WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.

Litenky

Kam jít za kavárenskou kulturou či nekulturou v Praze

První díl: Literární kavárna Týnská a Řetězová
Majka Doms

Prosím, zamyslete se nad slovem kavárna. A poté nad slovem literární kavárna. A teď si ji představte! Jak by podle vás měla vypadat? Čím je literární kavárna? Musí obsahovat knihkupectví nebo minimálně police naplněné knihami? Mají se tam konat různé akce, třeba autorská čtení, výstavy, koncerty – anebo byste chtěli vidět skutečné básníky, autory, shromažďující se okolo malého stolu někde úplně vzadu?


Slovo literární kavárna v nás vzbuzuje různé představy, nemálo spojené s obecnými klišé, která v nás možná vyvolávají úsměv. Ale neměli bychom se usmívat nad literární kavárnou. Takové, jaké bývaly dříve, stejně asi už nenajdeme. Ale všechno má právo se vyvíjet, třeba i kavárenská kultura. Ta vznikla koncem 17. století v Anglii. V lidové mluvě se nazývaly „Penny universities“, a když Newton spolu se svými kolegy v jedné z takových kaváren předvedl pitvu delfína chyceného v Temži, osvědčil se tento název názorným způsobem.

Jako jsou dnes univerzity a akademie považovány za centrum vzdělání, tak tomu bylo dříve právě s kavárnami. Jako místo schůzek je už ale v éře internetu možná ani moc nepotřebujeme. V Německu dokonce existuje známý literární blog jménem literaturcafé.de.

„Kam jen zmizely ty kavárny,“ poznamenává Lenka Reinerová v jedné ze svých knih. Může to posoudit, vždyť znala ještě kavárny klasického typu. My jsme pouze schopni dodat, jak se nám ty dnešní líbí. V Praze se dnes nachází možná víc kaváren s atributem „literární“, než jich existovalo v minulosti. Ze všeho nejdříve jsem se podívala do té Zděnka Cibulky v Týnské a Řetězové ulici. Pojmenovány jsou zcela pragmaticky podle jmen ulic, ve kterých je najdeme. V kavárně Týnská, která se nachází v prostorách městské galerie, si můžeme prohlédnout knihy o umění či si je koupit v připojeném knihkupectví. Obě pobočky jsou zaměřené na umění a koncem minulého roku byla prodejna knih v Týnske rozšířena o moderní antikvariát, jehož nabídkou můžeme listovat na webových stránkách.

Prostory kavárny jsou zcela bílé, nevím to jistě – ale na mne tak působí. Jedná se o několik větších průchozích místností a zdá se, že se jich nelze dopočítat, protože stále následují další. Pokud mineme místnost s barem, ocitneme se v malé předsíni, která nabízí tři možnosti, kam se vydat dál. Ale volba nám nedělá starosti - na jaře rozhodně zabočíme doleva a vstoupíme do velkého malebného dvora, jenž tu vzrušující rozptýlenost předchozí cesty opět neutralizuje.

Řetězová je ohledně prostoru pravým opakem Týnské. Působí temnějšími, ale teplými barvami. Vypadá to tam jako velký obývací pokoj s obrazy známých – tady to jsou spisovatelé – které můžeme považovat za známé jiným způsobem – možná dokonce intenzivnějším – pokud jsme od nich něco četli. V den mé návštěvy seděli všichni hosté v nejvzdálenějším rohu od vchodu. Zdálo se mi to zvláštní, protože se zřejmě ani neznali. Pan Cibulka stál opřený o bar. Mluvil rychle, jako by chtěl říct všechno najednou. Zeptala jsem se ho na každopáteční společné scházení. Usmál se a tvrdil, že na té uzavřené společnosti nic zajímavého není. Ale něco na tom musí být pozoruhodné, myslela jsem si, když z toho vznikl v roce 2008 tak trochu jiný receptář, podobající se almanachu literární kavárny, s názvem „... a rakvička se šlehačkou“. Poprosila jsem ho, abych se v pátek mohla přijít podívat, což, jak jsem zjistila, ani nebylo nutné, protože provoz kavárny se ten den kvůli zmíněné akci nezruší, a dokonce se obývák přitom značně oživí.

Když jsem v pátek ve dvě vstoupila do kavárny, seděli někteří známí z fotek okolo velkého stolu, jenž přitahoval docela často zrak ostatních návštěvníků. I když současníci pravidelného pátečního stolování – jež obnáší vychutnávání jídla a pohodové společné posezení – nikoho nepřijímali tak lehce mezi sebe, jejich okruh vnášel příjemnou atmosféru do celé kavárny. Je to skutečným ideálem, pomyslela jsem si, když se lidé tak důsledně setkávají, a došla jsem k závěru, že každý člověk by měl patřit do takové společnosti.

S touhou a radostí jsem odešla z kavárny.


Majka Doms


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.

(20. 3. 2010, 12:00, přidal uživatel majka.doms)

Debata k článku


© Literární novinky 2004 - 2012 | ISSN 1804-7319 | redakce | mapa stránek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek