Putování po Ukrajině II.
Jiří *Čmelák* Řehounek
Asi každý, kdo se chtěl někdy podívat na Podkarpatskou Rus, musel vyslechnout spoustu podložených i vymyšlených historek o ukrajinských mafiánech, kteří nebohého turistu okradou nebo rovnou zabijí. Předpoklad, že na Ukrajině existuje mafie, nemohu potvrdit ani vyvrátit. Myslím, že tam tajné zločinné spolky jistě operují, ovšem určitě v jiných oblastech než drtivá většina českých turistů. Na poloninách by totiž každý městem zhýčkaný mafián umřel hlady. Myslím, že daleko spíš na něj narazíte v matičce Praze než na vrcholku Bliznice.
Prostě a jednoduše řečeno: žádného mafiána jsme cestou nepotkali, zato fůru hodných a pohostinných lidí, kteří maximálně požádali, jestli nemáme cigaretu. Ochotně nám ukazovali cestu, i když o vzdálenostech neměli příliš přehled. Třeba při cestě údolím potoka do Usť-Čorné nám postupně tři lidé pověděli, že je před námi nejprve sedm, poté jedenáct a vzápětí dvanáct kilometrů, ačkoli jsme se k cíli cesty prokazatelně přibližovali.
Často se nám stávalo, že se s námi místní lidé dali do řeči, nabídli čerstvé mléko, staří vyprávěli ještě o době, kdy byla Podkarpatská Rus součástí Československa, mladší spíš o tom, kdo z jejich rodiny k nám jezdí pracovat. Mám vážné pochybnosti, zda by se něco takového mohlo stát ukrajinskému turistovi u nás.
Dlouhou dobu jsme řešili, jaké národnosti vlastně jsou obyvatelé Podkarpatské Rusi. V našich knihách autoři tvrdošíjně trvají na tom, že většina obyvatelstva patří k národnosti rusínské, zatímco oni sami nás přesvědčovali, že jsou Ukrajinci. Až koločavská paní učitelka Natálka nám situaci, možná nechtěně, objasnila: "Naši dědečkové byli Rusíni, ale my už jsme Ukrajinci." Jak jednoduché. Podle oblasti ještě místní lidé hovoří různými dialekty, my jsme procházeli vesnicemi a horami, kde žijí Huculové a Verchovinci.
Co se týče domluvy s místními Rusíny-Ukrajinci (nehodící se škrtněte), je pro Čecha velmi jednoduchá. Většinou jsme hovořili směsí češtiny a ruštiny, oni odpovídali rusínsky nebo ukrajinsky a nakonec jsme se domluvili. Hlavně v Koločavě se někteří místní naučili i základům češtiny. Zvláště děti volají často na Čechy: "Daj bonbon", případně:"Ahoj."
(7. 8. 2003, 12:11)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2003
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-61
Lidé a země aneb Jsou na Ukrajině mafiáni?
Jiří *Čmelák* Řehounek
Asi každý, kdo se chtěl někdy podívat na Podkarpatskou Rus, musel vyslechnout spoustu podložených i vymyšlených historek o ukrajinských mafiánech, kteří nebohého turistu okradou nebo rovnou zabijí. Předpoklad, že na Ukrajině existuje mafie, nemohu potvrdit ani vyvrátit. Myslím, že tam tajné zločinné spolky jistě operují, ovšem určitě v jiných oblastech než drtivá většina českých turistů. Na poloninách by totiž každý městem zhýčkaný mafián umřel hlady. Myslím, že daleko spíš na něj narazíte v matičce Praze než na vrcholku Bliznice.
Prostě a jednoduše řečeno: žádného mafiána jsme cestou nepotkali, zato fůru hodných a pohostinných lidí, kteří maximálně požádali, jestli nemáme cigaretu. Ochotně nám ukazovali cestu, i když o vzdálenostech neměli příliš přehled. Třeba při cestě údolím potoka do Usť-Čorné nám postupně tři lidé pověděli, že je před námi nejprve sedm, poté jedenáct a vzápětí dvanáct kilometrů, ačkoli jsme se k cíli cesty prokazatelně přibližovali.
Často se nám stávalo, že se s námi místní lidé dali do řeči, nabídli čerstvé mléko, staří vyprávěli ještě o době, kdy byla Podkarpatská Rus součástí Československa, mladší spíš o tom, kdo z jejich rodiny k nám jezdí pracovat. Mám vážné pochybnosti, zda by se něco takového mohlo stát ukrajinskému turistovi u nás.
Dlouhou dobu jsme řešili, jaké národnosti vlastně jsou obyvatelé Podkarpatské Rusi. V našich knihách autoři tvrdošíjně trvají na tom, že většina obyvatelstva patří k národnosti rusínské, zatímco oni sami nás přesvědčovali, že jsou Ukrajinci. Až koločavská paní učitelka Natálka nám situaci, možná nechtěně, objasnila: "Naši dědečkové byli Rusíni, ale my už jsme Ukrajinci." Jak jednoduché. Podle oblasti ještě místní lidé hovoří různými dialekty, my jsme procházeli vesnicemi a horami, kde žijí Huculové a Verchovinci.
Co se týče domluvy s místními Rusíny-Ukrajinci (nehodící se škrtněte), je pro Čecha velmi jednoduchá. Většinou jsme hovořili směsí češtiny a ruštiny, oni odpovídali rusínsky nebo ukrajinsky a nakonec jsme se domluvili. Hlavně v Koločavě se někteří místní naučili i základům češtiny. Zvláště děti volají často na Čechy: "Daj bonbon", případně:"Ahoj."
(7. 8. 2003, 12:11)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2003
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-61