WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
HlucnaSamota.Net
. časopis . : . . hudba - mp3 .
Eddy - marocká probuzení - cestopis Vlasty Trnky z Maroka
Eddy - Marocká probuzení - 5. díl

I stromy spí


Vlasta Trnka

Do města Méknes odvezla je potom kola vozu, jímž projížděli lidé pocházející z krajů blízkých jejich vlasti. Tam v Méknes navštívili chlapci stavbu zasvěcenou nebi, ze které po špatných činech utekl duch a zbyl jen smutný kámen. Tak další důkaz podán byl, že zlato třpyt netvoří. V ten čas už se ostré rohy mnoha ulic, kterými chlapci prošli, příliš zařezávaly do jejich myslí. Poslechli tedy spásné volání jihu, jehož pléd byl pokryt silnými stromy z rodu cedrů – chudých, ctnostných vojvodů lesního království. V jejich vonné tiché společnosti chlapci zabředli do vzpomínek. Do pamětí na časy bezstarostné, plné her a přání v oblacích i snadných lásek. „Co stalo se nám?“ v mysli vrtá. „To snad ta pouta, která vytváříme, když k pevné půdě pod nohama chceme se přimknout. Jen jak se potom hnout z těch míst, kde močál sahá výš a výš? Tu bytost mlčky dřevění, od kořenů zahnívá, ale snad jednou ještě k užitku bude, když jak hnědé uhlí zahřeje.“


Ještě než s cedry k ohni přisedli, museli projet město Ifrane. Líbilo se jim velice, neb bylo naplněno zvláštním duchem, čisté a vlahé nezvykle. Jakoby se zde snoubilo krásné město z Eddyho domova se zdejší atmosférou, zdejším stoickým tempem. Setkávalo se zde více světů, co společně jdou cestou středu dle mistrů ze směru východního. Voňavé cedry zesilovaly své volání a Eddy už se příliš těšil, jak s nimi spojí svou sílu a položí své otázky. A opravdu, cedrová borovice, k níž měl Eddy zvláštní uctivý vztah, ho obdarovala svou vůní, silou a pamětí, v níž po staletí uchovává hovory s nebem jí tak blízkým. Eddy jí za to nechal lásku, kterou pečlivě schraňoval. V bezpečí rozložitých korun cedrů se krčili tvorové s duchaplným pohledem. Říkali jim berberské opice a Makaky je přezdívali, ale kdo ví, jak se samy nazývají. Zdálo se, že si velice cení svého soukromí, ve kterém ochraňovaly a vychovávaly malá vystrašená mláďata. Ač s nimi chtěl Eddy pohovořit a v dobrém úmyslu jim býti blíž, musel nakonec pokorně přijmout jejich přání a s krátkou modlitbou opustit jejich svobodné teritorium. Našel si tedy s přáteli osamělý lesní palouk, kde v měkkém porostu přečkávali polední horko. Zatímco se Raul a Šimon opájeli okolní krásou, připomněl si Eddy tajná cvičení mistrů východu, která ho často dokázala dostat do rovnováhy se světem. Dnes však mu nebylo příliš přáno, neboť náhle přišla síla, která všechnu rovnováhu ruší. Síla bez citu a logiky. Posvátné ticho lesa rozřízl namyšlený drnčivý zvuk motorové pily, která jako čerstvě šílená připravovala o život ty nejstatnější cedry. Energie lesa se rychle začala vytrácet. Stromy plakaly svou smutně vonící pryskyřicí a chlapcům vysoušel slzy vítr, který se s křikem přihnal vykáceným údolím.

Průvodce Čas se jen zatvrzele usmál: „I v mé nadcházející náruči budete ještě mnohokrát muset vzpomenout těchto chvil.“ „Ale proč“, zanaříkal Eddy,“proč jsi tak krutý?“ V okamžiku si však uvědomil, že ne ruka času, ale lidí, si svými činy podřezává větev pod nohama. Nedokonalý, sobectvím zakalený zrak jim nedovolí dohlédnout dál než do vlastního života. „Ale co s tím mohu já sám a tak malý učinit?“bědoval Eddy a bezmocně utíkal bez úmyslné volby směru mezi stromy, které míjel jak vlak telegrafní sloupy. Když se unavil, poklekl na místě, které ho stáhlo k zemi a konečky tlapek hladil vrásky v kůře kmenů. Prodíral se nejhustším a nejtěžším z pocitů – bezmocí.

