WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
HlucnaSamota.Net
. časopis . : . . hudba - mp3 .
Eddy - marocká probuzení - cestopis Vlasty Trnky z Maroka
Eddy – marocká probuzení II.

Kam šlápneš, tam je cesta.


Vlasta Trnka

Tak jako pár metrů země mezi okrajovými cedulemi měst, tak si připadal toho rána Eddy. K nikomu nepatřil, nikdo se o něho nestaral, ale obě strany se o něho tahaly a praly. Proč? Kdo ví. Z lásky to však nebylo, a přitom jen ona jediná omlouvá naše bláhovosti. Zase ta láska. Kolikrát už to slovo slýchal ve všech pádech, a nejraději v pátém, kolikrát jej vyslovoval, skrýval se v jeho stínu a natahoval po něm tlapky. Marně. Vždy ho jen falešná bludička na baterky zavedla do slepého labyrintu, který škrtil jak svěrací kazajka.


Eddy ještě spí, ale až protře víčka a rozmotá klubíčko, ve kterém spí schoulený, pozná, že přišel čas. „Ale jaký čas,“ ozývá se do snu. „Ten čas, na který již dlouho čekáš. Konečně. Jenže, nikde tě nevidím, Časi,“zakňučel zoufale Eddy. „Nemůžeš mě vidět, maličký, ač jsem veliký, jsem vládcem bez hermelínu, ač mám velkou moc, tak vskutku nežiju. Přicházím jen proto, že jsi na mě čekal. Ty jsi mne stvořil a nyní jsem tu, abys ve mně stvořil sebe.“ Eddymu se zachvěla víčka a myslí mu proběhlo pár slov. „ Tolik tajemství skrýváš a mně je teď našeptáváš, proč?“ „Protože přišel čas. To hlavní již víš, ale nejdůležitější část tajemství teprve čeká na své odhalení. Tak už pojď, pravá chvíle nikdy nečeká a ty ji nesmíš propást.“

Ozvěna došuměla. Eddy pomalu otevřel vrzavá vrátka svých víček a nehnutě pozoroval oranžový sluneční kotouč, který vylézal zpoza železniční trati a jemně zbarvoval Eddyho bělostnou srst. Jen tmavý flíček na oušku a zadečku zůstal bez odlesku. Hlavou se mu honila mračna otázek. Podivný hlas ze sna naplňoval jeho tlapky brněním a neklidem. Na tomto místě jsou otázky, pomyslel si Eddy, musí být tedy i místo, kde leží odpovědi. Bez váhání se zvedl na všechny čtyři a vyrazil právě tam, kde před chvílí slunce žlutě obarvilo dvě stříbrné koleje. Vedly přímo, a to se mu zdálo jako dobrý začátek pouti.

Již dlouho se Eddy pohyboval v kruhu, ze kterého nemohl ven, jak za časů, kdy ještě stál připoután k dřevěné boudě. Snažil se dávat, neb cítil,že tak by mělo být správně. Vracela se mu však jen bolest, jíž nechtěl návdavkem rozsévat. Přestával rozumět slovům moudrých a z chřípí se mu vytrácela vůně nebes, k níž slabý chodil nabrat dech. Matně vzpomínal na doby, kdy ji cítil, věděl kam jít, co říct, kdy hladit a jak se smát. To vše je pryč. Teď poslem bývá smutku a tam kde cítil tvůrčí proud, je jen prázdný prasklý zvon, co nezní. I slova ztrácí záři a nit se třepí z přetržení. Co je vinou, v hlavě tepe, v hrudi pak pne až k bezvědomí, kde v špatnou uličku se dal.

První vůz, který přibrzdil k doplnění vody, vzal Eddy tedy za svůj prám a doufal ve vesmírnou moudrost, když svou jak cítil pomalu ztrácel. Jakmile se však chystal schoulit v koutě vagónu, zjistil, že zde není sám. U staré bedny od čaje se v prachu nedůvěřivě choulil mýval Raul. Chvíli si pátravě hleděli do očí a četli spříznění. Nebylo třeba mnoho slov, aby seznali, že čas je oba povolal. Po chvíli začal Raul šeptem Eddymu vysvětlovat, že vůz jede do země tvaru lebky, kde počátek byl všeho bytí – někdy černá nazývána, jindy zlatá přezdívána. „Ano“, vydechl ulehčeně Eddy, „Kde jinde začít než na úsvitu dějin.“ Když už vůz uháněl značnou rychlostí a vířil slámu v posekaných polích, přistál v otvoru po vytrženém trámu mladý sokol. Tvář měl zalitou touhou i steskem. Prý zaslechl jejich rozhovor a v ten samý okamžik mu zářivá síla ukázala směr. „Říkají mi Šimon, a přijmete-li mě mezi sebe, budu vám věrným společníkem.“ Raul i Eddy byli rádi. Trojí spojení již mnohokráte ukázalo svou sílu a snad i tentokrát bude příznivým znamením.

Vůz pečlivě počítal pražce a noví přátelé se tiše choulili ve svých myšlenkách. Každý z nich za sebou nechával mnohé, co miloval. Každý z nich pak také chtěl naplnit, kde prázdný pocit zazníval. Vlak přebrodil dny a noci, loď proplula rozvlněnou Herakleitovou branou a před očima se otevřela krajina jež pálí. Pálí v očích , na jazyku i v očekávání. Zvláštní zápach bazilišků vybízel k opatrnosti. Obyvatelé země tvaru lebky měli zvláštní způsob dorozumívání, který dosud nezněl v Eddyho uších. Jejich pohyby a reakce se zdály nečekané. V Eddym to chvíli vzbuzovalo nevraživost a se svraštělým obočím se dal v instinktivní obranu. Dým tmavý se však kol něj začal stahovat a boj ten stál mnoho sil. Tak vzpomněl Eddy na rady svých učitelů z lepších časů , jež pravili, že úsměv i hněv se v lidech jak v zrcadlech odráží. Tak ač kožich zlatem Eddymu necinká, daroval úsměv, vlídné slovo. Tu poznal v lidech, jichž dříve bál se, že prasklá zeď v duhovou bránu rozkvétá.

(27. 2. 2004, 0:00, přidal uživatel klokanek)


vytiskni [=]

Tento článek zhlédlo 5256 párů očí.

Související články

Diskuse k článku




© HlucnaSamota.net 2002 - 2012 | prostor poskytuje eldar.cz | web zrobil klokánek | mapa stránek