WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.

Litenky

Proměny lyrického subjektu ve Svítání na západě Otokara Březiny

Ina Marešová

Básníka, tak jak ho spatřujeme na počátku sbírky, nelze chápat jako osamocený zjev bez řady souvislostí s cestou, která započala již v Tajemných dálkách a vine se někdy klikatě, jindy překvapivě přehledně přes Svítání na západě, Větry od pólů, Stavitele chrámů a končí, můžeme-li v případě Březinově vůbec o konečnosti hovořit, v Rukách. Básně Svítání jsou významově úzce spjaty s Tajemnými dálkami, jejichž motivy se rozvíjí posledními mocnými akordy ve vrcholení, které je však samo také počátkem dalšího vývoje, neboť u Březiny se nic nepočíná samo od sebe, všechno se vzájemně podmiňuje.

Vnitřní sebeklam ukotvený v kultu smrti a odmítání života, patrných v Tajemných dálkách, je zde odhalen a básník nalézá východisko skrze závěrečný přerod postavy Jediného v Jednoho z Bratří. Ovšem i jako součást jistého celku je postaven mimo zákon zdejšího světa, mimo jeho normální běh. Touží splynout se zástupem, ale to lze jen skrze hluboce bolestné poznání, neboť pochází z příliš jiné říše. Výjimečnost tohoto postavení dokládá i setrvalý pocit absence jakékoliv mladosti, která by byla přirozeným zdrojem síly. Naopak pociťuje hořkou vyprahlost nad mladostí, kterou nemohl ztratit, neboť ji neměl.

"…jiskry vychladlé dřív, než mohly v mém krbu se vznítit…“

"…a nejbolavější ze všech, vteřiny, kterých jsem neměl a čekal,

a nejsladší ze všech, vteřiny, které mít budu a nebudu znát…“ (báseň Vteřiny)

Vše je ale podřízené jedinému cíli - vyjádření celku života, jeho jednoty a poznání v nesčíselných možnostech a rozmanitostech. Proto se zdá, že jedna báseň vyrůstá z druhé. Ve sbírce Svítání na západě vedle sebe stojí hymnické skladby s rozsáhlou, nevázanou formou a stylově ukázněné kratší útvary. Takové kontradiktické tendence lze zároveň nalézt ve vnitřní stavbě jednotlivých básní, pod vlajkou všudypřítomného dualismu věcí. V řadě básní lze také spatřovat písně, melodií se verše odpoutávají od tíže tohoto světa a stoupají k výšinám. Pokusů rozřadit jednotlivé básně a rozšifrovat strukturu sbírky bylo mnoho. M.Červenka bere za základ rozložení myšlenkových proudů. Podle něho jsou ve sbírce výrazně vystopovatelné dva základní:

• poměr lidské duše k věčnému tajemství (básně Prolog, Vteřiny, Ranní modlitba, Žalm ke cti nejvyššího jména, Vladaři snů)

• přesvědčení o mystickém určení bolesti jako nástroje (Tajemství bolesti, Podobna noci...)

O. Králík hovoří o dvou výhradních typech, které dělí sbírku. První "Vladaři snů“ se rodí již v Tajemných dálkách, ve Svítání pak krystalizuje a vyvíjí se v typ druhý, v Silné. Otázkou je, zda se vůbec dá takto striktně kategorizovat, zda nejde spíše o potkávání týchž postav v mnoha podobách.

Muž, kterého F. X. Šalda nazval největším současným mistrem slova, na sebe totiž bere v této sbírce mnoho podob. Některé jsou snáze vypozorovatelné, jiné neodhalitelné. Na počátku stojí básník jako osamělec. Individuální hráč s patologickou vášní, lomcující srdcem a zpěněnou krví, drásající tepny. Co se stalo, čím prošel, že na konci procesu stojí jako Jeden z Bratří, jako člen silného, vyvoleného společenství, blaženého zástupu, spojeného nezničitelným poutem? K pochopení této proměny vede sledování zosobnělých typů lásky, smrti, duše a hluboce důvěrného Ty. Podle Šaldy jde o antropomorfizaci dějů, kdy autor nahlíží dějiny vesmíru jako dějiny vlastní duše. Jeho básně shrnují v jednom celé poselství věků, sil, mocí, kleteb, dávno minulé se stává aktuálně předávaným odkazem. Z takové syntézy potom vyvstávají postavy duše, duchovní typy.

V Březinově poezii se setkáváme s řadou stereotypů- vína, nalévání, ohně, planutí, tisíců, stovek let. Nevyjadřuje to nedostatek invence, ani záměrné opakování. Jde o absolutní vesmír, ve kterém věci a řád existují vedle sebe, spolu a v sobě, tak jak mají. Proto nikdy nevzniká dojem nežádoucí opakovanosti. Naopak. Věci se vyvíjejí v cyklech a nikdy nejsou tytéž. Proto smrt, kterou potkáváme na počátku, je jiná než smrt na konci sbírky. Jde o relativnost dílčích věcí v absolutním prostoru.

Prostor a čas Duše

U Březiny neexistuje přítomnost. Básně se odehrávají v jakémsi "teď“, ale jde spíše o neurčitou nadčasovou přítomnost. Různé vrstvy času se prolínají, vrství se na sebe, minulost protíná budoucnost, dědicové nesou dávnověké odkazy. Taková koncepce časové nedourčenosti odpovídá způsobu, jakým básník pracuje s prostorem jako s nespecifikovatelným nekonečnem. Jediným vodítkem vesmíru básníkovy duše jsou setkání s postavami, které vstoupivšího vedou hlouběji a hlouběji, aniž by v něm však vyvolávaly dojem, že tento prostor je prostupný skrz na skrz. A ani nemůže být, jedná se o autonomní prostor Duše, která nevytváří vesmír, prostě vesmírem je. Z ní tryská nekonečný zdroj stavů, pocitů, tváří a postav, v ní se odehrávají veškeré děje. Neboť je-li Březinův člověk vězením nedokonalého, tíživého těla, je potřeba velikého ohně duše, aby se vzepjal k nebesům. Duše původem z jiného světa proto stojí mimo čas, protíná v sobě minulé i budoucí. To nejkrásnější a nejryzejší je tedy úplné projevení duše v celé její kráse a šíři.

Ty, Smrti?

Sám autor zcela překvapivě vůbec nemluví o motivu Smrti a Bolesti, když podává výklad své sbírky. Přestože je právě toto považováno za jádro a přístupový interpretační klíč. Jaké je němé setkání se smrtí, s jedinou nadějí, když vše, co jsme doposud objímali, byl přízrak? Březinova smrt, jediná Přítelkyně, dýchá eroticko-extatickým charakterem. V Tajemných dálkách je smrt absolutní, je nevyhnutelným koncem, který se zdá snad ještě podivnější než celé životní utrpení.

"…smrt, která zabíjí na křižovatkách mé hosty a čeká,

až se sám přiblížím k oknu, blízko na osudný dostřel?“ (báseň Tys nepřišla)

Když však básník poznává, že cestou sebeklamu směřujícího pryč od života dále nemůže jít, získává smrt jiné místo - přestává být cílem, stává se pouhým přerodem. Pouze láme okovy, v nichž je uvězněná duše. Je vlastně jen branou na daleké cestě. Neustále však mrazí intimní blízkost důvěrného Ty. V "Až sedneš za můj stůl“ Smrt usedá, aby zúčtovala s bezdětným hospodářem. Celé to působí jako příchod té, která mu po celou dobu bolestně chyběla, Partnerky. Meze vzkvetlé setbou noci, muž, prázdný dům i stůl, vše je přítomné, snad zbývá už jen očekávat plod patologického milostného vztahu Hospodář - Smrt.

"Až sedneš za můj stůl, čekaná, nepozvaná,

se zraky tajemstvími, se slovy němými,

s bohatstvím neznámým, milostná, obávaná,

s dotknutím ledovým, s polibky věčnými,…“

Vina a Viník

Březinovská vina je stín, kterému nelze uniknout a před kterým se není kam schovat. Přichází z hlubin věků, vygradovaná dušemi předešlými, aby zatemnila světlo, umlčela hlasy a vyžádala si oběti. Jde v podstatě o dědictví prvotního hříchu, z něhož klíčí veškerá bolest a trýzeň ducha.

"Ó duše má, odkud on přišel? A kolik staletí snad mých předků dušemi procházel, než došel až ke mně?“ ( báseň Legenda tajemné viny)

Už jen prostá existence člověka a jeho duše je spojena s kletbou. Lze se jí zbavit? Dříve nacházel básník východisko v extatických rozkoších výšin ducha, postupně se ale obrozuje a chápe, že jedině práce, bolest z práce, vzájemnost a láska mohou přinést vykoupení a vytoužené očištění. Jakkoliv se Březina zpočátku cítil jako ten, který je předurčen, aby nesl vinu, který trpí křížovou cestu za ostatní spoluputovníky, jeho další cesta k vykoupení nese nádech kolektivismu. Jeho "vyšší člověk“ je vlastně služebníkem druhých, především je však začleněný a o to jde nejvíce. Nejde o nějaké povrchní opojení náhlým optimismem z práce a kolektivu. Cítíme-li u Březiny optimistické tendence, víme, že pokud takhle přemýšlí někdo, kdo pochopil mystérium bolesti, stála taková naděje obrovské vnitřní úsilí a byla dlouhým, komplikovaným procesem.

"Když slunce zpívalo, tys na svůj nástroj nesáh,

jen pod mým bodnutím krev tryskla tónů tvých…“ ( báseň Slyším v duši )

Nebýt Bolesti, nebylo by tvorby. Kvůli tomuto poslání prochází básník bolestnou poutí pozemského života. Nekonečná prýštící bolest ho krystalizuje pro vyšší účely, ležící zde na zemi i mimo ni. Bolest přetavuje pocity a odlévá z nich kovové dílo. Básník to cítí a podvoluje se tomuto zákonu. Vnímá bolest jako Partnerku svou i Partnerku Smrti, jako tvořivý živel žití, nutný a potřebný, zároveň však něco, co nikdy nemělo být vypuštěno z temných doupat viny. Jako by všechna bolest vycházela z hmoty a vykoupení bylo naopak záležitostí světla.

Silní

Ke konci sbírky se vyvstává zcela nový typ - Silní. Odkud se vzali? Proč se objevují až teď? Jejich předchůdci, dá-li se to tak nazvat, byli Vladaři. Ti, kteří žili v setrvalém nepřátelství s davem, byli osamocení. Silní vykazují podobné, ale i podstatně odlišné znaky. Jsou také výjimeční, vyvolení, pocházejí odjinud, přesto však jsou součástí společenství. Vladaři snů neměli domov, zcela se minuli s pozemským štěstím. Silní jsou naopak sice vyňati ze zákonů země, ale současně se mohou pohybovat ve dvou říších - v říši svého ducha i v království země - a přesto vládnou sněním, které je u Březiny přepych života, byť s ním v některých momentech splývá. Právě extatické snění Silných vytrysklo z bolesti, kterou museli projít.

Tak vykračují Silní - závěrečná podoba básníka ve Svítání na západě - vstříc proměnám, které je povedou ke Stavitelům, Prorokům, Šílencům a mnohým dalším, aby získávali nové tváře, neztrácejíce však ty předchozí a nesoucí v sobě dávnověký odkaz sjednocení přetavený skrze bolest.

Ina Marešová

(15. 10. 2007, 12:00, přidal uživatel ina.maresova)

Debata k článku


© Literární novinky 2004 - 2012 | ISSN 1804-7319 | redakce | mapa stránek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek