Eddy - Marocká probuzení - 3. díl
Vlasta Trnka
Eddy a jeho přátelé ulehli unaveni do stínu bambusů. Ač cítil tíhu minulých náročných dní, ještě dlouho nemohl usnout. Hleděl do hvězd v napětí před dny budoucími. Z nedaleké chatrče pak zazněly rytmy arabských bubnů a ty každého odvedly ve svém chvění do říše snů. Ráno všechny probudila horká ruka slunce, která se bez ptaní opírala do kožíšků. Šimon a Eddy se pomaličku rozespale šourali podél jasně bílé zdi skrývající okolní domy, až došli na místo, kde zřeli podivnou louku bez květů jen pískem pokrytou. Ba co víc, na okraj louky dorážel mohutný příboj řeky, jejíž druhého břehu nebylo možno dohlédnout. Eddy stál bez dechu s očima dokořán a vnímal každý záchvěv světla odrážejícího se v hladině a pomyslil si: „Ty jsi jistě velká matka všech řek. K tobě všechny tečou a ať již prožily cokoliv, v tobě se vždy spojí. Tobě líčí své starosti z cest a čím blíže ti jsou, tím většího klidu dosahují a mocnější síly nabývají. A ty je všechny přijmeš ve svém náručí a pak jste jedno v moudrosti i jméně.“ Šimon si vzpomněl, že mu kdysi prastrýc kormorán vyprávěl o podobné řece. Je prý slaná od slzí všech tváří jež omývá a nazývá se mořem. Oba chlapci přistoupili blíže hladkému břehu, omočili své jazýčky a opravdu; tisíce slzí utkvělo jim v pohárcích. Pak pokorně poklekli a svorně zašeptali: „Přijmi nás prosím, matko řek, ať i my smíme odložit tíhu našich nářků a čistí jak prameny tvých toků se můžeme vydat na cestu.“ Moře tiše zašumělo a Šimon s Eddym zchladili svá rozpálená záda. Každým tempem něžně vískali křivky hladiny a s očima v slzách splývajících s obzorem děkovali moři za jeho objetí.
Mezitím se probudil i Raul a všichni se vydali do bílého města Tetouanu. Ulice toho městečka byly úzké sotva míjení dvou průchozích dovolující. Však domy jako právě padlý sníh, či modrým z nebe pokropené. To vše, ale jen v záři slunce, dávalo pravé opojení, neb bez slunce ni zlato zlatem není. Osamělý paprsek procházející nejužší z ulic, přivedl chlapce ke břehům chladivé řeky, jež darovala bez nároku na odměnu všem zdejším čistotu a vláhu. Za to žádala jen mír a v lásce skryté proplouvání. Však běda, zaskvělo se Eddymu v očích. Zde oni jen berou a staví hráze z věcí nepotřebných. Až řeka svou sílu ztratí, snad poznají, kde chyba tkví a snad ji také napraví. I Eddymu, Šimonovi a Raulovi vláhou byla a zašeptala, ať k horám Rif vedou své kroky, prý ony znalé dosti jsou a odpovědi skrývají. Chlapci tedy začali stoupat vzhůru a tlapky dřeli o skály. Pár malých vrabců přidalo se a za patami čile skáčou. Zdálo se, že také pátrají, co nového se může stát. Chlapci je vřele přijali a učili se od nich upřímnosti a oni na oplátku zase lásce k zemi po na níž skotačí. Když hora začala prudce k oblakům se lámat, tak obrátili svoje kroky, aby svá hnízda nalezli. Jen mávnutím křidýlek se rozloučili, bez zbytečných slov a s bohatstvím , co netíží. To Šimon jim ukázal během krátké chvíle jakou k Zemi úctu mít. Beze slov, jen v činech svých, neb věděl, že od otců se synové neučí to, co říkají, nýbrž to, co dělají.
Již delší čas v Rifu vládne neúprosné horko, a proto museli chlapci trpělivě vyhledávat alespoň slabé pramínky vody, které ač nemají sílu, aby vytvořily řeku, jsou v tomto kraji vážené a uctívané jak muži dlouhých vousů. Ve dnech plných hlubokých nádechů se vyčerpáni skrývali před spalujícím žárem v nízkých stínech růžových oleandrů, jež lemovaly koryto vyschlé řeky. Jak těžká půda pro život, a přece i zde žijí malé rodiny ve slepených chatrčích zplna smířeny s přírodou. Co pro ně je obživou, bylo chlapcům velkým překvapením. V kamenitých polích poskládaných na bocích hor do úhledného schodiště se staraly o rostlinu zelené barvy, sedmi prstů v listu se střapatou korunkou na hlavě. Prý rozdává radost a smích. Však smích není vždy štěstím, i ve výsměchu se skrývá a tupě tváří, pomyslil si Eddy. Zprvu se to všem zdálo zázračné, ale když pravdě přišli na kloub, tak bylo brzy po záři v očích. Zvěděli, že radost z rostliny nesídlí v srdcích, ale jen v mámení a klamu. A má i pravou zdravou sílu, tu však pro bláhovou sladkou lež lidé zakrývají.
Než hoši dosáhli vrcholu první hory, dohnala je noc. Nesnažili se jí utéct, spíš byli rádi, protože jejich nohy už nevládli množstvím sil. Eddy, Šimon i Raul se k sobě schoulili a navzájem poslouchali tlukot svých srdcí, dokud se nezpomalil do spánku. Časně ráno protáhli svá polámaná rozbolavělá tělíčka, která je měla nést dále rozžhavenými horami. Než se dali na pochod, chvíli ještě tiše seděli v prachu a hleděli do hlubokých údolí tonoucích v hustém oparu, který je přikrýval jak začarovaná blata. Tam někde nechali včerejšek, který jim mnohé prozradil, však pro dnešek již je to málo. Vyprávěli si své sny a hloubali o jejich zprávě. Pak jako by ani od včerejška nezastavili, přesouvali jednu nohu před druhou. I Šimon, ač sokolí má křídla, byl připoután k zemi a kráčel po ní pevně a s úctou. Jen oči a mysl se mu občas zvedaly k nebi. V tu chvíli mu jen stěží pronikal dech přes tvrdě sevřený zobák. Už delší čas mu totiž let činil potíže. Něco ho stále stahovalo k zemi. Dříve byl nespoutaný jak střela a zvládal rychlost, každý vrut. Učil se naslouchat větru a v jeho proudech plachtil výš. Teď náhle, jak by zrada přišla, je srážen k zemi, do slepých koutů posílán. Snad proto vydal se do dálek hledat ten pravý čistý vítr, či rady větrů staletých.
Při pochodu museli myslet chlapci na svou únavu a žízeň, ale ještě daleko víc jejich mysl přitahoval hlas hor, který se snažili vnímat a který šumivě našeptával své poselství. Jak jasně bylo dnes slyšet. Jak by také ne, vždyť kolem bylo jen dílo nebe nerušené a nenapodobitelné. Zde nejlépe se naslouchá pravdám, jež ze dna hrudí prýští a jen se jemně šíří jako vůně nemajíce kam zabloudit. Naproti tomu v dílech lidí, městech propletených, je málokomu rozumět. Svět jakoby se zde propadal hlouběji do bažin a nad jeho nadechujícími se ústy uzavírá se hlubina v kruzích. Snad jen poslední bublinky z proseb o pomoc jí proniknou.
Tak v dlouhých dnech a ještě delších myšlenkách se proplétali skalami. Chvíli spočinuli pod štědrým olivovníkem a četli z práce místních žen, těch dam v barevných cárech hadrů, jejichž pouť je pro Eddyho fascinující a tolik utajená. Obdivoval moudrost jejich pohledů, elegantní pohyby rozpraskaných bosých nohou a v duchu jim foukal mozolnaté rozbolavělé dlaně, které dokážou pevně sevřít srp či sekyru, ale i jemně pohladit po tváři. Věnoval jim tedy alespoň z mošny svých úsměvů a ony mu oplatily vřelým otiskem své dlaně do větru. Jak bohatí byli všichni v ten okamžik.
(14. 5. 2004, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2004
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-509
První šeptání
Vlasta Trnka
Eddy a jeho přátelé ulehli unaveni do stínu bambusů. Ač cítil tíhu minulých náročných dní, ještě dlouho nemohl usnout. Hleděl do hvězd v napětí před dny budoucími. Z nedaleké chatrče pak zazněly rytmy arabských bubnů a ty každého odvedly ve svém chvění do říše snů. Ráno všechny probudila horká ruka slunce, která se bez ptaní opírala do kožíšků. Šimon a Eddy se pomaličku rozespale šourali podél jasně bílé zdi skrývající okolní domy, až došli na místo, kde zřeli podivnou louku bez květů jen pískem pokrytou. Ba co víc, na okraj louky dorážel mohutný příboj řeky, jejíž druhého břehu nebylo možno dohlédnout. Eddy stál bez dechu s očima dokořán a vnímal každý záchvěv světla odrážejícího se v hladině a pomyslil si: „Ty jsi jistě velká matka všech řek. K tobě všechny tečou a ať již prožily cokoliv, v tobě se vždy spojí. Tobě líčí své starosti z cest a čím blíže ti jsou, tím většího klidu dosahují a mocnější síly nabývají. A ty je všechny přijmeš ve svém náručí a pak jste jedno v moudrosti i jméně.“ Šimon si vzpomněl, že mu kdysi prastrýc kormorán vyprávěl o podobné řece. Je prý slaná od slzí všech tváří jež omývá a nazývá se mořem. Oba chlapci přistoupili blíže hladkému břehu, omočili své jazýčky a opravdu; tisíce slzí utkvělo jim v pohárcích. Pak pokorně poklekli a svorně zašeptali: „Přijmi nás prosím, matko řek, ať i my smíme odložit tíhu našich nářků a čistí jak prameny tvých toků se můžeme vydat na cestu.“ Moře tiše zašumělo a Šimon s Eddym zchladili svá rozpálená záda. Každým tempem něžně vískali křivky hladiny a s očima v slzách splývajících s obzorem děkovali moři za jeho objetí.
Mezitím se probudil i Raul a všichni se vydali do bílého města Tetouanu. Ulice toho městečka byly úzké sotva míjení dvou průchozích dovolující. Však domy jako právě padlý sníh, či modrým z nebe pokropené. To vše, ale jen v záři slunce, dávalo pravé opojení, neb bez slunce ni zlato zlatem není. Osamělý paprsek procházející nejužší z ulic, přivedl chlapce ke břehům chladivé řeky, jež darovala bez nároku na odměnu všem zdejším čistotu a vláhu. Za to žádala jen mír a v lásce skryté proplouvání. Však běda, zaskvělo se Eddymu v očích. Zde oni jen berou a staví hráze z věcí nepotřebných. Až řeka svou sílu ztratí, snad poznají, kde chyba tkví a snad ji také napraví. I Eddymu, Šimonovi a Raulovi vláhou byla a zašeptala, ať k horám Rif vedou své kroky, prý ony znalé dosti jsou a odpovědi skrývají. Chlapci tedy začali stoupat vzhůru a tlapky dřeli o skály. Pár malých vrabců přidalo se a za patami čile skáčou. Zdálo se, že také pátrají, co nového se může stát. Chlapci je vřele přijali a učili se od nich upřímnosti a oni na oplátku zase lásce k zemi po na níž skotačí. Když hora začala prudce k oblakům se lámat, tak obrátili svoje kroky, aby svá hnízda nalezli. Jen mávnutím křidýlek se rozloučili, bez zbytečných slov a s bohatstvím , co netíží. To Šimon jim ukázal během krátké chvíle jakou k Zemi úctu mít. Beze slov, jen v činech svých, neb věděl, že od otců se synové neučí to, co říkají, nýbrž to, co dělají.
Již delší čas v Rifu vládne neúprosné horko, a proto museli chlapci trpělivě vyhledávat alespoň slabé pramínky vody, které ač nemají sílu, aby vytvořily řeku, jsou v tomto kraji vážené a uctívané jak muži dlouhých vousů. Ve dnech plných hlubokých nádechů se vyčerpáni skrývali před spalujícím žárem v nízkých stínech růžových oleandrů, jež lemovaly koryto vyschlé řeky. Jak těžká půda pro život, a přece i zde žijí malé rodiny ve slepených chatrčích zplna smířeny s přírodou. Co pro ně je obživou, bylo chlapcům velkým překvapením. V kamenitých polích poskládaných na bocích hor do úhledného schodiště se staraly o rostlinu zelené barvy, sedmi prstů v listu se střapatou korunkou na hlavě. Prý rozdává radost a smích. Však smích není vždy štěstím, i ve výsměchu se skrývá a tupě tváří, pomyslil si Eddy. Zprvu se to všem zdálo zázračné, ale když pravdě přišli na kloub, tak bylo brzy po záři v očích. Zvěděli, že radost z rostliny nesídlí v srdcích, ale jen v mámení a klamu. A má i pravou zdravou sílu, tu však pro bláhovou sladkou lež lidé zakrývají.
Než hoši dosáhli vrcholu první hory, dohnala je noc. Nesnažili se jí utéct, spíš byli rádi, protože jejich nohy už nevládli množstvím sil. Eddy, Šimon i Raul se k sobě schoulili a navzájem poslouchali tlukot svých srdcí, dokud se nezpomalil do spánku. Časně ráno protáhli svá polámaná rozbolavělá tělíčka, která je měla nést dále rozžhavenými horami. Než se dali na pochod, chvíli ještě tiše seděli v prachu a hleděli do hlubokých údolí tonoucích v hustém oparu, který je přikrýval jak začarovaná blata. Tam někde nechali včerejšek, který jim mnohé prozradil, však pro dnešek již je to málo. Vyprávěli si své sny a hloubali o jejich zprávě. Pak jako by ani od včerejška nezastavili, přesouvali jednu nohu před druhou. I Šimon, ač sokolí má křídla, byl připoután k zemi a kráčel po ní pevně a s úctou. Jen oči a mysl se mu občas zvedaly k nebi. V tu chvíli mu jen stěží pronikal dech přes tvrdě sevřený zobák. Už delší čas mu totiž let činil potíže. Něco ho stále stahovalo k zemi. Dříve byl nespoutaný jak střela a zvládal rychlost, každý vrut. Učil se naslouchat větru a v jeho proudech plachtil výš. Teď náhle, jak by zrada přišla, je srážen k zemi, do slepých koutů posílán. Snad proto vydal se do dálek hledat ten pravý čistý vítr, či rady větrů staletých.
Při pochodu museli myslet chlapci na svou únavu a žízeň, ale ještě daleko víc jejich mysl přitahoval hlas hor, který se snažili vnímat a který šumivě našeptával své poselství. Jak jasně bylo dnes slyšet. Jak by také ne, vždyť kolem bylo jen dílo nebe nerušené a nenapodobitelné. Zde nejlépe se naslouchá pravdám, jež ze dna hrudí prýští a jen se jemně šíří jako vůně nemajíce kam zabloudit. Naproti tomu v dílech lidí, městech propletených, je málokomu rozumět. Svět jakoby se zde propadal hlouběji do bažin a nad jeho nadechujícími se ústy uzavírá se hlubina v kruzích. Snad jen poslední bublinky z proseb o pomoc jí proniknou.
Tak v dlouhých dnech a ještě delších myšlenkách se proplétali skalami. Chvíli spočinuli pod štědrým olivovníkem a četli z práce místních žen, těch dam v barevných cárech hadrů, jejichž pouť je pro Eddyho fascinující a tolik utajená. Obdivoval moudrost jejich pohledů, elegantní pohyby rozpraskaných bosých nohou a v duchu jim foukal mozolnaté rozbolavělé dlaně, které dokážou pevně sevřít srp či sekyru, ale i jemně pohladit po tváři. Věnoval jim tedy alespoň z mošny svých úsměvů a ony mu oplatily vřelým otiskem své dlaně do větru. Jak bohatí byli všichni v ten okamžik.
(14. 5. 2004, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2004
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-509