Eddy - Marocká probuzení - 10. díl
Vlasta Trnka
Do města dojeli chlapci přeplněným vozem a poté, co se propletli úzkými červenými uličkami, složili svá zavazadla na střechu jednoho z místních domů pro pocestné. Nejdříve si odpočali na slunné terase a potom vyšli do ulic zahalených v pestrobarevných kobercích. V uzounkých chodbičkách mediny se proplétala vůně ze smažených tajemství, občas oko oslepil záblesk stříbrných čajových konviček či náhrdelníků, jazyk vábil medový sezam i vonící pomerančová šťáva. Obchodníci vychvalovali duhové ručně tkané přikrývky, lákali do svých krámků na čaj a s vytříbenými hereckými grimasami smlouvali o ceny zboží. Vše bylo prosáklé klidem a nenucenou přirozeností. Zdejší obchodníci nechodili do krámků prodávat jako do zaměstnání. Obchod byl jejich život.
Uličky pozvolna potemněly, ve výklencích obchodů se zažehly svíce i pergamenové lampy a vzduch se rozezvučel ozvěnou bubnů, které zaznívaly v pravidelných rytmech z nedalekého náměstí. Chlapci se vydali za zvukem. Po chvíli proplétání se hlavolamem ulic spatřili nad domy mohutný dým linoucí se z rozpálených pánví. Atmosféra houstla, davu přibývalo. Když dorazili na náměstí, spatřili rej lidí podobný můrám u nočních světlometů. Prostranství bylo obehnáno hradbou oranžových pomerančů vyskládaných pečlivě do neprostupných barier. Plochu ovládali hloučky tanečníků a bubeníků, mezi nimiž se vyjímaly pyramidy vařených hlemýžďů a ženy malující hnědé girlandy na kůži poutníků.
Raul byl toho večera již unaven a odešel spát. Šimon s Eddym však chtěli ještě nasát vířící atmosféru. Pročítali v očích lidí kroniku života. Odráželi se od zážitku k zážitku jak koule v kulečníku, až je tágo osudu vstřelilo před bránu místních lázní. Chvíli váhali zda vstoupit, ale zvědavost jim nedala. Usměvavý stařík za dřevěným pultem je uvítal a odebral jim zbytečné kousky oděvu. Potom rychle nabádal svého vyzáblého pomocníka, aby chlapce uvedl do procedúry. Jaké bylo však jejich překvapení, když vstoupili rozvrzanými salónovými vrátky do bláznivě dlážděné místnosti plné vlhké páry, kde jim vyhublá kostra muže potažená kůží připomínající tisíciletou mumii podala kyblík s horkou vodou a nabírací kalíšek. Muž je odvedl do samostatné lóže, která byla do poloviny zdí obložena fosilními dlaždicemi, z nichž každá pocházela snad z jiného století, jiného materiálu a jiné kultury. Ze stropu visely stalagmity z omítky a kanálky s trubkami si vyprávěly už jen o rzi na břiše.
Chlapci se tiše, ještě v užaslém šoku, položili na podlahu a po pár zkoumavých pohledech vybuchli v hlasitý smích. Když ozvěny v místnosti dozněly, začali hluboce vdechovat nosem těžký horký vzduch, který je prohříval až do morku kostí. Malými kalíšky nabírali horkou vodu a pomalu ji vlévali do rýh na kůži zanesených prachem z cest. Krev v tepnách se drala do periferií jak divoká řeka a okysličovala i nejzastrčenější zákoutí arteriálních tunýlků. Energie místa, která nestárne, jen zraje s obrátkami Země, se vháněla do všech nervů a tu se ze všech lubů mysli začaly vynořovat nejskrytější myšlenky, touhy a přání. Chlapci uvolněně leželi a do posvátné ozvěny šeptali slova, která jindy skončí v hustém sítu mozkové recenze. Do hlásek, jež kuchtily krmi naděje, vyhrávaly pramínky vody stékající jim po tělech do prasklin starých dlaždic. Snad do skonání světa by mohly tyto pramínky téci, ale jsou věty tíživé, které Eddy ani Šimon nechtěli pokládat na bedra jeden druhému možná z přátelství či ze strachu, že je kdosi poslouchá. Do úst se pomalu opět vrátil smích, chlapci na sebe lili plné nádoby horké vody a když se všechna vypařila, spolu s ní zmizely i další balvany z duší a těl jak v proudu rudé lávy. Potom vyšli očištěni na chladný vzduch a vnořili se zpět do temných živých ulic města.
Tu noc se usínalo blaze. Myšlenky tekly ve správných korytech a bubny z náměstí vkolébaly jejich tok do vln snů.
(19. 8. 2007, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2007
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1986
Stíny s rolničkami
Vlasta Trnka
Do města dojeli chlapci přeplněným vozem a poté, co se propletli úzkými červenými uličkami, složili svá zavazadla na střechu jednoho z místních domů pro pocestné. Nejdříve si odpočali na slunné terase a potom vyšli do ulic zahalených v pestrobarevných kobercích. V uzounkých chodbičkách mediny se proplétala vůně ze smažených tajemství, občas oko oslepil záblesk stříbrných čajových konviček či náhrdelníků, jazyk vábil medový sezam i vonící pomerančová šťáva. Obchodníci vychvalovali duhové ručně tkané přikrývky, lákali do svých krámků na čaj a s vytříbenými hereckými grimasami smlouvali o ceny zboží. Vše bylo prosáklé klidem a nenucenou přirozeností. Zdejší obchodníci nechodili do krámků prodávat jako do zaměstnání. Obchod byl jejich život.
Uličky pozvolna potemněly, ve výklencích obchodů se zažehly svíce i pergamenové lampy a vzduch se rozezvučel ozvěnou bubnů, které zaznívaly v pravidelných rytmech z nedalekého náměstí. Chlapci se vydali za zvukem. Po chvíli proplétání se hlavolamem ulic spatřili nad domy mohutný dým linoucí se z rozpálených pánví. Atmosféra houstla, davu přibývalo. Když dorazili na náměstí, spatřili rej lidí podobný můrám u nočních světlometů. Prostranství bylo obehnáno hradbou oranžových pomerančů vyskládaných pečlivě do neprostupných barier. Plochu ovládali hloučky tanečníků a bubeníků, mezi nimiž se vyjímaly pyramidy vařených hlemýžďů a ženy malující hnědé girlandy na kůži poutníků.
Raul byl toho večera již unaven a odešel spát. Šimon s Eddym však chtěli ještě nasát vířící atmosféru. Pročítali v očích lidí kroniku života. Odráželi se od zážitku k zážitku jak koule v kulečníku, až je tágo osudu vstřelilo před bránu místních lázní. Chvíli váhali zda vstoupit, ale zvědavost jim nedala. Usměvavý stařík za dřevěným pultem je uvítal a odebral jim zbytečné kousky oděvu. Potom rychle nabádal svého vyzáblého pomocníka, aby chlapce uvedl do procedúry. Jaké bylo však jejich překvapení, když vstoupili rozvrzanými salónovými vrátky do bláznivě dlážděné místnosti plné vlhké páry, kde jim vyhublá kostra muže potažená kůží připomínající tisíciletou mumii podala kyblík s horkou vodou a nabírací kalíšek. Muž je odvedl do samostatné lóže, která byla do poloviny zdí obložena fosilními dlaždicemi, z nichž každá pocházela snad z jiného století, jiného materiálu a jiné kultury. Ze stropu visely stalagmity z omítky a kanálky s trubkami si vyprávěly už jen o rzi na břiše.
Chlapci se tiše, ještě v užaslém šoku, položili na podlahu a po pár zkoumavých pohledech vybuchli v hlasitý smích. Když ozvěny v místnosti dozněly, začali hluboce vdechovat nosem těžký horký vzduch, který je prohříval až do morku kostí. Malými kalíšky nabírali horkou vodu a pomalu ji vlévali do rýh na kůži zanesených prachem z cest. Krev v tepnách se drala do periferií jak divoká řeka a okysličovala i nejzastrčenější zákoutí arteriálních tunýlků. Energie místa, která nestárne, jen zraje s obrátkami Země, se vháněla do všech nervů a tu se ze všech lubů mysli začaly vynořovat nejskrytější myšlenky, touhy a přání. Chlapci uvolněně leželi a do posvátné ozvěny šeptali slova, která jindy skončí v hustém sítu mozkové recenze. Do hlásek, jež kuchtily krmi naděje, vyhrávaly pramínky vody stékající jim po tělech do prasklin starých dlaždic. Snad do skonání světa by mohly tyto pramínky téci, ale jsou věty tíživé, které Eddy ani Šimon nechtěli pokládat na bedra jeden druhému možná z přátelství či ze strachu, že je kdosi poslouchá. Do úst se pomalu opět vrátil smích, chlapci na sebe lili plné nádoby horké vody a když se všechna vypařila, spolu s ní zmizely i další balvany z duší a těl jak v proudu rudé lávy. Potom vyšli očištěni na chladný vzduch a vnořili se zpět do temných živých ulic města.
Tu noc se usínalo blaze. Myšlenky tekly ve správných korytech a bubny z náměstí vkolébaly jejich tok do vln snů.
(19. 8. 2007, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2007
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1986