Na první cestě pak chlapce naložili na korbu svého vozu lidé patřící k těm přívětivějším, aby je v podvečer zanechali v daleké kouzelné pustině hor Středního Atlasu. Soumrak se již krčil na obzoru a chlapci přemýšleli, kde složí své zmatené hlavinky. Pak náhle na nedalekém návrší zahlédli ve skrytu stromů stany berberské vesnice. Ostýchavě se vydali na cestu k ní, když je náhle obklopilo několik ušmudlaných, ale zářících dětí, jak vrabci zrnko máku. Chlapci je podarovali několika drobnostmi a jejich stydlivý, ale šťastný úsměv jim byl za to nečekaně hřejivou odměnou. Starší muži se okamžitě přišli podívat, co se děje a když viděli veselí svých rozčepýřených děcek, přizvali Raula, Šimona i Eddyho do svého kruhu. Pomohli jim rozdělat oheň a na důkaz rodícího se přátelství je pohostili čajem z máty a velkou žlutou a vonící chlebovou plackou. Jejich ženy na vše chvíli nedůvěřivě hleděly, ale poté co Šimon ošetřil ránu malé copaté holčičce, vykouzlily na svých tvářích přívětivé úsměvy také. Eddy se mezi těmito lidmi cítil velice zvláštně. Tak beze strachu, pokorně i s chvějící úctou sledoval každou vteřinu jejich života, která mu byla darem. Dávali mu novou naději. Byli chudí a přesto dokázali dát více než měli. Přes všechnu svou tíživou dřinu si zachovávali radost a čas na lásku. Muži ráno vstávali před úsvitem a hnali malá stáda ovcí na pastvu. Až do večera pak sklízeli lišejníky z vysokých stromů, které prodávali k výrobě léků, aby si tak zajistili alespoň trochu prostředků pro obživu svých rodin. Pro vodu se trmáceli s osly k vzdálenému prameni vyprahlými horami a s rudými zády od západu slunce se vraceli znaveni do hadrových stanů. Už z dálky je vždy děti nedočkavě vyhlížely a radostně jim běžely v ústrety, sotva zahlédly za obzorem zastříhat uši prvního osla. Ženy zatím připravovaly jídlo a vyráběly oblečení pro děti i na prodej, staraly se o caparty a učily je, jak soužít s matkou přírodou.

Eddy jim s radostí zahrál na starou harmoniku a večer pozval své hostitele k tabuli, kterou se Šimonem připravovali. Skromně s díky odmítli, a přece pár starších hochů z vesnice se usadilo u jejich ohně a jiskrnýma očima nasávali každý z pohybů, který chlapci vykonali. Zvláště pak jeden z nich, jenž ovládal jazyk, kterým chlapci také hovořili, se opatrně ptal na zemi, odkud Eddy a ostatní pocházeli.Ve své mysli ho Eddy nazval Rackem, neboť jeho touha po letu a jiných světech mu jej silně připomínala. Padla tma a tvář osvěcovaly jen oranžové lokny malého ohýnku. Eddy na chvíli zastavil účast svých slov a dojatě pozoroval, jak Racek polyká každé slovo, které mu Raul i Šimon se štědrostí a jemně podávali. Hleděl jim na ruce a chtěl být jejich rukama, hleděl jim do očí a toužil být jejich očima. Jakoby světci předávali svá učení novým žákům. A nebyli obohaceni jen posluchači, neb sami učitelé se naplňovali vírou a štěstím dávajících. Večer již pokročil a všem klesaly hlavy do klína. Ač se nikomu nechtělo opustit toto posvátné spojení kruhu, bylo třeba jít v spánku nabrat síly pro nový náročný, ale krásný den. Jak lehce se všem tu noc usínalo. Oranžová deka, kterou Berbeři Eddymu rozprostřeli pod záda, vyzařovala více než teplo. I na Raulovi bylo vidět, jakoby se jeho mývalí ostražitá nevraživost rozplývala a jeho slova stávala se lehčími a hlubšími. Zde začínali mít všichni tři pocit, že se vydali správným směrem a bylo jasné, že se přiblížili o krok k pokladu, který hledali. Eddy si také uvědomil ještě jednu zvláštní věc. Když prožíval dění u ohně, zapomněl na včerejšek a nemyslel ani na zítřek. Jen přítomný okamžik jakoby ho pohladil, učinil nesmrtelným. Čas se na chvíli ukryl a Eddymu bylo lehce. Nechtěl si tuto chvíli nechat vzít, tak se rozhodl, že v dalších chvílích záhadě přijde na kloub. Ten večer se stala ještě jedna zvláštní věc. Z nebe se začala padat voda. Už dlouho se tak v tomto kraji nestalo a v horké části roku je to událost vskutku nevídaná. Snad kapky blýskavého deště chtěly jak poslové blažení z chlapců smýt staré smutky, aby mohli lépe vykročit do nových dní.

Když se Eddy probudil, tábor opanovaly opět jen ženy a bosky pobíhající děti. Muži odešli za svou prací. I Racek odešel a Eddy si moc přál, aby se mu podařilo vzlétnout a naplnit své touhy. Snad bude muset pro ně mnohokrát spadnout a pochroumat si křídla, však vždy ať vstane silnější a více zamilován do svých snů. Let nečeká ho tedy snadný, neb svět po kterém touží, skrývá mnoho nebezpečí, ale i spoustu krás. Eddy z celého srdce věří, že se mu podaří je objevit, neboť od myšlenky, která prošla srdcem, je k činu již jen malý krok.

Slunce pomalu stoupalo po svém ohnivém schodišti a chlapcům nezbylo, nežli se rozloučit. Poděkovali za pohostinnost a naplněni silnou energií, která usnadňovala jejich kroky, se vydali po cestě rovné jako střela k horami zvlněnému obzoru. S úsměvem si povídali, Eddy přemýšlel o včerejšku a ukládal si zážitky cihličku po cihličce hluboko do základů svého nitra. Po chvíli jim zastavili tři domorodci v bílém voze a převezli je přes několik dlouhých vrcholků k průzračným vodopádům zurčící řeky Er-rbia. Zde se přátelé ukryli před silou slunce, smývali prach z cest a osvěžovali se plody sladké, i když svými trny něžně se bránící, opuncie. Když Eddy ve chvíli odpočinku pozoroval milostné páry na břehu stříbrných peřejí, zahleděné víc do vln svých očí, promítaly se mu ve vírech bublin padající vody i jeho prošlé lásky. Šumivý hukot řeky mu hlasitě vyprávěl o velkém splynutí… …láska dvou lidí je jako řeky, které se stékají a jejich energie se spojí v mocný proud. Jsou-li obě čisté i jejich další cesta bude protkána leskem a je jim dáno překonat společně překážky koryt svého osudu. Je-li však jen jeden z toků zakalen a zatížen špínou, nikdy se jejich proudy pevně nespojí a ten kdo zářivý do vrásek v tváři země vstoupil, v mnohých jejich meandrech zmatní. Těžká pak bude pouť, když bude se chtít očistit. Bude-li ale stříbrný proud cítit dosti síly a bude pln touhy zbloudilého podepřít, pak musí přijmout jeho kal a na čas svůj proud zpomalit. Tak stane se, že trpělivost, láska a víra v sílu přírody jim pomůže, aby se očistily a rostly dál jak jedna jasná životadárná řeka a spolu s ostatními dospěly do společného moře…

Zatímco Eddy pečlivě naslouchal, Šimon a Raul šli do náručí okolních kopců. Každý má svého učitele a oni měli blízko k horám, tak jako Eddy k řekám. Zdá se, že v jejich ozvěnách zaslechli spoustu příběhů. Když se po čase vrátili, Eddy je věrně následoval do nového města, kde byli opět překvapeni nezvykle silným deštěm. Lidé v ulicích zde vyhlíželi prázdně a v podloubích kráčel temný duch. Rozhodli se tedy přátelé přijmout za vděk společnost nejvyšších hor a cestou kakaových brodů a kamení se prodírali dál od všech měst mezi střechy Vysokého Atlasu, který prý na svých bedrech nese celou oblohu.

Zas mohli kráčet volní v opojení z chřtánů hlubokých údolí a měnících se barev puklých úbočí největšího z kaleidoskopů. Jak asi rozmarný kuchař umělec posouval mocnou silou pevninské kry do soubojů, do tupých srážek, aby se zvedly v odporu a kroutily jak rýžové sušenky v čokoládovém pudinku. Během milionů let nahromadily mnoho síly a dnes jí se štědrostí rozdávají. Ne však každému, ale pouze tomu, kdo pokorně žádá a dokáže přijímat, ne rukama, ale srdcem.

Dalšího rána nalezli chlapci útočiště v hostinském domě u jediné cesty, která hory protínala a vyhlíželi vůz, který by je přenesl dálkou pro jejich tlapky předlouhou. V zpočátku netrpělivém čekání hovořili s místními obyvateli, jejichž život se zdál podivný. Celé dny vysedávali u skleniček mátového čaje, málokdy pronesli pár slov, sem tam úsměv, sem tam zašklebení. Žádný pohyb, jen mravenci v písku pilně nosili svá břemena a mouchy neúnavně lechtaly ve tvářích. Pár pasáčků sice hnalo své ovce do hor, ale ve vesnici, jako by čas neběžel. Ano, i náš nohsled Čas se kdesi zesláblý stydlivě skrýval. „Co to asi znamená?“ pomyslil si Eddy. O čem asi celé dny dumají, jaké touhy a cíle mají, co dnes a co zítra? Takové otázky se přátelům honily hlavou. Žádné příhodné vozidlo osud ten den nepřivál a tak ho Eddy s chlapci strávili v postupně připlíživším se klidu a souznění s místní atmosférou. Byla to vzácná zkušenost, která kontrastovala s Eddyho uspěchanou domovinou, kde nikdo nemá čas, byť na malou chvíli, se zastavit, srovnat si myšlenky, či dokonce někoho pohladit a říci mu, že ho má rád. Všichni tam času otročí a ač ho mají plná rána, poledne i večery, nevidí jej. Snad až v záři jejich dohořívající svíce se osvětlí pár vteřin pro nejkrásnější slova. Těch pár vteřin, kolem kterých se nevšímavě prohnali, které protrucovali, jež mají cenu nezměrnou.

Zdejší lidé se nikam neženou. Snad našli, co hledali nebo nic hledat nechtějí. Jen přečkat do pozítří a uschnout. Možná říkají: „Ať se Země točí za mě.“ Asi by bylo zajímavé představit si navzájem naše dva světy, asi by se od sebe měly co učit. Mlha mezi nimi se ale zatím nerozplynula a falešné představy bez blízkých setkání jen dovářejí další várku.

Navečer se do vesnice přihnal jako vítr svišť Gozales a ptal se na cestu. Pohyboval se a mluvil takovým kvapem, že Šimon ani nestihl rozhýbat svůj zpomalený den. Jakoby se pohyboval v jiné dimenzi a každé jeho slovo trhalo naší myslí i tělem jako elektrický proud. Snad si Gonzales ani nevšiml, že je na světě. O ničem nepřemýšlel, jen reflexivně reagoval. Chlapcům se krev v žilách opět začínala trochu pohybovat a tak Šimon rychlého Gonzalese požádal, zda by je neodvezl k nedalekému horskému jezeru, neb měl cestu kolem a přátelé toužili trávit noc v příjemnější společnosti horských mlčenlivých mudrců. Gonzáles bez váhání souhlasil a poté, co chlapce u jezera vyložil, zmizel z jejich dne tak rychle, jak do něj vstoupil. Zbyl jen zvířený vzduch a pár otevřených myšlenek.

