Příběh Faidry a její zničující vášně je divákovi znám jako slavná klasicistní tragédie Jeana Racina nebo jako součást Euripidova Hippolyta. Na otázku, proč si režisérka vybrala právě tuto, u nás neznámou, verzi, odpověděla: „Je to krátké, hutné drama bez velkých odboček mířící k jádru, které neřešitelnou situaci pitvá nemilosrdně, z hlediska stoického moralisty, ale bez okázalého moralizování - dává totiž přitom prostor k pochopení celé té tragické vášně.“

Naprosto souhlasím s paní Burešovou, přesně taková hra je. Drama, snad i díky komornímu provedení (diváci sedí na malé tribuně přímo na jevišti a od herců jsou vzdálení jen pár metrů), poskytuje přímo neuvěřitelné prožití všech emocí s hrdiny dramatu, přesto, že jde o dílo staré téměř dva tisíce let. V tom samozřejmě velkou roli hraje i nový, současný, srozumitelný překlad.

Scéna Davida Marka je také moderní, ale zároveň detaily symbolicky odkazuje k mýtické době a její prostor nabízí mnohá využití. Mám na mysli například matně průsvitnou plochu s jen občas patrnými vzory, ve které se zjevuje zamilované Faidře Hippolytus a kolem které přichází i ona sama na scénu a připravuje tak divákovi, spolu s nasvícením a nenápadně se šířící mlhou, silný zážitek. Na stejném principu fungují i kostýmy. Jsou vytvořené z kombinace přírodních materiálů a igelitů a plastových doplňků. V každém světle se jeví malinko jinak a tvoří tím pocit neopakovatelnosti a neodvratnosti. K zásadním proměnám kulis ani kostýmů nedochází, veškeré posuny v prostoru i čase jsou utvářeny promluvami postav, přesto hra nepůsobí ani trochu staticky, divák se nenudí. Herecké výkony jsou nejdůležitější pro úspěch této tragédie a výběrem představitelky Faidry se Hana Burešová trefila do černého. Nová členka souboru, Helena Dvořáková, několikrát nominovaná na cenu Thálie a další ocenění za výkony v brněnských divadlech, je tak představena pražskému publiku jako herečka schopná předvést klasickou tragickou roli natolik opravdově, že se podivujeme, že antická dramata jsou dnešním lidem blízká při nejmenším stejně jako reality show. V čemž se mnou budou jistě souhlasit zvláště ti, kteří ji také viděli v Pratchettově Maškarádě jako Anežku.

Senecovo drama poskytuje celou řadu silných momentů. Faidřino svádění nevlastního syna se neobejde bez svlékání do naha. Faidra klečí uprostřed jeviště jen ve spodní části svých honosných šatů, přitom však tento motiv nahoty nepůsobí nijak nepatřičně a nevhodně, jak mi v inscenacích často připadá. Koneckonců není vidět o nic víc, než je nutné pro zdůraznění síly zhoubné vášně. Svlékání i pozdější oblékání je výborně řešeno. Nejsilnější je ale zejména ta část, v níž se hra chýlí ke svému konci a chór za litanických zpěvů na scénu přináší v zakrvavením uzlíku zbytky Hippolytova těla a Théseus sundav si masku roní krvavé slzy.

Jak řekla režisérka, je tato inscenace prvním pokusem o „antiku“. Myslím si, že je to pokus velmi zdařilý ve všech ohledech. Zní to sice příliš nadneseně, ale jen to, jak mocné jsou herecké výkony hlavních protagonistů, by si zasloužilo doslova bouřlivé ovace. Ovšem nemůžu zapomenout na sbor. Není jen do počtu, ale pomáhá divákovi se orientovat v ději a především šíří atmosféru starověku, klasické řecké tragédie v římském pojetí.

Dělat v dnešní době antickou tragédii je dost složité a dělat ji tak, aby si ji divák užil, plně prožil a pochopil, je téměř nemožné. Přesto mám dojem, to Divadlo v Dlouhé dokázalo a potvrdilo tak, že si titul Divadlo roku zaslouží právem.

režie: Hana Burešová

dramaturgie: Štěpán Otčenášek

scéna: David Marek

kostýmy: Hana Fischerová

Hudba: Petr Skoumal

Hrají:

Faidra: Helena Dvořáková

Chůva: Ema Černá

Hippolytus: Vojtěch Dyk, Miloslav König

Theseus: Miroslav Táborský

Posel: Miroslav Hanuš

Chór: Magdalena Zimová, Lenka Veliká, Michaela Doležalová

foto: Martin Špelda

premiéra 17. 3. 2007

LitENky č. 5/25, roč. 2006/2007