Jak se zije ... Kace v Nizozemsku I.
marzsa
Uz od brezna si pisu s rodinou, ktere budu zhruba dva az tri mesice hlidat deti. Predstava, ze proziju cely leto utiranim pusinek od kasicek a uklizenim hracek, jez jsou rozhazene po celem dome, me nijak nedesi. Navic jsem neudelala ani zkousky na univerzitu, po ktere vsichni tak strasne touzi a nedokazou si predstavit, co by delali, kdyby se tam nedostali, takze si s velkou chuti muzu rict ceka me ROK. Rok nevsednich zazitku a cest. Ale v prubehu toho, co jsem tu-tak taky krasy materstvi, slz, smutku, vzpominani na domov, vune mest, nastrahy prirody a nove poznavani veci, ktery uz davno znam.
Rychlosti blesku se po maturite balim, informuju me kamarady, ze jedu pryc a ani ne tyden po predani vysvedceni sedim v autobuse smerem Central Station DEN HAAG. Za celou noc v autobuse jsem spala tak dve hodinky, bylo hrozny vedro. A venku leje, je fakt hnusne. Vsude mlha. Zadny hory, jen louky, kravy, a silnice. Mamiii! Nebude tu takhle cele leto, ze ne? Stojim na nadrazi a cekam. Nasavam tu zvlastni atmosku cizi zeme. Vsude blondaty lidi, deti, a cernosi. Surinamci, Turci, atd. Bud sem prisli, nebo se tu narodili. Vsichni tu chteji najit lepsi zivot, proto taky na svych vyletech potkavam samy zevlaky, ale o tom pozdejc. Sedim v aute myho nahradniho tatika Erika a jedem "domu". Mijime tak zvlastni budovy, pripadam si jako Alenka v risi divu. Mam pocit, ze v Holandsku se misi dva styly architektury, jejich hnede uzke domky a silene moderni budovy. Kdo nevidel, nepochopi. Nejvic me tahle zvlastnost zarazila v Rotterdamu, kdyz jsem vylezla z budovy nadrazi. Takze at zije Tancici dum v Praze. No ale zpatky... Clovek by nerekl kolik radosti udela tricko s krteckem {v holandstine mol, ale rika se mu Mofl} a plysovej Rakosnicek. Usmev na tvar mi privodilo, kdyz se mama, tata i Sterre, ta starsi ze dvou holcicek, pokouseli vyslovit slova jako Rakosnicek a Krtecek {Rakosniplek,Rakoscek, Krkecek...}. Neslo to a to neslo. En waarom??? {a proooc?- s vyslovnosti malyho ditete, kdyz vas chce nastvat a porad poklada blby otazky, na ktery musite odpovidat}
Jdu se projit s Jasmijn, tou mladsi. Nasledne se ztracim ve Voorschotenu, mestecku, ktery ma asi tri tisice obyvatel, najdete tu velky jezero, a jednu shopping line. Nasledne se vsak zase orientuji. Jen si zkuste ztratit se ve ctvrti hnedejch cihlovejch domku, ktere jsou neomitnute, kazdy ma pred sebou malou zahradku, ale hlavne vsechny vypadaji uplne stejne! Treba by mozna pomohla adresa... No jo jmeno nejakyho hudebniho skladatele! Problem je v tom, ze vsechny ulice v tehle ctvrti se jmenuji podle hudebnich skladatelu.. Voorchoten je mezi Leidenem a Haagem, vydavame se s host mama do Leidenu, vysvetluje mi system autobusu- v obchode si koupite karticku za 6.40 euro, na ni je 15 radecku, az ji vycerpate koupite si zase novou. Nedoporucuje se ji kupovat u ridice, protoze je to drazsi. A taky kdyz jedete po nekam po pulnoci, ridic vam da razitko o dvakrat tolik vic radku, nez by bylo potreba. Takze z Voorschotenu do Leidenu to je za 3, po pulnoci za 6. Mamca mi ukazuje, kde mam nastoupit az pojedu domu, a kterym smerem je ulice se vsema obchodama a kterym smerem nadrazi, a pak me zanechava samotnou a odjizdi domu na kole. Kolo. Opet kdo nevidel, neuveri. Kola jsou vsude. Na chodniku, na silnici, dokonce maji specialni pruh pro kola, na kole jezdi kazdy, mladi, stari, matky na nem vozi nakupy a deti, takovy auto o dvou pneumatikach. V Leidenu je krasne. Dycham vzduch univerzitniho mesta. Je nedele, a proto je v te nejdelsi ulici s obchody skoro vsechno az na restaurace a bary zavreno. Ale mne to nevadi. Rozhlizim se po tech domech, barvach, lidech. Vsude jsou blondati lidi, s bronzove opalenou kuzi, a ve vesele barevnym obleceni. Potkavam taky cernosky, muslimky v habitech, muze, jez si me prohlizi. Po kilometru a pul jsem na konci, prede mnou se otevre pohled na desitky mostku, pevnych i tech, co se daji zvednout, na lidi, jez sedi v lodickach a proplouvaji kanalama a deti krici, kdyz se ocitnou ve tme pod mostem. Sedam si na schudky a pozoruju vodu, ty lode, lidi, co v nich sedi, nastavuju oblicej slunicku a je mi fajn. Jen tak chodim, a chodim, a chodim, a najednou dostanu hroznou chut na obrovskou zmrzlinu, kterou vidim u kazdyho druhyho cloveka. Bezne si zmrzlinu jen tak nekoupim, ale ten klidek, co patri k nedeli, a zlatavy slunce k tomu primo pobizi. Z namesti Beesten markt jdu na druhou stranu te nakupovaci tridy. Moje srdce plesa, objevuju obchudek s malirskejma potrebama.A taky coffe shop. A ne jeden. Behem prochazky jsem narazila asi na ctyri. Prede dverma sedej cernosi, pokuruj, divam se letmo dovnitr, nadechuju tu vuni marihuany, ktera u nas jeste prece jen neni legalizovana az do takove miry jako v Holandsku, cernosi se smejou a kyvaj hlavou do rytmu regecka, ktery se z coffe shopu line, stejne jak ta vune.
Behem prvniho tydne jedu taky jeste do Delftu., rodiste Johanesse Vermeera, spis si jen tak chodim, sice mam mapu, ale jen chodim a nachazim. Nachazim vse cirou nahodu. Jako treba dum Vermeera, velky namesti, na kterym stoji radnice s cervenyma okenicema, a ze ktery zrovinka vychazi svatba. Naproti tomu stoji Nieuwe kerke {Novy kostel}. Pred kostelem byla driv socha Huga de Groota, ktery byl tvurcem namorniho prava, ale cas se s casem sesel a socha uz tam neni. Dojdu k Prinsenhofu, coz je klaster, ale dovnitr na vystavu jit nemuzu, protoze je pondeli a muzeum je zavreno. Za pozornost tu stoji Oude Kerk {Stary kostel}. Spis bych ho nazvala jako Krivy kostel. Pri stavbe zacala vez kostela klesat a ve snaze udrzet ji ve svisle poloze, ma bananovity tvar. K vychyleni doslo o 1.21 m. Krome typicky modre Delftske keramiky, kterou uvidite uplne vsude v Nizozemsku a kterou se vam snazi vnutit vsichni majitele obchodu s darkovym zbozim, jsem v obchudku nasla i knihu o Holandsku a Amsterdamu v cestine za necelych deset euro, plna radosti, ze vidim neco, pripominajici domov jsem knihu zakoupila.
Sedmy den po mem prijezdu jedeme na svatbu Wilmina bratra. Hrozne moc lidi, kazdy se me pta odkud jsem a jak se mi tu libi, starouskove na me mluvi holandstinou, snazim se jim vysvetlit, ze si spolu asi nepopovidame, nevesta s zenichem si stastne rekli ano, svatebni obrad se celkem moc nelisi, pani oddavajici ma vtipny projev, pri odchodu novomanzelu z obradni sine poustime bubliny z bublifuku. Jako svatebni dary se predavaji lahve vina, takze moje ceska brousena sklenena vaza byla milym prekvapenim. Vecer na party tancuju se Sterre. Fotoaparaty srsi blesky, protoze kazdy touzi mit ve svem fotoalbu blaznivou 19 tiletou au pair z Cech v naruci se ctyrletou slecnou v klaunovskym oblecku. Ve dve v noci jsme konecne doma. Uff, tak to byl muj nabity, prvni tyden v ty jiny zemi, kde vsechno je jiny.
(17. 8. 2004, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2004
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-598