Jezero bylo blankytně modré, dokud se v něm nezačaly odrážet kadeřavé mraky barvy olova, které připlouvaly ze skrytu pyramid okolních hor. Na hladině vzdouval vítr střapaté vlny houpající bloumavé potápky. Eddy se Šimonem zkoušeli chytat ryby, ale tlapky jim zůstaly prázdné. Nesmutnili nijak, neboť nešlo příliš o úlovek, spíše o škádlení pradávného, dnes však již spícího, loveckého instinktu.

V noci přišel opět déšť. Tentokráte silnější a hlučnější. V tábořišti pročistil vzduch, jinde, jak chlapci později zjistili, pokryl život bahnem. Ráno se všichni osvěžili v jezeře, jehož hladina by toho dne mohla být sestrou zrcadlu a vydali se opět čekat na příhodný vůz. Tentokrát měli štěstí. Brzy se objevil divoký železný oř s přetékajícím nákladem slámy na jehož vrcholku se chlapci pevně přichytili a oddali se zvukům hlasitého motoru, větru a zapichujícím se stéblům. Nebyli zde však sami. Během sluncem prožhavené cesty přisedlo mnoho dalších pasažérů, se kterými si vyměňovali proviant, úsměvy a tóny písní. Z vrcholku vozu sledovali neblahé následky včerejší vodní smršti, která se valila z nebe a z hor jak z protržené přehrady. Části cesty byly propadlé, připomínaly nakousnutý dort a řidič je musel s velkou odvahou a trpělivostí zdolávat. Občas bylo v bahně vidět ponořený i celý vůz a vesničané ho pak kousek po kousku vyhrabávali. Museli si však pospíšit, neboť bláto na prudkém slunci rychle tvrdlo do pevnosti betonu. Bylo také vidět pole pokrytá touto tuhnoucí hmotou a lidi zachraňující zbytky úrody. Hladina valícího se bahna musela mít v noci nečekaně ničivou sílu. Linie kterou nakreslil jeho proud, sahala do výše dětské postavy. „Čím si as zasloužili už tak těžce zkoušení lidé tuto událost“, ptal se v sobě Eddy. Na tuto otázku však odpověď dostat nemohl.

Sláma která tak vytrvale štípala do kožichu se v tomto kraji používala k namíchání hmoty na stavbu domů, které jsou nazývány kasbami. Jednalo se o vysoké stavby s malými okny a stupňovitými hradbami, které spojovaly čtyři věže s cimbuřím.

Ač chlapci nepoužívali nohy, byla cesta velmi vysilující. Občas ji zpestřila píseň, kterou zakňourali spolucestující, či nabídka k sňatku nebo něčemu podobnému od kolemjdoucích půvabných žen. V pokročilém parném odpoledni pak vůz chlapce vyložil v bezbarvé vesničce prosté života. Nikde se nic nezelenalo, jen dech prázdnoty, občas ve větru svištící písek a naříkavé vrzání rezavého vývěsního štítu opuštěného krámku. Z malých, z bláta uplácaných, staveb se slétaly děti jak neodbytné marocké mouchy a žadonily o maličkosti. Zvláštní byly jejich pohledy. Některé prosebné, jiné šibalské, další zase smutné, provokující, či zářící nadějí, že se stane něco nečekaného. „Jaký zákon volí, abyste se narodily zde, v této bohem zapomenuté zemi“, pomyslel si Eddy. „Naše bonbóny nikdy nevyváží to, co vám dluží naše srdce“, posmutněl a s hroudou studu v hrudi se ploužil škodolibým prachem cesty.

Zanedlouho chlapce naložil na svá záda postarší jeep a uháněl s nimi s tohoto území smutku do kaňonu zvaného Todra.

(7. 12. 2004, 0:00, přidal uživatel klokanek)


vytiskni [=]

Tento článek zhlédlo 5343 párů očí.

Související články

Diskuse k článku




© HlucnaSamota.net 2002 - 2012 | prostor poskytuje eldar.cz | web zrobil klokánek | mapa stránek