WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.

Litenky

Svěrák Reloaded

Hloupé povídky pro hloupé lidi
Lukáš Vlasák

Když máte recenzovat práci někoho, jehož dílo obzvlášť respektujete, máte pocit, že si musíte počínat nanejvýš opatrně. To by ovšem bylo to nejhorší, co by se autorovi Nových povídek mohlo stát.


Také vás ten podtitulek pobouřil? Mě by naštval hrozně! Knihu Zdeňka Svěráka se někdo opováží nazvat hloupou?! „Odvažuje se až do posvátného zátiší našeho Pantheonu, aby jako hyena ohlodala a zohavila kosti nejslavnějších a nejlepších našich vlastenců!“ Klid... Hloupost a trapnost jsou ty nejkrásnější a nejušlechtilejší vlastnosti, které Nové povídky Zdeňka Svěráka mají. Tato kniha dokáže, že si my, hloupí a trapní, uvědomíme, jací jsme, a navíc se při tom od srdce zasmějeme nebo si vydatně popláčeme jako už dlouho ne.

Zdeněk Svěrák: Nové povídky

Zdeněk Svěrák: Nové povídky (zvětšit)

Nakladatelství Fragment nám na tento podzim uvařilo skutečně „slepičí polévku pro duši“. Ba přímo silný vývar – Zdeněk Svěrák: Nové povídky. Pamatujete „staré“ Povídky? Vyšly před třemi lety tamtéž a manifestačně upozorňovaly na svou povídkovost. „Jsme povídky!“ křičely. „Svěrákovy povídky! Ale Svěrák není povídkář!“ Dokonce měly na obalu ilustraci človíčka prchajícího před kaňkou z pera. Byly staré, byly nové – byla to sbírka příběhů od šedesátých let po současnost. Byly veselé (Vltava), byly smutné (Fotograf). Celkově na mě působily jako „Směšné lásky“, občas proložené historkami o ničem jiném než o lásce. Trochu k zamyšlení, trochu pro radost.

Ta padající kaňka byla ve tvaru srdíčka. Srdíčko je prvek, který se objevil i na obalu Nových povídek. Tady je ovšem ve výraznější pozici. Na ilustraci je připoutané k noze sedícího pána. Jsou nové povídky více o lásce? Je snad láska nějakou koulí, kterou chtě nechtě vláčíme s sebou životem? Láska je ve všech povídkách a bere na sebe nejrůznější podoby: milenecká, rodičovská, přátelská. O to více mezi ostatními vyniká povídka Nákup, vycházející ze zahořklé nenávisti.

Při čtení je snadné zapomenout, že se nejedná o skutečnost, ale o uměle vytvořené příběhy, byť pravdivými historkami jistě často inspirované. Ale jaká literatura taky není inspirovaná životem? V knize najdeme devět povídek. A spoustu iritujících pravd, založených na zkušenostech: pravdu o ušlechtilé lži, o nabývání příběhů na legendárnosti či pravdu o nedosažitelnosti krásné češtinářky. Poslední a nejdelší povídka se jmenuje Dvojí vidění. Je o samotě a čekání. Zachycuje tyto stavy ve vší jejich dvojznačnosti.

Zbývá otázka: proč by se Svěrákovy povídky měly jevit jako hloupé? Každému bude v příbězích vadit to, co mu nejvíc vadí na sobě. V průběhu čtení se dostaví půvabný moment. To když si řeknete: „Vždyť něco podobného už jsem zažil nebo slyšel! Vždyť tenhle vtip se říká u nás doma. Vždyť tohle je celé o mně, to bych mohl vyprávět já!“ Je to tím, že Svěrák je opravdu v každém z nás. Je to náš tatínek, dědeček a učitel zpěvu. Nejen Jára Cimrman, ale celkově jakési „svěrákovství“ se stalo neodmyslitelnou součástí naší velice mlhavé a každým jinak pojímané české identity a slovesnosti. Jsou to hry, filmy, pohádky a písničky (nyní i povídky), na kterých jsme vyrostli a rosteme. Jsou to slova a hlášky, jež používáme. Ve všem má Zdeněk Svěrák prsty. Navíc je to kouzelně uzavřený kruh, neboť autor ve své skromnosti čerpá látku opět jen z našich životů a z nás, co žijeme „po svěrákovsku“. Díky tomu dokážeme v povídkách reflektovat sami sebe.

A tak se Svěrák přidává k X, Y, Z a dalším českým povídkářům, kteří sbírají výstřižky lidských životů. Udělejte si jako já svěrákovský víkend. V sobotu Povídky a v neděli Nové povídky. Stačí zapomenout na vše, o čem si myslíte, že musíte udělat. Povídky vám promítnou vaše osudy, které jste už možná pozapomněli. Uvidíte, že je to jedinečný koktejl vhodný jak k osvěžení na plovárně, tak k zahřátí u krbu, do dlouhých zimních večerů pod dekou. Tato klišé přirovnání jsem použil záměrně, neboť podobně jako Svěrákovy povídky a my… je to tak hloupé, že by to jinak ani být nemohlo. V dobrém.


Lukáš Vlasák


Svěrák, Zdeněk: Nové povídky. Praha: Fragment, 2011. 120 stran.


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.

(24. 11. 2011, 12:00, přidal uživatel lukas.vlasak)

Obrázky

Zdeněk Svěrák: Nové povídky

Zdeněk Svěrák: Nové povídky
zdroj: www.fragment.cz
repro: Lukáš Vlasák
(přidal uživatel lukas.vlasak)

Debata k článku


© Literární novinky 2004 - 2012 | ISSN 1804-7319 | redakce | mapa stránek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek