Malíř


Jaroslav Šimek
( klara.zindulkova)
Na obraze byla zpodobněna útulná místnost, uprostřed které stál mladý muž. Stál na zmuchlaných papírech, rozlámaných pastelkách, starých ponožkách a hadrech od ředidla. Občas se napil vlažné kávy, nebo zakousl housku, kterou odkládal na stojan. Držel se za hlavu, tiskl si spánky, zavíral oči. Nebo oči mhouřil, aby se rozpomněl. Jeho jméno bylo Šimon. A Šimon začínal být velmi nervózní.

Dnes ráno kolem desáté, v půl jedenácté nebo později, vzbudil Šimona zvuk, který nikdy předtím neslyšel. Byl to ostrý, ale zároveň měkký zvuk. Silný, ale jakoby z dálky. Z předsíně nebo z koupelny.
Šimon spal v pracovně mezi vším haraburdím, na starém gauči umazaném od klihu, medu a vaječných žloutků a bílků. Závěsy, věčně zatažené, nerozlišovaly noc a den, byly plátěné a režné. Šimon vstával nerad, ale ten zvuk, přicházející odněkud z předsíně, od vchodových dveří nebo odjinud, nepřestával.
Kuchyň vedle pracovny byla jiná. Světlá, čistá a uklizená. Šimon se o ni staral: její nádobí myl, sušil je a dával do kredence, její pečivo dával do špajzky nebo do trouby, drobky vysával, stůl otíral vlhkým hadříkem. Kuchyň byla vždy v pořádku. Až k sobě pozve Miriam, pozve ji do kuchyně a v kuchyni jí uvaří bylinkový čaj.
Tedy Šimon vstal nerad, ale kupodivu rychle. Nemusel jako vždycky vysedávat na gauči, zabalený do prostěradla, třást se, mhouřit oči – ani nezíval. Chvíli se zdržel jen v kuchyni – přece jen musel přivyknout světlu, a dokonce slunci. Vrčení – ale takové pištivé – se ozývalo znovu, silněji, mnohem naléhavěji. Šimon spěchal krátkou spojovací chodbičkou do předsíně. Právě z předsíně se ozýval ten rozechvělý zvuk, když Šimon ještě spal, když se pak probudil, i později, když už byl v kuchyni. Ten zvuk teď ale nebyl. Šimon v předsíni rozsvítil, rozsvítil na záchodě i v koupelně, také otevřel dveře ven na chodbu, ba i šatní skříň, ale nevlídné zaskřípění se už neozvalo.
Byl krásný den, sice studený, ale slunečný, a takové dny měl Šimon rád, i když nejradši měl zimní sychravo. Topení bylo studené, a tak si Šimon natáhl svetr a pracovní kalhoty, odřené džíny ulepené od barev a propálené kyselinou. Uvařil si velký hrnek kávy a zakousl suchou housku, která ovšem přes noc ztvrdla.

Pokud jde o návštěvy, nebyl na ně Šimon vůbec zvyklý. Za celý život měl vlastně jen jednu. Přijela Miriam a přespala u něho. Ráno mu cosi vyprávěla a zase odjela.

Šimon stál v pokoji na zmuchlaných papírech, rozlámaných pastelkách, starých ponožkách a hadrech od ředidla. Občas se napil vlažné kávy, zakousl housku s máslem nebo rohlík. (Miriam byla velmi krásná, měla černé vlasy a bílý rolák se zelenými pruhy.) Držel se za hlavu, tiskl si spánky, zavíral oči. Nebo oči mhouřil, aby se rozpomněl. Ale nebylo mu to nic platné. (Večer neřekla ani slovo, hlad neměla a čaj ani nedopila. Ráno cosi vyprávěla, potom odjela.) Obraz Miriam se z jeho představy nadobro vytratil.

Mohlo být jedenáct dopoledne, ale s velkou pravděpodobností bylo již po poledni, když se z předsíně ozval zvuk. (Šimonovi byl povědomý.) Přetáhl si polštář přes hlavu. Zvuk ale škodolibě zesílil a ozval se znovu a znovu. A k němu klepání, docela obyčejné, klepání na dveře.
Šimon seděl na posteli zabalený do prostěradla, mhouřil oči, vsedě se probouzel a usínal, zíval, kýval se, kymácel se ze strany na stranu. Nakonec se ale přemohl, vstal. V kuchyni bylo přítmí příjemné rozespalým očím a venku zimní sychravo. Šimon pospíšil spojovací chodbičkou do předsíně a ke vchodovým dveřím. V tu chvíli se mu vrátila paměť.
Usmála se na Šimona a řekla, že nese teplé rohlíky k snídani. Měla na sobě svůj oblíbený svetr a zpod čepice jí koukaly vlásky. Krásná jako vždycky!
Potom Šimon šel a uvařil si k snídani dobrý bylinkový čaj.


Jaroslav Šimek (26 let)
Narodil se v Prachaticích, od roku 2002 žije v Praze. Studuje bohemistiku a fonetiku na FF UK. Jeho největším koníčkem je hudba, zajímá se především o populární hudbu z let 1965 – 1983. Hraje na klavír ve skupinách Kolečkový dům a Bratranci Veverkové.



pozn. red.: Kolbiště je novým prostorem pro mladé autory, aby zde mohli otisknout své první povídky, básně či jakákoli jiná moudra. V debatě pod článkem můžete autora povzbudit, inspirovat či pozvat na kafe v rámci nabídky další (literární) spolupráce. Jen prosím, abychom zůstali věrni onomu vznešenému, rytířskému kolbišti a nespadli do opileckých šarvátek.
(26. 10. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2870


Žena táhla dítě...


Jana Alice Fabry
( petr.nagy)
Žena táhla dítě za sebou jako na vodítku, spěchala do práce, byla ve velikém skluzu a hoch jí odvod do školky vůbec neulehčoval. Ženě připadalo, jako kdyby měl na nohách nalepené roty žvýkaček. Ulice byla plná lidí a par, dělalo se jí nanic z těch pachů, ale neměla čas se ani zastavit nad překrouceným žaludkem, hlavně si nerozervat silonky a schůzku stihnout včas. Pekař vyndával z vozu housky a koukal, aby do nikoho nevrazil, což se mu vedlo obtížně a jak se tak prostrkoval davem, ztrácel housky. Popeláři mezitím na druhém konci města ve čtvrti dělnických minidomečků odřeli trochu pekařovo auto, když mu odváželi smetí. Ale to už dívka letěla za psem utrženým z vodítka a řvala přes slzy jeho jméno. Cítila pnutí v nohách a těžký dech, dlouho už běžet nevydrží a ten prevít se sune dál a dál a dál. Musela polykat svoje nudle, které jí proudem tekly a které neměla čas utírat, protože vytahovala z batůžku provázek, který původně měla využít až v hodině výtvarné výchovy, a nešťastně přemýšlela, jak jen ti kovbojové včera ve filmu házeli laso. Dva strážníci se připravovali na obchůzku a ještě ve dveřích se obraceli, protože si zapomněli na stole pokutový bloček, hurá mezi lidi. Natahovali si rukavice a házeli si navzájem vtipy o blondýnkách. Jeden z nich netušil, že jeho dcera lhala o nemoci, aby se vyhla písemce z matiky, ve které už zase začíná vrávorat mezi čtyřkami a pětkami, pánbů zaplať za občasnou trojku, co zajistí odlehčení červeně poškrtaných písemek na stranu čtyřek. Na to se ale teď není třeba soustředit, zapne počítač a dohraje včerejší hru. O dvě poschodí níž vešla do krámu slečna a koupila si cigarety za odměnu, že zrovna odeslala rozchodovou sms chlapci, u kterého nebyla spokojena s velikostí údu, jinak celkem ušel, jen ještě kdyby se začal česat jinak. O dvě ulice dál čekal manažer netrpělivě na telefonu, až mu klient potvrdí obchod, díky němuž si zajistí plat na další tři měsíce. Jeho žena mezitím vylezla zelená ze záchodu, test byl pozitivní. Z růží u chodníku před domem skapaly dolů první kapky deště. Město se po ránu sprchovalo. A za chvíli se po ulicích rozlije i káva – to až se voda spojí se zeminou, půlka cest je rozkopaná kvůli zavádění nové kanalizace. A všichni si budou mazat boty v té břečce. Kdyby každý z nich běžel jakýmkoli směrem dvacet kilometrů, neujde dešti. Ale kdo by takovou věc dělal, natož se tím zabýval. Všichni mají své starosti. A mezitím co oni ovládají svět, nebo aspoň svůj mikrosvět – a tím předpokládají, že i svět – kdy v jejich myslích náhlá možnost volby způsobuje racionální slepotu vůči pojmu svoboda, podléhají otročení – svět ovládá nás. Jediná spravedlnost tohoto světa – že co kdo nadrobí, to si nakonec sežerou všichni. Nejde o to, co vymyslelo pár vysoce postavených, ať se jmény, které chrlí tisk, či nikoli, jen jedna masa vzduchu obaluje zemi, jen jedna příroda se v ní zmítá, jen od země do nebes rostou stromy. Ale kdo by o tom přemýšlel, když je tu tolik hemžení? Ve školách zvoní na osmou hodinu, kliky vychladly od rukou učitelů, křída se zakousává do tabule a začíná hodina. Na začátek si dáme malý test. Neee! A déšť naráží do oken a někde bez pozvání prochází i dál, tam, kde okna nestihla být uzavřena. Tak na podlahu v laboratoři chemie poblíž nohou učitele skapávají pozdravy moří, aby utvořily zrcadlo a naposled se shledaly, než louže vyschne. Mezitím nejbohatší žena ve městě vyvenčila čivavu a usedla v obýváku do pohodlného gauče, kde si u svého oblíbeného tv seriálu bude lakovat nehty. To aby nemusela myslet na nebezpečí, které se skrývá u přítele v kanceláři – nová asistentka, která velice touží po postupu. Čivava si směle vyskočila na svůj polštářek a pozoruje, co se venku děje, jak voda obaluje zeravy. Pršení na chvíli zesílilo a přidal se vítr, který ledabyle pouklidil trochu spadlého listí.




Jana Alice Fabry (24 let)
Patří k začínajícím autorům – její tvorba zahrnuje básně, divadelní scénáře, krátké povídky a jako diplomovou práci napsala filmový scénář.
Absolvovala Literární akademii, obor tvůrčí psaní a mediální komunikace, a studovala estetiku na Karlově univerzitě.
V současné době pracuje především jako PR specialista, ale působí mimo jiné rovněž coby lektorka tvůrčího psaní na univerzitě třetího věku pod FM VŠE JH.
Více informací na www.jaf.hustej.net


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.

(14. 11. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2896


Přetočený budík


Marek Pros
( petr.nagy)
Ve tři ráno zazvoní budík. O dvě hodiny později sedíme na posteli, venku parkují auta s milimetrovou přesností a když si nevědí rady, semafory jim ukáží tu správnou cestu. Venku čeká připravené i naše auto, černé s popraskaným čelním sklem. Dostali jsme ho jako svatební dar in memoriam od otce k naší utajené svatbě. Nakonec aby se jeden bál i umřít. Vlastní děti se bez ostychu spárují nad jeho hrobem. Rodič se jen hlasitě obrátí v urně a posteskne si nad pronajatým pohřebním vozem, který jej dovezl na místo posledního trápení.


Kostelní zvony klimbají v rytmu tlukotu srdcí dvou sourozenců. Ti svůj ostych schovávají za stíny jako za mejkap, který se po spláchnutí svěcenou vodou vpije nenávratně do kůže.
Dřevěná modlitebna se krčí v gotickém přítmí monstrózních průčelí. Přestože má syn otce i dcera táty barvu kůže jako kapučíno, slzy Kristovy jim opláchnou komplexy jako mělké kamínky, jež se za sekundu nebo tisíciletí změní na zrnka písku.
Oba stíny se posadily do modlitebních lavic. Farářovo boží kázání zasekávalo ostré rány do incestního svědomí a zbytek kostela se radostně opájel frázemi mladého kněze. Moje dcero a můj synu neznělo nikdy tak ... hořce. Stíny se na sebe podívaly a jejich skelné oči bylo to jediné, čím se mohly držet za ruku.


Než otec zemřel, seděl jsem u něho na posteli. Držel mě za ruku a jeho oschlé rty se snažily dát mi poslední rady do života.
„Můj synu, budeš to mít těžší, tvoje generace bude poslední, co uvidí slunce na modré obloze a bude pamatovat oba dva rodiče. Zkus se postarat o svoji sestru, jako by byla tvojí dcerou. Budu za tebe pozdravovat Boha.“
Jeho obličej zbledl, hnědé oči se na mě naposledy káravě podívaly, jako kdyby tušily, co tu po sobě zanechávají. Vstal jsem a odešel do koupelny. Na dnešní okamžik jsem dlouho čekal, přesto se mi začaly klepat zuby. Strachem i očekáváním. Ode dneška to bylo všechno jen na nás.
Tiché kroky vešly do místnosti, zavřely za sebou dveře a bezstarostně se protáhly. Svlékly ze mě oblečení přes učesanou hlavu a posadily se na zem.
„Chci to dělat před ním,“ rozeznělo se koupelnou a těkavé pohledy se zvolna začaly soustředit na sebe navzájem.


Otec býval v posledních týdnech, jako když z něho vypumpují krev. Neustále se něčeho bál, snad vlastního osudu, který tady zanechá, snad ctižádosti a uznání, jež celý život těžce budoval. Podlamovaly se mu kolena a uvnitř řval jako hloupá coura, která nemá dostatek kunšaftů. Věděl, že když se dostane do hlinského, nebude nade mnou mít už pražádnou kontrolu.
Za dva měsíce zemřel. Tu noc byla tma, že by ji jeden mohl kousat, přesto by se z ní nikdo nenajedl. Měsíc ospale shlížel na pochmurný konec otce dvou dětí. Ležel jsem několik hodin pod rozkvetlou jabloní a cítil se, jako bych měl božec. Ptal jsem se Pánaboha i čerta, proč o něj ani jeden nestojí?
„Táta tě chce vidět,“ ozvalo se za mnou.
Cestou k domu jsem byl jako ve smrtelné krinolině. Opatrně jsem přešel přes dvůr. Je to tady jako v rasovně, pomyslel jsem si. Od té doby, co očekáváme otcovu smrt, stavení zpustlo.
„Otče, prý si mě chtěl vidět,“ řekl jsem s předstíraným klidem, když jsem vešel do pokoje.
„Posaď se na postel, tady, vedle mě,“ zachraptěl.



22. září


Dneska mu to konečně řeknu. Až do včerejška jsem se bála, ale teď ho už mám na dosah ruky, a nikdy bych si tu příležitost neodpustila. Když se na mě u večeře podíval, bylo to úplně jinak než dřív! Láska je jako dar nebes, za který máme být našemu Pánovi vděční, a neměli bychom se k jeho vůli obracet zády. To by bylo přece rouhání, snad i hřích. Poslouchám jen a jen svoje srdce a hlas boží, který mi našeptává moje kroky. Osud nezvrátím, jednou bych mu stejně podlehla. Snad nás otcův hněv nebude pronásledovat, snad nás jeho čest nezavrhne, snad otcovská láska porozumí té naší, jediné, čisté a nadějné.


Otče! Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen ...





Marek Pros (26 let)
Absolvoval Literární akademii Josefa Škvoreckého, v současnosti dokončuje studium Mezinárodních vztahů na Masarykově univerzitě a pracuje jako hudební publicista. Za povídku Čas žít získal 1. místo v literární soutěži Hořovice Václava Hraběte (2008). Ve volném čase se věnuje horské cyklistice a dobré whiskey. Žije v Praze.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.


(26. 11. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2928


Zastavení na cestě


Ladislav Vitouš
( petr.nagy)
Otevřel jsem oči. Hotelový pokoj byl až nepřirozeně bílý, skoro to vypadalo, že všechny barvy vyšisovaly. Velkým oknem svítilo dovnitř slunce a prach se něžně snášel na velkou zelenou květinu na parapetu. Určitě se už chýlilo k poledni, ale tahle příliš jasná atmosféra mě uspávala. Ještě jsem se na chvíli zavrtal do peřin a zavřel oči. Vedle mne ležela dívka. Peřina se na její hrudi rytmicky zvedala, jak ve spánku dýchala. Částečky prachu vířily ve vzduchu a zářily v jasně bílém slunečním světle.
Vylezl jsem z postele a posadil se na židli, abych se oblékl. Až na trenky jsem byl nahý; židle mi příjemně chladila stehna. Natáhl jsem na sebe džíny a chřestění přezky pásku probudilo spící děvče. Otevřela svoje velké modré oči. Otočila se ke mně a já v těch očích četl otázku, na kterou jsem nemohl odpovědět. Lehce jsem se pousmál; v tom úsměvu se snad odráželo i lehké zahanbení. Rychle jsem se dooblékl, nedbaje toho vyčítavého pohledu. Snad se v něm i zaleskly slzy, snad se mi jen něco zdálo. Ještě než jsem odešel, vyslal jsem k ní jeden omluvný úsměv. Cestou jsem zašátral v kapsách po krabičce cigaret.


Na chodbě vládlo šero, ale i tady se zdálo, že se snad všechny barvy teplem roztekly a zde zůstal jen jejich matný otisk. Na stěnách byla zašlá tapeta s nejasným květinovým vzorem. Nad starým gaučem s ošoupaným koženým potahem, jediným kusem nábytku v celé chodbě, visel obraz s jednoduchou krajinkou. Přes obzor se z jednoho konce obrazu na druhý rozkládala louka a na ní stál jediný strom. Oblohou letělo ptačí hejno, a když jsem naklonil hlavu, zdálo se mi, že jsem v malbě zachytil pohyb ptačího křídla. Vedle pohovky stál, i přes zákaz kouření vyvedený na dřevěné tabulce, popelník přetékající nedopalky. Zapálil jsem si, abych si urovnal myšlenky. Natáhl jsem se na pohovku jako v psychoterapeutické ordinaci, potáhl z cigarety a pozoroval obraz. Z tohoto úhlu se ptačí hejno slilo málem do jediné tmavé skvrny. Hlavou se mi míhaly matné vzpomínky na dnešní noc. Jak ostře kontrastovala s tímhle vybledlým ránem. Večer na baru a pak…
Za skřípotu dveří se na chodbu vyloupl mladík s rozježenými blond vlasy, pod očima tmavé kruhy. Kývl jsem mu na pozdrav a on odpověděl stejným způsobem. Dopřál jsem si další dávku kouře z cigarety. Než se rozespale odšoural do koupelny, ještě mrkl na tabulku se zákazem kouření a spiklenecky se na mě usmál.
Začal jsem se znovu nořit do svých myšlenek, když se otevřely dveře mého pokoje. Dívka si stoupla nade mne, obdařila mě krátkým pohledem a dlouze se zadívala na obraz s ptáky. Posunul jsem se, aby si mohla sednout vedle. Ten pohyb byl neúměrně namáhavý, jako by na mně spočívala tíha všech výčitek, kterými se mě chystala zahrnout. Měkce dosedla na tmavou kůži gauče. Místo slov jen upřela svoje oči do těch mých, jako kdyby nemohla mluvit. Jen mě drtila tisíci otázek, které jí líně pluly bělmem očí. Odvrátil jsem zrak, upřeně sledoval špičky svých bot a kouřil zbytek cigarety. Byl bych vykouřil i filtr, dokud by nedopalek nezačal pálit kůži mých prstů, ale ona lehce vyprostila vajgl z mé ruky a zhasila ho v popelníku. Objala mě svou lehkou, dlouhou rukou. Z koupelny vyrazil blonďatý kluk, s vlasy již učesanými. Pobaveně na mě pohlédl vědoucím zrakem, ale jeho pohled nebyl nijak výsměšný. Jenže mě naprosto nezajímal. Právě jsem hořel pod dotykem její dlaně. Přitiskla se ke mně lehce, ale pevně a rozhodně. Chtěl jsem se odtáhnout, ale zmrazila mě pohledem. Něco se ve mně zlomilo. A nemohla za to ta noc, ani její krása, mohlo za to její mlčení a nekonečně hluboké oči.


Parkoviště bylo pokryté horkým bílým prachem. Každý krok zvedl malý prašný vír. Oči mi před ostrým sluncem chránil klobouk, po čele mi stékaly kapky potu. Usadil jsem se do auta a zapnul klimatizaci. Pružně se vyhoupla na sedadlo spolujezdce.
Ještě včera jsem přijížděl sám, teď vedle mne seděla dívka, jejíž jméno jsem zapomněl pět minut potom, co mi ho řekla. Než jsme vyšli z hotelu, posnídali jsme míchaná vajíčka a kávu. Ona se rozpovídala, ale já se nezmohl na slovo; vykouřil jsem další dvě cigarety. Všechno jsem samozřejmě platil já.


Ladislav Vitouš (21)
Literární nadšenec toho času žijící v Praze. Studuje třetím rokem bohemistiku na FF UK. Každoročně se účastní Slam Poetry s naivní vírou ve své vítězství.
Při psaní rád experimentuje jak s různými literárními styly a žánry, tak se všemi možnými druhy drog. Ke dnešnímu dni připsal své autorství více než stovce básní a pětatřiceti povídkám.

(30. 11. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2943


V objetí prachu


Roman Kašparovský
( petr.nagy)
Prach se třpytí ve změti odlesků ranního slunce a zhmotňuje ji. Kdybych uměl psát básně, psal bych je, plahočil se prázdnotou okolního světa a naplňoval ji poezií. Neumím to a umět nebudu.
Nezbývá než se plahočit prázdnotou okolního světa a hledat něco, co ji může naplnit. Plahočím se, plahočím, doplahočím na metro. Okolo davy kolemjdoucích, míhají se, ztrácejí. Snad stíny v prázdnotě, možná rozmazané studené barvy, co někdo rozlil do prostoru v domnění, že jej může naplnit a ony bez ohledu na zákony přitažlivosti tečou světem. Protkávají jej, prolévají se jedna v druhou, mísí, odlučují, vypařují a opět sráží v neustálém pohybu, tečou, proudí kolem mě, aniž by se mne mohly jakkoli dotknout, nebo se mi vůbec přiblížit. Bledé barvy, studené stíny, pletence pulzujícího pohybu, chaos, který mi nic neříká, se jen dere okolo a mimo mne. Prázdnota se hýbe, aniž by byla schopna mě strhnout do svého víru, vtáhnout do svého středu, prostoupit, zaujmout. Jsem sám. Umět psát básně, psal bych o samotě, prázdnotě, naplnění. Neumím to a umět nebudu.
Deru se davem, který mě míjí. Cpu se zástupy, které se mě nemohou dotknout. Jsem sám, a čím víc přemýšlím o způsobu naplnění, tím osamocenější se cítím. Spirála, která se obtáčí okolo toho stejného kolem dokola neustále níž a níž, aniž by bylo cesty zpět nahoru na slunce. Chlad a temno mě obestírá. Zima. Dlouho nic nejede. Nástupiště se plní chladnými barvami. Dme, vlní se, pne, dýchá, potí studeným potem, co nezahřeje. Je cítit napětí. Protější stranou projely dvě soupravy. Tady nic. Dav vycítí příjezd dopředu, nepotřebuje jízdní řády. Nástupiště se změní, znervózní, zneklidní, ale i zkoncentruje a vlak skutečně přijíždí, jak masa svým chováním předpověděla. Nespojité cvakání pojistek dveří podél celé soupravy rozehraje styk tísnivého chladu stanice s dusivým městnáním uvnitř soupravy. Do metra natřískaného již tak po okraj se láduje celé nástupiště. Funění, úpění, nactiutrhání, rouhání, vzdychání. Nemám sílu se nořit do frotérského kotle a čekám další tři soupravy, které již jedou jedna za druhou a třetí, abych v klidu vstoupil na poloprázdnou palubu a nechal se unášet nad úrovní města. Psát básně o městě, nedělal bych nic jiného. Nepíšu je a psát nebudu.
Jitro se klouže po šedých střechách města, občas se prodere mezi zdmi a svým hrotem nemilosrdně prořezává prostor vagónu. Mírně se sehnu a vychutnám vteřinu, kdy mi propálí obličej skrz na skrz. Oslepující temno, pak probírání se, prozření. Vjíždíme na most přes Gare du Nord. Záře pumpuje život do každičké molekuly, všechno svítí, vzduch jiskří. Prach, který doposud neviditelně jen zanášel dýchací cesty a lepil se na upatlaná okna, upocené sedačky, ušpiněné tyče, se roztřpytil. Nehybně, vznešeně se vznáší. Proudy studených barev se zastavily v úžasu před světlem. Rozprostřela se záře, stíny se vypařily a proudy barev se vytrácí do ztracena, někam mezi skupenství duchů a neviditelna. Umět básnit, básnil bych. Nebásním a básnit nebudu.
Teprve teď, když temnota ustoupila a vyklidila prostor do neznáma, vidím ji. Kam se podívám, je všude. V odrazech tyčí i skel oken. Zjevila se spolu se sluncem, vynořila z temnoty. Prachové částečky dokonce jen tak z hravosti napodobují její siluetu nahodile v různých částech vagonu. Každý její pohyb je dokonalý, sedí naproti mně, oči cudně sklopené. Čte si, ostatně jako každá Pařížanka. Horní část zorniček přejíždí ze strany na stranu pod víčky, kopíruje řádky textu doprava, doleva, doprava, doleva, raz, dva, raz, dva, tik, tak, tik, tak. Hotový metronom. Kypré rty načechrány vnadí, hotové oloupané měsíčky pomeranče naducány pod skoro vodorovným úhlem světla. V rukách paperback, na nich krajkové rukavičky bez prstů pokryté četnými jizvami cigaretového popela. Pavouk, který je tkal jedovatě fialovou, na nich dle svého náhodného uvážení zanechal několik vypletených květů. Co jinde by působilo nuzně, obstarožně, je v Paříži chic. Titul knihy nečitelný, pečlivě přiložený do klína. Stránky se hemží francouzským brebentěním zprava doleva i zleva doprava. Perleťově bílá pleť v kontrastu s fialovou vůkol smaragdových očí, co roboticky kmitají v pravidelných intervalech. Mezi každým přejezdem vteřinka zaváhání. Tušení svého pozorovatele? Nebo jen naivní zamyšlení zvídavé čtenářky? Hraje i svým špičatým nosíkem! Tím se mnou možná hovoří, stahuje ho, roztahuje. Vyjadřuje jím sympatie i nevoli, když se, veden bezhlavostí touhy, nachýlím v jejím směru. Čím více světla, tím více je zřejmé, že i její pohyby jsou vědomé. Světlo nás spojuje, přenáší telepatické vlny, prach odráží jiskry. Vím na co myslí, vím, jak se cítí, vím, co čte. Milovat básně, milovala by k zemdlení. Leč nemiluje a milovat nebude.
Roman Kašparovský

Roman Kašparovský (zvětšit)

Vyjíždíme z poslední zastávky nad povrchem. Vagón zrychluje, žene pod hladinu dne. Prach pohasíná, nezbývá jí moc času, než se vytratí. Rozplyne se v záplavě studených barev, které se rozvijí ihned po opuštění ráje srdce. Možná po ní zůstane na sedačce knížka zabalená ve fialové krajce, možná jí ve tmě budou nadále rudě zářit rty, možná se ke mně nakloní a možná mi zašeptá do ucha, že se bojí tmy, možná až se nakloněná souprava bude nořit do labyrintu světa a hladina světla ji vystoupá po tvářích nad rozverný vrkoč vlasů, tak ještě maličkou chviličku předtím, kdy jí tma sotva ukrojí ze spodních víček, možná ke mně pozvedne svůj milosrdný zrak se slzou pravdy v každém z koutků a naplní mne. Milovat ji, umiloval bych ji k naší smrti. Však milovat neumím a umírat nebudu.


Když tak o tom přemýšlím, ani nevím, proč jsem se s ní za dva měsíce po tom rozešel.


Roman Kašparovský (35 let)
Žije v Praze. Věnuje se především produkci českých filmů. Povídka V objetí prachu je součástí souboru povídek Zatracené příběhy.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(27. 3. 2011, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-3019


Výběr básní Petry Poliakové


Petra Poliaková
( petr.nagy)
básně Petry Poliakové
Až bílé můry


A až bílé můry na křídlech
snesou Vám spánek
a fouknou sen za víčka,
jen štíhlé Ameliiny prsty
za oparem tabákového kouře
Vám připomenou
jednu zvláštní noc.
Měl jste mě celou na špičce jazyka.
K ránu jste se usmíval
a políbil mě do vlasů
na rozloučenou.
Až bílé můry
zase zašustí v noci křídly,
vzpomeňte si na mě
a usmějte se.


Fixou na plátky tulipánů


Napiš mi fixou na plátek tulipánu,
že mě miluješ.
Poskvrň tu nevinnost
hedvábných pusinek
nebo pomlč navěky.


Klimbá se...


Naprostá prázdnota.
Jen světlo z pouliční lampy
připomíná teplo,
když s hlavou schovanou v mých dlaních
brečíš. Pro mě.
Prsty ti hladím napuchlá víčka
a stírám odporné slzy.
Slabost, která tě sevřela,
mě také škrtí. Smyčka dávno utažena.
Klimbá se nám nad hlavou
umrlec.


Knoflík


Lógr udělal na tácku černé kolečko.
Knoflík pana kominíka.
A ty chceš prosit o štěstí?


Ochutnáš?


Přikládáš mi do klína
kostku cukru.
Roztála.
Ochutnáš z prstů,
jak jsem sladká?


Přikládáš mi do klína
kostku ledu.
Roztála.
Ochutnáš z prstů,
jaká jsem?


Quo vadis?


Po kočičích hlavách
kráčíš rozverně,
bosá...
Chodník chladí plosky nohou,
vítr ti cuchá černé vlasy,
vzduch voní kmínem
a koryandrem,
prach noci za nehty...
Cikánko,
quo vadis?


Vrána k vráně


Vrána vráně klove oči,
táhlá jizva pod obočím.
Kamarádka kamarádce,
dvoje ruce na oprátce,
uprostřed ní tvoje hlava.
To se, chlapče, někdy stává...


Za hranicí smyslu


Až tam,
kde ztratíš dech.
Až tam,
kde ti můj smích prořízne hrdlo.
Až tam,
kde se zadávíš vlastními slovy.
Až tam,
kde nic nepochopíš.
Až tam,
kde hrany křídel uspávají labutě.
Až tam,
kde se pila pravda z kalichů.
Až tam,
kde myšlenky ztrácí smysl.
Až tam,
kde se ještě věří na skřítky.


Až tam,
kdes nikdy nebyl,
si přiznáš,
že mě miluješ.


Zmatená


Zmatená
pod dotyky tvých slov
tiším své srdce,
aby tolik nebilo.


Zmatená
čtu si tvůj dopis
a nemám ani krapet vína,
aby mi opilo krev vžilách.


Zmatená,
snažím se pochopit...


Petra Poliaková (26 let)
Před několika lety absolvovala Literární akademii Josefa Škvoreckého, od té doby se živí jako redaktorka románových titulů. Vydala básnickou sbírku Psáno nocí na peří (2009) a momentálně pracuje na další. Miluje tulipány.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV

(5. 4. 2011, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-3034


Výběr básní Kateřiny Zwyrtkové


Kateřina Zwyrtková
( petr.nagy)
Říjnová


Oči bříz
zavrtané do hor
čekají zloděje

a tu
přijde zvolna
chvíle těžkých víček
i když se stébla zcela nesklonila
kdosi přikrade se


světlo a barvy spolkne černobílá



Zámoří


A zítra nepřijdu
i kdybys volal

za mořem
zamořená
prosedím noc

a nečekám
už ani tebe
černý tóne bez ozvěny

zůstaň
zůstaň bezejmenný



Lesní


Stíny už sbíhají se v lese
plačtivé skvrny světla –
chlad Měsícových očí

spím zády k dubům
zapomínám
a blednu


Jilmu


Ale já neusínám –
krčím se jen
blíž ke svým zdem,
které jsi nepoznal,
bezlistý jilme...

Dlaně
tápou okolo kořání.

Bouřku z tvých očí
před časem

odválo svítání.


Temně modrý čas


Z okna je vidět
stále stejné ticho

zvláštní modré mrazy obalí všecko do chápavého šera –
a já to nechápu!

i kdybych snad směla

zírat tvýma očima
do dalekého podvečera...


Neruš je


Mraky na dně řeky někdy
usínají
neruš je
jim nerozmluvíš mlčení

písničkou o smrti
nezamrznou
vířením tonoucích
nezamrznou

jedině
když se jich dotkneme

v jediné vteřině


zamrzneme






Brouzdání v prachu


psaní založené v tom dolním šupleti
nerozkládej než na smrtelné posteli

řeklo mi prázdno

jaké psaní
všechen papír v domě byl spálen

před lety
žárem komety



Zavaž mi oči

Zavaž mi oči (zvětšit)



Kateřina Zwyrtková (22)
Studentka třetího ročníku bohemistiky FFUK v Praze, kde také žije.
Básně a v menší míře i krátké prozaické texty píše již od svých
dvanácti let. Díky městu Trutnov a Trutnovskému literárnímu klubu (v
čele s Jaroslavem Dvorským) jí nedávno vyšla sbírka V objetí s
bouřkou. Některé z dalších jejích prací můžete nalézt také po kliknutí
na odkaz http://fairiella.cz.
(2. 6. 2011, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-3068


Prošedlá


Charlotte Cole
( ladislav.vitous)
Ráno.
Jako každý jiný den přišlo a vynucovalo si vládu nad jejím životem.
Až příliš pozdě.
Neomylně identifikovala hřejivé dotyky na své kůži jako první sluneční paprsky a usoudila, že je čas otevřít oči.
Chvíli zírala na šedivý strop. Nenašla na něm vůbec nic zajímavého, přesto nedokázala odvrátit oči na několik desítek minut.
Už věděla naprosto přesně, kolik rýh pokrývá kterou stěnu. Považovala to za snadné počty. Matematiku základní školy. Skoro jako se probírat ovečkami před spaním.


Pomalu míchala ranní kávu. Tím prostým pohybem rozvířila až příliš poklidnou hladinu.
Třikrát doprava. Čtyřikrát doleva.
Čtyřikrát doprava. Třikrát doleva.
A zase znovu od začátku.
Byl to zvyk. Jen zvyk.
Bez zájmu přelétla vkusně zařízenou kuchyňskou linku sladěnou s okolním nábytkem do jemných šedých tónů.
Narovnat záda, nepatrně pozvednout bradu.
Zvednout se ze židle; nikdy nezavrzala.
Plavmo zamířit k ledničce.
Otevřít.
Ujistit se, že je prázdná jako každý jiný den.
Zase ji zavřít.
Otočit se a stejnou, vyšlapanou cestičkou jít zpátky.
Několik jednoduchých pohybů nevyžadovalo, aby nad nimi přemýšlela. Nebylo to potřeba.
Opatrně uchopila hrnek a vylila jeho obsah do dřezu.
Málokdy si usrkla víc než jen jednou.
A proč taky?


Zapnout televizi. O dvě čárky zesílit zvuk a chvíli přepínat kanály.
Obvyklé povzdychnutí. Odložit ovladač na dokonale uklizený konferenční stolek.
Netušila, co dávají. Automaticky rozostřila a studovala neuchopitelné nekonečno za obrazovkou.


Utřít prach a vyluxovat koberec.
Zas a znovu.
Možná byl dřív modrý. Pak nabral monotónních šedých barev.
Okouzlující.
K pláči.
Koutkem oka zahlédla za okny zapadající slunce.
Jako už tolikrát předtím.
Několika dokonale promyšlenými kroky přešla do jednoho z pokojů. Každý den putovala do jiného. Každý den ležely střepy jinde.
Střepy - podivné připomínky barevna.
Automaticky se sehnula a největší kousky vzala mezi prsty. Na zem skáplo několik kapiček její krve, ale vzápětí se ztratily v nepropustné šedi.
Další kroky.
Známé zvuky tříštícího se skla o dno koše.
Studená voda a dezinfekce.
Hadr na podlahu.


Charlotte Cole

Charlotte Cole (zvětšit)
Vzhlédla, když její mozek zpracoval zašramocení klíče v zámku a povědomou vůni.
Okolní svět se zavlnil a na pár prchavých vteřin nabyl světlejších odstínů.
Zamrkala.
Samozřejmě se jí to jen zdálo.
Jako vždycky.


Usmát se; další automatický pohyb. Naučený, postrádající jakoukoli hlubší myšlenku nebo pocit. Nicneříkající.
Prsty letmo přejela po váze ozdobené tmavošedou stužkou s věnováním, která se zčistajasna objevila v obývacím pokoji.


Ráno bude rozbitá.


Charlotte Cole (21 let)
Tvůrčímu psaní se soustavně věnuje od čtrnácti let, s prvními literárními pokusy začala ale mnohem dříve, už v osmi letech. Zaměřuje se především na kratší prózy. Už několik let publikuje na stránkách Společenství amatérských spisovatelů. V současné době studuje na ZČU, FPE obor český jazyk, anglický jazyk.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(30. 10. 2011, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-3099


Angina pectoris


Klára Zindulková
( klara.zindulkova)
Dvojitě. Za chvíli zas jako přes těžkou kouřovou clonu. Mžourám do ospalého světla lampičky, snažíc se odhadnout, je-li pozdě večer nebo spíš brzy k ránu. Skříň se obřadně pohybuje v rytmu tikajících hodin. Barva mého hrtanu by potěšila tak možná Gorbačova a pár jeho kamarádů. Tichý dech – můj nebo – ? Stojí tu nehnutě, pokud to ovšem není jen narudlý stín. Létající koberec se znepokojivě pomalu svinuje a s ním celý pokoj, postel, židle, stůl, na vrcholu otáčky se na sebe dívám vzhůru nohama. Ještě tam stojí?
Košíček položen k posteli, něco tu máš, místo poděkování cosi zasípám a polštářem si zacpu uši, pokoj se otřese, jak nohy postele s plesknutím koberce dopadají zpátky na podlahu.
Opatrně! V tom hrnečku je čaj. Pálí mě za krkem a pomalu chladne, mění se v potůčky potu a stéká mi po kůži, kreslíc na ní blouznivá tetování. Červená čepička potřese hlavou s podá mi teploměr. Má modré oči. Nebo zelené. Nebo fialové. Vlní se v rytmu zběsilého tlukotu mého srdce a cinká.
Lampička má žluté oko a zamrká na mě. V šeru nepoznám, kde končí její elektrická šňůra a začínají moje vlasy. Možná proto je mi tak divně. Nos jako knoflíček, starostlivě mě sleduje. Rudne. Mých asi sedmnáct prstů na nohou postupně rozmrzá, ale při doteku s peřinou stále ještě vydává rampouchově zvonivý zvuk. Crrrr!
Červené okoralé rty se o překot snaží rozproudit hovor, ale vydají jen zvuk podobný vlčímu zakašlání. Za okny mlha nebo sníh. To sněží odjakživa jenom okolo pouličních lamp? To je dobře, moc dobře. Jsem ráda, že jsi tu. Na stole leží několik rajčat, asi zbyly od večeře, mají hezkou barvu.
Zvedá se, kam jdeš? Že se ptám… Pokoj je plný rajčat, nebo jsou to papriky? Červený koberec pro vzácné návštěvy. Chodník slávy a vitamínů. Nemocný vitamín je bacil. Zčervená. Okno je skleněná loď, vplouvá mi do pokoje a přiváží čaj a kávu. Černá káva, bílá káva, červená káva. Napínám oči do tmy a snažím se rozeznat něco víc než obrysy. S posledním pohledem a povzbudivým úsměvem mizí za dveřmi, jak kouzelná babička z pohádky. Je ticho. Tiko. Tik tak tik.
A já se už nikdy nedozvím, jestli mě přišel navštívit Santa Klaus nebo Červená Karkulka.


Klára Zindulková (23 let)
V dětství se rozhodovala mezi kariérou kosmonautky (výhradně kvůli stavu beztíže), porodní báby a princezny. Zvítězila bohemistika bez kariéry. Důvod nejasný. Daná povídka vznikla jako věrný záznam skutečnosti v půl čtvrté ráno jedné zvláště antibiotikové noci, nejedná se proto o fikci, a tedy patrně ani o beletrii.



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.





(29. 11. 2011, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-3124




© HlucnaSamota.net 2002 - 2012 | prostor poskytuje eldar.cz | web zrobil klokánek | mapa stránek