Eddy - Marocká probuzení - 5. díl
Vlasta Trnka
Upozornění: Tento článek neprošel redakcí!
Dvě stě metrů vysoké kolmé stěny kaňonu ukrývaly vzácný pramen stříbřité říčky. Ve svém ochranném stínu však také schovávaly davy lidí, těch kteří neumí naslouchat jejich tónům a zurčením motorů svých plechových mazlíčků hlodají černou díru, která pohlcuje všechen klid. Šimon s Raulem našli naštěstí cestičku k odlehlejší úžlabině, která věnovala svůj stín k jejich odpočinku. Navečer začaly kapky deště opět spouštět bandurskou, ale nakonec i jejich dárci mraky odpluly za skály a odkryly tak slastný a po všechny věky tajemný pohled do tisíců mlčenlivých hvězd. Eddy je nostalgicky pozoroval a pohledem se probíral jejich tajemstvím. Náhle se jedna z nich uvolnila, zazářila rudou čarou a odebrala se do věčných hvězdných lovišť. „Smím si něco přát?“ tázal se Eddy a cítil, že jeho přání bude kamsi vtaženo jak průvan do okna. Snad tedy, aby spánek všech vlídných a upracovaných lidí byl dnes pokojný a život všech smutných dětí přinesl splněná přání.
Vítr hbitě prokluzoval soutěskami a rozehrával svůj nástroj do vysokých fistulí. Eddy se co nejvíce schoulil do klubíčka, zakryl si oči před neposednými zrnky prachu a konečně padl do hloubky spánku.
Druhého dne se přátelé chystali šplhat do skal. Ne tedy putovat dál jako doposud, prostě jen zůstat v soutěsce, která je ukrývala před žárem slunce a dávala jim pocítit svou sílu. Nechtěli útesy překonávat či pokořit, vždyť k nim měli posvátnou úctu. Snad chtěli překonat něco v sobě, splynout s tvořivou silou přírody a naučit se jí naslouchat. Ten den tedy chlapci šplhali po rudožlutém sametu tichých stěn a byli šťastní. Šťastní z každého úspěchu i neúspěchu. I když je už odřené tlapky brněly, stále se snažili číst v brailovu písmu skal, hladili je po tvářích a děkovali jejich vlídnosti. Navečer, unaveni, se schoulili ve stínu mandloně, s úsměvem hleděli na srpek měsíce a v mysli si přehrávali každý pohyb tlapky, každé objetí stěny i pocity strachu a napětí, které rozbuší srdce do nejvyšších obrátek. Obratná mysl jej pak musí zklidňovat jak řeka zurčivou pěnu vodopádu.
Eddy s radostí sledoval Raulovu jasnější tvář i to, jak se několik tmavých flíčků na jeho srsti začalo zbarvovat do stříbra. I Šimonova křídla jako by odložila část svých břemen a několikrát ze spánku lehce zavířila vzduchem. Chlapci spali hlubokým spánkem a bylo jim krásně, ale v ohbí velikého kamene seděl někdo, na koho se ten den zapomnělo. Pan Čas. Zdál se poněkud bledý a zesláblý. Z jeho tváře se nedal číst úsměv ani hněv, snad jenom zamyšlení.
(Maroko, 13. 1. 2005, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2005
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-844
Skály často pláčou
Vlasta Trnka
Upozornění: Tento článek neprošel redakcí!
Dvě stě metrů vysoké kolmé stěny kaňonu ukrývaly vzácný pramen stříbřité říčky. Ve svém ochranném stínu však také schovávaly davy lidí, těch kteří neumí naslouchat jejich tónům a zurčením motorů svých plechových mazlíčků hlodají černou díru, která pohlcuje všechen klid. Šimon s Raulem našli naštěstí cestičku k odlehlejší úžlabině, která věnovala svůj stín k jejich odpočinku. Navečer začaly kapky deště opět spouštět bandurskou, ale nakonec i jejich dárci mraky odpluly za skály a odkryly tak slastný a po všechny věky tajemný pohled do tisíců mlčenlivých hvězd. Eddy je nostalgicky pozoroval a pohledem se probíral jejich tajemstvím. Náhle se jedna z nich uvolnila, zazářila rudou čarou a odebrala se do věčných hvězdných lovišť. „Smím si něco přát?“ tázal se Eddy a cítil, že jeho přání bude kamsi vtaženo jak průvan do okna. Snad tedy, aby spánek všech vlídných a upracovaných lidí byl dnes pokojný a život všech smutných dětí přinesl splněná přání.
Vítr hbitě prokluzoval soutěskami a rozehrával svůj nástroj do vysokých fistulí. Eddy se co nejvíce schoulil do klubíčka, zakryl si oči před neposednými zrnky prachu a konečně padl do hloubky spánku.
Druhého dne se přátelé chystali šplhat do skal. Ne tedy putovat dál jako doposud, prostě jen zůstat v soutěsce, která je ukrývala před žárem slunce a dávala jim pocítit svou sílu. Nechtěli útesy překonávat či pokořit, vždyť k nim měli posvátnou úctu. Snad chtěli překonat něco v sobě, splynout s tvořivou silou přírody a naučit se jí naslouchat. Ten den tedy chlapci šplhali po rudožlutém sametu tichých stěn a byli šťastní. Šťastní z každého úspěchu i neúspěchu. I když je už odřené tlapky brněly, stále se snažili číst v brailovu písmu skal, hladili je po tvářích a děkovali jejich vlídnosti. Navečer, unaveni, se schoulili ve stínu mandloně, s úsměvem hleděli na srpek měsíce a v mysli si přehrávali každý pohyb tlapky, každé objetí stěny i pocity strachu a napětí, které rozbuší srdce do nejvyšších obrátek. Obratná mysl jej pak musí zklidňovat jak řeka zurčivou pěnu vodopádu.
Eddy s radostí sledoval Raulovu jasnější tvář i to, jak se několik tmavých flíčků na jeho srsti začalo zbarvovat do stříbra. I Šimonova křídla jako by odložila část svých břemen a několikrát ze spánku lehce zavířila vzduchem. Chlapci spali hlubokým spánkem a bylo jim krásně, ale v ohbí velikého kamene seděl někdo, na koho se ten den zapomnělo. Pan Čas. Zdál se poněkud bledý a zesláblý. Z jeho tváře se nedal číst úsměv ani hněv, snad jenom zamyšlení.
(Maroko, 13. 1. 2005, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2005
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-844