Když v roce 2009 Česká televize spustila anketu Kniha mého srdce, šlo samozřejmě především o zábavnou show. Jenže kdo je ten, kdo se obtěžuje vyťukat SMS a odeslat svůj hlas?

Vítězem ankety se stal Jirotkův Saturnin před Babičkou Boženy Němcové, následovanou Malým princem a Stmíváním, nad jehož umístěním však na rozdíl od ostatních není nutné se pozastavovat. Tento několikadílný román má svou fanouškovskou základnu pevně vybudovanou z dnešních teenagerů, a jeho umístění tak nebylo vůbec překvapivé. Pokud jste však v poslední době zapnuli televizi a občas se v metru rozhlédnete po tom, jaké knihy a periodika čtou naši spoluobčané, nad první trojkou jen nevěřícně kroutíte hlavou.

Jak je možné, že současný viewegovský Čech vyzdvihne takováto díla, zatímco se baví u nováckých estrád s pochybnými bulvárními deníky v ruce a situaci na českém knižním trhu nedokáže popsat ani dvěma větami? Napadá mě pouze jakýsi společenský diktát, kdy lidé nehlasují za sebe, ale vyzdvihují to, co je všeobecně uznávané, přijaté, schválené, hodnotné. Skutečně by mě zajímalo, kolik lidí Babičku četlo z vlastní vůle a ne proto, že existuje cosi jako povinná školní četba. A pak by mě také zajímalo, kolik lidí by ji skutečně označilo za knihu svého srdce. Pokud se podíváte na žebříček nejprodávanějších knih za rok 2009 podle Svazu českých knihkupců, tam se první literárně hodnotná kniha objevila na 15. místě, za všemi těmi Coelhy, Vieweghy, Nesvadbovými, Poledňákovými a Svěráky, byl to kontroverzní zpěvák a literát Nick Cave se svou Smrtí Zajdy Munroa.

Chcete mi snad tvrdit, že si všichni omylem kupují braky, ale ve skrytu duše touží po klasických literárních dílech, které ve skutečnosti milují? Ano, čtěte si, co uznáte za vhodné. Je to koneckonců lepší než nečíst vůbec. Ale pojmenujte to pravými jmény.

Martina Kaushiková

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.