Náš člověk ve Skotsku Jiří K. Růžička (díl 2.)
óňa
Z trochu ospalého, ale útulného Nymburka se na skotský venkov vydal naturalizovaný Nymburák, oblíbený kumpán z restaurace Na Tarase Jiří K. Růžička. Nikoliv však na dovolenou. Dvaapadesátiletý novinář na farmě přebírá brambory, vaří Skotům svíčkovou s knedlíkem a učí je točit pivo s pěnou. Zvyká si na život bez, v Česku nezbytného, mobilního telefonu a dostupného internetu. Svoje skotské postřehy podruhé nabízí čtenářům.
Naučte se říkat dobrý den a na shledanou. Naučte se říkat děkuji a prosím...
Na tahle slova z letité básně si člověk ve Skotsku musí vzpomenout několikrát za den. Není to přitom proto, že by Skotové nezdravili či neděkovali. Spíše naopak. Všichni vám tu neustále děkují za všechno. Chvíli mi to trvalo, než jsem pochopil že je to v téhle zemi normální.
Když jsem poprvé platil za noviny v trafice, zarazilo mě, že pokladní děkuje už při převzetí peněz. Zvyklý z Čech na slušné poděkování při vrácení peněz a při odchodu jsem mlčel jako partyzán. A paní prodavačka si mě hned prohlížela jako velmi, velmi podezřelé individuum.
Při návštěvě dalšího obchodu už jsem zvědavě pozoroval zákazníka před sebou.
„Thank You,“ ozvalo se z úst pokladní, když od něj brala bankovku. K mému překvapení pak poděkoval i sám zákazník. Poté se děkovací rituál oboustranně opakoval i při vracení drobných.
„Tomu se vůbec nediv. Tady si v obchodě, kavárně či restauraci děkují pořád a za všechno,“ řekl mi Johny, číšník ze zámku Drumtochty, jehož pronájem na svatbu nebo byznys jednání pro nějakých dvacet lidí stojí za víkend čtrnáct tisíc liber.
„Já tam třeba nalívám hostovi víno a přitom proběhne vzájemná děkovačka tak čtyřikrát nebo pětkrát,“ dodal ještě číšník. V čím vyšších kruzích a dražších podnicích se člověk pohybuje, tím je podle něj děkovací frekvence vyšší.
Tohle věčné děkování rozhodně není špatný zvyk. Čiší z něj mimo jiné - u nás doma mnohdy tolik chybějící - úcta k zákazníkovi, ale i projev díku za to, že jste navštívili právě tuhle prodejnu, kavárnu či autodílnu.
Zvykl jsem si na tenhle „jiný mrav“ velmi rychle a už i já za tu kratičkou návštěvu krámku několikrát děkuji. A samozřejmě nezapomenu poděkovat ani při odchodu.
„See You, Thank You (uvidíme se, děkuji),“ říká prodavač,
„Thank You, See You,“ odpovídám.
Jiří K. Růžička (ed. Óňa, publikováno Nymburský deník 23.02.2006)
(4. 3. 2006, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2006
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1439
Děkovací orgie
óňa
Z trochu ospalého, ale útulného Nymburka se na skotský venkov vydal naturalizovaný Nymburák, oblíbený kumpán z restaurace Na Tarase Jiří K. Růžička. Nikoliv však na dovolenou. Dvaapadesátiletý novinář na farmě přebírá brambory, vaří Skotům svíčkovou s knedlíkem a učí je točit pivo s pěnou. Zvyká si na život bez, v Česku nezbytného, mobilního telefonu a dostupného internetu. Svoje skotské postřehy podruhé nabízí čtenářům.
Naučte se říkat dobrý den a na shledanou. Naučte se říkat děkuji a prosím...
Na tahle slova z letité básně si člověk ve Skotsku musí vzpomenout několikrát za den. Není to přitom proto, že by Skotové nezdravili či neděkovali. Spíše naopak. Všichni vám tu neustále děkují za všechno. Chvíli mi to trvalo, než jsem pochopil že je to v téhle zemi normální.
Když jsem poprvé platil za noviny v trafice, zarazilo mě, že pokladní děkuje už při převzetí peněz. Zvyklý z Čech na slušné poděkování při vrácení peněz a při odchodu jsem mlčel jako partyzán. A paní prodavačka si mě hned prohlížela jako velmi, velmi podezřelé individuum.
Při návštěvě dalšího obchodu už jsem zvědavě pozoroval zákazníka před sebou.
„Thank You,“ ozvalo se z úst pokladní, když od něj brala bankovku. K mému překvapení pak poděkoval i sám zákazník. Poté se děkovací rituál oboustranně opakoval i při vracení drobných.
„Tomu se vůbec nediv. Tady si v obchodě, kavárně či restauraci děkují pořád a za všechno,“ řekl mi Johny, číšník ze zámku Drumtochty, jehož pronájem na svatbu nebo byznys jednání pro nějakých dvacet lidí stojí za víkend čtrnáct tisíc liber.
„Já tam třeba nalívám hostovi víno a přitom proběhne vzájemná děkovačka tak čtyřikrát nebo pětkrát,“ dodal ještě číšník. V čím vyšších kruzích a dražších podnicích se člověk pohybuje, tím je podle něj děkovací frekvence vyšší.
Tohle věčné děkování rozhodně není špatný zvyk. Čiší z něj mimo jiné - u nás doma mnohdy tolik chybějící - úcta k zákazníkovi, ale i projev díku za to, že jste navštívili právě tuhle prodejnu, kavárnu či autodílnu.
Zvykl jsem si na tenhle „jiný mrav“ velmi rychle a už i já za tu kratičkou návštěvu krámku několikrát děkuji. A samozřejmě nezapomenu poděkovat ani při odchodu.
„See You, Thank You (uvidíme se, děkuji),“ říká prodavač,
„Thank You, See You,“ odpovídám.
Jiří K. Růžička (ed. Óňa, publikováno Nymburský deník 23.02.2006)
(4. 3. 2006, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2006
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1439