Prach se třpytí ve změti odlesků ranního slunce a zhmotňuje ji. Kdybych uměl psát básně, psal bych je, plahočil se prázdnotou okolního světa a naplňoval ji poezií. Neumím to a umět nebudu.

Nezbývá než se plahočit prázdnotou okolního světa a hledat něco, co ji může naplnit. Plahočím se, plahočím, doplahočím na metro. Okolo davy kolemjdoucích, míhají se, ztrácejí. Snad stíny v prázdnotě, možná rozmazané studené barvy, co někdo rozlil do prostoru v domnění, že jej může naplnit a ony bez ohledu na zákony přitažlivosti tečou světem. Protkávají jej, prolévají se jedna v druhou, mísí, odlučují, vypařují a opět sráží v neustálém pohybu, tečou, proudí kolem mě, aniž by se mne mohly jakkoli dotknout, nebo se mi vůbec přiblížit. Bledé barvy, studené stíny, pletence pulzujícího pohybu, chaos, který mi nic neříká, se jen dere okolo a mimo mne. Prázdnota se hýbe, aniž by byla schopna mě strhnout do svého víru, vtáhnout do svého středu, prostoupit, zaujmout. Jsem sám. Umět psát básně, psal bych o samotě, prázdnotě, naplnění. Neumím to a umět nebudu.

Deru se davem, který mě míjí. Cpu se zástupy, které se mě nemohou dotknout. Jsem sám, a čím víc přemýšlím o způsobu naplnění, tím osamocenější se cítím. Spirála, která se obtáčí okolo toho stejného kolem dokola neustále níž a níž, aniž by bylo cesty zpět nahoru na slunce. Chlad a temno mě obestírá. Zima. Dlouho nic nejede. Nástupiště se plní chladnými barvami. Dme, vlní se, pne, dýchá, potí studeným potem, co nezahřeje. Je cítit napětí. Protější stranou projely dvě soupravy. Tady nic. Dav vycítí příjezd dopředu, nepotřebuje jízdní řády. Nástupiště se změní, znervózní, zneklidní, ale i zkoncentruje a vlak skutečně přijíždí, jak masa svým chováním předpověděla. Nespojité cvakání pojistek dveří podél celé soupravy rozehraje styk tísnivého chladu stanice s dusivým městnáním uvnitř soupravy. Do metra natřískaného již tak po okraj se láduje celé nástupiště. Funění, úpění, nactiutrhání, rouhání, vzdychání. Nemám sílu se nořit do frotérského kotle a čekám další tři soupravy, které již jedou jedna za druhou a třetí, abych v klidu vstoupil na poloprázdnou palubu a nechal se unášet nad úrovní města. Psát básně o městě, nedělal bych nic jiného. Nepíšu je a psát nebudu.

Jitro se klouže po šedých střechách města, občas se prodere mezi zdmi a svým hrotem nemilosrdně prořezává prostor vagónu. Mírně se sehnu a vychutnám vteřinu, kdy mi propálí obličej skrz na skrz. Oslepující temno, pak probírání se, prozření. Vjíždíme na most přes Gare du Nord. Záře pumpuje život do každičké molekuly, všechno svítí, vzduch jiskří. Prach, který doposud neviditelně jen zanášel dýchací cesty a lepil se na upatlaná okna, upocené sedačky, ušpiněné tyče, se roztřpytil. Nehybně, vznešeně se vznáší. Proudy studených barev se zastavily v úžasu před světlem. Rozprostřela se záře, stíny se vypařily a proudy barev se vytrácí do ztracena, někam mezi skupenství duchů a neviditelna. Umět básnit, básnil bych. Nebásním a básnit nebudu.

Teprve teď, když temnota ustoupila a vyklidila prostor do neznáma, vidím ji. Kam se podívám, je všude. V odrazech tyčí i skel oken. Zjevila se spolu se sluncem, vynořila z temnoty. Prachové částečky dokonce jen tak z hravosti napodobují její siluetu nahodile v různých částech vagonu. Každý její pohyb je dokonalý, sedí naproti mně, oči cudně sklopené. Čte si, ostatně jako každá Pařížanka. Horní část zorniček přejíždí ze strany na stranu pod víčky, kopíruje řádky textu doprava, doleva, doprava, doleva, raz, dva, raz, dva, tik, tak, tik, tak. Hotový metronom. Kypré rty načechrány vnadí, hotové oloupané měsíčky pomeranče naducány pod skoro vodorovným úhlem světla. V rukách paperback, na nich krajkové rukavičky bez prstů pokryté četnými jizvami cigaretového popela. Pavouk, který je tkal jedovatě fialovou, na nich dle svého náhodného uvážení zanechal několik vypletených květů. Co jinde by působilo nuzně, obstarožně, je v Paříži chic. Titul knihy nečitelný, pečlivě přiložený do klína. Stránky se hemží francouzským brebentěním zprava doleva i zleva doprava. Perleťově bílá pleť v kontrastu s fialovou vůkol smaragdových očí, co roboticky kmitají v pravidelných intervalech. Mezi každým přejezdem vteřinka zaváhání. Tušení svého pozorovatele? Nebo jen naivní zamyšlení zvídavé čtenářky? Hraje i svým špičatým nosíkem! Tím se mnou možná hovoří, stahuje ho, roztahuje. Vyjadřuje jím sympatie i nevoli, když se, veden bezhlavostí touhy, nachýlím v jejím směru. Čím více světla, tím více je zřejmé, že i její pohyby jsou vědomé. Světlo nás spojuje, přenáší telepatické vlny, prach odráží jiskry. Vím na co myslí, vím, jak se cítí, vím, co čte. Milovat básně, milovala by k zemdlení. Leč nemiluje a milovat nebude.

Roman Kašparovský (zvětšit)

Vyjíždíme z poslední zastávky nad povrchem. Vagón zrychluje, žene pod hladinu dne. Prach pohasíná, nezbývá jí moc času, než se vytratí. Rozplyne se v záplavě studených barev, které se rozvijí ihned po opuštění ráje srdce. Možná po ní zůstane na sedačce knížka zabalená ve fialové krajce, možná jí ve tmě budou nadále rudě zářit rty, možná se ke mně nakloní a možná mi zašeptá do ucha, že se bojí tmy, možná až se nakloněná souprava bude nořit do labyrintu světa a hladina světla ji vystoupá po tvářích nad rozverný vrkoč vlasů, tak ještě maličkou chviličku předtím, kdy jí tma sotva ukrojí ze spodních víček, možná ke mně pozvedne svůj milosrdný zrak se slzou pravdy v každém z koutků a naplní mne. Milovat ji, umiloval bych ji k naší smrti. Však milovat neumím a umírat nebudu.

Když tak o tom přemýšlím, ani nevím, proč jsem se s ní za dva měsíce po tom rozešel.

Roman Kašparovský (35 let)

Žije v Praze. Věnuje se především produkci českých filmů. Povídka V objetí prachu je součástí souboru povídek Zatracené příběhy.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV