WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.

Litenky

Komiks je, když... dvě kresby spojíte za sebou

Scott McCloud: Understanding Comics
Jan Chromý

Tento referát pojednává o knize Scotta McClouda Understanding Comics, která vyšla v roce 1993 a je svébytným pokusem o ucelenou teoretickou knihu o komiksu. Zabývám se zde pouze prvními čtyřmi kapitolami, které se týkají základních rysů komiksu jakožto média a stranou ponechávám kapitoly další, zabývající se konkrétními prvky komiksu (barvou, vyjádřením emocí atp.).


První otázkou, kterou si v souvislosti s touto knihou položí pravděpodobně každý již při prvním pohledu, je, zda je skutečně účelné, aby byla teoretická kniha pojednávající o komiksu ztvárněna formou komiksu. Je to vlastně otázka hlubšího charakteru, která míří až někam k problematice implicitnosti a explicitnosti vědeckého textu (kterým by – jak lze předpokládat – teoretická kniha o způsobu komunikace prostřednictvím nějakého média, ať již jde o komiks či nikoli, být spíše měla). Klasické stylistiky v této souvislosti uvádí, že by vědecký text měl být co nejvíce explicitní a naopak co nejméně implicitní. Jinak řečeno, důraz bývá kladen na to, aby byl vědecký text především jednoznačný a aby tak nedával možnost k více různým interpretacím.

Není hlavním předmětem této eseje, abychom na tuto otázku nalezli uspokojivou a „konečnou“ odpověď – to by vyžadovalo zvláštní studii –, přesto považujeme za důležité si ji při čtení knihy Understanding Comics pokládat.

Tak jako zřejmě jakákoli jiná kniha snažící se vymezit komiks z teoretického hlediska, i Understanding Comics věnuje nemálo prostoru samotné základní definici komiksu. Hlavní pozornost je zde pokládána na to, jak se komiks liší od jiných médií uměleckého ztvárňování (především filmu, výtvarného umění a literatury). McCloud k tomu v samém úvodu práce říká, že se při vymezení komiksu musí odhlédnout od stylu či kvality jednotlivých děl (ty samy o sobě nic o podstatě komiksu nevypovídají, jsou až sekundární) a že je na prvním místě třeba přihlížet k samotné formě komiksu, jinak řečeno k tomu, „jak je komiks udělán“.

V jednotlivých panelech hledá McCloud stále přesnější a přesnější definice. Nejprve navrhuje definici velmi obecnou: „médium, které je tvořeno sekvencí alespoň dvou obrázků“. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že McCloud v žádném případě neztotožňuje komiks s psaným slovem (jak se to občas, zejména ve starších pracích o komiksu, činí), ba naopak. Uvedená, velmi obecná definice však McCloudovi nestačí. Snaží se jít hlouběji a navrhuje postupně definice „sekvenční umění“, „sekvenční vizuální umění“, „juxtaponované sekvenční vizuální umění“, „juxtaponované sekvenční statické obrazy“, „juxtaponované statické obrazy v záměrném pořadí“ a dochází ke konečné definici „juxtaponované pikturální a jiné obrazy v záměrném pořadí, jejichž funkcí je zprostředkovávat informace a/nebo vytvářet (u příjemce) estetickou odezvu“.

Zkusíme-li se nad touto definicí zamyslet, můžeme mít zajisté řadu výtek. Osobně se domnívám, že při definování komiksu by nebylo od věci například zdůraznit (resp. více rozpracovat) jeho komunikační funkce – McCloudova definice dle mého názoru příliš akcentuje estetickou funkci a funkci informační, naopak je z definice vyloučena například funkce apelová, kterou nemůžeme reálně existujícímu komiksu odpírat (viz například komiksové stripy v reklamě či v rámci politických kampaní).

Problematická je dle mého názoru i záměrnost pořadí jednotlivých panelů. Nepovažuji za vhodné definovat komiks skrze autorský záměr, přinejmenším totiž jde o velmi vágní pojem. Domnívám se rovněž, že je tento záměr zcela irelevantní pro obecné parametry komiksu-média (stejně jako je autorský záměr irelevantní například pro vymezení filmu nebo psaného jazyka) a nelze s ním dost dobře operovat.

Je na druhou stranu potřeba přiznat, že se McCloud v tomto případě snaží pouze o definici rámcovou, se kterou může poté dál pracovat a že sám přiznává, že mu nejde o stoprocentní platnost.

Je zapotřebí ještě zdůraznit, že McCloud mluví i o „samostatných panelech“ – ty však chápe pouze jako kresby (nikoli jako komiks), i když je v nich využito prostředků, které jsou pro komiks poměrně příznačné (například klasické dialogové bubliny). Že je toto pojetí důležité není třeba příliš dokazovat – je totiž pro chápání komiksu zcela zásadní. Komiks tak vzniká až postavením kreseb vedle sebe, nikoli kresbou samotnou.

Ve druhé kapitole knihy se McCloud snaží popsat základní vyjadřovací prostředky komiksu. Podle mého názoru je zde jeho teorie poměrně slabá, zejména pro užívání „netradiční“ terminologie, respektive použití tradičních termínů sémiotiky pro označení dosti odlišných pojmů. Za základní termín McCloudovi slouží ikona (Icon), kterou si definuje jako „jakýkoli obraz určený k reprezentaci osoby, místa, věci nebo myšlenky“. Sice přiznává, že tento termín používá v širším smyslu, než je obvyklé, činí tak však podle svých slov proto, že považuje standardní termín symbol za pojmově vyprázdněný.

Takový přístup je poměrně pochybený z dvou základních důvodů. Prvním důvodem je ustálenost a obecná přijímanost termínu znak, který bychom pro označení přesně takového pojmu užili. Druhým důvodem je to, že McCloud termín symbol – ač ho sám označuje jako vyprázdněný – hned v zápětí užívá jako podkategorii své ikony, konkrétně jako obrazy, které „reprezentují koncepty, ideje a filozofie“ (pro představu takovým „symbolem“ může být například hákový kříž). Kromě „obsahově aktualizovaných“ pojmů ikona a symbol zavádí McCloud ještě podpojmy ikony jazyka, vědy a komunikace a pojem obraz (tj. to, co je založeno na přímé podobnosti s předmětem – v tradiční terminologii ikon).

Ve svém terminologickém mumraji zabíhá McCloud ještě dále. Mluví o tzv. nepikturálních ikonách – podle něj mají pevný a neměnný význam, jinými slovy na jejich význam nemá vliv jejich užití, protože „reprezentují nehmotné představy“. Do protikladu k nepikturálním ikonám McCloud staví výše zmíněné obrazy. Ty jsou podle něj významově proměnlivé, což je zapříčiněno způsobem jejich užití. Zároveň s tím je proměnlivá i míra jejich abstraktnosti. Plně abstraktními ikony jsou dle McClouda slova, která nenesou žádnou podobnost.

Domnívám se, že je tento přístup ve své podstatě nesmyslný. Podle mého názoru dost dobře neexistuje nic takového jako – pokud bychom mluvili tradiční terminologií – znaky s konstatním významem. Samozřejmě existují znaky založené na míře podobnosti, alespoň částečná arbitrárnost je však nezpochybnitelná. To, co se snaží McCloud vyjádřit, podle mého názoru nespočívá v proměnlivosti významu, ale spíše v konvenčnosti a s tím spojené frekvenci užívání. Podle všeho mu totiž jde o to, že se jisté znaky konstantně používají pro tytéž denotáty, kdežto jiné znaky – které nejsou „konvencializovány“ – mohou být použity pro nejrůznější denotáty na základě různých příčin. Samozřejmě to ale neznamená, že první skupinu znaků nelze použít pro označení denotátů jiných a naopak znaky druhé skupiny „konvencializovat“.

Kromě úvah o základních sémiotických aspektech komiksu se McCloud snaží také hlouběji popsat základní rysy kresby – tedy jakéhosi konstitutivního prvku komiksu. Říká zde, že kresba není pouze způsobem grafického vyjádření, ale i způsobem vidění. S tím souvisí i jeho další myšlenka, že pomocí kresby není ani tak důležitá eliminace detailů, jako spíš to, že se autor zaměřuje na detaily specifické. Za problematické považuji McCloudovo přesvědčení, že do kreseb promítáme sebe samotné. Konkrétně uvádí, že v realistické malbě obličeje vidíme obličej, ale pokud nakreslíme kolečko, dvě tečky a čárku, vidíme sebe. Dále tvrdí, že skrze tradiční realismus může tvůrce komiksu zobrazit vnější svět, skrze ikonickou kresbu svět vnitřní. Důkazem McCloudova názoru je mimo jiné to, že mají postavy v komiksu velice často ikonický charakter, což je způsobeno tím, že je důležitá míra ztotožnění publika s postavami. Postavy bývají naopak občas vykresleny realisticky, aby u publika nedošlo ke ztotožňování a postavy byly chápány jako objekty.

McCloud tedy mluví o jakési sebeprojekci pomocí ikon. Takové pojetí mi připadá velmi zvláštní. Stavět přímo proti sobě „realismus“ a „ikoničnost“ ve smyslu neztotožnění x ztotožnění diváka s postavou se mi jeví nepodložené. Domnívám se, že tímto zjednodušením McCloud problematiku dost výrazně zkresluje.

V závěru kapitoly se McCloud snaží zobecnit principy fungování vyjadřovacích prostředků komiksu. Jazyk komiksu se podle něj skládá ze slov, obrazů a dalších ikon. Obrazy jsou podle něj recieved (tj. přijímány; není třeba se učit vnímat jejich sdělení, sdělení je okamžité), psaní je perceived (tj. chápáno; je potřeba speciální znalost, abychom dekódovali abstraktní symboly jazyka).

Pokusem sémiotického zachycení komiksu je něco, co bychom mohli nazvat „komiksový trojúhelník“, na jehož hrotech stojí realita, význam a rovina obrazu (reprezentuje „pikturální slovník“ – tj. různé tvary, křivky atp.). Příklonem na tu kterou stranu trojúhelníku je podle McClouda dosahováno určitých principů – příklonem k bodu „realita“ se autor přibližuje k přirozenosti, příklonem k bodu „význam“ zase k ideovosti a příklonem k „obrazu“ k uměleckosti.

Za poměrně zajímavější než předešlé kapitoly považuji kapitolu třetí – „Blood in the gutter“. McCloud zde zavádí klíčový pojem klozura („closure“), který označuje mentální proces „sledování částí, ale vnímání celku“. Klozura je úzce spjata s tzv. kanálem („gutter“), tedy prostorem mezi dvěma panely, který je pro McClouda základem celého komiksu. McCloud k tomu říká: „V prázdnotě kanálu lidská imaginace transformuje dva separátní obrázky v jednu představu.“ Jednotlivé panely tak rozlamují čas a prostor a vytvářejí soubor nespojitých momentů. Klozura nám pak umožňuje tyto momenty propojit a mentálně vytvořit kontinuální, spojitou realitu. Dá se říci, že klozura se tak vlastně stává gramatikou komiksu.

Podle mého názoru je tento bod opravdu zajímavým poznatkem, na jehož základě lze komiks vymezit od ostatních druhů umění. Komiks je zde chápán jako spojení viditelného a neviditelného (resp. viděného a neviděného), jako něco, co se odehrává zároveň v rámci panelů, zároveň mimo ně.

McCloud jmenuje šest kategorií přechodu panelu na panel:

1. přechod z momentu na moment – zde je velmi malá klozura

2. přechod z akce na akci

3. přechod ze subjektu na subjekt – zůstává se v rámci jedné scény nebo představy, ale je vyžadováno značné zapojení čtenáře

4. přechod ze scény na scénu – přechod v čase a prostoru

5. přechod z aspektu na aspekt – překlenutí času a ukazuje na odlišný aspekt místa, představy nebo nálady

6. přechod bez logického opodstatnění (non sequitur) – McCloud se domnívá, že tento typ neexistuje, protože určitou byť i naprosto pramalou souvislost můžeme najít všude.

Zajímavá je McCloudova snaha o kvantitativní analýzu těchto přechodů. Dochází v ní k tomu, že v amerických i evropských komiksech převažují kategorie 2, 3 a 4, naopak kategorie 1, 5 a 6 se prakticky nevyužívají (až na určité experimentální komiksy). Kategorie 5 je ale velmi silně užívána v japonském komiksu.

Podivné je McCloudovo tvrzení, že v rámci jednotlivých panelů je sdělována pouze vizuální informace, kdežto mezi panely jsou zapojeny všechny naše smysly (čichový, chuťový efekt). Mnohem spíše bychom asi řekli, že je zapojena naše představivost.

Ve čtvrté kapitole se McCloud zabývá problematikou času a prostoru. Říká, že panely a intervaly mezi nimi vytvářejí iluzi času díky klozuře, slova představují čas tím, že reprezentují to, co může existovat pouze v čase – tj. zvuk. Jako základní indikátor rozdělení času a prostoru funguje panel. Doba trvání a prostorová dimenze není ani tak dána samotným panelem, ale tím, co panel obsahuje. V komiksu je čas a prostor totéž – naše oči se pohybují po prostoru panelů a zároveň se pohybují v čase. Tvar panelu může mít vliv na naše vnímání času.

McCloud se rovněž zabývá způsoby vyjádření pohybu – existují dle něho dva základní typy, jednak pohyb vyjádřený klozurou, jednak pohyb vyjádřený v rámci jednoho panelu.

V dalších kapitolách se McCloud zabývá vyjádřením emocí (na postavách, na pozadí či na obláčcích), dále využitím barev v komiksu anebo postupem tvoření komiksu. Tato témata však již ve své úvaze nepojímám.

Celkově lze říci, že kniha Understanding Comics je spíše knihou populární než vědeckou. Dokazuje to zejména velmi nepřesná terminologie, na jejímž základě vyvstávají poměrně velké nejasnosti v samotném pojetí věci. Mnoho tvrzení se blíží spíše osobním dojmům než seriózním a podloženým vědeckým závěrům. Na druhou stranu je třeba říci, že jde o jednu z prvních ucelených knih ve svém oboru (nazvěme jej třeba teorií komiksu) a že je zde mnoho momentů inspirativních, které by jistě stálo za to vědecky uchopit a analyzovat. Ač je tedy kniha Understanding Comics spíše populárním „čtivem“ nežli vědeckou „četbou“, rozhodně stojí za to se s ní setkat.


(Práce ze semináře Komiksová literatura.)


Litenky č. 1/21, roč. 2006/2007

(21. 6. 2006, 12:00, přidal uživatel pavel.janacek)

Debata k článku

comparison phone service wireless
anonymní uživatel, 19 . 9 . 2007, 12:45
I want to thank you for doing so much for us. What you've done for us is long overdue.

sequencer software mac video
desktop sequenziale immagine foto pc tirar grande
comparison phone service wireless kicker glimmer
designer ecommerce site web string action
acrobat adobe pdf software window slow

comparison phone service wireless
anonymní uživatel, 19 . 9 . 2007, 12:44
I want to thank you for doing so much for us. What you've done for us is long overdue.

sequencer software mac video
desktop sequenziale immagine foto pc tirar grande
comparison phone service wireless kicker glimmer
designer ecommerce site web string action
acrobat adobe pdf software window slow


© Literární novinky 2004 - 2012 | ISSN 1804-7319 | redakce | mapa stránek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek