WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
HlucnaSamota.Net
. časopis . : . . hudba - mp3 .
Hlučná samota - nymburk jinýma očima
report

Vernisáž v galerii Papyrus. Smutnoveselí - Obrázky z minulého století


Aleš Misař

Byl pátek 5. září těsně po šesté hodině večerní. V nymburské galerii Papyrus, která se často proměňuje ve svatostánek umění, právě chystali vernisáž další výstavy. Tentokrát byly středem pozornosti fotografie. Se svým dílem se tu sešli hned dva jejich autoři – Lucie Trejbalová a její nevlastní dědeček Karel Škopek. Návštěvníkům se tak představily dva generačně odlišné pohledy na svět skrze hledáček objektivu. Lucie vybavila své fotografie doprovodem poetického slova.


Klubové prostředí s klenutými stropy a osvěžující vůní sklípku přímo vábí múzy na lep. Když jsem sestoupal železné schůdky do sklepních prostor galerie, hosté už stáli seskupeni v diváckých hloučcích. Za chvíli jsem s nimi naslouchal krátkému proslovu obou autorů, po kterém se zahájení stylově chopil básník Pavel Zdražil se sadou veršů a za jeho zády popocházející Luboš Chlad s procítěnou hrou na trubku. Po tomto slibném navození atmosféry pomyslné nůžky přestřihly pásku a diváci se volně rozprchnou do výklenků. Oba umělci i nadále byli návštěvníkům „po ruce“ na případné dotazy.

Neváhal jsem a jako první oslovil Lucii Trejbalovou, která v Nymburce vystavuje fotografie vůbec poprvé (loňská výstava v čajovně Na Valech představila Lucii spíše jako výtvarnici), poté co své dílo sporadicky ukázala na pár akcích v Kolíně. Tam hlavně ve školní galerii Via. Zajímalo mě především, nakolik se cítí být básnířkou a nakolik fotografkou. „Více možností k vyjádření mi dává přece jen slovní projev,“ přiznala okatá dívka, která v současnosti studuje na obchodní akademii v Kolíně a nenechá si ujít tamější fotografický kroužek. Právě odtud čerpá nápady pro své zpracování. Vidíme u ní lámané obličeje jako u koláže, hry světla a stínu, nebo záběry namnožené do jakýchsi filmových sekvencí. Každá zachycená tvář působí jako zkratka do jednoho jedinečného okamžiku v nitru portrétované osoby. Ve spojení s verši se intenzita pocitu stupňuje. Lucie sama potvrdila, že se soustředí na lidské podobizny, neboť lidé, a zvláště ti s duší, jsou spolehlivými prameny emocí.

Karel Škopek nás pro změnu zavedl do světa černobílé nostalgie. Jeho dílo pochází převážně z přelomu 50. a 60. let, kdy pobýval v Praze. Najdeme u něho však i momentky z Chrudimi nebo z horského prostěředí. K uspořádání výstavy se dostal za kuriózních okolností, vlastně nechtíc! „Původně jsem neměl v úmyslu ty fotky ukazovat na nějaké výstavě, schovával jsem je na půdě pražského bytu v krabicích od banánů. Mí zdejší kamarádi mě ale po letech překvapili. Když už jsem bydlel v Turnově, vytahali fotky z půdy a nechali je podlepit a zasklít. Pak už mě jen pozvali na hotovou výstavu do jedné pražské kavárny,“ vypráví pan Škopek s jiskrou v oku a poté mě vlídně vede na pochůzku proti proudu času. Mám to i s výkladem. Všiml jsem si, že stejně jako u Lucie i u pana Škopka dominují výjevy s lidmi v hlavní roli, zátiší jsou vzácnější. Jeho fotografie se vyznačují promyšlenou kompozicí. Počíná si jako režisér, který dlouho chystá scénu, ale přitom je připraven ve vteřině stisknout spoušť. Okamžiky jsou pro fotografa jako motýli – jde o to je pevně chytit, přitom nerozdrtit.

Převládají motivy z ulice; kluci hrají hokej v podomácku ukutěné výstroji. Paní nevědomky potkává svou siluetu, kterou vytvořil kus odloupnuté zdi a domě. Autor mi ukazuje na babku, kterou si vyčíhl v zatáčce na Petříně, aby ji zachytil pod větvemi keře skloněnými symbolicky stejně jako její záda. Motiv stařenky se u pana Škopka opakuje často. Druhá se hrbí před kostelem v Chrudimi (tento si hosté několikrát spletli s nymburským sv. Jiljím) a svým shrbením prý naposled vzdává úctu monumentu. Třetí babka, ta z vysokých hor, vrhá ostrý pohled na turisty s krosnami, sama nesouc na zádech fůru dříví Nejvíce mě ale zaujme tlustý pán čtoucí v zimním parku na lavičce noviny. Po chvíli mi autor snímku prozradí, že pán nečte, protože usnul. Neodolám a píšu o parkovém spáči pár veršů do pamětní knihy.

Dlouho mi utkví v paměti stopy hodnotného zážitku z výstavy. Zasažen dobrými dojmy přeji galerii Papyrus, aby přivítala ještě dlouhou řadu takovýchto kvalitních uměleckých podniků, protože její příjemné komorní prostředí si jistě zasluhuje hostit umění na úrovni.


Vernisáž v Papyru, září 2008

Vernisáž v Papyru, září 2008 (zvětšit)

Vernisáž v Paryru, září 2008

Vernisáž v Paryru, září 2008 (zvětšit)

Vernisáž v Papyru, září 2008

Vernisáž v Papyru, září 2008 (zvětšit)


(1. 10. 2008, 0:00, přidal uživatel Wethes)


vytiskni [=]

Tento článek zhlédlo 10004 párů očí.

Diskuse k článku

Milé a dobíjející
anonymní uživatel, 8 . 11 . 2008, 11:51
Hezký den. Snad čtrnáct dní jsem z tohoto milého setkání žil. fakt pohlazení. Díky všem zúčastněným.
Lukáš




© HlucnaSamota.net 2002 - 2012 | prostor poskytuje eldar.cz | web zrobil klokánek | mapa stránek