Milovníků balkánské hudby se sešlo požehnaně a nevážili cestu nadarmo. Boban Marković, pohodový a charismatický zakladatel jednoho z nejslavnějších srbských dechových orchestrů, ustoupil s grácií do pozadí a dal prostor svému synu Markovi. Ten převzal otcovo legendární těleso, které nahrálo hudbu například k filmům Emira Kusturici, v roce 2002 ve svých osmnácti letech. Trsal energický Marko v růžové košili, trsali synchronizovaní členové orchestru v černých tričkách, trsal Boban a celé to dirigoval trubkou.

Muzikanti hráli bez not a velmi živočišně. Svébytné úpravy balkánských lidových písní prokládali kousky známými z Kusturicových filmů Black cat, white cat či Underground, nebáli se ani balkanizace slavného židovského songu Hava nagila. Trsaly blondýny s kabelčičkami a na podpatcích, trsali alternativci v batikovaných tunikách, ale to se nepočítá, protože ti trsají všude.

Bylo téměř neuvěřitelné, jak bohatá a plná muzika může být dechovka – žádné doprovodné nástroje jako klavír nebo baskytara nebyly potřeba. Trubky, tuby, trombóny a specificky balkánské rytmy bubeníků vyplnily všechny polohy, sóla i doprovod. Sál divadla Archa byl bohužel dost přezvučený, takže člověk po prvních dvaceti taktech spolehlivě ohluchl. Ani to ovšem nezkazilo dojem z neskutečné emotivnosti, animálnosti a energie hudby i hudebníků. Trsali lidé na balkóně, jeden mladý pár dokonce ve světle reflektorů.

Marković junior svými frenetickými sóly prokázal, že je mužem na svém místě. Co mu chybí do otcova zkušeného nadhledu, doplňuje komedianstvím a jižanskou energií. Podlaha lepila pivem a colou, diváci lepili potem, srbský orchestr hrál neúnavně dál. Všichni trsali, divoce, ladně, komicky i decentě. Jen dvoumetrový pán přede mnou netrsal. Asi byl vycpaný.

Barbora Krucká

Boban i Marko Marković orkestar, Divadlo Archa, 7. dubna 2009, 20:00

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.

Marko Marković

Trsal Marko

foto: Matěj Vaněček
(přidal uživatel barbora.krucka)