc
Ema Stašová
( ema.stasova)
S Annou Zonovou jsem si povídala v nejvyšším patře olomouckého krajského úřadu. Pod námi se rozkládala rovina současného bydliště slibné autorky, které nedávno vyšel druhý román Boty a značky. Mluvila tichým hlasem, často umlkala v zamyšlení... Po překonání prvotního ostychu však pronikl do jejích vět originální humor – jeden z charakteristických rysů literární tvorby Anny Zonové. Spisovatelky, která se stejnou zaujatostí mluví o nesnesitelnosti bývalého režimu i o lidské potřebě blízkého.
Musím se přiznat, že jsem dnes ráno nezvykle dlouho vybírala boty...
A vybrala jste?

Nakonec jsem z těch dvou párů, co mám na koleji, jeden vybrala. Asi tušíte, kam mířím: Albín, ústřední postava vaší nové knihy Boty a značky, hodnotí druhé podle bot. Má o nich neuvěřitelné znalosti. A vy jako jeho stvořitelka je musíte mít také...
Ale já přece nejsem žádný specialista na boty! V Botách a značkách jsou jen takové obecné věci, takže jsem se nijak nepřipravovala... (odmlčí se)
Obuv mě zajímá, ale jinak než Albína. Vnímám ji zvukově. Klapání podpatků, to je takový malý koncert. Důležitější pro mě je, jak boty znějí, než jestli jsou podle módy...

Albín tedy hodnotí druhé podle bot. Čeho si vy všímáte na lidech nejdříve?
Nevím... U vás jsem třeba první odhadovala věk. Ale o nějakém hodnocení, že bych člověka někam strkala, nemůže být moc řeč.

Dalším zajímavým elementem knihy je Milenka...
Předně bych chtěla říci, že tahle Milenka je vymyšlená Albínem. Je jenom v jeho představách. Funguje v podstatě jako Albínovo svědomí. Jejím prostřednictvím hovoří sám se sebou. Někdy se pomocí Milenky utěšuje, něco si nalhává...

Je to tedy mužská představa o ideální ženě?
Spíše obecná představa člověka o někom blízkém.

Ve vaší další próze Za trest a za odměnu jsem jedním dechem četla otevřené pasáže o intimním životě postav. Málokdy působí erotika v literatuře tak přirozeně a lehce, řekla bych...
Jedna z linií v románu je také milenecká láska mezi Markem a Terezou. Takže přirozeně se tam objevuje i tělesná láska, která je podle mě neodmyslitelnou součástí vztahu. To může být důvodem, proč na vás působí právě těmito dojmy.

Jak probíhá váš „psací proces“?
Vycházím z osnovy. Když je hotová, tak ráno sednu a píšu několik hodin. Denně. Dokud není kniha hotová. Prostě píšu metodou „sednout a sedět“.

Jak řešíte tvůrčí krize?
Metodou „zůstat sedět a psát dál“.

Psaní popisujete jako racionální činnost... Vyvolává ve vás také nějaké emocionální pochody?
Pocit uspokojení. Ten je důležitý při každé činnosti. Asi jako když vy uděláte zkoušku ve škole. Také pak cítíte tu bezprostřední euforii. Ta se, myslím, při tvůrčí práci dostavuje... Ale víte, většina spisovatelů nad tím příliš nedumá.

Stereotypem spisovatele a umělce vůbec je bohémství, rozháranost, nestabilnost... Jaká je umělkyně Anna Zonová?
To byste se musela zeptat mého partnera. Jde totiž o pohled zvenčí. To okolí má umělce za tak trochu nestandardní. Umělecká komunita si podle mě nemyslí, že je nenormální.

Vybavujete si ten okamžik, kdy jste se rozhodla psát cíleně, se záměrem být vydána?
Jako většina lidí jsem začínala psát na střední škole. Ale do roku osmdesát devět jsem pro sebe vůbec neviděla prostor. Soustředěná práce přišla až počátkem devadesátých let.

Byl totalitní režim důvodem, proč jste si ke studiu zvolila technickou školu?
Já jsem tehdy humanitní školu zvažovala. Ale kamarádka byla na gymnáziu a měla dost nepříjemné zážitky z hodin literatury. Dnes už si ani nevzpomínám, kdo ji učil. Ale určitě jsem nechtěla absolvovat socialistický realismus.

To moje profesorka češtiny na průmyslovce, Zdeňka Nešporová, mi přiblížila svět, od kterého byla ta kamarádka úplně odříznutá. Pořád dělali Bezruče a Kozáka... Na „technice“ byl prostor a kvalitní kantor. Tam jsem zjistila, jak je literatura skvělá.

Využíváte poznatky z technických předmětů i v dnešním životě?
Ano. Při obživné činnosti. Jsem na volné noze, a tak kromě psaní dělám ještě poradenství v investiční činnosti.

Proč nejste pouze „spisovatelkou na volné noze“?
Důležité je pro mě vyrovnávání tvůrčí práce a technické činnosti, při které si určitým způsobem odpočinu. Vyhovuje mi to. Hlavně proto, že si sama určuji, jak naložím se svým časem.

Pracovala jste také jako kurátorka výtvarných výstav v Moravském Berouně...
To byl spíš můj koníček vedle práce. Založili jsme si s přáteli občanské sdružení, hlavním iniciátorem byl Lubomír Dostál. Nejdříve jsme vystavili všechny své známé, které jsme chtěli a kteří třeba do devětaosmdesátého nemohli vystavovat...
Tu a tam pořádám výstavy dodnes. Ale v galeriích. Už ne v tom barokním kostele. Výtvarné umění mě zajímá opravdu odmalička, takže si to patřičně užívám.

Psala jste výtvarné recenze do Literárních novin a A2. Necháváte se výtvarnem inspirovat při psaní?
Jedním ze zdrojů inspirace pro Boty a značky byl Autoportrét Lubomíra Dostála. Pohled z hlavy nahé postavy v autě mě inspiroval k vytvoření Albína. Propojení světa literatury s výtvarnem existuje, ale spíš ve vnímání. Ráda si s výtvarnem hraju: zachycení bílých ploch na bílém pozadí nebo tónování barev. S tím, že je rozluští jen člověk mně blízký. Občas tyhle narážky používám pro své zpestření. V jedné mé knize se objevuje například Picassův obraz. Neprozrazuji ho přímo. Jen popisuji. Člověk znalý ho třeba odhalí...

Sledujete diskuzi kolem nové budovy Národní knihovny?
Mně se zdá, že se z toho stala bulvární diskuze. Mimo výtvarné řešení. Sleduji ale stanoviska politiků, jak se ty jejich názory přelévají... Vášeň člověka po moci je zajímavá věc.
Z hlediska společenského mi ta kauza připadá podivná, nebo možná spíš typická pro situaci v naší republice. Prostě postsovětský stát. Je to více méně mezinárodní ostuda.

Debut vám vydalo nakladatelství Petrov, další knihy však zajišťoval Torst. Proč jste změnila nakladatele?
V Petrově vydávali hodně současných českých autorů. Pravděpodobně toho měli opravdu moc, dlouho – celý rok – se mi neozývali. I trpěliví autoři už potom nevydrží... Měla jsem kontakt do Torstu na Jana Šulce. On reagoval během několika dnů, že mi knihu vydají. S Petrovem jsem měla dobrou zkušenost, jenom prostě neměli tolik času.

Takže spolupráce je teď příjemnější?
Já říkám, že v Torstu se splní sen každého literáta. V té kombinaci Viktor Stoilov, Jan Šulc a Eva Lorencová. Opečovávají autora nejen v průběhu, ale i „po“: vydáním knihy to pro ně nekončí, starají se i o kontakty do zahraničí... Navíc je mi blízká jejich produkce. Hodně knih doma mám právě z Torstu.

Loni jste získala ocenění Great Prize for East European Literature...
Nominoval mě Jiří Gruša, můj literární oblíbenec, s překladatelkou Christou Rothmeierovou, která teď překládá Za trest a za odměnu do němčiny. Obou dvou si velice vážím. Byla jsem potěšena. Ale spisovatel jinak z cen neomdlévá, protože psaní přece jen není lehkoatletická disciplína, že. Nejde o to stát na nějakých stupních vítězů, ale spíše o kontakt s příjemnými lidmi a dobré je, že kniha bude přeložena...

Jak přijala vaše spisovatelství rodina?
Rodina to nijak neprožívá. Můj partner je výtvarník, ten to bere jako běžnou věc. Jako se dělají sochy, tak se i píše...

Shromažďujete knihy?
Ano. Kdykoliv jdu kolem knihkupectví, tak prostě „musím“. Tady v Olomouci mě naštěstí ohrožuje jenom jedno. Někteří lidé mají vášeň z nakupování šatstva, já z knih.

Takže máte doma velkou knihovnu...
No knihovnu mám teď v krabicích, co jsem se přesunula do Olomouce.

Jaká má být dobrá kniha?
(po chvíli váhání) Má způsobovat potěšení. Člověk se k ní vrací, protože mu zaplní prostor. A také aby diskutoval s autorem. Důležité je vědomí, že člověk nečte bláboly a slova bez obsahu.

Jaká jste byla studentka?
Já jsem byla vzorná studentka.

Takže jste psala všechny úkoly...
No, tak všechny úplně ne, ale... Měla jsem je, když se odevzdávaly. Ideálem je, když to nemusíte přehánět s úsilím a jde to samo. A občas je to náhoda, že to tak jde.

Co vám první prolétne hlavou při vyslovení slova „studium“?
Naše studentská komunita. Jak jsme byli otevření a všechno zažívali poprvé. Pokud má člověk štěstí, potká pár přátel i později, ale většinou v dospělosti přicházejí už jen známí...
Vybavují se mi bezesné noci, kdy jsme četli knížky, které se musely do rána vrátit. Samizdaty. Přes noc jsme to museli přečíst a ráno poslat dál.

Jste milovnice přírody?
Na vesnici jsem vyrůstala. Takže mám pocit, že jsem součást vesnické přírody. Ale město mi vyhovuje taky. Tedy jestli je Olomouc město.

Třeba ve srovnání s Moravským Berounem?
Já moc nevnímám počet obyvatel. Spíš si všímám, že je tady tepleji a že je tu nepříjemná rovina.

V Olomouci plánujete zůstat?
Já takové velké vize nemám. Teď jsem tady...

A zítra?
Tak třeba dny nebo měsíce budu určitě v Olomouci. A pak to nechám náhodě. Má kamarádka Magdaléna Platzová říká, že Olomouc je ideální město pro období důchodu. Všude se dá dojít pěšky, je tu ticho a klid.
Nejsem fixovaná na jedno místo. Záleží mi spíše na okruhu přátel. Ale přiznám se, že tíhnu k horám. Kde jsou blízko hory, tam je mi dobře. Ve všech ročních obdobích.

Máte rusínské kořeny...
No, spíš bych řekla, že jsem Rusínka. Narodila jsem se na východním Slovensku náhodou. Maminka byla na cestě za babičkou a špatně odhadla termím porodu. Ale dětství jsem prožila v oblasti Nízkého Jeseníku. Takže jsem Rusínka, uváděnou národnost mám slovenskou a mým jazykem je čeština.

Co byste si vzala na pustý ostrov?
Na Zem nebo na Měsíc?

Na Měsíc...?
Kyslíkové lahve.

Abyste mohla dýchat...
No tak, na určitou dobu. Jako měla bych si vzít knížky a takhle, jo? Na pustý ostrov na zemi bych si radši vzala ploutve a šnorchl, abych se mohla potápět. Ke sklonku života, na pustém ostrově...
Něco na způsob poslední cigarety před smrtí.

Takže moře vás fascinuje podobně jako hory?
K potápění mi stačí české nádrže. I když netvrdím, že se chodíváme potápět jen do povolených míst.

Pracujete na nové knize?
Píšu něco nového, ale...

Nic neprozradíte?
Ne, protože potom mi to nepíše. Přílišné rozebírání mi škodí.



Ema Stašová
Zonová

Zonová (zvětšit)




Rámeček
Prozaička a výtvarná kritička Anna Zonová (*24. 4. 1962) patří k nejzajímavějším osobnostem současné domácí literatury. Velkým tématem její tvorby jsou severomoravské Sudety, nejen co se jejich složité historie týče. V nejnovějším románu Boty a značky se dotýká stále citlivé otázky členství ve straně před revolucí a zároveň sleduje pohasínající mezilidské vztahy.


Dílo:
sbírka povídek Červené botičky (2001)
román Za trest a za odměnu (2004)
román Boty a značky (2007)


(19. 11. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2047


Rozhovor s prozaikem Davidem Zábranským

Právo na bolest z rozmazlenosti


Karolína Demelová
( karolina.demelova)
S Davidem Zábranským jsme se sešli v Holešovicích. Nějakou chvíli nám trvalo najít místo, kde by nebylo obsazeno, mohlo se kouřit a kde by diktafon zaznamenal i něco jiného než kavárenský šum. Byla jsem zvědavá na spisovatele, který ve své prvotině Slabost pro každou jinou pláž plnými hrstmi rozhazuje své názory na cokoli od přirozeného make-upu po adopce na dálku. Další kniha, na které právě pracuje, prý bude zcela jiná.
Recenze na tvoji první knihu byly vpodstatě stejné, všechny zmiňovaly podobnost s Kunderou, náročnost, precizní jazyk. Byla nějaká, která tě opravdu zasáhla, naštvala?
Nejvíc mě určitě zasáhla Peňásova recenze v Týdnu, ale nějak se mě dotkly všechny. Přínosné byly hlavně ty negativní, mnohé jsem pak díky nim přehodnotil.
Spousta spisovatelů literární kritiku okázale přehlíží. Ty přiznáváš, že jsi četl všechny, a dokonce tě donutily přehodnocovat. Není to zase druhý extrém?
Vím, že je to špatné, ale já se nechám snadno ovlivnit… Beru to tak, že já i kritika jsme na jednom poli a musíme spolu komunikovat, musíme se navzájem vnímat. Oni mi vlastně nahrazují odezvu od čtenářstva.
Znamená to, že příští knížka bude úplně jiná?
Je jiná. A myslím si, že je mi bližší.
Slabost pro každou jinou pláž ti vynesla Magensii Literu za Objev roku 2007. Co pro tebe cena znamenala?
Já jsem ji chtěl. Asi bych se cítil k ničemu, kdyby Slabost nevzbudila žádný ohlas. Pro mě to představovalo nejpozitivnější možný vývoj: byl jsem rád, že někoho naštvala, ale zárověň jsem rád, že to ta Litera vyvážila.
Jak se stane, že úplně neznámý autor vydá čtyřsetstránskovou prvotinu u renomovaného nakladatelsví?
Samozřejmě byla potřeba notná dávka štěstí. Poslal jsem text do čtyř nakaldateství a odepsali z Arga, kde jsem narazil na Evu Slámovou, které se líbil.
Jak dlouho jsi ji psal?
Rok a půl jsem psal, rok a půl škrtal.
Mají postavy ze Slabosti nějaký reálný předobraz? Musím říct, že na mě působily dost strnule, neživě.
Samozřejmě je třeba přísun reality. Když to řeknu hodně kunderovsky: potřebuju nějaké gesto, potřebuju poznat dynamiku osobnosti, a pak můžu budovat něco vyššího, zapojit představivost. Potom tam vystupuje vypravěč, což je takový hajzlík. To jsem byl já.
Jaký teď máš vztah ke Slabosti?
Vůbec ne dobrý. Já hlavně nemám dobrý vztah k sobě ani k celé té životní fázi. Je to jedno z témat knihy: jak se na sebe díváme zpětně. Mně se ještě nestalo, abych se ohlédl a radoval se. Děsivé na tom ale je, že tady teď sedím a říkám, jak jsem v pohodě, a až se na to budu dívat zpětně, pomyslím si, že jsem se choval jako idiot.
Četl jsi ji po jejím vydání?
Ne. Četl jsem ji stokrát před tím. Ale jak jsem tu knihu nenáviděl, tak jsem během přípravy na autorská čtení zjistil, že zase není tak špatná, že se dá číst.
Říkáš, žes ji psal v těžkém období, z bolesti. Bylo psaní zpočátku jen určitou formou terapie, nebo jsi počítal s tím, že by mohla být vydána?
Mně přišlo automatické, že ji někdo vydá, ale nepočítal jsem s tím, že ji někdo bude číst. Tohle samozřejmě zní jako paradox a nedává to smysl. Prostě jsem před sebou neviděl čtenáře, což mi zabránilo v autocenzuře.
Změnil se ten postoj při psaní druhé knížky? Máš už nějakou představu čtenáře, ke kterému text směřuješ?
Právě že ho asi pořád nemám. Ale už jsem si vědom toho, že to bude vystavené do veřejného prostoru a každý si bude moci kopnout.
Takže nemáš tušení, kdo tě čte? Ani na autorských čtení ses neseznámil s nějakým okruhem lidí, které bys mohl považovat za své čtenáře?
Nedávno mi někdo přinesl rozhovor s Markem Dalíkem, ve kterém říká, že právě čte Slabost (rozhovor pro MF Dnes, pozn. red.). Docela mě to potěšilo. Nechtěl bych mít čtenářskou obec, jakou má třeba Jáchym Topol. Mně jsou asi tyhle obskurnější kruhy čtenářů bližší.
Taky jsem ten rozhovor četla, ale měla jsem z něj pocit, že jde o určitou pózu - touhu ukázat, že čte něco náročného, intelektuálního… Nestává se z tebe vlastně módní autor?
Možná se z toho stává něco jako trendy záležitost…
Nevadí ti to?
Ne, mě to těší!
Co postrádáš v současné české literatuře? Říkal jsi, že by měla konečně nastoupit nová generace.
Problém je, že se vyjadřuju k něčemu, o čem moc nevím. Ale umím si představit současný stav. Myslím, že to tu ještě vězí pomalu v disentu, v kavárenské kultuře. Mám pocit, že se tvoří určité party a já jsem byl vůči nim vždycky skeptický. Postrádám solitérnost. A taky mi přijde, že se píše moc lokálně. Samozřejmě, překládá se, ale jenom v rámci eurounijního výměnného obchodu - občas je třeba vytáhnout někoho z východní Evropy jako králíka z klobouku.
Hodně kouříš…
No jo.
Máš ještě nějakou jinou slabost kromě kouření?
Pro ženy třeba. Bohužel, přináší to hodně bolesti…
Ve Slabosti jsi ukázal, že máš ženský svět pefektně zmapovaný, vyjadřuješ se k přirozenému make-upu, módním časopisům…
Nemám moc kamarádů mezi muži. V přátelství se ženami aspoň zůstává napětí mezi pohlavími.
Dovedeš si představit, že budeš psát celý život?
S ničím jiným nepočítám. Taky proto, že jsem si nic jiného nenašel. Nasměroval jsem k psaní všechno, teď jde hlavně o druhou knížku. Možná se ukáže, že jsem se spletl a že odbočení bylo úplně mimo.
Takže nemáš v plánu vrátit se někdy k právu?
Asi ne.
Když jsme u toho - vystudoval jsi právnickou fakultu, šest let ses věnoval praxi. Ovlivnil tě hodně právnický jazyk? Na celé knížce je asi nejlepší zrvona práce s jazykem, přesnost vyjadřování…
Jsem rád, že to říkáš, taky jsem byl vděčný za každou recenzi, která mě třeba strašně ztrhala, ale vyzdvihla jazyk. Protože o čem jiném literatura je? Snažil jsem se být odpovědný k jazyku (a je docela vtipné, že já mluvím o odpovědnosti). Je to asi jediná deviza, kterou jsem si přinesl z práv.
V jednom rozhovoru jsi říkal, že v nové knížce se budeš snažit věty naopak rozvolnit, míň škrtat. Jak to dopadlo?
Zatím se zdá, že to tak bude. Snažím se sestavit text z jednodušších výpovědí, je tam vysoká frekvence jednoslovných vět jako: „Sedíme. Ležíme.“ Ve Slabosti jsem toužil mít každou větu hezkou, ale bylo mi skoro jedno, jestli dává smysl. V tomhle ohledu byla strašně ornamentální.
Na nějakou silnější dějovou linii se ale asi těšit nemůžeme?
Ne, protože mě to neoslovuje. Nikdy mě na literatuře tolik nezajímal příběh. Vždycky jsem se nějak podvědomě takovým knihám vyhýbal, vlastně jsem si tím četbu ztěžoval. Tady se teď propaguje teze, že kdo nemá příběh, nemá co říct. S tím naprosto nesouhlasím, protože si nemyslím, že by byla realita strukturovaná příběhem.
Slabost je hodně tematicky roztříštěná, změní se něco?
První kniha byla dělaná vpodstatě tak, že jsem si přečetl nějaký článek v Týdnu, něco mě v něm zaujalo, a pak jsem zpětně přemýšlel, jak by se dala úvaha na dané téma zapojit do textu.
Přesně tak mi to taky přišlo: poslepované myšlenky o čemkoli…
A tak to taky bylo. Tak mi dej pár facek, no. Jenže člověku je líto vyhazovat něco, co psal celý den, v první knize mu všechno přijde jako perly. Takže nová kniha bude úplně jiná, bude sevřená po všech směrech - „ich“ formou, místem , časem, tematičností… Doufám, že bude lepší.
Zůstane tu vůbec nějaká spojnice s první knihou? Aspoň ten jazyk?
A to, že je autor bestie.
Kdy jsi začal psát další knížku?
Začátkem července.
Tos ji napsal rychle.
Toho se taky bojím.
Třeba jí to prospěje, žes v ní moc nepřepisoval a neškrtal.
Nechci už udělat znovu tu chybu, že bych se v ní rýpal. Takže se místo prokomponovanosti spoléhám na plynutí.
Jak je dlouhá?
Zatím má asi 230 stran, takže je to spíš novela.
Víš už, kdy vyjde a jaký bude název?
Bude se asi jmenovat Šternův pokus milovat. Na konci roku text odevzdám, takže knížka by mohla vyjít někdy v únoru. Pokud mi to tedy v Argu nehodí na hlavu.
Někde jsem četla, že bys chtěl, aby šlo v tvé nové knížce „skutečně o život“. Zajímalo by mě, jestli se opět dočkáme nějaké takové lahůdky na záložce knihy - u Slabosti to bylo sdělení, že jsi chtěl napsat „dobrý román“. Recenzenti by si zase smlsli…
Ale nejvtipnější bylo, že jsem si to vůbec neuvědomoval. Celá záložka byla tragédie, protože navíc obsahuje citát Václava Jamka (redaktor knihy, pozn. red.), kde se nešťastně zmiňuje lucidita, která by právě odkazovala ke Kunderovi.
Myslím, že stačí jen prolistovat Slabostí a každý si vybaví Kunderu, což také všichni zdůrazňovali. Podobnost je natolik zřejmá, že se ani nechce věřit tvému tvrzení, že tě srovnání zaskočilo, žes ho nečekal.
Já vím, ale opravdu jsem to nečekal. Se svojí předchozí knihou jsem udělal chybu v tom, že jsem se v ní snažil dospět. Bral jsem tehdy psaní hodně vážně, velice silně jsem věřil v psané slovo. A Kundera mu podle mě taky maximálně věří. Asi jsem pak na cestě nasál jeho styl, aniž jsem si to v tu chvíli uvědomoval.
Na oné slavné záložce se také dozvídáme, že knížka by měla být i o smíchu. Fakt tam je?
Je.
A kde?
Já jsem měl pocit, že pod těmi esejemi by měl být smích. Asi jsem udělal chybu, že jsem ho nějak formálně nezdůraznil… Pro mě tam byl. Celé neštěstí bylo, že se to pak začalo brát vážně.
Když už, tak místy cítím spíš výsměch.
To ano. Ve Slabosti se také operuje s cynickým smíchem. Ale smích v ní být měl. Pokud jsi ho nenašla, tak tam asi není. Příště to udělám formálně líp.
Jak formálně? Napíšeš do závorky „cha cha“?
Ale tohle zrovna v nové knížce mám! Je tam třeba napsáno „It´s gonna be fun“.
Aby to zase nesklouzlo spíš k výsměchu…
Uvidíme.
Kromě toho čiší ze Slabosti i jistá arogantnost.
Ve mně je arogantnost. Ale není to arogance bezbolestná. Když já pořád všude cpu tu bolest…
Přišlo mi, že se arogancí možná snažíš ubránit soucitu.
No! Jsem přecitlivělý a plný soucitu, ale z nějakého důvodu se mu bráním. (Tohle by bylo na psychoanalýzu…) Pro mě je úžasné, že tam někdo vidí schopnost soucitu, protože bez toho se literatura dělat nedá. Když se podíváme na vrcholně cynické a zlé autory, zjistíme, že jsou to právě lidé plní soucitu. Třeba Bernhard.
Pořád mluvíš o bolesti, o právu na bolest...
Celé spisovatelství je podle mě o bolesti, všichni soupeříme, kdo nese větší bolest. Ale velká témata bolesti už jsou vyčerpaná, například Osvětim.
O té píšeš taky. A o tom, že nikdo nemá právo objektivně poměřovat bolest. Člověk má mít podle tebe právo třeba na bolest z rozmazlenosti. Tohle musí asi hodně lidí popouzet.
Částečně jde o provokaci, ale má reálný základ. Mě štve, že jsou tu lidi, kteří mají pocit, že mají patent na bolest. Ale já nevidím, čím se odlišují třeba ode mě!



Karolína Demelová





David Zábranský se narodil v Praze roku 1977, vystudoval Právnickou fakultu UK, studoval také mediální vědy. Šest let působil jako právník v nevládních organizacích zabývajících se lidskými právy. V roce 2006 vyšla v nakladatelsví Argo jeho kniha Slabost pro každou jinou pláž, za niž vyhrál v kategorii Objev roku Magnesii Literu. Žije v Praze.





Úryvky z recenzí na Slabost pro každou jinou pláž:


Slabost pro každou jinou pláž má spoustu atributů, kterými čtenáře, zejména ty, kteří nechtějí být považováni za ignoranty, potěší: je dostatečně hlubokomyslná, neustále operuje s paradoxy, nad příběhem se vznáší jakási aura úsměvné, trošku unavené skepse z našich prapodivných, rozporuplných životů; nese v sobě dostatek témat, o nichž jsme zvyklí salonně žvanit, a hlavně na své čtenáře evidentně „klade nároky“ – podaří-li se vám ve zdraví přežít takovou dávku filosofie, to už jste panečku nějaká hlava.
Marta Ljubková, A2, č. 17/ 2007


Překvapivě zralá, slovesně vytříbená prvotina, u níž nás nesmí příliš svést její napovídající podtitul Poznámky k moři, smíchu a duchu doby. Jde o rafinovaně komponovaný román s výraznými postavami, na nichž je exponována aktuální problematika vztahu mezi "tajemným", chudým Východem a spotřebním Západem, ale také originálně viděného vztahu mezi mužem a ženou.
magnesia-litera.cz


Vrcholem Zábranského hry na myslitele jsou pasáže, v nichž se pustí do „metafor“ s Osvětimí, kterou zapojuje do svých kuriózních definic a úvah o rozdílu mezi Západem a Východem. Nechá je produkovat ukrajinské Polině, kterou přes její zcela abstraktní (vycucanou) identitu nelze než litovat.
Jiří Peňás, Týden, 23. 3. 2007



LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008
(21. 11. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2051


O literatuře a slabostech českého národa

Kým se cítí být Petr Placák?
Kateřina Lundáková
( pavel.janacek)
V rušné, ale příjemné atmosféře baru Krásný ztráty jsem si povídala s Petrem Placákem, spisovatelem, publicistou, historikem a jednou z nepřehlédnutelných postav českého literárního undergroundu. Za těmito přízvisky se ale také skrývá hloubavý člověk se smyslem pro humor a velmi pevnými názory. Mluvili jsme o všem možném, hlavně o literatuře, státu, školství a Placákově nové knize Fízl.
Jak vy osobně přistupujete dnes ke knihám a k publicistice?
Nedělím to na literaturu, žurnalistiku, publicistiku nebo historiografii, všechno je součást života. Pokud jde o beletrii, co jsem nepřečetl do dvaceti let, to jsem nepřečetl. Léta jsem se věnoval jen společenskovědním věcem. Samozřejmě čtu i beletrii, a v poslední době znovu čím dál víc, ale spíš věci z klasiky. Doplňuju si ty, které jsem do těch dvaceti nestihnul. Systematicky ale literaturu nesleduju, nový proudy a tak – to ne.

Když se podíváme na dnešní literaturu, která se prodává, je z velké části tvořená bestsellery. Jak si vybíráte knihy vy?
Úplně opačně – o čem se zrovna píše, tak to zásadně nečtu. Knihu si musím najít sám nebo si přečtu to, co mi doporučí kamarádi. Co je v novinách, k tomu mám a priori podezření.

Jak myslíte, že bude přijata vaše nová kniha?
Fízl každopádně není nějaká vzpomínková literatura – základní je v něm vztah jedince a systému. Což je univerzální problém, který dnes člověk řeší taky. Sice tady už neexistuje primitivní násilnický režim, ale nátlak je jiný, mnohem sofistikovanější a tím i vlezlejší. Z komunismu si už opravdu všichni dělali legraci, zatímco dneska to devadesát pět procent lidí žere, což je podle mě dost šílený. Když si lidé nedokážou zachovat od systému odstup, společnost po všech stránkách degeneruje. A nakonec se může stát, že skončíme v nějakém novém vězení, které bude jen modernější.

Myslíte si, že je Fízl experimentální kniha? S čím vznikla, s jakým pohledem?
Na jakékoli experimenty kašlu. Sám knihu označuju za esej, i když je žánrově asi těžko zařaditelná, což má ovšem svůj účel. Když jsem přemýšlel o formě, nevěděl jsem, jak jinak bych mohl sdělit to, o co mi jde. Chtěl jsem ukázat realitu v konfrontaci se stupidními policejními materiály, aniž bych se snažil z toho dělat nějakou na jedné straně studii a na druhé zase jen volnou úvahu.
Je tedy ve vaší knize všechno tak autentické, jako třeba v dokumentu?
Jsou tam fízlové. A pak je tam vypravěč a každý z nich má svůj vlastní svět, který je bezpochyby autentický. Což dokazuje i to, že se ty dva světy úplně míjí.

Vaše knížka může působit tak, že jste všechny vpády StB a stres kolem výslechů prožíval v maximálním klidu. Jaké to ale tehdy bylo pro vás doopravdy?
Výslechy nebyly vůbec to nejhorší. Nejhorší bylo, že člověk nikdy nevěděl, kdy na něj skočí. Seděli jste doma a kdykoli jste mohli očekávat, že tam vtrhnou. Ale když už se člověk ocitl na fízlárně, tak už věděl, na čem je, včetně toho, že třeba dostane pěstí. Horší než fyzický útok byl několikahodinový psychický nátlak, kdy do vás hučeli pořád dokola to samý.

Máte v šuplíku nějaké svoje texty, které třeba ještě někdy vytáhnete?
Něco ano, ale jsou to pitomosti. Budu je muset zničit, kdyby mě náhodou přejelo auto, aby se nedostaly ven. (smích)

Na středních školách se studenti dozvídají, že patříte ke spisovatelům, kteří podávají obraz o normalizaci (teď narážím na Medorka), a že jste i jinak hlas doby. Jak se k tomu stavíte, jak to vnímáte?
Na jednu stranu je to pitomé, ale na druhou vlastně příjemné. To, že ten obraz nevytváří nějaký svazáci, kteří ten obraz tvořili tenkrát a z jejichž pohledu na svět se nám chtělo zvracet. Takže když si mladý lidi tvoří názor na dobu na základě Medorka, tak to je úžasný. I když pro spisovatele je to vždycky trošku divný – úryvky v čítankách pro děti, vytváření nějakého kolektivního vědomí a tak… Čítankovým autorům jsme se vždycky smáli. Četba bezesporu lidi utváří, což bolševici moc dobře věděli. Na druhou stranu podporovali věci, jako byla Babička od Boženy Němcové, což je přímo protipól bolševictví.

A cítíte se být součástí literární postmoderny?
Ne. Necítím, já se v podstatě programově nikam nezařazuju. Ani nejsem ve Svazu spisovatelů, nikdy jsem tam nevstoupil, i když mě každej rok upomínají, abych zaplatil příspěvky. Kdysi jsem jen chodil na fotbal na Bohemku.

Jak se vám studovalo na filozofické fakultě?
Já tam vlastně chodil jen první rok. Nadšení rychle vyprchalo a pak už jsem chodil jenom na zkoušky a všechno dělal v tom nejzazším možném termínu – z povinnosti. Což je ovšem taky někdy dobrý.

Ve Fízlovi píšete o příšerných podmínkách ve školách za minulého režimu, myslíte si, že je teď škola jiná?
Nevím, jak to funguje teď, ale v devadesátých letech opravdu ještě dojížděl duch normalizace. Je jasné, že největší obludy školu opustily. Ale co bylo směšný: ti marxističtí ideologové a lidi, kteří na ideologii do té doby všechno převáděli, najednou po listopadu hlásali, že člověk nesmí mít žádný názor – pochopitelně, protože jinak by je musel nakopat někam. Na filozofické fakultě, která by měla být postavena od a do zet na diskusi, na což jsem se těšil, se vůbec o ničem nediskutovalo, všichni mlčeli. To bylo opravdu tristní. A přitom univerzita je tak fantastická věc! Svobodná půda, kde by šlo dělat tisíce nejrůznějších zajímavých věcí. A zvlášť na filozofické fakultě, kam se lidi nehlásej kvůli kariérismu, nebo aspoň ne převážně kvůli kariérismu, ale že je něco fakt zajímá. Ve středověku byla univerzita centrem společenského dění, živé diskuse, ale dneska to je bohužel lepší učiliště. V devadesátých letech nás tam někdy zkoušeli jako na prvním stupni základní školy, až se člověk styděl. Tak to se snad muselo o něco zlepšit.

Jak studium historie ovlivňuje vaši dnešní práci?
Na historii jsem šel, protože rád přemýšlím o společnosti a o světě skrze konkrétní události a fakta. Že by mě to ale něco zvláštního dalo? Kromě přednášek dvou, tří lidí? Možná to, že člověk nabifloval všechny ty základní příručky, k čemuž by se jinak sám nedonutil. Mít nějaký základ, kostru je dobrý obecně – nejen pro určitou profesi.

Jste autorem knihy Svatováclavské milenium. Myslíte si, že je špatně, že už tak okázalé oslavy neprobíhají?
Svatováclavské oslavy měly velkou výhodu v tom, že při nich nešlo o nějaký nacionalismus či národní ideologii, i když se je někteří intelektuálové, zleva i zprava, pokoušeli takhle interpretovat. Na oslavách se sice snažily politické špičky přiživit, ale byla to především lidová slavnost. Jen v Praze se jí účastnilo 750 tisíc lidí, aniž by tam byli nakomandováni komunistickou či jinou stranou. To, že se lidé sejdou na oslavu nějaké společné, sdílené tradice, aby si připomněli, co je nějakým způsobem spojuje, aniž by byli ideologicky zmasírovaní, aniž by oslavy měly nacionalistický, zamindrákovaný, xenofobní podtext, je bezvadné. Neagresivní, tolerantní, kulturní rozměr oslav dobře vycítili i čeští Němci, kteří se miléniových oslav v hojném počtu účastnili, ačkoli jindy si akcí Čechů ostentativně nevšímali. Takže takovéhle oslavy kulturní vyspělosti – ano.

V souvislosti se Svatováclavským mileniem jste mluvil o krizi elit ve dvacátých letech a o tom, že po roce 1989 byl obdobný problém. Co myslíte tou krizí elit po roce 1989?
Elity jsou vůbec největší slabost českého národa, i když si Češi sami jako národ v porovnání s jinými nestojí vůbec špatně. Ale co se elit týče, tak to je opravdu hrůza. Je to pochopitelně tím, že nás není jako Poláků 40 milionů, a to co se z toho mála vykřesalo, systematicky likvidovali nacisté a hned po nich dlouhá desetiletí komunisté – půl století zde byly systematicky ničeny české elity a zástupy nadanejch lidí, pokud neskončily na popravišti nebo v kriminále, odešly do ciziny. Z toho jsme se dodneška nevzpamatovali, to je zřejmé.

V jednom rozhovoru jste o sobě říkal, že nejste beletrista, spisovatel, publicista ani historik. Kdo je tedy Petr Placák? Kým se cítíte být?
No, asi Petrem Placákem, a to bez legrace. Protože literatura, historie nebo noviny jsou pouze součást života, který je něco víc než jen to.

Je nebezpečné něco napsat i dnes?
V ideologické rovině ne, to si opravdu můžete napsat, co chcete. Kdesi jsem si stěžoval, že když jsme v Babylonu na titulní stranu napsali prezident Klaus je vůl, tak že na to nebyla vůbec žádná reakce. Což je skoro až k pláči. (smích) Dneska je spíš problém, že člověk může psát horem dolem jako blázen, a ono nic. Nikdo ani nezvedne hlavu. Jako kdybychom byli tak dole, že už vůbec na ničem nezáleží. Jako kdybychom stáli před totálním kulturním či civilizačním krachem.

A nahradilo tuhle kulturní krizi něco?
Nenahradilo jí nic. Systém peněz pohltil všechno – je to absolutní ideologie převedená do praxe. Násilný komunistický systém byl v tomto ohledu ubohý packal. Zatímco komunisté léta marně bojovali s kulturou či náboženstvím, peněžní systém kulturu spolkl jako malinu. A možná spolkne i náboženství.

Není to třeba tím, že zde neexistuje žádný tak široký undergroundový okruh kultury jako kdysi?
V každém systému se najde okruh lidí, který si jedou po svým, ale to honění peněz dnes je pakárna už takového rozměru, jako byly svého času prorežimní manifestace pracujících. A systém je nastaven tak, že se toho člověk musí chtě nechtě účastnit, pokud má rodinu a nechce skončit pod mostem. Za bolševika šlo tohle úplně mimo nás, čímž samozřejmě nechci minulej režim v nejmenším obhajovat. Ačkoli vás nikdo dnes za vaše názory netrestá, svoboda – v tom pravým slova smyslu – je dneska vymezena negativně, což bude mít za následek její postupnou degradaci. A to se pochopitelně plíživě děje na všech stranách.

Jak myslíte, že tahle etapa skončí?
To by mě taky zajímalo. Já myslím, že debilní konzumně otrokářská společnost spadne až na takový dno, že si lidi řeknou, že už ne, že už to takhle dál nejde. (smích) V souvislosti se středověkem nejrůznější krasoduchové mluvili vždycky o teokracii, tmářství a předsudcích. Ve skutečnosti neznám dokonalejší teokracii, než je takzvaná masová či spotřební demokracie, zavalená horou nejrůznějších předsudků, mýtů a nesmyslů. Možná že se v reakci na toto blouznění oživí křesťanství jako příklon k něčemu, co by se dalo nazvat kulturní uměřeností a racionalitou. Ale možná si evropská (ne americká) civilizace vypije kalich hořkosti až do dna. A na svatyních se místo křížů objeví půlměsíce. V takovém případě ovšem nebude této civilizace vůbec škoda.

Kdybyste si měl vybrat stát, ve kterém budete žít? Kromě České republiky?
Švýcarsko mně vždycky připadlo… hodně zaprděný. Pak jsem tam nějakou dobu pobýval a v málokteré evropské zemi je tak málo cítit ústřední vládu nebo stát, národní divadlo nebo národního zlatého slavíka či jiného národního debila. Což je opravdu ohromně osvěžující pocit. Co se ale týká kultury, tak bych asi bral Itálii. Pokud člověk opustí sever, který není nic moc, a vydá se na jih, lidi tam nejsou nafoukaný a přitom jsou naprosto přirozenou součástí prastaré kultury, žijí s ní. Třeba Siena má dneska stejně obyvatel, jako měla ve středověku, kluci se prohánějí ve středověkých uličkách na mopedech a nad hlavou jim visí prádlo. Burani v Německu nebo u nás by z toho dávno udělali skanzen.

Kateřina Lundáková

(2. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2107


Osmnáct set slov

s Ludvíkem Vaculíkem o Ludvíku Vaculíkovi
Ina Marešová
( ina.maresova)
Je mu jedno, jestli se vám líbí jeho knížka. Je mu jedno, jestli vás urazil. Je mu dokonce jedno i to, co o něm napíšete i jak tenhle rozhovor nakonec dopadne. Jediné, co nesmíte, je klást hloupé otázky. Existuje jen jeden český spisovatel a publicista, který si tohle všechno může dovolit a kterému to možná i odpustíte. Ludvík Vaculík.
Já měla to štěstí, že hora přišla k Mohamedovi a to dokonce v balíčku dva v jednom. Pan Vaculík totiž dorazil na rozhovor přímo v mém rodném městě společně s manželkou spisovatelkou Madlou Vaculíkovou, čtenářům důvěrně známou nejen z Českého snáře. Byla řeč o zpívání, pěkném šéfredaktorovi Literárních novin, krysích charakterech minulého režimu i o spisovatelství vůbec. Usměvavou ozdobou našeho povídání byla paní Vaculíková, která rázně usměrňovala košaté výroky svého manžela, muže mnoha slov. Co se tohoto rozhovoru týče, přesně tisíc osmi set.

Přinesl jste s sebou svou novou knihu Polepšené pěsničky - Reportážní esej o zpěvu a písni. Je zcela odlišná od vašich ostatních. Není o vás, vašich myšlenkách, zážitcích, nereflektuje vás. Jak vznikla?
LV: Taky je to je jediná z mých knih, které jsem nenapsal z vlastního nápadu, ale z podnětu nakladatelky. Přivedla mě na myšlenku zabývat se mým vztahem k písničkám, co pro mne znamenají a jakou úlohu v mém životě má zpěv.


Nevěděla jsem, že zpíváte.
LV: Nejsem zpěvák. Nazývám se muž, který zpívá. Spíše sám než na veřejnosti. Když přemýšlíte o lidových písničkách, obsahují takové osudy, city a vztahy, až nad tím žasnete. Jsou to takové dějiny doby. Nejlepší jsou ty pomalé, protože jsou smutné. Smutku je nejlepší důvod ke zpěvu.


S tím souhlasím, ale kde je v tom ten Vaculík?
LV: Písničky jsem upravoval, když byla nějaká moc krátká, tak jsem ji prodloužil, když byla nespravedlivá se špatným koncem, tak jsem ho napravil.


Vymýšlel jste si hodně?
MV: On si vymýšlí pořád.
LV: Počkej! Pokud ji neznámý autor nedodělal, tak jsem to za něj dokončil sám. Dělal jsem to taky pod tlakem dětí. Když jsem šel s mojí malou dcerkou do školy, zpíval jsem jí Já jsem malý mysliveček, až přišla sloka: Všechny panenky z trávy jsou, jen ta má nejde, ona se tam posekala, všecka krev jí ujde. Dcerka začala brečet, a tak to tatínek hned spravil: Nic se neboj myslivečku, žádného neštěstí, panence to zalepíme velikou náplastí. A tehdy jsem zjistil, že lidová píseň není nedotknutelná.


Zachraňuje písničky. Zachraňují někdy ony vás?
Jednou písnička zachránila kamaráda, když jsme cestoval do Budapešti. Šli jsme na pasovou kontrolu, byla tam mladá pohledná úřednice, dal jsem jí pas, ona jej otevřela a něco mi řekla, nevím co, tak jsem jí maďarsky odpověděl: Řidiči jezděte bez nehody. To jsem uměl, to bylo v každém autobuse v Budapešti. Ona mi zase něco řekla, a já na to: Vchod do jídelny. Zvedla oči v sloup, sklapla a šel jsem. Za mnou šel kamarád a toho taky nechtěla pustit. Vrátil jsem se, něco mi dlouho říkala, uznal jsem za vhodné také použít dlouhou větu a řekl jsem jí první verš maďarské písničky: Můj hnědý koník má na pravé noze podkovu, která se leskne. Sklapla úplně a šli jsme.


Co by to bylo rozhovor s Ludvíkem Vaculíkem, aby se v něm nemluvilo o 2000 slovech, o jednom z našich nejzásadnějších textů minulého století… Nejspíš se čas od času setkáte s námitkou, zda to nebylo nezodpovědné například vůči vaší rodině.
LV: Napsal jsem 2000 slov a vůbec mi to nedělalo žádnou starost. Odpovídalo to vědomí, zkušenosti a názoru národa. Chyba se stala později, když začal národ ustupovat. Tehdy za mnou přišla za skupina lidí, kterých jsme si vážil a říkali něco, co jsem si myslel taky. Bylo před stranickými konferencemi, kde se mělo rozhodnout, kdo zvítězí, který proud.


Kdo vás k tomu pobídl?
LV: Přišli lidé zvučných jmen, vědci - akademik Wichterle třeba -, nebyli to politici. Říkali: Nemyslíte, že by se měla veřejnost nějak povzbudit?


Proč přišli zrovna za Vaculíkem?
LV: Protože jsem proslul řečí na sjezdu spisovatelů. Když jsem si uvědomil, o co má jít, že to má podpořit progresivní křídlo v komunistické straně a že hnutí zpočátku vnitrostranické se stalo občanským, obracel jsem se k občanům politicky odpovědným. Nikdo mi neporadil, co tam mám napsat. Vybízel jsem svobodychtivé lidi k svobodnému jednání. Nikdy mě to nemrzelo. Vědci chtěli něco napsat, ale nevěděli jak, proto šli na Vaculíka. Člověk je totiž myslící živočich a duše se stává z instinktu. Tehdy všechno mluvilo pro to, jednat teď a takhle.


Vy sám jste na ústup nikdy nepomyslel?
LV: Ani ve snu mě nenapadlo někdy z republiky odejít. Estébáci mi to stále nabízeli: Do čtyřech dnů můžete odejít. Syn bude moci studovat. Já na to: Nepřipadá v úvahu. To by tak bylo, napíšeš něco, vzbouříš lidi a pak odejdeš. Na to tady byli jiní!

MV: Nejtěžší bylo, že jsme měli tři syny velice schopné a nadané a nemohli jít studovat. Ondráše nechtěli vzít ani na zedníka, pouze v případě, že otec odvolá 2000 slov. Co by si ti kluci o něm mysleli, kdyby to udělal?


Byl to režim plný šílených paradoxů. Co absurdního přinesl vám?
LV: Něco by tu bylo… Rád tím dokládám to zjednodušené myšlení. Janek, nejmladší syn, se nedostal na střední školu ani do učení. Vzali ho jako učně k městským autobusům a byl vyznamenán jako nejlepší učeň oboru. Podal žádost na vysokou školu a ten den kdy ji dělal, přišel major Fišer a řekl mi: Váš syn teď dělá zkoušku, jistě ji udělá, je to nadaný chlapec. Na vás teď záleží. A já na to: Jednejte, jak myslíte a podle své povahy, my budeme jednat podle naší, mě děckem tlačit nebudete. Co se nestalo! Janek přišel do fabriky, že ho nezvali, no to bychom se na to podívali! Stranická organizace se rozčílila, jak to, náš nejlepší učeň není přijatý? Šla přes UV a on se tam dostal.


Režim je takový, jací jsou v něm lidé. Ale ti se přece zas tak nezměnili, ne?
LV: Komunismus není otázka ideologie, ale povahy. A ty povahy, které dělali dříve komunismus, dělají dnes něco jiného. Jen místo porad, kterým říkaly dřív tučka, říkají briefing. Bojujte proti těm povahám! Zrovna dnes jsem slyšel, jak se zhoršuje situace v rozhlase. Dělal jsem tam několik let a vím ze zkušenosti, že ani za komunismu nebyli ředitelé čehokoliv před stranou tak zbabělí jako ředitelé dnes před penězi. Je to horší, protože se všechno děje pod svobodou.

MV: Byli dokonce lidé, jako Martinovský, kteří měli za úkol dosáhnout u mě toho, abych se rozvedla s manželem. Nedala jsem se. Nezvládl to on. Skončil tak, že se vzdal funkce, že ho práce ničí, nervově to těžce nese, bojí se každého dne, pro neúspěch žádá o přeložení.


Koho si tedy vážíte?
LV: Vážil jsem si několika lidí, každého z jiného důvodu a v jiném období. Vážím si nejenom spisovatelů, ale i jiných lidí. Třeba starý komunista Vocloň, člen UVKSČ, jeden z těch čtyřech, kteří hlasovali proti vyloučení spisovatelů. I v rozhlase byli výborní lidé, kteří mě tahali ze všech malérů, když řekli UVKSČ Vaculík musí odejít z rozhlasu, stranická organizace řekla: Ne, ne my si ho přísně potrestáme sami.


A jak?
LV: Dali mě vybrat, do které fabriky chci na měsíc jít, a já jsem šel rád. To je ta hra, která se hraje stále jen s jinými tituly a jinýma rolema. Člověk jen občas navozuje vztahy, které jsou skutečně trvalé. Máme hru. Pavel Kohout to napsal, pak Klíma, Kosík, Kliment, Vaculík a dál nevím. Je to o tom, jak se sejde šest disidentů, aby se domluvili na podvratné akci. Půvab té hry je v tom, že je tam každá postava charakterizována svými typickými výroky: Co by tomu řekla Madla? A co Brňáci, ví o tom? Pavel Kohout se zabývá myšlenkou, že uděláme jevištní čtení této hry. Jen Kosíka bude číst někdo jiný.


Je to reálné?
LV: Je. Na jaře to chce divadlo Na prádle.


Obrátím list. Co říkáte současné situaci v Literárních novinách?
LV: Literární noviny jsou pro mě tíživý problém. Jsem nespokojený, když měřím, co by měli dělat a od toho odečtu, co nemohou.


Nemohou co?
LV: Třeba platit honoráře. Taky si tam nepřečtete pořádnou povídku, což mě vadí. Vždycky jsem jim vytýkal, že nedávají literaturu jako ukázku na pomoc škole pro studenty a učitele. Pak se to projevilo vydání školních novin, alespoň to.


Takže zásadní problém vidíte v absenci kvalitní literatury zacílené na co nejširší čtenářstvo?
LV: Jistě. Když nemají novou povídku, najednou nemají co tisknout! Říkám jim pořád - vy s tou literaturou minulou zacházíte, jako kdyby to byly národní bankovky, nechat je jednou oběhnout a dát je sklepa. Tak se to s literaturou dělat nedá. Ale šéfredaktor, Jakub, ten by se vám líbil, takovej mladej. A pěknej!


Mě by spíš zajímalo, co jste četl v poslední době.
Četl jsem Otu Filipa Osmý, čili nedokončený životopis. Je to velice silná kniha, takové dějiny komunismu, kde se popisuje, co režim na jednom člověku uměl provést. Kdo zná poměry v komunismu 50.,60. let, tehdejší kulturní scénu a spisovatele, pro toho je to požitek. I když je to docela těžké čtení, ale zato je to silný příběh, jedna tragédie za druhou. Taky jsem četl Odcházení.


A jak je hodnotíte?
Nerad čtu divadelní hry, vadí mi ty režijní poznámky. Jinak je to velice zajímavé, je v tom zkušenost bývalého prezidenta, s poznáním všechna sláva – polní tráva.


Vaše dílo se nikdy neproslavilo ve filmu. Nemrzí vás to?
LV: Nemrzí! Nikdy mě to ani nenapadlo. Ztratila by se ta mystika a udělala by se z toho aktuální satira, to by se mi nelíbilo.


Právě jsem dočetla vaše Hodiny klavíru. Docela mě rozčílily. Moje vstávání, vaření čaje, moje studené nohy nikoho nezajímají. Proč by vaše nohy měly zajímat chudáka čtenáře, se kterým se – přijde mi – v Hodinách nijak zvlášť nepočítá?
LV: Já na čtenáře kašlu.
MV: On je exhibicionista.
LV: Ale takový deník přece je. Můj. Má mít i sebekritický tón. Je to už takový starodávný návyk psát deník. Už od školy. Pomáhá mi to přežít špatný situace. Ta knížka je vlastně o tom, co jsem mohl dělat a nedělal.


Deníky jako zrcadla života. Je to pravé, čisté spisovatelství?
LV: Spisovatele jako povolání charakterizuji takto: spisovatel je člověk jako košíkář, který jde, nařeže u potoka proutí a plete pak košíky – lepší nebo horší. Spisovatel je pro mě Pavel Kohout, Ivan Klíma, dělají si výpisky, citáty, dělají si zajímavé zápisky a vědí, že nasbírají životní materiál, tak mu vnutí formu knihy. Kdežto považuji život za přednější nežli je literatura. Mě ten život musí donutit, abych jej napsal.


Ina Marešová


LV - Ludvík Vaculík
MV - Marie Vaculíková


Ludvík Vaculík (* 23. července 1926 v Brumově u Valašských Klobouk) je český prozaik, fejetonista, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice (zal. 1971). Dílo: Rušný dům, Sekyra, Český snář, Morčata, Milí spolužáci, Cesta na Praděd, Hodiny klavíru.

(11. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2154


Dobře, mám patku! Ale ta to za mě nenapíše…

S Jaroslavem Rudišem nejen o literatuře
Karolína Demelová
( karolina.demelova)
V „nebezpečně intošské kavárně“ poblíž filozofické fakulty jsme si se spisovatelem Jaroslavem Rudišem povídali o popu, image a jeho novém románu Potichu.
Letos jsi nezískal žádnou nominaci v Magnesii Liteře – čekáš, že vyjde aspoň čtenářská cena Kanzelsbergeru jako loni s Grandhotelem?
Tyhle ceny jsou nevyzpytatelné… Letos mi přijde Magnesia spíš objevitelská. Já jsem ale nikdy žádnou cenu nečekal, vždycky mě mile překvapila – nejvíc třeba ta cena čtenářů.
Vzhledem ke tvé fanouškovské základně mě ta cena moc nepřekvapuje…
Nemyslím si, že by byla kdovíjaká, když to srovnám třeba s Vieweghem nebo Obermannovou. Já jsem vlastně pořád takový underground.
Vážně?
Je pravda, že ty knížky jsou relativně úspěšné, ale pořád se to pohybuje v poměrně malé komunitě.
Tvůj třetí román Potichu ale na underground moc nevypadá…
Je pravda, že na žádnou knížku jsem neměl tolik ohlasů. Zároveň ale byly reakce nejbouřlivější. Myslím, že se někteří lidé sami lekli, v jaké banalitě žijí. Snažil jsem se tu prázdnotu a tápání zachytit.
Jaroslav Rudiš

Jaroslav Rudiš (zvětšit)

V čem se liší Potichu od tvých předchozích románů?
V předchozích knížkách jsem měl tendenci vyrovnávat se s dějinami, což v Potichu nenajdeš. Chtěl jsem napsat román z Prahy, který se odehrává tady a teď, bez jakýchkoli historických pasáží; román, který bych si sám rád přečetl. Záměrně jsem pracoval s atributy popkultury, což mnoho kritiků provokovalo.
Neřekla bych, že by je to provokovalo – prostě jen konstatovali, že je to popliteratura. Souhlasíš?
Nemám problém s tím, když někdo napíše, že je to pop. Myslím si, že v české literatuře chybí. Pop je pro mě srozumitelnost, současnost, autenticita. A nemusí to být jenom povrchnost. Vždycky to poměřuju s hudbou, čímž si samozřejmě nadbíhám. Myslím si, že stejně jako v hudbě může i v literatuře existovat dobrý pop a špatný pop. Občas mám pocit, že literatura zajímá nejmíň lidí, ale jsou na ni kladeny nejvyšší umělecké nároky, na rozdíl třeba od filmu nebo hudby. Někdy se mi zdá, že česká literární kritika žije se svými kritérii někde v 19. století. Co je vlastně pop, podle tebe?
Třeba právě Potichu. I tím, jak je plné dobových odkazů, které za deset let nebudou nikomu nic říkat.
Ale já jsem připravený, že to nemusí přežít! Šel jsem do toho s rizikem, že za dva roky tomu nikdo nebude rozumět. Ale myslím si, že moje předchozí knihy nějaký přesah mají – stále se prodávají, dotiskují, zájem je i v zahraničí. Nevím, co je trvalé, to ukáže čas. Ale nijak mě to netrápí, důležitější jsou teď pro mě ohlasy lidí.
K Potichu existuje i audio verze, kterou načetl Richard Krajčo. Kdo s tím nápadem přišel?
My jsme se domlouvali už po Nebi pod Berlínem, které se mu líbilo. Tehdy přišly i nabídky na zfilmování, ale ukázalo se, že je to do filmu nepřeveditelné. Chybí tam drama, nějaký příběh, který už třeba v Potichu je. Nebe pod Berlínem je asi moje nejpocitovější knížka – hodně se tam žvaní, nic moc se nestane… Výsledkem je jeden veliký pocit.
Dobrý román podle tebe musí mít silný děj?
Čím dál víc si uvědomuju, že ano. I jako čtenář nebo filmový divák mám radši příběhy. Stejně tak jsem rád, když je tam láska.
Stěžuješ si, že ti recenzenti vyčítají tvoji image…
Jaroslav Rudiš

Jaroslav Rudiš (zvětšit)

Tohle by se v Německu nikdy nestalo! Tam je úplně normální, že má každý spisovatel své webové stránky, že má nějaký svůj styl. Uvědomuju si díky tomu omezenost českého horizontu, když lidé řeší tohle. V Německu by žádný recenzent nenapsal „hele, tenhle spisovatel má fanynky a patku“. Tak dobře, mám patku, ale ta to za mě nenapíše! Tady se pořád pěstuje image spisovatele, který musí trpět, který si stěžuje, že se o literaturu nikdo nezajímá. Já nemám pocit, že bych byl úplně „happy“, ale takovou tu roli spisovatele, který sedí v koutě a naříká, nesnáším.
Ve svých knížkách máš pár scén nevydařených koncertů – je tam nějaká inspirace vlastními hudebními neúspěchy?
Vždycky jsem chtěl hudbu dělat a nešlo mi to. Tak jsem začal o hudbě psát, několik let jsem byl hudebním redaktorem v novinách, manažerem punkové skupiny… Po úspěchu Nebe pod Berlínem jsme založili kapelu U-Bahn, začali doprovázet čtení a kupodivu to docela fungovalo. Teď hrajeme s Jaromírem 99 v The Bombers, což je projekt k jeho komiksu Bomber. Potichu, Bomber a The Bombers se zrodily během loňského léta u Jaromíra na chatě. Já jsem v jedné místnosti psal, on v druhé kreslil a večer jsme u táboráku hráli písničky. Potichu jsem vlastně napsal z docela velkého smutku, ani jedna z těch postav není moc šťastná. Pro mě je psaní určitou formou terapie, ať už to zní jakkoli hloupě.
A pomáhá ti?
No, vlastně ne…


Karolína Demelová





Jaroslav Rudiš (*1972) debutoval románem Nebe pod Berlínem (2002), za který obdržel Cenu Jiřího Ortena. V roce 2006 napsal Grandhotel, o rok později Potichu. S výtvarníkem Jaromírem 99 vydali komiksovou trilogii Alois Nebel. Píše divadelní a rozhlasové hry, scénáře a podílí se na hudebních projektech.

(11. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2153


Krev, underground a čokoláda

S Tomášem Weissem o psaní až na krev
Štěpán Sirovátka
( stepan.sirovatka)
Tomáš Weiss (*1966) je muž devatera řemesel: obchoduje s knihami, překládá ze slovenštiny, píše hudební a literární recenze, je autorem knihy rozhovorů s Jáchymem Topolem a loni vydal svoji básnickou prvotinu Orchestr kostitřase. Spisovatelem ani básníkem se být necítí, avšak možná právě proto jím je.
Jak se stane, že člověk vydá svoji první sbírku po čtyřicítce?
Důležitý jsou dvě věci: první je ta čtyricítka, chlapskej zlom, druhá je dlouhodobá chuť něco v literatuře udělat a zkusit si to. Já jsem se vším začal docela brzo – sázel jsem stromy, mám už syny a velký dcery, teď se otevřela tlama, co se bude dít dál. Už jsem si užil chvíle, kdy jsem byl zdravej a nesmrtelnej, nyní se začínají objevovat věci, který mi řikají, že s tou nesmrtelností to nebude tak žhavý. A druhá věc je, když člověk začne číst knížky, už od gymnázia ho baví a nechce vlastní psaní nechat na úrovni hospodských keců. Někdo začne brzo, já jsem ucítil možnost něco napsat teď.

Tvoje psaní je hodně osobní, píšeš vlastně o krizi středního věku. Byla to pro tebe forma terapie?
Ne, ta knížka je venku a nic terapeutickýho se nestalo. Všechny ty věci trvají dál. Mně se v životě neděje nic hroznýho, nejsem hluchej, slepej nebo beznohej. Jsem normální zdravej jedinec. Ale pod tím je zvláštní úzkost. Psal jsem si básničky na střední škole, četl jsem stohy knih a bavil jsem se lidma, který se spisováním nějak nakládají a umějí to. Ta čtyřicítka a vyděšení z toho, co bude dál, byl impuls. Možná abych vůbec aspoň něco stihnul, byť třeba jako tisící kopie z tisící kopie.

Hodláš psát dál?
Nemám vůbec nějakou představu, že bych byl básník. Nemám skutečně pocit, že bych byl úžasný, zcela unikátní stylista. Zároveň mě psaní natolik baví, že zkusit cokoli psát, ať už je to rozhovor, článek do novin, básničky, povídky, román, cokoli – to určitě zkoušet budu. Člověk tím chce zaplácnout kus prázdna, které v životě je. Ale nechci být psaním nemocný spisovatel, co nic kolem nevidí a neslyší. To se radši bavím se sousedkou. Jsem rád, že mě nic nenutí. Jsem člověk, který dělá patnáct let mezi knížkama a který vidí tu spoustu všeho ke čtení, ale nemám problém k tý spoustě ještě něco přidat. Musím ale o tom být stoprocentně přesvědčený.

Máš vzory, spřízněné autory, přihlásil by ses k nějakému okruhu?
Jsem především chronický čtenář, snažím se číst dost a snažím se, aby ten návyk nevymizel, což je s věkem čím dál těžší. Neumím na to odpovědět, do žádný literární party nepatřím. Ale mám rád celou plejádu lidí, kteří jdou na věc osobně. Sám nemám buňky na techniky, jak se poezie píše, ale obdivuju to – i proto volím osobnější rovinu, volný styl. U autorů hledám, jak moc píšou na krev a jak dokážou zacházet s jazykem. Neuvěřitelně si vážím Bohumila Hrabala, silně na mě působí texty a hry Samuela Becketta, včera jsem třeba slyšel na Vltavě úžasnou hru z roku ´64 Všichni, kdo padají – Štěpánek, Scheinpflugová, to jsou věci, který mi jdou pod kůži. Hrozně rád mám Jáchyma Topola, hlavně od doby, kdy jsme spolu dělali knížku rozhovorů.

Pokračuj...
Když člověk dělá knížku rozhovorů a myslí to vážně, stráví s tím člověkem minimálně rok. Spoustu věcí je pak jen mezi váma, mimo tu knížku. V literárním prostoru je dneska Jáchym brán téměř s opovržením, že to je ten úspěšnej, kterej vydává knížky v zahraničí, literární kritici a badatelé se o jeho knihách téměř stydí psát, i když ho třeba publicisti rádi použijou na rozhovor do novin. Já jsem ho poznal jako chlapíka, kterej mi s osobníma věcma neuvěřitelně pomohl, dokázal popsat situace originálním způsobem a s nadhledem. Lidi si o něm myslej, že je stroj na mluvení, ale já ho zažil jako moudrýho člověka, který si spoustou věcí prošel a dělá literaturu poctivě.

Tvoje psaní obsahuje docela dost křesťanských motivů. Cítíš se patřit k nějakému takovému okruhu?
Co se týká víry, úplně mě přešla. Hrubě řečeno, jsem poměrně slušně poučený ateista, katolík po dvaceti letech ve výslužbě. Náboženství jako systém mě zajímá dál. Tuším tam plno dobrejch věcí i úskalí, může být ku pomoci, ale taky ke škodě.

Ptám se hlavně proto, že u tebe vidím jeden až barokní prvek – na jednu stranu antiklerikálnost a blasfemie, ale zároveň mystika. Už jenom tvůj jazyk – slovní hříčky, paradoxy. To snad ani nemůže být náhoda.
Nedávno mi kamarád v souvislosti s mým článkem o slovenským bigbítu poslal smsku: jednou katolík, vždycky katolík. Všimnul si, že úplně mimoděk používám slova, který jsem si kdysi osvojil při aktivní účasti v církvi. Moje sbírka je osobní a tyhle věci k tomu patřej, vyrovnávám se s tím.

Šlo mi především o styl – je to spíš takový tok, než že bys verše sázel.
Řeknu to takhle: člověk žije klidně, spořádaně, pak se třeba napije a začne být mnohem agresivnější v dokazování toho, proč si myslí to a to, začne být trochu násilnej. Mně tenhle apelativní přístup, ať už to jde ven, nebo dovnitř, je vlastní, takhle já to dělávám. Sedim s lidma a po třetí skleničce najednou zacinkne nějaký téma, třeba komouši, který nesnášim živelně. Snažím se mírnit, ale začnu sršet černobílejma věcma: to přece nemyslíte vážně! Takhle to je přeci! Ten samej rozhovor probíhá potom, když si člověk vysvětluje něco sám se sebou – to jsem takovej? To fakt myslim vážně? Možná, že je to z tý církve, trochu kázání, trochu zpovědi.

Něco mi přišlo až dekadentní – rozostřené stavy, nic není, jak je, tvary věcí se proměňují, apokalypsa. Není to vědomá inspirace, že bys básnil v určitém stylu?
Ve stylu to vlastně není žádným. Přečetl jsem si ve Tvaru, že jsem postbeatnik a že to občas ozdobim undergroundovou čokoládou. Nevadí mi to, vlastně je mi to docela příjemný. Tyhle apelativní věci jako by byly dneska považovaný za nějakou zastydlou pubertu. Nějak mě to nedráždí, dokonce si myslím, že je to pravda. Zároveň jestli má být kniha osobní, jak to napsat jinak než z té osoby mojí. Vzory jsou u mě přítomný: uvědomuju si, že některým lidem i kradu slovní obraty, ani jsem to nevyřadil, i když jsem na to přišel. Určitě by nějaké obraty poznal Vlasta Třešňák, kterýho považuju za velmi důležitou figuru v našem jazykovém prostředí. Nechal jsem to tam, protože si myslím to samý, co on. Hlásím se tím k němu.

Zmínil jsi Tvar. Sleduješ recenze? Je to pro tebe důležité?
Ohlasy sleduju. Ať už jsou plus nebo minus, já vlastně se všema těma lidma souhlasím. Takhle napoprvý je příjemný, že prvosbírku v džungli literatury vůbec někdo zaregistruje. Když kritika zmiňuje beatnictví: velmi pečlivě jsem třeba přečetl všechno od Jacka Kerouaka, je to nešťastník a génius zároveň. To mě zajímá – jako by si člověk v pravý čas přestal hrát na spisovatele a vydal jen výpověď, kterou chtěl, ale pak z toho zase profi-spisovatelsky zpitoměl. Nad tím mě třeba pár recenzentských vět přinutí přemýšlet. Chlapci a děvčata, děkuju!

Když někam píšeš, je u tebe často uváděno „obchodník s knihami“.
Od roku ´96 vozím český knížky na Slovensko pro firmu Artforum. Je tam zájem o dobrou českou literaturu. Sbírám informace, dávám tipy, dělám obchodní stránku. Zároveň se snažíme nedovážet čtivo, ale literaturu. Od solidní beletrie přes poezii až po politologii nebo filozofii.

Čím si vysvětluješ, že české knihy se vozí na Slovensko a lidi je bez problémů čtou v češtině, kdežto k nám se zas tolik slovenské literatury nedostane – a když už, tak v překladu. Je to dáno jen velikostí trhu?
Poměr českých knížek vozených na Slovensko se zmenšuje úměrně tomu, jak čím dál lepší jsou slovenští vydavatelé. Slovenskej knižní trh je dost bohatej, bohužel taky trochu nepřehlednej. Zájem o české knížky je udržován tím, že v Čechách vycházejí zajímavý knížky ještě pořád rychleji než na Slovensku. Zároveň tam schopnost číst česky přetrvala jako samozřejmost. Řada lidí dokonce nezaregistruje, jestli čte česky nebo slovensky. Já sám se snažím povědomí o slovenský literatuře u nás rozšiřovat, je to totiž trochu nepoměr: o ne úplně kvalitní české literatuře se na Slovensku ví mnohem víc než o kvalitní slovenský literatuře tady. Možná je za tím představa, že ze Slovenska nic zvláštního přijít nemůže.

Máš přehled, jestli zájem o českou literaturu na Slovensku kopíruje zájem o ni tady? Je tam taky nejprodávanější Viewegh?
Nový Viewegh nebo Pawlovská se tam prodávají samozřejmě taky početně nejvíc. To asi nepřekvapí.

Ze slovenštiny také překládáš. Jak ses k tomu dostal, máš k Slovensku nějaký zvláštní vztah?
Ne. Prostě jsme se s těma knihama našli, když jezdím hodně mezi Čechama a Slovenskem. Taky mě zajímalo zkusit si disciplínu překladu. Slovenština se jaksi nabízela, když už jsem tuhej na jakýkoliv cizí jazyky. S autorama, který mi byli nějakým způsobem blízký, jsem obtěžoval český vydavatele – z toho vznikly překlady Uršuly Kovalyk a Václava Pankovčína.

Oba dva mi přijdou jako výrazní, dost specifičtí autoři. Zvlášť magický realista Pankovčín: nedokážu si představit, že by tu někdo něco takového napsal, člověk to opravdu čeká spíš na východním Slovensku než v Čechách.
Jsou to absolutně nesrovnatelní autoři, úplné protipóly. Hodně sršatě feministická Kovalyk – alespoň v povídkách, které jsem pro české vydání vybíral, věci hodně černobílý a celkem oprávněně kritizovaný. Zaujalo mě, že je to velmi razantně a osobně napsaný, autorka se nepáře s nuancema. Na Slovensku úspěšná byla, v Čechách absolutně ne. Byl jsem nadšenej z hrubozrnosti jejího psaní, ale uvědomuju si, že to téma je popsaný ploše. Když toho autora potkáš osobně, samozřejmě vidíš, že je to daleko pestřejší osobnost, než se pak jeví z textů. V tomto případě tuším, že jsem přišel s texty, které tu neměly co dělat.

A co Pankovčín?
Na rozdíl od Kovalyk mám u jeho novely Tři ženy pod ořechem opravdu pocit, že to je věc, která se tu nepíše. Krásný příklad toho, jak Slovensko ve vrcholných chvílích svojí literatury sem může přinést úplně jinou náladu, jinou inspiraci pro autory, kteří si myslí, že takto se psát nedá – a najednou dá.

Magický realismus kvete většinou spíš v jihoamerických zemích – není to třeba tím, že Slováci jsou víc jižnější, temperamentnější než my? Nesouvisí to nějak s jejich naturelem?
Je to možný, ale nevím. Myslím, že Pankovčín byl mimořádně senzitivní, bohužel umřel mladej a nemohl se dál rozvíjet. Ale nemyslím si, že je to nějaká typologie slovenskýho autora – vycházej tam i absolutně hrozný, nemagický knížky bez nároku na vyjití. Tři ženy pod ořechem jsou pro mě Pankovčínovým vrcholem. Jsem rád, že jsem mohl takhle dobrou knížku přeložit. Našel jsem si autora, nakladatelství bylo vstřícný, slovenská agentura, podporující překlady, dala peníze a vyšla knížka, za kterou je pár lidí rádo. Je to ale věc jen úzkého okruhu lidí, které to zajímá. Náklad 800 kusů se prodává ztuha.

Kdybys měl porovnat současnou českou a slovenskou literaturu – vidíš nějaký rozdíl?
Když vezmu československý prostor jako celek, myslím si, že umělecky poctivější knížky vycházejí v Čechách. Na Slovensku jsem měl pocit, že jde o to, aby autorům nějaká knížka vyšla. U valný většiny z nich mám obavu, že vydání knihy je vrchol, co je tam napsáno, není zas tak důležitý. Situace v Čechách je lepší, Balabán, Topol, Hůlová, poslední Boučková, Hruška, Hakl, Zonová. Poctivá ruční práce, kterou je na Slovensku těžké najít. Čeští autoři se také líp prosazují za hranicema. Ouředník teď měl velkej úspěch v Itálii, v La Stampa byla Příhodná chvíle, 1855 překladový titul roku, Miloš Urban prodal ve Španělsku 50 000 kusů Sedmikostelí. Slovenská literatura nemá přesah přes hranice. Nejen k nám, ale má problémy dostat se i do nebližších zemí. Není to manýra zahraničních vydavatelů, ale čeští autoři jim jsou schopni nabídnout zajímavější svět. Na Slovensku si zahraničně vzpomenu jen na Danielu Kapitáňovou a její Knihu o cintoríně, nebo teď čerstvě na Petera Pišťánka, kterému vyšly Rivers of Babylon v Anglii a recenze v tamním tisku byly dost zajímavý, i když byly i názory, jestli to není spíš absolutně absurdním světem jeho knih než literární hodnotou. Což býval a je problém východních autorů na Západě – jsou braný exoticky, někteří toho pak i dovedou šikovně využít.

Vychází na Slovensku také literární pop?
Myslím si, že slovenští autoři jsou z nějakého zvláštního důvodu víc tržně přizpůsobiví. Cením si u nás na některých autorech, že začali s nějakým autorským světem, a buď se prosadil, nebo ne, nemění zadání uprostřed hry. Na Slovensku vidím větší schopnost autorů se přizpůsobit, vyjít vstříc střednímu proudu. Hledají zvláštní témata. Vešel jsem do starého antikvariátu, otevřely se dveře, a byl jsem v erotickém salonu… Podobně jako když filmař začne točit reklamy – může to ustát, ale taky nemusí. K podobným knížkám, co se blíží masám, mám velkou nedůvěru, undergroundová etika ve mně pořád je víc. Když se literát začne literaturou živit a koukat na prodeje, je to pro mě alarmující záležitost, jsem odpůrcem dělání umění na plný úvazek. Mám rád, když je autor schopný mlčet. Pro mě jsou takovým mementem osudy Holana a Nezvala. Holan je mi sympatičtější stokrát.

Píšeš ještě hudební kritiky?
Ne, ani už to dění tak usilovně nesleduju. Uši se mi nějak zavírají. Už jsem dávno svojí invenci, jak o hudbě psát, vyčerpal. Ale když jsme u hudby: před i při psaní Kostitřase jsem pořád poslouchal český punk nebo hardcore. Fantastický kapely, Esgmeq, Gnu, Innoxia Corpora, Lyssa… To tam ještě připiš, to je pro ty básničky veledůležitý.

Štěpán Sirovátka



Ukázky z Orchestru kostitřase:


Ten chlap za plotem je soused
komouš jako prase
jsme ve válce
studené a záludné
Skoro včechno už tu bylo:
otrávený pes
uražené zrcátko u auta
fingovaný inzerát, jestli někdo nechce koupit jeho dům
překopnutý kabel telefonu
neživý kos ve schránce
udání o fixlování s elektroměrem
v mrazivé noci pokropená cestička k brance
Vždycky, když si myslím
že má dost
řekne mi přes plot
že Grebeníček je prima chlap
takže sekyra musí znovu z hrobu
Podmínky míru?
Vysídlení!





Hlavně vydržet mlčet
v nonstop baru
ve tři ráno
držet se na židli
statečně a mazácky
dívat se jí do očí a do výstřihu
to ano
jen žádné řeči
mlčet a zírat
neuhnout pohledem
bez přestání kouřit
a dávat si ještě jednou to samý
velkej chlap servírky nebalí
velkej chlap nic nerozjíždí
velkej chlap nedělá scény
velkej chlap nekazí večer
trpělivě
chlapsky a trpělivě
čeká na ráno




(21. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2166


Povídání o Brazílii a Žlutých očích

Rozhovor s prozaičkou Markétou Pilátovou
Kristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Ani vzdálenost přes půl zeměkoule, která nás dělila (Markéta Pilátová byla totiž v době přípravy čísla v Argentině), nám nezabránila v uskutečnění tohoto rozhovoru. Emaily tedy létaly z České republiky do Latinské Ameriky a nazpět. Výsledek tohoto putování můžete zhodnotit sami.
Co hrálo roli při výběru vašeho studijního oboru na FF UP? Měla jste od začátku hispanistiku jako vysněný obor?

Nejdříve jsem začala studovat obor latina-historie, když jsem udělala bakalářskou zkoušku z latiny, přešla jsem na katedru romanistiky, na španělštinu. Chtěla jsem začít studovat nějaký živý jazyk a španělština mi díky latině přišla nejvhodnější.

Co vás přivedlo k výuce češtiny, které jste se věnovala v Brazílii? Jaký měli potomci českých emigrantů vztah k češtině a České republice?

Jednou jsme si v Respektu otevřeli stránku Ministerstva zahraničních věcí, kde byla pozvánka na konkurz pro učitele češtiny v Brazílii. Šla jsem tam, protože jsem už češtinu dva roky učila španělské studenty na univerzitě v Granadě. Konkurz jsem vyhrála a odjela do brazilského státu Mato Grosso do Sul, kde jsem učila potomky „baťováků“, zejména vnučku a pravnučku Jana Antonína Bati. Po půl roce jsem odjela do Sao Paula, kde jsem byla další rok a půl. Krajané, ale i Brazilci měli o češtinu obrovský zájem, učila jsem dohromady přes 100 žáků. Chtějí se nejen naučit jazyk předků, ale také umět nějaký jazyk, kterým se mluví v Evropské unii, mnozí mají české občanství a jezdí do Čech na návštěvu, asi pět mých žáků v Praze studuje, pracuje nebo trvale žije.
Problémy ve výuce jsem měla minimální, všichni oceňovali, že výuku nebereme na lehkou váhu, jako se to děje v brazilském státním školství, a učili se s velkou chutí. Přesto latinskoamerické pojetí jak života tak učení je jiné než v Čechách, životní rytmus je mnohem uvolněnější a pohodovější, takže i výuka probíhala hodně za pomoci audiovizuálních materiálů, maňáskového divadla a podobně.

Je vaše kniha inspirována nějakým konkrétním příběhem, nebo vznikla pod vlivem brazilského prostředí?

Inspirovaly mne spíše střípky jednotlivých lidských osudů, které mi líčili brazilští krajané. Ani jeden příběh v knize ale není pravdivý, všechny jsou vymyšlené, ale inspiraci jsem samozřejmě čerpala jak z prostředí, které mne obklopovalo, ale především díky reportážím, jež jsem zpracovávala pro můj „domovský“ týdeník Respekt.

Ještě jedna otázka ohledně vzniku vaší knížky – jak dlouho vznikala? A byl její děj během vzniku ještě něčím/někým utvářen, nebo jste o něm měla jasnou představu?

Jasnou představu jsem neměla, knížku jsem psala po kouscích, vznikala asi rok. Třeba jsem psala měsíc pravidelně každý večer, pak jsem psaní na dva měsíce nechala a tak to šlo celý rok. Věděla jsem ale od začátku, že bych chtěla napsat něco o hledání místa, kde chce člověk žít, jak bych to ale měla udělat, jsem nevěděla dost dlouho. Postupně mi ale přibývaly stránky v počítači a představa se utvářela sama od sebe.

„Žluté oči vedou domů“ je knížka prodchnutá pověrčivostí, zaklínáním a legendami indiánů – jak moc vy sama podobným věcem podléháte, věříte? Ovlivnil vás v tomto nějak pobyt v Brazílii?

Jsem od přírody pověrčivý člověk, láká mne tajemno, věci, které nemůžeme ovlivňovat, křesťanské i indiánské pověry, macumba, léčitelství. Tyhle věci mne zajímají, i když je nijak asi z pověrčivosti aktivně nevyhledávám. Když mi ale o nich někdo vypráví, což se v Latinské Americe nebo i ve Španělsku děje poměrně často, tak tomu člověku bedlivě naslouchám a zajímá mne to. Lidi to asi vycítí, a tak mi o těchto věcech povídají rádi.

Poslední otázka – je opravdu každý den v Brazílii jiný? Najde se pokaždé něco, co vás překvapí, nebo jste si už na zdejší prostředí a poměry takříkajíc „zvykla“?

Ano, každý den je tady jiný. Latinská Amerika je oblast, kde je velmi slabá státní správa. Vlády nemají věci pod kontrolou, nemají dostatek prostředků a jsou prolezlé korupcí. Je to výsledek mnoha historicko-společenských faktorů, ale prostě to tak je. Teď například sedím v Buenos Aires a nemůžu vyjít z domu, protože všude na ulici, ale i v domě je hrozný hustý dým, který se valí z okolních pamp. Vypukly tam stepní požáry a vláda je není schopná uhasit, protože nemá dostatek letadel. Kouř z požárů zahalil hlavní město, ale i sousední Montevideo. Čekáme tedy na déšť, už čtyři dny, a déšť má přijít ve středu. To je ona nevypočitatelnost, ono… každý den je jiný… Skutečně nevím, jestli se v pondělí dostanu do práce – kvůli kouři nejezdí metro a některé linky autobusů. Nejsem schopná říct, jak vlastně bude můj příští týden vypadat. Je to dost úmorné. Člověk si na to asi musí zvyknout, naučit se v těch nejistotách žít. Já se o iberoamerický svět zajímám dost dlouho, tak to beru spíše jako pracovní rizika, ale přiznám se, že někdy nostalgicky toužím po tom už navždycky žít ve spolehlivé Evropě. Tenhle stav mi ale v Praze vydrží vždycky tak půl roku a zase začnu přemýšlet o tom, jak bych se dostala zpátky do té zvláštně přitažlivé nejistoty.


něco jako rámeček, u kterého bude fotka:
Markéta Pilátová (*1. 2. 1973 v Kroměříži) je hispanistka, překladatelka a novinářka. Vystudovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, působila dva roky jako lektorka na katedře slavistiky ve španělské Granadě a dva roky žila v Brazílii a učila zde česky potomky krajanů, kteří emigrovali z Československa. V současné době pracuje jako redaktorka týdeníku Respekt.


Kristýna Horáčková
(27. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2181


Ambice člověka stahují do křeče

S Bohdanem Bláhovcem o virtuálním Bohdanu Bláhovcovi
Karolína Demelová
( karolina.demelova)
Den před naším setkáním vystupoval Bohdan Bláhovec před nekompromisním publikem, které si dokázal podmanit natolik, že díky jeho hlasování vyhrál pražské regionální kolo soutěže ve slam poetry a postoupil tak do brněnského finále. Během rozhovoru mluvil tiše, téměř spisovnou češtinou a s pohledem na diktafon poznamenal, že je z něj nervózní.
Jak se ti žije s nálepkou „uznávaný český slamer“?
Bohdan Bláhovec

Bohdan Bláhovec (zvětšit)

Pro mě je velice zábavné sledovat, jak vedle mé skutečné bytosti žije jakási virtuální osoba Bohdana Bláhovce, průkopníka české slam poetry. Ono není problém zářit, když nebe čítá tři, čtyři hvězdy.
Jak bys charakterizoval slam poetry?
Lze se o tom bavit možná tak, že slam vymezíme vůči něčemu jinému: třeba slam poetry a autorské čtení. Na slamu není hranice mezí tím, kdo je interpret a kdo divák. Ve chvíli, kdy člověk sleze z pódia, stává se součástí publika, což výrazně formuje atmosféru večera. Pro mě osobně je slam výlučný tím, že pracuje s celým kontextem věci: s prostorem, s publikem, s daným momentem. Napětí, které vzniká mezi člověkem na podiu a davem diváků před ním, by se dalo při troše dobré vůle nazvat poetickým momentem. Pokud použiju svoji playlistovou frázi: slam poetry se rodí a umírá zároveň. Kdyby někdo ten text přepsal na papír a přečetl si ho druhý den doma pod lampičkou, možná by se občas divil, co je to za banalitu.
Slam poetry u nás zatím existuje hlavně v rámci soutěže pořádané brněnským sdružením Fléda. Není to trochu zvláštní situace, slamovat s vidinou peněžní výhry?
Tak to bohužel – nebo bohudík – funguje, ale je to samozřejmě svým způsobem zvrácené. Právě tenhle paradox mě dohnal na slam. Ono je z podstaty věci jaksi vykloubené, hledat poezii skrze princip reality show. S trochou škarohlídství mluvím o reality show proto, že vidina těch velkých peněz může vystupujícího nutit, aby se prodal, aby útočil na první signální…
Takže vpodstatě podlézá publiku, které výstupy slamerů hodnotí? Jak jsem naznačil, čím dál víc mě štve jít na ruku publiku a dělat silná prohlášení typu „Tohle je kretén, tohle je debil, já jsem lepší, dejte mi peníze“. Je to strašně lehké, člověk to může uvařit na místě, ale nejde to nikam dál. Přijde mi škoda k věci přistupovat jen takhle. Pokud je jedinou motivací říct text na pódiu vyhrát zatraceně hodně peněz, připadá mi to zatraceně málo. Když jsem byl poprvé v Brně na finále, taky jsem na tomhle principu jeden výstup postavil. Mojí kostrou byla refrénová parafráze Vrchlického „Za třicet tisíc šel bych světa kraj“. A do toho jsem pouze přerecitoval věty svých soupeřů. Zajímavé bylo, že tenhle princip se chytnul a začal se najednou objevovat dál a dál. Protože lidé si nejspíš řekli: „Aha, tak on vyhrál soutěž, tudíž tohleto je slam“. Nejde říct, že jsem něco vymyslel, lze akorát otevírat možnosti a ony pak najednou existují.
Slamové publikum je dost specifické, chová se jako dav v aréně, chce být baveno, jinak slamera sežere…
Pokud se publikum naladí na strunu „macho-fotbalové-fuj-hurá“ poetiky, tak mi to moc nevyhovuje. Ten lítý dav, davová psychóza… Na jednu stranu je to kouzelné, ale někdy zbytečně kruté až přisprostlé. Jakmile lidé vycítí slabého interpreta, začnou se chovat jako bestie, křičí: „fuj, táhni!“ Jsem teď ve fázi, kdy je mi publikum tak trochu ukradené. Je materiálem, kterému člověk směřuje slova, a ne někým, kdo diriguje, jak má výstup vypadat. Lidé v sále mají obecně tendenci neustále hučet, pískat, vykřikovat… Nejkrásnějším momentem pro mě je, když se je podaří ukáznit, zastavit čas na pódiu a vytvořit chvíli ticha. Pokud publikum pozná, že člověk na podiu ví, co a proč říká, dokáže být na druhou stranu velmi vnímavé.
Co během vystoupení prožíváš?
Ono to prý není vidět, ale jsem vždycky strašně nervózní, mám žaludeční neurózu… Na pódiu pak přijde pokaždé stav zvláštního pohroužení, probíhá tam takové bezčasí. Člověk vidí lidi pod sebou, cítí ten tlak, chuť něco říct, strach z toho, co vlastně říct. Pak vysloví první slovo, které ho dovede k dalšímu – a najednou uběhnou tři minuty a člověk má pocit, že nestihl nic.
Občas vystupuješ i mimo Česko, jak vypadá slam v zahraničí?
V zahraničí je slam masová záležitost, regulérní součást popkultury. Je to lehký žánr napojený na literární svět, často je slam poetry večer součástí literárních festivalů. Všichni intelektuálové se tam jdou pobavit, ale zároveň vyžadují jistou úroveň, aby se nemuseli stydět, že tam jsou.
Jaké hlavní rozdíly vidíš mezi zahraničním a českým slamem?
V zahraničí už je definované, co je a co není slam. Pro mě bylo třeba překvapující, že tam téměř neexistuje moment improvizace. V Berlíně byli lidé překvapeni, že je možné jít na pódium a nemít text zcela připravený. Myslím, že to pro ně bylo nějak perverzně zajímavé. Přijali mě překvapivě pozitivně, skončil jsem asi čtvrtý nebo pátý.
Jak to vypadá, když Čech slamuje Německu?
Slamoval jsem zčásti v němčině, zčásti v angličtině a češtině. Největší strach jsem měl z verše „Ich bin nicht Hitler/ ich bin hitmaker./ Hey Jude/ Hey jude/ co bylo včera, doufám, že nebude“. Říkal jsem si: můžu si vůbec dovolit hříčku na tohle téma? Můžu vůbec vyslovit to jméno nahlas? Ale byl to nejsilnější moment vystoupení. V mém šíleném strachu to vyslovit a ve strachu publika to slyšet a nahlas se zasmát byla najednou obrovská porce svobody.
Baví tě víc česká slamová scéna, která se teprve vytváří, nebo třeba v německá, kde je už tenhle žánr ukotvený?
Samozřejmě už kvůli tomu, že hlavním nástrojem je jazyk, tak česká. Ale i když opustíme tuhle rovinu, baví mě to víc tady, protože tu stále cítím hledání – jak u interpretů, tak u publika. Pořád se najdou lidé, kteří se přišli podívat na slam poetry poprvé a nevědí, co od toho čekat a nechají se strhnout atmosférou večera. A ten večer je pak plný zvláštního očekávání, co se stane. U nás je slam stále ještě životný a živoucí. Když si vezmu tu obrovskou slam revue v Berlíně, byla to spíš salónní záležitost v undergroundových kulisách. Přijde mi absurdní, že se v zahraničí pořádají workshopy „Jak se stát slamerem“ a že můj spolubydlící mi dal vizitku, kde bylo uvedeno jako povolání „slam poeta“. Ta naše neukotvenost je strašně krásná, pořád je možné objevit nějaký nový princip, jak slam poetry dělat. I když já už se nezměním, já to jinak dělat neumím. Na naší scéně mi ale stále chybí poetično, chybí někdo, kdo zvládne zároveň pódiový projev, vystihne autenticitu chvíle a zároveň řekne text, ze kterého bude mrazit, který bude vpodstatě básní.
Bohdan Bláhovec

Bohdan Bláhovec (zvětšit)
Cítíš, že od tebe lidé už očekávají určitý druh vystoupení?
Ode mě se očekává hlasitý politicko-společenský komentovaný žert v afektované rovině. Jenže si občas říkám, že už jsem vlastně jen gumový panák, který může kdykoli přijít, pokulhat tři minuty po podiu, rozložit pět slov a bude to „to vono“. Co se zrodilo na počátku, nebyla stylizace – hrabat se rukama ve vlasech, klepat mikrofonem – to se prostě dělo, protože jsem to tak v danou chvíli cítil. Ale párkrát už jsem se přistihl s pocitem, že je to role. Vyvstala přede mnou otázka, jestli tohle už není pouze forma, jestli jen nenaplňuju představy publika. Mě tenhle společensko-osobní afektovaný komentář baví. Ale kdyby se z toho stala jen nějaká plakátová nálepka, asi bych s tím přestat.
Tvé loňské finálové vystoupení ve Flédě bylo narážkami na společenské dění doslova nabité: Kaplického chobotnice, volba prezidenta, Bém na Everestu…
Ke zrodu téhle fráze se váže jedna historka. Jsem z rodiny psychiatrů a jedna psychoanalytička měla výstavu svých fotek z Barmy. Velice dlouho předtím mě požádala, jestli bych na té vernisáži nevystoupil. A já jsem pět hodin před tím zjistil, že celou vernisáž uvede Pavel Bém. Napřed jsme si řekl: „No do p**ele, tam já nemůžu!” Ale zároveň jsem vnímal tu obrovskou výzvu, mít možnost být absolutně adresný a být vlastně tím obecním bláznem. Tak jsem si cestou vlakem vymyslel obrat „Jsem primát/ jsem tvor/ jsem primátor./ Jsem narkomanem moci/ pasu město s geniem loci.“ A tohle jsem tam řekl s upřeným pohledem do očí Pavlu Bémovi, což bylo asi vrcholný zážitek mé slamové kariéry.
Je zajímavé, že přirovnáváš slamera k jakémusi šaškovi…
S vědomím toho, že nemůže nic zvrátit, jen vtipně komentovat, může vzít na sebe slamer roli trubadúra. Pořád je to trochu divadlo, takže člověk může říct cokoli beztrestně před sebou i před kýmkoli jiným. Stejně tak šašek mohl jako jediný říct králi do očí: „Pane králi, vy jste se zbláznil!“ Protože král to potřeboval slyšet, dvořané to chtěli slyšet a šaškovi nic nehrozilo. A člověk, který je na podiu a má tři minuty a mikrofon, je jiný člověk, než ten Bohdan Bláhovec, který pak sleze a bude pokračovat ve svém občanském životě.
Bohdan Bláhovec ve svém občanském životě jen neslamuje, ale už čtvrtým rokem studuje dokumentaristiku na FAMU. Do povědomí se celkem dostal tvůj film Kdo chce zabít Ashley? pojednávající o kauze plzeňské studentky, kterou chtěli vyloučit ze školy kvůli jejímu propojení s pornoprůmyslem…
Pro mě se ten film nepovedl. Po dramaturgické a režijní stránce je nezvládnutý, původní koncept se úplně rozpadl. Měla to být sonda do pornografie z důvodu pocitu pornografizace dění a věcí. A mělo to být postaveno jako konflikt Kateřiny a Ashley, v přesahu: člověk a jeho virtuální otisk, člověk a jeho role. Což je i moje osobní téma, něco jako Bohdan Bláhovec a Průkopník české slam poetry.
Mám pocit, že výsledný film je víc o Robertu Rosenbergovi než o Kateřině a její kauze. Na čem tvůj koncept zkrachoval?
Na tom, že jsem dal Kateřině přečíst námět a ona se pak začala chovat tak, aby naplnila moji představu o výsledné podobě filmu. Když jsem si materiál pustil ve střižně, tak to celé působilo vylhaně, uměle a nefungovalo to. Jediné, co působilo přesvědčivě, byla právě reportáž z Rosenbergovy vily. Ten film paradoxně funguje na festivalech, lidem se líbí, jsou na něj ohlasy. Obávám se ale, že je to pouze díky tématu. Ten film by mohl být dobrý, kdyby se neomezoval na pornografii s velkým P, ale hledal by tenhle princip ve věcech, ve kterých jakoby není. Do jaké míry je každý z nás prostitutem…
Na čem pracuješ teď?
Teď připravuju námět svého absolventského filmu, který bude o penězích. Nechci k tomu říkat víc. Na festivalu v Jihlavě bude premiéra mého filmu, který jsem si loni udělal jako dárek. Je o baráku, který byl dříve stacionářem pro postižené děti a já jsem tam strávil část dětství. Po revoluci se z něj stal salon thajských masáží. Shodou zvláštních osudových paradoxů zmizela někdejší izolace a vznikla tam izolace zcela nová. Tenhle film se mi nakonec taky úplně nepovedlo natočit: ve finále jsem z toho udělal dokumentární muzikál. Je to film, kde tancují handicapovaní lidé a zpívají lidé, kteří nikdy nezpívali. Mám z toho filmu radost, protože mě osvobodil tím, že jsem ze sebe mohl tiše vykřičet dětské trauma, které pro mě bylo ztělesněné tímhle domem. V jeho prostoru jsem byl do důsledků konfrontovaný s tím, že se ode mě nic nečeká, že jsem postižený člověk a mám naplnit obraz postiženého člověka. Tohle jsem si odmítal připustit a ve filmu jsem si o tom spolu se zúčastněnými zazpíval.
Tvoje ambice jsou tedy především v dokumentaristice?
Je to moje největší ambice, tudíž se samozřejmě nejvíc boří. Ambice člověka stahují do křeče.
Ve slamu nic takového nepociťuješ?
Ke slamu jsem se dostal sousledností náhod, nebylo to nic, co bych si vymyslel, co bych chtěl. Takže se v téhle disciplíně dál oddám náhodám a uvidím, kam mě dovedou. Ze všeho, co dělám, mi na slamu záleží nejmíň – takže je to pro mě zároveň nejsvobodnější způsob vyjádření.
Karolína Demelová




Bohdan Bláhovec se narodil roku 1984 v Plzni. Studuje čtvrtým rokem dokumentaristiku na FAMU, žije v Praze. V roce 2005 vyhrál soutěž Slam poetry, vloni skončil druhý.

Ve finále soutěže Slam poetry 2008, které se konalo 8. 11. v brněnském klubu Fléda, vyhrál Jan Jílek z Olomouce. Bohdan Bláhovec se rozhodl spáchat „slamerskou sebevraždu“: po uplynutí časového limitu, během kterého nevybíravě urážel „lítý dav, plný hlav“, šokoval všechny tím, že pokračoval ve slamování dál, čímž sám sebe vyřadil ze soutěže. Svůj výstup protáhl téměř na devět minut, ve kterých už nešlo „o vítěze, který jen tak z hlasování leze“. Více informací a videa na http://www.slampoetry.cz/


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(30. 10. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2217


Literatura... Nikdo se o ni nezajímá

Rozhovor s nadějnou spisovatelkou, která se nebojí Virginie Woolfové
Petra Halbichová
( marek.dobry)
S Petrou Soukupovou jsem se sešla v kavárně, kde jsme si nad šálkem čaje popovídaly o studiu na bohemistice, jejích plánech do budoucnosti, ale hlavně o její úspěšné prvotině, románu K moři. Za tento román dostala nedávno Cenu Jiřího Ortena. V době konání rozhovoru o tom ale ještě nevěděla.
Vím, že jsi před studiem scenáristiky chodila na bohemistiku. Proč jsi změnila obor, bohemistika tě neuspokojovala?
Docela se mi líbila, ale když jsem se dostala na FAMU, bylo složité zvládat oboje najednou. Uvažovala jsem o návratu na bohemistiku, takže jsem studium nejprve jen přerušila. Ale jednou jsem zapomněla přerušení prodloužit a vyhodili mě. Problém mé nerozhodnosti se tak vyřešil sám. Teď už bych se vracet nechtěla. Žádný zázrak studium bohemistiky není.
Na bohemistice není tolik prostoru pro tvůrčí psaní…
Vůbec. Ale to by mi ani tak nevadilo.
Měla jsi studium na FAMU nějak naplánované, nebo jak to vlastně bylo?
Jsou za tím poměrně bizarní okolnosti. Na gymnázium jsem chodila se spolužačkou, jejíž otec učí na scenáristice. Jednou se mě zeptala, proč nejdu na scenáristiku, když ráda píšu… Ale jinak jsem tehdy žádný větší zájem o scenáristiku a film neměla.
Na záložce kníhy K moři se píše, že scénář na motivy této knihy byl oceněn v soutěži Nadace Barrandov & RWE. Co bylo dřív – kniha nebo scénář?
Dřív vznikla kniha. Pak jsem napsala scénář, který je trochu jiný. Nejedná se o adaptaci, spíš jde o scénář vzniklý volně na motivy knihy. Jiné jsou postavy, malinko odlišná i jejich dobrodružství.
Myslíš, že se bude někdy natáčet film?
Pochybuju.
Existují nějaké další scénáře?
Pokud jde o mé vlastní věci, nemám vůbec nic zrealizovaného. Když dělám něco pro televizi, tak to se natočí, ale to nejsou moje věci.
V čem je pro tebe psaní scénářů jiné, používáš jiný styl?
Stejným stylem se scénář psát nedá. Myslím, že mám v sobě zakořeněné silné filmové vidění. Projevuje se i v knize. Díky tomu mě asi vzali na scenáristiku. Tam se předkládají u přijímaček povídky. Kniha je úplně jiné psaní.
Zábavnější?
Jasně, částečně zábavnější, částečně těžší. Nelze moc srovnávat. Scénář potřebuje rychlá řešení. Kniha disponuje prostorem pro myšlení.
Pavel Janoušek dal tvůj román do souvislosti s Virginií Woolfovou a jejímu K majáku. Inspirovala tě při psaní?
Je to dost podivné, já jsem od Virginie Woolfové nečetla nic. Nejdřív jsem si myslela, že mi tím prokázal špatnou službu, protože se mě na to každý ptá a já musím každému říct: „Hm, to je trapas…“ Ale nakonec se ukázalo, že Virginie na záložce je pro pár lidí velmi důležitá, snad orientační. Mě by teda srovnání knihy s Woolfovou nezaujalo, nic proti ní, ale…
Využíváte podobnou kompozici…
To já ale vůbec netuším.
Proč jsi zvolila členění na tři části?
Příběh potřeboval úvod. Původní záměr byl zřejmě asi takový, že střední část bude delší a okrajové kratší… Dopadlo to jinak. Neřeším dopředu vše do detailu.
Jaký jsi měla podnět k napsání K moři? Vlastní zážitky? Je v něčem autobiografická? Jsou postavy obrazem tvých známých?
Ano, je tam vlastně částečně moje rodina, třeba sestřenice. Ale zážitky vůbec. S rodiči jsem u moře byla, ale nemám ani jednu sestru. Nedokážu samozřejmě přesně určit, proč jsem příběh takhle vymyslela. Nápad už je tak šest, sedm let starý.
Proč kniha vyšla až teď?
Vyšla v září minulého roku, ale napsaná byla rok předtím v prosinci. Vydání tedy proběhlo poměrně rychle. Přibližně rok a půl po dopsání, to není u nás příliš zvykem.
Rychlé vydání poukazuje, že se román líbil. Překvapila tě nominace na Magnesii Literu?
Nemůžu říct, že bych byla překvapená. Takové věci očekávám jako automatické. Když se pak stanou, pouze se splní předem daný plán. Ne, samozřejmě žertuju. Ale na druhou stranu přece nikdo nedělá věci, o kterých by si myslel, že jsou pitomý.
V poslední části se objevuje postava Petry…
To je jen fór. Přijde mi zábavné, když se mě lidé snaží spojit s literární postavou, která nese moje jméno.
To určitě čtenáři udělali.
Myslím, že když rodiče román četli, museli se tam hodně najít.
Velmi mě zaujaly popisy postav, jejich snů a tužeb. Jejich příběhy jsou naznačovány jen po částech, působí to velké napětí...
Dělám to tak neustále. Musím mít vždy příběhy pro postavy vymyšlené celé, abych věděla, co se s nimi stane. Většina mých prací, vlastně i K moři, začíná z hrozně malého nápadu, na který se začne nabalovat víc věcí. Například z jedné mikropovídky, kterou jsem napsala v osmé třídě na základce, teď píšu další knihu. Mám asi tendenci úplně vytěžit, cokoliv mě napadne. Ono mě toho totiž zřejmě zase tolik napadat nebude.
Dalo by se to shrnout tak, že jsou náměty, které jsi vymyslela už dávno, a stále se k tobě vrací?
Spíš s nimi pořád pracuju, ale něco se vrací. Vůbec nevím, jak K moři vzniklo, asi jsem byla s rodiči u moře a bylo to smutný. Ale nevím, jak jsem přišla na ty dvě rodiny.
V románu je pro postavu Jitky velmi důležitý pes Kaštan. V literatuře je tento motiv velmi častý. Jaký je tvůj vztah k psům?
Měli jsme psa dřív a rodiče jednoho mají i teď. Ale není to pro mě nic zvláště důležitého. Nápad s Kaštanem taky vychází z jedné mé povídky. Je o chlapci, kterému se ztratil pes. Tím jsem vyčerpala další motiv. Já mám někdy pocit, že jsem do té knihy dala úplně všechno, co mě kdy napadlo, a teď nemůžu dělat nic jiného, protože jsem už všechno použila.
Poslední část, Zbytky životů, je takovým epilogem pro každou postavu zvlášť. Těšila jsem se při čtení, jak to všechno dopadne, jakými změnami hrdinové projdou, a jsem ráda, že tento dovětek v knize je. Potřebovala jsi tím něco dovysvětlit?
To jsem ráda. Právě za ten konec mě lidi často kritizují. Prý je v knize nadbytečný. Ale já si myslím, že jeho přítomnost je nezbytná, protože bez něho nemá celá kniha smysl. Tím se vše uzavře, až sled těch banalit dá dohromady celý život.
V tom bude asi odlišnost od Virginie. Dneska vládne spíš trend otevřených konců.
No právě.
Jsi spokojená s ilustracemi a obálkou?
Ilustrace se mi líbí moc, to bych je tam jinak neměla. Větší problém mám s obálkou. My jsme ji sice dělali s bratrem Milanem společně, on ji měnil podle mých návrhů, takže je to moje vina, že mám obálku, která se mi už nelíbí. Naopak u ilustrací mě mrzí, že jich není víc.
Pracuješ teď na druhé knize. Je to také román?
Ne, budou to tři novelky, nebo možná jenom dlouhé povídky, to nedokážu určit, trošku smutné, spojené jedním tématem. Zatím mám napsanou jen jednu, takže je to zatím takový nijaký…
Tlačí tě termín?
Ne, netlačí mě nic, spíš mám potřebu. První knihu jsem psala v roce 2006, a loni jsem krom scénářů nenapsala nic, takže jsem si řekla, že letos bych něco měla napsat. Ale nevím, na první knihu se objevily docela dobré recenze, líbila se, tak se bojím, že u druhé všichni řeknou: „No jo, příběh zase o ničem, styl pořád stejný, nic se neděje.“ Asi bude náročné navazovat, stejně každý má styl neměnný, nikdo nenapíše jednu věc takovou a druhou jinou. Tohle je očekávání, které se nikdy nemůže naplnit. Jako třeba chudák Petra Hůlová by po Paměti mojí babičce už nikdy nemohla nic napsat, protože všechno píše stejně.
Zajímáš se víc o současnou literaturu, nebo starší?
Určitě o současnou. Asi před rokem jsem četla českou, pak jsem vyčerpala ty autory, kteří mě bavili. Ale třeba teprve teď jsem objevila Hájíčka, který mě úplně dostal. A momentálně čtu tu edici, jak vychází v Odeonu, má moc hezké obálky… Světová knihovnička? Ta je moc dobrá. Na bohemistice jsem četla české 19. století, taky se tam dá něco najít, ale nevím. Jinak čtu z české literatury například Jaroslava Havlíčka, jeho povídky jsou úplně báječné. Svého času jsem taky měla docela ráda Párala, i když už to dneska nechápu. Ze současných je podle mě super třeba Patriarchátu dávno zašlá sláva od Pavla Brycze.
A jak si užíváš svou popularitu, autorská čtení, připadáš si teď po nominaci slavná?
Ne, vůbec. Literatura... Nikdo se o ni nezajímá, o ničem se neví. Je to sice smutné, ale co se dá dělat.

Petra Halbichová

Petra Soukupová je spisovatelka, scenáristka a produkční. Její debutový román K moři byl nominován na Magnesii Literu za rok 2007 a nedávno za něj obdržela Cenu Jiřího Ortena. Studuje scenáristiku a dramaturgii na FAMU.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(10. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2304


Umělecká literatura je na odpis

Hojně vysílaná, nikdy netištěná - to je dosavadní bilance poezie Stanislava Urbánka
Stefan Segi
( stefan.segi)
Stanislava Urbánka znám osobně již nějaký ten čas, ale jako literáta jsem ho začal vnímat, teprve když mi dal k přečtení dvě svá rozsáhlá autorská dramata. Jeho básně jsem slyšel poprvé prostřednictvím České televize, respektive pořadu Q. Větší prostor pak dostal nedávno v pořadu Českého rozhlasu Zelené peří, které širší veřejnosti představuje nové talenty.
…zbytečný čekat, nikdo tě nechce
smutná noc? ach ano, příliš smutná
tak sněz si, co chceš
neboť i celulitida
se tady dneska už jistě neukáže…


Ještě ti nevyšla sbírka básní a už jsi četl v televizi i v rozhlase. To se tištěnému médiu vyhýbáš programově?
Vůbec ne. Mám připravenou hromadu materiálu a potřebuju jen čas, abych to mohl utřídit do nějakého uceleného tvaru a abych si našel nějakého vydavatele a sponzora. Určitě plánuji, že by to mělo vyjít i v tištěné podobě. V současnosti vybírám to, co by bylo vhodné pro tiskovou podobu, a některé básně upravuji tak, aby se pro ni lépe hodily. Doufám, že v tisku to bude už příští rok.
Nepracuješ alespoň na nějaké formě internetové prezentace?
Kdysi, opravdu už hodně dávno, asi v patnácti letech jsem objevil internetový server totem.cz, který ve mně vzbudil naprostou nechuť vůči jakémukoliv druhu básnické prezentace na internetu. Přišlo mi dost hloupé, až neuvěřitelné, co všechno se dá protlačit na internetový server. Je tam totiž hrozně těžké rozdělit kvalitní od nekvalitního. Svoji práci považuji za kvalitní, jinak bych se jí ani nemohl věnovat. Proto by mi dost vadilo, kdyby se ocitla v bezprostředním sousedství nějakého braku. Pokud jde o vlastní stránku, tu už pomalu chystám. Bude věnována i mému novému hudebnímu projektu.

když do
půllitrovýho hrnku
nasypeš jenom jeden PYTLÍK INSTATNÍHO NEKONEČNA
a naleješ tam horkou vodu
vznikne Ti krásnej (vážně! docela pěknej)
archanděl Gabriel

když tam nasypeš
PYTLÍKY DVA
a naleješ tam horkou vodu
vznikne Ti malej
dokonalej Bůh

připravit BOHA je složitější
ale chutná líp


Jaký je tvůj vztah ke křesťanství a náboženství vůbec? V pořadu Q jsi recitoval báseň, která velmi vulgárně urážela současného papeže Benedikta XVI. Naopak na vlnách Českého rozhlasu byla ke slyšení báseň Instantní bůh, která se podle mě k problému církve vyjadřuje velmi zajímavě a poeticky.
Vůbec mi nevadí náboženství jako takové. Zato mi hodně vadí církev. Víru či náboženství dokonce vítám. Může mě to obohatit novými zkušenostmi a názory. Přináší to s sebou různé pohledy a perspektivy. Náboženství se neustále vyvíjí, ale církev zůstává na podobné úrovni, na které byla třeba před třemi sty lety. Kdyby mohli mít inkvizici, tak podle mě stále využívají jejích služeb. Když píši o papeži, kritizuji tím církev. Ne křesťanství.
Přitom Instantní bůh je mnohem zajímavější.
To je ale dost stará báseň. Napsal jsem ji někdy v šestnácti a vůbec nevím, proč si ji Miroslav Kovářík do pořadu Zelené peří vybral. Přišlo mi prostě humorné ukázat, jak je náboženství, které si hraje na něco hlubšího, zpracováváno stejnými konzumními postupy jako celá společnost.
Jak ses vlastně dostal do pořadu Zelené peří, když jinak v podstatě nic nepublikuješ?
Když jsem vybíral věci pro tu plánovanou sbírku, poslal jsem některé z nich Svatavě Antošové, která by je mohla posoudit s větším odstupem. Sám totiž nejsem úplně schopný posoudit kvalitu vlastní tvorby. Každopádně Svátě se to líbilo a poslala je Kováříkovi, který mě pak kontaktoval.

tak to je mý EGO

EGO
co ve tmě roste
a se svítáním mizí
a chladne pak v žaludcích
vltavských ryb


V jedné z tvých básní se nocí rapidně rozrůstá objem tvého ega. Nejsi občas přeci jenom příliš egoistický?
Ego je důležité! Jsem sice trochu sebestředný, ale to přeci není nějaká zásadní chyba. Navíc nepíšu žádnou meditativní lyriku ani se nezabývám sociální tematikou. Píšu o sobě a o věcech, které se mě týkají. O věcech, které mi přijdou důležité, které pro mě něco znamenají a které mě trápí. Není na tom nic špatného. Prostě intimní lyrika.

„--hej kámo, už tu ležíme fáááááákt móóóóóc dlouho----“
řeknou si všechny špatný básně Boženy Benešový
a samou nudou
utečou z krabic…
plochá dramata Václava Havla uspořádají v Archivu svou vlastní něžnou papírovou revoluci
a rukopisy Jana Nerudy
budou zcela bezostyšně obcovat
s knihami Karolíny Světlé


Docela mě pobavila tvoje báseň Památník, ve které se zabýváš českými autory. Jaký k nim máš vlastně vztah? Opravdu myslíš, že jim v Památníku není dobře a měli bychom je pustit trochu na vzduch?
Ti autoři samotní mě ani tak nezajímají, ačkoliv někteří z nich napsali na svoji dobu vynikající věci. Vadí mi ale proces, ve kterém se z něčeho, co kdysi žilo, dělá muzejní artefakt. Byl jsem tam se školou na exkurzi a průvodce nám sdělil, že v Památníku schovávají pravé nedopalky Václava Havla a psací stůl Boženy Němcové. Přišlo mi to úplně zvrácené. K tomu se přeci tvorba nevztahuje. Ti lidé jsou většinou mrtví a nemůžou se k tomu ani vyjádřit. Určitě by nebyli rádi, že jejich rukopisy tlejí někde v krabicích. V Památníku literatura nežije, ale spíš umírá.
A co by sis přál, aby zbylo po tobě?
Především si uvědomuju, že poezii dnes nikdo nečte a v budoucnosti ji ani číst nebude. Moje tvorba, to jsou takové výkřiky. Třeba to někoho zaujme a třeba se to někomu bude líbit. Reálný dopad má podle mě snad už jedině literatura pro děti a populární próza. Umělecká literatura směřuje k tomu, že bude brzy na odpis, což je sice škoda, ale nedá se s tím asi nic dělat. Proto bych se chtěl v budoucnosti soustředit víc na hudbu, jejímž prostřednictvím můžu šířit i textové sdělení, ať už anglicky nebo česky. Literární akcent zprostředkovaný hudbou je lépe srozumitelný pro posluchače. Čtenářů bude asi o hodně míň.

Stefan Segi

(12. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2311


Život v surreálné estetice MTV

Rozhovor se slovenským spisovatelem Michalem Hvoreckým
Pavlína Hubková
( pavlina.hubkova)
Na začátku března přijel do Prahy Michal Hvorecký, asi nejúspěšnější slovenský spisovatel posledních let. Když se naskytla příležitost setkat se s literární hvězdou našich východních sousedů, nešlo ji nevyužít. V příjemné kavárně v centru Prahy tak vznikl rozhovor o postavení literatury ve střední Evropě, o současné kultuře a o generačních pocitech.

„Je to takový slovenský Rudiš,“ zaznívá často, když máš být představen českým čtenářům…
To mě ani nepřekvapuje. S Járou jsme kamarádi a oba jsme se shodli na tom, že dobré vztahy mezi autory naší generace jsou poměrně vzácným jevem. Necítíme se navzájem jako konkurence, spíš si pomáháme a vyměňujeme si zkušenosti. Já ho pozvu na svoji akci, on pak pozve někam mě. Přesto si myslím, že spolupráce mezi spisovateli obecně by mohla být větší. Srovnávání s Rudišem mě neštve, jako autoři jsme velmi odlišní.
Máš pocit jakési sounáležitosti s autory své generace?
Myslím, že jsme si nevytvořili žádnou generaci, že všichni píšeme velmi odlišně. Často také spolupracuji s Petrou Hůlovou, což ale neznamená, že by naše tvorba byla v něčem podobná, naopak je radikálně odlišná. Mám dojem, že tu neexistuje skupinová poetika, jsme generace individualistů, ale uvědomili jsme si, že si můžeme a hlavně máme pomáhat. Možná nás tři, Petru, Járu a mě, spojuje jakýsi profesionální životopis, což je přirozené, protože pocházíme z jednoho regionu. Navíc jsme všichni měli štěstí, že jsme byli přeloženi do němčiny, to je dalším pojítkem. Situace na evropské literární scéně se vyvinula tak, že německý jazyk je prostředníkem pro střední a východní Evropu. Naše cesty se hodně střetávají v Mnichově nebo Berlíně. Mrzí mě, že se nepotkáváme víc třeba v Praze, Brně nebo Bratislavě, že naše setkání musí zorganizovat nějaký německý kulturní dům. To hodně vypovídá o zdejší literární scéně.
K Německu máš blízko. Jaké máš vztahy s německými spisovateli?
Někdy mi to přijde paradoxní, ale mám víc přátel mezi německými spisovateli než mezi slovenskými. Setkávám se s mnoha německými autory, s některými se znám velmi dobře, s jinými spíš povrchně. Na německé literární scéně mám hodně známých a líbí se mi, že v německy hovořících zemích hrají knihy a literatura podstatně větší roli ve společnosti a v médiích, než je tomu u nás.
Nezávidíš trochu německým autorům, že mají lepší prostor pro svoji práci?
To je velké dilema mého života a mé práce. Spousta německých kamarádů mi říkalo, ať se odstěhuju definitivně do Německa. Když se podívám na objektivní důvody, ekonomické a společenské, asi bych se odhodlal k rozhodnutí odstěhovat se z Bratislavy. Ale když vezmu v úvahu důvody čistě osobní, velmi by mi chyběl jazyk, kterým mluvím a píšu. Navíc na Slovensku jsem si vybudoval určité postavení a toho si vážím. Mám dojem, že můžu spoluvytvářet veřejné mínění a nechci se toho vzdát, nechci to ztratit, protože získat si publikum je nesmírně těžké pro každého autora. Rád jezdím na autorská čtení do zahraničí, ale moje místo jako spisovatele je přece jen v Bratislavě.
Když se zaměříme na slovenskou literární scénu, jak se k  obě staví slovenská kritika?
Se slovenskou kritikou mám zvláštní vztah. Překvapivě teď po deseti letech mám poprvé kladné recenze na knihu Pastýřský list, a to i z médií, která mě doslova nesnášejí. Klíčový problém je v tom, že slovenská kulturní scéna pěstuje kult neúspěchu. Co je neúspěšné, to je dobré. Úspěšná kniha rovná se špatná kniha, což je zvrácené chápaní umění jakéhokoli druhu a žánru. Ale i postoj kritiků se v poslední době vyvíjí a mění. Uvědomuji si, že moje práce, můj způsob vnímání a psaní je pro generaci akademiků ve věku mého otce jakoby z jiné reality. Ti lidé vyrostli v době, kdy se autoři vůbec nestarali o to, kolik se jejich knih prodá, protože knihy vycházely v obrovských nákladech, které kupovaly fabriky a knihovny, a nikdo netušil, kolik těch knih si skutečně koupili čtenáři. Já jsem vyrostl ve velmi tvrdém prostředí. Vlastně mám radost z každého textu, který o mně vyjde, i když bych si mohl negativními recenzemi vytapetovat byt. Přijímám výhrady ke své práci, sám se snažím být vůči sobě kritický. Špatnou kritiku musí člověk brát sportovně, protože svět se z toho nezhroutí. Už jsem si o sobě přečetl ledascos, ale po těch letech to snáším celkem dobře.
Spousta kritiků ti vyčítá tendenci ke sci-fi až utopii, například v závěru románu Eskorta…
Kritici mi vyčítali, že v Eskortě jsou skutečně čtyři různé žánry, čtyři části a každá má trochu jiný styl – memoárová část, bildungsromán, milostný román a jakási groteska. Myslím si, že pro naši generaci je takové mísení žánrů normální věc. Jsme zvyklí na surreálnou estetiku MTV, kterou by před padesáti lety lidé nepochopili, zatímco my jsme se s tím úplně sžili. Můj německý vydavatel byl nadšený právě závěrem Eskorty, protože v německé literatuře nic podobného prakticky neexistuje a groteskní způsob zobrazení vlastní země a futuristická projekce knihu někam posunuje.
Se sci-fi prvky souvisí také tvá tendence dopodrobna popisovat technické věci, což může za pár let působit směšně. Neustálé vztahování k současnosti, k aktuálnímu světu podle mě charakterizuje pop-literaturu. Kam směřuješ své texty? Chceš, aby to fungovalo teď a tady, nebo se snažíš o nějaký přesah?
To sám nemůžu ohodnotit. Při psaní to tak nevnímám. Pop není jen pro okamžik. Pop-kultura je v tomto ohledu velmi živý organismus, který výrazně ovlivňuje životní styl a chování lidí. Nedá se předvídat, jak se věci vyvinou a co bude za patnáct let. Třeba teď zažíváme velký návrat příběhů, tradičních vyprávění. Ale zase se to může všechno zvrtnout a znovu budeme psát experimentální romány bez interpunkce.
Mám pocit, že tady se s pop-literaturou pořád bojuje, že se neví, jak ji uchopit a hodnotit. Jak to vnímáš?
Dotýkáš se klíčových otázek interpretace současného umění. Já jsem studoval na univerzitě v Nitře, kde jsme se zaměřovali na zážitkové chápání umění. Neřešme tento problém a nechme na člověka dílo působit. Jeho individuální zážitek rozhodne, co to dílo pro něj znamená. Můžeme jeho vkus vzdělávat a dát mu širší kontext chápání, ale nikdo by neměl být uzurpátorem jednoho názoru na toto dílo. Je spousta románů či filmů, které někdo považuje za žánrový trash a jiný za veledílo. Jako autor i jako čtenář takto umění vůbec neposuzuju. Nerozlišuju literaturu na „vysokou“ a „nízkou“. Vždycky mě zajímá, zda ze čtení mám nějaký katarzní zážitek, zda mi ta kniha něco přinesla.
Použil jsi spojení „žánrový trash“. Připadá mi, že slovenština je ve srovnání s češtinou mnohem náchylnější k anglicismům nebo obecně k cizím slovům…
To je asi jenom bratislavský odpadkový slang, ale jazyk subkultur je tím prosáknutý všude. Myslím si, že je to přirozený vývoj. Na slovenštině je zajímavé, že je to velmi mladý jazyk v porovnání s češtinou, a práce s tímto jazykem je pak vzrušující. Mám pocit, že slovenština je mnohem tvárnější než velké jazyky. Nesmírně rychle se vyvíjela, a možná právě proto do sebe stále absorbuje cizí slova, nahrazuje si tím chybějící slovní zásobu. Mně osobně to nepřekáží. V mých knihách je spousta cizích slov, ale jen taková, pro která nemáme slovenské ekvivalenty. Myslím, že literatura a literární překlady mají také značný vliv na to, jak dnes slovenský jazyk vypadá.
Tím se dostáváme k překladům ze slovenštiny do češtiny. Četl jsi překlady svých knížek? A myslíš si, že je nutné slovenské knihy překládat?
Překlady jsem četl a myslím si, že jsou velmi kvalitní. Ale je to jen otázka trhu, žádost knihkupců, kteří tvrdí, že knihu ve slovenštině neprodají. Na trhu mají knihkupci důležité postavení a vydavatelé se jim přizpůsobují. Do češtiny už byly přeloženy tři moje knihy. Nevím, zda je to ideální, ale už se to asi nezmění.
Vyšlo ti několik knížek, necítíš se po tolika letech psaní svázán sám sebou? Nemáš pocit, že tvoříš pod tlakem veřejného očekávání?
S rizikem opakování asi soupeří každý autor, každý tvořivý člověk. Když jsem psal Pastýřský list, řekl jsem si, že udělám žánrově úplně odlišnou knihu. A to se snažím dělat i teď. Pro svůj nový román Dunaj v Americe jsem si vybral téma, které vůbec nesouvisí s mou dosavadní prací.
Ani vydavatel tě netlačí do nějakého formátu?
Vydavatel mě tlačí pouze termíny. Nový román by měl vyjít v prosinci, ale pokud budu mít dojem, že to není dobré, klidně to o půl roku odložím. Svět se z toho nezhroutí a ani můj vydavatel ne.
Můžeš nový román představit?
Dunaj v Americe zpracovává jednu moji životní zkušenost, kdy jsem dvě sezóny strávil prací jako tlumočník a manažer na luxusních lodích, které se plavily po Dunaji z Německa přes Vídeň a Bratislavu až do delty Dunaje v Rumunsku. V románu jsem vytvořil příběh o literárním překladateli, který se v zoufalství ze své neúspěšné práce nechá zaměstnat na jedné takové lodi a zažije velmi zvláštní příběh. Bude to trochu thriller a trochu příběh o lásce, která stojí na vodě, tedy o lásce k řece a lásce k jedné ženě. Je to můj pokus o román o Dunaji, který je velmi epickou řekou, přesto zůstal literárně zapomenutý. O Dunaji vyšla jedna úžasná kniha od italského spisovatele Claudia Magrise. A právě hrdina mé knihy vytvořil překlad tohoto díla do slovenštiny. Protože se vydá málo výtisků a on ani nedostane svůj honorář, rozhodne se pracovat v komerčnější sféře.
Tvoje postavy jsou alespoň v základu podobné typy. Máš pocit, že nějak odrážejí generační pocit? Když jsem psal Lovce a sběrače, konzum u nás nebyl takový jako teď, spotřeba nebyla tak masová. Vymyslel jsem si postavu pana Moravského, který je machr na budování obchodních domů. Sice jsem čerpal ze svých stresových situací, ale jeho charakter je postaven na hyperbole. Jeho životní styl je velmi extrémní, halucinačně vnímá svět, protože nestíhá běžné vnímání reality. Mám pocit, že v poslední době se tento životní styl stal běžnou věcí. Kritik Ivan Adamovič si všiml, že v mých knihách se všichni potí, jsou permanentně vystresovaní, žijí v dynamickém tempu. Já možná sám žiju částečně takhle, takže při psaní čerpám ze sebe. Teď je pro mě úkolem se tomuto stylu vzdálit a postavu v novém románu vybudovat jinak.
Tvůj otec je průkopník informatiky v Československu, dědeček byl ekonom. Ty jsi studoval estetiku. Nevyčítala ti rodina tvůj obor?
Moje rodina se těžce smiřovala s tím, že já jsem taková černá ovce. Oni chtěli, abych šel v té rodinné vědecké tradici. Ale teď mám pocit, že jsou hrdí, že mají radost. V naší rodině bylo čtení vždy vášní, všichni rádi četli a obzvlášť můj otec. On je velmi zajímavý tím, že čte obrovská kvanta odborné literatury, ale zároveň má rád sci-fi a detektivky. Je velmi žánrový čtenář. Vůbec nemá pochopení pro moderní literaturu, ale ne ve smyslu, že by ji odmítal. Snažil jsem se mu dávat seriózní světovou literaturu, Joyce nebo Becketta, ale on mi to vracel s tím, že nechápe, proč se ti autoři zabývají na tolika stránkách pseudoproblémy, které už jsou přece dávno vyřešené. Můj otec má na literaturu velmi netradiční pohled, rád čte i moje rukopisy a má k nim zvláštní postřehy. Oba máme odlišný přístup, a proto je konzultace textů s ním velmi přínosná.
Nebojíš se, že ti jednou náhle dojde inspirace?
To si spisovatel nesmí připouštět. Stále si říkám, že s každou novou knihou, s každou prázdnou stránkou je člověk znovu na začátku. Monitor je bílý a je třeba ho zaplnit.


Pavlína Hubková


Michal Hvorecký se narodil v Bratislavě roku 1976. Vystudoval estetiku na Univerzitě Konštantína Filozofa v Nitře. V roce 1998 debutoval povídkovou sbírkou Silný pocit čistoty. Dále mu vyšly sbírky Lovci a sběrači (2001) a Pastýřský list (1998). Doposud napsal tři romány: Poslední hit (2003), Plyš (2004) a Eskorta (2006), která se dočkala audio podoby a připravuje se její filmové zpracování. V těchto dnech má v Rakousku premiéru jeho divadelní hra Slovenský institut, jedna komedie. Na konci roku by měl vyjít nový román s názvem Dunaj v Americe.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(16. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2358


Poesie jako obranná látka proti lži a nenávisti

Těm, kteří „milujou všechny na okraji“
Andrea Knotková
( andrea.knotkova)
S Václavem Koubkem (1955) jsme v jeho kavárně písničkářů hovořili o literatuře, hudbě, smutku, radosti, štěstí a smyslu života. Sice na náš sraz dvakrát zapomněl, ale ze schůzky s právníkem přišel přesně na čas, s úsměvem na rtech pro nás odemkl kavárnu ještě před otevírací dobou a pozval mě na zázvorovou limonádu.
Jak se máte a jak se vám žije?
Já myslím, že jsem poměrně úspěšný muž. Celkem se mi daří. Moje hudební činnost neustává. Mám rád písničkáře, a tak jsem si zařídil kavárnu písničkářů tady v Nový Síni (Voršilská 3, Praha 1), kde se setkávaj nejlepší básníci světa. No a aby toho nebylo dost, tak doma ve svým Vesnickým klubu pořádám koncerty písničkářů a kapel a o tři kilometry dál na zámku Červená Lhota pořádám pohádky pro děti.

 Jste se svou rozsáhlou činností spokojen?
Vždycky by mohlo bejt něco lepší. Ale jsem na to sám a víc už toho stihnout nemůžu.

Jaký máte pocit z vašeho posledního CD Všem se nalejvá s irskou kapelou The Hogs?
To byl takovej žertík, taková hospodská pijasonka. Ty písničky jsou veselý a já mám pocit, že do toho smutku českýho národa patří trochu humoru. Je to o takovejch těch běžnejch problémech, který oni tam maj taky, jako nemít práci, přijít o majetek nebo o holku. Takže se člověk z těch svejch smutků může vytančit a vyzpívat. Písničky na tomhle albu jsou trudnomyslný příběhy zahraný a zatančený zvesela. Pro mě je písnička katarzí z vlastní bolesti. Proto je většina mejch písniček smutnejch.

Na koncertech často mezi jednotlivými písněmi vypravíte příběhy. Jaká je pro vás spojitost mezi hraním a vyprávěním?
Na koncertě je to jako s dechem. Když zpívám, tak se lidi nadechnou, protože je to smutnější a melodičtější a když se potom smějou, tak vydechnou a ten rytmus srdce těm lidem dává jistou pohodu, zklidnění vjemů během koncertu, který je každý večer jiný. A já beru v potaz, jak to cítím a jestli je konec zimy a nebo půlka léta, jestli hraju v amfiteátru, v hospodě nebo v čajovně, jaký přijdou lidi a obrazy a podle toho hraju a vyprávim.

Jsou s vámi spojené ekvivalenty jako hudebník...
...hudebník já teda nejsem (úsměv)...

...písničkář, filmař, režisér... jak se cítíte, když se řekne „spisovatel“?
Já se moc necítím, ale je to asi směr, kterým se v poslední době nejvíc vydávám. Poslední dva roky jsem se věnoval produkci svojí kavárny a klubu a to mě úplně vyžralo. Teď bych chtěl s touhle renesanční aktivitou skončit a hlavně psát.

Máte v plánu vydat rozsáhlejší dílo?
S věkem by měl člověk přejít od povídek a vtípků k něčemu vícerozměrovému jako je román nebo novela. A tenhle čas, myslím, pro mě teď nadešel.

Mohl byste k tomu říci něco konkrétnějšího?
Mám rozepsanou knížku, která se jmenuje Pobřeží kocoviny, na který pracuju už půl roku a jejíž páteř se mi pořád mění. Znám skoro celej prostředek i konec, ale ještě nemám první větu... Ale cítím, že brzo přijde. Takže je lepší s vydáním počkat. Je to taková nostalgie, kocovina z týhle doby, předrevoluční a porevoluční, takovej příběh jednoho ztroskotance, kterej se ke konci najde. Je to kniha vycházející z autobiografie, takže mám pocit, že už jsem se našel. Teprve ve chvíli, kdy už nemusíte a když nechcete, tak to, co jste kdysi chtěli, přichází. Naplnění nelze poručit, ale přichází s věkem.

Takže jste teď ve fázi, kdy už nechcete a kdy „to“ příchází...
No, už netlačim na tužku.

K čemu tedy máte blíž – ke psaní povídek nebo zhudebňování textů?
Mám blíž k poesii. Nevydržim na jednom místě a potřebuju žít a měnit prostředí a přátele, takže to je potažmo riziko podnikání, abych mohl dosáhnout k poesii. Vím, že na to asi nikdy nebudu pyšnej, ale ze mě tyhle racionální věci vymáčknou šťávu k poesii. Obranný látky. Poesie se pro mě stává obrannou látkou proti světu, kterej tady je.

Co vás v tomhle světě trápí?
Tady ten mamon okolo. Sobectví a lež a nízká morálka; nenávist, zlodějina a pokrytectví. Myslim, že to v současnym světě moc nevede k lepšímu, ale záleží na každym, jakej si vytvoří vlastní svět.

Napsal jste Vesnické, Hospodské a Kari povídky, vzpomínám si ještě na každé vydání zvlášť. Proč jste se loni rozhodl vydat všechny v jedné vazbě?
Za prvé jsem se vždycky na koncertech musel podepisovat třikrát, protože hrávám v takovejch špeluňkách, kde lidi ty knížky nemaj, takže si chtěj koupit všechny tři, a tak jsem si řekl, že je svážu do jedný. Za druhé si myslim, že ty povídky na sebe navazujou.

Vaše povídky mi vždycky připadaly zábavné, fascinující a až neuvěřitelné. Do jaké míry jsou autobiografické a do jaké jsou fantaskní?
Povídka musí přijít z prvního plánu – z anekdoty, nebo ze zápletky, a pak už tu anekdotu člověk dotvoří. Fabulace – na tý mám rád, že si to pak můžu všechno domyslet.

Pro koho píšete?
Píšu pro svý vrstevníky, pro podobný typy jako jsem já.

A co pro sebe?
No, pro sebe nemusim psát, protože mi stačí, když někoho pobavim. Vim, že když povídku dobře trefim do středu, tak je to svým způsobem taková zkratka a nadsázka. A nadsázka a fabulace a hledání pointy jsou takovou baladou archetypu, vypracováním příběhu. Samotnýho mě potom překvapuje, jakej je rozdíl mezi psanou a mluvenou řečí, ten rozdíl mezi tím, když nějakou historku vyprávim na koncertech a pak ji převedu do psanýho slova. Když člověk vypráví, tak si pomáhá herectvím a posunky a má pauzy a na papíře to musí víc květnatět, ale tak, aby to neztratilo ten spád. Vždycky mě povídka nejdřív napadne, pak ji vyprávim a někdy ji pak i napíšu.

A co váš Zpěvník? Vzhledem k tomu, že hudební teorie nepatří k vašim koníčkům a noty údajně neumíte, jaká pro vás byla jeho realizace? Jak jste si poradil s akordy?
Noty neumim, ale kamarád jo a ten přepsal akordy a noty k mým písničkám do Zpěvníku.

Řadil byste svůj Zpěvník mezi literární díla?
Asi jo. Svým způsobem jsou noty taky poesií. Je to druh písma.

Na jakou knihu si vzpomínáte z dětství?
Aha. Tak to asi na Rychlý šípy. Těma jsem tak někde v dětství listoval. Objevil jsem je někdy asi v sedmi letech, když jsem byl nemocnej a listování jimi bylo pro mě něčim výjimečným. Už je sice doma nemám, ale hodně mě ovlivnily. To dobrodružství a partičky – celej život vlastně hledám nějakou partu. Takhle po padesátce pak člověk zjistí, že se dostane do různejch part, jako jsou ex-spolužáci, a zjistí, že jim utek. Pak potká druhý spolužáky z hudební školy a zjistí, že jim taky utek nebo je někde jinde. Pak potká lidi z práce a zase zjistí, že je jinde.

Kam jste všem těm lidem utekl?
Oni jsou racionální a svým způsobem úspěšný v tom hmotným světě, zatímco já jsem pořád někde na okraji.

Co to pro vás znamená?
Mám pocit, že jsem v menšině proti tomu davu tady. Nerozumim ani seriálům, ani televizním novinám, ani politice a jsem prostě někde mimo tenhle svět, protože ze mě nikdy nebude politik ani ředitel, protože nejsem zodpovědnej člověk.

A to jsou pocity, na které jste hrdý nebo vás to spíš mrzí?
Tak to je daný. Jsem prostě na okraji. Vím, že mi nikdo nesvěří žádnou správu... Jsem solitér proti své vlastní vůli. Vlastně proto, že si jdu za svým, že chci bejt svůj, že si nenechám poroučet a že jsem svobodnej. Když se člověk důsledně drží svobody, tak se nutně musí ocitnout na okraji. Protože všichni ti „odpovědní“ museli zaplatit nějakou daň za to, aby byli úspěšní, aby byli ženatý...

Vy jste také ženatý....?
Jsem rozvedenej, všechno se v mým životě rozsypalo... Aby člověk byl úspěšnej, tak musí udělat nějakej kompromis s tou svobodou. A protože nejsvobodnější je asi vítr, tak pakliže člověk je větrem, tak může jenom ukazovat svobodu jinejm lidem. Vát kolem nich písně o tom, co je to láska, svědomí, iluze, snění. A to jsou ty moje pevný body. Nejpevnější bod je pro mě sen. Pro někoho je to třeba rodina. Já jsem nic pevnýho, co kolem mě bylo, neudržel. Ani kariéru, ani rodinu... Jsem rozervanej člověk. Ale jako každej mám období, kdy jsem nešťastnej a kdy jsem zase šťastnej.

Je někdo, o kom byste řekl, že vám v těchto pocitech rozumí?
To bych se asi vrátil k dadaismu a surrealismu. Já nesnáším pravý úhly a černobílý vidění světa. Rád žiju v barvách. V současný době tenhle pocit sdílim s básníkama, kterejch si můžu vážit, jako je Petr Váša... Mám rád Psí vojáky a Filipa Topola. Upřednostňuju spíš obrazovost a snovost, než když věci držej moc při sobě.

Co vám v životě dělá radost? Co vám udělalo radost v poslední době?
Jaro... Jaro mi dává pocit, že můžu zase život vzít do svých rukou. Zima mě vždycky rozsype (Ježíšek už ke mně nechodí).

Jaké knihy čtete?
Nečtu.

Vzpomněl byste si na poslední knihu, kterou jste četl?
To byly Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize. Tenhle druh literatury mě zajímá. Autoři jako Lao’c a vůbec východní filosofie je mi asi nejbližší. Pomáhá mi to opřít se sám o sebe, najít si svojí vlastní cestu a nedělat si předsudky, ničeho nelitovat a naučit se ty věci zahazovat a jít dál, jít zase dopředu. To je nezbytný. Když se přes tu zimu podívám za sebe, tak mám jistý výčitky, ale když si pak něco naplánuju, něco si určim, tak to dokážu. Všechno, co jsem v životě chtěl, jsem dokázal... Bohužel to mělo i svoje oběti jako třeba rodinu, kterejm, myslim, bych se dneska už dokázal vyhnout. Předpokládám, že už bych byl trochu rozumnější.
(odmlka)
Co jsem se vrátil z Františkovejch Lázní, tak se zase věnuju svojí oblíbený činnosti. Jsem v Chotěmicích a připravuju tam program (Vesnický hudební klub Chotěmice). Zvu si tam kapely a písničkáře, který mám nejradši, takže každej víkend od konce května do konce srpna je koncert. Je to privátní klub, může se tam přihlásit, kdo chce a přespat tam ve stanu.

Napadá vás nějaká povídka, kterou byste chtěl vyprávět?
(odmlka) Počkejte, já to mám uložený v těch svejch obrazech (dívá se do stropu, zavírá oči, následuje delší odmlka).
Potkal jsem člověka, kterej je farář, je to kazatel, je pravoslavnej a žije v Jindřichově Hradci. A ten mi vyprávěl o svý cestě k víře. Dostal se od bigbeatu přes drogy až k pravoslavný církvi. Vzal mě s sebou na týden do kláštera, tak jsem měl možnost trávit čas s věřícíma a zjistil jsem, že pravoslaví má mnohem blíž k přírodě, k mystice. A to je mi sympatický... On má o to svým příběhu taky takovou rozepsanou knížku Nahoru a to mě zaujalo, protože se mi líbí, když člověk umí popsat to, co chce a kam ho ten svět řítí, směřuje vejš a tím je řízen. Takže je tam bod na závěr, ke kterýmu se dostanete a kterej nemůžete ovlivnit. Máte záměr, někam směřujete, něco vás pudí k cíli, ale okolnosti vás posílají někam jinam, protože Bůh vás nakonec pošle tam, kam chce. Takže není jedno, co chce Bůh a co chce vaše svědomí, protože máte povinnosti vůči minulejm životům. Tohle všechno je cesta vedená jakousi morálkou, ke který se možná nemorální cestou dostanete zdánlivě blíž, ale to skutečný v životě je daný tím, kolik je ve vás morálky, kolik je ve vás jakýsi lidský hodnoty. A tahle lidská hodnota je jedním z elementů, který vás nakonec přiblížej tam, kam máte dojít. K tomu skutečnýmu štěstí, který jsme si přáli, ale který vypadá jinak, než jsme si ho představovali. Vždycky vůlí směřujeme za štěstím v podobě něčeho, co se nám líbí, protože se to leskne. A když to uchopíme, tak zjistíme, že ten lesk je jenom odraz a že slunce ,cndash; zdroj toho lesku ,cndash; je někde jinde. A pak zjistíme, že i světlo slunce je odleskem jinýho, většího světla. A tak jdeme pořád znova za těmi odlesky (povzdech). A ono to skutečné světlo je ten život sám... život v čase... svoboda.
Já jsem si taky myslel, že moje cesta má bejt ňáká, že se mám věnovat jenom poesii a muzice a kumštu a úplně se vyhnout světskýmu pozemskýmu životu a hromadění. A jak jsem hledal „tajemství“, tak ta zvídavost mě nakonec dovedla k tomu, že mám pocit, že jsem našel to, co jsem hledal, a že jsem ve stavu klidu. Už netoužim po kariéře.

Ani po ničem jiném?
Po lásce samozřejmě. Na to nakonec přijde každej, že láska je na životě to nejcennější.


Václav Koubek je písničkář, filmař, producent a spisovatel. Vydal celkem osm hudebních alb, pořádá koncerty a divadla, žije na venkově. Má v Praze kavárnu a chystá se svou literární tvorbu obohatit vydáním románu či novely. Více na www.vaclavkoubek.cz


Andrea Knotková


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.



(17. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2440


Rozhovor s Tomášem Řehořkem

O pokoře člověka k tomu, co nemůže změnit
Eva Haderková
( eva.haderkova)
Tomáš Řehořek (1987) strávil většinu svého prozatímního života v Ostravě, kde vystudoval gymnázium. Poté se přesunul na Filmovou školu do Zlína. Jeho původně absolventský film Proměny, který se zúčastnil několika festivalů, můžete právě teď vidět v kinech.
Kde se vzal námět?
Pořád u sebe nosím takový notýsek s krtečkem, kam si zapisuju všechny nápady a dojmy, které na ulici potkám. Třeba náladu z barev, když někde vidím něco třeba v zajímavém kontextu, tak si to musím zapsat. Ale je pravda, že tak polovinu toho hned zapomenu.
Pamatuju si, že jedním z impulsů pro Proměny bylo, když jsem na ulici viděl bezdomovkyni s dítětem a kolem jela blondýna v luxusním mercedesu. Ten kontrast mě zaujal. A pak jsem si uvědomil, že vlastně obě ty ženy v nějaké podobě znám. Konkrétně tenhle moment je i ve filmu, stejně jako spousta dalších.
Jak se kreslí nálada z barvy?
Hm, třeba hledím tady na ten barák a vidím, z které strany na něj svítí a že to tam vytváří takový hezký oblouk. Líbí se mi, jak je to stejná barva a přitom ve světle a ve stínu vypadá úplně jinak, ale dohromady tvoří určitý dojem, emoci.
Proto třeba ta scéna z Proměn na balkóně vypadá tak, jak vypadá. Kdyby nebyla zalitá přesně tímhle žlutým světlem, tak to vůbec nemá tu atmosféru, která tvoří základ pro danou emoci.
Kreslíš si k tomu třeba obrázky?
K těm poznámkám ne, ale do scénáře. A vypadá to docela směšně, protože kreslit neumím.
Jak dlouho ti vůbec trvalo napsat scénář?
Asi měsíc. Měli jsme možnost to začít točit buď hned, nebo nikdy, takže jsme byli trochu v časovém presu. Scénář jsme vlastně dotvářeli i v průběhu natáčení.
Posloucháš cizí rozhovory třeba v tramvaji?
Určitě. Ale ne záměrně. Třeba dialog Norberta Lichého s Ditou Zábranskou v autě, kdy on jí nabízí indulonu na určité věci, je inspirovaný jedním hospodským zážitkem ve Zlíně, kde mě jedná opilá žena poučovala o tom, co mám dělat, až už mi to na stará kolena nepůjde.
Jakým způsobem jsi sháněl herce?
Měl jsem docela jasnou představu, jak by měli typově vypadat, jak by měli působit. Navíc nemám moc rád castingy, protože jsou tam herci svázaní. Takže jsem chodil různě po divadlech a nakonec za těmi, kteří se mi líbili, zašel se scénářem. Naštěstí mě nikdo neodmítl.
Jak jsou spokojení s výsledkem?
Kromě Dity to celé ještě nikdo neviděl. Viděli jenom ukázky na postsynchronech, takže jsem zvědavý, co tomu na premiéře řeknou.
A jak jsi s výsledkem spokojený ty? Máš nějaké oblíbené nebo neoblíbené scény?
Jako každý správný režisér musím svůj film vnímat a prezentovat jako celek, takže se mi na to těžko odpovídá. Ale ke každé scéně se mi váže hned několik super zážitků, takové natáčení už asi nikdy nezažiju.
Proč nemají postavy ve filmu jména?
A k čemu?
Dobře, na blbou otázku blbá odpověď... Kdo byl tvým prvním kritikem?
Vzhledem k tomu, že film vznikal v několika fázích, tak měl hned několik prvních kritiků. Určitě jsem to ukázal přítelkyni, ale té se to vždycky líbilo, protože mě má ráda. Nejdůležitější kritika přišla ze strany dramaturga asi po prvním střihu, kdy už jsem nebyl schopný objektivně soudit. A ještě že přišla.
Jako žijící autor máš možnost ovlivnit způsob, jakým způsobem bude tvoje dílo vykládáno, můžeš zabránit různým zvěrstvům. Jakým směrem by se kritici měli ubírat?
No, já jsem chtěl natočit psychologické drama o pokoře člověka k tomu, co nemůže změnit. Ale jestli mi to vyšlo, to musí říct právě kritici. Oni tomu rozumí líp.
Proměny byly původně absolventský film. Jak se to stalo, že ho teď můžeme vidět v kině?
Hlavní roli v tom hrála producentka Nelly Jenčíková, se kterou jsem se setkal ve škole, kde nás učila produkci. Zpočátku viděla jen pár záběrů, které se jí líbily, poté i kus hotového filmu, a rozhodla se filmu pomoci, takže koupila práva, požádala o dotace, našla koproducenty v Itálii... Je to tedy její zásluha, že se film dostal do kin a také na světové filmové festivaly. (Proměny se zúčatnily festivalu v Paříži, budou otevírat Finále Plzeň a chystá se i do Atlanty. - pozn. redakce)
Máš na konec nějakou veselou historku z natáčení?
Jak už jsem říkal, ten film je pro mě dost zásadní a vlastně ke každé scéně se váže nějaká vzpomínka. Třeba scéna v kostele, kdy jsme natáčeli v průběhu mše a farář začal najednou žehnat filmu. Někdy se nám taky stalo, že jsme měli kompletně nachystanou a nasvícenou scénu, a najednou jsme zjistili, že nevíme, kdo to bude hrát. Byl to takový punk.
A na závěr – jaké další překvapení si pro nás chystáš?
Připravuju další celovečerák, jsem sám zvědavý.


Eva Haderková


Tento text vyšel jako internetová příloha časopisu LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(19. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2448


Všechno si stejně můžeš vygooglovat

Bodrý rozhovor s litvínovským hudebníkem Xavierem Baumaxou
Michaela Klepáčová
( marek.dobry)
Kam až může buránek z Litvínova zajít?
Nevim. Mám v hlavě spoustu nápadů: dětský cédéčko, beatboxový, smyččový nebo jenom se zvuky bez nástrojů… stát se může cokoli.
Kladeš ve své tvorbě větší akcent na hudbu nebo texty?
Akcent? Myslíš asi důraz ne? Aby nám rozumněli i neintelektuálové. Důras je mimochodem hráč z Pardubic. Já bych chtěl, aby kvalita stála na obou stranách, ale nejsem moc dobrej na kytaru, takže tuhle složku přebíjim macho pozicí a textama. Snažim se třeba vytáhnout z kytary nějakej motiv, kterej bude zajímavej i pro kvalitnější muzikanty, se kterejma hraju, abych jim dal vůbec možnost to nějak doplnit. Takže se snažim o obojí, ale určitě by se moje vystupování nedalo jet bez textů. Hra s jazykem, textařina mě baví, tak to trošku převažuje.
Ovlivnilo tě nějak to, co jsi studoval? A šel jsi tehdy studovat, co tě bavilo? Skládal bys stejné texty i bez toho? Zkrátka jaká je následnost?
Nešel jsem studovat to, co mě baví. Nikdy jsem nevěděl, co mám jít studovat, akorát jsem nechtěl pracovat. Pajďák mě celkově nebavil, takže jsem to do promoce dvakrát přerušil. Bylo tam ale pár skvělejch učitelů. Spousta věcí, který jsme tam dělali, se mi z hlavy úplně vypařila. Ale zase nějaký jazykový věci byly důležitý. Uh, jak to říct?
Spíš jsem myslela, že v těch textech máš spoustu intertextuálních odkazů – literárních, hudebních. Jestli bys texty takhle okořeňoval, i kdyby ses třeba vyučil kuchařem – číšníkem.
Asi jo, asi jsem měl víc času na čtení a cestování. Ale nevim, já bych tu školu nepřeceňoval.
Čtení a cestování ti do tvých textů něco daly?
Knižní zážitky ne, ale mimoknižní – životní. Protože škola je na hovno. Když je ti dvacet a vtloukaj ti do hlavy autora, kterej podává svojí životní zkušenost za svejch čtyřiceti, padesáti, tak to v životě nemůžeš pochopit. Můžeš se akorát tvářit jako intoš a mě tahle póza na lidech strašně srala. Je to trošku scestný. Všechno si stejně můžeš vygooglovat. Cenu má škola, jenom když je tam dobrej učitel, a těch tam bylo jen pár. Ale byli – skvělý lingvisti, učitelé literatury, dějin literatury. Kvůli těm mě to bavilo, ale většina tam byli přiblblý postkomančové. Ale celkově jsem ve škole vždycky strašně trpěl. A přitom musíš těm lidem hnědojedat, abys prošel.
Ale přitom v textech máš spoustu věcí, které jsou literární, nebo spíš kulturní.
No a co? Proč to tak řešíš? Já to tam dávám, protože to mám takhle v tom momentě v hlavě. Zpívám jenom o věcech, co mi připadaj důležitý. Nedůležitý vyhodim, když to složim, takže hraju třeba třetinu, čtvrtinu písniček. A o zbytku pořád pochybuju.
Podle čeho se rozhoduješ, co v konkrétní večer budeš hrát? Děláš si playlist?
Když hraju s kapelou, tak playlist dělám, aby ty nástroje nastupovaly nějak po sobě. Když hraju sám, tak nikdy. Hraju, co mě napadne.
Takže když hraješ sám a někdo v publiku zakřičí, že chce tu a tu písničku, zahraješ ji, nebo ho ignoruješ?
Podle nálady. Třeba když jsem zmaštěnej a zapomenu, že jsem ji chtěl hrát, a ten člověk mi ji připomene, tak jo. Někdy ho ale taky pošlu do háje.
A kde v dnešní době bereš inspiraci? Kde hledáš muziku a texty, když už toho bylo tolik vytvořeno?
To je otázka do pranice. Odpověď samozřejmě nevim. Prostě když mi něco připadne dobrý, využiju to. Jak jsem už říkal, používám drsnou autocenzuru. A když něco hraju už popadesátý a pořád mi to připadá dobrý, tak to neškrtám.


Michaela Klepáčová



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(22. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2468


„Při svém psaní musím vycházet z reality“

Rozhovor s Martinem Ryšavým, autorem Cesty na Sibiř
Eva Haderková
( eva.haderkova)
Když jsem se chystala na tento rozhovor, měla jsem pocit, že nemám připravenou žádnou dobrou otázku. Naštěstí měl pan Ryšavý nachystáno dost dobrých odpovědí, takže nakonec všechno dobře dopadlo...

Marin Ryšavý

Marin Ryšavý


Prakticky ve všech recenzích na vaši knížku, včetně té naší, se píše, že hrdina je vaše alter ego. Nakolik je tedy ta knížka autobiografická?
Dost. Ale není to úplně přesný popis reality, je tam řada vymyšlených epizod, i některých klíčových.
Na přebalu knihy je explicitně řečeno, že se jedná o román, ne o cestopis. Nakolik je pro vás důležité, že jste napsal právě román?
Je to pro mě důležité, ale byl to vlastně nápad výtvarníka Viktora Karlíka, který navrhoval obálku. Ta obálka, aspoň pro mě, představuje něco takového, jako když si děti hrajou na to, že jsou spisovatelé, koupí si sešit a napíšou si tam třeba „Martin Ryšavý: Román“. Že to má až takový dětinský charakter, to žánrové vymezení.
Neurazila vás v tom případě ta obálka, když ji vnímáte tak „ironicky“?
Ne, neurazila, mě to spíš porazilo. Já jsem si totiž představoval takovou decentní, tmavou, ani nevím proč. Já mám většinou takové představy při zdi. A když Viktor přišel tady s tou barevnou obálkou, která evokuje jakoby nějakou mapu nebo krajinu, tak jsem na to koukal jak zjara. A pak mi to přišlo strašně veselé a nakonec se mi to vlastně líbí.
Je pro vás osobně nějak důležité, že jste napsal právě román, a ne cestopis?
Je to důležité. Myslím, že to tam někde v úvodní části i píšu, že cestopisy nemám moc rád.
Proč?
Těžko říct, mě nějak nebaví je číst. Když už je řeč o cizích krajích, tak bych je raději viděl vlastníma očima, ale číst si jen tak o tom, jak kde lidi žijí, na to nemám trpělivost, pokud takový text nemá charakter eseje. Ale čistý popis, jak někde někdo byl a něco tam viděl, to mě moc nebaví.
Proč tedy román o cestě, když vás nebaví cestopisy? Nebo to spíš souvisí s vývojem hrdiny?
Mě baví cestování, ale klasický cestopis mě nezajímal. A nikdy bych to nepsal, kdybych necítil, že materiál, který se mi hromadil, může mít románovou formu. Jsou tam třeba postavy – v cestopise obvykle nebývají figury s nějakou dramatickou potřebou, které někam směřují. A má to zápletku. To jsou všechno znaky beletrie, nikoliv cestopisu.
Psal jste tu knihu pro nějaké speciální publikum nebo pro širokou veřejnost?
Když jsem začal psát, věděl jsem, že mám před sebou tak šest sedm let práce. A když pracujete v takovém časovém horizontu, tak ani na žádné publikum myslet nemůžete. Navíc ohledy na čtenáře vedou k netrpělivosti při psaní. Takže jsem psal jenom pro sebe a potom tak pro jednoho, pro dva lidi, kteří se mnou konzultovali jednotlivé verze kapitol. A všechny úvahy, jak kniha bude působit a na koho, jsem si odbyl až zpětně.
Nepřišlo vám to frustrující, psát jednu knihu tak dlouho?
To ne. Měl jsem sice období, že bych toho nechal, ale ne proto, že byla frustrující ta doba, ale protože se to někdy nedařilo. Objevily se pasáže obtížné na napsání.
Já jsem se na to publikum ptala hlavně proto, že je dost často zmiňováno, že v knize reflektujete nějaký generační pocit.
Já jsem psal o čistě osobních věcech, a že to vyjadřuje nějaký generační pocit, z toho jsem byl překvapený. Mile, ale zarazilo mě, že ta moje zkušenost zasahuje ostatní lidi, třeba i o něco mladší. Myslel jsem si, že je to čistě privátní záležitost.
Napadá mě, bude to vlastně dvacet let od sametové revoluce, vy jste se jí sám aktivně účastnil. Myslíte, že je vaše generace nějak odlišná od těch ostatních?
Myslím, že je to generace specifická v mnoha směrech, asi nejsem schopen je všechny vyjmenovat, všechny si je uvědomit. Ale nejsilněji cítím, že lidem, kteří dospívali po tomto zlomu, chybí nějaká zkušenost, kterou moje generace má. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Já učím na FAMU a k nám na scenáristiku se hlásí lidi, kteří občas napíšou povídku, co se jakoby odehrává v 80. letech. Člověku, který to píše, je třeba osmnáct a píše něco, co zná z vyprávění svých rodičů. Má tam vlastně všechno správně, všechny ty reálie, ví, že tady běhali disidenti a honili je estébáci, ale když to potom vidíte napsané, tak to vypadá úplně surrealisticky. Tak jsem si říkal, že by nebylo špatné se domluvit s nějakou učitelkou češtiny na střední škole nebo gymnáziu a zadat téma slohové práce „Jak jsem prožíval 80. léta“ dětem, které je neprožívaly, ale které je znají z vyprávění. Tenhle experiment by mě bavil.
Existuje vůbec něco takového jako sibiřská literatura?
Samozřejmě. Je tam spousta místních vydavatelství, která produkují literaturu různé úrovně, různé hodnoty. Je to literatura zaměřená hlavně vlastenecky. Ale já jsem třeba měl to štěstí, že jsem v jedné zapadlé vesnici v Jakutsku objevil skvělého básníka. Některé jeho básně jsem i přeložil. Je to Even, ale píše rusky, protože evenský jazyk už vlastně nezná. Dají se takové zázraky objevit, ale není to pravidlo. To, co je v Jakutsku na vysoké úrovni a co přesahuje lokální význam, je divadlo. A jeden mladý divadelní režisér točí i slušné filmy, které ukazuje na festivalech v celém Rusku.
Jaké mají náměty divadelních her? Stejné jako u nás?
Většinou jsou to mytologické příběhy a věci, které vycházejí z národní historie. Zase je to hodně vlastenecky zaměřené, ale mladší generace režisérů tyhle věci už i ironizuje a začíná s rafinovanou reflexí mytologických témat. Většinou studovali v Moskvě nebo v Petrohradu, takže tam přinášejí západní styl uvažování. Zatímco literáti jsou většinou absolventi místních škol, lidi, kteří mají docela úzký obzor a málokdy přesahují lokální témata.
Ono se teď docela rozmohlo vydávání různých mytologických příběhů a pohádek z různých zemí, třeba z Laponska nebo Islandu.
V Rusku už docela dlouho běží folkloristický projekt, v rámci kterého se vydávají knihy se zaměřením na různé národy Sibiře a Ruska vůbec. A v samotném Jakutsku, kde jsem se nejvíc pohyboval, zažila folkloristika v 90. letech obrovský boom. Vlastně i ta moje knížka obsahuje spoustu lidových vyprávění, která jsou ale rozpuštěná v ději. Takže je to svým způsobem taky folkloristická studie.
Co se vám na těch příbězích a pohádkách líbí?
Hlavně to, že jsou docela drsné. Lidožrouti ukusují dětičkám hlavičky a tak podobně... Jsou to obvykle dost krvavé historky, ale to je Červená karkulka vlastně taky. Nemám rád takové ty hodné pohádky, kde někdo někam jde, nikoho zlého nepotká, nic se mu nestane a všechno dobře dopadne. Pohádky mají být trošku horory. U nás se tomu moc nefandí a tam jsou toho pohádky pořád ještě plné.
Nenapadlo vás někdy natočit pohádku?
Napadlo mě právě natočit takovou sibiřskou pohádku za peníze České televize, ale vyhnali mě s tím, že takové ošklivé věci nechtějí. Ale to už je dávno.
Je rozdíl poznávat jinou kulturu jen tak za sebe, nebo skrze hledáček kamery? Nebo spíš v čem je to jiné a co je pro vás příjemnější?
Já jsem nejdřív cestoval bez kamery, ale vždycky jsem měl ctižádost natočit film a s kamerou jsem do budoucna počítal. A i když jsem ji neměl, tak jsem uvažoval, co a jak bych točil. Takže kamera tam jakoby pořád byla přítomná. Jinak si myslím, že kamera hodně ovlivňovala, jak mě místní lidi chápali. Když má člověk kameru, je takový srozumitelný. Když někam přijdu a řeknu, že si to tam chci natočit, tak tomu je rozumět, kdežto kdybych přišel bez kamery a řekl, že to tam chci jenom okukovat, budu vypadat trochu jako podivín.
Za vaši knihu jste získal Magnesii Literu. Co pro vás ta cena vlastně znamená?
S odstupem času je to příjemné. Pomáhá to knihu prodávat a pro vydavatele je to satisfakce, takže z toho mám radost. Jenže tu radost cítím vlastně až teď. Přímo v období, kdy Magnesia Litera byla udělovaná, a v období krátce před tím mi publicita nebyla moc příjemná. Nejdřív se mě totiž na knihu ptali lidé, které opravdu zajímalo, co v té knížce je. Ale pak se vyrojilo dost novinářů, u kterých bylo jasné, že je ta kniha vlastně nezajímá. Že je tady nějaký spisovatel, se kterým je nutné udělat rozhovor, ale o nic jiného nejde. Že je to vlastně jenom společenská objednávka. Jakmile jsem začal tohle pociťovat, tak mi začalo být blbě. Někdy kolem udělování Magnesie Litery to pro mě subjektivně vyvrcholilo a byl jsem fakt rád, že jsem pryč. Ale tím nemyslím, že by na té ceně bylo něco špatného.
Když jste se dozvěděl o své nominaci, těšil jste se nějak na tu cenu?
Moc jsem na to nemyslel, byl jsem v té době v Rusku a měl jsem dost práce. V souvislosti s vydáním knihy jsem byl zvědavý spíš na reakce čtenářů než na cenu. Ale zároveň jsem se bál, jak knihu přijme mé nejbližší okolí, lidé, kteří mě znají, ale třeba se o mně teď dozví něco úplně nového. Takže jsem měl zároveň radost i obavy.
Jak to tedy okolí vzalo?
Řekl bych, že všechno, co se dalo očekávat, že se stane, tak se opravdu stalo. Vznikla z toho radost, ale na druhé straně i bolest. Já měl už předtím dost ambivalentní vztah k hrdinovi té knihy a ta ambivalence pak ještě zesílila.
To mi připomíná film Muž z Acapulca. Nechtěl jste třeba nechat hrdinu umřít?
Nechtěl. A dokonce ani hlavní hrdinku jsem nechtěl nechat umřít. Já chtěl být poctivý v tom smyslu, že si nebudu domýšlet osudy svých postav jinak, než jak se vyvíjely v realitě. Spíš jsem uvažoval o tom, co si počnu, když se mnou realita přestane spolupracovat, když mi nenabídne žádnou románovou pointu. Naštěstí – i naneštěstí – nabídla.
Žijí literární postavy vlastním životem?
Metoda, kterou jsem při psaní používal, byla blízká dokumentárnímu záznamu toho, co se ve skutečnosti stalo. Byl jsem vlastně neustále v očekávání nějakých dalších zápletek a toužil jsem po nich. Ale zároveň jsem se snažil nemanipulovat s realitou, nežít tak, abych vyvolal nějakou reakci, která by se mi třeba hodila do knihy. To jsem nedělal, aspoň ne vědomě. Naštěstí mi realita přihrávala stále nové věci, které dobře zapadaly do děje. Já při svém psaní musím vycházet z toho, čím zrovna žiju, nejsem schopen si jen tak sednout a vymyslet příběh.
Můžu se zeptat, kde máte vystavenou sošku Magnesie Litery?
Podle mě není vystavování cen moc zdravé, takže ji mám schovanou někde pod postelí. A zatím ji ani nikdo nechtěl vidět.
Kdybyste byl v porotě nějaké literární ceny, jaké vlastnosti by musela mít kniha, kterou byste označil za nejlepší?
Já osobně bych oceňoval to, čemu říkám „ostrost pohledu“ nebo „jasnost mysli“ – ta schopnost vidět iracionální věci jakýmsi až vědecky přesným pohledem. A pak by to byl „efekt povzbuzení“, to, jestli mě kniha povzbudila k životu nebo k přemýšlení, jestli mi dala nějaký nový impuls.
Je pro vás vlastně nějak důležité, že jste dostal literární cenu?
Přineslo mi to určitý klid na duši. Ujištění se, že to, co dělám, komunikuje s lidmi, že je tomu rozuměno a je to akceptováno. To je příjemné zjištění.


Martin Ryšavý je spisovatel, scenárista a režisér. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK a scenáristiku na FAMU, kde pracuje jako odborný asistent. Jeho kniha Cesty na Sibiř letos získala Magnesii Literu za prózu.


Eva Haderková


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.


(23. 10. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2532


Fascinující dětská duše

Dospívám se svými hrdiny
Ludmila Pechová
( ludmila.pechova)
Se známou autorkou knih pro děti – Ivonou Březinovou – jsem se setkala na Dni otevřených dveří na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde vyučuje. Usadily jsme se v podkrovním kabinetu, kde byl příjemný klid a pohoda, a rozhovor mohl začít.

Jsme doslova „na půdě“ literární akademie, kde vyučujete obor Tvůrčí psaní. Co vás k této práci přivedlo?

Moje původní povolání je odborná asistentka na vysoké škole. Po mateřské dovolené jsem zůstala doma na volné noze a stala jsem se spisovatelkou z povolání. Brzy jsem však pocítila jakési „manko“ ve vztahu k vysokoškolským studentům. Jeden kamarád mi dal kontakt na vedení této akademie. Zapsali mě do nějakého pořadníku a asi po roce mě přizvali ke spolupráci. Působím tady již pátým rokem.

Jak se vám se studenty pracuje, jak probíhá výuka?

V každé skupině, která vždy na začátku roku vznikne, se většinou vytvoří přátelská atmosféra. Osvědčil se mi kolegiální přístup. Nechci se v roli učitele nijak nadřazovat, studenti jsou více motivováni k většímu výkonu, pokud je beru jako partnery. Já jsem jen garant celého projektu, který se snažím dotáhnout do tištěné podoby. Zároveň pracuji s každým autorem individuálně – ne jen v té jedné čtyřhodinovce týdně. Texty studentů po večerech pročítám a neustále je ladíme – vznik rukopisu je dlouhodobý proces.

Na svém kontě máte i spoustu dalších projektů: s dětmi, které trpí leukémií (Sen o svobodě, Pohádky pod polštář).

K práci s výraznými literárními talenty na hematologii jsem byla přizvána. Rok jsem se věnovala nadané dívce, Petře Korytářové, která vytvořila slibný text. Ještě mohu zmínit liberecký projekt: načítání textů pro nevidomé děti. Z tohoto projektu už vzešlo osm CD, jedno z nich – Praprázdniny – je podle mé knihy. Od jedné Noci s Andersenem uskutečněné v centru pro neslyšící děti jsem trochu nahlédla do jejich duší a chtěla bych pro ně něco vytvářet.
Díla studentů bych vůbec nerada opomenula: vyšla sbírka hororových povídek Zuby nehty; během tří měsíců se rozebrala, takže Albatros vydal další knihu: Tisíc jizev. V současné době díky Knižnímu klubu přichází na trh sbírka detektivek pro mladé čtenáře – Ruce vzhůru. Cílem je ukázat studentům, že během intenzivního dvousemestrálního snažení lze dojít až k publikování. Funguji pouze jako editor: sestavuji, vybírám, řadím texty. Jsem ráda, když studenti projdou celým procesem: naučí se praktické věci jako korektury, vyzkoušejí si spolupráci s výtvarníkem, se smluvním oddělením, řeší problémy s vydáváním. A pak s propagací.

Vaše tvorba pro děti je hodně různorodá a široká – od encyklopedií pro nejmenší přes začínající čtenáře po ty puberťáky. V čem vám jsou děti blízké, proč zrovna texty pro ně?

Těžko říct. Někdy v pěti letech jsem sama začala tvrdit, že budu spisovatelkou – ale o psaní pro děti ani zmínka. Na tvorbu své první knihy jsem čekala poměrně dlouho, bylo mi skoro třicet, to jsem už kolem sebe měla dcery. Možná za to mohou právě ony. Moc se mi to zalíbilo: pocit, že se dítětem stávám zpětně, že mi nedělá problém vcítit se do kůže šestiletého a pak i do puberťáka. Že je mi v tom dětském světě hezky – a ani nemám nutkání psát pro dospělé čtenáře.

Takže jste znovu dospívala se svými dcerami…

Myslím, že už mě předběhly. Já se stále vracím ke knížkám pro nejmenší, zatímco ony už vyrostly. Moje rodina funguje jako první čtenář, jakýsi prubní kámen a garant.

Kde jinde ještě berete inspiraci? Píšete i o patologických jevech naší společnosti – drogy, závislosti, násilí…

To vzniklo kvůli dcerám. Když začaly dospívat, uvědomovala jsem si, že jejich svět už bude úplně jiný než svět mého dětství. Jako máma jsem chtěla být v obraze, účastnit se jejich rozhovorů jako partner. Ty věci jsem zkoumala spíše jako máma než spisovatelka, věděla jsem velmi málo. Znova jsem četla knížky typu My děti ze stanice zoo, Memento. Asi rok jsem se probírala různými novinovými články a reportážemi a dělala si poznámky. Pak mi volali z Albatrosu, jestli nechci napsat sérii románů pro dospívající, a já jsem tehdy dost neuváženě plácla, že bych chtěla napsat knížky o závislostech. Oni to vzali jako dobrý nápad. Sotva jsem však položila sluchátko, došlo mi, že o narkomanech psát nemůžu, když jsem v životě ani nekouřila. Další rok jsem tedy strávila návštěvami různých léčeben, nemocnic a pasťáků. Snažila jsem se sehnat co nejvíce informací přímo od lidí, kteří vše zažili na vlastní kůži. Triptych Holky na vodítku jsem napsala až po ročním sbírání matriálu.

Nepůsobilo to na vás příliš depresivně?

To víte, že jo. Ale mohla jsem se z toho vypsat, což mě zachraňovalo – stejně jako mé hrdinky. Možná i proto se ty knihy neodehrávají v jedné rovině. Jedna část je z léčebny – a druhá je ve formě deníků.
Postavy jsou smyšlené, ale jejich osudy složené z reálných mikropříběhů.

Když jste pro děti psala tetralogii o partě dětí na cestách (Básník v báglu, pozn. red.), chtěla jste zpříjemnit „puberťákům“ povinnou četbu?

Musím ještě upřesnit, že už vyšel pátý díl s názvem Blázniví donkichoti. Impuls přišel od Albatrosu: chtěli příběh, který se odehrává na skutečné existující trase – nikoliv příběh o velikánech české literatury. Koukala jsem tedy do všech možných map a průvodců a přemýšlela jsem, kam ty svoje hrdiny vyšlu. Shodou okolností jsem objevila mapu, na níž byla zeleně označená turistická trasa a nápis „Cesta Karla Hynka Máchy“. Máchu jsem vždycky strašně moc milovala, byl to můj oblíbený autor a četla jsem od něj a o něm všechno možné, takže jsem měla jasno. Řekla jsem to své dceři, tehdy čtrnáctileté, ale její reakce byla zděšená – mami, tohle máme v učebnicích, o tom číst nechci. Pochopila jsem, že tyhle knihy musím psát na míru čtenářům, kteří by se podobných témat obávali. Nenápadně, jakoby omylem, do nich dostat sumu informací, které nejsou v učebnicích. Když jsem začala tvořit, musela jsem toho pochopitelně nastudovat kvantum. Pak už jsem děj knížky dávkovala tak, aby vše bylo srozumitelné a čtivé i pro ty čtenáře, kteří se dobrovolně jinak k literární historii nedostanou.


Píšete i encyklopedie pro nejmenší. Podnět k nim dalo nakladatelství?

Ano, mě osobně by to tehdy asi připadalo troufalé, vyzvalo mě k tomu nakladatelství Fragment. Byla to úžasná zábava a zajímavá práce, ale i škola spisovatelského řemesla, protože jsem si sáhla až na dřeň té profese. Neboť jestliže máte na jedno heslo jen osm set znaků, a musíte se do něj vejít s tématem jako Starověk nebo Princip elektřiny a ještě to napsat tak, aby to děti bavilo – musíte s jazykem pracovat od základu. Využívala jsem všemožných zkratek, zjišťovala, kolik má čeština synonym a vyhledávala ty kratší. To mě hodně vyškolilo.

Též píšete i knihy pro nejmenší s jakýmsi „výchovným“ podtextem – Neotesánek, Mimínek – jaké jsou reakce rodičů?

Ta forma určitě pomáhá. Knihy slouží jako inspirace pro mateřské školky a školy – pro celoroční či dlouhodobé projekty. Například v mateřské školce v Dětenicích u Jičína skutečně realizovali projekt, kde s dětmi pracovali na základě příběhu o Neotesánkovi. Děti tu dokonce mají asi půlmetrový pařez, nahrubo přitesaný do podoby kluka. Jakmile se děti něco naučí, dostanou smirkové papíry a trochu tu sošku přihladí, čímž ji dotvářejí. Tím, že se z nich stávají vychované děti, vzniká i dřevěná socha: aby jejich hrdina nebyl neotesanec, ale kluk.

Máte nějaký literární vzor, knihu, která vás ovlivnila?

Nesmírně si vážím autorky Ivy Procházkové. Ale ovlivnit – to není to pravé slovo. Nemám vzor. A nemám ani jednu konkrétní oblíbenou knihu.

Přeložila jste jednu knížku pro děti ze slovenštiny Naše máma je bosorka od Gabriely Futové; máte v plánu přeložit i další?

Ráda bych tuto autorku představila českému čtenáři ještě víc, protože ona je na Slovensku nesmírně populární, její texty se mi velmi líbí a překlady s ní osobně konzultuji. Myslím, že se tady poměrně dobře uchytila, a pokud bude nakladatel souhlasit, budu překládat dál.

Jaký máte ke Slovensku vztah?

Jezdím pravidelně do Prešova na knižní festival a pořadatelé z legrace říkají, že jsem něco jako jejich maskot. Ráda se tam vracím, pořádám besedy v knihovnách. Když jsem tam byla poprvé a měla mít besedu s druháčky, byla jsem zděšená, že mi nebudou rozumět. Opak je pravdou – s jazykem není problém: Je tam jiná situace než u nás, mají zkušenosti se čtením českých knih. Bylo to příjemné překvapení – hodně sledují Českou televizi, ale čtou i české knihy. U nás to tak nefunguje, slovenština upadá, dnešní generace ji potlačuje a přestává bohužel některým výrazům rozumět.


Kdy jste vlastně začala tvořit, v kolika letech?

Do šuplíku? (smích) V podstatě od nepaměti. Sotva jsem se naučila psát, hrála jsem si na spisovatelku. Dokonce mám pár svých dochovaných minitextíků z doby, kdy mě rodiče nahrávali na magnetofon. Vymýšlela jsem si pro pobavení celé rodiny. Protože mi všichni hodně četli a vyprávěli, začala jsem vyprávět i já jim. Vždycky jsem to své vyprávění pojmenovala, končila jsem takovou tou průpovídkou „A to je konec mé řeči“. To mi bylo kolem tří let. Hrála jsem si i na vlastního vydavatele a ilustrátora – drželo mě to od malinka.

Jak asi vypadá váš denní režim, když píšete?

Mění se podle času. Když byly děti malé, psala jsem výhradně ráno a dopoledne: odvedla jsem dcery do školy a školky, věděla jsem, že když začnu v osm, mám čas maximálně do půl jedné. I kdybych pak měla sebegeniálnější myšlenku, musela jsem končit, dojít pro děti a chovat se jako maminka. Teď jsou velké, mohu psát intenzivně, i deset, dvanáct hodin denně. Svůj příběh prožívám, není promyšlený do důsledků, jen tuším, kam se hrdinové posunou. Vyhradím si vždy tak tři, čtyři týdny v kuse, za tu dobu mám hrubý rukopis hotový. Předchází tomu náročná, až několikaměsíční příprava, a potom dolaďování. Ale to už není tak náročné, jezdím na besedy a připravuji další projekty.

Jak vnímáte konkurenci?
Každý má svůj styl psaní a způsob, jak knížku vytváří. Někoho obdivuji, u někoho vidím tu rutinu. Někoho si přečtu ráda a u některých mi stačí jedna knížka, protože mi splývají dohromady. Myslím si ale, že každá knížka má svou funkci a najde svého čtenáře. Problém je v tom, jestli se najde tolik čtenářů, aby se nakladateli vyplatilo ji vydat.

Jak jste se cítila, když vás pasovali na rytíře „Řádu krásného slova“?

To byl zážitek! Moc si takových ocenění vážím, protože jsou hmatatelná. Také mám radost z mailů. Píšou mi spíše lidi, kterým se kniha líbila, to potěší. Ale vím, že už mi nedají vědět ti, kteří spokojení nebyli. Když dostanu nějakou cenu, vím, že se musela sejít určitá porota, není to tedy ocenění jen od jednoho člověka… Hodně to pro mě znamená. (Zlatá stuha, Cena učitelů, Cena knihovníků atd.) Jako opravdová rytířka Řádu krásného slova taky ráda jezdím za dětmi, abych je pasovala na čtenáře. Dokonce jsem neodolala a pořídila si na to opravdový meč, v Toledu ve Španělsku, když jsem šla po stopách Dona Quijota. Vším tím já žiju…


Těšilo mě a moc děkuji za rozhovor.



Ludmila Pechová


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(8. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2548


Praha krvácí, potřebuje hrdinu


Gabriela Romanová
( gabriela.romanova)
O nacházení ideálů, komerčním psaní a městské fantasy jsem si povídala s Pavlem Renčínem.
Vaší iniciativou je tvorba románu Labyrint, který vznikal za přispění čtenářů on-line na vašich webových stránkách. Není to pro spisovatele obtížné? To množství nápadů vám přeci musí rozbíjet původní koncepci příběhu.
Samozřejmě nemůžete nechat čtenáře stoprocentně rozhodovat o ději románu, nefungovalo by to pak jako kniha. Ale tohle byl příběh s velkým překvapením na konci, celá pointa se objeví teprve v posledním dílu, což byla obrovská výhoda. Ze začátku byla ta kostra opravdu volná, až zhruba od půlky jsem věděl, kam se chci dostat. Takže jsem mohl vypisovat v určitých rozhodujících bodech ankety a využívat čtenářské nápady tak, aby to nevadilo tomu vyústění. Ale nevýhoda je, že nemůžete celý text redigovat, zpětně ho měnit. Toho, co už je jednou napsané, se prostě musíte držet a dávat si pozor, aby se neobjevilo něco, co je s tím v rozporu. Je to hotové, i když celý ten román teprve vzniká, a mým úkolem bylo dovést do konce všechny narážky, aby do sebe vše nakonec zapadlo.


Chystáte se Labyrint vydat i knižně?
Chystám se ho vydat. A dá se říct, že to bude taková předehra mojí knižní trilogie Městské války. Labyrint vznikal, když jsem měl první díl válek hotový. Když jsem psal druhý, mohl jsem ho už s Labyrintem lépe provázat.


Je pro fantasy příběh dobrou inspirací všední život? Z čeho pramení vaše inspirace?
No, já píšu fantasy, ale snažím se o takzvanou současnou fantasy. Městská fantasy je jeden z jejích oddílů. Vybral jsem si ji proto, že je hodně ve spojení s naším běžným, každodenním životem a mě hrozně baví hledat v něm fantazii.


Takže to není tradiční fantasy?
Není. V té ani nevidím moc prostoru pro svou tvorbu; v klasické fantasy toho bylo napsáno už tolik, že není moc možností přicházet s něčím novým. A právě nové nápady, nové přístupy a pohledy jsou důvodem, proč píšu. Vytvářet si vlastní směr je pro mě to nejdůležitější. Nebavilo by mě vymýšlet jenom příběh v dobře známých, vyzkoušených kulisách.


Přál byste si, aby fikční svět vašich knih byl skutečný?
Takhle k tomu rozhodně nepřistupuju, je to spíš svět mých ideálů. Fantastické ideály přenesené do současnosti. A jak už to bývá, kdyby se staly skutečností, nedopadlo by to dobře. Je krásný psát o hrdinských bitvách a o tom, jak moderní lidé znovu nacházejí takové hodnoty, jako je třeba čest, a zjišťují, co jsou skutečně zač a za co opravdu stojí. Jiná věc je něco takového skutečně zažít. Nemusí Vám hned někdo umřít na barikádě, abyste si ty hodnoty uvědomila. Zůstal bych radši v rovině ideálů.


Mluvíte o návratu k ideálům. Proč jste si vybral svého hlavního hrdinu zbabělce a pokrytce? To přeci není klasický odvážný rytíř, šlechetný charakter.
Ano. Je to takový archetyp moderní, komerční doby, pokrytec a sobec. Žádný hrdina bez bázně a hany, co seká hlavy. Místo aby zachránil ženskou, uteče. Pro fanoušky fantasy je to něco nezvyklého, mají často problém se s ním sžít, ale on na druhou stranu daleko lépe znázorňuje současnost. A mně se s ním dobře pracuje, můžu na něm ukázat ten vývoj, z anti-hrdiny se stává hrdina. Postupně, aby to bylo uvěřitelné, naplňuje celou podstatu svojí postavy.


Řekla bych, že vaše tvorba má v tomto ohledu výchovnou funkci. Jak vy sám vnímáte pozici fantasy literatury mezi ostatními žánry? Můj strýc například tvrdí, že to jsou pohádky pro dospělé.
Vidíte. Nedávno jsem odpovídal na otázku, která byla položená úplně opačně: Proč píšu fantasy literaturu, když jsou to takové chmurné příběhy se špatným koncem? To, na co narážíte, je mainstream, skutečně pohádky pro dospělé, ale fantasy literatura má mnoho podob. Já se na to dívám jako na žánr, v němž se dá vytvořit i filozofické dílo. Nemůžete přeci žánry rozdělit jenom na intelektuální a brakové. Důležité je to, co chcete sdělit, výpověď, kterou to dílo má. I proto píšu současnou fantasy, která není úplně žánrově vymezená. Nezáleží na tom, jestli to bude detektivka, horor nebo klasický příběh. Jde o to, zda mám co říct.


Praha je v Městských válkách charakterizovaná s velkou pokorou. Je to i váš osobní pocit z tohoto města?
Kdyby byla Praha personifikována jako žena, božská vládkyně, tak nic jiného než pokoru před ní cítit ani nelze. Vzbuzovala by obrovskou úctu. Zcestoval jsem velkou část světa, ale tohle je nejkrásnější město, které jsem kdy viděl.


Neodradí tahle adorace Prahy třeba čtenáře z Brna?
Já se spíš obávám, abych nebyl nařčen z opačného. Druhý díl Městských válek se odehrává z velké části v Brně a s tou Prahou to nebude zas taková legrace, jak se ukáže. Já bych rád v lidech vzbudil určitý pocit patriotismu, hrdost, že přísluší k tomu svému městu, lásku k němu. V mé trilogii vystupují města jako oživlé polobožské bytosti, které mají moc ovlivňovat dění, a jejich obyvatelé se v určité fázi taky budou muset rozhodnout, jestli se za ně postaví. Ono to takhle zní jako nějaký obrovský ideál, ale mě to baví.


Znáte všechna místa, která se v Městských válkách objevují, důvěrně? Musíte z nich mít hodně silný pocit. Jak dlouho trvá, než ho získáte?
Snažím se ta místa znát co nejlépe, většinu měst jsem navštívil, ale není úplně v mojí moci je zcestovat všechna. V dnešní době je výhoda internetu, kde si můžete zobrazit mapu toho místa, topografickou, turistickou, fotomapu; řada památek, které potřebuju využít, je nafocená z různých úhlů, takže mám i ten vizuální vjem.


Chybí vám ale ta atmosféra!
To je pravda, ale snažím se to dohledávat i z jiných zdrojů. Na spoustu míst jsem telefonoval, třeba do Mělníka do přístavu, kde jsem zjišťoval, jak dlouho trvá tlačnému člunu dopravit dvě vany s uhlím do elektrárny v Chvaleticích. Nebo jsem volal na Městskou policii do Vysokého Mýta, protože jsem potřeboval vědět, jak postupují, když tam zadrží celostátně hledanou osobu. Pomáhají mi i poznámky čtenářů, neberu je proto na lehkou váhu. Jsou to obyvatelé těch měst a znají řadu věcí, které já znát nemůžu - moderní legendy, co se povídají o téhleté strouze o támhletom kopci. To jsou věci, které pak dodávají tomu příběhu koření.


Když už v nějakém městě jste, co na vás působí nejvíc? Čím se vám dostává pod kůži?
Na to nedokážu úplně přesně odpovědět, nemám nějaký zaručený recept, čeho bych si měl všímat nejvíc. Jdu, přemýšlím a to město se nějak projevuje. U každého je to speciální.


Píšete i povídky - co vás baví víc?
Ono má oboje svoje výhody i nevýhody. K povídce sednete, za pár týdnů ji napíšete, a tím to končí. Román je dlouhá cesta, mně trvá jedna knížka rok, ale pak když vyjde, mám z toho o to větší radost. Je to mé samostatné dílo, takže to je pro mě důležitější. Povídka je jednodušší z hlediska trpělivosti a píle, která je k tomu potřebná.


Naučil jste se s románovou trilogií přistupovat nějak jinak ke své tvorbě?
Chce to obrovskou pokoru a cílevědomost. Naučil jsem se psát pravidelně. Když to člověk myslí s psaním vážně, tak je pravidelnost nejdůležitější věc. Bez toho, aby pro vás bylo psaní určitým zvykem, není podle mě ani možné psát nějaké delší útvary.


A to pak napíšete něco kvalitního?
Ale jistě. Neznamená to, že by vás nebavilo psát. Musíte jenom překonat tu lenost a sednout si k tomu. Když už píšete, není žádný problém.


Koho vlastně svou tvorbou oslovujete? Čtenáře, nebo sebe?
Já píšu pro čtenáře, ale je pravda, že knížku Jméno korábu jsem si napsal i pro sebe. Smyslem mého psaní je vyprávět příběhy, které baví mě i čtenáře, a protože se psaním neživím, můžu si to dovolit. Kdybych chtěl hledat nějaký komerčnější způsob, tak by to sice asi šlo, ale pořád mám pocit, že je jednodušší uživit se něčím jiným než psaním. Aby se moje knížky prodávaly, chci naučit lidi, aby četli to, co mě baví psát. V nejhorším případě se to nepodaří.


Já si ale myslím, že když chcete, aby byly vaše knížky masově čteny, musíte hodně slevit z jejich kvality.
Když se chcete psaním dobře uživit, často musíte být komerční, ale neznamená to, že jsou vaše knížky špatné. Navíc je to psaní tím těžší, čím jste úspěšnější. Ubývá motivace k psaní, žijete v blahobytu, jste spokojená a všechny ty vnitřní krize a přetlaky, které vám vytvářely dobré prostředí pro tvůrčí činnost, jsou pryč. Nemáte touhu stát se populární, protože už jste. Jste sledovaná a kritici vás stejně vždycky sepsujou. Teď mluvím o jednom konkrétním a velmi úspěšném spisovateli.


Vyšlo vám 5 knížek, z toho jedna zahajující knižní trilogii. Cítíte se jako spisovatel?
Je zajímavé, že po prvních dvou knížkách jsem se jako spisovatel ještě necítil, ale po té třetí už to přišlo. Tehdy už jsem se jako spisovatel začal cítit. Začalo se o mně trochu psát, proběhla i reklamní kampaň, začali se o mě hezky starat. Je příjemné, když vám nakladatel důvěřuje, což dneska není úplně běžné. Dokonce se o mě začali zajímat i filmoví producenti, což jsem také zažil poprvé.


Takže se můžeme dočkat zfilmování vašich knížek?
No to né, to ani zdaleka! Bohužel takhle jednoduše to nefunguje. Většinou přijde tak dvacet nabídek a jenom jediná z nich se opravdu realizuje. Takže čekám na těch dalších devatenáct.


Pavel Renčín (1977)
Od roku 1999 mu vycházejí povídky, s nimiž vyhrál několik literárních soutěží. Souborně vyšly ve sborníku Beton, kosti a sny (2009). Na svém kontě má i několik románů, které publikuje od roku 2004, kdy vyšla jeho Nepohádka. V roce 2007 pokračoval románem řazeným do žánru magického realismu, Jméno korábu. První díl trilogie Městské války, Zlatý meč (2008), získal cenu Aeronautilus a byl nominován Akademií SFFH v kategorii nejlepší česká kniha.


Gabriela Romanová


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.

(13. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2575


Miluji spojení obrázků a slov

Rozhovor o Muminech, Švýcarsku, komiksových příchutích a tvůrčím diktátorství
Markéta Böhmová
( marketa.bohmova)
V rámci Komiksové soboty jsem využila možnosti osobního setkaní s Nickem Abadzisem. Téměř neschopná říci souvislou větu jsem se posadila do křesla naproti sympatickému pánovi s Adidas potítkem na zápěstí. Ukázal mi pomalované conversky, napil se piva a s úsměvem čekal na první otázku. Jeho monolog se mi během naší půlhodiny podařilo přerušit ještě několikrát.
Napadlo vás někdy, že se stanete autorem komiksů?
Ano, už jako malý jsem si byl celkem jistý, co bych chtěl dělat. Měl jsem rád Hergéovy knihy – Tintinova dobrodružství. Četl jsem tyto a i spousty dalších anglických komiksů. Také jsem byl blázen do Dandyho. To byl takový šílený, veselý komiks, který vycházel každý týden. Opravdu jsem miloval to spojení obrázků a slov a moje matka mou aktivitu v tomto směru podporovala. Podporovala vlastně nás všechny – mě, sestru i bratra. Sama je umělecky velmi nadaná, takže když to samé viděla ve svých dětech, věděla, že to je dobrá věc.
Vždy tu tedy byla důvěra a podpora, nejen co se týče komiksů, ale celkově dětské literatury. Takže jsem opravdu věděl už od dosti útlého věku, že chci být vypravěčem nějakého druhu. Nebyl jsem si jen jist, zda chci být autorem komiksů nebo karikaturista, ale vždycky jsem miloval vyprávění ve všech formách. Možná jsem přemýšlel, že bych šel do televize, do nějakého animačního týmu nebo něčeho takového.
Musím přiznat, že tahle touha se vytratila, když jsem byl teenager a zajímal jsem se hlavně o holky a muziku. Ale vrátil jsem se k tomu později, když jsem začal chodit na výtvarnou školu. Snažil jsem se vzpomenout, co přesně jsem to chtěl dělat. A pak, když jsem byl na návštěvě u přítele v Americe, vešli jsme do obchodu s komiksy a najednou to bylo jasné – jo, tohle to je, tohle chci dělat.
Podle mě je to ta nejpřímější cesta, ve které vše kontrolujete vy – jste hercem, režisérem, scenáristou, osvětlovačem. Při tvorbě jste opravdu vším. Jste takový tvůrčí diktátor. Dalším faktorem bylo také to, že ve škole vám neustále říkali, co máte dělat, takže mě to lákalo o to více. Takže ano, už jako malý jsem o tom měl dost jasnou představu.



Měl jste nějaký idol, Múzu, oblíbeného autora?
Měl jsem jich spoustu. Jak už jsem řekl, jako malý jsem měl rád Hergéa a také Asterixe a Obelixe od Goscinnyho a Uderza, oba Francouzi - Goscinny scénárista, Uderzo výtvarník. Tyto pány jsem měl velmi rád. Dále také Finku Tove Janssonovou, která psala knihy o Muminech. Opravdu jsem je miloval, měly na mě velký vliv. A dnes, když se chci spojit se svým vnitřním dítětem, když se snažím něco napsat, vracím se a čtu tyto knihy. Jsou mistrovskými díly dětské literatury a myslím si, že i ilustrace jsou skvělé. Věřím, že pro mě byla obrovskou inspirací. Pak také knihy amerického autora Dr. Seusse a jeho Cat in the Hat (do češtiny nepřeloženo, pozn. red.). Jedná se o rýmované příběhy s bláznivými, velmi zářivými ilustracemi; všude cákance inkoustu, bláznivé stroje.
Když jsem pak už jako teenager žil tři roky ve Švýcarsku, četl jsem třeba Asterixe a další francouzské komiksy, Luckyho Luka. Všechny tyhle věci jsem si kupoval v novinovém stánku. Takže nejen že jsem byl vystaven komiksům britským, ale také evropským, jako například Métal Hurlant, který byl pro francouzskou scénu opravdu zlomovým. V jeho čele stáli Moebius a Philipp Druillet, což byly hvězdy sedmdesátých a osmdesátých let. A nesmím zapomenout ani na americké zástupce, Marvel a DC. Všechno tohle ve mně vedlo k nějakému mixu. Když jsem byl tehdy v tom obchodu s komiksy, v nějakých sedmnácti, osmnácti, objevil jsem Los Bros – bratry Hernandezovy, což byli dva americko-mexičtí karikaturisti, jejichž práci stále miluji a kteří mě naprosto uchvátili. Ve svých pracích totiž ukázali hodnotu postavy, postavy pohánějící děj, což tehdy bylo dost neobvyklé. V momentě, kdy se objevili, rázem změnili americký komiks do značné míry. Myslím, že ho hluboce ovlivnili v návaznosti na underground, a to i v tom směru, že se entity staly více mainstreamovými, že se dostaly do rolí superhrdinů (Love and Rockets, pozn. red.).
Doma v Británii jsme nic takového neměli. Já jsem tehdy začal pracovat jako redaktor u Marvel UK, byl jsem velmi mladý. Pracoval jsem tam více než rok a půl, byl jsem zapojen do magazínu Deadline, který se zaměřoval na hudbu a komiksy. Touto cestou jsem rozvíjel své první vypravěčské pokusy s postavou Hugo Tate. Opravdu jsem si to užíval, protože v tom byla spousta svobody, sice příšerný plat, ale ta svoboda stála za to. Nemohli jste si touto cestou tehdy moc vydělat, takže jsem byl rád, že alespoň můžu následovat svou Múzu a vydat se se svou postavou na cestu. V Anglii tehdy neexistovalo něco jako hlavní, dominantní scéna, bylo opravdu těžké přežít. Jedna generace autorů se téměř ztratila. Británie je dle mého názoru takové komiksové ghetto, kde není nic, co by vám pomohlo. Musíte opravdu tvrdě pracovat, musíte se přesunout do zahraničí, a to buď fyzicky, nebo alespoň od stolu, jak jsem to vyřešil já sám.


Píšete komiksy pro děti i pro dospělé. Liší se práce na nich nějakým způsobem?
Co se týče zpracování do konečné podoby, není mezi nimi žádný velký rozdíl. Děti jsou ale méně trpělivé, nedají příběhu tolik času, jako by mu dali zkušenější čtenáři. Ti jsou připraveni investovat více do jeho proniknutí, zatímco děti by už byly znuděné. A ony vám opravdu řeknou, že se nudí. Musíte najít důmyslný způsob, jak je chytit. Dále musíte mluvit o emocích přímo, protože děti jsou v tomto směru samy velmi přímé. Není to tím, že by byly prostší, jednodušší, je chybou tvrdit něco takového, protože děti jsou naopak velmi chytré. Musíte je přesvědčit, aby po celou dobu sledovaly odehrávající se věci, a to výběrem rytmu i stylu vyprávění. Musíte vymyslet, jak rozřešit věci rychleji. Celou dobu jste ve střehu. Je to opravdu výzva dělat dětské komiksy. Tím samozřejmě neříkám, že tvořit komiksy pro dospělé je lehčí, jen v tomto ohledu méně problematické. Ale rád dělám komiksy pro obě skupiny.
Svým způsobem si užívám vypravování dětských příběhů. Znovu vzpomenu Tove Janssonovou. Ta udělala neuvěřitelnou věc ve svých knihách o Muminech tím, jak je nechala stárnout skrz všechna pokračování. Muminek v začátcích vystupuje jako malé miminko a pak postupně roste až do puberty. A vše samozřejmě dobře dopadne. Nenásilně to tak vypovídá o tom, že čas stále běží. A to si myslím, že je úžasné. Je to to, co dělá tento příběh skvělým a zároveň jej nezahlcuje nějakým fantastičnem. A současně ani neděsí jinými skutečnostmi. Lidé zkrátka stárnou a mění se. A stávají se dobré i špatné věci. Ve směru reálných skutečností, tedy toho, co se ve světě opravdu děje, je nejlepší autorkou pro děti Jacqueline Wilsonová, která se zaměřuje na současné problémy, s kterými se děti musí potýkat (např. rozvod rodičů, pozn. red.). Své příběhy staví na ryzím elementu pravdy, který děti perfektně rozpoznají. Když se do své práce plně neponoříte, když tvoříte jen pro peníze a není v tom kus vašeho srdce, nebude se jim to líbit. Děti prostě neošálíte.


Na vašich webových stránkách jsem viděla, že spousta vašich prací je černobílá. Ale například Lajka je barevná. Proč jste se rozhodl v tomto případě pro barvu? A jaké jsou výhody a nevýhody obou řešení?
Zajímavá otázka. No, když jsem začínal, barva v časopisech nebyla, byla tehdy moc drahá. Ale všechno se časem změnilo, desktop publishing i způsob, jak vše dělat levnější. Takže když jsem začínal, neměl jsem vlastně na výběr. Věděl jsem, že musím kreslit černobíle. Myslím si, že používání černé a bílé je onou čistou komiksovou formou. Musíte mít velmi silný smysl pro kompozici, abyste tímto způsobem vytvořila něco, co bude fungovat. Balancovat podíl černé na celkové struktuře stránky, rozvržení světlé a tmavé a všechny ty tvary mezitím pouze skrz používání této jedné barvy. Miluji tuto čistotu, ryzost. I když teď tvořím něco barevného, což je dnes mnohem častější a pravděpodobnější, rád se znovu vracím k této formě. Všechny mé série, na kterých v současnosti pracuji, nejsou jen barevné. Velký podíl na tom mají požadavky trhu více než cokoli jiného.
Co se týče Lajky, nebarvil jsem ji já osobně, byl jsem ale celému procesu přítomen – udával jsem výběr barev a jejich celkové rozmístění. Barva vám dává šanci nových rozměrů, můžete ji využít na udávání atmosféry, rozlišení denních dob. V černobílé je to obtížnější. Samozřejmě ale můžete přijít s elegantnějším řešením – když se má jednat o noc, řeknete si, ok, takže to nechám prázdné a později tam přidám pár hvězd. Nutí vás to víc o věcech přemýšlet, protože celková nálada a atmosféra se na celku podílí obrovskou mírou. A to je jeden z důvodů, proč vyprávím příběhy – vše je to o vnuknutí.
Barvu používám rád. Hrozí tu ale nebezpečí přeplácání, takže se vždy vyplatí vrátit se občas jen ke klasické černé a bílé, třeba i jen proto, aby se člověk přesvědčil, že umí tvořit i tímto způsobem, protože v obou metodách je obrovský rozdíl. Nehodlám se vzdát černobílé tvorby ve prospěch té barevné, ale pravděpodobně budu nyní upřednostňovat barvu, a to z toho důvodu, že si to tak doba žádá.


V čem si myslíte, že tkví ono lákadlo komiksů v kontrastu s tradiční literaturou? Jsou snad v něčem lepší?
Komiksy jsou pravděpodobně nejflexibilnější komunikační prostředek, které lidstvo kdy vymyslelo. Nemyslím si, že by tím snad byly lepší než klasická literatura, jen tu nejsou dostatečně dlouho, aby měly své klasiky. V komiksu neexistuje žádný Kafka nebo Dostojevskij. I když někteří se jim blíží. Třeba bratři Hernandezovi, jejich celková tvorba je dnes nedocenitelná a její vliv na tvorbu následující nepopiratelný. Komiks a literatura existují v našem světě jeden vedle druhého; koexistují ve světě, kde vzrůstá podíl elektronických médií. A to na ně má samozřejmě vliv. Mutují, vyvíjejí se a v budoucnosti se vyvinou do nových forem, a to na obou stranách komunikace.
Já osobně mám raději komiksy, jejich kombinaci obrázků a slov. Samozřejmě, romány a povídky jsou lepší v tom smyslu, že se skrz ně dostanete do myslí postav, a v tomto směru jsou velmi efektivní. V komiksu není nic složitějšího než vyjádřit toto. Komiksy jsou ale zřejmější, udeří vás mnohem přímější cestou. Také vyjádření pohybu je mnohem rychlejší. A teď je nesrovnávám jen se čtením románů, ale dokonce i s filmem, protože komiks je proti němu němý. Dosahuje tak čtenářovy představivosti skrz obálky, rozvržení stran, skrz způsob, jak příběh zpomalujete, zrychlujete. Teď už se dotýkáme věcí, které jsou známkou zkušených autorů. Nemluvím teď jen o zmíněné dramatické stránce, ale o celkovém vměstnání všech faktorů, které rychle zaujmou, a tím čtenáře rychle vtáhnou. Oni sami neví, proč tyhle věci tak milují, jakým způsobem je provedou až ke konci. Zkombinovat všechny tyto faktory bývá opravdu výzvou. Vezměte si na příklad fenomenální vzrůst Mangy po celém světě, což byla původně ryze japonská záležitost. Musím přiznat, i moje práce jsou tím mírně ovlivněny, používám jejich dramatické triky, jejich přímou formu, kterou miluji.
Když se zamyslím, co je pro mě nejvíce vzrušující, je to ta stránka komiksu, která jej mění z možné formy umění na jeho novou formu. Styly vyprávění příběhů se opravdu velmi vyvinuly, a to do největší formy, kterou si můžete představit. Dává nám spoustu možností, jak na příklad vyjadřovat emoce. A lidé si uvědomují, že tu je tato možnost, což literatuře zvyšuje poptávku. Když si lidé uvědomí nějaké možnosti, mohou pak dělat skvělé věci. Já sám moc neexperimentuji, ale samozřejmě se rozvíjím, měním, vymýšlím nové způsoby tvorby, vylepšuji svůj styl, abych tak mohl lépe zasáhnout čtenářovy emoce.
Opravdu doufám, že ani jedna forma nevymizí. Byla by to tragédie. Oba tyto aspekty kultury jsou velmi důležité. Člověk tak není jen konzumentem sledujícím televizi nebo nějaké další skvělé show. Potřebujeme je.


Váš otec je Řek, matka Angličanka, vy jste se narodil ve Švédsku, ale vyrůstal jste ve Švýcarsku a Británii. Měla všechna ta cestování a stěhování na vás nějaký vliv?
Měla, velký. Narodil jsem se ve Švédsku, ale moc si z něj nepamatuji. Byl jsem tehdy velmi malý. Co mě ale táhlo a stále táhne k tomuto místu, je fakt, že jsem tam byl vyroben, že mám nálepku „Made in Sweden“. Celkově mám rád celou skandinávskou kulturu, ale Švédsko je navíc i srdcovou záležitostí.
Švýcarsko mě ovlivnilo mnohem více. Švýcaři dělají věci velmi pečlivě, přesně, soustředěně a včas. Jejich malá města jsou ale pravým důvodem, proč je budu vždy milovat. Je tak snadné dostat se do přírody a užívat si všude kolem nádhernou krajinu. Ve srovnání s Londýnem, který je enormně přestavěný, zakouřený a plný znečištění, tu proti němu září čistá švýcarská příroda, do které můžete utéct. My jsme žili na velmi krásném místě, které pro mě bylo samozřejmostí. Občas se tyto obrazy krajiny objeví v mých pracích. Vím, že se jedná o nějaký můj vnitřní předobraz tohoto místa.
Švýcarsko mě také dovedlo k evropskému komiksu. Celé to stěhování mi ukázalo jeho tváře – když jsme byli v Řecku, dostával jsem řecké komiksy a další podobné věci, jako překlady Disneyho. Fascinovalo mě zjištění, že komiksy jsou mezinárodní, spousta postav je mezinárodních. Došlo mi, že toto se děje všude. Všechno to stěhování mi neustále dokazovalo, že se tu jedná o celosvětový fenomén. V létě jsem jezdil vždy na 3 měsíce za přítelem do Ameriky, kupovali jsme komiksy, americké komiksy se superhrdiny. Komiksy s americkou příchutí. Bavilo mě objevovat různé komiksové „příchutě“. Možná že celý způsob toho, jak jsem vyrůstal, mě učinil mnohem otevřenějším.


Měl jste možnost navštívit něco z programu letošního KomiksFEST!u?
Bohužel neměl. Přiletěl jsem včera, takže dnešek je vlastně mým prvním dnem tady. Navštívil jsem výstavu Maxe Anderssona, kterou jsem si opravdu užil. Bylo to symbolické zakončení všech těch let, kdy jsem sledoval jeho tvorbu v amerických publikacích. Celou dobu jsem si myslel, že je Američan. Nikdy jsem si neuvědomil, že pochází ze Švédska. Má opravdu výrazný styl. Cením si jeho názorů, toho, za čím si stojí.
Včera po příletu mě vyzvedl můj český vydavatel, aby mě trochu provedl po Praze. Mám zde jen jeden den, takže jedna z věcí, kterou jsem chtěl opravdu vidět, bylo Muzeum Franze Kafky. Když jsem byl mladší, četl jsem jeho Proměnu a Zámek. Po návštěvě muzea jsme šli na Hrad a pak na Petřín. Když jsme se vrátili zpět do centra, šli jsme na velkou večeři. Bylo to úžasné, ochutnal jsem tradiční české jídlo a vyhlášené české druhy alkoholu. Praha je opravdu exkluzivní, nádherné město plné kultur a života. Má sestra už tu byla a říkala mi, že si to tu zamiluji, že je zde živo. Hodlám se dnes po KomiksFEST!u porozhlédnout, chci si koupit nějaké české komiksy a podívat se, kdo všechno tu je. Rád jezdím na nová místa a poznávám nové lidi.


Markéta Böhmová


Nick Abadzis (1965)
Britský výtvarník, ilustrátor, scenárista a autor komiksů pro děti i dospělé. Komiksy začal publikovat koncem 80. let, psal scénáře pro mainstreamová americká nakladatelství Marvel, 2000AD, DC Comics; za album Hugo Tate – O, America (1993) získal svou první cenu.V roce 2007 vydal v New Yorku kreslený román Laika (česky pod názvem Lajka vyšel letos na jaře v nakladatelství BB/art), za který obdržel několik cen včetně prestižní Eisner Award.


Rozhovor se uskutečnil v rámci KomiksFEST!u, 7. 11. 2009 v Praze.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(23. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2603


Hrajeme pro děti

Piky, piky na hlavu, s počítačem nehraju
Jan Dušek
( jan.dusek)
Ve čtvrtek 3. prosince 2009 jsem se byl podívat na představení Divadýlka Piky-Piky v MŠ Chabařovická. Toto zájezdové divadlo vystupuje ve složení Vladimír Vyskočil a Jitka Morávková a má v repertoáru tři hry – Pohádku pro malá kůzlátka, O třech prasátkách a Kašpárkovy pohádky. Tentokrát děti měly možnost zhlédnout právě tu poslední.
Celá školka se sešla v očekávání hezkého představení. To trvalo hodinu a všechny děti ho vydržely pozorné až do konce. Vystupovala v něm ježibaba, obr, kašpárek a čert, vlastně čertí holčička Pikulka, která ačkoliv pekelná bytost, byla „malá, ale šikovná“ a hrozně ráda hrála piky piky.
Herci udržovali kontakt s dětmi a mluvené slovo doprovázeli písničkami a kytarou i pohybem. Použitými výrazy se chtěli přiblížit jejich světu, hráli si se slovy, deminutivy i augmentativy, třeba když ježibaba řekne miss, miska, mistička nebo kašpárek nazve obra obrman nebo čertovi „kručí hládíček v bříšíčku“. Pohádka byla i poučná: od kašpárka, když radí čertíkovi, se dozvíme, že „práce šlechtí“ anebo že se říká „bů“ nebo „děkuju“, jak mu poradí chytré děti.
Když jsem se dětí ptal, co se jim líbilo nejvíc, mlčely. Když jsem z mateřinky odcházel, zaslechl jsem, že se jim líbil čert i písničky, a mezi sebou si říkaly, že nejlepší bylo, jak se bába točila.


Jaký přínos mají takové pohádky pro děti? Na to jsem se optal jejich učitelky.
Myslím si, že tyto interaktivní pohádky, kde děti mohou reagovat, jsou pro ně dobré. Mají zážitek. Pak z toho vycházíme při řízené činnosti, třeba kreslení, potom si o představení povídáme, takže určitě v rovině, kdy si děti vypráví příběh.
Mohou být nějak poučné?
Určitě, pomáhají rozlišovat dobro a zlo. V dnešní době, kdy sledují v televizi ty pořady, co sledují, si myslím, že takových pohádek je málo.


A ještě několik otázek pro herečku Jitku Morávkovou.
Co vás přivedlo ke studiu herectví?
Jako dítě jsem hrozně ráda recitovala a účastnila se různých soutěží. Tenkrát se to jmenovalo Soutěž tvořivosti mládeže. Často jsem vyhrávala okresní kolo, byla jsem asi třikrát i v krajském kole a věděla jsem tak od takové páté, šesté třídy, že chci dělat divadlo. Chodila jsem do dramatického kroužku, připravovala jsem se asi od sedmičky na konzervatoř a hlavně jsem hrála s loutkami, což se mi stalo osudným. Nejprve jsem hrála pro spolužáky ve třídě, naše třídní učitelka (ve čtvrté třídě to myslím bylo) nám dovolila místo psaní, že jsme mohly ještě s jednou kamarádkou hrát divadlo pro děti. Vyráběly jsme si samy loutky a tatínek té mé kamarádky tenkrát dělal v podniku, kde se vyráběly různé krabičky pro medaile, a vyrobil nám z toho stejného materiálu, jako se vyrábí krabičky, celou scénu pro loutkové divadlo. Základem loutek byla silonová punčocha, která byla vycpaná vatou, pak se udělalo tělíčko. A jeden spolužák, který byl tak trošičku na fyziku, nám vyrobil draka, který dokonce chrlil z tlamy kouř, byl na baterky.
Tento příjemný zážitek z dětství jste si přenesla do dospělosti a vrátila se k hraní pro děti s loutkami?
Když jsem přišla do Prahy, skamarádila jsem se po mateřské dovolené s loutkářkou. Tenkrát jsme si říkaly Obrázkové divadélko a hrály jsme přes Pražské kulturní středisko. To bylo někdy v roce 84, čili je to už 25 let. Ta kamarádka bohužel pak zemřela, ale stejně jsme se po revoluci rozešly, protože jsme měly na divadlo jiný názor. Pak jsem začala hrát s tímto kolegou. Už jsme nechtěli pokračovat v Obrázkovém divadélku, takže jsme vymysleli jiný název.
Z jakého důvodu jste se rozhodli nazvat vaše uskupení právě Piky-Piky?
Přemýšleli jsme, jak se bude naše divadélko jmenovat. V pohádce o třech neposlušných kůzlátkách často ta kůzlátka, když si hrají, říkají: „Piky, piky na hlavu, já si s tebou nehraju“ nebo „Piky, piky na hlavu, já na vlka nehraju.“ A když jsme vymýšleli název, tak říkám: „My bysme se měli jmenovat nějak tak, jako je dětská hříčka „piky, piky na hlavu“ a kolegovi se to tak zalíbilo, že jsme se rozhodli pro tento název. Dokonce jsme si ho nechali patentovat, protože jsme zjistili, že nějaké „piky, piky“ divadlo je na Slovensku. My jsme ale byli první, co s tím přišli, takže to máme i jako ochrannou známku.
Název divadla je již sám o sobě blízký dětem, hrajete pro ně. Přizpůsobujete nějak svá představení reakcím dětského publika?
Určitě, často musíme vycházet z reakce dětí, protože děti nám tam začnou někdy i něco skandovat nebo začnou reagovat: „A my toho vlka zmlátíme!“ A jednou se nám stalo, že nám i vběhly na jeviště, takže jsme museli nějak reagovat a říct: „To přeci nejde, to by ta pohádka nemohla takhle pokračovat.“ Musí se někdy zasáhnout. Každé představení je určitě jiné, často se něco musí měnit kvůli reakcím dětí nebo se něco musí vynechat nebo se stane, že se tam některé dítě rozpláče. Pak se musí nějak vhodně zareagovat, aby se dítě uklidnilo.
Zapojujete děti do představení nějak cíleně?
Určitě cíleně v pohádce o kůzlátkách, kdy jedno dítě vezmeme i na jeviště; když se potřebuje, aby se jedno neposlušné kůzlátko uklidnilo, tak se posadí na židličku a to dítě má možnost si kůzle pohoupat. Někdy se stane, že vybereme dítě, které je divočejší než to kůzle, takže místo toho, aby kůzlátko uspalo, si s ním hraje, pak se musí na to zase zareagovat, aby se mohlo vůbec dál hrát, protože u toho vyprávím pohádku.
V Kašpárkových pohádkách se děti také zapojovaly…
Určitě, ptáme se jich na určité věci. Nebo se zapojí, když ježibaba tvrdí, že zkrásněla, vaří si různé bylinné čaje, aby omládla, chce se stát miss světa nebo přinejmenším České republiky a po jedné čarovné písničce má pocit, že omládla, a křičí, že se jde přihlásit do televize za královnu krásy. Děti se většinou začnou hihňat, že vůbec není hezká, a já jim pak říkám: „No, děti, vy se smějete, protože mi závidíte moji krásu.“ Děti na to někdy zareagují, některé se úplně rozčilují a některé se tomu smějí, takže tam je taky jejich zajímavá reakce. A na začátku pohádky, když se tam objeví kašpárek, někdy se jim podle toho, jak jsou děti staré nebo komunikativní, i představí, takže jim podávám ruku. Je zajímavé, že si všechny děti, přinejmenším v první řadě, chtějí na toho kašpárka sáhnout, potřebují kontakt s loutkou. Najednou jakoby věří, že loutka je jejich partner, že to není jen loutka, že to je někdo živý.
Která pohádka z vašeho repertoáru je vám nejbližší? A proč?
Mám asi nejradši tu o kůzlátkách, protože je trošku i o tom, že děti by neměly otevírat dveře někomu cizímu nebo vůbec komunikovat s cizími lidmi. Pak mi přijde, že je velmi vtipně napsaná a že jsou tam různé narážky, slovní hříčky. Asi ji mám nejradši a možná je to i tím, že byla naší první pohádkou a přijde mi nejvtipnější.
A která má největší ohlas u dětí?
Záleží asi na obecenstvu. Mám pocit, že kůzlátka, protože dětem se strašně líbí, když si tam kůzlátka hrají s nafukovacím míčem, a když se objeví vlk, jedno to kůzlátko ten míček vystrčí, jako že je to kůzle, a vlk po něm chňapne, chce se zakousnout do kůzlátka. Pochopitelně ten balonek praskne. To děti milují a je tam opravdu velký zmatek na jevišti, ale i v hledišti, protože se děti rozchechtají a pak si ještě jakoby znova simulují tu scénu a hrají si na prásknutí. Pak je zajímavé, že se poměrně rychle uklidní, když vycházejí další dvě kůzlátka, která hledají to třetí netušíce, že se tam něco takového stalo. Děti se většinou zklidní, protože tam ještě Culinka říká: „Pšt, musíme jít potichu, aby nás ten vlk neslyšel“, protože oni zaslechnou, že tam byl vlk. To je taky zajímavá situace a pro sebe si ověřujeme, jestli jsme schopní z toho velkého hluku a smíchu dětí dál pokračovat.
Je těžké zaujmout dnešní děti v době televize?
Televize tu už je x let. Ale člověk si říká v době počítačů - šestileté děti dnes pracují s počítačem a pouštějí si různá dívídíčka. Ale myslím si, že mají aspoň ve školkách rády kontakt s živým hercem a loutkou. Je to pro ně zase něco jiného a myslím, že vyloženě mají rády komunikaci. Mně se třeba stávalo, že děti přišly a chtěly si na mě sáhnout a jednou mi jeden chlapeček řekl: „Paní, já jsem se do vás zamiloval.“ Mají pocit, když někdo pro ně hraje, že si hraje s nimi, a to je baví, protože jejich rodiče často na ně čas nemají. Takže nemáme problémy s tím, že by to někoho nebavilo, spíše se někdy rozpláčou, když vidí vlka nebo čerta, hlavně malé děti, v září, říjnu, když přicházejí nové do školky. Nikdy se nestalo, že by někdo řekl: „Jé, to bylo ošklivý.“ Děti přijdou a řeknou: „Jé, to bylo hezký. Kdy zase přijedete?“
Takže to je pro děti něco neobvyklého, co jinde nezažijí, s čím nemají možnost se jinde setkat…
Myslím, že ve školkách, hlavně v Praze, je trend, že si divadla berou minimálně jednou za dva, za tři měsíce, někde ho mají každý měsíc, podle finančních prostředků. Takže děti právě ve školkách kontakt s živým hercem mají, ale často se tam setkáváme s tím, že nám říkají: „Jé, my jsme rádi, že máte takovýhle loutky.“ Je totiž spousta mladých lidí, kteří přijedou s jedním kufrem, ani nemají kostýmy, ani pořádně kulisy. U nás se diví, že toho máme tolik a že si to chceme připravit třeba půl hodiny před představením, protože máme opravdu velké kulisy. Souborů je teď hodně. Některé jsou průměrné, některé podprůměrné a některé jsou výborné.
Kdo je autorem vašich her? Upravujete je nějak?
Autorkou Pohádky pro malá kůzlátka je Marcela Truxová, tam se moc neupravovalo, akorát se tam přehazovaly obrazy. Občas se to musí upravit tak, aby to zvládli dva herci, i když tam je asi pět nebo šest postav. Pohádka O třech prasátkách se hodně upravovala, v podstatě je dána dohromady z několika pohádek, takže se tam už autor neuvádí. A třetí pohádka Kašpárkovy pohádky byla hodně upravována, hlavně kolegou panem Vyskočilem. Většinou se dopisují písničky. Texty písniček dělám i já a melodie dělá buď Vláďa, nebo to je společná práce.


Kéž každý má to štěstí zhlédnout takové kvalitní představení s hezkými loutkami i kulisami již v dětském věku!


Jan Dušek


Kašpárkovy pohádky, hrají: Jitka Morávková a Vladimír Vyskočil


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.
(6. 12. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2612


Čísla nejsou to podstatné

Po stopách čtenářské kultury v České republice
Majka Doms
( majka.doms)
„Čtení mu najednou otevřelo nový svět, v jeho požitku mohl nalézt odškodnění téměř za všechny nepříjemnosti svého světa skutečného. Když kolem něj vládl hluk, spílání a domácí sváry, nebo když se marně ohlížel po nějakém kamarádovi, utíkal ke své knize.“ Citát z knížky Karla Philippa Moritze Anton Reiser přiléhavě popisuje, co nám čtení vlastně může dát, přičemž si to často ani neuvědomujeme.
Pan prof. Jiří Trávníček je z Brna, přičemž částečně působí i v Ústavu české literatury a literární vědy FF UK, inicioval a spoluzorganizoval první čtenářský průzkum mapující celou českou populaci nad 15 let. Jak ale přístoupit k tak těkavému předmětu a proč ho vůbec zkoumat?

Jak vůbec vznikl nápad dělat takový výzkum?


Ta myšlenka je poměrně dlouhodobá. Na svět se však začala klubat až v posledních zhruba pěti šesti letech. Už na počátku 90. let jsem se zabýval čtenářem, ale tehdy mi šlo o čtenáře uvnitř textu, takzvaně modelového. To mi však přišlo jen jako jedna strana mince. K čemu je dobré modelování, když se nezajímáte o čtenáře skutečně empirického? Podařilo se přesvědčit ředitele mé instituce Pavla Janouška a tehdejšího ředitele Národní knihovny Vlastimila Ježka, že by se to mělo začít s empirickými průzkumy. A s kolegou Richterem, ředitelem Knihovnického instititutu Národní knihovny, jsme se do toho pustili. On se staral spíše o věci organizační, já víc o ty odborné. Hodně jsme se inspirovali v Německu, zejména tím, co dělá Nadace čtení (Stiftung Lesen) v Mohuči, jakož i v Polsku, tam se tomu věnuje parta lidí z varšavské Národní knihovny. Říkali jsme si, že by bylo dobré to udělat jako klasickou statistiku, ale zároveň, že nestačí zůstat jen u ní, takže jsme s jistým posunem rozjeli i projekt kvalitativní, a to metodou tzv. čtenářských biografií. Kromě toho se snažím své diplomandy a doktorandy navést na jednotlivá dílčí témata, jako je např. proměna čtení a čtenářství v době internetové. V komunistickém období se takovéto výzkumy dělat nemohly, to proto, že knihovní fond byl cenzurován a velmi neúplný byl i oficiální knižní trh. Jak by se tvářili zadavatelé průzkumu na to, kdyby jim některý respondent řekl, že jeho nejoblíbenější knihou je Kunderův román Život je jinde?


Navazujete na nějaké předchozí české šetření?


V 80. letech to dělal Aleš Haman, viz jeho kniha Literatura z pohledu čtenářů (1991). On však zůstával v okruhu uživatelů veřejných knihoven a nebyl to ani průzkum reprezentativní. My jsme na každý pád – v souladu s tím, jak se to dělá v Německu, Polsku, Kanadě, USA, Izraeli, Francii a jinde – chtěli ale reprezentativní průzkum. Takže naše šetření z roku 2007 je prvním českým reprezentativním průzkumem zaměřeným na čtení. Hodně zajímavých věcí se dělalo v 60. letech, např. Ladislav Kurka a Jaromír Jedlička, na velmi solidní úrovni byly u nás vždy průzkumy zaměřené na děti a mládež.


Proč vlastně potřebujeme vědět, kolik čteme, nestačí, když to každý ví sám o sobě?


Aha, tak vy si také myslíte, že čtení je ryze soukromou činností? Ba ne, čtení není jen časem blahodárné samoty večer pod lampou, je v něm ukryto tolik socio-kulturních vztahů, že to jednoho až udivuje. Knihu nám možná někdo doporučil, někde jsme si ji koupili či zapůjčili, náš vztah ke knize se někde formoval. Může za něj rodina, nebo kamarádi? Nebo snad charismatická češtinářka? A je tady ještě jedna věc. Často se dělají různé srovnávací výzkumy, co kde v které zemi jíme, kolik zkonzumujeme tvrdého alkoholu na hlavu, kolik máme v průměru počítačů či jak velká je naše obytná plocha. Stejně tak bychom měli vědět, co, jak, proč a k jakému účelu čteme. Čtení totiž není jen jednou z civilizačně-kulturních kompetencí, je to i brána do mnoha dalších kompetencí, např. mediálních.


Nemá to nádech soutěže?


To z toho dělají novináři. Vždycky když po mně chtějí nějaká čísla, tak se strašně ošívám. Oni totiž velmi rádi myslí ve vzorcích blízkých sportu: Španělé mají momentálně lepší fotbalisty, ale my jsme je porazili ve čtení. A jak na tom jsou Slováci? Aha, zbabělci, utekli do jiné metodiky, aby se náhodou neukázalo, že i je jsme porazili. I v knize, která interpretuje výzkum z roku 2007 (Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize, 2008) jsem zdůrazňoval, že každý národní výzkum vychází ze zcela specifických podmínek, a pokud by chtěl někdo srovnávat, musí tak činit velmi obezřetně. Ano, např. Evropská unie již má za sebou několik srovnávacích šetření našeho vztahu ke kultuře a médiím, ale poté, co jsem si prošel desítky různých průzkumů, jsem nabyl dojmu, že každá země má své vlastní podmínky, které se musí vzít v potaz – dotazy i s jednotlivými škálami.


Jak hodnotíte výsledky?


Výkonově vzato, jsou pěkné. Ale nepřekvapují. Už totiž z několika dílčích srovnávacích výzkumů Češi lezli jako výrazně čtenářská populace. Podle kritéria jedna přečtená kniha rovná se (statistický) čtenář, patříme – spolu se Skandinávci – do evropského čela. Pro mě je spíše zajímavé, co se bude dít dále… a možná také to, co už zažíváme u nejmladší generace např. v Německu, a sice že velká část čtení se stěhuje na internet. Možná bude časem nutno změnit i základní otázku, nevím. Zajímá mě také, co se bude dít s knihovnami, kam až ještě může růst knižní trh, který je dnes svým objemem značně přefouklý. Těším se také, co se ukáže v našich čtenářských preferencích: bude beletrie stále ukrajovat menší a menší část, nebo se to někde zastaví?


Každý třetí rok chcete průzkum opakovat a pokaždé si vyberete jedno téma jako těžiště. Většina dotazníku zůstane zachována, abyste mohli sledovat trendy. První výzkum se zaměřil na knihovny, nyní chcete zkoumat čtení beletrie. Proč ale nevěnujete už teď větší pozornost internetu? Vždyť to je stále rozsáhlejší médium.


To máte nepochybně pravdu. Čtení, kupování knih a chození do knihoven – toť naše kulturní samozřejmosti. A internetu, po vzoru posledních zkoumání polských a německých, už větší pozornost věnovat chceme i letos. S internetem je však trochu potíž. Coby uživatelé se na něm chováme značně „promiskuitně“ a intuitivně: často děláme několik úkonů naráz, z psaní e-mailů plynule přecházíme na čtení blogů, přitom máme puštěnu písničku oblíbeného zpěváka na Youtube, za další chvíli si potřebujeme něco ověřit, nějaký údaj v elektronické databázi Národní knihovny. Fajn. Potíž je však v tom, že spousta respondentů, zejména těch starších, i když užívá internet, neví, co na něm často provozují za činnosti. Mnozí například nevědí, že čtou blog, neboť si myslí, že se proklikali do rubriky nějakého elektronického časopisu. Lidé velmi často užívají Skype, ale mnoho z nich neví, že jde o internetový telefon. Dokonce ani odborníci se neshodnou v tom, co je to server, portál, blog atd. Jak tedy chcete vytvořit v dotazníku škálu činností, když více než polovina respondentů nebude přesně vědět, co šest z deseti položek znamená? Všechny tyto věci se musí usadit, kultura je pomalá. Nesmíme hned divočit, když se objeví nějaký poslední výkřik techniky.



Myslíte si, že z počtu vydaných knih se dá vyčíst kulturní vzdělanost a vyspělost?


To si věru nemyslím. Počet vydaných knih, to je několikerá zpráva. Mimo jiné i o ekonomickém seběvědomí té které populace: kde není poptávka, nemůže být ani nabídka. Je to také zpráva o dotační politice státu: celé oblasti se dnes nevydávají jinak než prostřednictvím grantů a podpor. Může to být ovšem i zpráva o zoufalé potřebě vydávat a tím jakoby kompenzovat, že náklady jsou stále nižší, takže je nutno vydávat titulů co nejvíce. Český knižní trh je přesycený, to říkají víceméně všichni, kdo ho odborně sledují. Ostatně i Němci mají problém se svými sto tisíci tituly vydanými za rok. Ukazuje se, že lidé se v tom přestávají orientovat, regálový čas knihy se zatraceně zkracuje a všechno se nám to před očima proměňuje v jakýsi „bílý šum“, entropii. Já sám mám také problém zjistit, co se na trhu děje, a často mi dost věcí uteče. V Brně dokonce není možné natrefit na knihkupectví, kde by měl člověk jistotu, že se zde nachází veškerá poezie za poslední – řekněme – dva roky.


Ale když je možné číst větší spektrum, tak by to mělo být dobré?


Obecně ano, ale všechno má své hranice. Od jisté míry už přestáváte mít schopnost rozlišovat a ještě od další i schopnost vstřebávat. Četl jsem nedávno v MF Dnes komentář od Josefa Chuchmy, který tvrdil, že našemu knižnímu trhu by slušelo tak patnáct tisíc ročně, místo současných osmnácti. Sám si žádné číslo od zeleného stolu navrhnout netroufám, kulturu nelze plánovat, tohle už snad máme za sebou, ale proporčně by našemu trhu určitě redukce o pětinu až čtvrtinu titulů prospěla.


Kdyby se vydávalo o 3000 titulů méně, tak by situace české čtenářské kultury vypadala jinak?


Myslím, že by se více narovnal vztah mezi všemi články řetězce: autory, nakladateli, distributory, knihkupci, knihovníky a čtenáři. Také by na výrobu knihy bylo o něco více času a byla by jistota, že kniha se déle ohřeje na regále. V současné době je to tak, že kniha nahání svého čtenáře, a to všemi možnými způsoby a kanály. To tu předtím nikdy nebylo. Vždycky to byl čtenář, kdo se ucházel o knihu. Však to znáte: ten, kdo se příliš vnucuje, váš obdiv asi nezíská.


Zabrání pravidelné čtení (samozřejmě těch správných knížek) násilí?
Švédsko třeba, to jest v obecném klišé, je země s nejmenším počtem trestných činů v Evropě ...



... a zároveň tradičně s největším počtem čtenářů. Když čtu, tak zkrátka nemám čas se na vás vrhat s nožem, abych vás ubezdušil. Ale teď vážně: četl jsem, že Švédové provozují biblioterapii i ve svých věznicích. Nejde tak ani primárně o to, aby vězni četli kvalitní knížky, třebaže i na tohle se dbá. Ten důvod je jednodušší. Jde o to, že čtením se učí trpělivost, přičemž k této trpělivosti patří, že se vám rozšiřuje slovní zásoba. To má výhodné psychohygienické účinky. Když máte jakous takous slovní zásobu, je větší naděje, že své spory i případnou agresivitu udržíte delší dobu, ne-li zcela, v rovině verbální. Ti, co ji nemají, vytahují ihned kudly.



Nemůže se naopak stát, že ten, kterého nazýváte vášnivým čtenářem, do určité míry – omlouvám se za ten výraz – zblbne? Třeba tak, jak se to může stát při častém sledování televize?


V Německu takováto debata (Lesesucht-Diskussion) proběhla v 18. století. Od té doby se čas od času objevují názory proti hltavému čtení, proti tomu, aby se moc četlo. To však ještě na světě nebyla jiná média a zdaleka také ještě nevycházelo ani tolik časopisů. Dnes se ukazuje, že ten, kdo hodně čte, čte i dobře a to kvalitní. Testy PISA ukazují, že ti patnáctiletí, kteří čtou pravidelně, mají i daleko lepší výsledky v porozumění textu. Naopak se zdá, že právě čtení je pojistkou proti zblbnutí, o nemž mluvíte.


Pokusím se o malou tezi: myšlení potřebuje inspiraci i stimulaci. Naučíme se právě díky psanému textu myslet?


Říct „ano“ mi přijde strašně patetické.Tak jednoduché to rozhodně není. Řekl bych, že čtení nás učí trpělivosti. Stejně tak nás učí empatii (a tedy sociální inteligenci)… a učí nás i třídit. A to vše jsou atributy myšlení. Např. v průzkumech, které dělali Slováci, vyšlo, že ten, kdo je častější čtenář, umí i daleko lépe vnímat jiná média, více si z nich vezme.


Myslím si, že čtení se může stát jakoby jednosměrným médiem. Že pak málo mluvíme o věcech, které v knížkách nalézáme. Není to vlastně přímý důsledek oné výše zmíněné entropičnosti?


Z vás by měl radost Platón. Ten tvrdil, že čtení zamezuje myšlení. Kniha přece nemusí být jen náhražkou empirického zážitku, ale také jeho stimulem. Přečteme si např. román současné irské autorky a tak nás okouzlí, že zatoužíme se do Irska podívat. A až se tam podíváme, tak si nás tamní krajina získá natolik, že si začneme shánět další knihy, např. o irské kultuře… a zjistíme, že irským specifikem jsou kříže svatého Patrika, takže se do Irska vydáme znovu a uděláme si okruh po těchto památkách. Tady krásně vidíte, jak čtení nejen že nezamezuje myšlení, ale jak nás socializuje.
A co nás socializuje, to přece nemůže být entropické.


Moc vám děkuji za rozhovor.


Majka Doms


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(16. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2688


Papírová kniha je lepší

Povídání s Martinem Fendrychem, novinářem a vynálezcem blogorománu
Markéta Jakešová
( marketa.jakesova)
"Někde v tisku se rozvinula hádka o tom, jestli slovo blogoromán je moje nebo ne. Mě by vůbec nenapadlo, že by taková otázka mohla vyvstat, protože jsem to nikdy neslyšel. Pak jsem se díval na internet, což tedy také není stoprocentní zdroj, a snažil jsem se to slovo najít a zjistil jsem, že bylo použito v nějaké souvislosti někde ve Francii. Později, shodou okolností, ale o to nejde. Podstatné je, že toto byl blogoromán, to znamená román psaný pravidelně na pokračování tak, jak to psal třeba Dostojevskij."
Na začátku blogu, nebo dnes už knihy Slib, že mě zabiješ to vypadá, jako byste náhodně napsal jeden drobný příběh. Kdy jste se rozhodl, že příběh bude mít pokračování a nakonec románovou formu?


Přímá odpověď je, že vlastně hned, ale jinak je to poměrně složité. Po mně chtěl tehdejší šéfredaktor Týdne Dalibor Balšínek, abych psal pravidelně blog. Nechtělo se mi psát takové ty blogy, kde bych reagoval na zrovna odehrávající se skandálky a tak. Rozhodl jsem se, že jediné, co by mě zajímalo, je literární blog.
A tehdy mi byla vyprávěna ta úvodní historka se ztraceným mobilem a říkal jsem si, že to je ideální začátek něčeho většího. Pevně jsem důvěřoval, že se skutečně bude nějak odvíjet, protože tyto věci se vždycky nějak rozjedou.
Tak jsem začal psát. Bylo to velmi napínavé. Na jedné straně je vlastní invence, tedy především způsob, kterým se vypráví, ale také jsem byl částečně závislý na tom, co se stane.
My bychom tady takovou věc mohli spustit vlastně taky. Sejdeme se tady, já z toho můžu udělat úvodní kapitolu něčeho a pak vás nějakým způsobem donutit v tom pokračovat. Když budete do jisté míry ochotná, tak se dá spustit román, který bude částečně vycházet z reality, ale částečně ho musíte dotvářet sama, protože ten román není jenom příběh. Je tam nějaký postoj, několik dalších rovin.
Na ten blog jsem pak napsal další knihu a tu jsem teď stáhnul, protože se ji chystám časem vydat. U ní už to nebylo tak závislé na nějakém konkrétním příběhu, je tam víc invence. A v podstatě to vyšlo nastejno. Buď člověk čeká na svou inspiraci, nebo na tu nabídnutou.


Měl jste tedy nějakou alternativu, kdyby se příběh nerozvíjel tím správným směrem? My jako čtenáři teď nevíme, zda jste to napsal podle skutečnosti nebo podle nějaké předem vymyšlené zápletky.


Tak to z toho určitě poznáte. Je to taková realistická historka.


Asi na tom moc nezáleží.


To je přesné.


Ale měl jste nějakou představu předem?


Já začnu odjinud. Teď se chystám napsat nějakou knížku, která je opět odstartovaná osobním zážitkem. Myslím, že bez toho to nejde. Zrovna v případě tohoto blogorománu byla startem ta příhoda s mobilem.
Ale já si myslím, že ani tolik nejde o ten příběh, ale o víru, že se to dá napsat. Chtít a mít potřebu psát. A psát tak, abyste něco sdělila.
U příběhu té vědkyně a jejích mužů to nebylo tak složité, protože jejich příběh je poměrně, alespoň z mého pohledu, silný. Ale vy v sobě cítíte potřebu sdělovat určité věci, takže nakonec vlastně ten samotný příběh někam zavádí.
Vždy mám v hlavě celek, ale na druhou stranu nemůžu říct, že to tak dopadne. Psaní vás vždycky někam odvede. Tady se může zdát, že vás někam odvedou ti debatující čtenáři, ale to si myslím, že ne. To by byl úplně jiný způsob blogorománu. Člověk by musel přímo nabídnout: Pojďte se podílet na tom příběhu.


Takže si myslíte, že vás komentáře čtenářů neovlivnily? Nebo alespoň ne nijak výrazně?


To v podstatě vůbec. Rozhodně ne v tom smyslu, že by člověk něco napsal, protože to tak chtěli oni, nebo něco změnil. To tak zkrátka nefunguje. Speciálně v tomto příběhu ne, ale myslím si, že v žádném. Člověka některé reakce rozčílí, různé útoky například. Nebo vás to pobaví. Ale v podstatě nejméně zajímavé jsou ty pozitivní reakce.


Proč jste se tedy rozhodl, že některé příspěvky do knížky zahrnete?


V rámci toho, že jsem to začal psát na blog.
Pravidelně, skoro každý týden jsem tam věšel nějaký díl, což je hrozně vyčerpávající. Nejdřív mě vůbec nenapadlo, že by mohly být ty debaty pod tím tak obsáhlé. Pak jsem je začal považovat za součást. Bylo to nové, jak se to u nás podle mě ještě neodehrávalo.


Z těch komentářů to občas vypadalo, že jejich uvedením pouze dokládáte jejich jistou nepatřičnost a nepřípadnost.


No, tak ta se ukazuje tím, že vznikají. Takže proč je nepoužít. Ono tam samozřejmě není úplně všechno. Ty příspěvky jsou zkrácené, v redakci se odfiltrovaly ty brutálně sprosté.
A pak jsem vynechával ty moc pochvalné, protože mi to připadalo zbytečné. Je to dobré i bez toho.


Myslíte si, že ten příběh by se odvíjel jinak, kdybyste o něm nepsal blog?


Na tom je možná trochu zajímavé, že to potom začalo sledovat několik lidí, kterých se to týkalo. Ale já si myslím, že je to jinak. Člověk je velice málo schopen měnit to, co dělá – obecně. Když je někdo nějaké změny schopen, tak je to buď velikán, nebo je to člověk, který prožije nějaký strašný otřes. Pak je možná změna. Jinak měnit své postoje, svůj životní příběh je strašně těžké a běžně se to neděje. Takže ani fakt, že se kousky toho objevují na internetu v literární podobě, s těmi lidmi vůbec nehne.
Spíš se mají tendenci trochu urazit, mají tendenci se vysvětlovat. Takže přijdou a říkají: Ale takhle to vůbec nebylo, takhle jsem to vůbec nemyslel. A tudy jsme nešli, my jsme šli přece tamtudy. Takže ne že by ovlivnili sebe, spíše chtějí měnit okolí. Zkrátka zcela tak, jak je to v životě.


Zmínil jste se, že pro vás bylo psaní blogu vyčerpávající. Měl jste někdy chuť toho nechat? Jak moc jste cítil zodpovědnost vůči čtenářům, že musíte v příběhu dále pokračovat?


Sice je to vaše rozhodnutí, ale musíte každý týden něco napsat. Příspěvek musíte napsat včas, musíte ho po sobě několikrát přečíst, já jsem ho ještě posílal své literární agentce, ať si to přečte také. Chtěl jsem od ní slyšet reakci – trošku jinou, než je ta internetová.
Takže zkrátka je s tím spousta práce. Skoro rok jste takovou činností pohlcená a to je opravdu náročné. A do toho si člověk musí vydělávat peníze, protože tímhle si člověk na živobytí nevydělá.


Jaký si myslíte, že je pro čtenáře rozdíl, když čte na pokračování, anebo když čte vydanou knihu?


To je asi velký rozdíl, ne? Protože to je jako když se díváte v televizi na seriál. Musíte počkat na další díl. Myslím, že trošku ztrácíte některé souvislosti. Já jako autor je v sobě mám – já o tom pořád přemýšlím, mám rozepsaný ten příběh v takových jakoby sférách, u nichž si hlídám, aby nedošlo k chybám. Protože i když píšete z 90 nebo 80 % reálný příběh, stejně se můžete splést. Takže já jsem v tom byl pořád.
Ale čtenář, který musí týden nebo dva až tři týdny čekat na další kousek, ztrácí kontinuitu. Myslím, že kniha je v tomto ohledu mnohem lepší.


A nemyslíte si, že je trochu škoda blogoromán vydat knižně? Že to ztratí atmosféru?


Já si mysím, že je to obráceně, že je škoda ho věšet na blog. Protože vás to také nutí k určitému spěchu. Některé věci by bylo lepší nechat trochu odležet. Já vždycky, když jsem četl Bondyho, tak jsem měl pocit, že to měl nechat chvíli odležet (ale měl jsem ho rád samozřejmě). Ta prudkost, rychlost je v tom cítit.
Takže spíš naopak: je lepší to psát jako knížku – mít na to klid, čas. Je to takový luxus, knížka.


Mně připadalo, že když je blogoromán takový originální počin, tak trochu ztratí osobitost, když se pak vydá v knize.


To je možné. Možná, že i ty citace těch debatujících jsou tam proto, aby se ta atmosféra zachovala.


A proč jste to psal slangem?


To nevím.


Je to pro vás snazší?


Ne, je to těžší.


To si právě myslím.


Když tak mluvíme, tak o tom vůbec nepřemýšlíme. Jsou to zasunuté věci, které vyjíždějí ven bez jakékoli jazykové reflexe. Ale když píšete, tak najednou začnete přemýšlet o tom, jak to vůbec napsat. Pak jsou také problémy s korektory. Na blogu jsem to neměl nijak jazykově korigované, ale pak když vycházela ta kniha, přišel korektor a chtěl se bavit o tom, jak to sjednotit, když jednou napíšete „jsem”, podruhé „sem”, tak je to pro korektora problém. Korektor chce mít nějaký řád a mluvená čeština řád víceméně postrádá. Vy si tam děláte, co chcete. To je i pro čtenáře problém. Všiml jsem si, že to spoustě lidí vadilo.


Také jsem si na to musela zvykat.


No, je vidět, že jsme hrozně zotročení řádem. Při řeči nám to nikomu nevadí, ale v písemném projevu to naráží.
Je tu pak třeba finta z reality, že když ta vědkyně mluvila o svém oboru, což je pro mě zase těžké zachytit, protože nejsem žádný biolog, vždy přešla do víceméně spisovného jazyka, což mě dost bavilo. A dělá to spousta lidí.


Vy v tom příběhu zase až tak nevystupujete. Jste převážně vypravěč.


Jasně. Není to můj příběh. Je to příběh té ženy a jejího okolí. Když to chcete rovnou zveřejňovat, musíte mít hned od začátku rozmyšlenou formu, jakou budete psát. Že se nejedná o můj příběh, bylo jasné. Svůj příběh bych asi na blog takhle nepsal. To by bylo doma zle.


A jak se vlastně dívala vaše žena na ten blog? Četla ho?


Moje žena to nemá ráda. Hodně to nemá ráda. Děti ty blogy četly, čekaly na další díly, ale moje žena to myslím nečetla na blogu. Tu knihu si pak asi nějak přečetla, ale neměla z toho radost.


Sledoval jste svou knihou nějaký etický záměr? V tom smyslu, že ta kniha má nějak působit na čtenáře, aby ho posunula směrem k vašemu žebříčku hodnot.


Když je román jako román, když to není jen odvíjení příběhu, aby se lidé pobavili, tak tam musí být nějaký postoj. A musí to být příběh, který zároveň říká to, jak autor vidí svět, jak ho vnímá jako celek. Jak vidí život, včetně narození a smrti, včetně vztahových složek. Jak vnímá vazby ve společnosti a morálku, co je pro něj morální. Co má význam, co nemá význam. To vše podle mě v dobré knížce musí být. Když to tam není, tak ta knížka nemá smysl – pro mě. Nechci, aby to vypadalo, že tu formuluju nějaké obecné teorie.


A Věra, hlavní hrdinka příběhu, vám nepřipadala amorální?


To, jak připadala mně, je celkem jedno. Já jsem ji tam nějakým způsobem popsal, myslím si, že je především obrazem své doby. Dnešní doba nemá žádnou přesně danou strukturovanou morálku. Není tak svázaná jako například doba viktoriánská, kdy přemýšlet a žít trochu jinak vyžadovalo velkou sílu. Ta Věra je hledač, je to žena, která je silně emancipovaná, zastává mužskou roli – je to vědkyně, což je zajímavé, protože to je role, která bývala dlouhou dobu vyhrazena mužům.
Tady na té ženě je zajímavé, že sice mužskou roli suverénně zastává, ale zároveň je to pořád žena, takže chce dítě, potřebuje vztah, vnímá vztahy jinak než chlapi, kteří jsou hodně tělesní. V tom ona zůstává ženou. Zároveň není žádná křesťanka, tak proč by měla být svazována nějakými speciálními normami? Vidí to jinak.
Já jsem chtěl, aby bylo vidět, že ona je velice symbolická pro ostatní společnost, která se sice tváří jako monogamní a monoandrijní, ale ve skutečnosti je to nesmysl. Tady je každý desektrát rozvedený, takže je monogamní koncept naprostá blbost.


Vraťme se ještě nakonec k fiktivnosti, respektive reálnosti příběhu. Ptají se vás lidé často na autenticitu této knihy?


Lidé to pořád řeší, ptají se na to každého, kdo píše. Na kolik je to pravda, na kolik je to autobiografie, to je věčná otázka, které se lidé nějak neumí zbavit. Hrozně jim na tom záleží, a čím více mají pocit, že to je autobiografie, tím jsou spokojenější, i když se jedná třeba o sci-fi.


Markéta Jakešová




Martin Fendrych (1957)


Martin Fendrych studoval strojní fakultu ČVUT, kterou později sám opustil. Za totality se živil výhradně manuální prací. Navštěvoval podzemní semináře profesora Milana Machovce, pořádal tajné bytové schůzky a v samizdatu vydával některé své texty. Po převratu psal do novin, pak se sedm let věnoval politice (náměstek ministra vnitra) a znovu se vrátil k novinařině. Nějakou dobu řídil týdeník Respekt a dnes je komentátorem časopisu Týden a Týden.cz. Vydal čtyři knihy (Jako pták na drátě, Samcologie, Slib, že mě zabiješ a dvojjazyčnou sbírku básní Kotlino úst). Na svém blogu zveřejňuje další beletristické texty. Zde také původně vznikl román Slib, že mě zabiješ (2009).


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(8. 4. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2743


Je t´aime, mon amour…

Korespondenční rozhovor s Ivanem Klímou a Jiřím Dědečkem
Eva Marková, Gabriela Romanová
( eva.markova)
Láska, erotika, literatura: záležitosti krásné a křehké, ale jak se na ně ptát? Inspirací k otázkám mi byla kniha Arnošta Lustiga a Markéty Mališové O ženách. Přečtěte si, jak se odpovědí zhostili Ivan Klíma a Jiří Dědeček!

Ivan Klíma


Láska, erotika a literatura. Máte nějaký oblíbený milostný příběh? Nebo oblíbenou erotickou scénu v literatuře ztvárněnou?
Nemám. Za skvělou jsem považoval novelu Maxe Frische Homo Faber, kterou jsem četl už před mnoha desítkami let, je ovšem jen variací na prastaré, už v antice zpracované téma. Snad ještě Romea a Julii.


Miluje se ve střední Evropě jinak než na Západě? Myslíte, že existuje něco jako milostný příběh střední Evropy?
Nikdy jsem se na Západě nemiloval, ale základní předpoklady, že muž i žena požívají stejných práv a že si mohou svobodně vybírat své partnery, jsou obdobné. Za takových okolností vše záleží na individuální schopnosti milovat. Myslím si, že tato schopnost je daleko vzácnější, než se obvykle předpokládá. A milostný příběh Střední Evropy? Matka hrdinky Polka, otec Maďar, matka hrdiny Češka, otec sudetský Němec. On žije v Praze, ona v Německu, potkají se na kongresu ve Vídni, první milostnou noc stráví v Tatranské Lomnici. Svatbu mají v Terstu s padesátiprocentní pravděpodobností rozvodu během deseti let.


Láska a erotika. Jsou to spojité nádoby anebo to lze oddělovat?
Řekl bych, že jsou. Velká láska bez erotiky je prostě jiný druh lásky (samozřejmě existuje láska mateřská, nebo láska dětí k rodičům, nebo i láska přátelská).


Touha, vášeň, oddanost, strach… Mají tyhle vlastnosti co do činění s láskou?
Touha? Určitě. Vášeň? Lásku činí intenzivní, ale může být krokem do záhuby. Oddanost? Určitě. Strach? O život milovaného i o lásku samu. Je-li láska úplná, strach může být dost intenzivní.


Jaké přívlastky může mít láska?
Nejlepší je ta bez přívlastků.


Je pro vás láska inspirací?
Ano.


Má láska věk?
Určitě ne. Jen ta první bývá naivnější a často i pitomější.


Co všechno skrývá ženský úsměv?
Úsměv nemůže být hodnocen sám o sobě. Záleží na situaci. Může skrývat něhu, lásku, spokojenost i pohrdání. (Stejně jako mužský úsměv.)


A je nebezpečnější zhrzená žena nebo zneuznaný muž?
To přece záleží na individualitě.


*


Vstupovalo do mě tetelivé a blažené rozechvění. – Večer, sotva jsem zavřel oči, spatřil jsem plamenné znamení, zářivou tvář, tentokrát však ztratila svou výhružnost a rychle nabývala povědomou podobu. Už jsem rozeznával drobounké pihy nad horním rtem, už jsem poznával ústa poněkud pootevřená do úsměvu, její mandlové oči se na mě dívaly pohledem tak zvláštním, až jsem ustrnul. Její oči na mě hleděly s láskou. – Náhle jsem pochopil smysl ohnivého znamení i smysl toho, co se zdálo. – Byl jsem milován. – V koutě zašelestila myš, kdesi pod námi bouchly dveře, svět však ode mě odstoupil; hleděl jsem do líbezné tváře a cítil, jak se má vlastní tvář uvolňuje, jak se má ústa usmívají. – Co mám udělat, abych tě uviděl: živoucí, skutečnou, abych tě uviděl teď hned, a ne až tam, kde mezi námi trčí dřevěná stolička s obrovským hrncem? (ve výdejně mléka v ghettu – pozn. EM) – Ale co bych si počal, kdybychom se opravdu setkali? (Miriam, str. 11; in: Moje první lásky. Praha, 2000)


Ivan Klíma (*14. 9. 1931)
Český prozaik, dramatik a publicista. Za 2. světové války prožil 3 a půl roku v terezínském ghettu. Na FF UK studoval obor Český jazyk a literatura, absolvoval roku 1956 prací o Karlu Čapkovi. Stal se redaktorem týdeníku Květy, od roku 1959 byl redaktorem nakladatelství Čs. spisovatel. Později pracoval v Literárních novinách, resp. Literárních listech a Listech. Byl členem Ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů, od podzimu 1969 přednášel 6 měsíců jako hostující profesor na univerzitě v Michiganu, USA. V 70. a 80. letech byl nucen publikovat v samizdatu a v zahraničí, zkusil si různá zaměstnání, po většinu času byl však spisovatelem z povolání. Roku 1989 byl Ivan Klíma spoluzakladatelem Obce spisovatelů a v letech 1990-93 předsedou Českého centra Mezinárodního PEN Klubu. Je ženatým otcem 2 dětí.


Jiří Dědeček


Láska, erotika a literatura. Máte nějaký oblíbený milostný příběh? Nebo oblíbenou erotickou scénu v literatuře ztvárněnou?
Utrpení Mladého Werthera, četl jsem je mnohokrát, podtrhával jsem si barevnou tužkou a pak jsem je věnoval slečně svého srdce, to mi bylo šestnáct. A také mě fascinovala věta v románu Daurija od K. F. Sedycha: „Dašutka měla pružné, snědé prsy…“ (Už jsem ji kdysi citoval i v knížce Oběžník.) Daurija asi nebude moc dobrý román, nikdo ho nezná, nacházel se jakousi náhodou v knihovně mých pokrokových prarodičů, ale víc erotiky jsem už nikde nikdy nečetl.


Miluje se ve střední Evropě jinak než na Západě? Myslíte, že existuje něco jako milostný příběh střední Evropy?
Dnes už je to skoro jedno, ale ještě před patnácti lety byl myslím rozdíl v jakémsi našem „nadšenějším“ nebo „přírodnějším“ přístupu k erotice, míní-li se otázkou milování fyzické. My jsme se ještě nenabažili porna na stáncích PNS, ještě nás bavilo vytvářet si je doma, ještě nepatřilo k snobskému tónu deklarovat se jako bisexuál…
Milostný příběh Střední Evropy, to jsou osudy milenců, které dělila válka, to je osud francouzské herečky Arletty, osud Emy Destinové a Lídy Baarové a mnoha tisíců dalších. Střední Evropa jako bojiště a bojiště jako hnízdečko lásky.


Láska a erotika. Jsou to spojité nádoby anebo to lze oddělovat?
Jistěže to oddělovat lze, ale bez lásky to není ono. I když to jde…


Touha, vášeň, oddanost, strach… Mají tyhle vlastnosti co do činění s láskou?
Skoro všechny vlastnosti mají co do činění s láskou, poněvadž láska bude asi ten pravý smysl života tady na zemi. A tak o touze a vášni netřeba mluvit, to je samosebou, oddanost pak nemusí být jen psí, ale i velkorysá a hluboká, a strach ze ztráty milované osoby je jedním z nejvyšších výrazů lásky. A taky chrabrost a záludnost a nesmělost a prolhanost a čest a zabedněnost a cojávímcoještě…


Jaké přívlastky může mít láska?
Jakékoliv, a to se nevyhýbám odpovědi (viz minulá otázka). Cokoli člověka napadne. Nádherná i hnusná, hluboká i lehkomyslná. To je právě na ní to nevyčerpatelně zábavné.


Je pro vás láska inspirací?
Ano, až na výjimky jsem o ničem jiném a pro nic jiného nepsal … Život, láska, smrt.


Má láska věk?
Já nevím, jak to myslíte. Ona sama je furt mladá, a žádnej člověk na ni není dost starej.


Co všechno skrývá ženský úsměv?
To kdybych věděl… Serge Gainsbourgh zpívá v jedné písni Les femmes, c´ est du chinois, le connaissez-vous? Moi pas… Ženy jsou španělská vesnice – vyznáte se v ní? Já ne…
Ještěže většina žen nenosí vousy, nemůže se tudíž usmívat pod nimi, to už by v tom byl totální zmatek.


A je nebezpečnější zhrzená žena nebo zneuznaný muž?
To nejsou nebezpečné bytosti, ty přívlastky vyjadřují zklamání. Zklamaný jedinec bez ohledu na pohlaví je především skvělý materiál pro další milostná dobrodružství…


*


Hotelový pokoje (1981)
Vzpomínám si na ten pokoj
s přistýlkou,
kde jsem prožil krásné chvíle
s Kristýnkou:


Dali jsme si flašku,
šli jsme pozdě spát,
hrubě porušivše
hotelovej řád.


Předtím jsem měl pěknou scénku
v recepci,
když jsem si tam hodlal koupit
antikoncepci:


Recepční snad neměl
mladí lidé rád,
řek mi, že jsem gaunér,
chtěl se se mnou prát.


Žádnej neví,
co to je,
hotelový
pokoje.


Noce jsou tam dlouhý,
cejchy děravý,
pokušení velký,
mejdla voňavý…
(str. 431, in: Blues pro slušný lidi. Praha, 2002)


Jiří Dědeček (*13. 2. 1953)
Český básník, spisovatel, písničkář, překladatel. Vystudoval knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a FAMU, obor scénáristika, dramaturgie. V 70. letech byl mistrem republiky ve veslování na skifu. V letech 1974-1986 tvořil autorské duo spolu s Janem Burianem, poté začal se svými odrhovačkami o lásce a smrti vystupovat sám. Od roku 2006 je předsedou Českého centra Mezinárodního PEN Klubu, externě vyučuje na Literární akademii Josefa Škvoreckého. V roce 2006 kandidoval ve sněmovních volbách za Stranu Zelených. Se svou ženou, spisovatelkou Terezou Brdečkovou, má 2 dcery.


Eva Marková, Gabriela Romanová


Ivan Klíma, Jiří Dědeček

Ivan Klíma, Jiří Dědeček

foto: archív PENKlubu
(přidal uživatel eva.markova)
Ivan Klíma, Jiří Dědeček

Ivan Klíma, Jiří Dědeček (zvětšit)

(28. 4. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2776


Výstava skandální není. Skandální jsou reakce lidí

Povídání s kurátorem Otto M. Urbanem o události letošního podzimu, výstavě Dekadence Now! Za hranicí krajnosti
Dana Tregerová
( dana.tregerova)
V úterý 19. října 2010 jste měli možnost zhlédnout aktuální výstavu v Rudolfinu za doprovodu mluveného slova pana Urbana, jejího kurátora. Využila jsem této příležitosti, abych se s tímto odborníkem na problematiku dekadence setkala a zeptala se ho, jak rozumět dekadentnímu umění.


Pojďme se odnaučit povrchnosti, s jakou někdy přistupujeme k uměleckým dílům. Naučme se je správně číst…

Témata jako autoportrét, erotika, smrt jsou prvkem, který spojuje aktuální výstavu Dekadence Now! s výstavou z roku 2006 V barvách chorobných, která představila dekadentní umění z přelomu 19. a 20. století. Co je odlišuje, je způsob zobrazení, klasickou malbu nahradila především fotografie a plastika. Liší se podle vás ještě v něčem zásadním současná dekadentní díla od těch z přelomu 19. a 20. století?


V podstatě ne. Máte pravdu, že se změnil především způsob zobrazení. Nové technologie hrají důležitou roli. Umožňují vytvářet určitou iluzivnost, která je ovšem vnímána jako reálná věc. Digitální manipulace umožňuje zachování iluze fotografického zobrazení, jenže my často zapomínáme, že ty vstupy, které technologie umožňují, vytvářejí něco, co reálné není. Zde se do značné míry liší způsob čtení vystavovaných děl, a to, co si do nich vkládáme z vlastní zkušenosti. Co nám není tolik zřetelné z děl z přelomu 19., 20. století, je dáno i tím, že k tomu máme určitý odstup a prostředky, jež tehdejší autoři používali, bereme jako součást dějin umění. Prostředky používané dnešními autory jsou něco velice současného a my jsme se ještě nenaučili na ně správně dívat, proto v díle vidíme něco, co v něm není, resp. nemusí nutně být.


Jak si vysvětlujete to, že témata jako sebeanalýza prostřednictvím autoportrétu, sex a smrt jsou v moderním umění stále aktuální?


To je velmi důležité si uvědomit, že tu de facto neřešíme žádné nové otázky, problémy, protože ty řešili už naši předchůdci. Jde o témata, která jsou spojená s otázkou, co je člověk. Snažíme se nalézt své místo ve společnosti. Vědomí vlastní identity je velmi důležité, možná důležitější než dříve, protože problém vykořeněnosti je dnes daleko silnější, než býval. Určité sociální vazby, které byly, jsou dnes přetrhány. Lidská individualita je daleko osamělejší. Proč sexuální tematika? To je logické, protože to je jedna ze základních vlastností lidského rodu, proto k ní budeme pořád odkazovat. Čím více bude sexualita prezentována jako něco špatného, tím více bude umění do toho vstupovat, bude se snažit ukázat, že tomu tak není. Smrt je logicky jediná věc, která všechny lidi spojuje, kterou si společnost nedovolila až doposud ani náznakem reflektovat. Smrt je tabu. Stává se tabu i proto, že odchází z každodenní zkušenosti. Lidé ještě v 19. století byli zvyklí, že jejich příbuzní umírají doma; stávali se svědky úmrtí, vyskytovali se v blízkosti mrtvých těl. To je dnes všechno hermeticky uzavřeno a prezentováno jako něco extrémně emotivně rozrušující. Tím se dostáváme do té roviny, že smrt je pro nás něco špatného, ale je přitom přirozenou součástí života. Jestliže budeme vnímat jakoukoli přirozenou součást života, smrt či sexualitu, jako něco negativního, budeme se tak nebezpečným způsobem vzpouzet tomu, kdo jsme, uvědomění si, kdo jsme. Umění prezentuje specifickým a „bezbolestným“ způsobem a jazykem zvláštní zkušenosti a zážitky těm, kteří jsou ochotni otevřít se těmto obohacujícím se zkušenostem.


Výstava podle některých vyvolává asociace typu provokace, skandál a snaha šokovat. Podle vašich slov z jiného rozhovoru tyto pojmy vyšly z úst především těch, kteří výstavu neviděli, a udělali si tak o ní povrchní obrázek. Já jsem se setkala s podobně negativními reakcemi i u lidí, kteří výstavu zhlédli. Je možné si tyto reakce vysvětlit i jistou nevědomostí toho, jak vystavované exponáty „číst“, jak na ně nazírat?


Ano, může to být prvoplánovým čtením, určitou nezkušeností, neochotou a neschopností vidět, že před námi stojí socha, obraz či fotografie. Lidé primárně vidí v díle to, co si s ním nejjednodušším způsobem spojí. Je to dobře vidět u plastiky Paola Schmidlina: obličej, který ztvárňuje, si lidé okamžitě spojí s anglickou královnou Alžbětou, když jde při tom úplně o někoho jiného. To je příklad chybného čtení, jež je způsobeno naší zkušeností, kterou si do díla promítáme. Proto si myslím, že výstava skandální není. Co je skandální, jsou vlastně tyto reakce. Jejich příčinou je velice malá vizuální zkušenost, absolutně nedostatečná výchova vnímání vizuálních podnětů kolem nás. Proto nejsme schopni se dívat na sochu jako na sochu a na obraz jako na obraz; reprodukce nějaké věci v časopise nebo na monitoru je dostačující, v podstatě nechceme nic víc. S hudbou je to stejné: posloucháme velice nekvalitní mp3, aniž bychom věděli, kdo je autorem, tak se z toho určitým způsobem stává spotřební zboží. To vytváří problém tohoto čtení.


Vystavované výtvory odrážejí skutečnost, do značné míry ji modifikují, vyhrocují do krajnosti… Můžeme říct, že jde o určitý záměr?


Záměr umělců je podobný jako u Francisca Goyi: ukázat temnou stránku života, lidské existence, stát se aktivní součástí společenského diskursu ve světě, ve kterém žijeme, a nebýt pouze tím, kdo vytváří esteticky skvělá díla, jejichž prvotní účel je dekorovat nějaký interiér nebo hrát roli designu, než přinášet nějaké ideje. Bylo by chybou, kdyby se ta díla, jež sledují něco jiného, jakoby odsunula nebo dokonce ignorovala a nevnímala, protože poskytují nebývalý pohled na život. Zase záleží na tom, jak jsme schopni je číst; jaké otázky jsme schopni si při jejich čtení položit.


Jaké místo zaujímají české výtvory s dekadentní tematikou mezi těmi světovými?

(Na výstavě zastupují české umění: J. Bolf, I. Pinkava, V. Jirásek, O. Brody, J. Černický, D. Černý, pozn. autorky)


To je na výstavě ukázáno taky. Národnost jednotlivých umělců pro mě nebyla v podstatě důležitá. Myslím si, že už dávno neexistují žádné typické scény, jako scéna v Praze, v Berlíně či New Yorku. Jednotlivá díla jsou spolu velice úzce propojená. Jelikož i v českém umění se objevují díla s dekadentními tendencemi, tak i ta jsou součástí celosvětové scény.


Pravděpodobně neplánujete v budoucnosti výstavu výhradně českého dekadentního umění?


Ne, to neplánuji.


Stejně jako výstavu V barvách chorobných před čtyřmi lety doprovázela rozsáhlá stejnojmenná publikace, tak i Dekadenci Now! měla doprovázet kniha…


Kvůli technickým problémům, které jsme měli s reprodukcemi, jež nám dodali jejich autoři, publikace ještě bohužel nevyšla. Museli jsme čekat, až všechny exponáty dorazí do Prahy a vyfotí se celé znova. Asi 300 stránková kniha bude obsahovat úvodní studii, která se bude snažit téma dekadence určitým způsobem zanalyzovat a zformulovat v souvislosti se současným uměním a současnou kulturou vůbec. Její součástí budou reprodukce všech zde (v Rudolfinu a Uměleckoprůmyslovém muzeu, pozn. autorky) vystavovaných děl doplněné autorským komentářem, v němž by umělci měli odpovídat na otázky typu: co to dílo představuje, co jím chtěli říct atd. Ne všechny autory se nám podařilo zkontaktovat; v takovém případě jsme vycházeli z dřívějších rozhovorů či vyjádření, která se toho konkrétního exponátu týkala. Nebude v ní samozřejmě chybět bibliografie.


V jednom rozhovoru jste říkal, že díla, která dnes zdobí přední obrazárny světa, např. obrazy Pabla Picassa, Henriho Matisse, Marca Chagalla, ve své době budila šoky a skandály. Myslíte si, nebo dokážete si představit, že podobný osud čeká i obrazy vystavované v rámci mezinárodního projektu Dekadence Now!?


To se dá samozřejmě velice těžko předvídat. Jsem přesvědčen, že někteří autoři už jsou zapsáni v dějinách umění a že jejich součástí zůstanou.


Podle čeho jste sestavil seznam exponátů, co bylo tím hlavním kritériem?


Původně jsme samozřejmě plánovali vystavit daleko více exponátů. Finální struktura byla závislá na prostorách Rudolfina. Finální výběr vycházel z prostoru jednotlivých místností. Cílem bylo představit díla, která spolu nějakým způsobem komunikují, navzájem na sebe odkazují, a to nejenom v rámci jedné místnosti, ale třeba v rámci první a třetí místnosti, první a poslední, mezi UPM a Rudolfinem atp. Pokud se divák rozhodne mezi nimi hledat souvislosti, určitě je najde.


Proč jste své bádání zasvětil právě problematice dekadence?


To má své kořeny už na studiích na FF UK, kde jsem studoval dějiny umění a estetiku. Tehdy jsem se dostal k české dekadenci, ke Karlu Hlaváčkovi, Jiřímu Karáskovi ze Lvovic, a ke světové, Charlesu Baudelairovi a k dalším. Jako studenta umění mě samozřejmě zajímalo, měly-li v té době tyto věci nějakou paralelu ve výtvarném umění. Získat takové informace bylo velice komplikované. Pamatuji se, jak jsem chodil za svým profesorem Petrem Wittlichem, který jediný mi byl schopný dát nějaký návod, kde zjistit, kdo to byl Félicien Rops, Aubrey Beardsley, Odilon Redon, Jean Delville nebo Fernand Khnopff a další, protože tito lidé jakoby vypadli z klasických přehledů dějin umění, neboť se nějakým způsobem nehodili do zavedených kategorií či škatulek, které si dějiny umění vytvořily. Mě to překvapilo, protože když jsem viděl jejich díla, tak jsem v první řadě viděl úžasné umělecké projevy. Otázky byly nasnadě… Proč Baudelaire, který dokonale zvládá básnický jazyk a dokáže každé písmenko dát přesně, jak má, najednou píše tímto geniálním, krásným jazykem o rozkládajících se mršinách a podobných věcech? Proč geniální grafik Odilon Redon vytváří vize, kde plují oční bulvy měsíční krajinou atd? Témata těchto velkých uměleckých děl rozšiřovala můj pohled na výtvarné umění. Také jsem již dříve s údivem zjistil, že Claude Monet ještě maloval úžasné obrazy kolem roku 1915 a 1916, ale ve všech přehledech dějin umění se jeho jméno v souvislosti s tímto obdobím už neobjevovalo, končilo někdy v 80. letech, protože na začátku 20. století byly zase jiné, „aktuálnější“, umělecké směry a styly. Šlo o příliš mechanický způsob nazírání na věc. Začalo se uvažovat o tom, jestli by pojem dekadence, podobně jako pomohl literárním historikům vypořádat se s dílem Hlaváčka, Baudelaira a jim podobným, nepomohl v oblasti umění vytvořit metodologický rámec, díky němuž by ze zapomenutí vynesl výše zmíněné autory a jejich díla, protože i oni jsou přece součástí dějin umění. S těmito jmény souvisí i můj zájem o např. Francisca Goyu, Williama Blaka a další, na které umělci z přelomu století odkazovali. Za mého studia se objevovaly čím dál tím více reference právě na umění z konce 19. a začátku 20. století a já jsem si pro různé účely dělal takový jejich archiv. Na výstavě z r. 2006 jsem se pokusil definovat pojem dekadence ve výtvarném umění a vědomě jsem byl rozhodnut ho definovat tak, aby nebyl spojován pouze s uměním z přelomu 19. a 20. stol., ale aby byl vnímán jako „vlastnost modernosti“, tzn. období od přelomu těchto století po současnost. Otázka, jestli své bádání ponořím hlouběji do minulosti (k tomu Goyovi), nebo spíše blíže k současnosti, tak byla vyřešena. Roli sehrálo i samotné Rudolfinum, které se zaměřuje především na současné umění, umění, řekněme, po 2. sv. válce.


Děkuji za rozhovor.


Dana Tregerová




Otto M. Urban, PhDr. (1967)


Studoval dějiny umění a estetiku na katedře dějin umění FF UK v Praze, kde poté pracoval jako asistent. Externě přednášel na zahraničních univerzitách v Chicagu, New Yorku a Texasu. Od 90. let se intenzivně věnuje studiu středoevropského symbolismu a zejména problematice dekadence. V roce 2002 byl autorem a editorem monografie Výtvarné a kritické dílo Karla Hlaváčka. V roce 2006 připravil rozsáhlou výstavu a knihu o dekadenci v českých zemích, V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880 – 1914. Tato kniha byla nominována na cenu Magnesia Litera 2007 v kategorii naučné literatury. Za ni a za monografii Edvard Munch: Být sám. obrazy - deníky - ohlasy byl navržen na cenu F. X. Šaldy pro rok 2007 a 2008.



Otto M. Urban, kurátor výstavy Dekadence Now!

Otto M. Urban, kurátor výstavy Dekadence Now! (zvětšit)
.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(23. 10. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2834


Možnosti svého hlasu

Rozhovor s mladou básnířkou M. Rysovou nejen o poezii
Klára Zindulková
( klara.zindulkova)

S Magdalénou Rysovou jsme si povídaly o psaní i čtení poezie, o tom, co s básněmi dokáže lidský hlas a hudba, a také o divadle a tanci.


Magdaléna Rysová

Magdaléna Rysová

ilustrace: autorka
(přidal uživatel klara.zindulkova)





Ahoj Magdaléno, mohla bys ze všeho nejdřív představit sama sebe pěti slovy?

Poezie, tanec, divadlo, jižní Čechy a… volejbal.




Vezmeme to pěkně popořádku. Pamatuješ si na svůj první pokus o literární výtvor?

Tak to si pamatuji docela přesně. Tuším, že jsem ještě nechodila do školy. Doma jsme si s rodiči hodně četli různé básničky a říkanky. Přemýšlela jsem nad tím a hrozně jsem chtěla taky nějakou podobnou říkanku vymyslet. Napadlo mě tenkrát něco ve smyslu: Autíčko, autíčko je jako sluníčko, autíčko jezdí, sluníčko pálí. Ani nevím, proč si to pamatuji. Ale bylo to tedy to první, co jsem sama vymyslela.





Takže je to vlastně stimulace rodičů, že píšeš?


Ze začátku určitě. Samozřejmě proto, že mi hodně četli ty říkanky, některé jsem uměla i nazpaměť. Takže prvotní impuls byl určitě od nich.




Přesuňme se od prvního dílka ke tvé první sbírce Trnky na tvůj klín. Jak dlouho ta sbírka vznikala?


Jsou v ní básničky, které jsem napsala už v patnácti letech, a potom ty, které vznikaly těsně před tím, než sbírka vyšla, takže ve druhém ročníku na vysoké škole.




A kdy nastal ten moment, kdy sis řekla: „teď by z toho mohlo něco být“?


To jsem si neřekla já. Jednou mi zatelefonoval redaktor z internetového časopisu Dobrá adresa, který mě už několikrát požádal, abych mu poslala své básničky k otištění. Tentokrát mi řekl, že se od pana Jiřího Žáčka, prezidenta Akademie literatury české, dozvěděl, že probíhá výběr začínajících autorů. Akademie totiž každoročně uděluje tři literární ceny, mimo jiné i cenu za prvotinu. V té době se prý vybírali autoři, kteří by mohli být na cenu navrženi, a jestli by mě mezi ně mohl zařadit. Tak jsem souhlasila, ale vůbec jsem tomu nepřikládala žádnou váhu. Kupodivu za několik měsíců se mi ozval znovu, že se členům Akademie mé básně líbí a že jsem postoupila do užšího výběru. To už se mnou začal komunikovat pan Žáček. Cenu jsem nakonec získala, její součástí je právě vydání autorovy prvotiny. Prvotní impuls vydat sbírku tedy nebyl ode mě. Nemám moc ráda, když si někdo vydává díla sám. Připadá mi, že tím říká: Já si myslím, že moje poezie je dobrá a lidé by ji měli číst… Já svoji poezii nechci hodnotit. Nikdy bych si pro sebe neřekla – tak, už si myslím, že je to tak dobré a zaslouží si to vydat. Myslím si, že by ten impuls měl vyjít vždycky od těch druhých.




Sbírku ti ilustrovala Adéla Špínová. To se seběhlo jak?


Pan Žáček mi řekl, že by bylo hezké, kdyby ve sbírce byly nějaké obrázky, a jestli nemám někoho známého, kdo by mi je nakreslil. Tak jsem přemýšlela a vzpomněla jsem si na svou kamarádku Adélu. Napsala jsem jí, jestli by mi něco nenakreslila, a ona, že ano, ať jí básničky pošlu. Nakonec to vznikalo hrozně narychlo. Původně jsme měly mít času dost, ale najednou mi volal pan Žáček, že by návrhy obrázků potřeboval už tak za tři dny. Adéla byla moc hodná a ochotná – jela za mnou do Prahy vlakem z Turnova, aby mi obrázky mohla předat.




A mohla jsi nějak mluvit do návrhu obálky?


Ne, to ne. I ty obrázky byly vlastně navíc, v téhle edici se text s obrázky obvykle nevydává.




To je dobře, vždyť u poezie jsou ilustrace důležité – tedy, pokud jsou dobré…


Pan Žáček mi říkal, že si člověk musí dát pozor na to, aby ty obrázky nebyly lepší než samotné básně (smích). Ale jsem ráda, že tam ty obrázky jsou a že jsou od mé kamarádky. Sbírka je tak vlastně dílo nejen moje, ale i lidí, které mám ráda.




Nemohu vynechat otázku, jestli máš nějaký literární vzor či autora, kterého máš ráda.


Během čtyřletého studia na fakultě jsem zjistila, že i jako čtenáře mě zajímá hlavně poezie. Takže i všichni moji oblíbení autoři jsou básníci. Zároveň jsou to osobnosti české literatury. I když studuji kromě češtiny i angličtinu a některé anglické básně se mi líbí, anglická poezie jako taková mi nijak výrazněji k srdci nepřirostla.
Konkrétně mám moc ráda Březinu. Chodila jsem i na výběrový seminář věnovaný přímo jemu, bavilo mě probírat se jeho básněmi. Když mám ale chuť jen si tak sednout a číst si básničky sama pro sebe, vezmu si nejčastěji poezii od Václava Hraběte. Asi moje nejoblíbenější sbírka vůbec je jeho Blues pro bláznivou holku, tu si čtu pořád dokola a stále v ní něco objevuji. Mám v ní několik oblíbených básniček, a i kdybych je četla posté, pořád mě při jejich čtení bude mrazit. Hrabě v nich totiž dokázal vystihnout jednotlivé situace tak, jak je vnímám i já, ale nikdy jsem je nedokázala přesně pojmenovat. A najednou se najde někdo, kdo to dokáže.
O prázdninách jsem si oblíbila ještě básničky od Krchovského. Líbí se mi i básně od Jirouse a Bondyho. Taky proto jsem teď začala chodit na seminář o českém undergroundu.




Mluvila jsi o angličtině – nenapadlo tě někdy zkusit psát v tomto jazyce, když ho studuješ?


Ne, nenapadlo. Myslím si, že psaní obecně je hodně vázané na mateřský jazyk. Aspoň já si neodkážu představit, že bych psala básničky jinak než česky. Čeština je navíc krásná a v žádném jiném jazyce bych rozhodně nedokázala vyjádřit myšlenky a obrazy tak jako v češtině.




A nelákal by tě ani překlad poezie?


To už jsem si také vyzkoušela. K překladu básní jsem se dostala přes moji učitelku na gymnáziu, která mě připravila na přijímací zkoušky na anglistiku. Ona sama má vystudovanou češtinu a překladatelství angličtiny. Kromě toho, že učí u nás na gymnáziu, překládá i anglické knížky. Jednou se jí v textu objevila nějaká básnička, kterou ale sama překládat nechtěla. Požádala proto mě, jestli bych se na to podívala. Řekla jsem, že to zkusím, a kupodivu se jí můj překlad líbil. Po nějaké době mě oslovila znova. Šlo o knížku, kde se celkem pravidelně střídala poezie a próza. Já jsem se zrovna připravovala na bakalářské zkoušky, takže jsem musela bohužel odmítnout. Po zkouškách se mi ale ozvala znovu, že jí zbyla jedna dlouhá báseň a jestli bych nepřeložila alespoň tu. Tak jsem to zkusila. Šlo to docela rychle a lehce a bavilo mě to, ale nemohla bych to dělat pořád. Přece jen je to transformace myšlenek někoho jiného a já raději vyjadřuji ty vlastní.




Co tě vůbec vedlo k tomu, že budeš studovat češtinu. To, že máš ráda poezii?


To ani nebylo tak, že mám ráda poezii. Čeština byla vždycky můj nejoblíbenější předmět. Už od základní školy jsem věděla, že se jí chci věnovat, že půjdu humanitním směrem – žádná matematika, žádná chemie. Od základní školy jsem dělala olympiádu z češtiny, takže tu češtinu jsem měla takovou jasnou. Věděla jsem, že ji chci studovat. A rozhodně mě to nezklamalo.




A angličtinu?


K té jsem přišla tak trochu náhodou. Ve čtvrtém ročníku na gymnáziu jsem byla přesvědčena, že půjdu na němčinu. Byl to můj první jazyk od základní školy. Jenže jsem zjistila, že mi s češtinou nepůjde kombinovat. Germanistika byla pořád ještě magisterská, zatímco čeština už bakalářská. To byl pro mě trochu šok, najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Dozvěděla jsem se to na konci listopadu ve čtvrtém ročníku. Řekla jsem si, že nemá cenu sedět a stěžovat si, že mi to neumožnili studovat najednou. Zkusila jsem si proto najít něco jiného a volba padla na angličtinu. Nikdo mi nevěřil, že se tam dostanu, protože to byl můj druhý jazyk a času na přípravu už bylo málo. Ale já jsem se začala hodně učit. Na přijímací zkoušky mě připravovala právě ta paní učitelka, co zároveň překládá. Ona mě vlastně zachránila. Scházely jsme se ráno před vyučováním, po vyučování, místo oběda, dovolovali mi chodit za ní občas i místo matematiky. Dokonce jsme se scházely i o víkendech v čajovně, jednou jsme tam strávily sedm hodin v kuse. Líbilo se mi na ní, že mi od začátku říkala, že mi nemůže zaručit, že mě vezmou, myslím, že se na mě nejprve dívala spíš skepticky. Spolu jsme se právě hodně bavily o literatuře. Tyhle rozhovory v čajovně mě bavily nejvíc, ona pro mě objevila spoustu důležitých a zajímavých autorů, z básnířek například Sylvii Plathovou. Je to zároveň jediná paní učitelka, se kterou jsem doteď v kontaktu.




Na začátku jsi zmínila tanec a divadlo, řekla bys k nim něco víc?


Před rokem jsem začala tancovat ve folklórním souboru Moták (Modřanský taneční kroužek), který se stal tak nějak součástí mého života. Už na základní škole mě tancování bavilo a věděla jsem, že bych se tanci chtěla věnovat dál. Jenže potom přišlo gymnázium a tam jsem se musela hodně učit. Dojížděla jsem do Strakonic, takže na to nebyl čas. Ale věděla jsem, že mi tanec chybí, a snila jsem o tom, že v budoucnu začnu někde tancovat a hrát divadlo. To divadlo se mi na gymnáziu trošku kompenzovalo recitací. V prvním a druhém ročníku jsem se přihlásila do recitační soutěže. Připravoval mě můj třídní učitel. Pamatuji si, že jsme celý půlrok nacvičovali dvě básničky. Pořád dokola jsem opakovala jednotlivé části a slova, splnit všechny požadavky bylo dost těžké, ale bavilo mě to. Vždycky jsme se sešli o polední pauze v prázdné třídě, on stál naproti mě a rentgenoval mě očima… Od něho jsem se naučila, jak člověk může pracovat s výškou, barvou hlasu, s pauzami, s výrazem... Člověk najednou zjišťuje, co všechno jeho hlas umí, začne si ho sám pro sebe objevovat. Ale pořád jsem cítila a cítím, že mě to táhne spíš k divadlu.




A zůstaly jen divadelní a taneční touhy, nebo přišla i nějaká realizace?


Taneční realizace přišla v podobě folklorního souboru, divadelní tak úplně nepřišla. První rok na vysoké škole jsme s kamarády na koleji zkoušeli hrát amatérské divadlo, hru, kterou jsme si sami vymysleli. Ale bylo to spíš pro pobavení nejbližších, než že bychom nějak opravdu hráli. Proto mám doteď touhu přihlásit se do nějakého skutečného souboru, kde by člověk opravdu hrál, zkoušel nějakou postavu, možnosti svého hlasu a podobně. Tohle přání vždycky nejvíc zesílí, když jdu do divadla jako divák. Cítím tam takovou tajemnou atmosféru, vidím, jak se zvedá opona. Úplně mě z toho mrazí a říkám si, jaké by to bylo stát na opačné straně. S tím tancem je to podobné, taky jsem měla takovéhle touhy, ale ty se mi splnily tím, že jsem před rokem začala chodit do souboru. Teď chodím dvakrát týdně na tréninky, vystupujeme na různých plesech a festivalech. Úplně mě to pohltilo. Ani ne proto, že jde o folklor, ale proto, že je to zkrátka tanec.




Některé tvé básně byly i zhudebněny…


Moje básničky byly zhudebněny v rámci literární soutěže Psaníčko. Od základní školy jsem totiž obesílala různé soutěže, na jejich vyhlášeních se většinou recitovaly básně vítězů. Na tomto vyhlášení to bylo ale jinak. Místo recitace se tam vítězné básničky hrály na kytaru. Moc se mi líbilo spojení veršů s hudbou, člověk ty básně vnímal zase úplně jinak. Autor hudebního doprovodu mi potom napsal, že by měl zájem o spolupráci. Ale bylo to v severních Čechách a já jsem z jihu. Bylo to daleko a na základní škole jsem zas tolik cestovat nemohla.




Mělo to nějaké pokračování?


Tohle už pokračování nemělo, ale ke konci gymnázia jsem se potkala s Janou Barochovou, která zhudebňuje básně předních českých básníků, jako je třeba Seifert nebo Šrámek. Úplně mně její hudba vyrazila dech. Setkala jsem se s ní na jednom jejím vystoupení, kam si mě pozvala jako mladou autorku. Snaží se o to, aby lidé více četli českou poezii, aby se prostřednictvím její hudby mohli s básněmi seznámit. Jana mě potom kontaktovala dál s tím, že by ráda zhudebnila několik textů začínajících autorů a abych jí poslala nějaké své básně. Samozřejmě jsem nejdřív cítila trochu stud, že by měla zhudebnit Seiferta a potom mě (smích). Trošku jsem se bála toho, že bude vidět ten kontrast… Ale samozřejmě jsem byla ráda. Doteď jsme spolu v kontaktu, často mě zve jako hosta na svoje večery poezie. Je to hodná a šikovná paní a to, co dělá pro poezii, je obdivuhodné.




Ještě jsem se tě chtěla zeptat na almanach Královny slz a ostružin, ve kterém ti také vyšlo několik básní…


K tomu jsem se zase dostala úplnou náhodou, respektive oslovili mě z nakladatelství van Aspen. Napsali mi, jestli bych neměla zájem o spolupráci na almanachu současné ženské poezie a jestli bych jim nechtěla poslat nějaké básničky. Tak jsem jim je poslala. Napsali mi, že se jim líbí a že by je chtěli zařadit. Almanach vyšel teď v květnu, je to takový můj poslední literární počin.




Vnímáš od lidí nějakou zpětnou vazbu? Je někdy i negativní?


Já samozřejmě nejsem nijak známý člověk, takže zpětné vazby je hrozně málo. Nemyslím si, že by mé básničky četla spousta lidí, když už se k tomu někdo dostane, je to spíš asi náhoda. Ani já se nesnažím své básničky někam protlačovat. Jak už jsem říkala, myslím si, že své autory by si měl každý člověk najít sám, ne aby si autor nacházel své čtenáře. Ale několik lidí mi už napsalo. Například teď jsem dostala dopis, který přišel k nám na fakultu. Potkala jsem se na chodbě s jednou vyučující a ona mi řekla, že mám u ní dopis. Byla jsem trošku překvapená, proč mi někdo posílá dopis do školy. Psal mi úplně neznámý člověk a chtěl poslat autogram. Bylo to příjemné a samozřejmě mě to potěšilo. Zpětné vazby je ale obecně málo, když už nějaká je, tak většinou spíše pozitivní. Myslím, že jsem jen jednou dostala trochu negativní e-mail (smích). Nějaký pán mi psal, že si v mé básničce přečetl verš „líně nesou se pstruzi potokem“. On je rybář a tato informace je špatně. Pstruzi prý vůbec líní nejsou.




Doufám, že ohlasy budou i nadále pozitivní. Za LitENky můžu říci, že od nás určitě. Děkuji za rozhovor a přeji ti, ať tvé básničky dál přinášejí radost lidem okolo a ať se ti daří.


Magdaléna Rysová na předávání ceny KHM

Magdaléna Rysová na předávání ceny KHM (zvětšit)





Magdaléna Rysová


Narodila se v roce 1988 ve Strakonicích, vystudovala v Praze na Filozofické fakultě UK v bakalářském studiu bohemistiku spolu s anglistikou a amerikanistikou, nyní zde pokračuje v navazujícím magisterském studiu. Píše především poezii. Její básně vycházejí v několika časopisech. V roce 2009 jí vyšla první samostatná sbírka Trnky na tvůj klín, za kterou obdržela cenu K. H. Máchy. (Tuto cenu neuděluje in memoriam sám básník, jak by se mohlo zdát, nýbrž Akademie literatury české.) Její básně byly zařazeny i do almanachu současné ženské milostné poezie Královny slz a ostružin, která vyšla letos na jaře.







Klára Zindulková


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(14. 11. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2903


První dáma české novořečtiny

Rozhovor s Růženou Dostálovou
Kateřina Frontzová
( katerina.frontzova)
Sedím naproti paní maličké vzrůstem, ale vědomostmi a zkušeností všechny kolem sebe převyšující. Přestože tušíte, že nikdy nedosáhnete takové moudrosti, vedle paní profesorky Dostálové se necítíte méněcenně. Působí velice skromně a její přívětivost je bezmezná. A když mi odpoví na poslední otázku, pochopím, kde se v ní bere ten věčný optimismus a elán, který by jí mohl kdekdo závidět…
Mohla byste našim čtenářům stručně nastínit vývoj řeckého jazyka a přiblížit jim, jaký je rozdíl mezi starořečtinou a novořečtinou?
Řečtina je nejstarší písemně zachovaný jazyk v Evropské unii nebo v evropských jazycích vůbec. Počítáme-li mykénské nápisy, tak je to už 3000 let, a některá slova najdeme už u Homéra – některá jsou stejná jako v dnešní řečtině, jen se jinak vyslovují. Změnila se tedy hlavně výslovnost, a samozřejmě se zjednodušila i gramatika. Novořečtina se blíží moderním jazykům jako je angličtina, němčina, francouzština. Ztrácí se genitiv, nemá dativ, používá předložky k vyjádření pádu.


Vystudovala jste klasickou filologii a novořečtinu na FF UK, ale původně jste začala studovat jinou školu…
Maturovala jsem v roce 1943, takže dva roky ještě byly zavřené vysoké školy. Potom se mi zdálo, že bych se měla věnovat spíše praktickému životu, a začala jsem studovat na Vysoké škole obchodní, protože to byla první vysoká škola, která se po válce otevřela. Pak jsem jednou v sobotu v Praze viděla na hlavní budově Filozofické fakulty oznámení, že docent Vysoký čte s posluchači starověké tragiky, tak jsem si říkala: Oni si tady budou číst tragiky a já budu počítat nějaké kontokorenty, o kterých ani nevím, co to je.


Jak jste se tedy od studia obchodní školy dostala ke studiu klasické filologie a posléze novořečtiny?
Tenkrát se snadno přestoupilo z jednoho oboru na druhý. Ten první semestr se lidé ještě vraceli třeba z koncetračních táborů – i mezi našimi kolegy byli – to byl mimořádný letní semestr, pořád přibývali noví posluchači, kromě toho nás na té čisté klasické filologii (to je latina a stará řečtina) bylo stejně jenom deset už tenkrát. Absolvovala jsem klasické gymnázium ještě se starou řečtinou a měli jsme – alespoň já jsem měla – dojem, že do prvních státnic všechno umím a že už nemusím nic dělat.
A k té nové řečtině - když sem po občanské válce v Řecku přijelo asi 3 800 řeckých dětí, bylo s nimi málo učitelů, většinou je opatrovaly jenom o něco starší dívky, a vedení – dnes bychom řekli řecké menšiny - rozhodlo, že se pro ně mají na Filozofické fakultě v Praze připravit učitelé. Nejdřív tady byl nějaký docent Papas. Byl právník, zabýval se byzantským právem. A ten tady učil novořečtinu, ale ta byla jen jako doplňkový tříletý obor, většinou k ruštině (tedy všichni měli ruštinu). A tady začaly řecké děti studovat samozřejmě až po několika letech, když maturovali na našich školách. Dodnes se s některými z nich stýkám, co jsem tenkrát začala učit.


Někteří lidé si myslí, že nemá smysl učit se jazyk malého evropského národa. Jak byste argumentovala proti tomuto názoru? Proč se tedy novořečtinu učit?
No, jinak bychom si museli myslet, že nemá smysl učit se ani češtinu. Řeků je deset milionů, stejně jako Čechů v ČR, a zato jich sedm milionů žije v zahraničí. Pan řecký velvyslanec mi řekl, že po Židech mají Řekové největší diasporu v zahraničí – v Austrálii, v Kanadě, v Americe. I z literatury víme, že často nějaký Řek z nějaké řecké vesnice odešel pracovat do Ameriky a na stáří se vrátil, bral důchod z Ameriky a říkali mu „amerikános“. Když náš druhý učitel, pan Papadopulos, poprvé směl zase navštívit Řecko, poněvadž oni ti emigranti tam nesměli jezdit, a potkal po letech nějakého známého, ten ho vítal a říkal: „Tak ty jsi přijel z Ameriky…“.


Co vám přinesla schopnost mluvit řecky a co četba starořeckých textů v originále?
Každý text v originále dává člověku víc než číst ho v překladu, pokud ten jazyk umí. Spolupracovala jsem pak s nakladatelstvím Odeon a psala jsem nejdřív doslovy, a potom jsem i překládala některé věci z novořečtiny. A samozřejmě se zdejšími Řeky, s tou další generací, se člověk brzy domluvil lépe česky než řecky. Jeden z těch Řeků, co sem přišel, když mu byly čtyři roky, a odešel, když mu bylo čtyřicet, pracoval v brněnské televizi, vystudoval tady FAMU. Ten mi vždycky říká: „Bylo to takové přechodné. Zbylo tady tři a půl tisíce Řeků a ti se už rozplynou ve většině.“


Jak jste již částečně zmínila, přeložila jste řadu děl antické, byzantské a novořecké literatury. Máte představu o počtu vámi přeložených knih?
Ne, to ani moc ne. Ale zase jich není tolik, abych si to nepamatovala. Odeon vydával takovou řadu byzantských historiků, mělo jich tam být osm, aby pokryli dějiny od začátku byzantských dějin do obsazení Cařihradu Osmany. Chybí jeden svazek, ten už jsme nestačili dodělat. Potom jsem překládala nějaké básně. A nedávno mě požádala redakce časopisu Prostor Zlín, který vydává Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně – má to čtyři čísla ročně – o překlad ukázek čtyř nejvýznamnějších řeckých básníků 20. století.


Dáváte osobně přednost překladu prózy nebo poezie? Myslíte si, že je poezie nepřeložitelná?
Ne. V řečtině bych dala vždycky přednost poezii, poněvadž se domnívám, že je hezčí a lepší než próza. Z prózy je nejvíc známý Kazantzakis, teď se v Řecku na žádost příbuzných vytvořila nějaká komise, která ho má znovu vydávat a dbát o překlady. Jinak toho až tak moc není, bez čeho by se evropská literatura neobešla. A potom je to dnes jako u všech malých literatur – Řek, který žije v zahraničí, často publikuje nejdříve třeba anglicky nebo německy, a dodatečně to překládá do řečtiny, aby vůbec pronikl do evropské literatury.


Vzpomenete si na překlad, který byl pro Vás nejnáročnější?
Nejnáročnější byl z poezie Odysseas Elytis, poněvadž je to surrealistická poezie, a ta je sama o sobě těžko srozumitelná. Ale někteří Řekové mi děkovali za to, že si ho tady můžou přečíst česky.


Jakou knihu, respektive autora, byste doporučila pro seznámení se s novořeckou literaturou?
Doporučila bych, aby začal českými překlady, samozřejmě. Z prózy toho Kazantzakise, který byl i zfilmován a je světově známý. A z poezie nejvíce čtenářů získal Konstantin Kavafis, který začal psát první básně na konci 19. století. Z toho jsem přeložila výbor pro Mladou frontu a byl brzy úplně rozebraný.


Provázanost českého a řeckého kulturního prostředí je větší, než by asi většina lidí čekala. Známý je pobyt právě Kazantzakise na Božím Daru a jeho přátelství se skladatelem Bohuslavem Martinů. Je Vám však známý řecký autor, který by napsal něco o Čechách, nebo přímo o Praze?
Jannis Ritsos působil u nás v Československu, poněvadž byl levicově orientovaný. Dvakrát se tady léčil na severní Moravě. Vydal také výbor z české i slovenské poezie. Ten byl za vlády junty v Řecku spálen, takže se zachovalo jen málo exemplářů.


S Řeky je svázán Krnov a jiné pohraniční oblasti Čech. Je v Praze nějaké místo spojené s Řeckem?
Každý pátek se schází několik Řeků, co žije v Praze, v Krakovské ulici. Tam jedna řecká cestovní kancelář půjčuje místnost a promítají se tam řecké filmy. Jinak přímo místo spojené s Řeckem není. My ani nevíme, jestli Kazantzakis byl někdy v Praze, když žil na Božím Daru. Jeden ze zájemců o Řecko mi tvrdí, že někde viděl fotografii Kazantzakise před Chrámem sv. Víta, ale já jsem ji tedy neviděla a nenašla. Ale na Boží Dar i jeho paní, která vydala korespondenci, vzpomíná jako na nejšťastnější dobu života. Právě z její vydané korespondence jsem na to přišla, že tam Kazantzakis žil dohromady skoro tři roky. V takovém malém muzeu tam vystavili jeho bustu, kterou udělal pan Armutidis, poloŘek (matka Češka, otec Řek), ale poněvadž otec byl mechanik a byl pořád mimo domov, tak ačkoliv má takové pěkné řecké jméno, tak vůbec neumí řecky. Žije blízko Brna.


Máte obrovské zásluhy v budování česko-řeckých vztahů, udržujete kontakty s Velvyslanectvím Řecké republiky v Praze. Jak vidíte budoucnost česko-řeckých vztahů?
Řekla bych, že to záleží vždycky na tom vyslanci, který přijde, a ten může být politicky různě orientovaný. Když jsme připravovali Řecko-český slovník spolu s doktorem Nedělkou – to byl jeden řecký lektor nebo asistent, který se původně jmenoval Foltis Nedelkos, pak se přejmenoval na Teodora Nedělku – tak na vydání toho slovníku Řekové přispěli, ale vyslanec řekl, že je tam příliš mnoho slovanských slov, a museli jsme to poslat do Řecka na kontrolu. Jeden filolog tam ta slovanská slova vymýtil, ale bohužel nám neposlal jejich seznam, jenom poslal asi 2000 dalších řeckých slov, takže jsem se nedozvěděla, která slova to byla.


K čemu - v porovnání se staročeskými legendami, které mají charakter spíše historických pramenů - sloužily řecké mýty? Jaká byla jejich hlavní funkce?
Myslím, že mýty souvisely s řeckým náboženstvím a že sloužily k výchově občanů, ať už po stránce – dnes bychom řekli – náboženské, tak po stránce estetické. A v době klasicismu se potom rozšířily po celé Evropě.


Snad nejproduktivnějším motivem v moderní světové literatuře, který Řecko dalo světu, je Odysseova cesta. V čem je tento námět stále tak aktuální?
Dodnes se neví, kudy vlastně ten Odysseus cestoval, jsou to jenom dohady, a vlastně se to může vykládat jako bloudění člověka životem. Těch známých mýtů je víc než ten o Odysseovi. Soudí se, že Odysseia vznikla asi o sto let později než Homérova Iliada. Teď v současné době televize, právě v pátek v 17:10, vysílá řecké báje na počest doktora Zamarovského, který se těmi věcmi zabýval.


Sama jste podnikla spoustu dobrodružných cest. Můžete se s námi podělit o nějaký zajímavý zážitek?
Já nejvíc vzpomínám na plavbu malou jachtou po Egejském moři, která trvala dva měsíce, z Athén po ostrovech až k tureckému pobřeží, na sever přes Bospor a Černé moře až do Bulharska. Kdysi v mládí jsem pěstovala horolezectví. Ten člověk, který plavbu fotografoval, předtím fotografoval horské výstupy a moji přátelé-horolezci mu mě doporučili, že se zabývám antikou. Také doktor Bartoněk z Brna se toho účastnil. A na lodi byl ještě potápěč. Byla to jachta jenom pro čtyři lidi, tedy dvě. Jedna plula z Pirea, z athénského přístavu, ta druhá naopak z rumunského přístavu – byla tam po Dunaji dopravena. Pro mě to bylo poučné. Ty představy, jaké mohly vyvolávat třeba mraky nad ostrovy v podobě nějakého člověka… Říkala jsem si, jestli právě z toho nevznikly některé ty báje.


Jaké místo v Řecku máte nejraději a doporučila byste každému, aby ho navštívil?
Naši turisté většinou jezdí na ostrovy, protože nemáme moře. Také nedávno Fakulta sociálních věd pořádala takový seminář, kde několik studentů, kteří dělají styky s Řeckem, mělo udělat interview, každý asi se třemi nebo čtyřmi Řeky, kteří žijí tady. A když se toho jednoho ptali, tak říkal: „Všechno je tady dobré, jenom počasí je špatné a nemají moře.“ Tak to my vyčítáme praotci Čechovi taky, že nešel kousek dál.


Stíháte zároveň povolání profesorky, vědkyně, překladatelky a spisovatelky. Kdy odpočíváte? Zvolila byste tuto životní dráhu znovu?
Teď už odpočívám, už nestačím udělat tolik, jako dřív. Ale jinak si člověk odpočinul při práci, při četbě. A řekla bych, že učit mladé lidi na vysoké škole je snad nejkrásnější povolání, protože člověk je pořád mezi mladými, a ti udržují otázkami zájem o ten obor. S řadou z nich se stýkám celý život.


Děkuji Vám za rozhovor.


Kateřina Frontzová


Růžena Dostálová

Růžena Dostálová (zvětšit)



Prof. PhDr. Růžena Dostálová, CSc. (1924)
Filoložka, historička, přední česká odbornice na dějiny a kulturu Řecka a Byzance. Vystudovala klasickou filologii a novořečtinu na FF UK. Publikovala množství odborných studií. Kromě řady překladů z antické, byzantské a novořecké literatury je autorkou knih Byzantská vzdělanost, Antická mystéria (s R. Hoškem) ad. Spolupodílela se na tvorbě Dějin Byzance a Dějin Řecka. Přednáší novořecký jazyk a byzantologii na FF UK a novořečtinu na FF MU v Brně. Zvláště se věnuje studiu česko-řeckých vztahů.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(29. 11. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2940


Romantik 21. století

„České divadlo svým žijícím autorům hodně dluží“
Jakub Hladík
( jakub.hladik)
Rozhovor s dramatikem, režisérem, dramaturgem a uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové Davidem Drábkem.
V současné době asi nejvýraznější dramatik debutující po roce 1989. Jeho hry kritizují globalizaci a nemilosrdně útočí na pop kulturu a masmédia. Jeho inscenace občas vyvolají pobouření a pořádný rozruch, nad čímž se David Drábek dobře baví a za vším, co napsal, si pevně stojí.

V současné době působíte jako umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové. Jak moc velká změna je pro režiséra zastávat takovou pozici, a jaké Vám dává možnosti?

Je to hlavně odpovědnost, protože spoluvytvářím osudy herců a dalších zaměstnanců, mám na ně přímý vliv. Neuváženostmi, zpupností nebo jiným necitem můžu poničit soukromé životy. Jinak tím, že jsem zároveň autor, mohu uvádět své hry – a to je luxus.

Na jaké úrovni se nachází Klicperovo divadlo a jste s ním spokojen?

Podle mého je už dlouhé roky na absolutní špičce. Letos jsme se dostali mezi tři adepty na Divadlo roku, což je radost.

Působil jste nějaký čas i v Praze. Dá se nějakým způsobem srovnat pražská divadelní scéna s jinými městy, právě například s Hradcem Králové? Jak moc se liší práce na oblastním divadle, ovlivňuje to nějak způsob inscenování? A jak se liší spolupráce s herci Klicperova divadla od té na Vinohradech?

V každém uskupení prostě potkáte nějakého toho blbce, hovado, ignoranta. V Klicperově divadle jich je prostě rekordně nejméně na metr čtvereční – to je má zkušenost. Na Vinohradech byli – až na dvě výjimky – herci také velmi vstřícní.

Od té doby, co jste se stal uměleckým šéfem, inscenujete již jen své hry. Chystáte do budoucna opět nějakou klasiku? Existuje nějaká klasická hra, o které dlouho přemýšlíte, a přál byste si ji udělat?

Shakespearova Richarda III. a Smrt obchodního cestujícího od Arthura Millera.

V současném hradeckém repertoáru se objevují čtyři Vaše hry: Ještěři, Náměstí bratří Mašínů, Noc oživlých mrtvol a Sherlock Holmes: Vraždy vousatých žen. Dá se říci, že se snažíte v Hradci Králové vybudovat svébytnou autorskou scénu?

Ano, to je má vášeň i podstata. A chci uvést na hradecké jeviště další české autory a premiérovat tu jejich hry. V tom české divadlo svým žijícím autorům hodně dluží. Dramaturgická předposranost českých divadel je v tomto směru smutně proslulá.

Zastavme se na chvíli u Vašeho zpracování Sherlocka Holmese, které mělo premiéru na konci loňského roku. Je hra s podtitulem Vraždy vousatých žen míněna spíše jako parodie, nebo vážná detektivka?

Je to detektivní mystérium. Směs rafinovaně vystavěného krimipřípadu a grotesky. Přimíchání Terryho Gilliama a Guillerma del Tora do staré anglické školy. A celé je to pocta mému velkému vzoru – Williamu Blakeovi.

Co Vám bylo při tvorbě „Vašeho“ Sherlocka Holmese největší inspirací?

Když něco vyšetřují Lubor Novotný a Dušan Hřebíček, máte o inspiraci vrchovatě postaráno. A je k tomu třeba přidat mou letitou lásku k anglické kultuře, krajině a historii.

Velký úspěch sklidila Vaše hra Akvabely, dostal jste za ni dokonce Cenu Alfréda Radoka. Hru inscenoval Vladimír Morávek, chystáte se někdy uvést tuto hru ve vlastní režii?

Vidíte, to je dobrý dotaz, skoro jsem už na tuhle zasutou ambici zapomněl... Určitě se tomu nebráním. Ale zatím je mi zábavou hledání nových látek a pozorování, jak si s Akvabelami poradili inscenátoři v Evropě.

Velký ohlas vzbudila Vaše hra Náměstí bratří Mašínů. Ctirad a Josef Mašínovi jsou kontroverzní postavy české historie, hra o nich ovšem vůbec není, proč jste si je zvolil do názvu?

Jde o ten ČIN. O násilný čin, jímž se chcete vymanit z krunýře své osobní nesvobody. Čin často zoufalý a krvavý, ale vedený přesvědčením o tom, že vám ve svobodném pohybu a chování nesmí nikdo zabraňovat. Přejmenovat Náměstí míru na Náměstí bratří Mašínů je provokace vůči českému ignorantství. Ignorujeme svou historii, Mašíny i smrt. Zametáme to vše z dohledu, pod koberec. A pak jen čumíme s otevřenými hubami.

Náměstí bratří Mašínů nese podtitul hra o nehybnosti. Myslíte, že se někdy lidé rozhýbají a uvědomí si, že v žádném věku není nic ztraceno?
Za jiné lidi mluvit nemůžu, tak pyšný a namyšlený nejsem. Budu rád, když se rozhýbu já...

Inscenoval jste i několik klasických dramat, řekněme moderním způsobem. Protichůdné reakce vyvolala například Vaše inscenace Shakespearova Macbetha. Mnozí nemohli překousnout, že hra „nedotknutelného“ Shakespeara byla přesunuta do prostředí fast foodů. Co Vás vedlo k tomuto kroku a jak byste reagoval na kritické hlasy oponentů?

S Macbethem jsem dodnes velmi spokojený, považuju ho za jednu z mých prvních opravdu profesionálních režií. Výklad až neuvěřitelně doléhal. Nebyl to jen afektovaný exhibicionistický nápad, šlo o zastřešující a do detailu rozpracované schéma. Nijak to Shakespearovi neublížilo. Držte se stranou od těch, co mluví jménem mrtvých autorů. Kritické hlasy si rád vyslechnu, ale v tomhle případě jsem zcela přesvědčený o životnosti svého pojetí.

Nedávno byla v Českém rozhlase odvysílána Vaše hra Koule a vzbudila pořádný rozruch. Co na něj říkáte?

Nádhera. Kosmické PR zdarma. Bavím se tím a děkuji Heleně a jejím chlapcům.

Co bylo cílem Vaší hry Koule? Těžko si představit, že útok na bývalé české atletky Helenu Fibingerovou a Jarmilu Kratochvílovou, přesto obě atletky požadují finanční kompenzaci za porušení práv na ochranu osobnosti.

Cílem bylo napsat říznou a nekompromisní hru o blbé době, v níž jsme žili, a o zvěrstvu jménem státem kontrolovaný doping, který mnohým sportovcům zničil zdraví a plodnost. A taky jsem chtěl napsat roli pro Pavlu Tomicovou, což se beze zbytku vydařilo, myslím.

Nemrzí Vás zpětně některé pasáže hry, které si zmiňované sportovkyně mohly vzít osobně?

Nemrzí, nejsem uličník, co maluje na zeď kosočtverce s čárkou uprostřed. Stojím si za každou větou.

Mnoho lidí, kteří o Vás píší, používají slovo „surrealismus“. Jak se tváříte na takovou nálepku?

Surrealismus odjakživa miluju. Souhlasím s Janem Švankmajerem, že surrealismus je rodným bratrem anarchismu, a ten že je romantismem 21. století. Rád se nechávám nazývat surrealistou. Není to zdaleka tak protivné, jako když vás kdejaký hejhula cejchuje jako postmodernistu. A sám ví prd, co tím myslí.

Máte jako režisér a autor nějaké stěžejní téma? Dokázal byste jej pojmenovat?

Lásku, víru, smrt – jako každý. A čokoládu.

Vaše hry, dokonce i inscenace děl starších, jsou velmi současné, narážíte na problémy dnešní společnosti, mediální svět, masovou a komerční kulturu, kýčovitost, postavení člověka v moderní době. Změní se podle Vás věci k lepšímu? Kdyby ano, o čem by pak psal David Drábek?

Víte, já jsem typický Blíženec. Mám v sobě dvě suverénní bytosti – POUSTEVNÍKA a BONVIVÁNA. Ten druhý se pohybuje v divadelním světě. Kdyby nastala čirá Láska a Radost, zmizel bych v lesích a srostl se stromy jako poustevník Red Ridding Hood v Holmesovi. Anebo bych se změnil ve vydru, uvidíme.

V květnu bude mít premiéru další Vaše hra – Jedlíci čokolády. Na co se v ní můžeme těšit?

Na ženskou protiváhu tří hrdinů z Akvabel. Na tři sestry uvězněné po smrti rodičů v jejich rodném domě. A na tři muže – prince. Čechov, Almodóvar i Woody Allen pod jednou střechou. Jak se vám líbí.

David Drábek (1970)
David Drábek (1970)
Po maturitě na gymnáziu J. K. Tyla v Hradci Králové vystudoval filmovou a divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 1993 až 2003 vedl s kolegou Darkem Králem (autorem hudby u všech inscenací) autorské divadelní Studio Hořící žirafy, které bylo součástí Moravského divadla Olomouc a od roku 2001 působilo jako alternativní scéna Hořící dům. Působil mimo jiné jako dramaturg činohry Moravského divadla v Olomouci (1996-2000) či jako režisér Divadla Minor v Praze (2005-2007). Na počátku roku 2009 se stal uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové, kde působí zároveň jako režisér. Pod jeho vedením je Klicperovo divadlo jedním ze žhavých kandidátů na zisk titulu Divadlo roku. Několik ocenění posbíraly jeho hry, za Janu z parku získal první místo v dramatické soutěži o Ceny Alfréda Radoka (1994), tutéž cenu získaly i jeho Akvabely (2003), které byly navíc vyhlášeny nejlepší českou hrou roku 2005. Mimořádně úspěšné je i v současném repertoáru se vyskytující Náměstí bratří Mašínů (druhé místo v dramatické soutěži o Ceny Alfréda Radoka 2007 a ocenění Česká hra roku 2009).

Seznam her:
Seznam divadelních her:
Malá žranice (1992, s Darkem Králem)
Hořící žirafy (1993)
Jana z parku (1994)
Vařila myšička myšičku (1995)
Kosmická snídaně aneb Nebřenský (1997)
Švédský stůl (1998)
Kostlivec v silonkách (1999)
Kuřáci opia (2000)
Kostlivec: Vzkříšení (2002)
Embryo čili Automobily východních Čech (2002)
Akvabely (2003)
Žabikuch (2004)
Sněhurka – Nová generace (2004)
Čtyřlístek! (2004, s Petrou Zámečníkovou)
Děvčátko s mozkem (2005)
Planeta opic aneb Sourozenci Kaplanovi mezi chlupatci (2006)
Ještěři (2006)
Náměstí bratří Mašínů (2007)
Berta (Od soumraku do úsvitu) (2008)
Unisex (2009)
Noc oživlých mrtvol (2010)
Tvrdě/Měkce (2010, s Martinem Františákem)
Koule (2011)



Jakub Hladík
Akvabely

Akvabely (zvětšit)

Drábkův Macbeth v prostředí fastfoodů

Drábkův Macbeth v prostředí fastfoodů (zvětšit)

Daniela Kolářová v roli Emilie Marty alias Eliny Makropulos v Divadle na Vinohradech

Daniela Kolářová v roli Emilie Marty alias Eliny Makropulos v Divadle na Vinohradech (zvětšit)

(18. 3. 2011, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-3012


Vyzrálé nosovky

Rozhovor s Xavierem Baumaxou
Lukáš Vlasák
( lukas.vlasak)
Interview s písničkářem Xavierem Baumaxou probíhalo elektronickou formou ve dnech 18.-25. října 2011. Ptám se na dětství, kytaru, koncerty, tvorbu i názory na společenské problémy. Na co Xavier odpovídá, to už je věc druhá. V rozhovoru se mj. dozvíte, jaké jsou příčiny jeho verbální agrese během koncertů a zdali má rád psy.
První písnička, kterou jsem od vás slyšel, byla „Lidé z malých vesniček a měst“. Do které z těchto kategorií byste se zařadil vy, a jak vzpomínáte na kraj a čas svého dětství?
Čím dál víc jednoznačně na vesničku. Maloměsty a městy jsem si prošel, a kdybych v nich zůstal, asi bych se upil a ufetoval. V kraji svého dětství bydlím v podstatě pořád a sebe jako dítě si pamatuji jakožto snaživého chytrého bůčka, který má od maminky zakázáno se prát.


Xavier Baumaxa s kytarou

Xavier Baumaxa s kytarou (zvětšit)

Jak chápete, pojímáte kytaru? Jako pouhý doprovodný nástroj nebo jako sólový nástroj, na kterém se vyřádíte, předvádíte? Cvičíte kytarovou techniku, popř. jak často?
Na kytaru už necvičím skoro vůbec, ačkoliv bych měl. Jsem pohodlný a šetřím si šlachy.
Jelikož hraju zpravidla sám, musím hrát většinou kila a občas nějakou vyhrávku či riff. Sóla mi nikdy nešla, nechápu, jak to ti hoši mohou stihnout a koordinovat obě ruce, neumím to.


Jaký byl váš nejlepší a nejhorší koncert, na který si vzpomínáte?
Můj kamarád a bývalý manažer v jedné osobě mi říkal, že někdy zažil takovou atmosféru, že je kolem mě na pódiu jakoby taková aura a všechno se děje tak nějak samo. To jsou nejlepší koncerty. Na špatné nerad vzpomínám, ale když už jsme u toho, většinou jde o alkohol či špatné technické podmínky. V Ústí mi pořadatel přinesl head-set od mobilu a chtěl, abych na to zpíval. Když jsem to odmítl, zklamaně se na mě podíval a smutně řekl: „Já myslel, že jsi pankáč.“ V Berouně zas místo zvukaře byl jenom vyjetej dj, kterej se mi snažil nazvučit kytaru a zpěv přes mikrofony skrz jeho dvoušavlový djský pultík. Kupodivu to houkalo. Po hodině marného snažení nožem demonstrativně přeřízl kabel a dvěma prsty smotal měď drátků k sobě. Zapraskalo to a přestalo jít úplně. Celý koncert jsem s dvouhodinovým zpožděním odzpíval na stojáka s mikem v ruce a klávesistou za zády. Půlku věcí jsme si vymysleli na místě. Lidé kupodivu vydupali přídavek, takže se to vlastně v dobré obrátilo. V Úvalech jsem na festivalu vylezl na pódium zcela navátý a celý koncert nadával lidem. Vrcholem večera se stalo rozebírání rozdílu mezi píčou Báry Zemanové a Anety Langerové. To nebylo dobré vystoupení.


Proč na vystoupeních urážíte své diváky?
Protože jsem opilec a trpím nedostatkem sebevědomí, což se snažím zakrýt verbální agresí.


Jak jste pracoval (pracujete) na svém hlasovém projevu?
Neustále si zpívám, broukám a vydávám hubou různé zvuky. Nejlíp se to rozléhá v tunelu pod dálnicí, když jdu venčit psy.


Někdy používáte prvky beat-boxu. Jak jste se tuto techniku učil?
Tak teď by se mi beat-boxeři vysmáli, já spíš napodobuju zvuk klasických bicích. Je to tím, že mi v jednočlenné kapele chybí. Když jsme měli v kapele bubeníka, nedělal jsem to.


Máte nějaký kuriózní, absurdní zážitek z vašeho písničkářského života, ježdění po koncertech?
Nějakou veselou příhodu z natáčení, pikošku? Ale jo, jednou za mnou přišla po koncertě holka, byla to fanynka, a s naléhavou výčitkou mne obvinila, skoro u toho plakala: „Vždyť ty mluvíš úplně normálně! Tak proč u toho zpívání tak šišláš??!!“ Odpověděl jsem jí, že mě to prostě baví, jelikož nemám žádnou vrozenou vadu řeči.


Je písničkářství vaše současné zaměstnání na plný úvazek? Co na něm máte nejraději a jaké povolání jste vykonával dříve?
Dříve jsem byl učitelem angličtiny a manažerem v Baumaxu. Na volné noze jsem šestým rokem. Nejvíce mne na tomto povolání baví to volno.


Když skládáte, potřebujete nějakou speciální atmosféru, stav okolí nebo vaší mysli?
Nejlepší je kocovina, střední stadium opilosti, kdy rozšířené mozkové závity ještě reagují na světlo, anebo rytmická manuální práce či chůze krajinou. Supr je tma a noční ticho.


Popište nám, prosím, práci ve studiu. Jak vznikají vaše alba?
Do studia chodím připraven, a co budu nahrávat, si rozmýšlím dlouho dopředu, aby celek alespoň trochu držel pohromadě. Ve studiu jde spíše už o zábavu a vzrušení.
Nechápu umělce, kteří říkají, jak ve studiu dřou a jak tam dávají věci dohromady a vymýšlejí nápady! Vždyť to je taková dementní místnost, studio! A kdo jim na to dává peníze, maminka??


Posloucháte někdy svá starší alba?
A to by mě zajímalo, jak to mají ostatní. Většina lidí totiž říká, že to nahraje a pak už to nemůže poslouchat. Já poslouchám těsně po vydání album třeba měsíc. Pak to nechám být a jednou dvakrát do roka si sjedu z cédéček věci, které stále ještě hraju naživo, abych měl srovnání, kam jsem se od té doby posunul hlasově, rytmicky, tempem, prostě feelingem, a jestli to má ještě smysl hrát a kudy jít dál. Nemyslím si, že jde o onanii, a když už, spíš si ujíždím na výkonech spoluhráčů.


A teď konkrétně k vaší tvorbě: Co znamená hláška „já koxim“ z alba „A ten Clintn, on mi hýkal“?
Jde o zkomoleninu Havlova dovětku „jaksi, že?!“, jímž jde univerzálně uzavřít nedokončená myšlenka nebo věta. To jeho tápání a relativizování se mi líbí. Různě jsem tu hlášku komolil, takže pak to bylo „jakosi, že“, „jakosi, bže“, „jakosi, mže“… no a když jsme si jednou šňupli a přišlo na toto téma, výsledek byl nasnadě.


Co byste řekl Billu Clintonovi, kdybyste se s ním setkal?
Zeptal bych se ho, jestli se také podílel na ďábelském plánu řízené demolice Dvojčat, nebo jestli o tom jenom věděl.


Přišla na toto album nějaká reakce z „pravdoláskařských“ kruhů?
Kupodivu žádná! Jeden můj kamarád se Havlovi snažil cd doručit, myslím, že došlo i k předávce, ale k feedbacku nedošlo, jaksi, že… moment. Před pár lety na Střeleckém ostrově při vystoupení v rámci Oslav Prahy jsem si dělal z Havla prdel na pódiu a po koncertě mne verbálně, se snahou o fyzický kontakt, osočil bývalý člen jeho ochranky, že Havlovi nesahám ani po kotníky a že ho uznávají takoví lidé jako Clinton nebo Bush! Tak jsem se ho zeptal: „A to je dobře, nebo špatně?“


V písničce „Špulka a já“ zpíváte o bezduchých seriálech. Jaký je váš vztah k tomuto „žánru“? Máte v současnosti nějaké oblíbené seriály?
Nemám, nekoukám, televizi už pět let nevedu, zdířky jsem zasádroval. Teď jsem byl u sousedů na večeři a dávali Četnické humoresky. To se jim povidlo!


Iron Maiden na chleba. Co vy a metal?
Styl či žánr je mi jedno, musí to mít koule.


Daniel Landa chystá další megalomanské turné. Budete si zase „stěžovat Indře Vostrý“?
Viděl jsem k tomu v metru plakát - vozová hradba - já myslím, že bude mít natřískáno.
Hlavně aby nedostali natřískáno nevinní!


Jaký je váš názor na „situaci Šluknovského výběžku?“
Situace Šluknovského výběžku, to je hezké slovní spojení. Hovno pod ubrusem nám začíná prosakovat. Žel, vládnoucí garnitura je většinově poskládaná ze slabochů, kteří nedokážou prosadit jasné zákony, jež by oddělovaly barvu pleti od podstaty trestného činu. Člověk by měl být posuzován a souzen podle činů, ne podle keců a barvy pleti.
Ukradl jsi toto, zneužíváš toto, napadl jsi tohoto člověka, následuje trest. Kolikrát jsi byl v solárku a jak jsi voháklej, to je přeci, kurva, jedno!


Písně „Maroko“ či „Nonšalantní Bonvián“ evokují atmosféru dovolených v zahraničí. Máte tento způsob odpočinku rád? A jak odpočíváte v Čechách?
Odpočívám v Čechách i v zahraničí. Tím myslím hlavně Moravu, pochopitelně.


Můžete nějak srovnat hrátky s češtinou a angličtinou? V jakém jazyce se vám píše lépe?
Má slovní zásoba a vyjadřovací prostředky v angličtině jsou omezené. Proto se nesnažím znít anglicky, ale schovávám se za zhulence deklamujícího dementní massa bob englisha své přízemní myšlenky.


Proč v písničce „Žestoka Pića“ štěká pes?
Tak, přicházejí na řadu odlehčené otázky, něco na rozptýlení, klípky ze zákulisí. To už asi bude brzy konec rozhovoru… Za oknem studia se zjevil bubeník z OTK a Bára, která do té doby klidně ležela na kabelech, jej uviděla. Tak jí Ondra nahrál a nastříhal.


Psům jste věnoval dokonce i své první album. Jací jsou vaši psi a co pro vás znamenají?
Znamenají pro mě hodně moc, dokonce víc než rodina. Oni mi totiž vždycky rozumějí a navíc pes může žít s jakýmkoliv idiotem a ještě mu bude vděčný!!! Ale teď vážně, nemám psy rád! Nemám rád ani lidi. Mám rád kočky, ale mám alergii na jejich srst. Tak mám aspoň rodinu a psy.


Vím, že se necítíte dobře mezi „liščími ohony“ a preferujete rockovější publikum. Přesto, najde se ve folkařských kruzích někdo, koho si rád poslechnete, kdo vás případně inspiruje? Pokud ne, koho si ceníte jako umělce u nás a ve světě?
U nás např. Nohavici, Plíhala, Redla, Pastrňáka.
Celkově si cením zpěváků, kteří mají vyzrálé nosovky. Svědčí to o jejich dobrém vztahu ke svému dealerovi.


Jak vidíte svou písničkářskou budoucnost? Věříte, že „the täborääk sonxx will never die“?
Tak to už musí být opravdu, ale opravdu poslední otázka. Je to tak?




Lukáš Vlasák




Xavier Baumaxa
Severočeský písničkář, který se na svých stránkách prezentuje jako „buránek regionálního charakteru, co své písně skládá v kuchyni, v autě a na záchodě, který je však propojen s koupelnou, takže je to sporné“. V 11 letech přihlášen do LŠU na kytaru, následně prošel několika kapelami, vystupoval v básnické dvojici s Em Rudenkem. Nyní hraje většinou sám s akustickou kytarou, během koncertů recituje Rudenkovy básně, které se (podobně jako "básně Alfreda Strejčka ze sbírky Vomrdám ti prdel!“) objevují i na jeho albech. Na kontě má alba „FENKÁM“ (2003), „BURANISSIMO FORTE“ (2005), „RETROFUTRO“ (2007), „DESPERANTO“ (2009), „A TEN CLINTN, ON MI HÝKAL“ (EP 2009) a „COVERANTO“ (2010), která vydává vlastním nákladem. Spolupracoval s např. Evou Pilarovou či Václavem Zahradníkem. Na posledním albu Coveranto předělal své starší písně do nových aranží s využitím smyčcového seskupení Hněddé smyčce a přidal pár novinek, ve kterých hostují např. Dan Bárta, Matěj Ruppert, Ota Klempíř a Honza Homola. Jeho písně, ačkoliv se na první poslech mohou zdát „přízemní a pivní“, jsou plné aluzí na různá umělecká díla, filozofii apod. Mezi jeho nejznámější skladby patří „PAŽITKA“, která se stala velice oblíbenou u táboráků a která se skvěle hodí do naší současné podzimní atmosféry.




Ukázka textů Xaviera Baumaxy:


MUŽ, KTERÝ PROHRÁL
Můj život se potácí v troskách
já prohrál jsem v kartách i v kostkách
prohrál jsem na ruské ruletě
zahnaný do kouta, kulka si najde tě
života odžitou půlku, cvrnkám do kuliček v důlku
duhových jako sny, co jsem chtěl žít
teď tu jsou od bláta a já musím jít
za tátou, za dědou, za synem božím
nikdy jsem neměl čas uvěřit, prožít
zbývá jen okamžik nestřežen
ve kterém žíly si přeřežem
a v něm vznáší se nade mnou divný stín
a nemá vůbec v plánu, že zmizí
nosil jsi do jeslí bačkůrky
a lízal ze zábradlí mráz
a z kaštánků stavěl sis figurky
a z kamení a z bláta hráz
ještě teď vidím tě na kolenou
jak zkoušíš z potoka pít
měl z tebe vyrůst pořádnej chlap
ale tvá duše odmítá žít...


POŠUMAVÍ
Problémy odsouvám
Čím dál víc duchovně se posouvám
Města a lidé už mě nebaví
Odjíždím do Pošumaví
Hluboko v lese zvolním krok
Dvakrát až třikrát je tu delší rok
Spát pod širým nebem je mnohem krásnější
Ale to pro tebe není žádné tajemství
Lidé se městnají do velkých měst
Klíšťaty navzájem však na svou pěst
Já si tu na samotě prodlužuji dech
Ale klidně by to mohlo být i v Beskydech
Mraky se plouží, slunce zachází
Družice krouží a mně dochází
Že chci jen s Tebou být a se psy chodit ven
To byl zase smysluplný den...


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(25. 10. 2011, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-3089


(Ne)exotická Čína

Rozhovor se sinoložkou Olgou Lomovou
Jana Hozová, Eva Marková
( jana.hozova)
O charakteru čínské literatury, o vztahu dnešních Číňanů ke knize a o našich klišovitých představách o jejich naprosto odlišné mentalitě.



Je čínská poezie a obecně literatura něčím specifická? Dá se nějakým způsobem srovnat s českou?

Nejprve by bylo dobré si ujasnit, že Čína má dlouhou historii písemnictví a má bohatou a specifickým způsobem rozvinutou tradiční literaturu. Na začátku 20. století čínští intelektuálové došli k závěru, že tato tradice je pro ně břemenem, odhodili ji a vytvořili novou literaturu zcela vědomě podle západních vzorů. Samozřejmě, že představa spisovatelů určité kulturní oblasti úplně odhazujících vše, co dlouhou dobu formovala generace jejich předků, a začínajících psát jinak je trochu naivní. Faktem je, že tradiční čínská literatura je literaturou, která se vyvíjí autochtonně v určitém společenském kontextu. Používá vlastní literární jazyk, který je odtržený od živého jazyka. Postupně vytváří žánry, které jsou založeny na jazyku blízkém hovorovému. Pokud ji studujeme, nemůžeme u ní mechanicky předpokládat to, na co jsme zvyklí u naší literatury 20. století. Na druhou stranu si myslím, že je tam řada evidentních analogií třeba s literaturou renesanční, se starou literaturou, která je součástí elitního kulturního prostoru. Tato literatura se obrací k určitému typu vzdělaných čtenářů i posluchačů, pracuje s určitým typem erudice, jež se u čtenáře předpokládá. To je ten hlavní rozdíl.

Takže se nedá říct, že by se zabývala nějakými ucelenými tématy?

Srovnání nikdy není „buď a nebo“. Jsou tady výrazně přítomná určitá témata, která v naší literatuře nejsou tak dominantní, a naopak naše dominantní témata v čínské literatuře nehrají tak důležitou roli. Všechna srovnání ale kulhají tím, že my vše automaticky srovnáváme s naším dnešním stavem. Naše dnešní literatura je ale také velmi specifická.
Obvykle se v případě poezie zdůrazňuje, že v té evropské, jak se od romantismu rozvíjí dál, je jedním z dominantních témat láska, mluvíme tedy o poezii milostné. Zdá se, že ta v čínské poezii chybí, ale není to tak úplně pravda. Když se podíváme blíž, tak zjistíme, že milostné téma je důležité a dominantní i v některých žánrech, které se v tradiční Číně pěstovaly, ale neměly autoritu vysoké literatury. Mezi vysokou literaturu se dostaly až později. To by byl rozdíl. Zároveň na něm ale vidíte, že velkou roli hraje vsazení literatury do určitých společenských souvislostí. Pro tradiční Čínu je nejnápadnější, že se poezie pěstuje v okruhu autorů, kteří jsou zároveň čtenáři. Jsou to vzdělaní lidé, kteří jsou svým vzděláním připraveni na úřednickou kariéru a velmi často po dlouhá léta zastávají významné dvorské či úřednické funkce. V důsledku toho se poezie vnímá velmi vážně, je součástí výrazu kulturní a intelektuální elity. Pak se také prosazuje téma, které v naší poezii nehraje zásadní roli, a to je téma služby, společenské zodpovědnosti. Otázka toho, jestli má autor zůstat úředníkem či odejít do ústraní.

Projevuje se nějak čínský politický režim v poezii?

Poezie je v Číně tradičně velmi úzce spjatá s politikou. Básníci byli zároveň politiky. Svým původem a vzděláním byli předurčeni k tomu, aby zastávali úřednické funkce. Ty ale nebyly mechanické, jejich úkolem bylo, v ideálním případě, pečovat o jim svěřený lid a navrhovat císaři, jak lépe vládnout. Byl to ideál, který byl v různých dobách různě naplňován. Je to velmi silná myšlenka, proto je otázka úřední služby více než jen otázka práce nebo života v ústraní. Je to otázka osobní zodpovědnosti, jakéhosi mravního imperativu, který má naplňovat básník. V moderní době samozřejmě tato myšlenka autora-intelektuála, který je zodpovědný za stav společnosti, zůstává velmi silně přítomná. Např. neoficiální básníci 70. let, kteří formou poezie jako první důsledně poukazovali na problémy v Číně, se snažili vyjádřit jakýsi společenský protest své generace a většinou to nebylo prvoplánové. Není to tak, že by se ta literatura stávala prvoplánovým politickým manifestem.

Můžeme v čínské literatuře naleznout oficiální a neoficiální proud, takový jaký byl v Československu za minulého režimu?

V současné době je situace v Číně složitá, pro nás těžko představitelná. Jednoznačně je tady velký proud neoficiální literatury. Začíná v podstatě už po roce 1949, ale o tom víme velmi málo. Větší představu máme o tom, co se dělo po roce 1976 a 1977, tedy po skončení Kulturní revoluce, kdy tady vzniká velmi silný proud neoficiální poezie. Asi bychom našli celou řadu analogií s naším undergroundem. Během 80. let se podařilo tu a tam některým autorům publikovat v oficiálních časopisech. Někteří básníci se dokonce dostali do oficiálních struktur, ale na druhé straně jejich původní politické angažmá zapříčinilo, že ti nejvýznačnější tvůrci konce 70. let museli emigrovat na západ. Je nutné si uvědomit, že během 80. let probíhala v Číně v rovině intelektuální velmi otevřená diskuze, ve vlnách potlačovaná z oficiálních míst, o politických problémech a o tom, jakým způsobem by se měla čínská společnost ubírat dál. Svým způsobem tyhle debaty vyvrcholily ve studentských protestech na náměstí Tchien-an-men v roce 1989, což je obecně známo. U nás se jen málo ví o tom „intelektuálním kvasu“, který probíhal v 80. letech. Postupně se během 90. let etabluje takovýto systém: spousta věcí začíná být dovolená, jen se musí autoři umět obratně vyhýbat některým citlivým tématům, někdy i jenom citlivým slovům. V důsledku toho v Číně dnes oficiálně vychází velmi rozmanitá literatura včetně takové, která má v podtextu i společensky kritická témata. To, co bychom označili za underground, je v podstatě otevřeně politická literatura.

Mluvená čínština je plná dialektů, existují takové nářeční rozdíly i v jazyce psaném?

To je velmi těžké. Psaný jazyk sám moc nevyhovuje zápisu dialektů, protože největší rozdíl mezi standardní spisovnou čínštinou a dialekty je ve výslovnosti a čínské písmo zachycuje výslovnost velmi nepřesně. Není to fonetické písmo. Samozřejmě existuje část slovní zásoby, která má své vlastní znaky nebo je možné vytvořit je dodatečně, což třeba dělají v kantonštině. Do jisté míry je tak možné dialekt naznačit. Druhá věc je ta, že zrovna toto je něco, co je velmi politicky citlivé, protože pokus psát v dialektech znamená zdůraznění regionální svébytnosti. Jedno z nejdůležitějších dogmat současné oficiální ideologie v ČLR totiž je, že Čína je jedna, jednolitá a nedělitelná. Tedy jakýkoli výraznější projev regionalismu je potenciálně politicky subverzivní.

Spolu se studentkami z Číny jsem navštěvovala seminář věnovaný současné německé literatuře a ony se divily, že „naše evropské“ příběhy nekončí dobře. Jsou tedy dobré konce pro čínskou literaturu typické?

V Číně je tradice populární zábavné literatury se šťastnými konci. V současné době je ale i čínská literatura velmi tragická, např. klasik Lu Sűn, který je přeložen i do češtiny, to jsou veskrze povídky prostoupené tragickým životním pocitem.

Jaká je v Číně současná pozice literatury? Jaký má průměrný Číňan vztah ke knize?

Především, a tady můžeme vidět vlákno tradice, pořád přetrvává autorita autora a zároveň intelektuála, který zaujímá společenské postoje. Zároveň je ale patrná všeprostupující komercializace čínské kultury a života, která nastává právě po roce 1989. Ta je ve srovnání s tou naší ještě hlubší v tom, že v oblasti intelektuální existuje mnoho zákazů a omezení. Vyjádření nezávislého názoru dovolené není, takže je svým způsobem i útočištěm, kam drtivá většina lidí upíná svoji duchovní kapacitu, protože se to smí a dokonce je to podporováno. Když si představíte čínský trh, i když skutečně vzdělaných Číňanů, kteří jsou čtenáři vysoké literatury, je poměrně malé procento, tak to jsou stejně obrovské počty lidí. To znamená, že vydávání knih je velký byznys. Literatura v tomhle smyslu je důležitý obchodní artikl. Zároveň je patrný velmi výrazný fenomén internetu, kde se publikuje nejvíce názorů, které by byly v tištěné podobě cenzurou bezpochyby zakázány. Najednou internet otevírá prostor literatuře, která vyjadřuje jiné názory než ty, které jsou oficiálně podporované. Její kvalita je velmi kolísavá, ale na druhé straně nesmírně popularizuje psaní.

Zabýváte se i překladem čínské poezie. Je vůbec možné ji překládat?

Všechny problémy, se kterými se setkává překladatel třeba z francouzské poezie, jsou v překladech čínské poezie také, ale v několikanásobně větší míře. Vychází to jednak z odlišnosti jazyků, struktura čínštiny je prostě úplně jiná než v případě flektivních jazyků (naproti tomu k angličtině má čínština svojí strukturou relativně blízko). Mnohem větší problém jsou kulturní reálie, které jsou v pozadí, a všudypřítomná intertextovost. Čínská literatura je taková cíleně. V podstatě je velmi těžké tyto věci překládat. Doporučovala bych čtenářům, které to zajímá, aby si přečetli doslov, který udělala Ladislava Černá a Jan Vladislav k překladu poezie dynastie Sung: Jara a podzimy - devět básníků ze staré Číny.

Na jaké úrovni jsou české překlady? Můžeme si my Češi přečíst např. kvalitní čínský román či poezii?

Máme velkou překladatelskou tradici. Když se na to podíváme z mezinárodního hlediska, tak české území bylo jedno z prvních, kde se systematicky překládala např. moderní čínská literatura. V současné době jsou překlady z moderní literatury v menšině, na rozdíl třeba od Německa, Francie nebo Spojených států. Hlavní problém není v tom, že bychom neměli překladatele. Nakladatelé ale doposud poměrně váhali a nedůvěřovali potenciálu toho, že se ta kniha prodá, což se snad teď pomalu začíná měnit.

Čte se v Číně česká literatura? Je populární?

Česká literatura je velmi populární. Je dvojnásob populární proto, že má příchuť literatury, která se dotýká témat, jichž se současná čínská literatura moc dotýkat nemůže, že je to literatura ze země, která se vyrovnala s komunismem. Hodně populární je třeba Kundera či Klíma. Zároveň je známý třeba Dobrý voják Švejk, který byl poprvé vydán kolem roku 1980. Ano, myslím si, že česká literatura je v Číně dosti známá.

Odráží se nějak čínská specifická mentalita v literatuře? Třeba naše představa o tom, že Číňané neumí vyjádřit emoce.

To je velké nepochopení a stereotyp, ve kterém žijeme. Čínská literatura je nesmírně emocionální. Jedna z tradic při uvažování o poezii je to, že ona na prvním místě zprostředkovává emoce a naopak. Čínská emocionalita je taková, že se nám zdá někdy až příliš patetická. To je pak velká překladatelská otázka, co s těmi místy. Já osobně se domnívám, že je to kultura, která si dává záležet na tom, abyste svoje emoce ukázali navenek, abyste člověku, se kterým právě jednáte, jednoznačně dali najevo své emoce a svůj vztah k němu. V důsledku toho jsou emoce vyjadřovány někdy takovým způsobem, že nám to přijde až nepatřičné. Já sama při překládání tato místa trochu mírním, protože mám pocit, že by to pro českého čtenáře, neznalého čínského prostředí, mohlo působit falešně, přehnaně, nabubřele.

Jaká jsou nejčastější klišé, ve kterých my Středoevropané ve vztahu k Číně žijeme?

Já bych to shrnula tím, že základní klišé, které je všudypřítomné, je takové, že Číňané jsou nějakým zásadním způsobem jiní, než jsme my. Hledají se odlišnosti. Když o tom začneme uvažovat, tak můžeme najít odlišnosti a rozdíly i mezi námi a Poláky, námi a Francouzi, Francouzi a Angličany. Nikde ale nebudou tyto rozdíly tak výrazně pociťovány, jako mezi námi a Číňany. Takže já bych to základní klišé viděla v jakési apriorní představě, že Číňané jsou úplně jiní než my. Můžu říct, že já jako Češka si s Číňany své generace, to znamená s lidmi, kteří prožili velmi podobný režim, jako byl ten náš, rozumím v detailech lépe, než třeba Američan, který si neumí celou řadu věcí okolo našeho minulého systému vůbec představit. Takže můžeme naopak tvrdit, že nám jsou svým způsobem blízcí.


Olga Lomová
Vystudovala sinologii – orientalistiku na FF UK. Od roku 1988 tam přednáší na Ústavu Dálného východu a je ředitelkou Mezinárodního sinologického centra. Specializuje se na literaturu raného středověku, hlavně poezii. Věnuje se mimo jiné i publicistice, pravidelně přispívá do různých tisků nejen o současné Číně.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.

(8. 12. 2011, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-3132


Švestkové knedlíky

PhDr. Martin Franc, Ph.D. NA TALÍŘI!
Lukáš Vlasák
( lukas.vlasak)
O kávě, majonéze, kančí republikánské divokosti a Pompele... Rozhovor s historikem, odborníkem na dějiny stravování, výživy a životního stylu, Martinem Francem, probíhal v předvánočním čase 15. prosince 2011. K pousmání je fakt, že autobus k jeho kanceláři v Masarykově ústavu jede přes zastávku KUCHYŇKA.


Na začátek bych se vás rád zeptal, kdy se u nás stala káva tím celospolečensky oblíbeným nápojem pro pohodlné posezení doma, pohoštění návštěvy?
Šíření kávy v českém prostředí je mezi šlechtou a středními městskými vrstvami záležitost 18. století. Na sklonku 18. a začátku 19. století káva proniká i mezi venkovany, kde vytlačuje do té doby ke snídani obvyklou polévku. Na to ve svých pamětech žehrá i František Jan Vavák, který byl konzervativec a odpůrce kávy. Je třeba říci, že venkov v 19. století nepil skutečnou zrnkovou kávu, ale nejrůznější náhražky, např. žitnou či fíkovou.


Od kdy je za standard štědrovečerní tabule považována nám známá kombinace bramborového salátu s kaprem, případně řízkem, či klobásou?
Vzhledem k tomu, že štědrovečerní večeře měla být postní, nabízí se právě ryba jako hlavní chod. Pro chudší domácnosti v novověku byla však ryba příliš drahá (řádově počátkem 18. století stála v Praze libra kapra dvakrát tolik, co libra hovězího). Proto se v té lidové kultuře vánočního stravování místo kapra často vyskytovala jídla moučná nebo houbová, která hodně zasytila, např. kuba (směs krup a hub) nebo hubník.
Bohatší vrstvy vánočního kapra měly, byť se nepřipravoval tak, jak je dnes nejobvyklejší. Takovou vlajkovou lodí národní gastronomie byl ještě v 1. polovině 19. století „kapr na černo“ (recept byl také často otiskován jako recept na „kapra po Česku“). „Kapr na černo“ znamená s omáčkou, k čemuž se pochopitelně lépe hodí třeba knedlík, než bramborový salát. Obalování kapra se začalo prosazovat postupně.
Bramborový salát byl dlouhou dobu ten, který si spojujeme spíše s Vídní, tzn. ne majonézový. Je takový kyselejší, s octem. To byl nejrozšířenější bramborový salát ještě v 1. půlce 20. století. Je trochu záhada, jak to bylo se zaváděním bramborového salátu s majonézou. Někdy se hovoří o tom, že to byl import ze Sovětského svazu (v Rusku jsou majonézové saláty velice oblíbené). Na druhou stranu podobný recept najdeme už v kuchařce Marie Janků-Sandtnerové.
Zároveň si musíme uvědomit, že Štědrý den byl hodně dlouho pracovním dnem. Příprava večeře musela být pokud možno jednoduchá, takže „kapr na černo“ nepřicházel v úvahu. Byla tedy zvolena jednodušší a oblíbená varianta trojobalu, která se prosazovala nejen pro kapra a nejen na Štědrý den. I bramborový salát se dal připravit s určitým předstihem. Podmínkou prosazení majonézového salátu byla průmyslová výroba majonézy, protože těžko si lze představit, že by žena měla tehdy dost klidu a času na to, aby připravila vlastní majonézu.


Jsou pochoutky jako staročeský trdelník či staropražská šunka, které známe z vánočních trhů, skutečně tradiční české?
Většina těchto „specialit“ má tradice zakotvené mnohem mělčeji, než by se zdálo. Konkrétně skutečný rozkvět pojmu „pražská šunka“ je až koncem 19. století. Ve 2. polovině 19. století se formovala představa národní stravy. Samozřejmě se hodně přizpůsobovala ekonomickým parametrům – roli prostě hrála komerce. Ještě v 60. a 70. letech 19. století bylo klasické národní jídlo švestkové knedlíky. Jenže bylo potřeba vymyslet nějaké národní jídlo, které by se dobře kombinovalo s pivem. A k tomu se daleko lépe hodila vepřová - knedlík - zelí. Pražská šunka byl také v podstatě komerční projekt, který se komerčním způsobem distribuoval.


Češi jsou velmi vynalézaví. Jak si tedy v dobách nedostatku nahrazovali své oblíbené pokrmy a potřebné ingredience?
Řada náhražek má historické kořeny. Hodně se o nich hovořilo v roce 1817, v období hladomoru. Spíše než o lidovou invenci šlo často o nějaká doporučení, co by lidé měli jíst v době nedostatku. Podobně to fungovalo i v době 1. světové války, kdy se vyvinulo obrovské množství náhražek. Od příměsí do mouky, což byl třeba lišejník nebo kůra ze stromu, až po náhražky sladu při výrobě piva. Byly i náhražkové druhy masa. Nešlo jen o koňské maso, ale také se výrazně šířila konzumace králíků. Nicméně to tehdy bylo některými národnostně uvědomělými médii kritizováno jako spíše německý výmysl. Jako něco, co Čechům vnucují Němci a „němečtí profesoři“, a přitom z naší země vyvážejí kvalitní zemědělské plodiny. Takže vztah k náhražkám byl samozřejmě výrazně negativní. Znovu se náhražky oživily za 2. světové války a opět jich velká část pocházela shora. Byly to průmyslově vyráběné náhražky typu umělého medu apod. Vysloveně syntetické potraviny.


Slyšel jsem, že v souvislosti se Světovou hospodářskou krizí ve 20. a 30. letech začal v západním světě konzumní styl života. Vysvětlil byste mi spojitost mezi krizí a „utrácením“?
Taková spojitost se mi nezdá jako správně položená. Určitě se šířily moderní, konzumní způsoby prodeje kvůli tomu, že byly výhodnější a umožňovaly zlevnění zboží. Říkalo se tomu „jednotkové obchody“.


A jak tomu bylo u nás za první republiky? Byla tu situace podobná?
Mnohé moderní formy prodeje se v Československu rozšířily podstatně později bez souvislosti s nějakou krizí. Zavádění samoobsluh vyžadovalo dosažení určité úrovně rozvoje nabídky zboží. Kladlo to nároky na výrobce, které předtím nebyli nuceni plnit. Myslím například obaly. Už jste nemohli prodávat třeba sardinky z bečky. A zboží musel být dostatek, aby to nevypadalo špatně a bylo co dát do regálů. Což bylo u pultového prodeje trochu jednodušší.


Prý se celá prvorepubliková etiketa musela vypracovávat nově a rychle. Na jaké úrovni bylo státnické pohoštění za Tomáše Garrigua Masaryka?
Pokud šlo o oficiální příležitosti, tak to bylo samozřejmě propracováno a fungovalo to na standardní evropské úrovni. Byť samotný Masaryk byl známý tím, že si potrpěl na jednoduchá jídla. Nebyl žádným zvláštním labužníkem a spíše se vracel k jídlům, které poznal v dětství. V tom se pravděpodobně výrazně lišily oficiální příležitosti a čistě privátní situace.


Byl nějaký panovník v české historii vyloženě vyhlášený svým „mlsným jazýčkem“? Za koho se stolovalo nejhonosněji či nejexotičtěji?
Jiří z Poděbrad byl vyhlášený tím, že byl neuvěřitelně obézní. Nešlo ani tak o vytříbený vkus, on prostě hodně jedl. Můžeme také počítat s tím, že některé choroby Karla IV. nasvědčují určitému typu jídelníčku. Dna, kterou trpěl ve stáří, mohla být způsobena konzumací většího množství masa, než by byla fyziologicky odpovídající míra. Což ale nemuselo souviset s jeho osobními preferencemi – ve středověku a částečně i v novověku byla strava hodně ovlivněna společenským postavením člověka.
Pokud vezmeme moderní dějiny, tak je známé, že František Josef I. neměl žádný zvláštní vztah ke stravování, naopak konzumoval velice rychle a bez nějakého zvláštního zájmu. Byť si údajně potrpěl na známý Tafelspitz. Ani mezi prezidenty po roce 1948 nenalézáme nějakého zvláštního labužníka. Například Antonín Zápotocký si ve shodě s tím obrazem, který o sobě budoval, potrpěl na velmi jednoduchá jídla. Jeho prezidentská menu někdy připomínají jídelníček horší lidové restaurace – nechybí tam moravští vrabci nebo tlačenka.


PhDr. Martin Franc, Ph.D.

PhDr. Martin Franc, Ph.D. (zvětšit)

Kuchařky vždy byly a asi i budou oblíbenými a prodávanými tituly. Nejznámější je ta od Magdaleny Dobromily Rettigové, ale existují ještě nějaké další, významné kuchařské knihy?
Zmínil bych kuchařku, která původně vyšla německy ale v Čechách. Byla to Böhmische Küche in Böhmen od Anny Marie Neudecker, která vyšla poprvé roku 1805 v Karlových Varech. V ní je poprvé v němčině uveřejněn recept na jídlo, které se nazývá Golasch Fleisch. Byť tento Golasch Fleisch spíše připomíná to, co mi známe pod pojmem Stroganov. První kuchařkou, ve které vyšel recept na guláš tak, jak ho známe dnes, byla Hospodářská pražská kuchařka.
Z 1. poloviny 19. století bych uvedl ještě jednoho autora-kuchaře, který je zcela zapomenut, ačkoliv ve své době platil za velkou autoritu. Byl to Franz G. Zenker, schwarzenberský osobní kuchař. V kuchařkách určených pro aristokratické vrstvy popisoval ty nejnákladnější a nejnáročnější recepty. Popisuje úpravy bažantích mozečků, zaječích ledvinek a dalších nestandardních věcí. Na panského kuchaře měl Zenker pozoruhodnou rétoriku – nedoporučoval na stůl urozených vepřové maso z domácího prasete, naopak kančí maso (zejména kančí hlavu) považoval za klenot aristokratické kuchyně, což zdůvodňoval tím, že divočák žije v ušlechtilé republikánské divokosti.
Nejvýznamnější pro české prostředí byla skutečně kuchařka M. D. Rettigové, která národní ráz získávala až postupným vývojem, přejímáním receptů z lidové kuchyně. Ale v původní verzi nenajdeme třeba švestkové knedlíky, neboť si na ně zřejmě nepotrpěla, přestože byly v té době v lidové i měšťanské kuchyni oblíbené. Domácí kuchařka se s opakovaným vydáváním výrazně proměňovala, takže na konci 19. stol. už měla úplně jiný charakter i rozsah. Sama Rettigová ji rozšiřovala a i po její smrti počet receptů nadále stoupal díky péči členek spolku Domácnost.
Pokusem o náhradu Domácí kuchařky byla kniha Marie Janků-Sandtnerové. Její vydání mělo i určité politické konotace – v rámci odrakouštění jsme měli překonat rakouské tradice i ve stravování a přimknout se spíše k tradicím francouzským. Marie Janků-Sandtnerová se snažila sloučit poznatky z francouzské gastronomie s tradiční českou kuchyní. Její kuchařka je dodnes v mnoha domácnostech využívaná. Nahradit ji měla kniha Vaříme zdravě, chutně a hospodárně, kterou připravil kolektiv autorek na začátku padesátých let. Tato kniha také dodnes vychází ve stále nových a inovovaných edicích.


Přetrvala dodnes v Praze nějaké historická, či v minulosti vyhlášená restaurace?
U Fleků by koneckonců mohla být taková historická záležitost a podobných případů by se asi našlo víc. Neznám ovšem žádný příklad toho, že by nějaká skutečně špičková restaurace zůstala v úplně stejné podobě a přežila všechno. Od počátku luxusní stravování nabízel Alkron, kde nyní jsou dvě restaurace, které jsou na předních příčkách v žebříčku vyhlášených podniků. Ale samozřejmě se úplně pozměnil jejich charakter. Lze si těžce představit nějakou historickou kuchyni, kde by zůstávalo vše při starém. Samozřejmě se vše inovuje a pochopitelně to hodně ovlivňují aktuální šéfkuchaři.


Mohl bych se vás zeptat na nějakou vaši oblíbenou pochoutku z dětství? Něco, co už se dnes třeba ani nevyrábí?
Tak to jsem trochu zaskočený… Spoustu věcí, co jsme rádi mlsali, pořád existuje. Jsou to třeba Bompary nebo Vitacit a podobné pochoutky. Hodně toho přetrvalo, ale není to na trhu tak dominantní jako dříve. Mohu vzpomenout i na produkty, které se už přestaly vyrábět, i když nemůžu říct, že bych byl jejich vyhraněný ctitel. Klasický příklad je žvýkačka Pedro, která se snad má zase vrátit. Takže já jsem asi nepřišel o nějakou oblíbenou… No, i když třeba Pompela zmizela. To byl takový džus. Dnes by se mi to asi zdálo velmi syntetické, ale tehdy mi to velice chutnalo. Ještě si vlastně vzpomínám na jedny bonbóny, které mi velice chutnaly – byly v takové plechovce a jmenovaly se Letní směs. Prodávala se také Zimní směs, ale ta mi nechutnala, protože ta byla spíš hašlerkového typu. Ale Letní směs tvořily normální ovocné bonbóny.


Proč jste si jako svůj obor vybral dějiny stravování?
Stravování je kulturní fenomén, který zasahuje nejširší skupiny obyvatelstva. Na dějinách stravování můžu pozorovat kulturní dějiny na nejzákladnější a nejširší bázi. To je pro mě přitažlivé. Vypovídají o dějinách společnosti, dějinách civilizace, dějinách kultury v tom nejširším pojetí. Dají se na tom dobře pozorovat a studovat jemné kulturní rozdíly. Důležitost tohoto faktoru navíc souvisí i s tím, že v minulosti na stravování vydával příslušník středních i vysokých vrstev poměrně značnou část svého příjmu. Stravování mělo z tohoto hlediska klíčovou důležitost jak v kulturním, tak v sociálním smyslu.


Mohl byste závěrem postihnout vztah dějin stravování a politických dějin?
Dají se samozřejmě najít spojnice s politickými dějinami – např. jak se propaganda odrážela v názvu receptů. Je třeba zajímavé, že nevznikaly, byť by to člověk mohl očekávat, „řízky československo-sovětského přátelství“. A můžeme se ptát: proč pojmenovat něco po mecenáši nebo po nějaké příležitosti byla ještě kolem roku 1900 běžná forma uctění?
Rozlišuji dějiny stravování, kde jde skutečně o kulturní fenomén, a dějiny výživy, kde jde o základní fyziologické zabezpečení člověka. Jak vypadal příjem potravy, jak to ovlivňovalo fyzický i psychický stav člověka... Já studuji především stravování jako kulturní fenomén.


Lukáš Vlasák
(16. 12. 2011, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-3136




© HlucnaSamota.net 2002 - 2012 | prostor poskytuje eldar.cz | web zrobil klokánek | mapa stránek