Fero Fenič spolu s dvojicí programových ředitelů, Štefanem Uhríkem a Hanou Cielovou, nabídli pražským návštěvníkům letošního 17. ročníku Febiofestu přibližně 180 snímků, rozčleněných do třiadvaceti sekcí. Mně se nakonec poštěstilo zhlédnout 16 filmů, z nichž jen málokterý byl pro mě vyloženým zklamáním. A zde je stručná charakteristika několika stěžejních sekcí:

SOUTĚŽ NOVÁ EVROPA – soutěžní sekce letos obsahovala 13 evropských snímků, mezi nimiž nechyběl režijní debut slavné francouzské herečky Fanny Ardant (Popel a krev) nebo polský snímek s Aňou Geislerovou v jedné z hlavních rolí (Hel). Vítěze určila 33členná porota (pod taktovkou uznávaného dirigenta Libora Peška), složená ze zástupců laické veřejnosti, a stal se jím film Děti z Diyarbakiru – celovečerní debut režiséra, herce, scenáristy, střihače a producenta tureckého původu, Miraze Bezara.

PANORÁMA SVĚTOVÉHO FILMU – 26 novějších (jedinou výjimkou Světlo z roku 1987), žánrově rozmanitých a převážně evropských snímků, mezi jejichž tvůrci nechyběla známá jména jako Mika Kaurismäki nebo Jane Campion.

ASIJSKÉ PANORÁMA – sekce nabízející žánrově pestrou směsici 9 snímků, převážně čínské nebo japonské výroby. Při svém výběru jsem podlehl kouzlu současné asijské kinematografie hned čtyřikrát, ovšem jen ve dvou případech jsem z projekce odcházel zcela spokojen.

MADE IN USA – z 11 amerických snímků této sekce zavítali do našich kin pouze dva (oba s hvězdným obsazením), Všichni jsou v pohodě a Muži, co zírají na kozy, zasloužily by si to však i další z nich.

LATINSKOAMERICKÉ PANORÁMA – pod tímto označením se sešlo 10 žánrově rozmanitých snímků, pocházejících z oblasti Jižní Ameriky a Mexika, jejichž častým tématem je vysoká kriminalita a její dopady na každodenní život obyvatel dotyčných zemí.

NOVÝ POLSKÝ FILM – sekci věnovanou současné kinematografii našich sousedů doplňuje ještě samostatně prezentovaná trojice snímků polského režiséra Wojciecha Smarzowského (Boltec, Svatba, Temný dům), čímž se celkový počet uvedených titulů této provenience zaokrouhluje na 10. Přestože se jedná vesměs o zajímavé snímky, žádný z nich bohužel do našich kin zřejmě nepoputuje.

PROTI PROUDU – název sekce vystihuje společný rys 13 představených snímků, kterým je odvaha experimentovat na poli formy i obsahu. Mezi filmy pocházejícími z různých koutů světa nechyběl ani český zástupce, kterým byla Jarmareční bouda režiséra Pavla Dražana. Kolekci titulů této sekce ještě rozšiřila trojice snímků uznávaného filipínského filmaře Raya Martina (Právě hrajeme, Nezávislost, Manila).

V HLAVNÍ ROLI DÍTĚ – poslední ze stěžejních sekcí nabídla 10 snímků, které vyprávějí příběhy dětských hrdinů z nejrůznějších zemí. Co se týče žánrové skladby, většinu z nich tvoří poněkud překvapivě rodinná či psychologická dramata, ale nechybí ani pohádkově laděný film (adaptace knižní předlohy) Max a maxipříšerky, který natočil uznávaný americký režisér Spike Jonze.

Dalších osm sekcí lze shrnout pod označení “POCTA” a představily starší i novější díla některých známých režisérů či herců – mj. americké legendy Hugha Hudsona (Ohnivé vozy, Příběh Tarzana, pána opic, Revoluce, Takový jsem byl) nebo hereckých hvězd Bruna Ganze a Hany Schygullové.

Jediná sekce obsahující ryze české snímky nesla výmluvný název KÝČ PO ČESKU – na její přípravě se podílel Národní filmový archiv a místem projekcí se stalo pražské Bio Konvikt – Ponrepo. Výběr obsahoval celkem 14 žánrově různorodých filmů z let 1930-1989, mezi jejichž tvůrci kupodivu nechyběla ani známá jména jako Jiří Sequens, Jiří Menzel, Jaromil Jireš nebo Marie Poledňáková.

Součástí festivalu byl i FEBIOFEST JUNIOR, který prostřednictvím ranních projekcí, určených primárně dětskému publiku, nabídl 6 novějších (převážně animovaných) amerických filmů – mj. Burtonovu Alenku v říši divů, kritikou ceněné sci-fi VALL-I či snímek Vzhůru do oblak.

Hlavní část festivalu máme již za sebou a s ní i několik rozdaných ocenění. Vítězem soutěžní sekce se stal již zmiňovaný snímek Děti z Diyarbakiru režiséra Miraze Bezara. Uděleny byly rovněž ceny české filmové kritiky Kristián, a to tradičně ve třech kategoriích – mezi animovanými snímky zvítězila pohádka Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny? Jiřího Barty, z dokumentů byl vybrán snímek Lucie Jablonské Vítejte v KLDR! a vítězem v kategorii hraného filmu se stalo dle očekávání Českými lvy ověnčené drama Protektor Marka Najbrta. Čestnou cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii, udělovanou na festivalu již od roku 2000, letos osobně převzala slavná německá herečka Hanna Schygullová.

Koncem pražské etapy Febiofestu mě jako obvykle provázely smíšené pocity – uspokojení nad nevšedními filmovými zážitky se mísilo s lítostí nad řadou zajímavých snímků, které se mi zhlédnout nepoštěstilo. Nezbývá než doufat, že se Feničovi a jeho spolupracovníkům podaří i v příštím roce sehnat dostatek financí a nabídnout tuzemským divákům stejné množství kvalitních filmů i zahraničních hostů. Tak zase za rok – na 18. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Praha čili Febiofestu…

A mé nejsilnější filmové zážitky z letošního ročníku?

500 dní se Summer (USA 2009, r. Marc Webb): celovečerní debut bývalého tvůrce videoklipů, kterému se podařilo nápaditě natočit vtipnou a skvěle obsazenou romantickou komedii, působící v dnešní produkci daného žánru jako závan svěžího vzduchu.

Nafukovací panna (Japonsko 2009, r. Hirokazu Koreeda): jeden z nejzajímavějších diváckých zářezů z mé letošní návštěvy Febiofestu – zkušený tvůrce přivezl do Prahy poetický snímek vymykající se žánrovým nálepkám a vyprávějící absurdní, překvapivě končící příběh s bravurně zahranou a navýsost originální hlavní hrdinkou, který nevážnou formou pojednává o některých docela vážných nešvarech současné společnosti.

Nikdo nic neví o perských kočkách (Írán 2009, r. Bahman Ghobadi): oceňovaný filmař, jehož snímek Želvy mohou létat byl zařazen v roce 2008 do Projektu 100 a jehož road movie Půlměsíc uvedl v témže roce Febiofest, k nám nyní přivezl zajímavý film natočený paradokumentárním stylem a mapující undergroundovou hudební scénu (napříč různými žánry) v současném Íránu – příběh ústřední dvojice mladých hudebníků spojuje řadu videoklipových sekvencí, představujících pestrou směsici íranských zpěváků a kapel, sdílejících nezáviděníhodný osud režimem omezovaných umělců.

Blaho (USA 2009, r. Nancy Kissam): snímek americké autorky, orientující se převážně na divadelní tvorbu, byl pro mě jedním z nejpříjemnějších překvapení letošního Febiofestu – černočerná komedie vymykající se přesnějšímu žánrovému zařazení a vyprávějící inovativním způsobem originální absurdní příběh, který se přitom dotýká překvapivě závažných témat z oblasti mezilidských vztahů; mezi další klady tohoto snímku patří svižný děj, brilantní dialogy a přesvědčivé herecké výkony – název filmu tak mimoděk vystihuje i pocity diváků v sále, kteří Blaho odměnili zaslouženým potleskem.

Petr Nagy

Febiofest, Praha, 25.3.-2.4.2010

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.