Eddy - Marocká probuzení - 8. díl
Vlasta Trnka
Chlapci skákali radostně z kamene na kámen, brodili se nečesanými řasami a ochlazovali své pouští vysušené tlapky. Po několika hodinách konečně dorazili do poslední z vesnic, která ležela u nohou zadumaných hor. Muly zde stále vykonávaly své svaté poslání, plny sebezapření. Kolem procházející obyvatelé nabízeli své služby při vedení horami, nošení bagáže či přípravě potravy. Chlapci jim nerozuměli a oni nechápali je. Nevěděli, že oni již svého průvodce mají, svá břímě si pomáhají nést navzájem neb jsou přáteli a do přípravy potravy rádi vkládají svou vlastní energii.
Proplížili se tedy mezi pohrdavými pohledy neporozumění a v prudkém sklonu svahu začali šplhat do horského sedla. Kopec jim ubíral hodně z živosti. Jeho boky objímaly velkou silou kořeny borovic, které alespoň věnovali svůj blahodárný stín. Své síly však darovali horám s radostí, neb se tam cítili lehcí a volnější. Do sedla se vyhoupli pomalu, pevně a jistě, jak na záda starého koně. Z jeho hřbetu se jim v okamžiku otevřel všeobjímající pohled do zeleného údolí, v němž se krčily hliněné stavby domorodců. Kolem je bránili svou náručí třítisícoví strážci, kteří sotva odložili své sněhové generálské čepice. Eddy opatrně našlapoval, aby nevyplašil vlny odvahy, valící se z úbočí. Čisté odvahy, která mu tolik scházela a na kterou tak často sahal, jen mu klouzala mezi prsty. Koutky úst se mu bezděky protáhly. To proto, že cítil zapomenutou radost. Slova se v něm začala skládat jako oprášená skládanka do čarovných veršů. Ty verše nevymýšlel, jen jako by jim naslouchal. Ani si netroufl je zapsat, aby nepřerušil pavučinu, táhnoucí se ze samotných srdcí hor. I Raulovi z úst plynula slova o převelikém štěstí, které ve společnosti horských štítů zažívá. Na jednu stranu byl Eddy rád, že jej tak slyší mluvit, na stranu druhou však ho zvláštně mrazilo a vkrádal se do tušení zvláštní pocit. Jako by Raul neslyšel, jako by necítil než vůni oslů, jako by vskutku nevěděl. Snad byl omámen odrazem světel z lesklých skal. „Z čehopak má doopravdy takovou radost?“pomyslel si Eddy.“Snad z útěku či z osamění. Kéž bych se mýlil.“ Nevěděl, co dělat a snad na to ani neměl právo, byl však velice zklamán svou malou mocí a chmur se nad ním usadil. I vrcholky hor se pro dnešní den ukryly do bohatých mraků, jejichž hřívy byly načesané jako kštice rozezlených dam. Stoupající úpatí hor teď nasávala kroky chlapců jak cesta do předpeklí. Přišel čas se utábořit a z posledních paprsků pomerančového západu sluce, které mrakům utekly z okovů, načerpat energii pro další den. Eddymu bylo jen líto, že toho podvečera Raul posmutněl a sklopil svůj zrak před konejšivým sluncem k zemi. Zrak Šimonův však mířil vzhůru. Šimon cítil sílu a touhu, které nemohl odolat. Chtěl hladit hory po temenech a věnovat jim svou tvořivost a také odnést vše, co mu příkrá, spravedlivá úbočí nabídnou. Křídla se mu chvěla a co chvíli vystřelila do prostoru v touze po vzletu.
Raul se mračil. Zdálo se, že poprvé budou muset přátelé čelit ruce osudu, jež zasadila do jejich myslí rozdílná semínka. Eddy se měl rozhodnout. Jeho srdce znalo odpověď od prvního okamžiku. Kolikrát už ho však neposlechl. V posledních letech se ho dokonce začal bát. Ano, měl strach z přání svého srdce a poutal ho do svěrací kazajky konvencí a pohledů ostatních. Tentokrát však křičelo příliš hlasitě, než aby se mu umělou myšlenkou dala svázat ústa. Že může být Šimonovo a Eddyho rozhodnutí nebezpečné, ale pro koho? Snad pro někoho, kdo by se zde chtěl potácet jak kus igelitu v poli opuncií, ne však pro srdce hovořící řečí hor. Eddy trochu omluvně sklopil zrak a s úlevou vyslovil své přání vydat se k vrcholu hory, jejíž jméno znělo Tamda, a které když vyslovoval, mu vhánělo do těla mravenčení slabého elektrického proudu. Raul chvíli nemluvil. Rovnal si myšlenky, neb nechtěl žádné ze slov, která se již nedají vrátit, vypustit na křižáckou pouť. Nakonec se chlapci dohodli, že pro příští den se jejich cesty rozdělí. Už navzájem znali některá ze svých přání, a věděli, že ač jdou ke stejnému cíli, musí použít každý trochu jiný vlak, neb výška schůdků do vagónu není pro každého stejná. Respektovali se, a proto si věnovali všechnu svobodu, která je vlastně i spojovala dohromady. Poznali spolu, že pro svobodu platí stejné zákony jako pro lásku. Čím více jí dávali, tím více se jí jim dostávalo.
Ráno, dokud slunce ještě spalo za branou údolí, protáhli Eddy se Šimonem svá trochu unavená avšak nedočkavá tělíčka a pozvedli hlavy k vrcholu Tamdy, která přitahovala jejich zrak jako magnet. Rozloučili se s Raulem, který si nechal pro svá bedra část jejich těžké bagáže, aby jim ulehčil. Jak rádi by i oni pomohli Raulovi s jeho tíhou. Snad bude jim to brzy dáno. Teď jako v hypnóze následovali oslí stezku, která chvíli ve spirále obcházela jeden z kopců a následně začala prudce stoupat jako hřbetní pruh zmije směrem k obloze. Eddy se Šimonem minuli cizí výpravu snídající v luxusním táboře, doplnili vodu z mrazivého pramene a zapustili kroky do kamenné suti pokrývající úbočí hory. Nejdříve jen mlčky zdvihali kolena k obloze a poslouchali živé oddychování své pouti. „Co nás dnes čeká?“ honilo se Eddymu hlavou.
Jak rád cestoval se Šimonem, který, ač to ani netušil, stal se jeho učitelem. Mnohokráte obdivoval jeho vnitřní sílu, upřímnost a cit pro život. „Kolikrát jsi mi už ukázal správné klávesy na klavíru života, které pod tvými činy zní hudbou šťastných slzí. Jako třeba tenkrát, když si smutné, žebravé , ale ve svém stáří krásné, střence věnoval placky, co nám zbyly od snídaně a já je chtěl ukrýt do batohu na pozdější dobu. V duchu jsem se ti klaněl. Za to vše ti patří můj neskonalý vděk a dík. Jak jen toužím ti vše vrátit a oplatit. Ale co já mám ve své chudé nabídce? Prozatím toto své přání v sobě uchovám a snad jednou z něho vzklíčí dar do květu.“ To vše a ještě víc se Edymu objevovalo v hlavě neznámo odkud a putovalo dále kanály žil společně s krví, která zrychlovala svůj běh a jak síťkou na motýly vychytávala lahodné kuličky kyslíku vznášející se v řídnoucím vzduchu.
Tak jako kovové srdce rozeznívá zvon, začali se s údery svých srdcí rozeznívat i Eddy se Šimonem. Kameny porostlé mechem nabíraly všechny odstíny zelené a tiše naslouchaly rozhovoru, který se prohluboval a jako pára unikal ze dna chlapeckých duší. Hoši hledali ve svých slovech spříznění a nevědomky se ujišťovali, že jim papoušek Ara vylosoval správnou planetu. Oba se cítili vznešeně a sil jako by ani neubývalo. Právě když slunce vyslalo zpoza hřebene svůj první pohled a rozlilo se do údolí jako hořící smůla, dorazili Šimon s Eddym do sedla ležícího tři sta výškových metrů pod hrotem vrcholu. Zde již oslí stezka končila a chlapci museli instinktivně našlapovat v šupinách suti na popraskané kůži hory. V sedle chvíli odpočívali a hltali pohledem i všemi póry energii stoupající po svazích z okolních údolí. Eddy tiše hovořil s horou a pokorně ji žádal o svolení a ochranu při jejich pouti a nabízel lásku v přátelství. Byl nesmírně klidný, neb již od prvního pevného kroku cítil, že byli přijati do ochranného klína jedné z dcer Atlasu. Šimon dal Eddymu jednu ze svých holí, které mu usnadňovaly rovnováhu a pomalu společně obcházeli jeden z menších předvrcholů. Náhle se před jejich zraky vynořili vysoké skalní věže, které strážily a ovládaly celý zbytek výstupu. Skály se k sobě tulily jak vystrašené děti, ale svým postavením sebejistě oznamovaly, že přišel čas zjistit, co jsou Eddy a Šimon zač. Eddy mhouřil oči před ostrým větrem, který se proháněl po hřebeni a hrál na kopce jak na píšťaly kostelních varhan. Svůj zrak zaostřoval k soupeři, který teď čekal v plné zbroji. Pomalu si v mysli procházel možnou cestu proplétající se skalami po vzoru proutěného košíku. Chlapci zapřeli své tlapky do kamene. Nejdříve je obtížný terén stál mnoho sil, ale po chvíli jako by s ním splynuli, jako by se se skálou milovali. Prsty hladily malé výčnělky, kterým museli pevně důvěřovat i ve chvílích, kdy je těžká bagáž stahovala do hloubky vábící klamným hlasem k letu. Chlapci odevzdávali své kroky úzkým římsám. Věděli, že jsou v situaci, která se nedá nastudovat v knihách. Podobné skály nejsou na jiném místě a jako otisky prstů patří jen této hoře, spanilé Tamdě.
Ještě několik překážek a unavení, ale nadšení stanuli padesát výškových metrů pod vrcholem. Hlasitě oddychovali. Nejdříve se podívali na sebe a poté s chvěním v hrudi na přímý hladký skalní blok, který je měl dovést k nebi. Poslední úsek vyhlížel snadně, sil ještě zbývalo, stačilo jen vyrazit. Šimon s Eddym si však tu dlouho očekávanou a těžce vydřenou chvíli stále oddalovali. Hypnotizovali vrchol a uvnitř jejich vibrujících těl se zvyšovalo napětí, jako v okamžiku, než vyletí motýl prvně ze své kukly a osuší slzy na křídlech v paprscích štědrého slunce. Dříve než mohlo napětí přetéct přes okraj poháru, odměřili si chlapci pár hltů vody a poté, jak by ani nohy neměli, nesli se nad zemí s lehkostí až tam, kde je zasazen hrot drahokamu nejhlouběji ve šperku oblohy. Zde se zastavili, shodili ze zad své vaky a naslouchali nejjemnějšímu tichu. Nic je netížilo, zastavil se svět. Jejich dlaně se na chvíli spojily. Ústa mlčela, vše říkaly jen jejich zvlhlé pohledy, ve kterých se odrážel vesmír před velkým třeskem. Jen pomalu se zklidňující dech a mravenčení v konečcích prstů dávalo vědět o světě a právě teď Eddy spatřil pravého Šimona. Jeho sokolí křídla se rozepjala do celé šíře jak v zpomaleném filmu. Prach a bodající kamínky se vykutálely z perutí a vítr je odnesl neznámo kam. Šimon se jediným mohutným mávnutím křídel vznesl k obloze, lehký, silný a plný touhy i probuzených snů jako dřív. Perutě vyhrávaly ve vichru hudbu z nejkrásnějších, když přelétal mraky v kruzích nad Eddyho tichým úžasem. To byl Šimon, jediný Šimon, který pro své přátele znamenal víru ve všemožnost a pro kterého oni představovali pevná vlákna neúnavného srdečního svalu.
Eddy se pomalu sesunul k zemi, opřel se o kamenného mužíka a dechem dítěte vysíleného pláčem natahoval každou molekulu radosti plachtící v éteru. Byl rád za Šimona a cítil i obrovskou víru a naději pro všechny, na které jen stihl pomyslet. Naději pro Raula, děti ve všech prošlých vesnicích i Racka od Berberů, snad pro celý svět. Jen malý kousek v něm zůstával netknutý a beze jména, byl asi příliš hluboko zahrabaný. Byl to ten kousek, který měl Eddy pro sebe a právě k němu plná radost neprosákla. „Moci tak srůst s kamenem, na kterém sedím a navěky poslouchat zprávy ze všech koutů od větru a hvězd,“ žadonil v duchu a ztišil se ještě více než dřív. Dech už skoro nevnímal a krev v žilách se podobala stojaté řece. I vítr umlknul. V tu chvíli uslyšel ten tichý a tolik překřikovaný hlas, přišlo velké pochopení kroků minulých i současných a před očima se mu začaly vytvářet jasné lazury kroků budoucích. Pozvedl zrak k Šimonovi a prošlo mu hlavou, že asi všichni hledají vrchol své hory proto, aby se dostali co nejhlouběji do svých srdcí a zaslechli v tichu jejich hlas, tak jako chlapci právě teď. Tušil, že další krok nebude snadný, ale věděl už, že bude, a proto prosil Tamdu o trochu síly, neb bylo jasné, že ji bude potřebovat. Pohladil zemi a v duchu ji políbil na víčka. Šimon se snesl vedle něho jak podzimní listí na hladinu jezera. Setrvali spolu chvíli v tichém díku a potom se s jedním otočením hlavy a posledním pohledem vydali po hřebenu do sedla na druhé straně hory, kde měl čekat Raul. Sestupovali poklidnou cestou hladké páteře masívu. Každý z nich pootevřel svou třináctou komnatu a teď kráčeli vstříc jejímu tajemství.
Z rozjímání jejich rozvláčných, kolébajících se kroků je však ponenáhlu vyrušila skutečnost, že se v terénu nečekaně začaly objevovat roztrhané skalní útesy uzavírající průchod. Tváře chlapců zamyšleně zvážněly, ale jejich kroky se nezastavily. Eddy byl trochu zmaten, jeho otázky se odrážely od skal jako paprsky v zrcadlové síni a spoutávali ho do spletité pavučiny. Šimon mu zmizel z dohledu, jako by se propadl do země. Eddy zkoušel chvíli šplhat přes špičky skal, chvíli se plazil u jejich nohou, zamotával se však mušími křídly stále hlouběji do jejich labyrintu. Pohled rychle těkal z jedné strany hor na druhou a nohy nejistě narážely na kameny. „Zastav se, zastav,“ znělo k němu ze zívající hlubiny. „Zastav,“ radili plachtící orli křičící do ozvěn. Eddy se zhluboka nadechl a ještě hlouběji vydechl. Poslouchal volání. Vítr skučel zdivočele kolem uší, veškeré výkřiky Šimonova jména byly marné. Šimon měl však dar najít vždy správnou cestu, proto o něho Eddy neměl příliš obav. Přitiskl se bokem ke kameni skály a sledoval hloubku pod nohama i pateticky se usmívající hloubku nad hlavou. Spatřil oči zarývající se mu hluboko do hlavy, strach. To jeho oči byly tak uhrančivé, to on si ho vybral za svého služebníka a vpouštěl mu z kovářských měchů nejistotu do rozvahy. „Právě teď, když jsem sám, se mi zjevuješ, zbabělče,“ pomyslel si Eddy, ale jako by se té věty nemohl zbavit. Stále se vracela a kánon posledního slova rezonoval celým tělem. „Zbabělče, zbabělče!“ „To já jsem přeci zbabělec,“ uvědomil si,“proto jsem zůstal sám a dostal tuhle šanci vypořádat se zlým duchem, který mě tak často ovládá. Za tu šanci tedy děkuji a slibuji, že ji nepromarním,“ řekl si a okolní skalní krunýř, který ho do té doby pevně svíral se rozezněl jak při dotyku tibetské mísy. „Jestli chceš jít se mnou, máš poslední možnost,“ řekl svému strachu, jehož oči na Eddyho překvapeně zíraly a na chvíli začaly nejistě tikat do všech stran. Do tváře Eddymu však nepohleděly. Eddy zavřel víčka znovu zhluboka nasál ostrý vzduch do hrudi a jedním silným, ale klidným, výdechem, poslal všechnu tíhu pryč. Na vrcholu Tamdy dostal úkol a jeho poselství mu teď ukazovalo úchyty na skalách, kterým se svěřil. Pevnými kroky následoval trasu neomylně přitahující jeho pohled. Drápky se zatínaly do skalních prohlubní a snažily se udržet tíživé břímě na zádech, které mělo svou hlavu a stahovalo ho stále ke dnu. Skála však Eddymu brzy přestala bránit, přidala se na jeho stranu a ukazovala mu svou schůdnější tvář. Jedna myšlenka však stále nahlodávala Eddyho kroky. Kde je Šimon? I když znal dobře Šimonovu zkušenost, neomylný instinkt a sílu, stále v hlavě našeptával šotek:“Co když...“ Za zády sledoval právě zdolané stěny a s nádechem poslouchal, zda ho volají k návratu. Náhle mu však do slechů přistál jiný hlas. Rozhlédl se pátravě po kraji. Všude šedé skalní věže oslňující odrazem zlatého slunce. Až konečně vzdálený maják jedné ze skal tyčící se na hřebeni mu nabídl pohled nejvřelejší. Stál na něm Šimon, mával křídly a zkoumavě rekognoskoval kraj. V tu chvíli veliká tíha opustila Eddyho, který se s úlevou a bez síly opřel o kamennou zeď. Pak začal mávat odřenými tlapkami a výt do hlásné trouby hor navzdory slabosti, navzdory vichru. Po pár minutách si ho Šimon všiml a posunky se dohodli na dalším plánu.
Eddy věděl, že i Šimon teď mohl jít lehčeji, neb nemusel zvažovat, zda má obrátit své kroky. Cesta se stala o trochu snadnější. Síly se sice ztrácely, ale úzké pisty v suti vytvořené kopyty horských koz vedly neomylně Eddyho kroky. Občasný pohled na hřeben, kde stále spatřoval Šimonovu postavu mazlící se s terénem, mu dodával motivaci k chůzi a oddálení odpočinku. Ještě bylo třeba zdolat několik zářezů na úbočí vzdorující hory, a již se mohly Eddyho kroky sladit se Šimonovými do společné stopy. Jak rád mu opět hleděl do tváře, i když odřené z cesty. Kapky krve na Šimonových rtech vyprávěly, jak mu ve skalách na okamžik zašlo slunce a on bezvládně padl na kámen. To byl právě ten okamžik, kdy oba chlapci osaměli. Čí ruka asi tak pohnula jazýček vah, kdopak ví?! Eddy si chvíli vyčítal a hledal lepší vedení svých činů, ale potom jen děkoval, že stojí oba živí, moudřejší a připraveni jít dál. V duchu Šimona ještě objal a pak se vydali za Raulem, který je očekával a po příchodu radostně uvítal. Chlapci si pár minut oddychli a vyprávěli Raulovi o cestě. Však jen o svých krocích, neb to opravdové, co se odehrálo, vyprávět znovu nikdo nedokáže. Ani by jiným snad ten příběh mnoho neříkal, tak jako nechápe nikdo bláznovství v lásce dvou lidí, než oni sami.
Svůj den vyprávěl i Raul a potom zase všichni společně, ještě asi hodinu, klopýtali mezi ostrými koulemi malých keříků , když scházeli kolem láteřivé bystřiny níže do údolí a hledali útulný koutek pro přenocování.
(27. 3. 2005, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2005
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-969
Tichý let
Vlasta Trnka
Chlapci skákali radostně z kamene na kámen, brodili se nečesanými řasami a ochlazovali své pouští vysušené tlapky. Po několika hodinách konečně dorazili do poslední z vesnic, která ležela u nohou zadumaných hor. Muly zde stále vykonávaly své svaté poslání, plny sebezapření. Kolem procházející obyvatelé nabízeli své služby při vedení horami, nošení bagáže či přípravě potravy. Chlapci jim nerozuměli a oni nechápali je. Nevěděli, že oni již svého průvodce mají, svá břímě si pomáhají nést navzájem neb jsou přáteli a do přípravy potravy rádi vkládají svou vlastní energii.
Proplížili se tedy mezi pohrdavými pohledy neporozumění a v prudkém sklonu svahu začali šplhat do horského sedla. Kopec jim ubíral hodně z živosti. Jeho boky objímaly velkou silou kořeny borovic, které alespoň věnovali svůj blahodárný stín. Své síly však darovali horám s radostí, neb se tam cítili lehcí a volnější. Do sedla se vyhoupli pomalu, pevně a jistě, jak na záda starého koně. Z jeho hřbetu se jim v okamžiku otevřel všeobjímající pohled do zeleného údolí, v němž se krčily hliněné stavby domorodců. Kolem je bránili svou náručí třítisícoví strážci, kteří sotva odložili své sněhové generálské čepice. Eddy opatrně našlapoval, aby nevyplašil vlny odvahy, valící se z úbočí. Čisté odvahy, která mu tolik scházela a na kterou tak často sahal, jen mu klouzala mezi prsty. Koutky úst se mu bezděky protáhly. To proto, že cítil zapomenutou radost. Slova se v něm začala skládat jako oprášená skládanka do čarovných veršů. Ty verše nevymýšlel, jen jako by jim naslouchal. Ani si netroufl je zapsat, aby nepřerušil pavučinu, táhnoucí se ze samotných srdcí hor. I Raulovi z úst plynula slova o převelikém štěstí, které ve společnosti horských štítů zažívá. Na jednu stranu byl Eddy rád, že jej tak slyší mluvit, na stranu druhou však ho zvláštně mrazilo a vkrádal se do tušení zvláštní pocit. Jako by Raul neslyšel, jako by necítil než vůni oslů, jako by vskutku nevěděl. Snad byl omámen odrazem světel z lesklých skal. „Z čehopak má doopravdy takovou radost?“pomyslel si Eddy.“Snad z útěku či z osamění. Kéž bych se mýlil.“ Nevěděl, co dělat a snad na to ani neměl právo, byl však velice zklamán svou malou mocí a chmur se nad ním usadil. I vrcholky hor se pro dnešní den ukryly do bohatých mraků, jejichž hřívy byly načesané jako kštice rozezlených dam. Stoupající úpatí hor teď nasávala kroky chlapců jak cesta do předpeklí. Přišel čas se utábořit a z posledních paprsků pomerančového západu sluce, které mrakům utekly z okovů, načerpat energii pro další den. Eddymu bylo jen líto, že toho podvečera Raul posmutněl a sklopil svůj zrak před konejšivým sluncem k zemi. Zrak Šimonův však mířil vzhůru. Šimon cítil sílu a touhu, které nemohl odolat. Chtěl hladit hory po temenech a věnovat jim svou tvořivost a také odnést vše, co mu příkrá, spravedlivá úbočí nabídnou. Křídla se mu chvěla a co chvíli vystřelila do prostoru v touze po vzletu.
Raul se mračil. Zdálo se, že poprvé budou muset přátelé čelit ruce osudu, jež zasadila do jejich myslí rozdílná semínka. Eddy se měl rozhodnout. Jeho srdce znalo odpověď od prvního okamžiku. Kolikrát už ho však neposlechl. V posledních letech se ho dokonce začal bát. Ano, měl strach z přání svého srdce a poutal ho do svěrací kazajky konvencí a pohledů ostatních. Tentokrát však křičelo příliš hlasitě, než aby se mu umělou myšlenkou dala svázat ústa. Že může být Šimonovo a Eddyho rozhodnutí nebezpečné, ale pro koho? Snad pro někoho, kdo by se zde chtěl potácet jak kus igelitu v poli opuncií, ne však pro srdce hovořící řečí hor. Eddy trochu omluvně sklopil zrak a s úlevou vyslovil své přání vydat se k vrcholu hory, jejíž jméno znělo Tamda, a které když vyslovoval, mu vhánělo do těla mravenčení slabého elektrického proudu. Raul chvíli nemluvil. Rovnal si myšlenky, neb nechtěl žádné ze slov, která se již nedají vrátit, vypustit na křižáckou pouť. Nakonec se chlapci dohodli, že pro příští den se jejich cesty rozdělí. Už navzájem znali některá ze svých přání, a věděli, že ač jdou ke stejnému cíli, musí použít každý trochu jiný vlak, neb výška schůdků do vagónu není pro každého stejná. Respektovali se, a proto si věnovali všechnu svobodu, která je vlastně i spojovala dohromady. Poznali spolu, že pro svobodu platí stejné zákony jako pro lásku. Čím více jí dávali, tím více se jí jim dostávalo.
Ráno, dokud slunce ještě spalo za branou údolí, protáhli Eddy se Šimonem svá trochu unavená avšak nedočkavá tělíčka a pozvedli hlavy k vrcholu Tamdy, která přitahovala jejich zrak jako magnet. Rozloučili se s Raulem, který si nechal pro svá bedra část jejich těžké bagáže, aby jim ulehčil. Jak rádi by i oni pomohli Raulovi s jeho tíhou. Snad bude jim to brzy dáno. Teď jako v hypnóze následovali oslí stezku, která chvíli ve spirále obcházela jeden z kopců a následně začala prudce stoupat jako hřbetní pruh zmije směrem k obloze. Eddy se Šimonem minuli cizí výpravu snídající v luxusním táboře, doplnili vodu z mrazivého pramene a zapustili kroky do kamenné suti pokrývající úbočí hory. Nejdříve jen mlčky zdvihali kolena k obloze a poslouchali živé oddychování své pouti. „Co nás dnes čeká?“ honilo se Eddymu hlavou.
Jak rád cestoval se Šimonem, který, ač to ani netušil, stal se jeho učitelem. Mnohokráte obdivoval jeho vnitřní sílu, upřímnost a cit pro život. „Kolikrát jsi mi už ukázal správné klávesy na klavíru života, které pod tvými činy zní hudbou šťastných slzí. Jako třeba tenkrát, když si smutné, žebravé , ale ve svém stáří krásné, střence věnoval placky, co nám zbyly od snídaně a já je chtěl ukrýt do batohu na pozdější dobu. V duchu jsem se ti klaněl. Za to vše ti patří můj neskonalý vděk a dík. Jak jen toužím ti vše vrátit a oplatit. Ale co já mám ve své chudé nabídce? Prozatím toto své přání v sobě uchovám a snad jednou z něho vzklíčí dar do květu.“ To vše a ještě víc se Edymu objevovalo v hlavě neznámo odkud a putovalo dále kanály žil společně s krví, která zrychlovala svůj běh a jak síťkou na motýly vychytávala lahodné kuličky kyslíku vznášející se v řídnoucím vzduchu.
Tak jako kovové srdce rozeznívá zvon, začali se s údery svých srdcí rozeznívat i Eddy se Šimonem. Kameny porostlé mechem nabíraly všechny odstíny zelené a tiše naslouchaly rozhovoru, který se prohluboval a jako pára unikal ze dna chlapeckých duší. Hoši hledali ve svých slovech spříznění a nevědomky se ujišťovali, že jim papoušek Ara vylosoval správnou planetu. Oba se cítili vznešeně a sil jako by ani neubývalo. Právě když slunce vyslalo zpoza hřebene svůj první pohled a rozlilo se do údolí jako hořící smůla, dorazili Šimon s Eddym do sedla ležícího tři sta výškových metrů pod hrotem vrcholu. Zde již oslí stezka končila a chlapci museli instinktivně našlapovat v šupinách suti na popraskané kůži hory. V sedle chvíli odpočívali a hltali pohledem i všemi póry energii stoupající po svazích z okolních údolí. Eddy tiše hovořil s horou a pokorně ji žádal o svolení a ochranu při jejich pouti a nabízel lásku v přátelství. Byl nesmírně klidný, neb již od prvního pevného kroku cítil, že byli přijati do ochranného klína jedné z dcer Atlasu. Šimon dal Eddymu jednu ze svých holí, které mu usnadňovaly rovnováhu a pomalu společně obcházeli jeden z menších předvrcholů. Náhle se před jejich zraky vynořili vysoké skalní věže, které strážily a ovládaly celý zbytek výstupu. Skály se k sobě tulily jak vystrašené děti, ale svým postavením sebejistě oznamovaly, že přišel čas zjistit, co jsou Eddy a Šimon zač. Eddy mhouřil oči před ostrým větrem, který se proháněl po hřebeni a hrál na kopce jak na píšťaly kostelních varhan. Svůj zrak zaostřoval k soupeři, který teď čekal v plné zbroji. Pomalu si v mysli procházel možnou cestu proplétající se skalami po vzoru proutěného košíku. Chlapci zapřeli své tlapky do kamene. Nejdříve je obtížný terén stál mnoho sil, ale po chvíli jako by s ním splynuli, jako by se se skálou milovali. Prsty hladily malé výčnělky, kterým museli pevně důvěřovat i ve chvílích, kdy je těžká bagáž stahovala do hloubky vábící klamným hlasem k letu. Chlapci odevzdávali své kroky úzkým římsám. Věděli, že jsou v situaci, která se nedá nastudovat v knihách. Podobné skály nejsou na jiném místě a jako otisky prstů patří jen této hoře, spanilé Tamdě.
Ještě několik překážek a unavení, ale nadšení stanuli padesát výškových metrů pod vrcholem. Hlasitě oddychovali. Nejdříve se podívali na sebe a poté s chvěním v hrudi na přímý hladký skalní blok, který je měl dovést k nebi. Poslední úsek vyhlížel snadně, sil ještě zbývalo, stačilo jen vyrazit. Šimon s Eddym si však tu dlouho očekávanou a těžce vydřenou chvíli stále oddalovali. Hypnotizovali vrchol a uvnitř jejich vibrujících těl se zvyšovalo napětí, jako v okamžiku, než vyletí motýl prvně ze své kukly a osuší slzy na křídlech v paprscích štědrého slunce. Dříve než mohlo napětí přetéct přes okraj poháru, odměřili si chlapci pár hltů vody a poté, jak by ani nohy neměli, nesli se nad zemí s lehkostí až tam, kde je zasazen hrot drahokamu nejhlouběji ve šperku oblohy. Zde se zastavili, shodili ze zad své vaky a naslouchali nejjemnějšímu tichu. Nic je netížilo, zastavil se svět. Jejich dlaně se na chvíli spojily. Ústa mlčela, vše říkaly jen jejich zvlhlé pohledy, ve kterých se odrážel vesmír před velkým třeskem. Jen pomalu se zklidňující dech a mravenčení v konečcích prstů dávalo vědět o světě a právě teď Eddy spatřil pravého Šimona. Jeho sokolí křídla se rozepjala do celé šíře jak v zpomaleném filmu. Prach a bodající kamínky se vykutálely z perutí a vítr je odnesl neznámo kam. Šimon se jediným mohutným mávnutím křídel vznesl k obloze, lehký, silný a plný touhy i probuzených snů jako dřív. Perutě vyhrávaly ve vichru hudbu z nejkrásnějších, když přelétal mraky v kruzích nad Eddyho tichým úžasem. To byl Šimon, jediný Šimon, který pro své přátele znamenal víru ve všemožnost a pro kterého oni představovali pevná vlákna neúnavného srdečního svalu.
Eddy se pomalu sesunul k zemi, opřel se o kamenného mužíka a dechem dítěte vysíleného pláčem natahoval každou molekulu radosti plachtící v éteru. Byl rád za Šimona a cítil i obrovskou víru a naději pro všechny, na které jen stihl pomyslet. Naději pro Raula, děti ve všech prošlých vesnicích i Racka od Berberů, snad pro celý svět. Jen malý kousek v něm zůstával netknutý a beze jména, byl asi příliš hluboko zahrabaný. Byl to ten kousek, který měl Eddy pro sebe a právě k němu plná radost neprosákla. „Moci tak srůst s kamenem, na kterém sedím a navěky poslouchat zprávy ze všech koutů od větru a hvězd,“ žadonil v duchu a ztišil se ještě více než dřív. Dech už skoro nevnímal a krev v žilách se podobala stojaté řece. I vítr umlknul. V tu chvíli uslyšel ten tichý a tolik překřikovaný hlas, přišlo velké pochopení kroků minulých i současných a před očima se mu začaly vytvářet jasné lazury kroků budoucích. Pozvedl zrak k Šimonovi a prošlo mu hlavou, že asi všichni hledají vrchol své hory proto, aby se dostali co nejhlouběji do svých srdcí a zaslechli v tichu jejich hlas, tak jako chlapci právě teď. Tušil, že další krok nebude snadný, ale věděl už, že bude, a proto prosil Tamdu o trochu síly, neb bylo jasné, že ji bude potřebovat. Pohladil zemi a v duchu ji políbil na víčka. Šimon se snesl vedle něho jak podzimní listí na hladinu jezera. Setrvali spolu chvíli v tichém díku a potom se s jedním otočením hlavy a posledním pohledem vydali po hřebenu do sedla na druhé straně hory, kde měl čekat Raul. Sestupovali poklidnou cestou hladké páteře masívu. Každý z nich pootevřel svou třináctou komnatu a teď kráčeli vstříc jejímu tajemství.
Z rozjímání jejich rozvláčných, kolébajících se kroků je však ponenáhlu vyrušila skutečnost, že se v terénu nečekaně začaly objevovat roztrhané skalní útesy uzavírající průchod. Tváře chlapců zamyšleně zvážněly, ale jejich kroky se nezastavily. Eddy byl trochu zmaten, jeho otázky se odrážely od skal jako paprsky v zrcadlové síni a spoutávali ho do spletité pavučiny. Šimon mu zmizel z dohledu, jako by se propadl do země. Eddy zkoušel chvíli šplhat přes špičky skal, chvíli se plazil u jejich nohou, zamotával se však mušími křídly stále hlouběji do jejich labyrintu. Pohled rychle těkal z jedné strany hor na druhou a nohy nejistě narážely na kameny. „Zastav se, zastav,“ znělo k němu ze zívající hlubiny. „Zastav,“ radili plachtící orli křičící do ozvěn. Eddy se zhluboka nadechl a ještě hlouběji vydechl. Poslouchal volání. Vítr skučel zdivočele kolem uší, veškeré výkřiky Šimonova jména byly marné. Šimon měl však dar najít vždy správnou cestu, proto o něho Eddy neměl příliš obav. Přitiskl se bokem ke kameni skály a sledoval hloubku pod nohama i pateticky se usmívající hloubku nad hlavou. Spatřil oči zarývající se mu hluboko do hlavy, strach. To jeho oči byly tak uhrančivé, to on si ho vybral za svého služebníka a vpouštěl mu z kovářských měchů nejistotu do rozvahy. „Právě teď, když jsem sám, se mi zjevuješ, zbabělče,“ pomyslel si Eddy, ale jako by se té věty nemohl zbavit. Stále se vracela a kánon posledního slova rezonoval celým tělem. „Zbabělče, zbabělče!“ „To já jsem přeci zbabělec,“ uvědomil si,“proto jsem zůstal sám a dostal tuhle šanci vypořádat se zlým duchem, který mě tak často ovládá. Za tu šanci tedy děkuji a slibuji, že ji nepromarním,“ řekl si a okolní skalní krunýř, který ho do té doby pevně svíral se rozezněl jak při dotyku tibetské mísy. „Jestli chceš jít se mnou, máš poslední možnost,“ řekl svému strachu, jehož oči na Eddyho překvapeně zíraly a na chvíli začaly nejistě tikat do všech stran. Do tváře Eddymu však nepohleděly. Eddy zavřel víčka znovu zhluboka nasál ostrý vzduch do hrudi a jedním silným, ale klidným, výdechem, poslal všechnu tíhu pryč. Na vrcholu Tamdy dostal úkol a jeho poselství mu teď ukazovalo úchyty na skalách, kterým se svěřil. Pevnými kroky následoval trasu neomylně přitahující jeho pohled. Drápky se zatínaly do skalních prohlubní a snažily se udržet tíživé břímě na zádech, které mělo svou hlavu a stahovalo ho stále ke dnu. Skála však Eddymu brzy přestala bránit, přidala se na jeho stranu a ukazovala mu svou schůdnější tvář. Jedna myšlenka však stále nahlodávala Eddyho kroky. Kde je Šimon? I když znal dobře Šimonovu zkušenost, neomylný instinkt a sílu, stále v hlavě našeptával šotek:“Co když...“ Za zády sledoval právě zdolané stěny a s nádechem poslouchal, zda ho volají k návratu. Náhle mu však do slechů přistál jiný hlas. Rozhlédl se pátravě po kraji. Všude šedé skalní věže oslňující odrazem zlatého slunce. Až konečně vzdálený maják jedné ze skal tyčící se na hřebeni mu nabídl pohled nejvřelejší. Stál na něm Šimon, mával křídly a zkoumavě rekognoskoval kraj. V tu chvíli veliká tíha opustila Eddyho, který se s úlevou a bez síly opřel o kamennou zeď. Pak začal mávat odřenými tlapkami a výt do hlásné trouby hor navzdory slabosti, navzdory vichru. Po pár minutách si ho Šimon všiml a posunky se dohodli na dalším plánu.
Eddy věděl, že i Šimon teď mohl jít lehčeji, neb nemusel zvažovat, zda má obrátit své kroky. Cesta se stala o trochu snadnější. Síly se sice ztrácely, ale úzké pisty v suti vytvořené kopyty horských koz vedly neomylně Eddyho kroky. Občasný pohled na hřeben, kde stále spatřoval Šimonovu postavu mazlící se s terénem, mu dodával motivaci k chůzi a oddálení odpočinku. Ještě bylo třeba zdolat několik zářezů na úbočí vzdorující hory, a již se mohly Eddyho kroky sladit se Šimonovými do společné stopy. Jak rád mu opět hleděl do tváře, i když odřené z cesty. Kapky krve na Šimonových rtech vyprávěly, jak mu ve skalách na okamžik zašlo slunce a on bezvládně padl na kámen. To byl právě ten okamžik, kdy oba chlapci osaměli. Čí ruka asi tak pohnula jazýček vah, kdopak ví?! Eddy si chvíli vyčítal a hledal lepší vedení svých činů, ale potom jen děkoval, že stojí oba živí, moudřejší a připraveni jít dál. V duchu Šimona ještě objal a pak se vydali za Raulem, který je očekával a po příchodu radostně uvítal. Chlapci si pár minut oddychli a vyprávěli Raulovi o cestě. Však jen o svých krocích, neb to opravdové, co se odehrálo, vyprávět znovu nikdo nedokáže. Ani by jiným snad ten příběh mnoho neříkal, tak jako nechápe nikdo bláznovství v lásce dvou lidí, než oni sami.
Svůj den vyprávěl i Raul a potom zase všichni společně, ještě asi hodinu, klopýtali mezi ostrými koulemi malých keříků , když scházeli kolem láteřivé bystřiny níže do údolí a hledali útulný koutek pro přenocování.
(27. 3. 2005, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2005
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-969