Eddy - Marocká probuzení - 12. díl
Vlasta Trnka
Den rozjímání zvolna končil. Slunce splétalo s malými obláčky barevný gobelín a Eddy si vzpomněl na domov. Vlastně to ani nebyla vzpomínka, spíš jako by uslyšel vzdálené volání. Seděl tiše na tmavém, řasami porostlém útesu vykukujícím stydlivě ze břehu, pozoroval putování zrnek písku v potůčcích odlivu, když ho v zátylku zašimral známý pohled. Pomalu a pevně, jako kdyby příchozího již dlouho očekával, otočil hlavu a tam stál s tváří bez pocitů pan Čas.
„Našel jsi cos hledal?“ tázal se i když věděl a Eddy s pohledem upřeným k obzoru šeptal do šumění příboje:“Našel jsem přátelství, ač jsem jej vždy měl. Těžko však o něm vědět, když na dno kapsy nesáhneš. Našel jsem zoufalství, v němž trable mé se ztrácely jak kapky deště v moři. Našel jsem naději krčící se v tmavých zákoutích zesláblou a vystrašenou. Dal jsem jí jíst i pít a v teplé objetí ji zabalil. Našel jsem u sebe i věci, které mi nepatří – cizí svobodu, sliby a lživé představy. To vše teď musím s díky vrátit. Našel jsem vchod do nových dveří, jež byly ve mně dlouho uzavřeny. Teď jen sbírám všechnu odvahu vejít. Jeden kámen do skládanky však tu stále schází, ale já už vím, kde leží. Zahříval jsem ho svým ztuhlým tělem a přes slzy neviděl, když jsi mě před časem probudil. Je tak maličký, že je sotva k zahlédnutí. Je však tak těžký, že nebude snadné s ním pohnout. Já se ale nyní vrátím a učiním tak. Pro všechny, kteří pod ním leží, pro ty, které tlačívá do žeber i pro sebe.“ Slza červená od usínajícího slunce se Eddymu po tváři skoulela na zem a zmizela mezi ostatními perlami v moři. Měla v sobě všechna jeho rozhodnutí a nesla je našeptat oceánům. Eddy se s polknutím zhluboka nadechl a pokračoval:“Tobě, Časi, děkuji. Byl jsi mým rádcem i průvodcem a doprovázel jsi mě věrně. Dnes se ti musím ale i omluvit. Často jsem na tebe zapomněl a cítil se za to vinný. Tvůj bezhlasný dík mi však dal prohlédnout. Ve svém zapomnění jsem tě osvobodil, tebe i sebe. Jsme oba volní. To je tvé poselství.“ Čas s úsměvem pokynul hlavou a rozplynul se v křiku racků. K Eddyho slechům zaznělo už jen vděčné, laskavé, sbohem. „Sbohem,“ zašeptal Eddy. „Tebe teď čeká odpočinek, mě velký kus práce. Díky tvé šťastné oběti mám však dosti sil.“
Eddy se pomalu zvedl a odešel za svými přáteli. Snad Šimon a Raul dosáhli na další z met, snad na cestě zavětřili novou stopu. Jedno však je jisté. Dnes stojí čistší a moudřejší před tváří nebe. Eddy dobře věděl, že bez nich by nikdy nebyl tím, kým je dnes a nestál by tam, kde právě stojí. Kdyby měl tu moc, proměnil by se pro ně v pevnou hůlku, jež by po věky podpírala jejich unavená záda, která vytrvale a skromně konají práci obrů Atlasů. Chlapci dnes již spali spánkem spravedlivým. Eddymu však v reji myšlenek víčka neklesala, tak klidně poslouchal daleko do noci jejich spokojený, teplý dech. Byl rád za dnešek a těšil se na zítřek.
(26. 9. 2007, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2007
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1989
Čas nechodí pozdě
Vlasta Trnka
Den rozjímání zvolna končil. Slunce splétalo s malými obláčky barevný gobelín a Eddy si vzpomněl na domov. Vlastně to ani nebyla vzpomínka, spíš jako by uslyšel vzdálené volání. Seděl tiše na tmavém, řasami porostlém útesu vykukujícím stydlivě ze břehu, pozoroval putování zrnek písku v potůčcích odlivu, když ho v zátylku zašimral známý pohled. Pomalu a pevně, jako kdyby příchozího již dlouho očekával, otočil hlavu a tam stál s tváří bez pocitů pan Čas.
„Našel jsi cos hledal?“ tázal se i když věděl a Eddy s pohledem upřeným k obzoru šeptal do šumění příboje:“Našel jsem přátelství, ač jsem jej vždy měl. Těžko však o něm vědět, když na dno kapsy nesáhneš. Našel jsem zoufalství, v němž trable mé se ztrácely jak kapky deště v moři. Našel jsem naději krčící se v tmavých zákoutích zesláblou a vystrašenou. Dal jsem jí jíst i pít a v teplé objetí ji zabalil. Našel jsem u sebe i věci, které mi nepatří – cizí svobodu, sliby a lživé představy. To vše teď musím s díky vrátit. Našel jsem vchod do nových dveří, jež byly ve mně dlouho uzavřeny. Teď jen sbírám všechnu odvahu vejít. Jeden kámen do skládanky však tu stále schází, ale já už vím, kde leží. Zahříval jsem ho svým ztuhlým tělem a přes slzy neviděl, když jsi mě před časem probudil. Je tak maličký, že je sotva k zahlédnutí. Je však tak těžký, že nebude snadné s ním pohnout. Já se ale nyní vrátím a učiním tak. Pro všechny, kteří pod ním leží, pro ty, které tlačívá do žeber i pro sebe.“ Slza červená od usínajícího slunce se Eddymu po tváři skoulela na zem a zmizela mezi ostatními perlami v moři. Měla v sobě všechna jeho rozhodnutí a nesla je našeptat oceánům. Eddy se s polknutím zhluboka nadechl a pokračoval:“Tobě, Časi, děkuji. Byl jsi mým rádcem i průvodcem a doprovázel jsi mě věrně. Dnes se ti musím ale i omluvit. Často jsem na tebe zapomněl a cítil se za to vinný. Tvůj bezhlasný dík mi však dal prohlédnout. Ve svém zapomnění jsem tě osvobodil, tebe i sebe. Jsme oba volní. To je tvé poselství.“ Čas s úsměvem pokynul hlavou a rozplynul se v křiku racků. K Eddyho slechům zaznělo už jen vděčné, laskavé, sbohem. „Sbohem,“ zašeptal Eddy. „Tebe teď čeká odpočinek, mě velký kus práce. Díky tvé šťastné oběti mám však dosti sil.“
Eddy se pomalu zvedl a odešel za svými přáteli. Snad Šimon a Raul dosáhli na další z met, snad na cestě zavětřili novou stopu. Jedno však je jisté. Dnes stojí čistší a moudřejší před tváří nebe. Eddy dobře věděl, že bez nich by nikdy nebyl tím, kým je dnes a nestál by tam, kde právě stojí. Kdyby měl tu moc, proměnil by se pro ně v pevnou hůlku, jež by po věky podpírala jejich unavená záda, která vytrvale a skromně konají práci obrů Atlasů. Chlapci dnes již spali spánkem spravedlivým. Eddymu však v reji myšlenek víčka neklesala, tak klidně poslouchal daleko do noci jejich spokojený, teplý dech. Byl rád za dnešek a těšil se na zítřek.
(26. 9. 2007, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2007
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1989