Seymour Chatman se v pěti kapitolách pokouší podat shrnutí dosavadních bádání z oblasti naratologie, které by mělo intermediální platnost. Kromě americké tradice, ze které je Chatmanovi blízký především Wayne Booth a jeho Rétorika fikce, jasně vystupuje inklinace k francouzskému strukturalismu a reflexe prací Rolanda Barthese a Gérarda Genetta. Německá teorie vyprávění, například koncepty Kate Hamburgerové nebo Franze Stanzela, naopak nevyvolává téměř žádný ohlas.

Výchozím bodem je dualistický model narativního textu, který je tvořen opozicí příběhu a diskursu. Tento model představuje Chatman v úvodní kapitole. Druhá kapitola rozebírá události, tedy čas příběhu, a třetí existenty. Jako existent označuje Chatman to, co zaplňuje prostor příběhu – postava a prostředí. Právě pro teorii postavy vytváří Chatman specifický koncept, pro který je důležité to, jak postavy pracují na zapojení čtenáře při porozumění textu. Ve čtvrté kapitole je uveden nástin účastníků narativní komunikační situace (reálný autor, implikovaný autor, vypravěč, reálný čtenář, implikovaný čtenář, narativní adresát). Pátá kapitola probírá alfu a omegu diskursu – vypravěče, především rozlišení na vypravěče skryté a odkryté.

Příběh a diskurs poskytuje přehledný vhled do problematiky naratologického bádání, srozumitelně vykládá základní termíny. Výbornou pomůckou je i doslov Milana Orálka a Tomáše Kubíčka, který přibližuje dobovou situaci literární teorie, do které Chatmanova kniha v roce 1978 vstoupila.

Markéta Holanová

Chatman, Seymour: Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře a filmu. Překlad: M. Orálek. Host, Brno 2008. 328 stran.

Seymour Chatman: Příběh a diskurs (zvětšit)