Existuje-li cosi jako národní povaha, můžeme klasiky evropského industriálu začlenit do širokého a nesourodého, avšak charakteristického proudu německé hudby (který je v některých polohách reprezentován také komerčnějšími Rammstein, elektronickou scénou či slovinskými germanofily Laibach): písně seversky chladné, využívající melancholickou krásu německého jazyka a vytvářející poetiku „zimního království“ (jak kdosi jednou podotkl v souvislosti s Rammstein). Prostředky, jež tuto poetiku vyjadřují, se však časem proměnily: od původního surového industriálu, využívajícího rachotu rozbrušovačky i atavismu lidských pudů, se skupina na svých několika posledních albech posunula až někam k soudobému šansonu a cizelérskému mistrovství, kdy je textura písně vytvářena přesně odměřovanými tóny a zvuky, které podkresluje omamný šepot Blixy Bargelda (mj. bývalého dlouholetého kytaristy Caveových Bad Seeds).

V Praze Neubauten představili své čerstvé album Alles wieder offen, jež bylo až na titulní píseň přehráno celé a jež skupina zahrnula do svého originálního fanouškovského projektu (za určitý obnos je možno stát se členem komunity „supporters“ a ovlivňovat tak podobu desek či mít exkluzivní přístup k raritním nahrávkám). Dále dostaly prostor písně z předchozího díla Perpetuum Mobile a osvědčené záležitosti typu Sabrina či Die Befindlichkeit des Landes. Jednotlivé písně nemá cenu rozebírat, všechny totiž splývaly v jeden tok, rytmus se za celý koncert téměř nezměnil. Sledujeme šamanský přístup, patrný v noisové hudbě: monolit, kdy každý další kus stupňuje intenzitu vnímání. Tento noise je však důsledně akustický, spoléhající na ocelová srdce pružin a paliček. Nic mezi, jako by skupina nabízela jen extrémy. Velmi dobře to ilustrovaly lampy, zavěšené nad každým ze členů skupiny: potemnělé při tichých pasážích, rozpálené doběla při extrémních hlukových stěnách (Neubauten používají vlastní nástroje, svařené z trubek, či využívají rachotu ocelového haraburdí dopadajícího na zem). Poklid studiových verzí tak často vystřídalo hlasitější aranžmá – Dead Friends či Alles téměř nebyly k poznání a rachotily s optimální razancí. Přesto však dominovala klidná, šansoniérská poloha, známá z posledních desek a dotažená k dokonalosti svého druhu. K nejpovedenějším patřily Ein leichtes leises Säuseln či Die Befindlichkeit des Landes, jejíž titulní slogan „Melancholia“ se na pódiu v tu chvíli zhmotňoval. V této poloze na sebe veškerou pozornost strhával charismatický Bargeld, velmi jistě přednášející texty (či spíše regulérní poezii) i s nonšalancí komunikující s místy nepatřičně rozjíveným publikem.

Koncert byl beznadějně vyprodán a kapele se dostávalo až frenetických ovací, jak je již v Arše zvykem. Za odměnu Neubauten přidávali hodně přes půl hodiny a v závěru si dovolili i malý experiment: všem hráčům se rozdaly kartičky s několika pokyny, jak interpretovat následující píseň. Úkolem bylo najít vlastní invenční řešení a zároveň utajit svůj part před ostatními. Po provedení sehraně působícího kusu pak byly pokyny divákům i spoluhráčům odtajněny. Vedle své vážné expresionistické tváře tak Neubauten ukázali i slušný smysl pro humor.

Einstürzende Neubauten „pouze“ potvrdili očekávání: avantgarda, kterou nabízejí, se již dávno stala klasikou a nic nového vlastně nepřináší. Dokonalost formy a umělecká autenticita to však vynahrazují a posouvají hudbu mimo klasifikační kategorie – neklamný znak každého nadčasového umění.

Štěpán Sirovátka

Einstürzende Neubauten, Divadlo Archa, Praha, 19. 4. 2008.

Playlist: Die Wellen, Nagorny Karabach, Dead Friends, Let’s Do It A Dada, Weil weil weil, Unvollständigkeit, Tagelang Weiss, Rampe / Von wegen, Die Befindlichkeit des Landes, Sabrina, Susej, Ich warte, Ein leichtes leises Säuseln, Heaven Is Of Honey, Ich hatte ein Wort, Alles, Dave, Youme & Meyou.