Nejdřív jsem byla jen pouhou myšlenkou. Nápadem v hlavě mého stvořitele. Pak jsem se začala formovat, přetvářet a pomalu získávat tvar – popravdě řečeno, sama ani nevím jaký – jak jsem později zjistila, moji současníci vypadali většinou úplně jinak. Já jsem se vymykala, a to naprosto vším. Moc mi to na sebevědomí nepřidalo, ale doufala jsem, že mě lidé 21. století přijmou přinejmenším tolerantně. Přijali – ovšem jen někteří. Od okamžiku, kdy jsem se z idey zrodila na papír a byla představena prvním kritikům, začaly se kolem mě rojit rozporuplné reakce. Jedni byli nadšení, druzí zklamaní, spoustě jsem se nelíbila a zbytek se zdržel komentářů s tím, že na sebe první dojem nejprve nechá náležitě působit a později se vysloví. I přes tyto rozpačité začátky jsem posléze byla zhmotněna v třírozměrný model a zanedlouho se i dozvěděla tu úžasnou zprávu – přihlásili mě do jakési soutěže, kde půjde hlavně o mé osobité kouzlo, estetické působení a v neposlední řadě také o technické zpracování. Byla jsem nadšená, představovala jsem si, jaké to asi bude – trůnit si na podstavci, být hodnocena a zcela jistě i obdivována odborníky na slovo vzatými. Zároveň jsem ale dostala strach – co když se porotě nebudu líbit? Co když budou ostatní lepší, hezčí, zaujmou víc…? Zmítaly mnou rozporuplné pocity, nakonec jsem ale sebrala veškerou svou odvahu a rozhodla se – půjdu do toho (až mnohem později mi došlo, že mě dilema tohoto typu vůbec nemusí trápit, protože já o svém osudu vlastně nerozhoduji). Plná odhodlání a očekávání jsem putovala před komisi – a postoupila do dalšího kola! Má naivní radost neznala mezí a netrpělivě jsem vyhlížela výsledky nejužšího výběru finalistů. Nebudu Vás dlouho napínat – soutěž jsem vyhrála a krátce nato se mi splnil můj sen. Vyjímala jsem se na podestě, mezi malinkými modely stromků a lidí, celá nádherně barevná a lesklá – kolem chodili diváci, zvědavě mě okukovali, fotili si mě i mého stvořitele a oba jsme se dmuli pýchou a radostí z našeho úspěchu. Nějakou dobu jsem se takto vyhřívala na výsluní, dokonce jsem byla i hvězdou výstavy všech modelů, které se účastnily soutěže, a asi jsem i trošku zpychla. Líbily se mi mé nezvyklé barvy, nemohla jsem se nabažit svých elegantních linií, kterými žádná z mých konkurentek neoplývala. Měla jsem pocit, že svět je báječný a celý se teď točí jen kolem mě. Bylo to nádherné, ale po čase jsem zjistila, že se o mě vlastně nemluví jen v superlativech. Zaslechla jsem něco o kontroverznosti, o nevhodnosti mého umístění a dokonce se někomu nezamlouvaly mé blýskavé barvy. Pak kdosi začal zpochybňovat i regulérnost pravidel soutěže a člověku, který mě stvořil, pojednou začal mizet úsměv z tváře. Nechápala jsem, co se děje, a myslela si, že je vše jedno velké nedorozumění. Vždyť jsem přeci vyhrála a teď už je nejvyšší čas ze mě – pouhého modelu – vytvořit skutečnou stavbu, umístit mě do toho úžasného a vzdušného prostoru, pro který jsem byla vybrána. Už se těším, jak budu svým fialovým okem shlížet na Prahu… Zatím mě ale jen sundali z mého podstavce a odvezli neznámo kam. Zatím jen čekám, co se mnou vlastně bude...

Kristýna Horáčková

LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008